První třídou do Pekla

Napsala: isawsparks, Překlad: Kofola

Originál zde.

KAPITOLA 1: ÚVOD

Trčím na další nedělní večeři a jediné, co můžu dělat, je dívat se na ni přes stůl. Dívat se na ni tak, jako bych měla ty největší sluneční brýle na světě, co by směr mého pohledu šikovně maskovaly. Háček je ovšem v tom, že já žádné brýle na nose nemám; kam se dívám, zcela jistě skryto není; a objekt mé touhy to ví. Ach, ona to ví moc dobře, ale předstírá, že ne. Nebo jsem možná já ta, která předstírá.

Má na sobě jednu z těch kraťoučkých sukní; ten typ, o kterém vím, že mamka naprosto neschvaluje a přesně ten typ, který já naprosto schvaluju. Schvaluju mnohem víc, než bych měla, ne jen kvůli tomu, že jsme obě holky.

Tohle dělám hodně. Zírám. Dělám to příliš často. Chci ji. Trvalo mi dlouho, než jsem si to uvědomila. A ještě déle trvalo, než jsem to přijala. Ale po dvou letech od chvíle, co jsme se poznaly, myslím, že jsem dosáhla obojího.

Mezi námi je to komplikovaný vztah; mezi mnou a Ashley. Oběma nám bude sedmadvacet, máme toho hodně společného a Ashley se postupně stala jednou z mých nejbližších přátel, co v tomhle malém městě mám; v mém rodném městě Shaker Heights v Ohiu. Počet obyvatel: jeden. Sice bych mohla dát dohromady opravdový počet zdejší populace, ale je mi to vážně jedno (a jsem si jistá, že vám také). Protože jediné, na čem mi záleží (a jsem si jistá, že vám také), je to, že ona je součástí této populace.

A vážně, kdo potřebuje vědět víc než to?

Jo, jo. Já vím, Asi bych měla započítat také moji rodinu, kamarády, sakra, vlastně i sebe. Ale přísahám, že některé dny, většinu dní, jediné, na čem mi záleží, je ona. V některé dny, většinu dní, jediná, kdo v tomhle městě žije a dýchá, je ona.

Je to zlé. Opravdu zlé. Ale nějakým způsobem to nikdo nepoznal. Nikdo nemá podezření. Nikdo kromě mojí nejlepší kamarádky Madison, a dokonce ani ta dodnes nic neřekla. Občas, jako třeba teď, mám takový nervózní pocit, že možná táta by mohl něco tušit. Občas, jako třeba dnes večer, ho nachytám, když mě přistihne, jak ji pozoruju.

"Co v práci, všechno v pořádku, zlato?"

Jeho hlas mě vytrhne od nahánění hrášku, ubohé náhražky Ashleyina roztomilého nosu, ale jak už jsem řekla - věděla jsem, že mě sleduje.

"Jo..." úkosem pohlédnu na nádhernou brunetku (prostě si nemůžu pomoct), jejíž zájem se od mé matky přesunul k nám s tátou "...celkem pohoda."

Drží mou pozornost ve své jemné dlani, dává si načas, aby mi věnovala jeden ze svých ďábelsky nádherných úsměvů, při kterém se podlamují kolena, než se zase obrátí k Paule s tím jejím nekonečným vyprávěním o "Klubu" a jeho novém bazénu; zanechávajíc mě utápět se v mém vlastním bazénu touhy a viny. Jsou to tyhle chvilky, kdy vím, že já nejsem ta, která předstírá. Kdy vím určitě, že cítí všechno, co mezi námi je. Vidí všechno, co mezi námi je. Vím, že cítí to samé, co já. Vidí to samé, co já. Vím, že mi vidí až do žaludku.

Sakra. Už zase zírám.

A do prdele. Táta kouká.

"Tak..uh...jak to jde v Centru pro mládež?" vykoktám, oči donutím, aby se přesunuly k těm jeho, tolik podobným mým vlastním, skoro jako bych koukala do zrcadla "...všechno...uh...v pořádku?"

Okamžik mlčí a usmívá se na mě takovým zvláštním způsobem. Ach Bože, on ví. Do hajzlu, on to určitě ví. Je mi jako bych si právě koupila místenku směr peklo... a něco mi říká, že to nebude hezká jízda.

Dýchej, Spence, dýchej. Paranoia nikdy nebyla tvůj kámoš.

"Stejné jako vždycky, což je asi dobře i špatně."

Už je zase normální, s lehkým úsměvem klidně jí svoji večeři; vždy byl na svoje kulinářské umění pyšný, a právem. Protože proč bychom se taky všichni, já i oba mí bráchové, i když už každý bydlíme sami, každou neděli vraceli do rodného domu na jednu z jeho bombastických večeří?

Říkám vám, je to kvůli tomu jídlu.

Já osobně jezdím za svojí rodinou.

To si neustále opakuju, ale tahle průhledná zástěrka pomalu ztrácí na věrohodnosti, vám je to jasné, mně je to jasné taky, a bojím se, že jednou to bude jasné i jim. Jednoho dne všichni přijdou na moje špinavé tajemství. Oni i ona.

Od děsivých myšlenek mě vyruší něčí noha. Její noha, která šťouchá do mé.

A už se zase dívám. Ale ona taky. Takže je to v pořádku.

Kolem nás dál proudí konverzace všemi směry; první děsivý den Clayovy a Chelseainy dcery ve školce; Glenův blížící se zápas; mámina posedlost novým bazénem v "klubu"... no vážně, S KÝM tam spí?

Ale dlouho nad tím nepřemýšlím, protože až tolik mě to nezajímá (vlastně mě to vůbec nezajímá, abych tomu věnovala byť jedinou další myšlenku).

Já a Ashley si mezi sebou vyměňujeme vlastní slova, která sdílíme svýma očima, svými úsměvy, s naším jídlem na talíři, na které se tolik snažíme soustředit... ale nemůžeme. Nedokážeme se na sebe nedívat. Usmívá se na mě svým zářivým úsměvem. Takovým způsobem, že mám pocit, že tohle všechno... je v pořádku. Vždyť přátelé se na sebe smí dívat, ne? Nejlepší přátelé můžou mít takové chvilky, o kterých si přejí, aby nikdy neskončily, nebo ne?

Je naprosto normální chtít smést všechno ze stolu, vrhnout se na řečenou nejlepší kamarádku a dělat s ní všechny ty úžasné neslušné aktivity?

Ne? Že to není docela normální?

Ach jo.

A opět, je mi to jedno, protože právě teď se vytasila s dalším ze svých praštěných ksichtíků, které tak ráda předvádí (a které já zbožňuju). Takovou věc udělá u nedělní večeře snad pokaždé, a já se takřka vždy zakuckám pitím. Dostane mě tím vždycky. Je to tak nevinné, tak praštěné, dětinské... přesně jako občas bývá ona sama. A já to miluju. Stejně jako miluju ji.

Jejda.

Já to vážně řekla, co? Miluju. To nebezpečné slovo na M. Jsem v takovém průseru, že byste tomu ani nevěřili.

Veliká, ošklivá ruka se sveze po Ashleyině opálené a dokonalé, čímž ji ode mě odtrhne.

"Můžeme, brouku?"

Ble.

"Oh..." Pokusí se na mě ještě naposledy podívat, vím to, ale mou pozornost, která je jindy rezervována jen pro ni, zrovinka teď poutá moje vidlička "...jistě, můžeme."

Zní tiše a poraženě.

Jenže já běsním žárlivostí. Tak moc, že se na ni ani na vteřinu nepodívám, když se s námi sborově loučí. Později se na něco vymluvím. Vymyslím si něco, čím vysvětlím mou „náhlou“ zahořklost. Ale teď, zrovna teď mě příliš bolí vidět ji s ním.

S ním, jakože s mým bratrem Glenem.

To je ze všeho nejhorší, a to z docela zřejmých důvodů, ale tím úplně nejhorším důvodem, tím, který mě nejvíc užírá, není žádný z těch zřejmých. Užírá mě, protože s tím nedokážu nic udělat. Bolí to, vídat je spolu. Pokaždé, když si vymění rutinní, bezmyšlenkovitou pusu, mě to zase o trošku víc zabije.

A já nemám žádné právo cítit se takhle. Vlastně úplně naopak. Za to, co cítím, bych se měla cítit leda provinile. Celé je to tak špatné. Jenže to je právě to, třebaže to není správné, já to tak prostě nevnímám.

Ne, s Ashley mi všechno připadá správné. Když jsem s Ashley, tak mi konečně všechno připadá správné.

Ale na tom nesejde, protože ona není moje, nikdy má nebude, a za to si prakticky můžu jen já sama.

Poznala jsem Ashley, když jsem ji dávala dohromady s mým bratrem.

Chtěla jsem ji, když ji požádal o ruku.

A na její svatbě jsem se do ní totálně zamilovala.

Jo... rozhodně skončím v pekle.


KAPITOLA 2A: JAK JSME SE DOSTALY SEM

Jsou s Glenem svoji už tři měsíce, ale my se s Ashley stále scházíme každý den v oblíbené kavárně na oběd.

S Glenem jsou skoro celé dva roky, ale my dvě si stále rozumíme natolik dobře, že jedna v druhé dokáže číst jako v knize. Někdo by si mohl pomyslet, že se známe možná až příliš dobře, a já si zase myslím pravý opak. Zbožňuju, že se jí můžu jen podívat do očí a znát každý příběh v nich vepsaný. A zbožňuju, že to samé platí i naopak.

Kromě dneška.

Kromě téhle chvíle, kdy sedíme uvnitř naší kavárny. Nelíbí se mi, že do mě tak vidí. Vyhýbám se těm očím. Protože právě teď z nich vyzařují slova jako ustaraná a zmatená, a já vím, že je jen otázkou času, než se zeptá na včerejší večer.

"Takže, co to včera bylo?"

Ty bláho, já jsem fakt dobrá. A kdyby to byl někdo jiný, řekla bych, že spolu trávíme moc času, ale v jejím případě bych tohle neřekla nikdy. Dokonce, i když se zeptá na takovou obávanou otázku, jako právě teď.

Popravdě řečeno jsem trošku nahraná, protože jsem si samozřejmě zapomněla vymyslet věrohodnou výmluvu pro mé včerejší chování. Takže místo toho se pouštím po Vyhýbavé Stezce, zírám do své kávy s takovým soustředěním, že byste si mysleli, že koukám na její nahé tělo v mé posteli.

Mmm, nahá.

"Hmm?"

"No tak, Spence, mě neoblafneš..." lehce mě zatahá za ruku a donutí mě tak odtrhnout oči od toho fascinujícího hrnku, "...proč jsi mě ignorovala?"

Pokrčím rameny v naději, že zdánlivá lhostejnost bude vypadat upřímně. "Neignorovala, jenom jsem byla utahaná."

"Ale prosím tebe, znám tě líp, než se znáš ty sama, a tohle rozhodně nevypadalo na pouhou únavu, protože to obvykle vypadá tak, že mi slintáš na rameno..." Tiše se uchichtne, než opět zachytí můj uhýbavý pohled. "...Vážně, Spence, co se děje?"

Začíná být viditelně ustaraná, prakticky na mě na našem společném gaučíku leží, a i když bych ji ráda napodobila a neklonila se k ní blíž... neudělám to. Zůstanu přesně tam, kde jsem. Myslím, že si toho všimla.

A to určitě nepomáhá mému tvrzení, že mi nic není.

"O nic nejde, Ash, doopravdy, všechno je v pohodě."

Nevypadá právě dvakrát přesvědčeně, opravdu to musím rychle nějak utnout. "...Vážně mi nic není. Fakticky."

Pořád to s ní ani nehnulo, tedy pokud nepočítám to, že se její tělo ještě víc přiblížilo k mému. Vzduch začíná houstnout, prostor mezi námi doslova žhne a, jo... rozhodně musíme popojet. Řekla bych, že sarkasmus je nejlepší a nejrychlejší řešení.

"Dobrá, máš pravdu, kecám. Nejsem v pohodě..." Těžce povzdechnu, než na tváři vyloudím záludný, sarkastický úšklebek "...Ve skutečnosti jsem víc než v pohodě. Dokonce je mi skvěle. Ne..." Vykulím oči, zatímco ona je obrátí v sloup, "...ne, to pořád není ono, protože je mi fantasticky!" Začnu šermovat rukama s každým dalším dramatickým vyjádřením, "Znamenitě. Pohádkově. Počkej... chceš vědět, jak mi doopravdy je?" Uculím se na ni, ani jí nedám šanci odpovědět, a hlasitě zašeptám: "Kurevsky neuvěřitelně."

Nemá tušení, jak neuvěřitelně. Nebo možná má, soudě podle jejích zrůžovělých tváří.

"Ok, chápu to, chápu!" S poněkud nejistým, zároveň však stydlivým smíchem mě chytá za ruce a dává je dolů, aby mé malé vystoupení ukončila. "Doprčic, ještě že vůbec nevyvádíš jak hysterka."

"Páni, to od tebe teda sedí. Osvěž mi paměť..." S předstíraným zamyšlením si klepu na bradu, "...Proč jsi mi to minulý týden volala uprostřed noci a ječela do telefonu jak pominutá?"

"Spencer, to ale není vůbec fér, přece víš, jak se bojím pavouků."

"Ach, věř mi, že to vím až moc dobře... Ale on tam nebyl žádný pavouk, že? Ne, bylo to peří, Ash, peříčko, co tě ve tmě polechtalo na ruce." Zakryju si rukama pusu, zalapám po dechu a vytřeštím oči, jako bych se vyděsila. "Peří! Ach. Ta. Hrůza!"

"Nesnáším tě."

"Miluješ mě."

"Až moc."

"Moc málo."

"Moc pozdě?"

Zarazí se, naše pohledy se vážně upírají z jedné na druhou, načež začneme halekavě zpívat tuctovou písničku od Jojo "Too Little, Too Late". Samozřejmě, Ashley suverénním hlasem zvládá držet melodii, kterou já tak děsivě hyzdím. Oná má vážně nádherný hlas a normálně bych zmlkla, abych ho mohla prostě obdivovat, ale mnohem radši mám, když si zpívá se mnou, než beze mě.

Ba-dum-bum-tisch.

Když konečně dozpíváme a dosmějeme se, jsme obě zadýchané.

"Panečku, Jojo..." oddechuju.

"...takový talent." Dokončí mou myšlenku, tak jako vždycky. Obě vážně pokýveme souhlasně hlavou, spokojené s nastalým tichem. To však trvá jen do chvíle, kdy ucítím její hřejivou, měkkou dlaň, kterou mě chytne za ruku.

"Ale vážně, jsi v pořádku, že jo? Chci říct..." Vypadá trochu nervózně z toho, co chce říct, ať už je to cokoli. Druhou rukou ukáže na mě a pak na sebe, "... my jsme v pořádku, že jo?"

Polknu.

"Jasně... v naprostém."

Lži. Lži. Samé lži.

"Dobře."

Stále mě drží za ruku, její palec mě začne hladit po kůži a mé tváře hoří. Musím to zastavit, bez ohledu na to, jak moc se mi to líbí, prostě musím. Takže její ruku pustím a chopím se hned svého hrnku, čímž ukončím tu hezkou chvilku, kterou jsme měly. Mám dojem, že cítím její zklamání.

"Takže, jelikož se musím asi tak za čtvrt hodiny vrátit do práce, co kdybychom konečně mluvily o něčem důležitějším?"

Usměju se vlastnímu sarkastickému rýpnutí, zatímco ona na mě jen mhouří oči a předstírá uraženou, naž dramaticky vydechne.

"No, já měla za to, že o něčem důležitém mluvíme, ale protože ty evidentně všechno víš, všechno znáš, tak prosím, vezmi si slovo."

Přehnaně obrací oči v sloup a několikrát rozhořčeně vzdychne, hraje mi ukázkovou kravku (aka žhavou kravku) a já se nejspíš červenám, ale to je v pořádku. Už nemluvíme o mně nebo o nevšímavosti, a na tom jediném záleží.

"No, tak když jsi konečně uznala můj respektováníhodný titul..." ušklíbnu se a přiložím si ruku na srdce, když se Ashley ukloní úplně ve stylu "Vaše výsosti", čímž mě krátce rozesměje.

"...Každopádně..." věnuju jí protočení očí, ani nevím proč vlastně, čemuž se zase uchichtne ona, a pokračuju v hovoru, "...ráda bych nyní nadhodila téma oslavy Aidenových nadcházejícíh narozenin... Konkrétněji, jak bychom to měli pojmout?"

Aiden byl můj první kluk na střední a smutné je (no, záleží, koho se ptáte), že byl asi poslední vážnou známostí, co jsem měla. To je skoro 10 let. No co, užít si užiju, já jenom nevydržím s nikým tak dlouho, aby se ze zábavy stala ne-zábava. Vždycky jsem byla vybíravá perfekcionistka. Nikdy se neusadím. Vezmu si, co chci, použiju, co potřebuju, a všechno nechám za sebou, když skončím.

Taky se těm mým výmluvám smějete? Dobře. To byste taky měli. Jsou to všechno kecy. Pravda je, že chci ji. Nikoho jiného. A to zřejmě znamená, že budu navždy sama. Ale když se na mě takhle dívá těma svýma hnědýma, přehnědýma očima, je mi to tak nějak jedno. Kdo potřebuje s někým zešedivět? Já ne.

Já vím, pořád se smějete mým mizerným lžím, co?

Abych to dopověděla, s Aidenem jsme si prošli celým tím velkým dvouletým vztahem. Láska. Polibky. Naše poprvé. Maturitní ples. Všechny tyhle blbiny. Rozešli jsme se, když jsme nastoupili na vysokou, oběma nám bylo jasné, že je to pro nás požehnání, protože jsme byli mnohem lepší jako kamarádi. Nejlepší přátelé. A to jsme vždycky byli.

On a Ashley si padli do oka hned, jak se poprvé uviděli, k mé velké nelibosti, musím neochotně přiznat. Teď jsou z nich sice skvělí přátelé (k mé veliké libosti), ale můžu s hrdostí říct, že tomu tak nebylo vždycky. Vlastně, kdybych chtěla na někoho ukázat prstem (a že já tohle dělám ráda), Aiden je částečně zodpovědný za celou tu historii, kterak jsem "lásku svého života" dohodila svému bratrovi.

Není to něco, co bych si s oblibou připomínala, ale určitě jste všichni zvědaví, že? No, nedivím se vám, mně samotné stále nejde do hlavy, jak jsme se odtamtud dostaly sem. Sem, kde Ashley je vdaná za Glena, a já po ní jen zpovzdálí žalostně toužím.

Ale už víte všechno o tom, jak to vypadá "teď", takže asi nastal čas, abych vám přiblížila, jak to bylo "tehdy".


KAPITOLA 2B: JAK JSME SE DOSTALY SEM

Autorská poznámka: Kurzívou jsou psány vzpomínky.

* * *

"Spence, tamta holka je děsně sexy." Aiden ji okatě sjede pohledem od hlavy k patě. "...Zatraceně."

"Seš nechutnej, přestaň."

Jenže on ne, dál očumuje Ashleyino dokonalé tělo, i když zrovna v tuhle chvíli je schovaná za pultem. Nakloním se ze svého křesla a zlehka ho plácnu do svalnaté paže.

"Aidene! Nech toho. Ztrapňuješ mě!"

Nemluvě o tom, že šíleně žárlím. Divné je, že ne na něj, a děsivé je (nebo možná spíš smutné), že ani nedokážu říct proč.

"Jéé, Spence! Ty žárlíš? Chceš to snad dát znovu dohromady? Protože já..." Zadívá se na mě jak mlsnej kocour, což dělával neustále, jenže dnes už v tom není ta přitažlivovst jako kdysi "...bych nebyl proti."

Mrkne a já jen se smíchem zavrtím hlavou nad jeho slizounstvím. Zakrývám si rukou oči a marně přemýšlím, jak jsme spolu mohli vydržet celé dva roky. Nebo jak je možné, že jsme dnes nejlepší přátelé.

"Čau Spencer!"

Tenhle chraplavý hlas bych poznala všude, a jak pomalu vykouknu zpoza dlaně zakrývající mi výhled, vím, že mám pravdu.

"Ahoj Ashley."

"Říkala jsem si, že budeš chtít možná dolít?" Pozvedne konvici s kávou mým směrem.

"Oh..." Mrknu dolů na svůj takřka plný hrnek a pak s pokrčením ramen natáhnu ruku "… Proč ne, díky."

Naplní šálek až po okraj, a já si krátce pomyslím, jaké by to asi bylo, kdyby mi vyplnila něco jiného.

Počkat... cože?

Opravdu jsem si to právě pomyslela?

Ano, pomyslela, a stává se mi to už chvíli. Ashley Daviesová, holka, co dolévá kafe a vyrábí místní moučníky, je, jak to Aiden podal, "sexy". A já jsem se do ní možná docela nevinně zakoukala. Víte jak, asi jako každá holka zbožňuje Angelinu Jolie (no, kromě mě).

Nic to neznamená. Prostě jsem jenom znuděná a sama. Poslední kluk, se kterým jsem chodila, Keith, vydržel asi tři týdny, pak jsem to s ním vesele ukončila, protože mi došlo, že bych raději chodila s pytlem brambor než s ním.

Potřebuju nějaké oživení, jak psychické, tak fyzické, a nemůžu to najít. Takže samozřejmě, že mě zaujme Ashley, vedoucí nejlepší kavárny v našem malém městě. Je chytrá, pohotová, zajímavá a přátelská (většinou). Navíc se na ni dobře kouká. Kdo by nechtěl být tomuhle nablízku?

No, vím, že já tenkrát chtěla, a chci pořád. Dodnes chci, a to moc. Poznaly jsme se vlastně úplnou náhodou. Právě jsem se přestěhovala zpátky do rodného města z Clevelandu, kde jsem po škole chvíli žila. Už mě nebavil život ve městě, stýskalo se mi po rodině a práce fotografky clevelandského undergroundového hudebního časopisu "Pic" už nebyla co bývala. A tak jsem se vrátila do rodného městečka a našla si práci jako fotografka místních novin. Není to nijak okouzlující práce, ale jsem šťastná.

Během mého prvního týdne zpátky v Shaker Heights jsem narazila na starou známou kavárnu The Coffee Pot, kde jsem si dříve s oblibou dávala latte, jenomže tohle nebyla ta stará Konvička. Ne, tohle místo mělo stěny postříkané divnými kresbami a rozpraskaný lak na podlaze. Rychle mi došlo, že ten poměrně veliký nápis "The Bean" visící přímo přede mnou byl známkou toho, že The Coffee Pot už zde není. A protože jsem holka zásadová, byla jsem okamžitě připravená odejít; když už to nebylo mně dobře známé místo, kterému jsem důvěřovala, neměla jsem zájem zůstat.

Ale pak jsem ji uslyšela.

"To už odcházíš?"

Pomalu jsem se otočila a za pultem spatřila energickou brunetku. Divoké kadeřavé prameny vlasů dokonale rámovaly její krásnou tvář.

"Víš... Myslím, že bys měla zůstat, protože nevíš, o co přicházíš."

V jejím hlase, v jejích slovech bylo něco, že jsem jí prostě uvěřila. Věděla jsem, že bych o něco přišla, kdybych tam nezůstala.

A tak jsem zůstala.

Od té doby sem chodím pro kávu denně. Uběhl měsíc, a já stále ještě o Ashley skoro nic nevím, kromě toho, že je stejného věku, a že je single.

Neptejte se mě, jak to vím. Nebo spíš, proč jsem po tomhle zjištění pocítila jakousi úlevu.

Zdravíme se a sdílíme šťastné úsměvy. Dolévá mi šálek, někdy snad příliš často, a já si říkám, jestli třeba nechce začít hovor tak moc, jako to chci já. Ať je to, jak chce, stále se vracím, sedávám v tom samém pohodlném křesle v zadním rohu, a předstírám, že čtu noviny, knihu, že prohlížím snímky... zatímco pozoruju ji.

Zatímco čtu v ní.

Jasně, chodím sem na kafe. Jo. Jenže popravdě, káva v The Bean není tak dobrá, jako bývala v Coffee Pot. A upřímně, mně to nechybí. Protože zdejší obsluha s jejími vtipnými průpovídkami a srdečným úsměvem je cennější, než to nejdokonalejší latte.

Slyším, jak si Aiden každou vteřinou hlasitěji odkašlává, a to mě vytrhne ze zamyšlení.

"Co je?" skoro na něj vyštěknu.

Zakoulí očima směrem k Ashley, která se k nám vrací.

"A to má být co..? Nebo snad mám tomu tvýmu chroptění a nervnímu poposedávání rozumět?" Uchechtnu se, aby věděl, že si dělám legraci, načež obrátí oči v sloup.

"Představ mě tý kočce!"

A jo. Samozřejmě, že se s ní chce seznámit. A co je divné, já to nechci.

"Tak co, Spence, dnes je velký den?"

Ashley si zlehka sedne na opěrku mého křesla, a náhle je tu horko.

"Ach, no jo... Si piš."

Si piš? Ty jsi ale mimoň. A Aiden už zase chrchlá.

"Jsi v pohodě? Nechceš něco k pití, vodu nebo něco?"

Ashley se ptá s upřímnou starostlivostí, snad i soucitem, a já se musím držet, abych nevyprskla smíchy. Já věděla, že se mi líbí.

Aiden se usměje s tvářemi mírně zrudlými - i rozpaky, řekla bych - a vstane. "Jasně, vodu, to je..." civí na mě, já se na něj jen culím, "...dojdu si pro ni, chceš něco, Spence?"

S úsměvem mu naznačím "ne" a sleduju, jak se trošku naštvaným krokem vzdaluje.

"Tvůj kluk?"

"Aiden? Ne..." Vehementně zavrtím hlavou "...to rozhodně ne."

"Ahhh..." Podívá se dolů na své sukní zahalené nohy, sedí tak blízko mému přehřátému tělu "...je roztomilý."

Třeba se mi to zdá, ale něco mi říká, že o něj asi má zájem. "V tom případě bys nás třeba mohla seznámit."

Řekne to sladce s pohledem upřeným na své ruce sepnuté v klíně, než se na mě uculí.

Ale ne. Ne, absolutně ne.

"S Aidenem? Ne, on je..." Tak strašně chci říct gay, ale nějak tuším, že by se mi to vrátilo "...on na vztahy moc není."

Což je skoro pravda.

"No, já taky ne, to zní jako bychom byli pro sebe stvoření."

Úsměv na její tváři mě nutí k zamyšlení, co tím přesně asi sleduje? Něco v tom jejím uličnickém úšklebku ve mně vyvolává dojem, že možná, jen možná jí vůbec nejde o Aidena. Třeba v něm vidí jen cestu, jak se dostat blíž ke mně.

Ať je to jak chce, k Aidenovi ji nepustím, o to se postarám.

"Měla by ses seznámit s mým bráchou." Prakticky to ze mě vystřelí a já vůbec netuším, kde se ve mně tenhle nápad vzal. Soudě podle Ashleyina pobaveného výrazu je i ona docela zmatená.

"S bráchou, jo?"

Pootevře ústa, jako by o tom bizarním návrhu opravdu v duchu uvažovala. Sotva se známe, a já jí tady dohazuju bratra.

A to mi někdo připomeňte, proč že to vlastně dělám?

Ach, no jistě, abych ji udržela dál od Aidena. Abych ji udržela od navázání možného vztahu, a bůh ví, že dát ji dohromady s Glenem mi zajistí obě věci. Můj starší bratr je i ve svých úctyhodných šestadvaceti letech pro vážnější vztah nepoužitelný. Hráč. A třebaže ho mám ráda, všichni víme, že on se nikdy neusadí.

A stoprocentně vím, že na rozdíl od Aidena, mezi Ashley a Glenem se nikdy nic vážnějšího stát nemůže.

"No..." lehce položí ruku na mou, když vstává "...možná bych měla."

Vyšle ke mně dolů takový úsměv, že musím ztěžka polknout. Nikdy jsem tenhle úsměv neviděla. Není tak energický. Je mírnější… s takřka neznatelnou stopou něčeho dalšího. Něčeho, co nedokážu úplně pojmenovat. Možná smutek?

Ať to bylo cokoli, když ji sleduji, jak se s pohupováním v bocích vrací zpátky za pult, já smutná nejsem. Protože dát Ashley dohromady s Glenem, místo aby si začala s Aidenem, je jeden z nejlepších nápadů, co jsem kdy vymyslela.

* * *

"Halóóó... Země volá Spencer."

"Co-?" Podívám se na ni.

"No, co myslíš?"

Široce se usmívá tím chytráckým způsobem, protože moc dobře ví, že jsem nedávala pozor.

"O čem?"

"O oslavě Aidovy veliké noci u mě doma?"

"Ou, jasně, Aiden..." můj hlas zní ještě stále nepřítomně, jako bych stále byla někde v těch vzpomínkách, a vidím na ní, že si mě zkoumavě prohlíží, takže se rychle vzpamatuju. "...to zní bezvadně, Ash. Glenovi to nebude vadit?"

Musím se strašně přemáhat, abych se při vyslovení bratrova jména nezašklebila.

"Och..." přezíravě mávne rukou, "...ten tam nebude, má nějakou promo akci s týmem..." vzdychne skoro smutně, "...upřímně ani nevím přesně, kde bude, co to je za akci, všechny mi už poslední dobou splývají v jednu."

Bolí mě z toho srdce, když ji vidím smutnou, tak se natáhnu pro její ruku. Volně propletu naše prsty a ona se na mě usměje. Oplatím jí slabým úsměvem, nevím, co jiného bych jí dala.

"To je jedno... budeš tam ty, moje oblíbená od Carlinů, a na ničem jiném nezáleží."

Zvednu jedno obočí.

"Tvoje oblíbená, jo?"

"No..." Lehce se zasměje, "...řekla bych Paula, jenže ta mě poslední dobou docela děsí s tím svým bazénem v klubu..."

"Já vím!"

"Vážně, Spence, S KÝM tam spí?"

S vykulenýma očima se na sebe chvilku po tom společném zjištění usmíváme, než obě dostaneme záchvat smíchu. Smějeme se, až se za břicho popadáme, dokud už ani nevíme, čemu vlastně. Dokud se nesmějeme proto, že ta druhá pořád nepřestala, což je samo o sobě dostatečný důvod. Náhle se mi přes smích snaží něco říct, a i když se její hlas ve smíchu ztrácí, já ne.

Ne, prostřednictvím těch nádherných a vnímavých očí jí rozumím každé slovo.


KAPITOLA 3: Ten blbec jsem já

Vyhazuju z šatníku své poslední tílko a pak padnu na kolena, při tom si z tváře odfukuji milion spadlých pramínků vlasů.

"To fakt ještě pořád hledáš, co si vzít na sebe?"

Madisonin hlas doléhá jako zvon z chodby přímo do mých frustrovaných uší uvnitř šatní skříně. (rozhodně to není jediná frustrovaná věc uvnitř téhle "skříně").

"Ano!" křiknu rozčileně.

Slyším, jak si dělá cestu po mé oblečením zaházené podlaze. "Jdeme snad jenom na Aidenovu narozeninovou oslavu, ne? Teda, nebudeme se po cestě stavět v klipu od Fergie, nebo jo?"

Konečně se dostane až k mému hradu neštěstí (což je moje skříň, přirozeně) a rozpřáhne ruce, aby se mohla opřít o rám dveří. Ve tváři se jí zračí pestrá směsice otrávení, pobavení a lítosti.

"Ne. Ne, jedeme rovnou k Ashley."

S povzdechem nad svým neskutečným neštěstím svěsím hlavu. Cítím na sobě její pobavený pohled a po chvilce si povzdechne i Madison.

"Ty jsi taková hérečka. Teda, já myslela, že se mnou je to těžký, ale ty..." Konečně vzhlédnu k její usmívající se tváři a jednomu přísně ukazujícímu prstu, "...Ty, Spencer Carlinová, si zasloužíš dort pro největší herečku."

"Ha. Dort. Hezký, Duarte. Jsi strašně vtipná." Zakloním hlavu, jak to jde, zavřu oči a na rtech vykouzlím ten největší, nejfalešnější úsměv, co svedu.

Zlehka se zasměje a natáhne se pro něco nade mnou.

"Tu máš..." do mého lítostivého klína spadne černé triko s rukávy a odhalenými rameny. "Tohle si vezmi k těm džínám, co máš na sobě, a možná ti i někoho dneska sbalíme."

Mrkne a já zčervenám, okamžitě mám před očima jedinou osobu, kterou bych „rozbalovala“ radši než kterýkoliv dárek na světě.

"Helemese, ty na někoho právě teď totálně myslíš! Povídej, Carlinová, kdo tě dovede takhle rozparádit, a kvůli komu ti trvá pět hodin se nachystat?"

Ou. Sakra. Sarkastická obranná taktika, nástup!

"Samozřejmě Aiden, říkala jsem si, že dneska by to mohl být ten správný večer. Po deseti letech je nejvyšší čas dát si opáčko, tahle holka se totiž na stará kolena naučila pár nových triků, ten nebude vědět, která bije!"

Rychle vstanu a odvrátím se od ní, aby neviděla mé hořící tváře, a začnu se soukat do vybraného svršku.

"Blbost." Předvede Matthewa McConaugheyho jako vyšitého, zatímco dál zápasím se svým tričkem. "…To tvoje schovávání za sarkasmus na mě neplatí, slečinko, tak to koukej vysypat."

Má pravdu. Jestli je na světě někdo, kdo mě zná lépe než Ashley, pak je to právě Madison. Ale to není nic překvapivého. Myslím, že když jste s někým nejlepší přátelé skoro od plínek, tak podle toho váš vztah také vypadá.

No jo, my dvě prakticky sdílíme jeden mozek.

"Já čekám." Nedá pokoj a nedá. Ani ji nemusím vidět, a vím, že se za mnou samolibě culí, protože ví, že má pravdu.

Hluboký nádech. To zvládneš, Spencer. Jediné, co musíš udělat, je lhát svojí nejlepší kamarádce a postavit Řím za jeden den.

"Nikdo takový není, Mads..." přestanu sebou vrtět, natočím k ní hlavu z profilu, "...vážně vůbec nikdo, přece bych ti řekla, kdyby jo."

Chvilku je zticha.

"M-hm. Jasně. Jak chceš."

Konečně se k ní otočím celá, neochotně opustím bezpečné útočiště mé šatny a jdu k ní.

"Seš děsná slepičí prdelka, víš to?"

"Jop, a jsem na to hrdá. Jednoho dne to z tebe stejně dostanu."

"To ale budeš mít dost těžké, vzhledem k tomu, že není CO bys ze mě dostávala."

"Ty jsi úplně marná. Sexy a rozkošná, ale ú-pl-ně marná. Hele, kdybys mi prostě řekla, o koho jde, můžeme se do toho pustit a třeba by to vyšlo. Tak šup, povídej už, holka!"

Zavrtím nad ní hlavou, ale vzápětí mě něco napadne a na rty se mi vloudí úsměv. Pomalu se k ní přibližuji a v duchu spřádám plán, jak jí konečně zalepit pusu.

"Vlastně... Někdo tu je."

"Jo?" Oči jí září jak vánoční světýlka.

"Jo. Nějakou dobu už nad tím přemýšlím a nechce se mi věřit, že ti to říkám, ale já už to prostě v sobě nedokážu dusit..."

"Ach, Spence, to bude dobrý, společně to zvládneme."

Její divná, leč upřímná starostlivost se mnou nic neudělá, snad jen kromě slabého pocitu viny za to, k čemu se chystám. Jenže na druhou stranu potřebuju tenhle rozhovor ukončit, takže... necítím se zas tak špatně.

"Tak jo..." vážně vzdychnu "...Madison, myslím, že nastal čas, abychom ty a já, no, myslím, že bychom měly naše přátelství posunuly na další úroveň."

Navýsost zklamaně pokyvuje hlavou, ale zároveň se musí kousat do rtu, aby se nerozesmála.

S nevinně stydlivým úsměvem šourám kolem sebe nohou. "Tak co ty na to?"

Vstane a se smíchem pronese: "Ty jsi neuvěřitelná."

"Och, zlato, to nemáš tušení."

"Zklapni, blbko, a koukej se připravit. Odjíždíme za dvacet minut, ani o minutu později. A věř mi, Spence... tohle si budu pamatovat. Až za mnou jednou přijdeš s prosíkem o pomoc, vzpomenu si na tenhle den, kdy jsi mou nabídku tak NESLUŠNĚ pohřbila."

Je tak napůl vážná, když z pokoje odchází, a mně se stáhne žaludek. Přemýšlím o jejích slovech, uvažuju o tom, co znamenala, a není mi z toho moc dobře.

Počkat...ona...ona to ví? Byl tohle její způsob, jak mi dát šanci, abych jí to vyklopila? Že by se mi doopravdy právě snažila pomoct?

Nepříjemný pocit v žaludku sílí, a jak tak stojím uprostřed svého zabordeleného pokoje, bezděčně se ve vzpomínkách vracím do večera, kdy jsem podobný pocit zažila naposledy.

* * *

U O'Neilla je narváno a nad hlavami rozjařených návštěvníků se vznáší mrak cigaretového dýmu (přestože se tu vůbec kouřit nesmí). Glen si namachrovaně razí cestu k našemu boxu s rukama plnýma drinků, které cestou úspěšně cmrndá všude kolem. Usměje se na mě svým stylem velkýho bráchy, který mu už asi zůstane nadosmrti.

"Guinness pro moji sestřičku, mimochodem touché, jsem ohromen."

"No jo, on se totiž někdo zase nemohl dočkat, aby tu už byl, jak nějaká holka, takže já si teď musím dát tekutou večeři."

Dlouze se napiju, a přitom ho pražím pohledem, zatímco on se smíchem každému rozdává jeho drink; Clayovi, Chelsea, Aidenovi, Madison a Jackovi (Madisonin kluk).

"Tak kdy dorazí ta roštěnka, co?"

Glen se sveze na své místo a dá ruku za opěradlo společné sedačky a zároveň Madison za záda (ta zrovna totálně protočila oči a dala mi tak důvod číslo 3829734, proč ji tak zatraceně miluju).

"Ona má jméno, víš?" podotknu trochu otráveně, a ne jen kvůli jeho do očí bijícímu nezdvořáctví. Ne, rozhodně nejsem nadšená z toho, že musím Ashley s Glenem seznámit. Jenže co nadělám, sama jsem si ustlala, tak si taky budu muset do téhle betonové postele lehnout.

"Jo, Ashley má žhavý jméno k ještě žhavějšímu tělu."

Aiden je takový prverzák, proč jsem ho vůbec dneska zvala? Proč se s ním vlastně vůbec kamarádím?

"Takže trochu respektu, kámo."

Aach, ano, už vím proč, protože navzdory jeho prasáctví dovede být i džentlmen... no, zhruba. On se alespoň snaží... no, někdy. Ale co, prostě nějaký důvod pro to mám a někdy si na něj určitě i vzpomenu.

"Jo, jo... Proč po ní teda nejdeš sám?" opáčí Glen a já se jen můžu znovu napít. Ach, prosím, ať to nedojde tam, kam to míří.

"No, protože... Já vlastně ani nevím."

Aiden o tom začne uvažovat, jakože vážně uvažovat, a protože vím, jak vzácná je u něj taková věc, musím tomu učinit přítrž.

"Já vám něco povím, mě už fakt tak děsně nebaví poslouchat, jak se kluci přetahujou o holky, to je něco tak pubertálního, a taky už se fakt nechci vracet na střední, takže popojedem." Madison jako nic utne celou debatu, načež se obrátí na Aidena, a s nadšením špalku se zeptá: " Jak se letos daří týmu?"

V duchu Madison obejmu, a protože mě povídání o basketbalovém týmu Shaker Highs nijak zvlášť nezajímá, vyklouznu od stolu. Jdu k baru, ani nevím proč, ale vím, že potřebuju pauzu od toho dusna u stolu... plného mých nejbližších přátel a rodiny.

Postavím svou orosenou sklenici na tmavou desku baru z dubového dřeva a nakloním se nad ni s váhou celého světa na svých bedrech.

Jop. Dnešní večer nebude stát za nic.

"Ahoj."

Kdesi ve mně se zatřepotá tichý hlas a než se naděju, cítím, jak se ke mně Ashley přitiskne. Je pátek večer a bar u O'Neilla je oblíbený podnik, takže se přirozeně ke mně musí zmáčknout až nemožně blízko, aby se k baru vůbec dostala. Nervózně k ní vrhnu rychlý pohled, který mi stačí k tomu, abych viděla, že na sobě má stěží nějaké oblečení, a u sebe pocítila sbíhající se sliny, abych věděla, že se mi ten pohled líbí.

"Ahoj."

Vřele se na mě usměje a její měkká dlaň tiše spočine na mém kříži, zatímco očima rychle přivolává barmana (není u toho narvaného baru ani pět vteřin a už má jeho pozornost).

"Kettle s ledem."

Po způsobu svého bratra na ni kývnu. "Působivé."

"No..." podívá se mi přímo do očí, "...možná se snažím na někoho zapůsobit."

Polk.

"Ehm..."

"Vypadáš skvěle, mimochodem."

Plaše se usměje, sklopí oči do neexistujícího prostoru mezi námi a já nemám slov. Ne, vážně nemám, a úšklebek na její tváři mi naznačuje, že to asi ví. Naznačuje mi, že se jí to asi líbí.

"Tak... dneska to bude zábava, co?"

Její rty vyloudí jiný úsměv než před chvilkou. Tenhle je nevinný, jaksi zranitelný a konečně mi dovoluje znovu nalézt slova.

"Jo. To bude."

Na bar přistálo její pití, ale nepohne se, aby si sklenku vzala. Barman při odchodu křikne cenu za její drink, ale ona se nemá k tomu, aby zaplatila. Ne, ani jedna z nás se nepohne.

Obě jsme právě teď naprosto spokojené. Naprosto spokojené, tak jak jsme. Pevně přitisknuté k sobě. S praštěnými úsměvy určenými té druhé.

"Tak to je ta velká hvězda NBA, jo?"

Cože?

Kývne směrem za mě. "Tvůj bratr?"

Och, no jo.

"Oh..." můj úsměv povadne, ohlédnu se přes rameno, a zahlédnu Glena, jak vypráví nějakou stupidní historku, nad kterou všichni u stolu protáčí oči. "...jo, to je on."

Ach jo, nuž, vítej, zkažený večere.

"Asi bychom se k nim měly připojit, ne?"

"Jo, asi-"

"Nebo do sebe hodíme, co zbývá ve sklenicích, a vyběhneme ze dveří, než si nás někdo všimne."

Tak TOHLE mě zaujalo a bleskurychle k ní obracím opět rozesmátou tvář. Vypadá tou představou nadšená a vím, že já také (protože jsem), a najednou nedokážu nic jiného, než se rozhihňat, jako bych vživotě nebyla šťastnější (a svým způsobem to tak je).

"Och,tak tenhle nápad nemohl přijít v lepší chv–"

"Ségra! Přestaň tam tu roštěnku zdržovat a pojďte sem!"

Sakra, Glene.

"Páni, Spence, tos mi neřekla, že je tvůj bratr tak galantní."

Uculí se, já se zamračím.

"To víš, džentlas první třídy."

Krátkou chvilku ještě zůstáváme tam, kde jsme, a pak vzdychne. "Teď už je asi na plán B moc pozdě, co?"

"Jo... příliš pozdě," skoro jen zašeptám.

Jsem smutná. Ne, v podstatě jsem naštvaná, a je mi jedno, jestli si toho všimne. Protože jedna má část věří, že ji to štve úplně stejně.

"No..." Odrazí se od baru, což ji jen přitiskne víc na mě, a náhle se nemůžu nadechnout, protože se nakloní a pošeptá mi neskutečnš tiše přímo do ucha: "...tak v tom prostě budeme muset pokračovat někdy jindy."

Odtáhne se a odchází s podezřele širokým úsměvem, zanechávaje za sebou oněmělou rybu, která se ze mě stala. Pomalu se otočím a sleduju, jak kráči k našemu stolu, z každého jejího kroku čiší sebejistota.

Člověk nemusí být génius, aby poznal, že Glen je více než spokojený s tím, koho jsem mu přivedla. A člověk nemusí být génius, aby poznal, že já nejsem vůbec spokojená s tím, že jsem ty dva dala dohromady.

Ne, člověk nemusí být génius, aby věděl, že jedině blbec by tohle celé zpunktoval. A tak do sebe s hořkým úsměvem koupnu zbytek piva, a hned si objednávám panáka Patrona.

Protože já jsem dost chytrá na to, abych věděla, že ten blbec jsem já.

* * *

"Spencer! Jestli nevylezeš do 25 sekund, tak tam dojdu, a slibuju ti, že to nebude vůbec hezký."

Rychle zamrkám a ocitnu se zpět v mém nepořádném pokoji, přímo uprostřed "současnosti". Zavrčím a protočím oči na nikoho, poté s brbláním vyjdu na chodbu, kde najdu netrpělivě podupávající Madison s rukama založenýma na prsou.

"Ježišmarjájosef, Maddy! Kolik dramatický kaše jsi dneska povečeřela, prosím tě?"

Dokonce já sama se chci uchechtnout vlastní kousavosti, ale něco mi říká, že to není vhodné.

Dál nehnutě stojí, ale její tvář jakoby byla dál od samotného těla, ve vzduchu se vznáší spousty pomyslných "co, prosím?“, a zatímco její oči po mě vrhají nože, pocítím vinu za svou neomalenou reakci. Její vina to přece není, že jsem se nechala hloupými vzpomínkami takhle rozhodit.

Už je potichu příliš dlouho, a jo, je na čase se omluvit.

"Promiň, Mads, nevím, proč jsem taková."

Zdá se, že tohle zabralo, protože roztáhne pusu do širokánského úsměvu.

"Och, já vím úplně přesně proč; potřebuješ si vrznout."

Než můžu cokoliv říct, už je ke mně zády a vykračuje si ke dveřím, jako by byla paní domu (což sice je, ale chápete).

"A kdybys mi prostě řekla, koho más na mysli, mohly jsme to už mít dávno pořešený."

Vysloveně ‚slyším‘ ten její úšklebek jsem-nejchytřejší-ze-všech, když otevírá dveře a nechává mě za sebou. A já tak můžu vpozadí vzdychnout a pošeptam nikomu jinému, než sama sobě.

"Kdyby to jen bylo takhle jednoduché."

Než se můžu vydepkovat ještě víc, Madison už na mě huláká "ať sakra hejbnu kostrou." S posledním povzdechem ji rychle doběhnu a začnu se vnitřně obrňovat na ten dlouhý večer se všemi, které mám tak ráda, a s tou, kterou nemůžu mít.

Ale pak se přece jen usměju, protože si konečně vzpomenu, že dnes mám Ashley jen pro sebe. A vážně, není tohle právě to, co jsem chtěla především?

Ano, je to tak.

A najednou, prostě jen tak, ten nepříjemný pocit v žaludku zmizí. Na mé tváři se usadí úsměv, který se zvětšuje s každým dalším krokem, který mě víc a víc přibližuje k holce mých snů.

Také známé jako bratrova žena.


KAPITOLA 4: Kurz pro začátečníky: Ashley Daviesová

"Počkat, tys fotila pro časopis PIC?"

Ashley málem upustí vidličku, a když v odpověď kývám hlavou, jsem na svoji starou práci v duchu hrdá.

"Potvoro."

"No tak."

Snažím se dělat uraženou, ale nemůžu, když se na mě takhle culí. Ne, když se na mě dívá tak jako teď, nemůžu být nic jiného, než nadšená, a musím se proti vlastní vůli začít smát. I ona vzápětí začne a mně něco říká, že to je proto, jak se směju já. Protože se jí líbí, jak zní náš společný smích.

Už je to týden, co se s námi Ashley setkala u O'Neilla (nebo-li týden od nejmučivějšího večera, co jsem zažila), Glen a Ashley si padli do oka, zasmáli se spolu, sem tam proběhl i nevinný dotek (vždy iniciovaný Glenem). I to bylo na mě moc a asi bych odtamtud vypadla o hodně dřív, aby se do sebe ti dva mohli v klidu zabouchnout, což jsem nepotřebovala sledovat, ale něco mi v odchodu bránilo. Něco ve formě Ashleyiných očí a jejích lehkých doteků se mnou.

Je možné, že se přišla seznámit s Glenem, ale zůstala tam se mnou. Třeba si někdy sedím na vedení, ale blbá nejsem, a tohle prostě vím jistě. Vždyť proč by skočila po každé šanci být se mnou o samotě, kdykoli se ta možnost naskytla? Proč chtěla jít na záchod, vždycky když jsem šla já, což chabě (ale roztomile) okecala tím, že jsme "Záchodový parťačky"?

A proč pokaždé, když něco vyprávěla, setrvávala pohledem na mně? Plný stůl lidí, a ona měla oči celou dobu přilepené na mých. Mně vyprávěla jiný příběh, než ostatním u stolu.

Opravdu netuším, jestli v sobě našli (Glen s Ashley) zalíbení hned v tom baru, ale vím jistě, že my (já s Ashley) rozhodně ano. Proto jsme teď taky tady, večeříme spolu v jejím malém, ale dokonalém bytě.

"Tak copak ti PIC provedl tak strašnýho, hmm?"

Usmívám se od ucha k uchu, když si uvědomím, že když jsme spolu samy, tak jsem jiná. Obě jsme jiné. Jako bychom konečně byly samy sebou, nebo jak bych to popsala. Nikdy předtím jsem něco takového s jiným člověkem necítila, což by mě asi totálně vyděsilo, kdybych si to tak strašně neužívala.

Ale pravdou je, že dříve či později stejně začnu vyšilovat. Protože vím, že tady se něco začíná dít. Něco, co mě děsí, a to ani nedokážu přijít na to, co to je.

"Oh, no, s mojí starou kapelou, The Drumsticks, jsme vás uháněli snad celou věčnost, abyste o nás napsali článek. Jenže jste nás vždycky úplně nesmyslně odmítli."

Málem se utopím v pivu. "Paličky?"

"Jo. Proč, pamatuješ si nás?" Teď se široce usmívá i ona, a já bych jí moc chtěla říct, že pamatuju, ale není to pravda.

Pohodlně se opřu ve své židli a se škádlivým úšklebkem si složím ruce na hrudi. "No, Ash, s tak traaaaapným jménem jako Paličky se vážně divíš, že jsme vás odmítali?"

Překvapením nejprve zalapá po dechu - tohle je poprvé, ce jsem ji takhle poškádlila, poprvé, co ochutnala chuť mého sarkasmu - a usměje se.

"Páni, to byla podpásovka, Spence..." se smíchem se chytne za srdce, "...podpásovka."

Mrkne na mě přes okraj své sklenice a já pocítím cosi chvějivého kolem žaludku už asi po 2,387-é jen za dnešní večer. Jsem v průšvihu. V hrozném průšvihu, protože je mi jasné, že se dostávám do něčeho, na co nejsem připravená.

Ne, do ničeho se nedostávám, já už v  tom jsem dávno, ať už je to cokoli… a ne, rozhodně na to nejsem připravená.

Konečně jsem dnes večer poznala Ashley Daviesovou. Skrze ty nejnepatrnější úryvky informací, které mi o sobě pověděla, cítím, že ji znám. Narodila se a vyrůstala v Clevelandu (v chudší části), musela dospět rychle, protože žily samy jen s matkou. Peněz neměly nikdy nazbyt, její matka jim doslova zachránila život tím, že měla tři zaměstnání, a to je tak všechno, co mi ze svého dětství (o tolik jiného, než jsem měla já) prozradila. Ale to je v pořádku, mně to úplně stačilo, protože jsem se cítila výjimečná už jen tím, že jsem to poslouchala. Že jsem vyslechla něco, co patrně neví nikdo jiný.

Nikdo kromě mě.

Zbožňuje hudbu a to tak, že (a to jsou její vlastní slova) "šíleným, až posedlým způsobem". Bezmezně a bez předsudků. Vážně, ona je, co se muziky týče, úplná Rosa Parks, která nenechá žádného umělce sednout do zadní části autobusu. Pohled na její sbírku cédéček to jen dokazuje; Led Zeppelin, Laura Nyro, Destroyer, Bananrama, Pearl Jam, Temptations, Spice Girls, My Morning Jacket. Ten seznam by mohl pokračovat donekonečna, protože její CD opravdu neberou konce. (A vážně, kdo si tyhle věci dneska ještě kupuje?)

No, Ashley si je kupuje. Ano, to se už jen tak nevidí; vzácný exemplář, který za každičký kousek své hudby zaplatí. Líbí se mi to.

Ona nejenže je počestná občanka, která bere zákony vážně (tedy, co se hudby týče), ale je i talentovaná. No jo, dovede hrát na bicí, na kytaru, klavír, housle a umí zpívat. Dokonce hudbu vystudovala na vejšce (kterou stále splácí), a ráda by v tomto oboru setrvala dál i pracovně, chce pokračovat v hudbě jakkoli to půjde.

Což mě přivedlo k otázce, co dělá tady, ale když jsem se jí na to zeptala, cotva pokrčila rameny a jednoduše odpověděla: "Prostě jsem cítila, že nastal čas změnit prostředí."

A tak to máme. Můj kurz pro začátečníky o Ashley Daviesové, a musím říct, že jsem ráda, že jsem se do něj přihlásila. Ne, jsem doslova nadšená, že mě do něj vzala.

Už je to chíle, co jsme dojedly vynikající večeři, kterou sama připravila, a ani jedna z nás nevypadá, že by se chtěla zvednout od stolu. Ne, obě jsme spokojené s tím, jen tak tu prosedět celou noc, popíjet a povídat si.

Jenže něco ve vzduchu se změnilo.

"Takže, tvůj bratr dnes volal."

A je to tady. Proto mi něco připadá jiné, protože je to ona, kdo se změnil. Najednou se mi zdá být taková zvláštní. Skoro jako by tím jen tak nahodila udičku, jen aby zjistila, co to přinese. Skoro jako by mi nahodila míček a čekala, jestli jej odpálím.

Jen aby zjistila, co ve mně je.

"Jo?"

Snažím se, aby to znělo nenuceně, protože bůh ví, že teď visím na každém jejím slově (a zároveň, ač to vyzní divně, to slyšet nechci).

"Jop."

Ty tmavé oči se propalují přímo do mých a já prostě musím odvrátit pohled, musím začít loupat pivní etiketu na své lahvi. Musím se zasmát a zapnout sarkasmus; můj oblíbený uvolňvač napětí už od roku 1980.

"No páni, konečně, už jsme si začínali myslet, že se ten krám snad nikdy nenaučí používat. Ale vypadá to, že Glen už si dovede i sám zavolat, takže jéééj, šikula!"

Usměje se, ale je to vážný úsměv, jako by říkala "Nedělám si srandu", a já okamžitě následuju jejího tichého příkladu.

"Dobrá, takže volal. Co chtěl?"

Jenže já už moc dobře vím, co chce.

"Noooo..." zaváhá, připravena nadhodit točený míč, jehož odpálení bude nad mé síly (a něco mi říká, že ona to ví) "...chce si tenhle víkend zase vyrazit..." hluboký nádech, "...jen se mnou."

"Aha." Tentokrát nedokážu skrýt porážku (z nějakého mně stále neznámého důvodu) ve svém hlase, ale rychle se seberu, "...To je super."

"Opravdu?" zeptá se nevěřícně a mně je to celé stále víc a víc nepříjemné.

Co se to tady děje? Proč se na mě takhle dívá a proč si připadám jako v jednom ohni?

"No, tohle jsi přece chtěla, ne?"

Prosím, řekni, že ne. Počkat... proč? Proč chci, aby řekla ne? Jako vážně, proč by to, že by chodila s Glenem - sakra, s kýmkoliv - proč mi to vadí? Ne, proč mě to sžírá?

"Já nevím..." Vidím v ní něco, co jsem neviděla nikdy předtím; váhavý strach. A vím, že teď ke mně bude upřímná, vím, že se přede mnou chystá pomalu odhalit, "...připadá mi to divné. Jakoby špatné nebo tak nějak. Jako že je to špatné vůči tobě. Že o tom musím nejdřív mluvit s tebou, chápeš, mít tvůj souhlas."

Ach tak, o tohle tady běží: Lítost. A jestli něco nesnáším víc než Ryana Seacresta, je to lítost druhých.

Objeví se má raněná pýcha a já mírně uraženým tónem odvětím: "To je blbost, Ash, měla by sis dělat, co chceš a nedělat si starosti o mě."

"Ach ne, ne..." Ta slova jí rychle vychází z úst, tak rychle, že jsem z toho ještě nervóznější. "...Nedělám si o tebe starosti. Ne, tak jsem to nemyslela. Já jen..." Zase ten strach, hluboký nádech a tentokrát to vypadá, jako by měla odhodit poslední závoj a odkrýt mi celičkou svou duši "...Já prostě nevím, jestli je ten, koho chci. Nevím, jestli je tohle to, co chci. Nechápej mě špatně, kromě toho, že je pablb, je tvůj bratr milý..."

Usměje se, a ačkoli mám pocit, že ve mně brzy exploduje bomba strachu a zmatku, usměju se také. Nemůžu si pomoct; ne když se na mě dívá takhle.

"...Ale myslím..." Teď její oči pevně zakotví u mých, hledající, ujišťující se. V těch očích není ani stopa strachu, jen úleva, když prakticky zašeptá "...Ne, já vím, že bych mohla mít něco lepšího, něco opravdového, s někým jiným."

Ach bože. Ta bomba uvnitř právě vybuchla a roztříštila mě. Jsem vyděšená. Potím se. Lok po loku do sebe liju ten zbytek piva, co mi ještě zbyl, a skáču od stolu; rychle si otevírám další.

To mluví o mně? Ona chce... něco... se mnou?

"Spence?"

Už zase sedím na svém místě, zírám na ni s novou lahví mezi rty. Vytřeštím oči. "Co?"

Ale má odpověď se ztrácí v dalším loku a ona vypadá smutně. Strašně smutně.

"Jsi v pořádku?"

"Jo. Jo, jsem v pohodě." Lhaní mi vždycky šlo a dnešek není výjimkou, jenže tentokrát lžu někomu, kdo dokáže mé lži prohlédnout. Tentokrát vidí všechno, co chci schovat, a to mě k podělání děsí.

Ano, jsem podělaná, protože začínám tušit, kam se tohle celé ubírá. Začínám chápat, z čeho se cítím tak ztacená, vyjukaná, vzrušená, zmatená a vyděšená.

"Ale jdi, Spencer, nejsi v pohodě, vždyť tady prakticky chroupeš tu lahev, a na mě se ani nepodíváš." Odmlčí se, natáhne se a vezme mou ruku do dlaní. Vím, že cítí, jak se mi třese, protože ji stiskne, aby ji zklidnila. "Hej, podívej, já se omlouvám, nechtěla jsem tě urazit. Tedy, o tohle jde, ne? Bylo to něco, co jsem řekla?"

"Ne..." řeknu tiše a popravdě, něco v tom, jak mě drží, mě k tomu vede. "...ne, tím to není."

Je to pravda, ale zároveň je to lež, protože je to přesně v tom, co řekla, proto se tak chovám. Nicméně si toho asi nevšimla, protože se s jemným úsměvem zeptá: "Dobře, tak o co jde?"

Palcem přejíždí po mé pokožce, tak lehce, tak něžně, a to je ono. O tohle přesně jde.

Ona je to, co je špatně. Tohle je to, co je špatně. Tohle není nevinné pobláznění. Tohle je to něco, co stále nedokážu a nechci rozklíčovat.

Protože když to udělám, tak by to znamenalo... znamenalo by to, že se mi líbí holka.

A do tohodle se já NEMŮŽU pouštět. Prostě ne. Znamená to, že všechno, co jsem se naučila o svém životě, co jsem se naučila sama o sobě, není pravda. Nic nebude stejné. A to já nemůžu ohrozit. Protože, jak jsem řekla, jsem holka, co má ráda rutinu. Jsem typ holky, která si vytýčí cíl s danou cestou a po ní jde, ať už během toho potká jakékoli lákavé nástrahy.

A tahle nástraha, tahle dívka přede mnou, ta je tak lákavá. Příliš lákavá. A já na to nejsem připravená. Nejsem připravená vydat se po její cestě.

"Spence?" vytrhne mě ze zamyšlení. Teprve teď si všimnu, že jsem mezitím vymanila svou dlaň z jejích, a cítím větší chlad než kdy předtím. Vypadá tak nejistá. Jako by vůbec nevěděla, co si počít a mě to bolí, protože vím, že to já ji do té pozice postavila. "...Co se děje?"

Upřeně mě pozoruje zpoza stolku v její kuchyni. Vidí přímo do mě a nikdy jsme si nebyly tak blízko. V téhle chvíli vidíme naprosto všechno. Vidíme vše, co chceme. Čteme jedna v druhé každé nevyslovené slůvko.

Nemůžu dovolit, aby mě tak viděla, už ne. Nemůžu jí dovolit vidět všechno, co ukrývám. Nemůžu jí dovolit vidět, že jsem... lesba. Nesmí vidět to slovo, které tak dobře skrývám. Jediné slovo, které nechci vyslovit. Protože to slovo změní celý můj život.

Prostě na to nejsem připravená, a co je smutnější, myslím, že ani nikdy nebudu.

A tak tedy nasadím ten nejžalostnější úsměv v historii žalostných úsměvů a podívám se do těch vstřícných a upřímných očí. Proto musím promluvit tím nejslabším hlasem a doufat nejmenším pramínkem naděje, že i přes to uvidí pravdu v těchto lžích, které se jí chystám říct.

"Myslím... Myslím, že bys měla bráchovi zavolat."

"Spence..." Není připravená pustit mě touhle cestou. Stále se mi snaží dodat sílu. Stále natahuje ruku přes stůl, aby mě zahřála, a já jí v tom i nadále bráním. Nepouštím ji dál a proto ani jedna z nás nevnímá nic, než ledový chlad.

"Ne, opravdu bys měla. Vždyť nikdy nevíš, co by mohlo být opravdové, dokud to nezkusíš, ne?"

Vypouštím ta pokrytecká slova docela upřímně. Právě ta slova, kterým bych měla sama naslouchat. Má vlastní rada, kterou bych se měla řídit. Ale neřídím. Protože jsem příliš zbabělá. Protože na to nemám koule.

Protože to raději měla nechat u té lítosti. Tak to mělo být.

Cítím, jak z ní jako kapky stéká zklamání, stéká na stůl a zaplňuje moji prázdnotu, zatímco se jenom dívá. Dívá se o chviličku déle, ještě jeden úder srdce, jako by čekala. Čekala, že si to rozmyslím. Čekala, že řeknu něco jiného. Že řeknu ta správná slova. Ta, která ve mně vidí.

Slova, která si přála, že řeknu.

Ale já to neudělám a ten úder navíc je pryč. Poslední nádech naděje je pryč. A ona vzdychne. Vzdychne, jako by to vzdávala. A já cítím chlad jako nikdy.

"Jo, asi máš pravdu."

Přes úzkost v jejím hlase, přes smutek v jejích očích stále dokáže nasadit ten svůj drobný úsměv, kterým mi říká, že je to dobré. Říká, že mezi námi je stále vše v pořádku.

A já bych jí i věřila, tedy, měla bych jí věřit. Jenže ten její pohled mě mate, protože její oči mi opět říkají jiný příběh.

Protože to je to jediné, co dokážu číst.

"Takže..." Jeden těžký povzdech a dlouhý lok vodky s tonikem, "...vypadá to, že si vyjdu s tvým bráchou."

"Jo..." Jeden lítostivý povzdech a půlka piva. "...Už to tak vypadá."

S nadšením jako při preventivní prohlídce u zubaře vydechne: "Skvělý."

A když se smutně podívám na zbytek večeře, co pro nás přichystala, připadám si sama, jako bych byla v pěkné kaši.

"Jo. Skvělý."


KAPITOLA 5A: jedlíkovy výčitky

Poznámka - vysvětlení pojmů. Níže zmíněné spojení, resp. přezdívky „Peanut Butter = Arašídové máslo“ a „Jelly = Džem“ odkazují na oblíbený americký sendvič (ne jen v Americe oblíbený, přiznejte se ;)) chléb+burákové máslo + marmeláda+chléb. Každopádně význam tohoto pokrmu pro naše děvčata bude blíže vysvětlen v dalších kapitolách. Přezdívky budu nechávat většinou v anglickém tvaru, poněvadž v češtině by to vyznělo nechtěně směšně.

* * *

Už déle než dva roky jsem na přísné Ashley dietě. Přísnější než přísné. Vedla jsem si tak dobře; dodržovala jsem správný počet přijatých objetí a nepřekračovala zdravou porci držení ji za ruku. Je skoro až neuvěřitelné, jak dobře jsem si vedla. Až do teď. Je to tak pár měsíců, co jsem uklouzla. Začala jsem polevovat, dávat si půlnoční svačinky, dovolovat dlouhým pohledům trvat o trošku déle. Nechávat ty hebké konečky prstů přejet po mé pokožce o něco více.

Cítím, jak na tu změnu reaguju. Mé tělo se plní Ashleyinou láskou a jejími doteky. To není dobré. Začínám si na to moc zvykat. Příliš to miluju. A je mi úplně jasné, že brzy naberu všechnu váhu zpět a ocitnu se tak zase na začátku, ve chvíli, kdy jsem ji poznala. Kdy jsem myslela v jednom kuse jenom na ni, a to způsobem, kterým jsem naprosto nemohla. Ale smutné na tom je, že tenkrát to byly měsíce, kdy jsem o ní tímhle způsobem právě smýšlet mohla. Měsíce, kdy jsem mohla něco udělat. Jop, v těch dobách jsem byla štíhlá jako proutek, naprosto schopná a připravená na to, aby mě naplnila. Více než připravená, aby obalila mé kosti a nasytila mé srdce. To byly měsíce požitkářství. Měsíce plné šlehačky a druhých porcí. Tehdy to byly měsíce, kdy jsem žádnou dietu nepotřebovala, ale právě v těch měsících jsem hloupě věřila, že dietu potřebuji víc cokoli jiného.

A dnes večer vstupuju do ochromující fáze výčitek z jídla; výčitek kvůli Ashley. Ohlédnu se zpět a uvidím všechny ty dortíky a polibky, které jsem mohla mít, a které jsem však ze strachu nikdy neokusila. Z nejistoty.

Z blbosti.

No jo, ty první měsíce jsou má ztracená šance a od té doby za to platím. Až donedávna. Poslední dobou jsem začala zapomínat na pravidla a morálku. Počítání kalorií a gramů tuku. Všechno jsem to vyhodila z okna a teď si nespravedlivě beru, čeho jsem se tehdy bohužel vzdala. A někde mezi Madisoniným audi a Ashleyinými dveřmi mi to došlo. Uvědomuju si to příliš jasně.

Musím s tím přestat.

Protože úsměv je zase pryč a úzkost zpět. Jenže ten tísnivý pocit je těžší než balvan a stahuje mě dolů, tlačí mě k zemi tak moc, že jestli se ho brzy nezbavím, už se nikdy nenadechnu.

Tak teď stojím před dveřmi do jejich vily (řekla bych, že to Glenovo zahřívání střídačky u Cavaliers se přeci jen vyplácí) a naposledy se roztřeseně nadechnu. Zadržím dech v sobě, pak konečně otevřu těžké dřevěné dveře, a teprve kdž jsem uvnitř, zase vydechnu. Vydechnu úplně všechno ve snaze zbavit se napětí. Ale jak procházím jejich překrásným a prázdným domem (který jako by představoval metaforu na můj nynější stav), mám stále větší obavy. Mám strach jako nikdy, hlavně proto, že ani nevím jistě, čeho se bojím víc. S tím, co mi teď všechno běží hlavou, nevím, co mě děsí víc; že Ashley uvidím, nebo že ji neuvidím nikdy. A z nějakého důvodu se zdá, že ta absurdní druhá možnost, mi připadá víc než jen jako představa.

Ta hrozivá druhá možnost se jeví spíše jako nevyhnutelná skutečnost.

A jen to pomyšlení mě celou roztřese, když se dál o samotě plížím tím ztichlým domem (Madison je někde daleko za mnou, nejspíš se ještě pořád hádá v autě s Jackem). Procházím rozlehlou kuchyní a už slyším tlumený smích, hudbu a halekání zpoza šoupacích prosklených dveří přede mnou. Zastavím se a zadívám se skrz ně ven, kde pohledem projíždím moře známých i neznámých tváří; s vědomím, že ať je mi sebehůř, ať už si procházím čímkoli, vždy tam bude ta jedna velmi známá tvář, kterou budu chtít vidět.

"Tady jsi..."

A pak ji spatřím. Vidím ji, jak se opírá o pult v téhle slabě osvětlené kuchyni, a nenuceně upíjí ze svého studeného koktejlu. Možná tu je tma, ale její oči rozeznám, a vidím v nich něco, co jsem tam neviděla dlouho. Vidím záměr. Vidím cíl. A když se pokusím říct "ahoj", vyjde ze mě přidušený šepot. Ztratila jsem hlas někde hluboko v hrdle, protože já ten cíl znám. Znám její záměr, znám její úmysly, vím, co chce.

Vím, že mě sleduje jako šelma. Jen už prostě nevím, co ten její pohled dokáže. Jsem tak ztracená, že už vlastně ani nevím, o co nám oběma vůbec jde.

Pohybem tak pomalým, tak protahovaným dojde až ke mně; vzduch praská a jiskří napětím, jaké jsem necítila velmi dlouho. A jak se ke mně blíží, s přivřenými víčky a líným úsměvem, poznám, že pila. A to hodně.

Její rty se roztáhnou vřelým úsměvem a pak mě obejme kolem krku a pevně přitáhne mé ztuhlé tělo k sobě. Tak blízko. Tak škádlivě, lahodně blízko. Srdce mi divoce bije ve stažené hrudi a já se jenom modlím k Bohu, aby to nepoznala.

"Kde jsi byla?" zeptá se tak sladkým, něžným šepotem na mém krku, a když následně vydechne: "Chybělas mi," téměř to na mé pokožce zazpívá, musím se odtáhnout. Musím odstoupit a sklopit oči, protože se cítím tak strašně provinile. Hltám ji a její slova s takovou chutí, že bych se mohla pozvracet.

"Jo, promiň, Madison se pohádala s Jackem."

"Ach, nic nového, co?" Zasměje se smíchem poskvrněným smutkem, protože do mě vidí. Protože vidí skrz mé lži tak jasně, jako skrz čisté sklo.

Protože už zase sleduje, jak se odtahuju, a začíná toho mít dost.

Vzduch kolem nás ztichne, když dlouho neodpovídám. Takové ticho mezi námi nikdy nepanovalo. Svěsím zklamaně hlavu, protože takhle dnešní večer začít neměl, a je to celé moje vina.

Jenže ono to začíná být příliš těžké. Všechno, ona, já, co je mezi námi. Co mezi námi není. Všechno, co ve mně bublá a musí zůstat skryto.

A právě teď, když je takhle blízko, nevím, jak dlouho to ještě dokážu.

"Hej..." Její ruce jemně, opatrně, spočinou na mých tvářích a pomalu mě donutí, abych se jí podívala do očí. Slabě se na mě usměje a to jen přidá na srdceryvnosti, protože tím je všechno ještě skutečnější. Protože já se ani nedokážu usmát na oplátku. "...hej, Jelly, copak je?"

Jelly. Polovina z naší společné přezdívky Peanut Butter and Jelly. Ta jména používáme, když něco myslíme vážně. Když ona něco myslí vážně. A tohle je jeden z těch případů. Tohle je její uklidňující hlas. Je to její starostlivý hlas. A jedno vím určitě, že tenhle hlas dnes večer nedokážu poslouchat. Protože tenhle hlas ve mně vždy zažene veškeré starosti. Tenhle hlas, tohle jméno mě pokaždé uklidní, uchlácholí, vytáhne ze mě pravdy, jež tak pečlivě a tak hluboko skrývám. A ty nesmí být vykopány. Ne tady a ne dnes večer. Takže se musím sebrat. Musím nasadit úsměv. A ani nemám strach, že bych to nedokázala, protože vím, že tohle umím. Vím to, protože zkrátka musím.

Protože, bohužel, nemám jinou možnost, a je na čase, abych si to uvědomila.

"Nic..." Už už chce něco namítnout, ale já zavrtím hlavou, a ona, jako by v sobě měla nějaký vypínač, se uklidní, a nechá mě pokračovat. "...Jsem v pořádku, opravdu, jenom se potřebuju napít."

Chystá se znovu otevřít ústa, ale zastavím ji. "Prosím, Ash..." Doslova úpěnlivě prosím, aniž bych se jí dokázala podívat do očí. "...Prosím, prostě mi věř, ano? Věř mi a pojď se mnou pro pití."

Dívá se na mě celou věčnost, než s neveselým úsměvem přikývne a tiše řekne jen: "Dobře."

Ať už proto, že je příliš opilá, nebo ze strachu, nechává to být. Ale vím, že to nehodí jen tak za hlavu. Schová to, někam hodně hluboko. Stejně jako křeček, akorát ona sbírá všechny moje chyby. A já si teprve teď začínám všímat, jak moc je to pro ni těžké.

Ale o tom nemůžu přemýšlet. Teď ne. Dnes večer ne. Zrovna teď musím jít dál. Prozatím jsem v pořádku. Prozatím jsem odolala pokušení. Odolala jsem dezertu a zase se cítím lehčí. Cítím se v bezpečí a můžu si pěkně zhluboka oddechnout. Vydáme se ke dveřím a úplně cítím, jak se ten balvan v mém žaludku rozpadá.

Jenže když projdeme těmi dveřmi ven, znovu ucítím chlad. Cítím se tak sama; ač ji mám hned vedle sebe, tak nikdy nebyla vzdálenější. Zase jsem v pokušení, a když se mě zdráhavě pokusí vzít za ruku, bez váhání se pomalu poddám. Bez váhání její pohyb sama dokončím.

Pevně propletu své prsty s jejími.

O dvě hodiny později se oslava přesunula dovnitř a já se už dobu držím tady na tomhle gauči. Za poslední hodinu jsem si vyseděla svůj osobní důlek hned vedle pravé opěrky. Relaxuju tady. Schovávám se. Piju.

Totálně zkroušená.

Madison se vůbec neukázala, ale i když nevím, kde je, jsem si téměř jistá, že u Jacka. Každopádně tady není. Aidena jsem neviděla celou věčnost, ale soudě podle podlitých očí, když jsem ho viděla naposled, je otázka, jestli je vůbec ještě mezi živými. Jenže o toho mi taky ani tak nejde.

Ne, je mi mizerně kvůli ní. Protože se mnou nepromluvila od té chvíle v kuchyni. Protože to ani nezkusila.

Snažila jsem se zachytit její pohled, chtěla jsem s ní mluvit naším jazykem beze slov, protože se nemůžu pomoct. Jenže ona mě odstřihla. Ani se na mě nepodívá, takže jakékoli moje snahy o jakési vysvětlení přichází vniveč. Kdepak, uzavřela se přede mnou tak dobře, že není ani skulinka, kterou bych se k ní dostala.

A teď vím, jak se cítí ona. Teď vím, jak chutná má vlastní medicína, a pánové, ta je hořká jako pelyněk.

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ...



autor stránek
petrSF

Zpět na hlavní stranu