První třídou do Pekla

Napsala: isawsparks, Překlad: Kofola

Originál zde.

KAPITOLA 1: ÚVOD

Trčím na další nedělní večeři a jediné, co můžu dělat, je dívat se na ni přes stůl. Dívat se na ni tak, jako bych měla ty největší sluneční brýle na světě, co by směr mého pohledu šikovně maskovaly. Háček je ovšem v tom, že já žádné brýle na nose nemám; kam se dívám, zcela jistě skryto není; a objekt mé touhy to ví. Ach, ona to ví moc dobře, ale předstírá, že ne. Nebo jsem možná já ta, která předstírá.

Má na sobě jednu z těch kraťoučkých sukní; ten typ, o kterém vím, že mamka naprosto neschvaluje a přesně ten typ, který já naprosto schvaluju. Schvaluju mnohem víc, než bych měla, ne jen kvůli tomu, že jsme obě holky.

Tohle dělám hodně. Zírám. Dělám to příliš často. Chci ji. Trvalo mi dlouho, než jsem si to uvědomila. A ještě déle trvalo, než jsem to přijala. Ale po dvou letech od chvíle, co jsme se poznaly, myslím, že jsem dosáhla obojího.

Mezi námi je to komplikovaný vztah; mezi mnou a Ashley. Oběma nám bude sedmadvacet, máme toho hodně společného a Ashley se postupně stala jednou z mých nejbližších přátel, co v tomhle malém městě mám; v mém rodném městě Shaker Heights v Ohiu. Počet obyvatel: jeden. Sice bych mohla dát dohromady opravdový počet zdejší populace, ale je mi to vážně jedno (a jsem si jistá, že vám také). Protože jediné, na čem mi záleží (a jsem si jistá, že vám také), je to, že ona je součástí této populace.

A vážně, kdo potřebuje vědět víc než to?

Jo, jo. Já vím, Asi bych měla započítat také moji rodinu, kamarády, sakra, vlastně i sebe. Ale přísahám, že některé dny, většinu dní, jediné, na čem mi záleží, je ona. V některé dny, většinu dní, jediná, kdo v tomhle městě žije a dýchá, je ona.

Je to zlé. Opravdu zlé. Ale nějakým způsobem to nikdo nepoznal. Nikdo nemá podezření. Nikdo kromě mojí nejlepší kamarádky Madison, a dokonce ani ta dodnes nic neřekla. Občas, jako třeba teď, mám takový nervózní pocit, že možná táta by mohl něco tušit. Občas, jako třeba dnes večer, ho nachytám, když mě přistihne, jak ji pozoruju.

"Co v práci, všechno v pořádku, zlato?"

Jeho hlas mě vytrhne od nahánění hrášku, ubohé náhražky Ashleyina roztomilého nosu, ale jak už jsem řekla - věděla jsem, že mě sleduje.

"Jo..." úkosem pohlédnu na nádhernou brunetku (prostě si nemůžu pomoct), jejíž zájem se od mé matky přesunul k nám s tátou "...celkem pohoda."

Drží mou pozornost ve své jemné dlani, dává si načas, aby mi věnovala jeden ze svých ďábelsky nádherných úsměvů, při kterém se podlamují kolena, než se zase obrátí k Paule s tím jejím nekonečným vyprávěním o "Klubu" a jeho novém bazénu; zanechávajíc mě utápět se v mém vlastním bazénu touhy a viny. Jsou to tyhle chvilky, kdy vím, že já nejsem ta, která předstírá. Kdy vím určitě, že cítí všechno, co mezi námi je. Vidí všechno, co mezi námi je. Vím, že cítí to samé, co já. Vidí to samé, co já. Vím, že mi vidí až do žaludku.

Sakra. Už zase zírám.

A do prdele. Táta kouká.

"Tak..uh...jak to jde v Centru pro mládež?" vykoktám, oči donutím, aby se přesunuly k těm jeho, tolik podobným mým vlastním, skoro jako bych koukala do zrcadla "...všechno...uh...v pořádku?"

Okamžik mlčí a usmívá se na mě takovým zvláštním způsobem. Ach Bože, on ví. Do hajzlu, on to určitě ví. Je mi jako bych si právě koupila místenku směr peklo... a něco mi říká, že to nebude hezká jízda.

Dýchej, Spence, dýchej. Paranoia nikdy nebyla tvůj kámoš.

"Stejné jako vždycky, což je asi dobře i špatně."

Už je zase normální, s lehkým úsměvem klidně jí svoji večeři; vždy byl na svoje kulinářské umění pyšný, a právem. Protože proč bychom se taky všichni, já i oba mí bráchové, i když už každý bydlíme sami, každou neděli vraceli do rodného domu na jednu z jeho bombastických večeří?

Říkám vám, je to kvůli tomu jídlu.

Já osobně jezdím za svojí rodinou.

To si neustále opakuju, ale tahle průhledná zástěrka pomalu ztrácí na věrohodnosti, vám je to jasné, mně je to jasné taky, a bojím se, že jednou to bude jasné i jim. Jednoho dne všichni přijdou na moje špinavé tajemství. Oni i ona.

Od děsivých myšlenek mě vyruší něčí noha. Její noha, která šťouchá do mé.

A už se zase dívám. Ale ona taky. Takže je to v pořádku.

Kolem nás dál proudí konverzace všemi směry; první děsivý den Clayovy a Chelseainy dcery ve školce; Glenův blížící se zápas; mámina posedlost novým bazénem v "klubu"... no vážně, S KÝM tam spí?

Ale dlouho nad tím nepřemýšlím, protože až tolik mě to nezajímá (vlastně mě to vůbec nezajímá, abych tomu věnovala byť jedinou další myšlenku).

Já a Ashley si mezi sebou vyměňujeme vlastní slova, která sdílíme svýma očima, svými úsměvy, s naším jídlem na talíři, na které se tolik snažíme soustředit... ale nemůžeme. Nedokážeme se na sebe nedívat. Usmívá se na mě svým zářivým úsměvem. Takovým způsobem, že mám pocit, že tohle všechno... je v pořádku. Vždyť přátelé se na sebe smí dívat, ne? Nejlepší přátelé můžou mít takové chvilky, o kterých si přejí, aby nikdy neskončily, nebo ne?

Je naprosto normální chtít smést všechno ze stolu, vrhnout se na řečenou nejlepší kamarádku a dělat s ní všechny ty úžasné neslušné aktivity?

Ne? Že to není docela normální?

Ach jo.

A opět, je mi to jedno, protože právě teď se vytasila s dalším ze svých praštěných ksichtíků, které tak ráda předvádí (a které já zbožňuju). Takovou věc udělá u nedělní večeře snad pokaždé, a já se takřka vždy zakuckám pitím. Dostane mě tím vždycky. Je to tak nevinné, tak praštěné, dětinské... přesně jako občas bývá ona sama. A já to miluju. Stejně jako miluju ji.

Jejda.

Já to vážně řekla, co? Miluju. To nebezpečné slovo na M. Jsem v takovém průseru, že byste tomu ani nevěřili.

Veliká, ošklivá ruka se sveze po Ashleyině opálené a dokonalé, čímž ji ode mě odtrhne.

"Můžeme, brouku?"

Ble.

"Oh..." Pokusí se na mě ještě naposledy podívat, vím to, ale mou pozornost, která je jindy rezervována jen pro ni, zrovinka teď poutá moje vidlička "...jistě, můžeme."

Zní tiše a poraženě.

Jenže já běsním žárlivostí. Tak moc, že se na ni ani na vteřinu nepodívám, když se s námi sborově loučí. Později se na něco vymluvím. Vymyslím si něco, čím vysvětlím mou „náhlou“ zahořklost. Ale teď, zrovna teď mě příliš bolí vidět ji s ním.

S ním, jakože s mým bratrem Glenem.

To je ze všeho nejhorší, a to z docela zřejmých důvodů, ale tím úplně nejhorším důvodem, tím, který mě nejvíc užírá, není žádný z těch zřejmých. Užírá mě, protože s tím nedokážu nic udělat. Bolí to, vídat je spolu. Pokaždé, když si vymění rutinní, bezmyšlenkovitou pusu, mě to zase o trošku víc zabije.

A já nemám žádné právo cítit se takhle. Vlastně úplně naopak. Za to, co cítím, bych se měla cítit leda provinile. Celé je to tak špatné. Jenže to je právě to, třebaže to není správné, já to tak prostě nevnímám.

Ne, s Ashley mi všechno připadá správné. Když jsem s Ashley, tak mi konečně všechno připadá správné.

Ale na tom nesejde, protože ona není moje, nikdy má nebude, a za to si prakticky můžu jen já sama.

Poznala jsem Ashley, když jsem ji dávala dohromady s mým bratrem.

Chtěla jsem ji, když ji požádal o ruku.

A na její svatbě jsem se do ní totálně zamilovala.

Jo... rozhodně skončím v pekle.


KAPITOLA 2A: JAK JSME SE DOSTALY SEM

Jsou s Glenem svoji už tři měsíce, ale my se s Ashley stále scházíme každý den v oblíbené kavárně na oběd.

S Glenem jsou skoro celé dva roky, ale my dvě si stále rozumíme natolik dobře, že jedna v druhé dokáže číst jako v knize. Někdo by si mohl pomyslet, že se známe možná až příliš dobře, a já si zase myslím pravý opak. Zbožňuju, že se jí můžu jen podívat do očí a znát každý příběh v nich vepsaný. A zbožňuju, že to samé platí i naopak.

Kromě dneška.

Kromě téhle chvíle, kdy sedíme uvnitř naší kavárny. Nelíbí se mi, že do mě tak vidí. Vyhýbám se těm očím. Protože právě teď z nich vyzařují slova jako ustaraná a zmatená, a já vím, že je jen otázkou času, než se zeptá na včerejší večer.

"Takže, co to včera bylo?"

Ty bláho, já jsem fakt dobrá. A kdyby to byl někdo jiný, řekla bych, že spolu trávíme moc času, ale v jejím případě bych tohle neřekla nikdy. Dokonce, i když se zeptá na takovou obávanou otázku, jako právě teď.

Popravdě řečeno jsem trošku nahraná, protože jsem si samozřejmě zapomněla vymyslet věrohodnou výmluvu pro mé včerejší chování. Takže místo toho se pouštím po Vyhýbavé Stezce, zírám do své kávy s takovým soustředěním, že byste si mysleli, že koukám na její nahé tělo v mé posteli.

Mmm, nahá.

"Hmm?"

"No tak, Spence, mě neoblafneš..." lehce mě zatahá za ruku a donutí mě tak odtrhnout oči od toho fascinujícího hrnku, "...proč jsi mě ignorovala?"

Pokrčím rameny v naději, že zdánlivá lhostejnost bude vypadat upřímně. "Neignorovala, jenom jsem byla utahaná."

"Ale prosím tebe, znám tě líp, než se znáš ty sama, a tohle rozhodně nevypadalo na pouhou únavu, protože to obvykle vypadá tak, že mi slintáš na rameno..." Tiše se uchichtne, než opět zachytí můj uhýbavý pohled. "...Vážně, Spence, co se děje?"

Začíná být viditelně ustaraná, prakticky na mě na našem společném gaučíku leží, a i když bych ji ráda napodobila a neklonila se k ní blíž... neudělám to. Zůstanu přesně tam, kde jsem. Myslím, že si toho všimla.

A to určitě nepomáhá mému tvrzení, že mi nic není.

"O nic nejde, Ash, doopravdy, všechno je v pohodě."

Nevypadá právě dvakrát přesvědčeně, opravdu to musím rychle nějak utnout. "...Vážně mi nic není. Fakticky."

Pořád to s ní ani nehnulo, tedy pokud nepočítám to, že se její tělo ještě víc přiblížilo k mému. Vzduch začíná houstnout, prostor mezi námi doslova žhne a, jo... rozhodně musíme popojet. Řekla bych, že sarkasmus je nejlepší a nejrychlejší řešení.

"Dobrá, máš pravdu, kecám. Nejsem v pohodě..." Těžce povzdechnu, než na tváři vyloudím záludný, sarkastický úšklebek "...Ve skutečnosti jsem víc než v pohodě. Dokonce je mi skvěle. Ne..." Vykulím oči, zatímco ona je obrátí v sloup, "...ne, to pořád není ono, protože je mi fantasticky!" Začnu šermovat rukama s každým dalším dramatickým vyjádřením, "Znamenitě. Pohádkově. Počkej... chceš vědět, jak mi doopravdy je?" Uculím se na ni, ani jí nedám šanci odpovědět, a hlasitě zašeptám: "Kurevsky neuvěřitelně."

Nemá tušení, jak neuvěřitelně. Nebo možná má, soudě podle jejích zrůžovělých tváří.

"Ok, chápu to, chápu!" S poněkud nejistým, zároveň však stydlivým smíchem mě chytá za ruce a dává je dolů, aby mé malé vystoupení ukončila. "Doprčic, ještě že vůbec nevyvádíš jak hysterka."

"Páni, to od tebe teda sedí. Osvěž mi paměť..." S předstíraným zamyšlením si klepu na bradu, "...Proč jsi mi to minulý týden volala uprostřed noci a ječela do telefonu jak pominutá?"

"Spencer, to ale není vůbec fér, přece víš, jak se bojím pavouků."

"Ach, věř mi, že to vím až moc dobře... Ale on tam nebyl žádný pavouk, že? Ne, bylo to peří, Ash, peříčko, co tě ve tmě polechtalo na ruce." Zakryju si rukama pusu, zalapám po dechu a vytřeštím oči, jako bych se vyděsila. "Peří! Ach. Ta. Hrůza!"

"Nesnáším tě."

"Miluješ mě."

"Až moc."

"Moc málo."

"Moc pozdě?"

Zarazí se, naše pohledy se vážně upírají z jedné na druhou, načež začneme halekavě zpívat tuctovou písničku od Jojo "Too Little, Too Late". Samozřejmě, Ashley suverénním hlasem zvládá držet melodii, kterou já tak děsivě hyzdím. Oná má vážně nádherný hlas a normálně bych zmlkla, abych ho mohla prostě obdivovat, ale mnohem radši mám, když si zpívá se mnou, než beze mě.

Ba-dum-bum-tisch.

Když konečně dozpíváme a dosmějeme se, jsme obě zadýchané.

"Panečku, Jojo..." oddechuju.

"...takový talent." Dokončí mou myšlenku, tak jako vždycky. Obě vážně pokýveme souhlasně hlavou, spokojené s nastalým tichem. To však trvá jen do chvíle, kdy ucítím její hřejivou, měkkou dlaň, kterou mě chytne za ruku.

"Ale vážně, jsi v pořádku, že jo? Chci říct..." Vypadá trochu nervózně z toho, co chce říct, ať už je to cokoli. Druhou rukou ukáže na mě a pak na sebe, "... my jsme v pořádku, že jo?"

Polknu.

"Jasně... v naprostém."

Lži. Lži. Samé lži.

"Dobře."

Stále mě drží za ruku, její palec mě začne hladit po kůži a mé tváře hoří. Musím to zastavit, bez ohledu na to, jak moc se mi to líbí, prostě musím. Takže její ruku pustím a chopím se hned svého hrnku, čímž ukončím tu hezkou chvilku, kterou jsme měly. Mám dojem, že cítím její zklamání.

"Takže, jelikož se musím asi tak za čtvrt hodiny vrátit do práce, co kdybychom konečně mluvily o něčem důležitějším?"

Usměju se vlastnímu sarkastickému rýpnutí, zatímco ona na mě jen mhouří oči a předstírá uraženou, naž dramaticky vydechne.

"No, já měla za to, že o něčem důležitém mluvíme, ale protože ty evidentně všechno víš, všechno znáš, tak prosím, vezmi si slovo."

Přehnaně obrací oči v sloup a několikrát rozhořčeně vzdychne, hraje mi ukázkovou kravku (aka žhavou kravku) a já se nejspíš červenám, ale to je v pořádku. Už nemluvíme o mně nebo o nevšímavosti, a na tom jediném záleží.

"No, tak když jsi konečně uznala můj respektováníhodný titul..." ušklíbnu se a přiložím si ruku na srdce, když se Ashley ukloní úplně ve stylu "Vaše výsosti", čímž mě krátce rozesměje.

"...Každopádně..." věnuju jí protočení očí, ani nevím proč vlastně, čemuž se zase uchichtne ona, a pokračuju v hovoru, "...ráda bych nyní nadhodila téma oslavy Aidenových nadcházejícíh narozenin... Konkrétněji, jak bychom to měli pojmout?"

Aiden byl můj první kluk na střední a smutné je (no, záleží, koho se ptáte), že byl asi poslední vážnou známostí, co jsem měla. To je skoro 10 let. No co, užít si užiju, já jenom nevydržím s nikým tak dlouho, aby se ze zábavy stala ne-zábava. Vždycky jsem byla vybíravá perfekcionistka. Nikdy se neusadím. Vezmu si, co chci, použiju, co potřebuju, a všechno nechám za sebou, když skončím.

Taky se těm mým výmluvám smějete? Dobře. To byste taky měli. Jsou to všechno kecy. Pravda je, že chci ji. Nikoho jiného. A to zřejmě znamená, že budu navždy sama. Ale když se na mě takhle dívá těma svýma hnědýma, přehnědýma očima, je mi to tak nějak jedno. Kdo potřebuje s někým zešedivět? Já ne.

Já vím, pořád se smějete mým mizerným lžím, co?

Abych to dopověděla, s Aidenem jsme si prošli celým tím velkým dvouletým vztahem. Láska. Polibky. Naše poprvé. Maturitní ples. Všechny tyhle blbiny. Rozešli jsme se, když jsme nastoupili na vysokou, oběma nám bylo jasné, že je to pro nás požehnání, protože jsme byli mnohem lepší jako kamarádi. Nejlepší přátelé. A to jsme vždycky byli.

On a Ashley si padli do oka hned, jak se poprvé uviděli, k mé velké nelibosti, musím neochotně přiznat. Teď jsou z nich sice skvělí přátelé (k mé veliké libosti), ale můžu s hrdostí říct, že tomu tak nebylo vždycky. Vlastně, kdybych chtěla na někoho ukázat prstem (a že já tohle dělám ráda), Aiden je částečně zodpovědný za celou tu historii, kterak jsem "lásku svého života" dohodila svému bratrovi.

Není to něco, co bych si s oblibou připomínala, ale určitě jste všichni zvědaví, že? No, nedivím se vám, mně samotné stále nejde do hlavy, jak jsme se odtamtud dostaly sem. Sem, kde Ashley je vdaná za Glena, a já po ní jen zpovzdálí žalostně toužím.

Ale už víte všechno o tom, jak to vypadá "teď", takže asi nastal čas, abych vám přiblížila, jak to bylo "tehdy".


KAPITOLA 2B: JAK JSME SE DOSTALY SEM

Autorská poznámka: Kurzívou jsou psány vzpomínky.

* * *

"Spence, tamta holka je děsně sexy." Aiden ji okatě sjede pohledem od hlavy k patě. "...Zatraceně."

"Seš nechutnej, přestaň."

Jenže on ne, dál očumuje Ashleyino dokonalé tělo, i když zrovna v tuhle chvíli je schovaná za pultem. Nakloním se ze svého křesla a zlehka ho plácnu do svalnaté paže.

"Aidene! Nech toho. Ztrapňuješ mě!"

Nemluvě o tom, že šíleně žárlím. Divné je, že ne na něj, a děsivé je (nebo možná spíš smutné), že ani nedokážu říct proč.

"Jéé, Spence! Ty žárlíš? Chceš to snad dát znovu dohromady? Protože já..." Zadívá se na mě jak mlsnej kocour, což dělával neustále, jenže dnes už v tom není ta přitažlivovst jako kdysi "...bych nebyl proti."

Mrkne a já jen se smíchem zavrtím hlavou nad jeho slizounstvím. Zakrývám si rukou oči a marně přemýšlím, jak jsme spolu mohli vydržet celé dva roky. Nebo jak je možné, že jsme dnes nejlepší přátelé.

"Čau Spencer!"

Tenhle chraplavý hlas bych poznala všude, a jak pomalu vykouknu zpoza dlaně zakrývající mi výhled, vím, že mám pravdu.

"Ahoj Ashley."

"Říkala jsem si, že budeš chtít možná dolít?" Pozvedne konvici s kávou mým směrem.

"Oh..." Mrknu dolů na svůj takřka plný hrnek a pak s pokrčením ramen natáhnu ruku "… Proč ne, díky."

Naplní šálek až po okraj, a já si krátce pomyslím, jaké by to asi bylo, kdyby mi vyplnila něco jiného.

Počkat... cože?

Opravdu jsem si to právě pomyslela?

Ano, pomyslela, a stává se mi to už chvíli. Ashley Daviesová, holka, co dolévá kafe a vyrábí místní moučníky, je, jak to Aiden podal, "sexy". A já jsem se do ní možná docela nevinně zakoukala. Víte jak, asi jako každá holka zbožňuje Angelinu Jolie (no, kromě mě).

Nic to neznamená. Prostě jsem jenom znuděná a sama. Poslední kluk, se kterým jsem chodila, Keith, vydržel asi tři týdny, pak jsem to s ním vesele ukončila, protože mi došlo, že bych raději chodila s pytlem brambor než s ním.

Potřebuju nějaké oživení, jak psychické, tak fyzické, a nemůžu to najít. Takže samozřejmě, že mě zaujme Ashley, vedoucí nejlepší kavárny v našem malém městě. Je chytrá, pohotová, zajímavá a přátelská (většinou). Navíc se na ni dobře kouká. Kdo by nechtěl být tomuhle nablízku?

No, vím, že já tenkrát chtěla, a chci pořád. Dodnes chci, a to moc. Poznaly jsme se vlastně úplnou náhodou. Právě jsem se přestěhovala zpátky do rodného města z Clevelandu, kde jsem po škole chvíli žila. Už mě nebavil život ve městě, stýskalo se mi po rodině a práce fotografky clevelandského undergroundového hudebního časopisu "Pic" už nebyla co bývala. A tak jsem se vrátila do rodného městečka a našla si práci jako fotografka místních novin. Není to nijak okouzlující práce, ale jsem šťastná.

Během mého prvního týdne zpátky v Shaker Heights jsem narazila na starou známou kavárnu The Coffee Pot, kde jsem si dříve s oblibou dávala latte, jenomže tohle nebyla ta stará Konvička. Ne, tohle místo mělo stěny postříkané divnými kresbami a rozpraskaný lak na podlaze. Rychle mi došlo, že ten poměrně veliký nápis "The Bean" visící přímo přede mnou byl známkou toho, že The Coffee Pot už zde není. A protože jsem holka zásadová, byla jsem okamžitě připravená odejít; když už to nebylo mně dobře známé místo, kterému jsem důvěřovala, neměla jsem zájem zůstat.

Ale pak jsem ji uslyšela.

"To už odcházíš?"

Pomalu jsem se otočila a za pultem spatřila energickou brunetku. Divoké kadeřavé prameny vlasů dokonale rámovaly její krásnou tvář.

"Víš... Myslím, že bys měla zůstat, protože nevíš, o co přicházíš."

V jejím hlase, v jejích slovech bylo něco, že jsem jí prostě uvěřila. Věděla jsem, že bych o něco přišla, kdybych tam nezůstala.

A tak jsem zůstala.

Od té doby sem chodím pro kávu denně. Uběhl měsíc, a já stále ještě o Ashley skoro nic nevím, kromě toho, že je stejného věku, a že je single.

Neptejte se mě, jak to vím. Nebo spíš, proč jsem po tomhle zjištění pocítila jakousi úlevu.

Zdravíme se a sdílíme šťastné úsměvy. Dolévá mi šálek, někdy snad příliš často, a já si říkám, jestli třeba nechce začít hovor tak moc, jako to chci já. Ať je to, jak chce, stále se vracím, sedávám v tom samém pohodlném křesle v zadním rohu, a předstírám, že čtu noviny, knihu, že prohlížím snímky... zatímco pozoruju ji.

Zatímco čtu v ní.

Jasně, chodím sem na kafe. Jo. Jenže popravdě, káva v The Bean není tak dobrá, jako bývala v Coffee Pot. A upřímně, mně to nechybí. Protože zdejší obsluha s jejími vtipnými průpovídkami a srdečným úsměvem je cennější, než to nejdokonalejší latte.

Slyším, jak si Aiden každou vteřinou hlasitěji odkašlává, a to mě vytrhne ze zamyšlení.

"Co je?" skoro na něj vyštěknu.

Zakoulí očima směrem k Ashley, která se k nám vrací.

"A to má být co..? Nebo snad mám tomu tvýmu chroptění a nervnímu poposedávání rozumět?" Uchechtnu se, aby věděl, že si dělám legraci, načež obrátí oči v sloup.

"Představ mě tý kočce!"

A jo. Samozřejmě, že se s ní chce seznámit. A co je divné, já to nechci.

"Tak co, Spence, dnes je velký den?"

Ashley si zlehka sedne na opěrku mého křesla, a náhle je tu horko.

"Ach, no jo... Si piš."

Si piš? Ty jsi ale mimoň. A Aiden už zase chrchlá.

"Jsi v pohodě? Nechceš něco k pití, vodu nebo něco?"

Ashley se ptá s upřímnou starostlivostí, snad i soucitem, a já se musím držet, abych nevyprskla smíchy. Já věděla, že se mi líbí.

Aiden se usměje s tvářemi mírně zrudlými - i rozpaky, řekla bych - a vstane. "Jasně, vodu, to je..." civí na mě, já se na něj jen culím, "...dojdu si pro ni, chceš něco, Spence?"

S úsměvem mu naznačím "ne" a sleduju, jak se trošku naštvaným krokem vzdaluje.

"Tvůj kluk?"

"Aiden? Ne..." Vehementně zavrtím hlavou "...to rozhodně ne."

"Ahhh..." Podívá se dolů na své sukní zahalené nohy, sedí tak blízko mému přehřátému tělu "...je roztomilý."

Třeba se mi to zdá, ale něco mi říká, že o něj asi má zájem. "V tom případě bys nás třeba mohla seznámit."

Řekne to sladce s pohledem upřeným na své ruce sepnuté v klíně, než se na mě uculí.

Ale ne. Ne, absolutně ne.

"S Aidenem? Ne, on je..." Tak strašně chci říct gay, ale nějak tuším, že by se mi to vrátilo "...on na vztahy moc není."

Což je skoro pravda.

"No, já taky ne, to zní jako bychom byli pro sebe stvoření."

Úsměv na její tváři mě nutí k zamyšlení, co tím přesně asi sleduje? Něco v tom jejím uličnickém úšklebku ve mně vyvolává dojem, že možná, jen možná jí vůbec nejde o Aidena. Třeba v něm vidí jen cestu, jak se dostat blíž ke mně.

Ať je to jak chce, k Aidenovi ji nepustím, o to se postarám.

"Měla by ses seznámit s mým bráchou." Prakticky to ze mě vystřelí a já vůbec netuším, kde se ve mně tenhle nápad vzal. Soudě podle Ashleyina pobaveného výrazu je i ona docela zmatená.

"S bráchou, jo?"

Pootevře ústa, jako by o tom bizarním návrhu opravdu v duchu uvažovala. Sotva se známe, a já jí tady dohazuju bratra.

A to mi někdo připomeňte, proč že to vlastně dělám?

Ach, no jistě, abych ji udržela dál od Aidena. Abych ji udržela od navázání možného vztahu, a bůh ví, že dát ji dohromady s Glenem mi zajistí obě věci. Můj starší bratr je i ve svých úctyhodných šestadvaceti letech pro vážnější vztah nepoužitelný. Hráč. A třebaže ho mám ráda, všichni víme, že on se nikdy neusadí.

A stoprocentně vím, že na rozdíl od Aidena, mezi Ashley a Glenem se nikdy nic vážnějšího stát nemůže.

"No..." lehce položí ruku na mou, když vstává "...možná bych měla."

Vyšle ke mně dolů takový úsměv, že musím ztěžka polknout. Nikdy jsem tenhle úsměv neviděla. Není tak energický. Je mírnější… s takřka neznatelnou stopou něčeho dalšího. Něčeho, co nedokážu úplně pojmenovat. Možná smutek?

Ať to bylo cokoli, když ji sleduji, jak se s pohupováním v bocích vrací zpátky za pult, já smutná nejsem. Protože dát Ashley dohromady s Glenem, místo aby si začala s Aidenem, je jeden z nejlepších nápadů, co jsem kdy vymyslela.

* * *

"Halóóó... Země volá Spencer."

"Co-?" Podívám se na ni.

"No, co myslíš?"

Široce se usmívá tím chytráckým způsobem, protože moc dobře ví, že jsem nedávala pozor.

"O čem?"

"O oslavě Aidovy veliké noci u mě doma?"

"Ou, jasně, Aiden..." můj hlas zní ještě stále nepřítomně, jako bych stále byla někde v těch vzpomínkách, a vidím na ní, že si mě zkoumavě prohlíží, takže se rychle vzpamatuju. "...to zní bezvadně, Ash. Glenovi to nebude vadit?"

Musím se strašně přemáhat, abych se při vyslovení bratrova jména nezašklebila.

"Och..." přezíravě mávne rukou, "...ten tam nebude, má nějakou promo akci s týmem..." vzdychne skoro smutně, "...upřímně ani nevím přesně, kde bude, co to je za akci, všechny mi už poslední dobou splývají v jednu."

Bolí mě z toho srdce, když ji vidím smutnou, tak se natáhnu pro její ruku. Volně propletu naše prsty a ona se na mě usměje. Oplatím jí slabým úsměvem, nevím, co jiného bych jí dala.

"To je jedno... budeš tam ty, moje oblíbená od Carlinů, a na ničem jiném nezáleží."

Zvednu jedno obočí.

"Tvoje oblíbená, jo?"

"No..." Lehce se zasměje, "...řekla bych Paula, jenže ta mě poslední dobou docela děsí s tím svým bazénem v klubu..."

"Já vím!"

"Vážně, Spence, S KÝM tam spí?"

S vykulenýma očima se na sebe chvilku po tom společném zjištění usmíváme, než obě dostaneme záchvat smíchu. Smějeme se, až se za břicho popadáme, dokud už ani nevíme, čemu vlastně. Dokud se nesmějeme proto, že ta druhá pořád nepřestala, což je samo o sobě dostatečný důvod. Náhle se mi přes smích snaží něco říct, a i když se její hlas ve smíchu ztrácí, já ne.

Ne, prostřednictvím těch nádherných a vnímavých očí jí rozumím každé slovo.


KAPITOLA 3: Ten blbec jsem já

Vyhazuju z šatníku své poslední tílko a pak padnu na kolena, při tom si z tváře odfukuji milion spadlých pramínků vlasů.

"To fakt ještě pořád hledáš, co si vzít na sebe?"

Madisonin hlas doléhá jako zvon z chodby přímo do mých frustrovaných uší uvnitř šatní skříně. (rozhodně to není jediná frustrovaná věc uvnitř téhle "skříně").

"Ano!" křiknu rozčileně.

Slyším, jak si dělá cestu po mé oblečením zaházené podlaze. "Jdeme snad jenom na Aidenovu narozeninovou oslavu, ne? Teda, nebudeme se po cestě stavět v klipu od Fergie, nebo jo?"

Konečně se dostane až k mému hradu neštěstí (což je moje skříň, přirozeně) a rozpřáhne ruce, aby se mohla opřít o rám dveří. Ve tváři se jí zračí pestrá směsice otrávení, pobavení a lítosti.

"Ne. Ne, jedeme rovnou k Ashley."

S povzdechem nad svým neskutečným neštěstím svěsím hlavu. Cítím na sobě její pobavený pohled a po chvilce si povzdechne i Madison.

"Ty jsi taková hérečka. Teda, já myslela, že se mnou je to těžký, ale ty..." Konečně vzhlédnu k její usmívající se tváři a jednomu přísně ukazujícímu prstu, "...Ty, Spencer Carlinová, si zasloužíš dort pro největší herečku."

"Ha. Dort. Hezký, Duarte. Jsi strašně vtipná." Zakloním hlavu, jak to jde, zavřu oči a na rtech vykouzlím ten největší, nejfalešnější úsměv, co svedu.

Zlehka se zasměje a natáhne se pro něco nade mnou.

"Tu máš..." do mého lítostivého klína spadne černé triko s rukávy a odhalenými rameny. "Tohle si vezmi k těm džínám, co máš na sobě, a možná ti i někoho dneska sbalíme."

Mrkne a já zčervenám, okamžitě mám před očima jedinou osobu, kterou bych „rozbalovala“ radši než kterýkoliv dárek na světě.

"Helemese, ty na někoho právě teď totálně myslíš! Povídej, Carlinová, kdo tě dovede takhle rozparádit, a kvůli komu ti trvá pět hodin se nachystat?"

Ou. Sakra. Sarkastická obranná taktika, nástup!

"Samozřejmě Aiden, říkala jsem si, že dneska by to mohl být ten správný večer. Po deseti letech je nejvyšší čas dát si opáčko, tahle holka se totiž na stará kolena naučila pár nových triků, ten nebude vědět, která bije!"

Rychle vstanu a odvrátím se od ní, aby neviděla mé hořící tváře, a začnu se soukat do vybraného svršku.

"Blbost." Předvede Matthewa McConaugheyho jako vyšitého, zatímco dál zápasím se svým tričkem. "…To tvoje schovávání za sarkasmus na mě neplatí, slečinko, tak to koukej vysypat."

Má pravdu. Jestli je na světě někdo, kdo mě zná lépe než Ashley, pak je to právě Madison. Ale to není nic překvapivého. Myslím, že když jste s někým nejlepší přátelé skoro od plínek, tak podle toho váš vztah také vypadá.

No jo, my dvě prakticky sdílíme jeden mozek.

"Já čekám." Nedá pokoj a nedá. Ani ji nemusím vidět, a vím, že se za mnou samolibě culí, protože ví, že má pravdu.

Hluboký nádech. To zvládneš, Spencer. Jediné, co musíš udělat, je lhát svojí nejlepší kamarádce a postavit Řím za jeden den.

"Nikdo takový není, Mads..." přestanu sebou vrtět, natočím k ní hlavu z profilu, "...vážně vůbec nikdo, přece bych ti řekla, kdyby jo."

Chvilku je zticha.

"M-hm. Jasně. Jak chceš."

Konečně se k ní otočím celá, neochotně opustím bezpečné útočiště mé šatny a jdu k ní.

"Seš děsná slepičí prdelka, víš to?"

"Jop, a jsem na to hrdá. Jednoho dne to z tebe stejně dostanu."

"To ale budeš mít dost těžké, vzhledem k tomu, že není CO bys ze mě dostávala."

"Ty jsi úplně marná. Sexy a rozkošná, ale ú-pl-ně marná. Hele, kdybys mi prostě řekla, o koho jde, můžeme se do toho pustit a třeba by to vyšlo. Tak šup, povídej už, holka!"

Zavrtím nad ní hlavou, ale vzápětí mě něco napadne a na rty se mi vloudí úsměv. Pomalu se k ní přibližuji a v duchu spřádám plán, jak jí konečně zalepit pusu.

"Vlastně... Někdo tu je."

"Jo?" Oči jí září jak vánoční světýlka.

"Jo. Nějakou dobu už nad tím přemýšlím a nechce se mi věřit, že ti to říkám, ale já už to prostě v sobě nedokážu dusit..."

"Ach, Spence, to bude dobrý, společně to zvládneme."

Její divná, leč upřímná starostlivost se mnou nic neudělá, snad jen kromě slabého pocitu viny za to, k čemu se chystám. Jenže na druhou stranu potřebuju tenhle rozhovor ukončit, takže... necítím se zas tak špatně.

"Tak jo..." vážně vzdychnu "...Madison, myslím, že nastal čas, abychom ty a já, no, myslím, že bychom měly naše přátelství posunuly na další úroveň."

Navýsost zklamaně pokyvuje hlavou, ale zároveň se musí kousat do rtu, aby se nerozesmála.

S nevinně stydlivým úsměvem šourám kolem sebe nohou. "Tak co ty na to?"

Vstane a se smíchem pronese: "Ty jsi neuvěřitelná."

"Och, zlato, to nemáš tušení."

"Zklapni, blbko, a koukej se připravit. Odjíždíme za dvacet minut, ani o minutu později. A věř mi, Spence... tohle si budu pamatovat. Až za mnou jednou přijdeš s prosíkem o pomoc, vzpomenu si na tenhle den, kdy jsi mou nabídku tak NESLUŠNĚ pohřbila."

Je tak napůl vážná, když z pokoje odchází, a mně se stáhne žaludek. Přemýšlím o jejích slovech, uvažuju o tom, co znamenala, a není mi z toho moc dobře.

Počkat...ona...ona to ví? Byl tohle její způsob, jak mi dát šanci, abych jí to vyklopila? Že by se mi doopravdy právě snažila pomoct?

Nepříjemný pocit v žaludku sílí, a jak tak stojím uprostřed svého zabordeleného pokoje, bezděčně se ve vzpomínkách vracím do večera, kdy jsem podobný pocit zažila naposledy.

* * *

U O'Neilla je narváno a nad hlavami rozjařených návštěvníků se vznáší mrak cigaretového dýmu (přestože se tu vůbec kouřit nesmí). Glen si namachrovaně razí cestu k našemu boxu s rukama plnýma drinků, které cestou úspěšně cmrndá všude kolem. Usměje se na mě svým stylem velkýho bráchy, který mu už asi zůstane nadosmrti.

"Guinness pro moji sestřičku, mimochodem touché, jsem ohromen."

"No jo, on se totiž někdo zase nemohl dočkat, aby tu už byl, jak nějaká holka, takže já si teď musím dát tekutou večeři."

Dlouze se napiju, a přitom ho pražím pohledem, zatímco on se smíchem každému rozdává jeho drink; Clayovi, Chelsea, Aidenovi, Madison a Jackovi (Madisonin kluk).

"Tak kdy dorazí ta roštěnka, co?"

Glen se sveze na své místo a dá ruku za opěradlo společné sedačky a zároveň Madison za záda (ta zrovna totálně protočila oči a dala mi tak důvod číslo 3829734, proč ji tak zatraceně miluju).

"Ona má jméno, víš?" podotknu trochu otráveně, a ne jen kvůli jeho do očí bijícímu nezdvořáctví. Ne, rozhodně nejsem nadšená z toho, že musím Ashley s Glenem seznámit. Jenže co nadělám, sama jsem si ustlala, tak si taky budu muset do téhle betonové postele lehnout.

"Jo, Ashley má žhavý jméno k ještě žhavějšímu tělu."

Aiden je takový prverzák, proč jsem ho vůbec dneska zvala? Proč se s ním vlastně vůbec kamarádím?

"Takže trochu respektu, kámo."

Aach, ano, už vím proč, protože navzdory jeho prasáctví dovede být i džentlmen... no, zhruba. On se alespoň snaží... no, někdy. Ale co, prostě nějaký důvod pro to mám a někdy si na něj určitě i vzpomenu.

"Jo, jo... Proč po ní teda nejdeš sám?" opáčí Glen a já se jen můžu znovu napít. Ach, prosím, ať to nedojde tam, kam to míří.

"No, protože... Já vlastně ani nevím."

Aiden o tom začne uvažovat, jakože vážně uvažovat, a protože vím, jak vzácná je u něj taková věc, musím tomu učinit přítrž.

"Já vám něco povím, mě už fakt tak děsně nebaví poslouchat, jak se kluci přetahujou o holky, to je něco tak pubertálního, a taky už se fakt nechci vracet na střední, takže popojedem." Madison jako nic utne celou debatu, načež se obrátí na Aidena, a s nadšením špalku se zeptá: " Jak se letos daří týmu?"

V duchu Madison obejmu, a protože mě povídání o basketbalovém týmu Shaker Highs nijak zvlášť nezajímá, vyklouznu od stolu. Jdu k baru, ani nevím proč, ale vím, že potřebuju pauzu od toho dusna u stolu... plného mých nejbližších přátel a rodiny.

Postavím svou orosenou sklenici na tmavou desku baru z dubového dřeva a nakloním se nad ni s váhou celého světa na svých bedrech.

Jop. Dnešní večer nebude stát za nic.

"Ahoj."

Kdesi ve mně se zatřepotá tichý hlas a než se naděju, cítím, jak se ke mně Ashley přitiskne. Je pátek večer a bar u O'Neilla je oblíbený podnik, takže se přirozeně ke mně musí zmáčknout až nemožně blízko, aby se k baru vůbec dostala. Nervózně k ní vrhnu rychlý pohled, který mi stačí k tomu, abych viděla, že na sobě má stěží nějaké oblečení, a u sebe pocítila sbíhající se sliny, abych věděla, že se mi ten pohled líbí.

"Ahoj."

Vřele se na mě usměje a její měkká dlaň tiše spočine na mém kříži, zatímco očima rychle přivolává barmana (není u toho narvaného baru ani pět vteřin a už má jeho pozornost).

"Kettle s ledem."

Po způsobu svého bratra na ni kývnu. "Působivé."

"No..." podívá se mi přímo do očí, "...možná se snažím na někoho zapůsobit."

Polk.

"Ehm..."

"Vypadáš skvěle, mimochodem."

Plaše se usměje, sklopí oči do neexistujícího prostoru mezi námi a já nemám slov. Ne, vážně nemám, a úšklebek na její tváři mi naznačuje, že to asi ví. Naznačuje mi, že se jí to asi líbí.

"Tak... dneska to bude zábava, co?"

Její rty vyloudí jiný úsměv než před chvilkou. Tenhle je nevinný, jaksi zranitelný a konečně mi dovoluje znovu nalézt slova.

"Jo. To bude."

Na bar přistálo její pití, ale nepohne se, aby si sklenku vzala. Barman při odchodu křikne cenu za její drink, ale ona se nemá k tomu, aby zaplatila. Ne, ani jedna z nás se nepohne.

Obě jsme právě teď naprosto spokojené. Naprosto spokojené, tak jak jsme. Pevně přitisknuté k sobě. S praštěnými úsměvy určenými té druhé.

"Tak to je ta velká hvězda NBA, jo?"

Cože?

Kývne směrem za mě. "Tvůj bratr?"

Och, no jo.

"Oh..." můj úsměv povadne, ohlédnu se přes rameno, a zahlédnu Glena, jak vypráví nějakou stupidní historku, nad kterou všichni u stolu protáčí oči. "...jo, to je on."

Ach jo, nuž, vítej, zkažený večere.

"Asi bychom se k nim měly připojit, ne?"

"Jo, asi-"

"Nebo do sebe hodíme, co zbývá ve sklenicích, a vyběhneme ze dveří, než si nás někdo všimne."

Tak TOHLE mě zaujalo a bleskurychle k ní obracím opět rozesmátou tvář. Vypadá tou představou nadšená a vím, že já také (protože jsem), a najednou nedokážu nic jiného, než se rozhihňat, jako bych vživotě nebyla šťastnější (a svým způsobem to tak je).

"Och,tak tenhle nápad nemohl přijít v lepší chv–"

"Ségra! Přestaň tam tu roštěnku zdržovat a pojďte sem!"

Sakra, Glene.

"Páni, Spence, tos mi neřekla, že je tvůj bratr tak galantní."

Uculí se, já se zamračím.

"To víš, džentlas první třídy."

Krátkou chvilku ještě zůstáváme tam, kde jsme, a pak vzdychne. "Teď už je asi na plán B moc pozdě, co?"

"Jo... příliš pozdě," skoro jen zašeptám.

Jsem smutná. Ne, v podstatě jsem naštvaná, a je mi jedno, jestli si toho všimne. Protože jedna má část věří, že ji to štve úplně stejně.

"No..." Odrazí se od baru, což ji jen přitiskne víc na mě, a náhle se nemůžu nadechnout, protože se nakloní a pošeptá mi neskutečnš tiše přímo do ucha: "...tak v tom prostě budeme muset pokračovat někdy jindy."

Odtáhne se a odchází s podezřele širokým úsměvem, zanechávaje za sebou oněmělou rybu, která se ze mě stala. Pomalu se otočím a sleduju, jak kráči k našemu stolu, z každého jejího kroku čiší sebejistota.

Člověk nemusí být génius, aby poznal, že Glen je více než spokojený s tím, koho jsem mu přivedla. A člověk nemusí být génius, aby poznal, že já nejsem vůbec spokojená s tím, že jsem ty dva dala dohromady.

Ne, člověk nemusí být génius, aby věděl, že jedině blbec by tohle celé zpunktoval. A tak do sebe s hořkým úsměvem koupnu zbytek piva, a hned si objednávám panáka Patrona.

Protože já jsem dost chytrá na to, abych věděla, že ten blbec jsem já.

* * *

"Spencer! Jestli nevylezeš do 25 sekund, tak tam dojdu, a slibuju ti, že to nebude vůbec hezký."

Rychle zamrkám a ocitnu se zpět v mém nepořádném pokoji, přímo uprostřed "současnosti". Zavrčím a protočím oči na nikoho, poté s brbláním vyjdu na chodbu, kde najdu netrpělivě podupávající Madison s rukama založenýma na prsou.

"Ježišmarjájosef, Maddy! Kolik dramatický kaše jsi dneska povečeřela, prosím tě?"

Dokonce já sama se chci uchechtnout vlastní kousavosti, ale něco mi říká, že to není vhodné.

Dál nehnutě stojí, ale její tvář jakoby byla dál od samotného těla, ve vzduchu se vznáší spousty pomyslných "co, prosím?“, a zatímco její oči po mě vrhají nože, pocítím vinu za svou neomalenou reakci. Její vina to přece není, že jsem se nechala hloupými vzpomínkami takhle rozhodit.

Už je potichu příliš dlouho, a jo, je na čase se omluvit.

"Promiň, Mads, nevím, proč jsem taková."

Zdá se, že tohle zabralo, protože roztáhne pusu do širokánského úsměvu.

"Och, já vím úplně přesně proč; potřebuješ si vrznout."

Než můžu cokoliv říct, už je ke mně zády a vykračuje si ke dveřím, jako by byla paní domu (což sice je, ale chápete).

"A kdybys mi prostě řekla, koho más na mysli, mohly jsme to už mít dávno pořešený."

Vysloveně ‚slyším‘ ten její úšklebek jsem-nejchytřejší-ze-všech, když otevírá dveře a nechává mě za sebou. A já tak můžu vpozadí vzdychnout a pošeptam nikomu jinému, než sama sobě.

"Kdyby to jen bylo takhle jednoduché."

Než se můžu vydepkovat ještě víc, Madison už na mě huláká "ať sakra hejbnu kostrou." S posledním povzdechem ji rychle doběhnu a začnu se vnitřně obrňovat na ten dlouhý večer se všemi, které mám tak ráda, a s tou, kterou nemůžu mít.

Ale pak se přece jen usměju, protože si konečně vzpomenu, že dnes mám Ashley jen pro sebe. A vážně, není tohle právě to, co jsem chtěla především?

Ano, je to tak.

A najednou, prostě jen tak, ten nepříjemný pocit v žaludku zmizí. Na mé tváři se usadí úsměv, který se zvětšuje s každým dalším krokem, který mě víc a víc přibližuje k holce mých snů.

Také známé jako bratrova žena.


KAPITOLA 4: Kurz pro začátečníky: Ashley Daviesová

"Počkat, tys fotila pro časopis PIC?"

Ashley málem upustí vidličku, a když v odpověď kývám hlavou, jsem na svoji starou práci v duchu hrdá.

"Potvoro."

"No tak."

Snažím se dělat uraženou, ale nemůžu, když se na mě takhle culí. Ne, když se na mě dívá tak jako teď, nemůžu být nic jiného, než nadšená, a musím se proti vlastní vůli začít smát. I ona vzápětí začne a mně něco říká, že to je proto, jak se směju já. Protože se jí líbí, jak zní náš společný smích.

Už je to týden, co se s námi Ashley setkala u O'Neilla (nebo-li týden od nejmučivějšího večera, co jsem zažila), Glen a Ashley si padli do oka, zasmáli se spolu, sem tam proběhl i nevinný dotek (vždy iniciovaný Glenem). I to bylo na mě moc a asi bych odtamtud vypadla o hodně dřív, aby se do sebe ti dva mohli v klidu zabouchnout, což jsem nepotřebovala sledovat, ale něco mi v odchodu bránilo. Něco ve formě Ashleyiných očí a jejích lehkých doteků se mnou.

Je možné, že se přišla seznámit s Glenem, ale zůstala tam se mnou. Třeba si někdy sedím na vedení, ale blbá nejsem, a tohle prostě vím jistě. Vždyť proč by skočila po každé šanci být se mnou o samotě, kdykoli se ta možnost naskytla? Proč chtěla jít na záchod, vždycky když jsem šla já, což chabě (ale roztomile) okecala tím, že jsme "Záchodový parťačky"?

A proč pokaždé, když něco vyprávěla, setrvávala pohledem na mně? Plný stůl lidí, a ona měla oči celou dobu přilepené na mých. Mně vyprávěla jiný příběh, než ostatním u stolu.

Opravdu netuším, jestli v sobě našli (Glen s Ashley) zalíbení hned v tom baru, ale vím jistě, že my (já s Ashley) rozhodně ano. Proto jsme teď taky tady, večeříme spolu v jejím malém, ale dokonalém bytě.

"Tak copak ti PIC provedl tak strašnýho, hmm?"

Usmívám se od ucha k uchu, když si uvědomím, že když jsme spolu samy, tak jsem jiná. Obě jsme jiné. Jako bychom konečně byly samy sebou, nebo jak bych to popsala. Nikdy předtím jsem něco takového s jiným člověkem necítila, což by mě asi totálně vyděsilo, kdybych si to tak strašně neužívala.

Ale pravdou je, že dříve či později stejně začnu vyšilovat. Protože vím, že tady se něco začíná dít. Něco, co mě děsí, a to ani nedokážu přijít na to, co to je.

"Oh, no, s mojí starou kapelou, The Drumsticks, jsme vás uháněli snad celou věčnost, abyste o nás napsali článek. Jenže jste nás vždycky úplně nesmyslně odmítli."

Málem se utopím v pivu. "Paličky?"

"Jo. Proč, pamatuješ si nás?" Teď se široce usmívá i ona, a já bych jí moc chtěla říct, že pamatuju, ale není to pravda.

Pohodlně se opřu ve své židli a se škádlivým úšklebkem si složím ruce na hrudi. "No, Ash, s tak traaaaapným jménem jako Paličky se vážně divíš, že jsme vás odmítali?"

Překvapením nejprve zalapá po dechu - tohle je poprvé, ce jsem ji takhle poškádlila, poprvé, co ochutnala chuť mého sarkasmu - a usměje se.

"Páni, to byla podpásovka, Spence..." se smíchem se chytne za srdce, "...podpásovka."

Mrkne na mě přes okraj své sklenice a já pocítím cosi chvějivého kolem žaludku už asi po 2,387-é jen za dnešní večer. Jsem v průšvihu. V hrozném průšvihu, protože je mi jasné, že se dostávám do něčeho, na co nejsem připravená.

Ne, do ničeho se nedostávám, já už v  tom jsem dávno, ať už je to cokoli… a ne, rozhodně na to nejsem připravená.

Konečně jsem dnes večer poznala Ashley Daviesovou. Skrze ty nejnepatrnější úryvky informací, které mi o sobě pověděla, cítím, že ji znám. Narodila se a vyrůstala v Clevelandu (v chudší části), musela dospět rychle, protože žily samy jen s matkou. Peněz neměly nikdy nazbyt, její matka jim doslova zachránila život tím, že měla tři zaměstnání, a to je tak všechno, co mi ze svého dětství (o tolik jiného, než jsem měla já) prozradila. Ale to je v pořádku, mně to úplně stačilo, protože jsem se cítila výjimečná už jen tím, že jsem to poslouchala. Že jsem vyslechla něco, co patrně neví nikdo jiný.

Nikdo kromě mě.

Zbožňuje hudbu a to tak, že (a to jsou její vlastní slova) "šíleným, až posedlým způsobem". Bezmezně a bez předsudků. Vážně, ona je, co se muziky týče, úplná Rosa Parks, která nenechá žádného umělce sednout do zadní části autobusu. Pohled na její sbírku cédéček to jen dokazuje; Led Zeppelin, Laura Nyro, Destroyer, Bananrama, Pearl Jam, Temptations, Spice Girls, My Morning Jacket. Ten seznam by mohl pokračovat donekonečna, protože její CD opravdu neberou konce. (A vážně, kdo si tyhle věci dneska ještě kupuje?)

No, Ashley si je kupuje. Ano, to se už jen tak nevidí; vzácný exemplář, který za každičký kousek své hudby zaplatí. Líbí se mi to.

Ona nejenže je počestná občanka, která bere zákony vážně (tedy, co se hudby týče), ale je i talentovaná. No jo, dovede hrát na bicí, na kytaru, klavír, housle a umí zpívat. Dokonce hudbu vystudovala na vejšce (kterou stále splácí), a ráda by v tomto oboru setrvala dál i pracovně, chce pokračovat v hudbě jakkoli to půjde.

Což mě přivedlo k otázce, co dělá tady, ale když jsem se jí na to zeptala, cotva pokrčila rameny a jednoduše odpověděla: "Prostě jsem cítila, že nastal čas změnit prostředí."

A tak to máme. Můj kurz pro začátečníky o Ashley Daviesové, a musím říct, že jsem ráda, že jsem se do něj přihlásila. Ne, jsem doslova nadšená, že mě do něj vzala.

Už je to chíle, co jsme dojedly vynikající večeři, kterou sama připravila, a ani jedna z nás nevypadá, že by se chtěla zvednout od stolu. Ne, obě jsme spokojené s tím, jen tak tu prosedět celou noc, popíjet a povídat si.

Jenže něco ve vzduchu se změnilo.

"Takže, tvůj bratr dnes volal."

A je to tady. Proto mi něco připadá jiné, protože je to ona, kdo se změnil. Najednou se mi zdá být taková zvláštní. Skoro jako by tím jen tak nahodila udičku, jen aby zjistila, co to přinese. Skoro jako by mi nahodila míček a čekala, jestli jej odpálím.

Jen aby zjistila, co ve mně je.

"Jo?"

Snažím se, aby to znělo nenuceně, protože bůh ví, že teď visím na každém jejím slově (a zároveň, ač to vyzní divně, to slyšet nechci).

"Jop."

Ty tmavé oči se propalují přímo do mých a já prostě musím odvrátit pohled, musím začít loupat pivní etiketu na své lahvi. Musím se zasmát a zapnout sarkasmus; můj oblíbený uvolňvač napětí už od roku 1980.

"No páni, konečně, už jsme si začínali myslet, že se ten krám snad nikdy nenaučí používat. Ale vypadá to, že Glen už si dovede i sám zavolat, takže jéééj, šikula!"

Usměje se, ale je to vážný úsměv, jako by říkala "Nedělám si srandu", a já okamžitě následuju jejího tichého příkladu.

"Dobrá, takže volal. Co chtěl?"

Jenže já už moc dobře vím, co chce.

"Noooo..." zaváhá, připravena nadhodit točený míč, jehož odpálení bude nad mé síly (a něco mi říká, že ona to ví) "...chce si tenhle víkend zase vyrazit..." hluboký nádech, "...jen se mnou."

"Aha." Tentokrát nedokážu skrýt porážku (z nějakého mně stále neznámého důvodu) ve svém hlase, ale rychle se seberu, "...To je super."

"Opravdu?" zeptá se nevěřícně a mně je to celé stále víc a víc nepříjemné.

Co se to tady děje? Proč se na mě takhle dívá a proč si připadám jako v jednom ohni?

"No, tohle jsi přece chtěla, ne?"

Prosím, řekni, že ne. Počkat... proč? Proč chci, aby řekla ne? Jako vážně, proč by to, že by chodila s Glenem - sakra, s kýmkoliv - proč mi to vadí? Ne, proč mě to sžírá?

"Já nevím..." Vidím v ní něco, co jsem neviděla nikdy předtím; váhavý strach. A vím, že teď ke mně bude upřímná, vím, že se přede mnou chystá pomalu odhalit, "...připadá mi to divné. Jakoby špatné nebo tak nějak. Jako že je to špatné vůči tobě. Že o tom musím nejdřív mluvit s tebou, chápeš, mít tvůj souhlas."

Ach tak, o tohle tady běží: Lítost. A jestli něco nesnáším víc než Ryana Seacresta, je to lítost druhých.

Objeví se má raněná pýcha a já mírně uraženým tónem odvětím: "To je blbost, Ash, měla by sis dělat, co chceš a nedělat si starosti o mě."

"Ach ne, ne..." Ta slova jí rychle vychází z úst, tak rychle, že jsem z toho ještě nervóznější. "...Nedělám si o tebe starosti. Ne, tak jsem to nemyslela. Já jen..." Zase ten strach, hluboký nádech a tentokrát to vypadá, jako by měla odhodit poslední závoj a odkrýt mi celičkou svou duši "...Já prostě nevím, jestli je ten, koho chci. Nevím, jestli je tohle to, co chci. Nechápej mě špatně, kromě toho, že je pablb, je tvůj bratr milý..."

Usměje se, a ačkoli mám pocit, že ve mně brzy exploduje bomba strachu a zmatku, usměju se také. Nemůžu si pomoct; ne když se na mě dívá takhle.

"...Ale myslím..." Teď její oči pevně zakotví u mých, hledající, ujišťující se. V těch očích není ani stopa strachu, jen úleva, když prakticky zašeptá "...Ne, já vím, že bych mohla mít něco lepšího, něco opravdového, s někým jiným."

Ach bože. Ta bomba uvnitř právě vybuchla a roztříštila mě. Jsem vyděšená. Potím se. Lok po loku do sebe liju ten zbytek piva, co mi ještě zbyl, a skáču od stolu; rychle si otevírám další.

To mluví o mně? Ona chce... něco... se mnou?

"Spence?"

Už zase sedím na svém místě, zírám na ni s novou lahví mezi rty. Vytřeštím oči. "Co?"

Ale má odpověď se ztrácí v dalším loku a ona vypadá smutně. Strašně smutně.

"Jsi v pořádku?"

"Jo. Jo, jsem v pohodě." Lhaní mi vždycky šlo a dnešek není výjimkou, jenže tentokrát lžu někomu, kdo dokáže mé lži prohlédnout. Tentokrát vidí všechno, co chci schovat, a to mě k podělání děsí.

Ano, jsem podělaná, protože začínám tušit, kam se tohle celé ubírá. Začínám chápat, z čeho se cítím tak ztacená, vyjukaná, vzrušená, zmatená a vyděšená.

"Ale jdi, Spencer, nejsi v pohodě, vždyť tady prakticky chroupeš tu lahev, a na mě se ani nepodíváš." Odmlčí se, natáhne se a vezme mou ruku do dlaní. Vím, že cítí, jak se mi třese, protože ji stiskne, aby ji zklidnila. "Hej, podívej, já se omlouvám, nechtěla jsem tě urazit. Tedy, o tohle jde, ne? Bylo to něco, co jsem řekla?"

"Ne..." řeknu tiše a popravdě, něco v tom, jak mě drží, mě k tomu vede. "...ne, tím to není."

Je to pravda, ale zároveň je to lež, protože je to přesně v tom, co řekla, proto se tak chovám. Nicméně si toho asi nevšimla, protože se s jemným úsměvem zeptá: "Dobře, tak o co jde?"

Palcem přejíždí po mé pokožce, tak lehce, tak něžně, a to je ono. O tohle přesně jde.

Ona je to, co je špatně. Tohle je to, co je špatně. Tohle není nevinné pobláznění. Tohle je to něco, co stále nedokážu a nechci rozklíčovat.

Protože když to udělám, tak by to znamenalo... znamenalo by to, že se mi líbí holka.

A do tohodle se já NEMŮŽU pouštět. Prostě ne. Znamená to, že všechno, co jsem se naučila o svém životě, co jsem se naučila sama o sobě, není pravda. Nic nebude stejné. A to já nemůžu ohrozit. Protože, jak jsem řekla, jsem holka, co má ráda rutinu. Jsem typ holky, která si vytýčí cíl s danou cestou a po ní jde, ať už během toho potká jakékoli lákavé nástrahy.

A tahle nástraha, tahle dívka přede mnou, ta je tak lákavá. Příliš lákavá. A já na to nejsem připravená. Nejsem připravená vydat se po její cestě.

"Spence?" vytrhne mě ze zamyšlení. Teprve teď si všimnu, že jsem mezitím vymanila svou dlaň z jejích, a cítím větší chlad než kdy předtím. Vypadá tak nejistá. Jako by vůbec nevěděla, co si počít a mě to bolí, protože vím, že to já ji do té pozice postavila. "...Co se děje?"

Upřeně mě pozoruje zpoza stolku v její kuchyni. Vidí přímo do mě a nikdy jsme si nebyly tak blízko. V téhle chvíli vidíme naprosto všechno. Vidíme vše, co chceme. Čteme jedna v druhé každé nevyslovené slůvko.

Nemůžu dovolit, aby mě tak viděla, už ne. Nemůžu jí dovolit vidět všechno, co ukrývám. Nemůžu jí dovolit vidět, že jsem... lesba. Nesmí vidět to slovo, které tak dobře skrývám. Jediné slovo, které nechci vyslovit. Protože to slovo změní celý můj život.

Prostě na to nejsem připravená, a co je smutnější, myslím, že ani nikdy nebudu.

A tak tedy nasadím ten nejžalostnější úsměv v historii žalostných úsměvů a podívám se do těch vstřícných a upřímných očí. Proto musím promluvit tím nejslabším hlasem a doufat nejmenším pramínkem naděje, že i přes to uvidí pravdu v těchto lžích, které se jí chystám říct.

"Myslím... Myslím, že bys měla bráchovi zavolat."

"Spence..." Není připravená pustit mě touhle cestou. Stále se mi snaží dodat sílu. Stále natahuje ruku přes stůl, aby mě zahřála, a já jí v tom i nadále bráním. Nepouštím ji dál a proto ani jedna z nás nevnímá nic, než ledový chlad.

"Ne, opravdu bys měla. Vždyť nikdy nevíš, co by mohlo být opravdové, dokud to nezkusíš, ne?"

Vypouštím ta pokrytecká slova docela upřímně. Právě ta slova, kterým bych měla sama naslouchat. Má vlastní rada, kterou bych se měla řídit. Ale neřídím. Protože jsem příliš zbabělá. Protože na to nemám koule.

Protože to raději měla nechat u té lítosti. Tak to mělo být.

Cítím, jak z ní jako kapky stéká zklamání, stéká na stůl a zaplňuje moji prázdnotu, zatímco se jenom dívá. Dívá se o chviličku déle, ještě jeden úder srdce, jako by čekala. Čekala, že si to rozmyslím. Čekala, že řeknu něco jiného. Že řeknu ta správná slova. Ta, která ve mně vidí.

Slova, která si přála, že řeknu.

Ale já to neudělám a ten úder navíc je pryč. Poslední nádech naděje je pryč. A ona vzdychne. Vzdychne, jako by to vzdávala. A já cítím chlad jako nikdy.

"Jo, asi máš pravdu."

Přes úzkost v jejím hlase, přes smutek v jejích očích stále dokáže nasadit ten svůj drobný úsměv, kterým mi říká, že je to dobré. Říká, že mezi námi je stále vše v pořádku.

A já bych jí i věřila, tedy, měla bych jí věřit. Jenže ten její pohled mě mate, protože její oči mi opět říkají jiný příběh.

Protože to je to jediné, co dokážu číst.

"Takže..." Jeden těžký povzdech a dlouhý lok vodky s tonikem, "...vypadá to, že si vyjdu s tvým bráchou."

"Jo..." Jeden lítostivý povzdech a půlka piva. "...Už to tak vypadá."

S nadšením jako při preventivní prohlídce u zubaře vydechne: "Skvělý."

A když se smutně podívám na zbytek večeře, co pro nás přichystala, připadám si sama, jako bych byla v pěkné kaši.

"Jo. Skvělý."


KAPITOLA 5A: jedlíkovy výčitky

Poznámka - vysvětlení pojmů. Níže zmíněné spojení, resp. přezdívky „Peanut Butter = Arašídové máslo“ a „Jelly = Džem“ odkazují na oblíbený americký sendvič (ne jen v Americe oblíbený, přiznejte se ;)) chléb+burákové máslo + marmeláda+chléb. Každopádně význam tohoto pokrmu pro naše děvčata bude blíže vysvětlen v dalších kapitolách. Přezdívky budu nechávat většinou v anglickém tvaru, poněvadž v češtině by to vyznělo nechtěně směšně.

* * *

Už déle než dva roky jsem na přísné Ashley dietě. Přísnější než přísné. Vedla jsem si tak dobře; dodržovala jsem správný počet přijatých objetí a nepřekračovala zdravou porci držení ji za ruku. Je skoro až neuvěřitelné, jak dobře jsem si vedla. Až do teď. Je to tak pár měsíců, co jsem uklouzla. Začala jsem polevovat, dávat si půlnoční svačinky, dovolovat dlouhým pohledům trvat o trošku déle. Nechávat ty hebké konečky prstů přejet po mé pokožce o něco více.

Cítím, jak na tu změnu reaguju. Mé tělo se plní Ashleyinou láskou a jejími doteky. To není dobré. Začínám si na to moc zvykat. Příliš to miluju. A je mi úplně jasné, že brzy naberu všechnu váhu zpět a ocitnu se tak zase na začátku, ve chvíli, kdy jsem ji poznala. Kdy jsem myslela v jednom kuse jenom na ni, a to způsobem, kterým jsem naprosto nemohla. Ale smutné na tom je, že tenkrát to byly měsíce, kdy jsem o ní tímhle způsobem právě smýšlet mohla. Měsíce, kdy jsem mohla něco udělat. Jop, v těch dobách jsem byla štíhlá jako proutek, naprosto schopná a připravená na to, aby mě naplnila. Více než připravená, aby obalila mé kosti a nasytila mé srdce. To byly měsíce požitkářství. Měsíce plné šlehačky a druhých porcí. Tehdy to byly měsíce, kdy jsem žádnou dietu nepotřebovala, ale právě v těch měsících jsem hloupě věřila, že dietu potřebuji víc cokoli jiného.

A dnes večer vstupuju do ochromující fáze výčitek z jídla; výčitek kvůli Ashley. Ohlédnu se zpět a uvidím všechny ty dortíky a polibky, které jsem mohla mít, a které jsem však ze strachu nikdy neokusila. Z nejistoty.

Z blbosti.

No jo, ty první měsíce jsou má ztracená šance a od té doby za to platím. Až donedávna. Poslední dobou jsem začala zapomínat na pravidla a morálku. Počítání kalorií a gramů tuku. Všechno jsem to vyhodila z okna a teď si nespravedlivě beru, čeho jsem se tehdy bohužel vzdala. A někde mezi Madisoniným audi a Ashleyinými dveřmi mi to došlo. Uvědomuju si to příliš jasně.

Musím s tím přestat.

Protože úsměv je zase pryč a úzkost zpět. Jenže ten tísnivý pocit je těžší než balvan a stahuje mě dolů, tlačí mě k zemi tak moc, že jestli se ho brzy nezbavím, už se nikdy nenadechnu.

Tak teď stojím před dveřmi do jejich vily (řekla bych, že to Glenovo zahřívání střídačky u Cavaliers se přeci jen vyplácí) a naposledy se roztřeseně nadechnu. Zadržím dech v sobě, pak konečně otevřu těžké dřevěné dveře, a teprve kdž jsem uvnitř, zase vydechnu. Vydechnu úplně všechno ve snaze zbavit se napětí. Ale jak procházím jejich překrásným a prázdným domem (který jako by představoval metaforu na můj nynější stav), mám stále větší obavy. Mám strach jako nikdy, hlavně proto, že ani nevím jistě, čeho se bojím víc. S tím, co mi teď všechno běží hlavou, nevím, co mě děsí víc; že Ashley uvidím, nebo že ji neuvidím nikdy. A z nějakého důvodu se zdá, že ta absurdní druhá možnost, mi připadá víc než jen jako představa.

Ta hrozivá druhá možnost se jeví spíše jako nevyhnutelná skutečnost.

A jen to pomyšlení mě celou roztřese, když se dál o samotě plížím tím ztichlým domem (Madison je někde daleko za mnou, nejspíš se ještě pořád hádá v autě s Jackem). Procházím rozlehlou kuchyní a už slyším tlumený smích, hudbu a halekání zpoza šoupacích prosklených dveří přede mnou. Zastavím se a zadívám se skrz ně ven, kde pohledem projíždím moře známých i neznámých tváří; s vědomím, že ať je mi sebehůř, ať už si procházím čímkoli, vždy tam bude ta jedna velmi známá tvář, kterou budu chtít vidět.

"Tady jsi..."

A pak ji spatřím. Vidím ji, jak se opírá o pult v téhle slabě osvětlené kuchyni, a nenuceně upíjí ze svého studeného koktejlu. Možná tu je tma, ale její oči rozeznám, a vidím v nich něco, co jsem tam neviděla dlouho. Vidím záměr. Vidím cíl. A když se pokusím říct "ahoj", vyjde ze mě přidušený šepot. Ztratila jsem hlas někde hluboko v hrdle, protože já ten cíl znám. Znám její záměr, znám její úmysly, vím, co chce.

Vím, že mě sleduje jako šelma. Jen už prostě nevím, co ten její pohled dokáže. Jsem tak ztracená, že už vlastně ani nevím, o co nám oběma vůbec jde.

Pohybem tak pomalým, tak protahovaným dojde až ke mně; vzduch praská a jiskří napětím, jaké jsem necítila velmi dlouho. A jak se ke mně blíží, s přivřenými víčky a líným úsměvem, poznám, že pila. A to hodně.

Její rty se roztáhnou vřelým úsměvem a pak mě obejme kolem krku a pevně přitáhne mé ztuhlé tělo k sobě. Tak blízko. Tak škádlivě, lahodně blízko. Srdce mi divoce bije ve stažené hrudi a já se jenom modlím k Bohu, aby to nepoznala.

"Kde jsi byla?" zeptá se tak sladkým, něžným šepotem na mém krku, a když následně vydechne: "Chybělas mi," téměř to na mé pokožce zazpívá, musím se odtáhnout. Musím odstoupit a sklopit oči, protože se cítím tak strašně provinile. Hltám ji a její slova s takovou chutí, že bych se mohla pozvracet.

"Jo, promiň, Madison se pohádala s Jackem."

"Ach, nic nového, co?" Zasměje se smíchem poskvrněným smutkem, protože do mě vidí. Protože vidí skrz mé lži tak jasně, jako skrz čisté sklo.

Protože už zase sleduje, jak se odtahuju, a začíná toho mít dost.

Vzduch kolem nás ztichne, když dlouho neodpovídám. Takové ticho mezi námi nikdy nepanovalo. Svěsím zklamaně hlavu, protože takhle dnešní večer začít neměl, a je to celé moje vina.

Jenže ono to začíná být příliš těžké. Všechno, ona, já, co je mezi námi. Co mezi námi není. Všechno, co ve mně bublá a musí zůstat skryto.

A právě teď, když je takhle blízko, nevím, jak dlouho to ještě dokážu.

"Hej..." Její ruce jemně, opatrně, spočinou na mých tvářích a pomalu mě donutí, abych se jí podívala do očí. Slabě se na mě usměje a to jen přidá na srdceryvnosti, protože tím je všechno ještě skutečnější. Protože já se ani nedokážu usmát na oplátku. "...hej, Jelly, copak je?"

Jelly. Polovina z naší společné přezdívky Peanut Butter and Jelly. Ta jména používáme, když něco myslíme vážně. Když ona něco myslí vážně. A tohle je jeden z těch případů. Tohle je její uklidňující hlas. Je to její starostlivý hlas. A jedno vím určitě, že tenhle hlas dnes večer nedokážu poslouchat. Protože tenhle hlas ve mně vždy zažene veškeré starosti. Tenhle hlas, tohle jméno mě pokaždé uklidní, uchlácholí, vytáhne ze mě pravdy, jež tak pečlivě a tak hluboko skrývám. A ty nesmí být vykopány. Ne tady a ne dnes večer. Takže se musím sebrat. Musím nasadit úsměv. A ani nemám strach, že bych to nedokázala, protože vím, že tohle umím. Vím to, protože zkrátka musím.

Protože, bohužel, nemám jinou možnost, a je na čase, abych si to uvědomila.

"Nic..." Už už chce něco namítnout, ale já zavrtím hlavou, a ona, jako by v sobě měla nějaký vypínač, se uklidní, a nechá mě pokračovat. "...Jsem v pořádku, opravdu, jenom se potřebuju napít."

Chystá se znovu otevřít ústa, ale zastavím ji. "Prosím, Ash..." Doslova úpěnlivě prosím, aniž bych se jí dokázala podívat do očí. "...Prosím, prostě mi věř, ano? Věř mi a pojď se mnou pro pití."

Dívá se na mě celou věčnost, než s neveselým úsměvem přikývne a tiše řekne jen: "Dobře."

Ať už proto, že je příliš opilá, nebo ze strachu, nechává to být. Ale vím, že to nehodí jen tak za hlavu. Schová to, někam hodně hluboko. Stejně jako křeček, akorát ona sbírá všechny moje chyby. A já si teprve teď začínám všímat, jak moc je to pro ni těžké.

Ale o tom nemůžu přemýšlet. Teď ne. Dnes večer ne. Zrovna teď musím jít dál. Prozatím jsem v pořádku. Prozatím jsem odolala pokušení. Odolala jsem dezertu a zase se cítím lehčí. Cítím se v bezpečí a můžu si pěkně zhluboka oddechnout. Vydáme se ke dveřím a úplně cítím, jak se ten balvan v mém žaludku rozpadá.

Jenže když projdeme těmi dveřmi ven, znovu ucítím chlad. Cítím se tak sama; ač ji mám hned vedle sebe, tak nikdy nebyla vzdálenější. Zase jsem v pokušení, a když se mě zdráhavě pokusí vzít za ruku, bez váhání se pomalu poddám. Bez váhání její pohyb sama dokončím.

Pevně propletu své prsty s jejími.

O dvě hodiny později se oslava přesunula dovnitř a já se už dobu držím tady na tomhle gauči. Za poslední hodinu jsem si vyseděla svůj osobní důlek hned vedle pravé opěrky. Relaxuju tady. Schovávám se. Piju.

Totálně zkroušená.

Madison se vůbec neukázala, ale i když nevím, kde je, jsem si téměř jistá, že u Jacka. Každopádně tady není. Aidena jsem neviděla celou věčnost, ale soudě podle podlitých očí, když jsem ho viděla naposled, je otázka, jestli je vůbec ještě mezi živými. Jenže o toho mi taky ani tak nejde.

Ne, je mi mizerně kvůli ní. Protože se mnou nepromluvila od té chvíle v kuchyni. Protože to ani nezkusila.

Snažila jsem se zachytit její pohled, chtěla jsem s ní mluvit naším jazykem beze slov, protože se nemůžu pomoct. Jenže ona mě odstřihla. Ani se na mě nepodívá, takže jakékoli moje snahy o jakési vysvětlení přichází vniveč. Kdepak, uzavřela se přede mnou tak dobře, že není ani skulinka, kterou bych se k ní dostala.

A teď vím, jak se cítí ona. Teď vím, jak chutná má vlastní medicína, a pánové, ta je hořká jako pelyněk.


KAPITOLA 5B: Jedlíkovy výčitky

Zrovna teď je na druhé straně pokoje, přímo přede mnou, a povídá si s nějakým klukem, jako kdyby v životě nic lepšího neslyšela. Ale já znám pravdu, vím, že to zapálení pochází z vědomí, že sleduju, jak se na mě ani nepodívá. Užívá si, že jsem z ní na dně, a já jsem ještě smutnější.

Najednou se pohovka vedle prohne, když prakticky na mě přistane nemotorný Aiden a složí svou těžkou hlavu ke mně na rameno. A já se v tu chvíli cítím tak strašně sama, že mám sto chutí radostí skákat.

"Jak se cítíš, oslavenče?"

"Spencer." Odmlčí se, jako by se mi chystal sdělit něco neskutečného, než hlasitě zašeptá hlasem snad o deset oktáv vyšším, než normálně mluví, "...já jsem děěěěsně naliteeeeeeej."

Jeho aidenovská familiárnost a důvěrnost ve mně zaplní alespoň trošku ten obrovský kaňon prázdnoty. Na mých ztěžklých rtech se zformuje vděčný úsměv a já Aidena mateřsky poplácám po hlavě.

"To tedy jsi, to tedy jsi."

"Jop."

Musím se nad jeho klukovským chováním zasmát, když si dalším vrtěním zjevně dělá větší pohodlí. Kouknu do davu, aniž bych si to vůbec uvědomila, dokud nenajdu Ashley. A jako když do mě bací, ona se tentokrát DÍVÁ - a něco mi říká, že je rozrušenější než předtím.

Chci na ni mávnout a vyslat k ní nadějný úsměv, ale otočí se dřív, než mám možnost cokoli udělat.

"Spence?"

Má tak slabý hlásek, dokonce snad roztomilý, ale já jsem právě teď tak pohroužená do té důvěrné známé tváře, která se mi teď zdá tak neznámá, že ho sotva poslouchám. Roztržitě odpovím: "Copak, kamaráde?"

Uvědomím si, že mé zírání je strašidelné a nejspíš ji ještě víc popouzí, takže se rozhodnu nechat Ashley a tu její vyhýbavost na chvíli plavat. Konečně se zaměřím na Aidena, který vypadá, že do pěti vteřin odpadne.

"Já vím, že tohle říkám furt už od střední, ale..." potřebuje chvilku, aby se nadechl, zjevně se nachází v tom stavu, kdy je mluvení a dýchání současně docela výzva.

"A co, Aide?"

"Tvůj brácha... Tvůj brácha je pěkný hovado," dokončí s odfrknutím, které bych označila něco mezi pobaveným a znechuceným. Nejsem si docela jistá, kam tím míří, ale rozhodnu se pro tu zábavnější variantu.

"Máš pravdu, říkáš to už od střední."

Zasměju se pobavená vlastní odpovědí, ale on se nesměje. Kdepak, Aiden se do toho chce fakt pustit, to je vidět.

"Ne, já to myslím vážně..." Odstrčí se ode mě a pohovka se celá zatřese, jak se pokouší sednout rovně, "...fakticky, Spencer, on je jakože... fakt je to hovado, jakože beze srandy."

"Jasně."

Nevím, co mu na to mám říct, protože tu mluvíme o mém bratrovi. Je to můj bratr, ale krom toho má Aiden pravdu. Je to můj brácha a je hrozný hovado.

"Myslím timmmm..." protáhne Aiden to slovo (očividně se snaží získat víc času, aby vymyslel, co přesně tím tedy myslí) "...vždyť se na to podívej, Spencer..." Aiden přiopile rozhodí rukama dokola a jednou rukou mi zavadí o prso, ale nějak si toho ani nevšimne, jak je rozjetý. "...Vždyť se na ni koukni, Spencer." Teď oběma rukama míří přímo na Ashley a já nevím, jestli se tam chci podívat. Nejsem si jistá, jestli ještě můžu.

To však Aidena samozřejmě nezajímá, když mě opět plácne do paže/prsa, je jasné, že potřebuje, abych se koukla. Takže to udělám, teď už bez zaváhání, a naleznu ji osamocenou, jak se ramenem opírá o stěnu; vypadá tam jako ta nejosamelejší holka na světě.

"Ok, Aide..." tiše pokračuju, "... už se dívám."

"Dobře. Teď poslouchej." A to já budu, nehledě na to, jak bude v tomhle stavu drmolit a jak pomalu bude Aiden mluvit, má mou pozornost.

"...Tvůj brácha, to hovado, má všechno na světě, chápeš, všechno, co by si člověk mohl přát, a to nemyslím jenom prachy a tak. Chci říct… on má, co ani za prachy nekoupíš. Jenže on si to nezaslouží a co hůř, on o to ani nestojí. Protože kdyby to chtěl... Kdyby to chtěl, tak by byl tady. Byl by tu s ní. To je takovej kretén, člověče, on prostě..." Potřese hlavou ztracený ve vlastních myšlenkách.

Chvíli je zticha, potom odvrátí zrak ode mě k Ashley, a najednou jsem tam s ním. Najednou je každé špatně artikulované slovo, co řekl, křišťálově jasné. Každá nesouvislá myšlenka, co ze sebe vysoukal, dává větší smysl, než co kdy řekl ve střízlivém stavu.

"Podívej se na tu nádhernou holku, Spence, doopravdy se na ni podívej. Podívej se na ni tak, že ji opravdu uvidíš. Je tak zatraceně úžasná..." Jeden hluboký, zklamaný povzdech "...a je nešťastná. Tak strašně moc nešťastná."

To slovo mě donutí ji znovu vyhledat. To slovo mě bodne přímo do srdce. Protože když ji konečně vidím, jak se s nikým se nebaví, jak tam pomalu upíjí svůj drink, vím, že je to naprosto přesné. Vím, že je to bolestně přesné. Vím, že v každém Aidenově slově je pravda. Glen je hovado. Ashley není šťastná. A všechno co cítím, je jen další vina, protože najednou mi to všechno hrozně moc připadá jako moje chyba.

Sedíme tu a oba přemýšlíme o těch slovech, dokud mi do klína nespadne jeho hlava. Jeho veselé oči se zavřou a Aiden se zasměje. Vypadá to, že vážná konverzace je za námi, protože se směje víc a víc. A já jsem za to popravdě vděčná, upřímně se směju společně s ním, protože směr, kterým jsme před chvílí měli nakročeno, tak tam bych se pouštět neměla. Ne dnes, i bez toho je tenhle večer těžký až až. A tak to nechám být.

Ale nezapomenu to.

"Byly to skvělý narozky, Spencer. Děkuju."

Srdečně – a trošku útrpně – se na něj usměju.

"Ale jdi ty, ještě nekončíme."

"A jo, konec bude, až se spolu kouknem na východ slunce, viď?"

A jéje, to teď vážně začneme vzpomínat na staré dobré časy?

"Pamatuješ ty dny, Spence?"

Protočím oči, ale v dobrém, protože si to pamatuju, a tyhle vzpomínky pro mě budou vždy znamenat hodně.

"Jistěže pamatuju."

"Dobře." Podtrhne spokojenost rázným kývnutím, než se náhle (a neohrabaně) vymrští zase do sedu. Civí na mě očima, jež se tak moc snaží pořádně otevřít, ale daří se mu to doslova napůl, a vykřikne: "... a jdeme na panáka!"

Vyprsknu smíchy a cvrnknu ho do nosu. "Kamaráde můj, ty jsi namazanej."

Roztáhne rty do praštěného úsměvu a zadrmolí: "Děsně namazanej."

"Úplně děsně namazanej."

Zdá se, že s tímto titulem jsme oba spokojeni, když se rozhostí ticho a já cítím, že budeme mít svoji chvilku.

"Miluju tě, Spence."

Vzdychnu, naoko rozhořčeně, ale vzápětí se na něj rovněž usměju.

"No jo. Já tě holt asi taky miluju... I když dovedeš být ten největší perverzák pod sluncem.'

"Zbožňuješ to a víš to."

Oba se rozesmějeme a ještě chvilku na sebe jen tak civíme. Prostě si užíváme společnost toho druhého, užíváme si naši minulost i přítomnost. Milujeme, jak to mezi námi pořád funguje.

A pak tam najednou nejsem. Už nesedím na tom gauči. Byla jsem z něj odtržena a někdo mě táhne skupinkami postávajících hostů dál a dál. Svírá mě pevná a naštvaná ruka, ale navzdory té zjevné zuřivosti, já vstřebávám jen její jemný, uklidňující dotek.

Schody bereme po dvou a vlítneme přímo do její koupelny v ložnici. Vpodstatě mě strčí dovnitř a dveře se za mnou zavřou. Pomalu se otočím, celá vyjevená, protože o dveře se opírá pěkně naštvaná Ashley. Rukou spočívá na klice, jako by se bála, že se pokusím odejít.

"Co to sakra děláš?"

"Cože?" jsem tak překvapená, že i když nechci vyznít nijak rozladěně, tak přesně tak to ze mě vypadne. A ona si všimne, všimne si toho a to ji jen víc rozzlobí.

"Vážně, co se děje? Ty ses..." Těžce polkne, pak podruhé a chvilku to vypadá, že snad bude zvracet "...ty ses vrátila k Aidenovi, o to jde?"

Ach. Bože. Teď asi hodím šavli pro změnu já. To je tak směšná představa, že nedokážu zastavit smích, který mi unikne ze rtů.

"Tobě to přijde vtipný?"

Ji to rozhodoně nepobavilo, vypadá tak ublíženě, že nemeškám, a rychle ji uklidňuju: "Ne, Ash, vůbec ne, ale vážně, Aiden? Jak jsi na to propána přišla?"

"Och, já nevím, tak se zamyslíme..." Zvedne oči ke stropu, jako by se chystala začít vypočítávat důvody. "... Celý večer mě ignoruješ a vyhýbáš se mi. Ne, to už vlastně celé týdny. Sotva se mě dotkneš. A pak, zrovinka teď vás vidím, jak po sobě lezete, smějete se, povídáte si spolu, děláte legrácky. No, co bych si asi tak měla myslet?"

"Že jsme přátelé?" zeptám se, ale není to otázka, spíš jí jen nevrle konstatuju fakt, protože nemůžu uvěřit, že je naštvaná kvůli tomuhle. Že by si vůbec mohla myslet, že jsme s Aidenem zase spolu.

"Jako jsme bývaly my."

Zašeptá tak zlomeně, a mně to vyrazí dech.

"Bývaly?" zaskřehotám.

"A není to snad pravda? Pořád mě od sebe odháníš, Spencer. Odháníš mě a já mám strach, že jednoho dne mě už nenajdeš."

"Cože?"

Znovu se cítím ztracená. Ztracená v našem rozhovoru. V téhle hádce. V jejím hněvu.

"Pověz mi, o co doprdele jde, Spencer? A vážně si nech od cesty všechny ty kecy, co se chystáš vytasit. Neurážej už mě prosím tě tím svým 'nic se neděje, jenom jsem unavená', dobře?" Je tak rozzlobená, tak strašně moc, ale náhle to všechno zmizí. Vztek je pryč a je jenom smutná. Neskutečně smutná, když tiše žádá: "...prosím, Spencer, prostě mi řekni, co se děje. Prosím."

Láme mi to srdce, a nenechá ani kousek. Odsouvá celou tu blbost s Aidenem a otevírá skutečný problém. Konečně se dostává ke všemu, co jsem skrývala. A já netuším, co říct. Nemám co říct, protože jediné, o co ona žádá, je pravda, a to je něco, co jí nikdy dát nemůžu.

Takže místo toho na ni hledím mokrýma očima. Tichýma, křičícíma, mokrýma očima.

"Prosím."

Šeptá a zní tak zlomeně jako se já cítím. A já jenom dál stojím. Zamrzlá.

S jedním kývnutím hlavy mi vyrve srdce. "Tak dobrá."

Hněv je zpět, ale už nekřičí, zadrží ho v sobě a to je mnohem horší. Bolí to mnohem víc. Protože tohle vypadá mnohem víc jako konečná.

A když se otočí a vyjde dveřmi, práskne s nimi. Nevypadá to jako konec.

Tohle asi opravdu konec je.


KAPITOLA 6A: Prolomit zeď

"Tak co..."

"Tak Frugo."

"Spencer, vážně, kdy už konečně pochopíš, že ten vtip není vůbec vtipný a že nedává žádný smysl?"

"Až ty pochopíš, že to DÁVÁ smysl a že to JE vtipný."

Ashley vydá rozkošný smích a já se uculím s pocitem dobře odvedené práce. S tím samým úsměvem se obrátím na své heboučké osušce na záda a sluneční paprsky se proběhnou po mé pokožce jako statická elektřina.

Takhle to bylo posledních několik měsíců. Tak to mezi námi s Ashley probíhalo. Je to tak snadné, někdy až příliš snadné. Jsme jako příliv a odliv. Jako ying a yang. Odporujeme si a zároveň se doplňujeme.

Dobrá, asi jste pochopili. Zkrátka si sedíme. A je to báječné. Nikdy jsem neměla přátelství jako tohle. Sakra, já nikdy ve svém životě neměla ani takového člověka. Někoho, od koho se tolik učím, kdo mě inspiruje. Kdo ve mně najde všechny uvolněné konce a splete je dohromady pevněji, než kdy byly předtím.

Někoho, pro koho já dělám přesně to samé.

Upřímně, nikdy jsem si nemyslela, že se to stane. Zcela upřímně jsem se bála, že nikdy nenajdeme způsob, jak být kamarádky, poté co se stalo tenkrát večer u Ashley doma. Když se mi pokoušela říct něco, co jsem nemohla slyšet. Když málem vyzradila ukrytou pravdu, kterou v sobě nosí. Když málem odkryla skrytou pravdu, která přebývá ve mně.

Ale podařilo se jí to "jen málem".

A možná to je důvod, že jsme teď tady; nikdy by mě nenapadlo, že skončíme takhle. Ale nějakým způsobem se to stalo. Nějakým způsobem se o měsíce později nacházíme na rozlehlém trávníku v našem oblíbeném parku; jen se tak jednoho ospalého sobotního odpoledne vyhříváme v paprscích jarního slunce.

Žádné komplikace.

Ashley vydá velmi znepokující povzdech a najednou se mi slunce zdaleka nezdá tak hřejivé.

Jo, ohledně těch komplikací... to jsem se nevyjádřila úplně přesně.

"Každopádně..." Proti své vůli zamžourám jedním okem jejím směrem, kde si nervózně pohrává s prsty, a je mi jasné, že ať už řekne cokoli, bude to jedna z těch "komplikací".

"...už s tebou, uh, mluvil brácha?"

Aha. Ano. On. Mohla jsem tušit, že dřív nebo později se objeví on. Nevím, v jeké fázi je jejich vztah, jediné co vím je, že jsou spolu. Sotva kdy o tom mluvíme. A tím sotva myslím prakticky vůbec. Nejsem si jistá proč. Je to asi jedna z těch situací, kdy si řeknete "když to není rozbité, nesnaž se to opravit". Je nám takhle dobře, proč přicházet s něčím, co by nám to mohlo pokazit?

Jistě, jsme příliš zaneprázdněné užíváním si v tom, v čem je nám dobře, než abychom se na chvilku zamyslely, proč by nám to Glen mohl pokazit v první řadě.

No, není to tak docela pravda.

Já nejsem příliš zaneprázdněná. Já o tom přemýšlím. A to hodně. Ale když o tom nikdy nezačne Ashley, tak já rozhodně první nebudu. Protože já jsem ta, kdo nás do téhle situace dostal. Protože je to její vztah. Protože ani já nechci opustit tu naši bezpečnou bublinu.

Protože budu naprosto spokojeně žít uvnitř tak dlouho, jak dlouho nás vítr ponese.

Jenže soudě podle Ashleyina váhání a neustávajícího oždibování prstů je mi jasné, že naše malá bublina asi projde testem. A já nevím, jestli to chci.

"Jo, mluvil se mnou. Ale pokud někde v té konverzaci mělo bý něco důležitého nebo podstatného, pak lituju, to jsem opravdu nezachytila. Vždyť víš, že nemluvím řečí kmene pitomců."

Usměju se spokojená s tím, jak jsem se s tím popíchnutím do bráchy pěkně trefila. Navážím se do něj čistě jen proto, že je spojen s Ashley způsobem, který nechci pojmenovat.

"Spence..." Její tón je tak smutný a tak vážný, že už teď cítím, jak té bublině uchází vzduch. "...Už žádné vtipy."

"Dobře..." Prakticky zašeptám s pocitem čehosi v břiše, "...nemluvil se mnou. Měl snad?"

Nedokážu se na ni dívat, ale vím, že ona sleduje mě.

"Ne. Ale myslela jsem, že bych ti to měla říct... Říkala jsem si, že bys měla vědět, že mě na zítra pozval na vaši rodinnou večeři."

Och.

"Och..." Tak moc teď chci vtipkovat, strašně moc bych chtěla skrýt svou bolest humorem, ale nemůžu. Na to prostě nemám ve svých plachtách dost silný vítr. Mám sotva dost vzduchu, abych jakž takž odpověděla.

"Spence?"

Důsledky toho, co to znamená, mě omráčily. Omráčily mě do čiré upřímnosti.

"Nedělní večeře..." vyjde ze mě tak nepřítomně, že těžko říct, jestli mluvím k ní, nebo sama se sebou."...Páni, on tě má asi fakt rád..." Než to vůbec dořeknu, dojde mi, jak jí to musí znít, a rychle se to snažím zachránit "...Teda, samozřejmě, že tě má rád..." Zhluboka se nadechnu a najednou můj hlas poklesne do tiché a tak krásné upřímnosti, že ho skoro sama nepoznám, "...Jistěže tě má opravdu rád, jak by neměl? Jsi to ty."

Nic neříká. Nevím, jestli je to dobře nebo ne, ale pravda je najednou nějaká nezastavitelná a sama mi ze rtů utíká.

"Asi...jsem tím chtěla říct, že,..." Zamžourám do sluníčka s vědomím, že bych neměla, že bych to neměla dělat, ale stejně to udělám. "...že ty asi musíč mít opravdu ráda jeho, když k nám přijdeš na rodinnou večeři."

Bingo. Tohle mě dostalo. To je to, proč jsem se utápěla hluboko v temnotě mého srdce. To je to, co právě propíchlo moji pěknou malou Spashley bublinu.

"Hej, Spence, podívej se na mě."

Avšak její měkký a konejšivý hlas mě z té temnoty vytáhne. Její slova začnou nemožný proces zaplátování našich neviditelných stěn. Průhledné stěny našeho světa. Tenoučké zdi, jež nás udržují v bezpečí. A já poslouchám bez mrknutí oka; překulím se na své osušce k ní a naslouchám jí. Ležíc na boku, vážnou tváří natočenou k její uklidňující.

"Chci, abys mi něco slíbila, ano?"

Pouze přikývnu, protože cokoli bych řekla nahlas, ztratilo by se to v prostoru mezi námi.

"Ok, chci, abys ke mně byla vždycky upřímná. Nehledě na to, čím si procházíme. Nehledě na to, co se stane. Prosím, buď upřímná. Ne-..." Nadechne se, protože ví, že udeří na citlivé místo, "...neschovávej se za svůj humor. Neutíkej před tím, co tě zraňuje. Neutíkej před tím, co cítíš."

Sklopí oči mezi nás, jako by ty oči utíkaly přede mnou, a já nevím, jaký z toho mít pocit. Netuším, co si myslet o čemkoli z toho, ale zůstávám zticha. Tiše dál poslouchám. Rozhodnutá přijmout cokoli, co mi dá.

"Potřebuju, abys to pro mě udělala, dobře? Musíš, protože..." Konečně ty oči pohlédnou pevně do mých, ale teď, teď se usmívají. "...jsi moje Jelly."

Nedokážu zadržet úsměv, který se mi vplíží na rty, když se jemně zeptám: "Tvoje cože-to?"

"Moje Jelly." Usmívá se, jako by to byla ta nejnormálnější věc, co kdy řekla. "...Tak jo, něco ti teď povím, přísahám, že to bude dávat smysl... Moje mamka dělala ty nejlepší sendviče s arašídovým máslem a džemem. A tím myslím Nejlepší, žádný Průměr, ani Vážně Dobré. Ne, tady mluvíme o těch nej. Ok?" Rychle přikývnu, netřeba dalšího vyobrazení slova Nejlepší. "...No, a dělávala je často. Rozumíš, na snídani, k obědu i na večeři. A coby dítě, já byla jakože, 'Paráda, PB & J k večeři!'. Supr. Cool. Úžasný. Protože mi bylo devět a nevěděla jsem, co to znamená, víš? Nechápala jsem, že mám k večeři PB & J z toho důvodu, že nebylo nic jiného. Protože jsme neměly dost peněz, abychom koupily něco jiného."

Zhluboka se nadechne a jediné, co chci udělat, je dotknout se jí. Vzít ji do náruče.

Ale neudělám to.

"Takže, máma mi dělávala tyhle sendviče, tyhle jednoduché sendviče, které byly mnohem víc než jednoduché. Já na nich přežila. Dva kousky chleba s dvěma vrstvami mezi, a to mě dostalo přes pěkných pár těžkých dnů. Nebylo jich málo. S úsměvem na tváři mě ty sendviče dostaly těžkým životem."

Přemýšlivý výdech.

"Lidé podceňují sílu dobrého sendviče s arašídovým máslem a džemem."

Krátce se zasměje, jenže nic z toho, co právě řekla, není k zasmání. Ne, spíš naopak, a já vím, že každé slovo, co právě vyšlo z jejích úst, budu s láskou opatrovat do konce svého života.

"Ale abys udělala dokonalý PB & J sendič, potřebuješ mít naprosto stejné množství obou. Mamka vždycky říkala, že bys neměla šetřit ani na jednom. Musíš dát na jeden chléb tolik džemu, kolik jsi dala na druhý plátek arašídové pomazánky. Protože jakmile je málo jednoho, tak utrpí i ten druhý. Pokud jednoho z nich není dostatek, pak ten druhý nebude chutnat zdaleka tak dobře." Chápu ji, a zároveň ne. Nevím, jak se to vztahuje na nás, ale nebudu to zpochybňovat. Ne, já jen ležím na boku a dívám se, jak hledí přímo do mě. Těším se z každé vteřiny.

"Jsi moje Jelly, Spence. Ty jsi můj džem. A... a já doufám, že jsem tvoje arašídové máslo. Doufám, že naše přátelství je pro tebe jako ten nejlepší sendvič, stejně jako se jím stalo pro mě. Protože ty nemáš zdání, co pro mě naše přátelství znamená, ačkoli doufám, že máš. Doufám, že máš alespoň představu. Že jsem ti snad ukázala, co pro mě znamenáš..." Zase ten hluboký nádech, a já si teprve teď uvědomuji, že tak se nadechnete, když hodláte vyskočit z letadla. "...Ale děsí mě to někdy, když se uzavíráš. Když to v sobě držíš, ať už se v tobě zrovna děje cokoli. Myslíš si, že to nepoznám, ale já to poznám. Ano, a chápu tě. Opravdu. Ale když to budeš pořád dělat, budeš trpět, a z toho jsem pak smutná i já..."

Její oči putují mezi námi tam a zpět, než se opět usmějí na mě.

"...protože když trpí Jelly, Peanut Butter taky trpí."

Nevím co říct. A zdá se, že ani ona. A tak nemluvíme vůbec. Nějak víme, že to není třeba. Nějakým způsobem jsou její slova o sendvičích jejího dětství ta nejkrásnější slova, jaká jsem kdy slyšela. Tahle slova stačí, aby vyplnila prostor mezi námi.

Stačí, aby naplnila nás... mě, navždy.

"Máš tady..." Její ruka se ke mně přiblíží, opatrně, váhavě a já se musím snažit, abych se nepohnula. Musím se snažit, abych byla statečná a dovolila jí měkkými prsty přejet mi po obočí. "...něco."

Cítím, jak to smete, ať už to bylo cokoli, a pak její ruku na sobě cítím dál. Cítím její prsty, jak mi lehce a tak, tak jemně odhrnou vlasy z tváře. Dávají mi je opatrně za ucho.

A musím se neskutečně držet, abych pod tím dotekem nepřivřela oči.

"Bože, Spence..." vydechne a ten hlas přitáhne mé rozostřené oči k ní, a přiměje je zaostřit jako by nikdy neviděly nic jasnějšího. "...jak je k čertu možné, že nikoho nemáš?"

A pak jsou ty ruce pryč. Má je položené pod bradou, sepnuté, a já ztratila řeč. Mezi vším tím „Jelly“ a „Peanut Butter“ a „Bože, Spence“ jsem tak šíleně ztracená. Jenže to není ono, nejsem ztracená. Já se našla. Je to jasnější, než kdy dřív.

Jsem zpět v naší bezpečné bublině.

"Tak co, J..." Blýskne po mě přenádherným úsměvem. "...slibuješ?"

Po takovém úsměvu nečekám s odpovědí ani vteřinu. Po takovém úsměvu by mě mohla požádat o cokoli a já bach jí to dala.

"Slibuju, PB."


KAPITOLA 6B: Prolomit zeď

Očima beznadějně prohledávám to samé moře tváří; hledajíc tu jedinou, kterou se bojím, že už nikdy nenajdu.

Dnešní večer je katastrofa. Katastrofa, která se neustále rozpíná a zhoršuje s každou přibývající minutou. Myslela jsem, že co se odehrálo v koupelně, je to nejnižší dno. Tedy MĚLO to být ono. Protože Ashley se měla vrátit. Měla otevřít dveře, kterými chvilku před tím práskla při odchodu, aby mě utěšila. Aby mě objala. Aby to spravila. Aby byla se mnou, protože já bez ní nemůžu být. Protože ona to ví. Protože ona se vždycky vrátí, aby se ujistila, že tomu věřím. Že věřím tomu, že ani ona nedokáže být beze mne.

Dvacet minut jsem na ni čekala v její naklizené koupelně s hlavou v dlaních a v očích mě pálilo. Dvacet minut jsem čekala a čekala, doufala a doufala, že se vrátí.

Jenže nepřišla.

Tentokrát ne.

Tentokrát neměla tu potřebu ujistit mě o ničem. A když jsem konečně opustila koupelnu, našla jsem ji s výrazem, jako by ji absolutně nezajímalo, že jsem v té koupelně vůbec čekala. Našla jsem ji s výrazem, jako by ji absolutně nezajímalo nic, co jsem dělala před chvílí, co jsem kdy udělala, a co jsem nikdy neudělala.

Co jsem nikdy neřekla.

Oslava dál pokračovala, dosáhla vrcholu a postupně končila. A já Ashley celou dobu sledovala pohledem a bylo mi jedno, že by to někdo mohl vidět. Bylo mi jedno, co by si někdo mohl pomyslet. Jediné, co jsem chtěla já, bylo vědět, co si myslí ona. Jediné, co jsem já chtěla, bylo zjistit, jestli ona má zájem.

A vše, co jsem našla, bylo nic.

Tentokrát působila šťastně, dokonce nadšeně, když se bavila s lidmi. Ne proto, že jsem ji sledovala. Ne proto, že si toho byla vědoma. Ale proto, že oči, do kterých hleděla, nepatřily mně. A proto, že slova, jež slyšela, nebyly mé lži.

Bolelo to. Moc to bolelo. A bolelo to mnohem víc, když jsem si uvědomila, že si to zasluhuji. Když jsem cítila, jak moc si to zasluhuji.

Dovolím hlubokému povzdechu, aby se prodral skrze mé vyčerpané rty, neschopná jej déle držet v sobě.

Šla bych domů už dávno, kdyby tu ovšem byla Madison, aby odešla se mnou. Kdyby tu byla Madison, aby posbírala ty kousíčky, které Ashley nejenže sbírá, ale dává je pokaždé tak lehce dohromady. Ale Madison tu není a Ashley nejeví žádné známky, že by se ke mně byť přiblížila, natož aby spravovala mé chyby. A tak se stalo, že sedím na gauči sama se svým zničeným já, přemýšlím, proč jsem nejela taxíkem s podobně (jen z naprosto jiných důvodů) odrovnaným Aidenem.

Ale já vím proč, a jsem si jistá, že vy to víte také. Jsem tady a ne v bezpečí domova, protože právě tady chci být. Protože právě tady potřebuju být. Protože těch dvacet minut, co jsem čekala, nemůže být veškerá moje snaha. Nemůžu dopustit, aby těch dvacet minut definovalo tenhle večer.

Protože je řada na mně, abych se vrátila. Teď musím ukázat já jí, jak moc ji potřebuju. Je na mně, abych dokázala, že tomu věří.

Musím ji vidět. Musím s ní mluvit. A když vidím, že vyprovází poslední partu hostů k předním dveřím, neztrácím čas a vyrážím za ní.

Připravená napravovat.

Nejistě vstoupím do haly, kde sleduji tu oplilou a unavenou skupinku ploužící se ze schodů na příjezdovou cestu, než svoji veškerou pozornost zaměřím na ni. Na Ashley. A ona se na mě dívá naprosto lhostejným pohledem. Prostě se dívá, ani ne na mě, ale skrze mě. A ne tím jejím pohledem, kdy mi hledí do samého nitra. Ne, ona se dívá skrz mě, jako bych tu vůbec nebyla.

A jestli se tím snaží docílit, abych se cítila jako nicka, tak to zabírá. Funguje to víc než dobře, protože se cítím neviditelná pod těma samýma očima, díky kterým se jindy cítím víc naživu než by to dokázalo cokoli jiného.

Drží dveře otevřené. Skoro jako by čekala. Jako by čekala, že pochopím, co tak jasně naznačuje.

Chce, abych využila tu pobídku otevřených dveří a prošla jimi. Chce, abych odešla, a možná ví, že to neudělám, nebo si možná právě říká, že tenhle projev slušného vychování je pro mě příliš štědrý. Nejsem si jistá, co se jí honí hlavou, poprvé ji totiž její zdi obhánějí tak těsně, že nevidím dovnitř. Jediné, co vím, je, že právě dveře zavřela a bez jediného slova prošla kolem mě.

Právě prošla skrze mě.

Nechala mě za sebou roztříštěnou na víc kousků, než jsem dosud byla.

Ale stejně ji následuju, třebaže roztřeseně, jdu za ní do kuchyně, právě tam, kde hned zpočátku tahle noc tak špatně začala. Kde jsem se zachovala tak hloupě.

"Ash."

"Přestaň."

Nikdo netvrdil, že to bude snadné, obzvlášť já ne, ale její vyrovnaný hlas mě nutí přemýšlet, zda je to vůbec možné.

Ale já to zkusím znovu.

"Ashley, počkej-"

"Jdi domů, Spencer."

Pořád se ode mě vzdaluje a já ji dál sleduju jako to ztracené zraněné štěně, protože to je přesně to, čím jsem se stala.

"Prosím, Ash, můžeme si o tom prostě promluvit?"

Ani nemrkne a monotónním hlasem po mně střelí odpověď.

"Prosím, Spence, můžeš jít prostě domů?"

Nic tam není. Naprosto nic. Není naštvaná. Není smutná. Není v ní nic, je netečná. A to je o tolik horší než cokoli jiného, protože netečnost znamená nezájem. Netečnost znamená necítit nic ohledně něčeho.

A právě to mě dodělá. Právě to vlije slzy do mých vyschlých štiplavých očí. Protože já zájem mám. Protože jediné, co jsem já, je smutná. Protože jediné, co cítím já, je všechno pro něco.

Protože jediné co cítím, je všechno pro ni.

"Ashley, prosím, omlouvám se. Je mi to líto." Hlas vycházející z mých roztřesených rtů zní tak divně a cize, že vážně přemýšlím, zda je vůbec můj. Ashley vypadá, že by si mohla říkat to samé, protože její ruce, umývající nádobí se nad dřezem, se zarazí. A soudě podle toho, jak se jí začnou třást, je mi jasné, že se do mytí pustila, aby se něčím zaměstnala. Vím, že je to proto, aby se udržela na tom uzamčeném, studeném místě. Protože teď to vidím, tak jasně to vidím; že povoluje a já si nenechám tuhle příležitost utéct.

Ne, jsem tady a vysekávám další drobné trhliny. Buším a škrábu, dokud se neroztrhne. Dokud přede mnou nebude stát zase docela otevřená a přístupná.

"To se na mě ani nepodíváš?"

Tentokrát se bez zaváhání otočí a probodně mě rozzlobenýma očima.

"Proč, abych zase sledovala, jak mi lžeš? Protože upřímně řečeno, Spence, tenhle pohled si raději nechám ujít. Už je to trochu ohrané a zrovna tobě to moc nesedí."

Vážně přikývnu, přijímám to. Zasluhuji si to. Nechávám to pomalu spalovat mé provinilé tělo. Tak pomalu, že slzy stékající z mých očí se zdají jako vodopády. Slzy kvůli tomuhle všemu. Slzy kvůli slzám, jež jsem nikdy neprolila. Slzy kvůli slzám, jež jsem skrývala, kromě jiného.

Jop, je ze mě štkající uzlíček, a na kratičkou chvilku plnou naděje Ashley vypadá, jako by mě chtěla utěšit.

Ale neudělá to. Dnes ne. Stejně rychle, jako se otočila ke mně, tak se rychle obrací ke dřezu a pokračuje s umýváním. Ignoruje mě.

"Omlouvám se, Ashley." Chtěla jsem, aby to vyznělo silně, v naději, že tak ukážu svoji upřímnost. Ale vyjde to ze mě spíš skřehotavě. Téměř jako šepot. A to mě rozpláče ještě víc.

"Já prostě..." Dýchám zhluboka, snažím se sebrat, snažím se dát dokupy jako nikdy předtím, protože cítím, jak mi proklouzává mezi mokrými prsty "...prostě už nevím, co se děje. Jsem zmatená, jsem tak ztracená, že ani nevím, kde vlastně jsem. To je čistá pravda." A vážně je, i přes můj uplakaný hlas a slané slzy v očích; nikdy jsem nebyla upřímnější.

Konečně se nad dřezem zarazí. Konečně o maličko víc praskne, když mě její hlas tiše ujišťuje: "Já vím, ale tys mi to slíbila, Spence. Slíbilas mi, že budeš vždycky upřímná. A tohle mlžení, co mi dáváš, cos mi vždycky dávala... To už nestačí. Teď potřebuju víc než tohle." Dál se dívá na vodu proudící do prázdného dřezu, stejně jako proudí slzy do mého prázdného srdce.

Má pravdu. Vím, že potřebuje víc než to, a právě teď se jí to pokusím dát.

"Já vím, Ashley. Ano. Zasloužíš si víc než to. Pravdou je..." Naberu ten nejrozechvělejší, nejhlubší nádech ve svém životě a vydechnu tu nejbližší věc k přiznání, co dokážu. "...Pravdou je, že jsem zmatená a mám strach. Mám takový strach, to si neumíš představit."

Lehce kývne, zavře kohoutek a pomalu se obrátí ke mně. A třebaže se mi nedívá do očí, já i tak vidím do těch jejích. I tak vidím vše, co mi tolik scházelo. Vše, co jsem hledala. Její oči jsou plné starosti. Její oči vyzařují zájem. A konečně můžu dýchat. Konečně se dokážu nadechnout a vydechnout, aniž bych mezi tím o něco přicházela.

Její oči se pomalu otáčejí k mým a Ashley se svým trpělivým hlasem jemně zeptá: "Z čeho máš strach?"

Otázka za milion dolarů. A jestliže je to milionová otázka, pak je na ni zase – milionová odpověď. Odemkne všechna tajemství schovaná v mém malém sejfu. Všechno to odemkne. A já nechci nic jiného, než jí ta tajemství dát. Chci jí dát všechno, co v sobě mám, dát jí klíč ke všem mým zámkům a zašeptat jen pro ni 'jsou tvé'.

Ale nemůžu. Ne teď. Ne dnes večer.

I tak to ale můžu zkusit.

"Mám strach..." Ruce se mi samy cpou do kapes, jako by to mohlo pomoci skrýt mou zranitelnost, "...Mám strach z budoucnosti. Mám strach z toho, kam směřuju. Mám strach z toho, kam zas ne..." Znovu naberu stejný nádech, jako před skokem z útesu a podívám se jí zpět do tváře, ani jsem si neuvědomila, že jsem se vůbec odvrátila. Nechápajíc, že bych toho byla vůbec schopná.

Navzdory šeru v té slabě osvětlené kuchyni stále dokážu rozpoznat její oči, a vidím v nich stejné slzy, jež se tak plynule řinou z mých. A to mě žene dál.

"...Děsí mě minulost. Ta mě... V noci nemůžu spát, víš? Myslím na všechny ty věci, co jsem neudělala. Všechna ta slova, která jsem nikdy neřekla. Jak by bylo všechno jiné, kdybych je bývala řekla. O kolik by byl můj život lepší, kdybych... Kdybych jen byla statečná natolik, abych byla upřímná k... sobě."

Ticho je hlasitější než cokoli, co jsem kdy slyšela; pouze zvuk vody z kapajícího kohoutku občas prořízne vzduch jako nůž.

"Bojím se, že budu v sedmadvaceti sama. Mám strach, že budu sama v sedmatřiceti. Naprosto vyděšená jsem, že budu žít sama v sedmapadesáti. Protože nechci pořád dál žít jako doteď. Nechci prožít střední věk stejně jako jsem prožila posledních deset let..." Téměř nedokážu dostat ta slova mezi vzlyky, jak vypočítávám všechny své obavy dál a dál.

"Bojím se, že budu sama napořád."

"Spencer, ty nejsi sama." Každé slovo je s důrazem proneseno jejím třesoucím se hlasem a to mě rozzuří, protože vím, kam tím míří.

"Ano, Ashley, jsem."

"Ne, nejsi, máš mě."

A ona to udělala. Řekla přesně to, co jsem věděla, že řekne, a bolí to tak moc, že mě to až zabíjí.

"Nemám tě, Ashley."

Konečně se pohne blíž ke mně, bolest vepsaná v každém rysu její tváře. "Jak to můžeš říct, Spence? Jak to můžeš... Jak to takhle můžeš cítit?"

Její hlas se ztratí v emocích, její hlas se ztratí v pravdách, o kterých víme, že je začínáme odkrývat. A já vím, že nastal čas.

Vím, že je čas, abych dostála svému slibu, který jsem složila tak dávno.

"Protože... Já tě nemám, Ash..."

Nakláním se nad útesem, nasávám nejhlubší nádech svého života. Takový, jako bych se už nikdy neměla nadechnout, a když zase vydechnu, vyšlu ven i pravdu. Pravdu tak velikou, že mi to připadá, jako by mi z chvějících se rtů padal balvan.

"Má tě Glen."


KAPITOLA 7: Tři slova

Tři slova. Pouhá tři slova pronesená mými vyděšenými rty.

Tři slova, která se mění v kouli. V obrovskou a křehkou, skleněnou kouli. A ta padá. Tak pomalu padá k zemi. Pohybuje se jako časová osa našich životů. Plyne jako řeka našich vzpomínek. Všechno mezi námi. Všechno, co není mezi námi. Klesá a klesá, dokud se nesetká se zemí. Rozbíjí se a tříští všude kolem. Nechává všechny naše střípky vklouznout pod naše vyděšené a zkamenělé nohy.

Všechno se na nás právě zřítilo, tvrdě, přímo na životy nás obou. Rozdělilo náš společný život vedví. A tahle tři slova jsou hranicí.

Hranicí mezi Před...

"Má tě Glen."

...a Po.

A ubíhá věčnost.

A voda dál kape z kohoutku.

Kape a kape, až je to jak rány kladivem. Tluče do tohoto bolestného ticha. Tluče rytmicky v přesné souhře s mými pomalými a vyčerpanými slzami. A ticho pokračuje. Dál a dál. Trvá to celou věčnost, a ta tři slova odráží každá stěna kolem nás. Každý povrch. Každý výdech z našich těžce oddechujících úst.

Nevím, kdy se pohnula, pokud vůbec, ale je teď u mě tak blízko. Tak blízko, že cítím, jak se každičký její roztřesený výdech vpíjí přímo do mě. Prosakující hluboko do mého těla.

Zaplňující veškerou prázdnotu ve mně.

Ani jedna z nás nic nedělá. Myslela jsem, že po tom, co toho bylo tolik řečeno, téměř řečeno, tolik toho bylo naznačeno, myslela jsem, že jedna z nás něco udělá. Když je mezi námi ta hranice, myslela jsem, že jedna z nás ji překročí. Myslela jsem si, že to bude ona. Překročí ji a odnese nás daleko od toho. Protože je to ona, která vždy to něco udělá. To ona vždy všechno spraví. Jenže Ashley poprvé vypadá ochromeně. Ashley vypadá nečitelně. Ashley vypadá, že neví, jak to spravit.

A to činí dýchání ještě těžším.

"Ash..." Voda stříká na dokonale hladký porcelán a hlasitě bubnuje do jejího mlčení. "...řekni něco."

Nic.

A v tom dešti, zde, v její kuchyni, se slyším, jak prosím úpěnlivým hlasem tak podobným tomu, který jsem slyšela z jejích vlastních úst docela nedávno: "Prosím tě. Prosím, jenom... řekni něco... cokoliv."

Přísahám, že vzduch zapraská napětím, když se na mě konečně podívá. Protože ač ty oči byly celou dobu upřené na mě, teď nejsou pouze na mě; hledí do mě. Jsou tak hluboko uvnitř, že doslova cítím, jako by se mě držely.

A na krátký okamžik se mi zdá, že mě nikdy nepustí. Na kratičký moment, než promluví.

"Já..." vyjde z ní skřípavě, jako by nikdy předtím nemluvila, "...Já musím..." Její oči se opět zadívají do mých, když udělá váhavý krok ke mně, a hned se zase vrátí. A spolu s ním bere zpět i každý krok, co mi kdy dala.

"...Promiň mi to..."

Stejně jako má tři slova vymezila hranici, její slova udělala další. Ale mnohem rychleji.

Protože Ashley už je pryč.

A já jsem stále na místě. Jen s tím protékajícím kohoutkem dokonale sehraným s mýma mokrýma očima.


"Spence?"

Mé oči lpí na prázdné židli proti mně. Lpí na tom, co tam není a přejí si tam vidět, co tam obvykle je.

"Co?" nepřítomně se zeptám ani nevím koho, a můj otec se zasměje.

"Jsi v pohodě?"

Rychle zamrkám, musím se od její neobsazené židle odtrhnout, a konečně se soustředím na otcovy starostlivé oči. Musím zapomenout na minulou noc, zapomenout to všechno, co se pokazilo. Potřebuju zapomenout vše, o čem jsem si jistá, že jsem ztratila, a radovat se z toho, co ještě mám. Potřebuju se radovat z další nedělní rodinné večeře. Rodinné mínus ta rodina. Mínus Ashley.

A potažmo mínus já sama.

"Jo, promiň, jsem v pořádku, jenom unavená."

Oba, on i máma, se zasmějí a vymění si vědoucí pohled. "To se vsadím. Včera jste to asi pořádně rozjeli, co?"

Tátova bezstarostnost láme mé těžké srdce. Tátova nevědomost mě zasahuje do těch nejcitlivějších, nejbolavějších míst.

"Jo... Asi jo." Vzdychnu tak hluboce, tak nešťastně, až se divím, že si toho nikdo nevšiml. Nemůžu uvěřit, že se nikdo nezeptá, co se děje. Překvapuje mě, jak moc bych chtěla, aby to udělali. Ničí mě, když si uvědomím, jak moc to od nich potřebuju.

A to mi připomíná, když jsem byla na základce. Malá holka, která se bojí říct rodičům, co ji trápí, protože by to nikdy nepochopili. Protože oni nevědí, jaké to je, být ve třinácti do někoho zblázněná. Protože oni nevědí, jak těžký máte život. Protože vy naivně věříte, že oni to určitě neměli tak těžké, jako vy.

Protože bláhově podceňujete, jak těžké to měli oni sami a jak moc vám ve skutečnosti rozumí.

"Já jen doufám, že už je Ashley lépe, po telefonu moc dobře nezněla."

Máma mluví s šálkem kávy u pusy, zamyšleně se zarazí, aniž by se napila, a znepokojeně hledí na stůl. Přemýšlivě pokyvuje hlavou, jak to matky dělávají.

Ona měla Ashley vždycky ráda. Miluje ji jako druhou dceru. A třebaže mám z toho hroznou radost, protože je úžasné, když celá naše rodina Ashley tak srdečně přijala, o to víc mě to ubíjí. Naprosto mě to zabíjí. Protože Ashley je vázána k této srdečné a přívětivé rodině prodtřednictvím někoho, kdo nejsem já.

A po včerejšku si nejsem jistá ani tím, jestli něco vůbec spojuje nás dvě.

"Možná bychom jí měli donést něco k jídlu. Glen bude pryč ještě pár dní, tak by to jistě ocenila. Co myslíš, Spence? Stejně se tam určitě zastavíš cestou domů, ne?"

Tátův upřímný úsměv kroutí tou proradnou kudlou hloub a hlouběji do mé hrudi. Protože já si nemyslím, že je to špatný nápad, já to vím. Vím to moc dobře. Protože já Ashley volala, a ne jednou. Byla jsem i u ní doma, a ne jednou.

A odezva veškerá žádná. A já už nezvládnu další zklamání.

Nezvládnu čelit někomu, kdo tu není. Někomu, kdo mě nechce vidět. Dala mi to jasně najevo. Nemohla to ukázat jasněji, než svým odchodem. Když jsem jí dala vše, co chtěla, a ona mi na oplátku dala všechno, čeho jsem se bála. Odmítla mě a otřásla mým světem. Jsem tak mimo a dezorientovaná, že jsem jako ztracená ovečka, co se snaží najít cestu zpět. Najít samu sebe.

Ale co se ve skutečnosti snažím najít, je ona. A ona nikde není.

Celý den jsem se ji snažila zastihnout. Když jsem včera odešla v slzách domů, věděla jsem, že dnes musím všechno napravit. Musela jsem ji najít. Musela jsem si s ní promluvit.

Musela jsem to vzít zpátky. Musela jsem vymazat tu hranici.

Jenže telefonáty zůstaly bez odezvy. Po žádném z mých zaklepání se její dveře neotevřely a já si uvědomila, že to zkrátka není možné. Uvědomila jsem si, že minulost nemůžu vymazat. Nemůžu přepsat mé pravdy. A pak mi to došlo. Bohužel mi došlo, že nechci. Protože bych neměla. Protože ty pravdy mi dovolily dýchat. Tyhle pravdy mi vrátily život.

Mé vážné oči zalétnou přes stůl, kde dál stojí její osamělá židle. Stojí tam tak prázdná.

Tak prázdná, stejně jako je ten můj vrácený život.

"Tak co ty na to, Spence?"

Oči neopouští její židli a těžké rty zamumlají: "Hmmm?"

"Jídlo. Dovezeš něco Ashley?"

Zamračím se. Hloupě se neuhlídám a zamračím se před jediným člověkem, který ví, že já se nikdy nemračím. A třebaže to rychle zamaskuju umělým úsměvem, nejsem si jistá, zda jsem byla dost rychlá.

"Um, nejspíš chce odpočívat, určitě nebude chtít, aby ji někdo vyrušoval."

Otec zachytí můj neklidný pohled a možná konečně vidí, jak jsem ve skutečnosti ztrápená. A já přitom ucítím, jak se ve mně zatřepotá malinká úleva. Jako malinký ventil pro moji přetlakovanou schránku. Úleva, která mi pomůže sejmout tíhu dlící v mé duši.

"Spence, já bych řekl, že jestli je někdo, koho by to děvče chtělo právě teď vidět... tak to budeš určitě ty." Můj táta se usměje, upřímně se usměje a mně je ještě hůř. Pro to, co řekl i pro mé chmury, které mu unikají.

Jo, za všechna nepovšimnutá zamračení slyším, jak mi začíná pukat srdce. A když ho má matka hrdě poupraví: "...No, kromě Glena."

Cítím, jak se to srdce rozpadne na milion kousíčků.

Nesnáším nedělní večery. Nikdy jsem je neměla ráda. Nevím proč, ale z nějakého důvodu, jak začne v neděli večer slunce zapadat, začnu být plná úzkosti. Strašně. Vnímám všechny ty nedořešené věci, ty takzvané volné konce, a najednou mám nutkání je všechny svázat. Najednou je tu něco, co potřebuji spravit, něco vážného, a já si na to teprve teď vzpomněla.

Protože to je právě ono, vždycky je něco, na co si vzpomenete. Ať už si to uvědomuji, nebo ne, vždy je třeba se o něco postarat. Něco, co můžu udělat. A dnes večer, když smutně vcházím do bytu, nevím ani kde začít. Nevím, které vlákno svázat jako první.

Ne, jinak - já nevím, který nemožný uzel potřebuji jako první rozvázat. Protože mi připadá, jako bych v břiše měla milion takových uzlíčků, a už mě to unavuje. Tak moc mě to unavuje.

V obývacím pokoji svítí jen jedno světlo a já se cítím tak osamělá. Protože mi to připomene, že Madison je nejspíš ve svém pokoji s Jackem, prožívající svůj dokonalý, nezamotaný život.

A tak mi dojde, že Madison už ani neví nic o tom mém nedokonalém, zašmodrchaném.

Madison už o mně neví nic.

Ta myšlenka je natolik srdceryvná, že mi z očí vyžene další slzy. A když dojdu až ke dveřím od mé ložnice, jsem na půli cesty k tomu slzavému údolí, kterým jsem byla včera vnoci.

Z neznámého důvodu se zhluboka nadechnu, než otevřu dveře. Náhle cítím, jako kdyby se v dalším momentu mělo stát něco zásadního. Náhle cítím, jakoby se všechny ty volné konce samy svázaly extra pevně.

A když konečně vkročím dovnitř, najdu důvod. Najdu tam ji. Stojí tam, uprostřed mého nepořádného pokoje. Ashley. Její oči jsou zrcadlem mých uplakaných, pažemi se drží kolem těla, tak jak bych si přála, aby někdo objal mě.

Tak, jak bych si přála, aby ona objala mě.

"Ash?"

Zašeptám tiše ze strachu, že by mohla zase utéct.

Nic však neřekne, a to mě znervózní. Hodně znervózní. Způsob, jak její oči bolestně hledí do mých, jak vypadají raněné, jsem z toho vyděšená víc a víc. Nutí mě to k vymýšlení důvodů, proč na ni koukám právě teď a tady. Možná přišla, aby řekla sbohem. Možná je tu, aby mi řekla, ať se k ní už nepřibližuju. Nebo je tu možná proto, aby mi řekla tu jedinou věc, kterou prostě vyslechnout nedokážu. Tu jedinou věc, která mě naprosto zničí.

Třeba mého bratra miluje. Možná ji opravdu má. Možná ji má tak, jak jsem vždy věřila, že ji mám já.

Protože možná jsem ji nikdy neměla vůbec.

Ta poslední myšlenka mě tak neuvěřitelně rozesmutní a znejistí, že se musím odvrátit. Musím pryč od jejího mlčení. Musím, protože už to dál nesnesu poslouchat. Už se otáčím a chci utéct, ještě nevím kam, ale vím, že tam potřebuju jít.

Ale pak mě zadrží stisk měkké, leč pevné dlaně. Jemná a laskavá ruka mě pomalu otáčí. Přitáhne mě, abych se ocitla tváří v tvář ničemu jinému, než její upřímnosti. Čelí mi vším, co v sobě má, a nějakým způsobem mi umožňuje vidět to všechno, zatímco tiskne mou ruku ve své.

"Ne, Spence..."

Mám nohy jak z rosolu, nechápu, že mě ještě drží. Nechápu, jak stále dýchám, protože tolik zvážněla, a je jasné, že teď řekne to, kvůli čemu přišla. A já vím, že ať už je to cokoliv, tak mě tím zlomí.

"...Nemá mě."

A přesně to její tichá, zastřená slova udělala. Její upřímnost mě zlomila přesně napůl a nemůžu dýchat. Necítím nohy. Necítím nic kromě mého bijícího srdce, když zvedá naše propletené prsty ke své hrudi; a drží je přímo na svém vlastním bijícím srdci.

"On tohle nemá."

Brečím. Brečím tak silně, cítím, jak mi obrovské slzy stékají jedna za druhou po mokrých tvářích. A když Ashley přistoupí blíž, vidím jí v očích stejné slzy. Slyším oba nevyrovnané dechy prodírající se našimi zlomenými rty. Rozpadáme se, ale pomalu se vzájemně dáváme dohromady. A ona se pohybuje dál. Přibližuje se, pomaličku, dává tak všechny mé kroky zpět. Dává mi vše, co mi chybělo, když mě svými pažemi obejme kolem krku a přitiskne k sobě. Tak jemně, tak otevřeně mi zašeptá přímo do ucha, odkud to putuje rovnou do mého srdce.

"Nic z toho nemá, Spence, a nikdy neměl."

A jsem jasná. Držím ji jako by na tom závisel můj život, jako by jedno tělo mělo splynout s druhým. Bez úmyslu ji někdy pustit. Protože ona jen tak rozmotala všechny mé uzly a svázala všechny mé volné konce.

Protože právě teď, v této chvíli, nejen že se díky ní cítím naživu. Ona mi život dala. Dokonalý, rozuzlený život.

A teď... teď mohu dýchat.


KAPITOLA 8A: Ruce

"Ty a John..." zeptá se Ashley nenuceně vzduchu mezi námi, přičemž kouká na všechno možné uvnitř The Bean, kromě holky sedící naproti ní; holky, kterou jsem čirou náhodou já, "...vypadá to, uh, mezi vámi dobře?"

"John...?"

"Kluk, se kterým chodíš?"

"A joooo, John, láska mého života, jak jsem jen mohla zapomenout!" protáhnu hravě s falešnou hrdostí v hlase "...vypadá to neskutečně. Naprosto skvěle, fakticky."

Tak nějak zvláštně se pousměje a přemítavě usrkne ze své kávy. "Ty jsi mi ale divná holka, Spence."

"Lepší než být nudná."

Opět přepnu na upřímnost, snad ve mně neuvidí ten smutek. Snad nepozná, že vidím ten samý smutek odrážet se v jejím poloúsměvu. Doufám, že nepozná, jak jsem z toho nesvá. Jak neuvěřitelně nesvá se právě teď cítím. Protože já vím, co dělá, co dělá už nějakou chvíli, a čím dál tím víc mě to unavuje.

Ona mě soudí.

Soudí mě a má rozhodnutí. Soudí mě mnohem víc, než by nejlepší kamarádka měla.

Jen proto, že ona má kluka, nemá přece právo koukat svrchu na toho mého. Jen proto, že chodí s mým bratrem, tak přece nemá právo mi diktovat, jaký mám pocit já z kluka, se kterým chodím. Jenže nějak to dělá. Třeba o tom ani neví, že to dělá. Třeba to jenom předstírám, abych se já sama mohla cítit lépe. Abych mohla věřit, že jí na mě záleží, protože vím, že má pravdu. Vím, že má právo soudit. A možná právě proto je moje nejlepší kamarádka. Možná právě proto má absolutně plné právo dělat to, co dělá.

Možná právě proto ji miluju.

"No, takže teď střelím od boku a zeptám se, ty asi nejsi z Jacka moc nadšená, co?"

Nemůžu si pomoct, potřebuju to vědět. Musím vědět její názor, protože pro mě znamená všechno.

"Myslíš z Johna?"

Netrpělivě obrátím oči v sloup.

"John, Jack, vyjde to nastejno."

Zasměje se a proti své vůli se uchechtnu s ní, protože tentokrát si ani jedna z nás na nic nehraje, jsme to prostě my. Jsme upřímné a já v tuto chvíli chvi vidět veškerou tu upřímnost ve všem, co mi Ashley nahlas neříká.

"Ale vážně, Ash, ty víš, že tvůj názor pro mě znamená hrozně moc, takže..." začnu upřímně, "... co si o něm myslíš?"

"Myslím..." Pasivně pokrčí rameny, jako by jí to bylo docela jedno. Ale já skrz to snadno prohlédnu a vím, že jí to není ani v nejmenším jedno. A že se jí ani v nejmenším nelíbí. "...Myslím, že je to milý kluk."

"Ash..."

Věnuju jí pohled, kterým říkám všechno, co si myslím, a ona ví, že musí poslouchat.

"Tak jo..." Jistý šálek s kávou odložen na jistý konferenční stolek "...Myslím, že je to pěkný kluk, myslím, že je to opravdu milý kluk..." Konečně se na mě podívá, "...ale myslím, že máš na lepší. Vím to. A myslím..." Vypadá nervózně, je to ten podivný nervózní pohled, který jsem na ní viděla milionkrát, v milionech případů, a stejně pořád nedovedu rozluštit, co znamená, stále nedokážu říct, co za tím pohledem skrývá. "...Myslím, že ztrácíš čas na někoho, kdo nevěnuje dost času tobě. Myslím, že si zasloužíš někoho, kdo bez tebe nemůže být, protože jestliže ano, tak je to blbec. Protože neví, o co přichází. A tenhle Jack... ten neví, oč přichází."

"John." Vyslovím to tak tiše.

"Hmm?"

Tváří se upřímně zmateně a ve mně to nechtěně vyvolá stydlivý chichot. Její slova ve mně vyvolala příval ohromné radosti, která se mnou prolila jako řeka. Cítím planoucí ruměnec hrozící proniknout mým povrchem; a který silou vůle hasím, než se opravdu objeví, zatímco lehce zmámeně odpovídám.

"Řeklas Jack...a tenhle konkrétní blbec se jmenuje John."

"Aha, no..." Usměje se novým úsměvem, který jsem ještě nikdy neviděla, a to mě naprosto odrovná. "... Jack...John...jiné jméno, stejný blb."

Krátce shlédne na své ruce, stydlivě, a přísahám, že vidím, jak jí červenají tváře. A když se její oči zase usadí na mých, všechno se zastaví. Jehla se sama odtrhne od desky. Najednou nikdo v tomhle podniku není, jsme jen my dvě. My dvě a její prostá a pokorná upřímnost. Upřímnost prosakující hlouběji a hlouběji pod naši růžovou kůži.

Její upřímnost, která se vpíjí dál a dál do mého už tak plného srdce.

"Myslím, že..." Její hlas, tak tichý a vážný, mě přivede zpátky ze zamyšlení k její nervózní tváři, k jejímu nervóznímu držení těla, které obvykle vyzařuje sílu a odvahu, a díky tomu mi teď připadá tak zranitelná, jako ještě nikdy. "...ztrácíš čas s někým, kdo tě nikdy nedrží za ruku."

Vzduch se plní napětím, tak moc, a jediné, co to napětí může uvolnit, jediný způsob, co znám, je zlehčit to. Nechci to udělat, kéž bych se dokázala zarazit, ale začnu se smát.

"Ashley, to bych do tebe neřekla, že jsi na takové projevy lásky."

Dělám, co mi jde nejlíp, vtipkuju. Dělám si z toho srandu, protože mi na tom něco připadá příliš těžké, a já nevím, zda se s tím dokážu vypořádat. Nevím, zda to zvládnu slyšet. Protože vím, že ve skutečnosti to slyšet potřebuju, protože zoufale chci zjistit, zda to opravdu zvládnu.

"Taky nejsem."

"Ouuukej..." Přiblble, nervózně se uchichtnu stále ještě ve snaze udržet hovor v bezpečí legračního kruhu. "...tohle mi prosím vysvětli."

Moje zástěrka skrývá zběsile bijící srdce. Srdce hrozící vyskočením z hrudi. Protože Ashley neschovává nic za blbiny a chichotání. Ona se naopak odhaluje, vrhá se směle do neznáma a já ji chci popadnout a stáhnout zpátky do toho bezpečí. A náhle vypadá nejistě. Najednou nepotřebuje, abych ji někam stahovala, protože už jsem ji odstrčila. Protože už teď vidím, že jsem ji svým chováním donutila se stáhnout samu od sebe.

"To je jedno."

A to mi rve srdce.

"Ne, ne, pověz mi to, prosím, chci to vědět."

Tón mého hlasu je konejšivý a zároveň lehce zoufalý, protože vím, jaká jsem byla husa. Protože jsem ještě nikdy nechtěla vědět něco tak moc, jako chci teď. Protože ona mě fascinuje víc, než kdokoli jiný. Protože každé slovo z jejích úst je to nejzajímavější, co jsem kdy slyšela. A také vím, že jestli mi nepoví, co před chvílí chtěla, přijdu o hodně. O tolik bych se ochudila a byla bych největší blbec ze všech.

Nebyla bych o nic lepší, než ten můj "kluk", který mi nestojí ani za to, abych si zapamatovala jeho jméno

Podívá se na mě, vteřinku ještě váhá a pak se usměje. "Řeknu ti to, Spence..." Ze rtů mi unikne úlevné vydechnutí, které se však rychle vrátí, když dopoví: "...jednou."

"Jednou?" Prakticky zapištím.

"Jednou." Ujistí mě pevně a má tvář povadne; Tak podrážděná, protože jsem opravdu chtěla vědět, co měla na srdci, a naprosto nešťastná, protože cítím, že jsem se sama připravila o něco velikého, když už jsem toho prošvihla tolik. Ale nechám to být. Nechám, protože nemám na výběr. Protože bych na ni nikdy netlačila. Protože bych ji nikdy nenutila udělat něco, co sama nechce.

Protože vím, že jednou mi to řekne. A vím, že dokážu čekat. Dokážu čekat věky.

A tak začnu.

"Tak jednou, jo..."

Budu čekat s úsměvem na tváři a neškodnými vtípky.

"Ty jsi mi ale divná holka, Ash."

Na jejích nádherných rtech se objeví vědoucí úsměv a hned se chytne.

"Lepší než být nudná."

"Hej, přestaň mi krást hlášky! Možná nejsi nudná, ale rozhodně nejsi originální!"

"Uh, mám takový dojem, že to tys začala s neoriginalitou, když jsi začala krást MOJE hlášky první!"

"To víš, že jooo."

A když pak na mě nepochopitelně, ale naprosto rozkošně vyplázne jazyk, je všechno, jak má být. Zase je všechno takové, že se mi po tváři rozlije široký úsměv. Skrz mé rozesmáté oči září přímo na ni, protože v tu chvíli si uvědomím, že bez ní nemůžu být. Protože mi dojde, že nejsem blbec. A že jsem možná prošvihla některé věci. Možná že jsem prošvihla věci, co jsem neměla. Ale netrápí mě to. Neničí mě to.

Protože když se na mě dívá jako teď, tak vím, vím lépe než cokoli jiného, že…

Nic není ztraceno.


KAPITOLA 8B: Ruce

Déšť drobně bubnující do mých oken přikrývá svou pravidelností příjemné ticho panující uvnitř, halí jej svou pravidelností, dokonalostí.

A ono to je perfektní. Je to lepší než perfektní.

"Promiň, že jsem včera odešla."

Ashleyiny prsty oždibují moji bílou deku, oždibuje to moře prostoru mezi námi. Ležíme tváří v tvář, každá na jednom konci mé veliké postele. Tak daleko od sebe, ale vlastně mi nikdy nepřipadala bližší.

"To je dobrý." Ujistím ji tiše.

"Ne, není..." Zhluboka se nadechne, dál se dívá na své prsty hrající si s ničím. "...Ono prostě, když jsi... Když jsi konečně řekla všechny ty věci..." Vzdychne si, jako by se cítila poražená, jako kdyby její slova byla zkrátka příliš, než co se dá unést, ale neví, jak se jich zbavit. Chci jí s tím pomoct, ale vím, že nemůžu. Vím, že to potřebuje udělat sama.

"...Když jsi to konečně všechno řekla, všechno, co jsem chtěla, abys řekla, konečně upřímně řekla, co se v tobě odehrává... bylo to, jako bych to nedokázala zvládnout nebo tak nějak..." Její ruce teď hýčkají v dlaních vzduch mezi námi, pohled má vzdálený miliony mil daleko, jako by si zpětně prohlížela každičký moment, jejž jsme spolu prožily. "...je to jako to rčení 'dávej pozor, co si přeješ', chápeš? A já to dostala, dostala jsem toho tolik a bylo toho na mě moc. Bylo to všechno, co jsem si přála, a já nevěděla, jak to přijmout, nevěděla jsem, jak s tím naložit... Protože jak může člověk pojmout něco, co pro něj znamená všechno? A tak jsem utekla, utekla jsem od tebe a každý další krok mě tak trochu zabíjel, protože jediné, co jsem chtěla..." Zarazí se tak náhle, nasaje hluboký nádech, než neskutečně tichým hlasem pokračuje, "... když jediné, co jsem kdy chtěla, bylo mít tě, protože ty jsi všechno."

Páni.

Ztěžka polknu, doslova nahlas polknu, zatímco se mi něco zasekne v prsou. V mém hrdle. V mém srdci. Cosi tak velikého, tak důležitého, něco, co mění život. Protože jsem si poměrně jistá, že ona mi právě změnila život. V tuhle noc, která pro mě už tak byla život měnící. A co na to můžete říct. Co řeknete na něco, co vám právě rozštěpilo život?

No, pokud jste já, pak se jen beznadějně chvíli zajíkáte, než vydechnete. Než vydechnete jediné jméno, které jste kdy chtěli.

"Ash..."

"To je v pořádku."

Tiše, ale pevně mě ubezpečí. A já se v odpověď dokážu jedině usmát. Dokážu se k ní akorát posunout na posteli blíž, aniž bych si to uvědomovala; protože její přitažlivost je jako magnet a té bych se nikdy neubránila.

Protože bych ani nikdy nechtěla.

"Jo..." Rychle pohlédnu na její rty, mé oči mají vlastní rozum. "...to je."

Teď jsme do sebe dokonale zabrané; v téhle chvíli, s těmito slovy, deštěm padajícím na okna, barvícím všechno do jasných barev. Všechno právě teď dává smysl. Všechno, třebaže vím, že ráno to dávat smysl nebude. Všechno, co nám určitě vybouchne do tváří, není to samé všechno, co sdílíme právě teď.

Tohle všechno je úleva. Tohle všechno je nádech a výdech. Tohle všechno je ohraničeno našimi těly po stranách postele s malým místem mezi námi.

Tohle všechno je ruka, kterou mi právě ukradla a kterou hýčká mezi svými drobnými prsty, jako by hýčkala novorozeně.

"Úplně miluju ruce..." Otáčí tu mou, zkoumá ji, skoro jako by si do paměti vrývala každou linii mé dlaně. "...věděla jsi to?"

Hlavou mi probleskne jakási ozvěna; vzpomínka, která je jasnější a jasnější.

"...Myslím, že ztrácíš čas s někým, kdo tě nikdy nedrží za ruku."

A najednou poslouchám jako nikdy. V životě jsem nechtěla slyšet něco tak moc, jako chci slyšet slova, jež za chviličku opustí její nádherné rty. Protože já čekala a ‚jednou‘ je konečně tady.

"Ne, to jsem nevěděla." Řeknu to sladce a trpělivě, nechci na ni tlačit. Nechci nic uspěchat této noci, kdy se mění naše životy, noci, která nám dává všechen čas světa.

"Jop." Pohledem kmitá mezi mou rukou a očima, nezdá se, že by si vybavovala tu vzpomínku na "jednou". "...Nejsem zrovna fanda, však víš, nerada ukazuju na veřejnosti jakékoli projevy lásky nebo tak ... což není žádné překvápko, já vím..." Zlehka se zasměju, protože ono to opravdu není překvapivé. "...ale, a to je pěkně trapné, takže věřím, že hned ráno nebudeš volat do novin, že ne? Já přece vím, že bys to neudělala, protože já ti věřím hodně moc, děvenko."

S rozkošným úsměvem mi zmáčkne nos a já se nemůžu neusmívat, zmámená vzrušením, jako ten největší blázen v místnosti.

"Když jsem byla malá, fakt malá, posuzovala jsem svoje kluky podle toho, se kterými bych se držela za ruku. Třeba Anthony Rizzi v páté třídě... panebože, větší ruce jsem V ŽIVOTĚ neviděla. Vždycky je měl celé upocené a zkrátka fuj. A prostě kvůli tomu jsem s ním nemohla chodit, protože bych se s ním nechtěla ani držet za ruce. Obzvlášť, když jsme šli do pizzerky Salernos v naší ulici, protože kdo by chtěl jíst s takovou výhní v ruce. A pak tu byl Lee Hardy v sedmičce... můj bože, ten zase měl šíleně dlouhé a hubeňoučké prsty... a prostě AAH, byly prostě úplně strašidelné."

Viditelně se nad tou vzpomínkou otřese, musím se kousnout do rtu, abych se nerozesmála.

"Strašidelné prsty, Ash?" zeptám se se skeptickým pohledem. "Vážně, prsty můžou být strašidelné?"

"Uh...Že váháš..." Zadívá se do prázdna, jako vždy, když nemůže uvěřit, že jí něco nebaštím... Copak jsi neviděla Pána prstenů? Miláááášku?"

"Ach, Bože. Přestaň. Moc dobře víš, že viděla, a jak mě ten film děsí."

Divoce se tomu začne chichotat, protože ví, že mě to vážně děsí, a ví, že tohle se jí povedlo. Během jejího malého záchvatu smíchu se jí povedlo překulit se na posteli ke mně blíž. A já cítím.

Oh, jak já to cítím.

Místnost opět ztichne a já si opět přehrávám tu vzpomínku i její vyprávění, ale stále mezi nimi nevidím spojitost. A tak to opět nadhodím v naději, že bude vyprávět dál, až se konečně chytnu.

"No, a čí jsi teda chtěla držet?"

Má dlaň je stále sevřená v jejích, její ústa se usmívají pro mé oči, její oči se usmívají pro má ústa. Neuhne pohledem, ani když ji nachytám zírat přímo mezi mé rty.

"Hmmm?"

Nedokážu se ubránit smíchu.

"Ruce. Dávalas mi příklady, které jsi držet nechtěla, tak teď mi vyprávěj o těch, které jsi držet chtěla. Chci vědět, jaká ruka je podle Ashley Daviesové ta pravá."

Zvláštní, říkám to tónem naprosto humorným, v hlase mám jasnou hravost. Ale najednou ve vzduchu není po hravosti ani památky. Nic není hravého ani na tom, jak se hnědá noří do modré, a náhle jsou to naše spojené ruce, které ten upřený pohled přetrhnou. Naše spojené ruce jsou drženy mezi našimi těly, mezi našimi tvářemi.

"No, to je právě to, hledala jsem opravdu dlouho, hledala jsem tu jedinou ruku, kterou bych chtěla držet ve své, ať se děje, co se děje. Hledala jsem ruku, kvůli které bych zapomněla, že nemám ráda projevy citů na veřejnosti, pohledy cizích lidí, že by mi nevadilo ukázat náklonnost k někomu mimo soukromí. Protože jsem vždycky věděla, že ta ruka tam někde je, věděla jsem to. Vždycky jsem věděla, že někde na mě čeká někdo, jehož bych kdykoli bez zaváhání popadla za ruku, jednoduše proto, že bych to nevydržela. Protože budu mít prostě nutkání být s ním pořád spojená."

Její rty se zvednou v hřejivém úsměvu, který se mi propálí hrudí dovnitř. Vypálí si cestu celou mou bytostí přímo do srdce.

"Protože ten člověk je někdo, bez koho nedokážu být."

V mysli slyším tu vzpomínku, její slova se mi v hlavě přehrávají pořád dokola. Rozpalují ve mně požár.

"A... na-... našla jsi?" špitnu hlasem zastřeným, až se leknu, kde se ve mně takový hlas vzal.

Drží naše ruce, přitisknuté až nemožně k sobě, a položí si je přímo na srdce.

"Jo..." Její hlas zní lehce přidušeně, jak je plný emocí, a ve tváři se jí rozprostře úleva. "...myslím, že našla."


KAPITOLA 9A: Být odvážnější

"Páni... je pěkně zkalená, co?"

"Jo..." Mumlám odpověď ze své miliony mil vzdálené židle vedle jeho, a ani se neobtěžuju na něj pohlédnout; mé oči jsou trvale přilepené na její postavě, která takřka leží na baru, tisknoucí se ke Glenovi. "...to je."

Potřesu hlavou. Chci zahnat její obraz; tolik se snažím nedělat to jediné, co dělám vždycky. Nesmím dělat, co mi šlo vždy tak snadno, protože nač se mučit? Proč sledovat, jak dělá s mým bratrem všechno, co bych tak ráda, aby dělala se mnou.

Jenže ani se nenaděju, a jsem v tom nanovo. Už zase ji pozoruju. Jenom se dál dívám. A zároveň sama sebe pomalu ubíjím.

Poslední dobou to nebylo moc dobré. Spíš vůbec. Začalo to postupně; méně rozhovorů v kavárně. Méně nočních telefonátů. Méně všeho, co jsme bývaly, ona a já. Co bývalo PB & J. A pak, když jsem začala chodit s Timmym, jakmile začalo být jasné, že to vypadá na dýl. Tehdy všechno ustalo docela. Ona přestala.

Byla tak odměřená. Tak moc.

Odměřená a přilepená ke Glenovi.

Jo, posledních pár měsíců bylo v podstatě jako má nejhorší noční můra. A dneska si opravdu přeju, abych se už konečně probudila, protože nevím, kolik toho ještě snesu. Nevím, jak dlouho ještě vydržím vidět její paže ovinuté kolem jeho krku. Její oči předstírající, že hledí na něho. Předstírající, že se na něj dívají tak, jako se vždy dívaly na mě.

Vím, že to předstírá, protože nějakým způsobem zvládá zároveň mít svůj pohled i na mě. Nějakým způsobem stíhá svýma očima blesknout do mých pokaždé, když mě Timmy vezme za ruku. Pokaždé když mi Timmy něco pošeptá do ucha. Když se Timmy třeba i jen ukáže.

Nenávidí ho. Vysloveně nenávidí. A mě to mate. Mate mě to, protože jestli je někdo, kdo by v tomhle vztahu měl být nenáviděn, jsem to já. A co je na tom nejhorší? Je mi to úplně jedno.

Chodím s Timmym čtyři měsíce, a že pro mě není te pravý, vím právě tak dlouho. Věděla jsem to hned, jak to začalo; s tímhle klukem to nemá budoucnost Ale i tak jsem si s ním začala; předstírala, že by nám to mohlo klapat. Nechala jsem ho věřit, že třeba míříme k té „budoucnosti“ s bílým plotem před domem; jedna pevná ruka v neklidné.

"Ty bláho, tvůj brácha bude mít dneska co dělat."

Zvednu k němu hlavu tak rychle, že mi loupne v krku, a podívám se do jeho urážlivých očí; a vrhám mu do nich obranné dýky.

"Co to má jako znamenat?"

Sice se mi v posledních dnech odcizila; co já vím, tak mě teď možná i nenávidí; třeba cítím, jak trošku umřu pokaždé, když se na ni podívám, ale i tak je pořád celý můj svět. Pořád je mé všechno. Pořád je moje Jelly. A mě nedělá problém, vůbec-žádný-problém, přispěchat a bránit ji. Nemusím přemýšlet dvakrát a klidně ukážu místo komukoli, kdo by ji chtěl byť jen zdánlivě urážet.

Nedělá mi problém dát přednost jí před mým přítelem. Se kterým každou noc spím; a necítím při tom ani zatracený záchvěv čehokoliv. Kterému každé ráno šeptám "miluju tě"; a nemyslím to vážně.

"Uh, no jen to, že se bude muset starat celou noc o svou opilou holku." Dívá se na mě, jako bych byla nejhloupější člověk v místnosti, a to nejspíš i jsem, z tolika důvodů, kterým on ani nemůže rozumět, nebo možná že i ano, a už jen to z něj dělá mnohem chytřejšího, než jsem já, "...Ježíši, Spence, co se vůbec staráš? Stejně nejste až takový kámošky, tak co."

Myslím, že celé moje nitro právě zaplavily všechny slzy, které nevypláču. Slzy, které byly potlačovány příliš dlouho.

Timmy nezná pravdu. Neví, že jsme nikdy nebyly jen kamarádky, předtím, než vstoupil do mého malého světa. Ne, my dvě jsme byly o tolik víc, než kamarádky. Byly jsme Peanut Butter a Jelly.

"Promiň..." Vydechnu skrz těžké rty, aniž bych to myslela aspoň trošku vážně, a cítím, jak se mnou pomalu ale jistě propaluje bolest; s očima upřenýma na mou Jelly, s vědomím, že je zbytečné předstírat, že se nedívám.

"V pohodě, baby, já vím, že jsi jenom nabručená, protože jsem byl celý týden pryč."

Och, jen to ne, "baby". Nejotřepanější důvěrná zdrobnělina na světě. A teď ta bolest jen zesílí, už si zamlouvá místo, aby se ve mně usadila natrvalo, a já vím, že brzy budu muset tohohle kluka nechat jít. Musím, kvůli sobě.

Ale popravdě, hlavně pro jeho dobro.

"Jo..." Dojedu zbytek piva. "...to musí býr ono."

Nahne se pro polibek; asi si myslí, že jsem opilá a smutná, a že on je to, co mi scházelo. Asi si myslí, že tohle je to, co chci a co potřebuju, protože to přichází od něho. Protože on je to, co chci a co potřebuju. Ale vy všichni znáte pravdu, znáte ji dokonce líp než já sama.

A kdyby jen otevřel oči, kdyby se na mě podíval, zatímco mi strká jazyk až do krku, viděl by to také. Viděl by, jak upírám pohled na ni; upřeně se dívám, jak se ona upřeně dívá na mě, s Glenovou rukou volně obtočenou kolem jejího pasu, zatímco se nerušeně vybavuje s nějakou blonďatou bombou vedle.

Jako by tam ona vůbec nebyla.

Kéž bych mohla říct, jaký je to skvělý pocit, vidět ji nešťastnou s mým bratrem, vidět ji tak rozhozenou po tom, co jsem byla sama rozhozená já kvůli ní. Ale já bych nikdy v životě nemohla říct, že je fajn vidět ji tak. Nikdy v životě by se mi nemohlo líbit, vidět ji nešťastnou.

Protože ona trpí, a všichni víme, že tím pádem trpím i já.

"Musím s pískem..." Timmy se přiblble zasměje svému vtipu, vtiskne mi vhký polibek na spánek a vysouká se ze sedačky. "...Chceš něco donést, když už tam jdu?... Další pivo?"

Vím proč se ptá; myslí si, že když se opiju, budu povolnější. No, tak to se nestane. Rozhodně ne dnes a něco mi říká, že už nikdy.

"To je dobrý."

Ani nehnu brvou, když u stolu čeká, až mu poděkuju, ani se na něj nepodívám, ani se k němu nezachovám jako ke svému klukovi. Kdepak. Jenom čekám, až odejde, zatímco sleduju, jak Ashley rovněž zamířila na záchody; zvažuju, že půjdu za ní.

Ale nejdu.

"Sestřičko."

Och, paráda, můj druhý nejméně oblíbený člověk v baru se zrovna rozhodl připojit se ke mně na party zoufalců.

"Co chceš?" zeptám se spíš té lahve piva mezi mými rty než jeho.

"Týjo, tady někdo nemá náladu."

"Týjo, tady má někdo pěknej postřeh."

"Hele, nemám na ty tvoje stavy čas... Potřebuju od tebe laskavost."

"Děláš si ze mě srandu, že jo?"

Konečně se na něj otočím, nevěřícnost ze mě jen čiší.

"Ale no tak, prosííím."

Žadoní jako malej kluk, co chce od Ježíška nový auto; a zapomíná, že je mu sotva devět.

"Ne."

"Ale jdi, to ani nechceš slyšet, o co jde, než mě pošleš do háje?"

"Nope."

"Potřebuju, abys vzala Ashley domů."

Než se můžu zarazit, než můžu zastavit svoji druhou přirozenost, znovu se na něj dívám, hlas plný starosti. "Proč? Je v pořádku? Teda..." Hluboký nádech, zpomal. "...Co se děje?"

Ale pořád melu, předstírám, že se nijak zvlášť nestarám, přitom však starostí umírám, a on to ví. Ví to moc dobře.

"Ne, ne, nic jí není. Prostě je na kaši a já ji nemůžu hlídat. Vypadá, že stačí málo, a hodí na bar šavli, což prostě nedávám."

Zasranej kretén.

"Seš podělanej kretén."

"Ne..." Začne, jako by to byl naprosto rozumný důvod "...já si jenom chci užít sobotní noc. A ona to jenom kazí."

Oči mi hrůzou div nevylezou z důlků, že byste si mysleli, že se mi právě přiznal k vraždě.

"Ty vole, ty seš naprosto neskutečnej, Glene. Fakticky."

"Takže to znamená, že to uděláš?" Prakticky klečí na kolenou, zatímco já se soukám z našeho boxu pryč.

Křiknu přes rameno "Ne!", a když ho za sebou uslyším zakvílet jako malého haranta, vím jistě, že v žádném případě neustoupím, abych jemu pomohla s čímkoliv.

To dřív zamrzne peklo.

Ashleyin a Glenův byt (ani nechtějte, abych začala mluvit na téma sexy hnízdečko) se topí ve tmě, takže se obývákem proklopýtáme.

Tím my myslím mě a Ashley.

Tak už peklo asi zamrzlo.

"Spence?"

Instinktivně zpevním sevření kolem jejího pasu, mám pocit, že bych ji měla ochraňovat už jen proto, abych slyšela, jak vyslovuje mé jméno. A když se mi kolem krku ovinou její paže ještě víc, načež do sebe naše hlavy zlehka ducnou, usměju se. Protože mi nevadí, že to trošku zabolelo. Protože já si tajně a uboze vychutnávám každičký kontakt s ní.

"Copak?"

"Já..." Zhluboka se nadechne, a když opět vydechne, nějak vydechne kolem mě a skrz mě, a já nedokážu zastavit zachvění, které mnou projede. "...Já..."

"Ty co, Ash?" Promluvím jemně a upřímně bez špetky netpělivosti, protože to jinak ani nejde; i když vím, že ta otázka byla docela zbytečná; je tak opilá, že nejspíš ani neví, co říká.

"Já..." Zavrtí na mém rameni hlavou. "...to je jedno."

Být tohle před pár měsíci, tlačila bych na ni, aby mi řekla, co měla na jazyku. Vždy jsem byla zvědavá, vždy jsem chtěla vědět všechno. Ale to bylo před dvěma měsíci, připadá mi to jako věčnost, a teď mi není příjemné se ptát. Myslím, že na to nemám právo. To jsem ztratila v den, kde jsem začala 'milovat' někoho jiného.

Ano, přišla jsem o právo ptát se, ale neztratila jsem právo nad tím dumat. A to rozhodně dělám, lámu si nad tím hlavu, zatímco vrávoráme do jejich ložnice; náhle cítím v puse všechny chutě. Mám pocit, že snad budu zvracet.

Pustím ji na postel; sice jsem se ji tam snažila položit, ale zjistila jsem, že s jejím nespolupracujícím tělem to je prakticky nemožný úkon.

"Kde je Glen?" Nezřetelně a bezmyšlenkovitě zamumlá do těžkého vzduchu a mé srdce o kousek klesne.

Dobrá, tak ne o kousek. Pěkně rychle se řítí dolů, a já se docela obávám, že už nikdy nedopadne.

"Zůstal u O‘Neilla" Snažím se o lhostejný tón, ale je v něm slyšet bolest. Jen zatracená bolest a nic jiného.

"Oh..." pronese hlasem nečitelným, zatímco rozsvěcuji lampičku na nočním stolku."...neeee, světlo ne!" Rukama si rozkošně zakrývá oči. "Prosím, Spence, vypni tooooo."

Na chviličku mám pocit, že je vše jako to bylo dřív. Na jednu kratičkou, nádhernou chviličku, když mě vezme za ruku, si vzpomenu, jaké to bývalo. Vzpomenu si na nás, jaké jsme bývaly. Kým jsme měly být.

A ta vzpomínka mě doslova posadí na zadek. Dosednu na kraj postele, a když se okamžitě ovine kole mě, pocítím cosi třepotavého mezi žebry.

"Jelly."

Vydechne se zavřenýma očima. Vydechne mé jméno s hlavou položenou na mém rozpálenem stehně, a já mám dojem, že jsem asi v nebi.

"Peanut Butter." Zareaguju okamžitě šeptem přes jemný úsměv.

Jako když cvaknete vypínačem, její oči se rychle otevřou a ona se dívá přímo na mě. Dívá se tak hluboko, jako by se pro mě natahovala. Jako by se snažila zachytit tu kamarádku, kterou jsem bývala.

Najednou vypadá naprosto střízlivá. A najednou to nevypadá, jen jako to bývalo. Ono všechno JE, jak bývalo.

"Chyběla jsi mi."


KAPITOLA 9B: Být odvážnější

Mé srdce se po těch třech slovech právě rozlomilo. Tři slova, na něž jsem čekala. Toužila jsem je slyšet tak dlouho, že mi hlas přeskočí, když šeptám odpověď: " Taky jsi mi chyběla."

Sedíme v té neuvěřitelně uklidňující temnotě a tichu jejího pokoje, když ucítím, jak bere mou ruku do svých. Přitiskne si ji na bušícíc srdce.

"Kdes byla, Spence? Proč jsi byla tak daleko?" Trošku drmolí, ale její hlas nikdy nezněl jasněji ani víc žalem zničený.

"Byla jsem tady..." Mluvím tak jemně, a dokoce ani ve stínech její ložnice se nedokážu podívat jejím směrem, zatímco tiše pokračuju. "...Jsem přímo tady, Ash. Jsem tady."

Ticho protne zvuk tichého vzlyku, a já nedokážu zastavit svou volnou ruku, která se položí na postel; hned za její záda, a tak ji svou paží i tělem celou obejmu.

Přála bych si, abych měla odvahu se jí dotknout.

"Dobře..." A dál se kolem mě ovíjí silněji a silněji. "...už znovu neodcházej, dobře? Prosím, už mě nikdy neopouštěj, Spence."

Její hlas je tak slabý, tak slabý a dětský, až se mi z toho stahuje hruď. Nemusím ani přemýšlet, než odpovím: "Už nikdy, Ash. Nikdy."

S povzdechem, jako bych jí právě zachránila život, mi obtočí své paže kolem pasu, hlavu si položí prakticky do mého klína. A i když zprvu váhám, konečně v sobě najdu trochu odvahy se jí dotknout; rukou jí jemně prohrábnu vlasy, čímž u ní vyvolám tichounký vzdech. Vyvolám u ní mělké dýchání, jež cítím na svém džínami obtaženém stehně.

"Aaaa... kde je..." Úplně vím, co zazní dál a už teď slyším její pohrdání, až vysloví to jméno "...Timmmmmmy?" Lusknutím prstů, a aniž by mi dala šanci odpovědět, nás přenese o čtyři měsíce zpátky. "...Mimochodem, už jsem říkala, jak děsně ho nesnáším i s tim jeho stupidním jménem?"

Směju se. Směju se jako blázen, protože konečně je všechno zas jak má být, a to jen a pouze díky tomu, že všechno je zase správně tady v tomhle pokoji.

Konečně je všechno jak má být.

"Ne, ale tak nějak mi to došlo podle těch tvých vražedných pohledů, kterými jsi ho častovala..." Zachichotá se. "...nicméně je doma, a můžeš být v klidu, jsem si celkem jistá, že mezi námi bude konec, asi tak za... och, já nevím..." Pozvednu ruku a předstírám, že se dívám na neexistující hodinky "...za osm hodin."

"Bohu dík." Posune se mi víc do klína a já mám pocit, že umírám. Myslím, že umírám tou nejpomalejší a nekrásnější smrtí "...nebyl pro tebe dost dobrý. Rozhodně nebyl."

Mluví do mé nohy, cítím pohyb jejích rtů a přeju si, aby nebyla tak opilá, přeju si, aby byla střízlivá, takže bych věděla, že to myslí vážně. Takže bych bezpečně věděla, že cítí všechno to, co já.

Jenže není. Je úplně na káry a já mohu leda tak doufat, že si tohle všechno bude ráno pamatovat. A ono by to mělo být spíš deprimující, měla bych z toho být skleslá, ale já to nedovolím. Protože konečně jsme zase spolu, tak jako dřív, a já si to sobecky vychutnávám.

Náhle se, ale pomalu, ze mě odkulí a zanechá mě tak studenou a samotnou na kraji postele. Zamračím se a rty se začnou proti mé vůli stáčet dolů, ovšem jen dokud Ashley nepoklepá na místo vedle sebe.

"Pojď sem..." Nikdy jsem neslyšela její hlas takhle něžný, "...lehni si se mnou."

A já ji poslechu, ačkoli jsem nikdy z něčeho neměla takový strach, jako právě teď. Seberu v sobě všechnu odvahu a lehnu si vedle ní. Zkoprnělá. Naprosto zkoprnělá strachem. Protože jsme ještě nikdy nebyly takhle blízko. Nikdy. A myslím, že vzduch to ví. Myslím, že ve vzduchu tím napětím létají jiskry.

Její dýchání je tak mělké, tak pravidelné, skoro bych věřila, že snad usnula. Skoro.

"Promiň, že jsem na tebe byla tak zlá."

"Nebyla jsi zlá." Můj hlas je tichý, jak moc se soustředím, abych ve tmě před sebou zachytila její tvář. Protože ji potřebuju vidět. A ona se zasměje neveselým smíchem.

"Ne. Spence. Byla. A moc se za to omlouvám."

Jeden rychlý úder srdce.

"To nic."

Zase je ticho. Takové ticho, že slyším vítr venku. Slyším, jak hýbe stromy, a ty se otírají o okna. Drobné větvičky bouchají do silné, pevné okenní tabulky.

"Bála jsem se, že tě ztrácím."

"To rozhodně ne." Rychle ji opravím. Velmi rychle, aby věděla, že je to pravda.

"Ale myslela jsem si, že ano. A nevím, co bych dělala, kdybych o tebe přišla, Spence. Nevím, co bych si počala, kdybys... Já tě prostě nemůžu ztratit..." Dokonce i s tváří schovanou v šeru vidím, že se mračí, a než si to vůbec uvědomím, mám ruce kolem jejího pasu, načež se Ashley prudce nadechne. Přesto ruce nechávám, kde jsou.

"Neztratíš mě."

"Slibuješ?" Otázka vyslovená hlasem tak zlomené dívky, že neváhám s odpovědí. Bez otálení spravím to zlomené srdce svou upřímnou odpovědí.

"Slibuju."

"Malíčková přísaha?"

Ve tmě rozeznám její natažený malíček mezi námi, vidím ho, protože mám tušení, že tam je; visí ve vzduchu. A tak sundám jednu ruku z jejího hřejivého boku a snadno zaháknu malíček za její. I poslepu vím přesně, kde je.

"Přísahám."

"Já taky."

Zašeptá sladce, spíš to vycítím, než že bych vyloženě slyšela, jako by její tělo téměř splynulo s mým. A co já vím, klidně to může být pravda.

Opět nastane ticho, ale tohle ticho je jiné. Něco se do něj vkrádá a něco mi říká, že to je něco, co nechci slyšet.

"Spence?"

"Jo?" hlesnu zastřeným a slabým hlasem, protože z nějakého důvodu nedokážu najít sílu se jí zeptat. Nedokážu ji pobídnout k pokračování, když vím, že to, co uslyším, mě zabije.

Zhluboka se nadechne, přiopile, především však zdráhavě, a potom to udělá...

"Chce si mě vzít."

Zabije mě. A s pocitem prohry, naprostého zmaru, se bláhově zeptám: "Kdo?"

"Ty víš, kdo."

Vzdychnu.

"Jo, já vím."

"Nechci o tebe přijít." Za normálních okolností bych byla defenzivní a nejistá. Za normálních okolností bych z toho byla neuvěřitelně smutná, usuzujíc, že si ho chce taky vzít. V domnění, že mi snad navrhuje, že chce jeho, ale přitom nechce ztratit mě.

Ale to není to, co mi tady říká. Z jejích slov nic nenaznačuje to, co by normálně znamenat měly. Ne, její slova v téhle chvíli znějí jinak. Jako by jimi říkala něco víc, než je slyšet.

Jenom nevím, co přesně naznačují. Proto řeknu to jediné, co můžu.

Odpovím upřímně.

"Nepřijdeš."

"Nevím, co mám dělat, Spence."

Vypadá to, jako by se pokoušela něco naznačit, ať už je to cokoli, z jiného úhlu. A já se stále nechytám.

"Měla bys udělat, co je správné. Cokoli cítíš, že je správně."

"Co když to, co cítím, že je správné... je špatné?"

Přestávám chápat, nezapomeňte, že i já jsem dost pila. Ačkoli tohle bych nechápala ani střízlivá. Tak neříkám nic. Z nějakého důvodu mám strach něco říct. Ze strachu, že by tohle pokračovalo dál, a vím, že bych na přesný důvod svého strachu přišla, jen kdybych měla odvahu, abych po něm pátrala.

Kdybych jen našla odvahu otevřít oči a uviděla vše, co mám před sebou.

"Co mám dělat, Spence? Prosím, řekni mi to. Řekni, co dělat. Řekni mi..." Cítím její dech, cítím ho na svých rtech, a jsem si strašně vědoma toho, jak blízko je. Moc dobře si uvědomuju, co mi asi naznačuje.

A jsem jako ochromená. Jsem přimrazená. Olíznu si rty a nejistým hlasem pošeptám do jejích rtů, které cítím tak blízko těm mým.

"To já ti nemůžu říct, Ash. Ty..." Oči se rychle podívají níž, chtěla bych ji vidět, tak moc bych si přála vidět na ni, když je ke mně tak blízko jako ještě nikdy, tak blízko, jako už nikdy nebude." ... musíš se rozhodnout... co chceš ty."

"Já se nikdy nemusela rozhodovat, co chci, Spence."

Nicota naplní prostor mezi jejími slovy a těmi mými. Ona nemusela ani vteřinu přemýšet, když to řekla, a já jsem teď vyděšená. Jsem tak vyděšená, že se od ní odsunu, jen o kousíček, jenže dost na to, aby si toho všimla. I ten kousek stačil, aby se hluboce nadechla a vydechla.

"Jenom..." slyším, jak je smutná, ale nevím, jak to zlepšit "...jenom mi slib, že už tě nikdy neztratím tak, jako to bylo ty poslední měsíce. Prosím, tohle už nedělejme, ano? Prosím, Spencer. Málem mě to zlomilo napoprvé, myslím, že víckrát bych to nepřežila."

Ta naprostá ztráta v jejím hlase mě bodá a bodá do břicha, ale ani nemrknu.

"Slibuju, Ash. Slibuju, že mě nikdy neztratíš."

"Dobře..." Říká to, jako by si nebyla jistá, zda tomu věřit, ale asi jsme se obě rozhodly nechat to při tom, protože se ke mně na posteli přisune zase blíž, a já se tentokrát neodtáhnu.

Jednu ruku mi položí na bok a já jsem jako v ohni.

"Zůstaneš dneska se mnou?" Vydechne přes polštář přímo do mých úst. "...cítím se vždycky tak sama, když..." Nedořekne to, buďto si to rozmyslela, nebo se stydí to přiznat.

Ale já vím, co chtěla říct. Chtěla říct, že můj brácha, ten hajzl, ji nechává spát samotnou mnohem častěji než by měl. A když jí do ucha pošeptám "Samozřejmě, že ano" a pak ucítím její úlevné vydechnutí na pokožce mého krku, přeju si, abych byla odvážnější a přiznala jí všechno.

Přála bych si být dost odvážná na to, abych jí řekla, že ani já jsem se nikdy nemusela rozhodovat, co chci.

Přála bych si být dost odvážná na to, abych jí řekla, že by si mého bratra neměla brát.

Na druhou stranu, kdybych byla odvážnější od samého začátku, tohle jsem nemusela vůbec řešit.

Protože by už byla moje.


KAPITOLA 10: Vítej zpátky, realito

Chlad je lezavý, takové počasí už nebylo pěkně dlouho. Zima už je za dveřmi. Blíží se nám dny těžkých kabátů a vlněných šál. Já však na sobě nemám ani jednu z těchhle věcí, a ani je nepotřebuju.

Naberu do plic vzduch a vykročím k jejím dveřím. Kolem mě hvízdá vítr, chlad se za všech sil snaží proniknout oblečením až ke mně; ale to se mu nepodaří. Kdepak. Mými kostmi neprojede ani záchvěv zimy. Ve mně totiž není ani špetka chladu.

Ne, mě více než dobře chrání před zimou vzpomínky na dnešní ráno. Jsem zabalená do Ashleyiny sladkosti.

A nikdy mi nebylo příjemněji.

"Spence..."

Klidný a sladký hlas šeptá přímo ve mně, dráždivě blízko; ale ne dost blízko, aby mě zvedl z toho měkoučkého a heboučkého polštáře.

"No tak..." Hlas je naléhavější, silnější, rozhodný a já se jen zabořím víc do postele, současně se však posunu blíž k ní, vůbec si však neuvědomuju ten horký dotek; jsem moc ospalá na to, abych registrovala v podstatě cokoli, co se kolem děje. "...no tak, vzbuď seee, Dželísku."

Sice jsem hrozně unavená, ale tohle mě dostane a já se proti své vůli uculím do té bílé bavlny. Zamumlám: "Dželísku?"

"Mmhmmm... líbí se ti to?" Pomalu se začínám rozpomínat; minulá noc. Držící se ruce. Ashley vedle mě. Ashley spící přímo vedle mě, pouhé centimetry daleko, a to by mě normálně vyděsilo, jindy bych okamžitě vystřelila z postele. Teď ne. Nope, teď se jen s očima stále ještě zavřenýma okamžitě usměju.

"Líbí."

"To je dobře, mně taky." Slyším mezi jejími slovy úsměv, když mě zlehka dloubne do paže. "...a teď mě poslechni a vzbuď se!"

Opravdu ji chci poslechnout. Hrozně ráda bych si s ní užívala další příjemné chvíle v bdělém stavu. Jenže ono je to se mnou tak, že nejsem ranní osoba, nikdy jsem nebyla. A abyste mě probrali, chce to mnohem víc, než co teď zkouší Ashley. O moc víc.

A ona mi následně přesně to dá.

V mžiku mám oči otevřené dokořán, a koukám na svou ruku, kterou svírá mezi svými, dívá se mi do očí se záludným, ale hřejivým úsměvem na rozkošné tváři. "Tady tě mám..." vyjde jí ze rtů a přímo do mých. A zasáhne mě to tvrdě, hluboce, když skloní ústa k mé ruce a pomalu políbí prsty. Jeden po druhém. Centimetr po centimetru je pokryt jejími hebkými rty.

A já v životě nebyla bdělejší.

Jako kdybychom se teprve teď poznaly (a po včerejší noci mi to také tak připadá), plaše špitne "ahoj", a třebaže se pokusím odpovědět, nejde to. Nemůžu najít hlas; byl pohlcen mými hubokými nádechy.

Lapená ve spalujícím a rozechvělém pohledu dál svými rty přejíždí po mé teplé kůži, jeden z mých prstů instinktivně hladí její ruku. Překulí se na záda, odvrátí se, přitom však dál drží mou otevřenou dlaň mezi svými prsty. Pomalu, ach tak pomalu, špičkou ukazováčku objede mou čáru života a čáru srdce; jedním tahem prstu se bezchybně dotkne každé linie, kterou v sobě tak hluboko schovávám. A pokračuje dál, dokonale mě mučí. Nahoru a dolů po vnitřku každého prstu, tam a zpět mezi každým kloubem. A celou tu dobu jsou její oči na mých. Celou tu dobu jsou její oči přilepené na mně.

Ještě nikdy nebyla takhle smělá. A já jí ještě nikdy nedovolila takhle smělou být.

Pohne se, tak pomalu, jak jen unavený člověk dovede, přitiskne tvář k mé dlani a přímo doprostřed umístí ten nejlahodnější vlahý polibek. Zůstává tak, její rty se vznáší nad mou dlaní, opírá se o mě, dýchá do té pokožky, skoro jako by se mě snažila vdechnout. A právě to i dělá.

Dává si na čas, ale konečně se odtáhne a volně proplete naše prsty, ruce stále drží mezi námi. Její oči doputují zpátky k mým a ta hřejivá ústa sladce pošeptají: "Mmm.. zbožňuju je."

"Jo?" vyjde stydlivě z nervózních rtů a ona se na mě uměje.

"Jo."

Jsme chycené v tom všem, co se odehrává, všechno se na nás snáší jako deka jen pro nás dvě. Nevím, jak je to možné, ale pořád je to stejné všechno, jako v noci. Ani teď necítím nic jiného, než úlevu a neskutečný úžas. Realita je v nedohlednu. Zatím. A my si to všechno vychutnáváme. Vychutnáváme si to jako ten nejsladší dezert.

"Tak..."

Odmlčím se, protože vlastně ani nevím, co jsem chtěla říct. Prostě jsem potřebovala říct cokoli, abych udržela tohle pohodlné ráno. Říct cokoli, abych udržela Ashley vedle mě tak dlouho, jak to jen půjde.

Vykouzlí lišácký úsměv a jako blázen dramaticky vykřikne: "Tak co? Tak Frugooooooooo!"

"Hele!" Okamžitě překulím své líné tělo blíž k jejímu a rázně ji šťouchnu do paže. "...PŘESTAŇ mi krást hlášky!"

Směje se jako blázen, zároveň se snaží uhýbat před mými slaboučkými pěstmi, a mezi smíchem ze sebe dostane: "Nerada ti to říkám, Spence, ale tuhle hlášku sis jenom osvojila."

Zarazím se, teď se mě vážně dotkla. Odtáhnu se a jako správný uražený spratek si založím ruce na prsou. "No a co."

"Jééé..." Přisune se ke mně blíž, prakticky tělem obkreslí tvar mého boku. "...vždyť víš, že totálně žeru všechny tvoje hlášky."

Stejně nepovolím. Ne že bych byla naštvaná, ale chci vidět, kam až ji donutím zajít. Chci vidět, kam je ona ochotná doopravdy zajít.

"Ale jdi, Jelly,..." Tahá mi za ruce, jako by mě mohla zase rozveselit tím, že je rozmotá. "...Tak se nezlob."

Teď už to vyloženě hraju, škádlím ji prostě pro tu srandu. Škádlím ji proto, že je tak roztomilá. Škádlím ji, abych viděla, jak moc jí na mně záleží.

"Tak fajn, jak chceš..." Než se naděju, překulí se na mě, naše nohy se vzájemně propletou; jedna hruď se rychle vzdouvá proti druhé; její ruce roztažené a položené na posteli z každé strany, její tvář kousek od mé; oči upřené na mé nevěřícně vytřeštěné.

A náhle je tak těžké dýchat.

"Odpusť mi," přikazují její usměvavé rty, hledí na mě s takovou intenzitou, která jen dodává jejím slovům na síle, že jediné, na co se zmůžu, je vydechnuté "odpuštěno" odněkud z hloubi mé hrudi, která se tak pevně tiskne k té její.

"Dobře."

Její oči jemně přejedou rysy mé tváře, a já jsem úplně celá pryč, když si uvědomím, že ji držím za boky. Mé ruce ji zlehka přidržují blízko u mě, kde jsem ji vždy mít chtěla. A já si říkám... říkám si, zda ji někdy nechám jít.

"Tohle je hezké."

Mírně se nahne, opře se na jedné straně o loket a druhou ruku nechá položenou na mé těžce oddechující hrudi.

"Jo..." Očima kmitám po každém kousku její tváře, příliš vyděšená nebo příliš ohromená, nebo možná obojí, abych je udržela na jednom místě. "...jo, to je."

Ale já to myslím vážně. Bez ohledu na to, jak nádherně vynervovaná jsem, nikdy v životě mi nebylo lépe než právě teď. Nepoznala jsem nic "lepšího", než ležet zmáčknutá pod ní.

"Chceš si to dneska zopakovat?"

Nějak jsem na moment ztratila pozornost. To její rty si ji nějak ukradly pro sebe spolu s mýma očima. Obojí na těch rtech visí a hrozí, že se jich nikdy nepustí, a jediné, na co se v tu chvíli zmůžu, je: "…to?"

A jí to samozřejmě neunikne, vidí, kde se toulají mé myšlenky, kam směřuje můj pohled, a zasměje se tomu. "Tohle. Však víš, ty a já... jen se tak bavit..." Konečně zaměřím zrak zpátky na její nádherné oči, padám do nich a ona roztomile pokračuje. "...chceš dneska přijít a zopakovat to?"

"A proč bychom to vůbec měly přerušovat?"

Je to tak odvážné a troufalé, že mi v první chvíli ani nedojde, že jsem to já, kdo to řekl. Ale vím, že to myslím vážně. Vím, že nechci, aby tohle skončilo. Já a ona. Jen se tak bavit. Chci, aby to trvalo věčně.

"No, já bych strašně ráda..." Znovu se krátce zasměje, buď ji to tak překvapilo, nebo možná naopak moc dobře ví, jak jsem z toho celá pryč. Jak moc na mě působí. S každým dalším slovem mě dloube do žeber. "...ale někdo tady musí jít do práce, a já to nejsem."

Okamžitě si s plesknutím dám ruku přes oči. "Bože můj... Ono je pondělí, že jo?"

"No, když jsem se dívala naposledy, tak bylo." Řekla to se značným pobavením a nádherným uculením, načež mi z očí odtáhla ruku a se samozřejmostí propletla naše prsty (začínám si uvědomovat, že opravdu zbožňuje ruce, a že zrovna tak já kvůli tomu zbožňuju ji) "...Ale ale, neschovávej ty krásný modrásky."

Rty mi roztáhne úsměv. "Krásný, jo?"

Na tvářích se jí rozlije lehký ruměnec, který zažehne něco v mém podbřišku; v podbřišku, který se právě tiskne k jejímu. Dochází mi, jak blízko vlastně jsme. Uvědomuju si, že teď by se klidně mohlo stát cokoli.

A vypadá to, že ji napadlo totéž. Zdá se, že všechno konečně zapadá na své místo, ta možnost pro všechno, co jsme tak dlouho ignorovaly. Ona to ví, cítí to, a když váhavě vymaní svou ruku a přejede mi s ní pomalu ke krku, cítím to také. Tak moc to cítím, když mi odhrnuje pramen vlasů z tváře a strká za ucho, když mě hladí po tváři; rozechvěle.

"Já..." Na moment zavře oči, jak by chtěla zdůraznit význam těch slov. "...Tohle jsem chtěla udělat strašně dlouho."

Vzduch mezi námi se vytratí, všechno je teď tak silné. Nežertujeme. Nesmějeme se. Jsme smrtelně vážné ve vážné chvíli. Ve chvíli, která by mohla všechno změnit.

A ani jedna si není jistá, zda jsme na to připravené. Poznám to na ní, z toho, jak se nade mnou třese. Stejně jako já; chvění střídá chvění.

Ale to mi nezabrání, abych sladce a upřímně vydechla: "Já taky."

Shlédne na mě, já vzhlédnu k ní; najednou mezi námi není vůbec nic. Naprosto nic a já vím, kam tohle míří. Políbím Ashley. Chystáme se políbit.

Svatá prostoto, my se budeme líbat, přitahuje si můj obličej blíž, cítím na své růžové tváři její dlaň, její rty se přibližují k mým, jako by byly magnetické. Srdce mi buší jako splašené a všechno ve mně boří. Jsem si jistá, že jej cítí na svých prsou, které jsou přitištěné k mým. Její dech vykresluje na mých vlhkých rtech zcela nový svět; svět, který mám objevit. Svět, který mám tak blízko, abych se do něj mohla ponořit.

A pak je pryč. Nejdůležitějším okamžikem našich životů jako břitva projede hlasité pípání.

"Ježíši, Spence..." Odkulí se, zatímco já šmátrám na noční stolku po mobilu. "...málem mě trefil šlak. Proč máš zatraceně budík takhle nahlas?"

"Uhhh... znáš to, jak spím..." Vypínám ten bezbožný mobil a přitom cítím, jak se ve mně rozplývá tuna napětí. "...víš, že mě probudí nejlíp rána palicí."

To ji rozesměje, a vibrace jejího smíchu v mých kostech zase vyvolají úsměv u mě. "Jo.. to je pravda... nicméně myslím, že jsem přišla na jiný, něžnější způsob, co má stejný účinek."

A napětí je zpět s desetinásobnou silou, zabírá si v mém žaludku permanentní místo. Obzvlášť s těma tmavýma očima, které se zavrtávají do mých. Obzvlášť s tím vším, co na mě znovu dolehne.

Ale je to to dobré všechno. Je to všechno, co znamená jen mě a ji. Takže vlastně je to ta nejlehčí tíha, co jsem kdy pocítila.

"No, tak já asi půjdu."

Počkat, cože?

"Proooč?" Vyšpulím ret naprosto upřímně.

"Protože, TY..." rychle mě cvrnkne do nosu, "...má milá, musíš jít do práce."

"Dobrá, mami."

"Bacha na jazyk."

Pohrozí mi prstem a já se začnu řehtat. Směju se, protože mám z tohohle dobrý pocit. Jak je to mezi námi krásné. A možná že to cítí taky, protože se ke mně přidá s vlastním srdečným smíchem.

Pozvedá mé srdce neskutečně vysoko.

"No..." Její tělo se zvedne z postele, zanechávaje místo vedle mě příliš prázdné a příliš studené, "...doufám, že budeš mít skvělý den, Spence."

"Jo..." Zůstávám v posteli a jemně se na ni usmívám. "...Mám takový pocit, že budu."

Za to mě obdaří úsměvem, při kterém nakrčí nos. Úsměvem, kterým ukazuje místo ve svém srdci rezervované pro mě. A dává mi celý svět, když mezi dveřmi poznamená: "...Víš ty co? Mám stejný pocit."

Tak tady jsme, jako dvě malé holky, co se poprvé do někoho zakoukaly. Jako dva největší blázni zaslepení láskou. Naprosto nevšímaví vůči vlaku řítícímu se přímo na nás. Naprosto nevědomí důsledků pomalu dopadajících kolem nás. Příliš ponořené do toho všeho, do toho blázínka proti nám, abychom se vůbec staraly. Abychom vůbec myslely na něco jiného.

"Takže se uvidíme později, ano?"

Je hrozně nesmělá, tak rozkošně nesmělá, jako bych si to snad mohla rozmyslet. A já myslím, že se do ní znovu zamilovávám; jenom jiným způsobem. Tím správným.

"Jasně. Uvidíme."

Poslední dlouhý, milující pohled říkající „všechno“, při kterém mi vynechá srdce, a pak už tiše opouští můj pokoj. Tiše opouští mě. Zanechává mě rozvalenou na posteli, která mi nikdy nepřipadala plnější. Hřejivější.

Ale co hlavně, zanechala mě v těle, které mi nikdy nepřipadalo plnější. Které nikdy nebylo živější.

A já se usmívám jako nikdy.

Nervózně čekám, až přijde otevřít dveře. Netrpělivě uvažuju, že zaklepám znovu. Prostě ji potřebuju vidět, potřebuju to opět všechno cítít. Je to pár hodin, co jsem ji viděla naposledy, ale z těch omamných výšin jsem dosud nesestoupila. Ani o centimetr.

Slyším rychle se blížící kroky a jsem ještě vzrušenější. Říkám si, jestli se cítí jako teď já. Třeba mě potřebuje vidět zrovna tak moc, jako já ji.

Po nekonečně dlouhé době se dveře otevřou a odhalí její nádhernou tvář. A já jsem do té krásy tak zabraná, že si ani nevšimnu ustaraného výrazu, který se rýsuje pod ní. Nevidím tam obavy ani napětí.

"Spence..."

"Ahoj..." Vydechnu, přistoupím k ní a přitáhnu si ji k objetí. Pro jednou se cítím tak správně. Tak přirozeně. Tak statečně.

Ano, cítím se statečně. A díky tomu se připadám tak silná. Cítím se tak hrdá.

"Ahoj... Poslyš..." Odtáhnu se a ona rychle mluví dál, tak spěšně, že mě stále nic nezaráží, "...snažila jsem se ti dovolat, podívej, hrozně, hrozně moc mě to mrzí, ale..."

"Sestřičko!"

Ach. Bože.

Glen se vyloupne ze stínů v hale, ledabyle a bezmyšlenkovitě dá Ashley pusu na čelo, než ji plácne přes zadek.

"Dík, že ses o víkendu postarala o tuhle mou kouli na noze."

Chci umřít. Chci zvracet. Vlastně nejspíš udělám obojí. A když vyčerpaně, schlíple pohlédnu do Ashleyiných očí, vypadá to, že ona se cítí úplně stejně. Beze slov mi naznačí důrazné, srdcervoucí ‚promiň‘, zatímco Glen už mizí zpátky do kuchyně a ještě přes rameno volá "...Tak dámy, budeme jíst nebo co? Chcípám hlady!"

A jen tak všechno zmizelo. Všechno je ztraceno. Už se jí ani nedokážu podívat do očí. Protože ji nemůžu najít. Protože jsem ji ztratila.

Protože Glen je konečně doma.

A stejně tak realita.


KAPITOLA 11: Tam a zase zpátky

Jak jsme (Glen, Ashley, já a Aiden) všichni skončili u O'Neilla v tu noc, kterou jsme (Ashley a já) měly trávit spolu jako tu předchozí? Zrovna v tu noc, na kterou jsem čekala celou věčnost... No, to se my (tedy vy, já, Ashley, Glen, Aiden) nikdy nedovíme. Je to prostě jedna z těch věcí, jako Murphyho zákon nebo třeba budík, který se rozdrnčí přesně ve chvíli, kdy se chystáte políbit tu nejkrásnější holku pod sluncem, a ukončí tak nejdůležitější okamžik vašeho života ještě dřív, než vůbec začal.

NEBOLI – malé příhody, které jsou v mém hloupém životě na denním pořádku.

"Tak jo..." Aiden si přesedne ze svého místa na prázdnou židli vedle mě, přičemž nespouští oči z Ashley a Glena, kteří u baru objednávají pití. "...co se děje?"

Můj pohled je upřený na to samé místo, stejnou hnusnou barovou scénu, která se před námi odehrává, když se nesoustředěně zeptám: "Cože?"

"To napětí..." řekne, jako by to bylo očividné, a napije se piva. "...o co jde? Začíná to být docela trapný."

Teď získal mou vynervenou pozornost, očima pátrám v jeho tváři po náznaku něčeho, co tím může myslet, zároveň se snažím držet ty nervy na uzdě a mluvit klidně. Ach ano, natahuju se na horní poličku pro porci nenucenosti, už mezi kluzkými prsty nahmatávám sklenici a vyhrknu: "Nevím, o čem mluvíš." Jenže tahle police je prostě příliš vysoko, ať natahuju prsty sebevíc. Selhávám. Naprosto selhávám. Nedokážu od nich spustit oči. Dívám se na Glenovu ruku položenou na jejím kříži; Majetnicky. Nespravedlivě.

Ona není jeho. Nepatří mu.

Jenže když ji chytí za ruku, a ona neudělá nic, než že to dovolí, dojde mi to. Uvědomím si, že je jeho. Že mu patří, jak jsem vždy věřila. A teď si jen říkám, jak dlouho asi vydržím nebrečet.

"Jaaasně," pošeptá mi Aiden do ucha, zase se odtáhne a nechává tuhle konverzaci plavat. "...ok, fajn. To nic. Nevadí. Já vlastně ani nechci vědět, kvůli čemu se hádáte tentokrát."

Dokonalý manželský pár už se vrací k našemu stolu a ve mně to vyvolá jen větší úzkost. Natočím se blízko k Aidenovi a s narůstajícím stresem se ho rychlým, úsečným šepotem zeptám: "Tak jo, od kdy tebe zajímá, že se s Glenem dohadujeme?"

"Věř mi, že to mě nezajímalo nikdy. Nemluvil jsem o tobě a Glenovi, ale o tobě a jeho lepší polovičce."

No promiň, jaká lepší polovička? Ona není žádná jeho lepší... počkejte chvilku... Na co to Aiden naráží? Aiden NENÍ takhle vnímavý. Ten v žádném případě nemůže... On... přece... Chci říct... On ne-... Nebo ví? Ne. Ne, tohle je Aiden. Kluk, kterému se musí vysvětlovat pointy vtipu.

Chlap, který věří na Ježíška.

"Blbost."

To jediné se mi povede vztekle vyplivnout, čemuž se už pouze zasměje; smíchem na můj vkus až příliš vědoucím. Přesedne si opět na své místo a nechá tak Ashleyinu židli prázdnou, připravenou, aby ji opět zabrala. Což také udělá, prkenně a s nechutí. Posadí své napjaté tělo vedle mého, ještě napjatějšího (díky Aidenovi).

Ale snažím se, abych to ze sebe setřásla. To ostatně dělám celý večer, snažím se být v pohodě. Zůstat klidná.

Zůstat vtipná.

"Tak co u baru? Byl tam ten prďola, co tady čepuje to pivo?"

Zasměju se vlastní rádoby vtioné, leč ubohé otázce; tohle tedy vůbec nevyšlo. Můj smích je depresivní. Ale je depresivní jen pro mě, protože pouze já vím, jak strašně moc bych raději brečela. Jak ráda bych vřískala jako malé dítě a vyplakala si to svoje malé srdíčko. Ale já se snažím. Tak moc se snažím. Od chvíle, kdy se tahle noc pokazila, jsem nepřestala. Snažím se neutéct. Ale je to hrozně těžké.

Je to až trýznivě těžké.

"Jop," odvětí stroze a napije se, oči udržuje všude možně, jen ne v mé blízkosti. A to mi vůbec nepomáhá, jen to víc bolí. Protože Ashley se nesnaží. Ashley je uzavřená a utíká.

A ano, tak trochu mi to rve srdce.

"Jo..." Glen s Aidenem začnou mlít o něčem sportovním a já se dál snažím,"...co tvůj drink, dobrý?"

Drží sklenku mezi rukama, natáči ji tam a zpět, jako by obsah opravdu zkoumala. "Celkem dobrý. Na Jackovi s kolou není moc co zkazit."

Vzdychnu. Ona se vůbec nesnaží, jen dál zírá na nějaký pořad v televizi, o kterém se baví Glen s Aidenem. Jenže mně je jasné, že nic z toho doopravdy nesleduje. Vím, že se prostě jenom dívá kamkoliv, jen ne na mě.

Nemůžu si pomoct a znovu si povzdechnu. Z hloubi duše vzdychnu. A cítím to; její smutný pohled plný lítosti dopadající na má svěšená ramena. Tohle dělá pořád. Soucitně na mě hledí. Jako kdybych tuhle bolest zažívala sama. Jako kdyby pro ni tahle noc nebyla žádná extra ztráta.

Fajn, takhle ne. Musím si to přestat myslet. Musím přestat věřit, že není tak zničená jako já. Musím věřit, že ani jedna z nás neuteče.

Protože přes tohle všechno - dnešní ráno se stalo. Protože minulá noc se stala také. A já vím, že to byla pravda.

"Slyšel jsem, žes to v sobotu pěkně roztočil, Aide." Glen se culí nad svým pivem, a já se musím držet, abych neprotočila oči.

Vlastě ne, nebudu nic potlačovat a obracím oči v sloup tak vehementně, až mám skoro pocit, jestli jsem je neztratila, načež vedle sebe zaslechnu lehké uchechtnutí. Takové, které může být jedině její, takové, které může znamenat jedině to, že viděla moje znechucení mým bratrem; a úplně neskutečně povznese mé srdce. Mnohem víc, než by mělo, vlastně by mi mělo být spíš trapné, jaký to na mě má efekt, ale já mám jenom radost. Mám takovou radost, že je mi to úplně fuk.

"Glene, je ti jasný, že jsem slavil narozky, ne? Bejt na šrot k tomu tak nějak patří, jestli to nevíš."

"No jo, no jo. A sbalils nějakou?"

"Glene..." vstoupí do toho Ashley bez známky pobavení a vysloví, co si myslí všichni ostatní, "...dej s tím pokoj."

"Co je?" zeptá se Glen nechápavě a atmosféra houstne. Těžkne. Vytváříme tak uzavřený dramatický kruh zírání, kdy já koukám na Glena, který kouká na Ashley hledící zas na mě. Zjevné napětí, o kterém před chvílí mluvil Aiden, začíná prosakovat. Je tak hluboko, že dokonce i Glen si toho všimne.

A pak se Aiden rozesměje.

"Uh, Glene, je ti jasný, že jsem slavil narozky, ne? Užít si s nějakou k tomu tak nějak patří."

Aidenova perverznost pro jednou dokazuje, proč jsem pyšná na to, že právě on je můj nejlepší kamarád. Jsem za to neuvěřitelně vděčná, protože jedeme dál (no, většina z nás). Ten tísnivý kruh už se nestahuje, a to díky Aidenovi. Protože on nakonec možná opravdu ví víc, než bych chtěla.

Ale to je v pořádku. Pro tuto chvíli jsem s tím spokojena.

V baru už je pěkný bzukot. Zvuky skla se mísí s klasickým rockem z repráků. Kulečníkové stoly se prohýbají pod náporem hostů. U našeho stolu vládne pohoda, pouze Glenova a Aidenova konverzace o ničem tu a tam vyplňuje mezery ticha.

Jenže je tu to Ashleyino nečitelné mlčení. Ta její nevysvětlitelná uzavřenost. A potom zachytím Glenovy zkažené oči bloudit po místech, kde by neměly; k nohám, které mu nepatří. Nemůžu si pomoct. Musím to zkusit. Potřebuju zjistit, co se děje. Musím udělat krok.

Nejistě sáhnu pod stůl, posunu ruku stranou a vyhledám její sepnuté ruce spočívající v klíně.

Uslyším, jak se po tom kontaktu ostře nadechne, vidím, jak její tělo ještě víc zkoprnělo. Ale neuhýbá a ani já necouvnu. Pomalu začnu rozmotávat její uzly. Pomalu rozplétám její pevně semknuté prsty; nechávám do její dlaně vplout mé překvapivě jisté prsty a propletu je s jejími.

V tu chvíli jí dávám mé všechno. Právě teď se jí vydávám, dávám jí důkaz. Ukazuju jí to vším, co ve mně je.

Já neutíkám.

Jsem s ní přímo tady.

Neporušuji svůj slib.

Neporuším.

A ona to vzápětí zahodí. Vezmě mé všechno a prakticky mi to chrstne zpátky do tváře. Rychle vyklouzne z mé ruky, nervózně zakašle a mně to drtí srdce. Vrací mé všechno bez paragonu. Vrací všechno, co nechci, zpět, ale nemám na výběr; musím si to vzít. Musím to spolknout. Těžce.

A teď... teď musím utéct.

Zakašlu – ani si to neuvědomím – a vzhlédnu k bráchovi s mým nejlepším kamarádem (dívám se kamkoli jinam, jen ne jejím směrem), zatímco se snažím najít hlas. "Hele, lidi, myslím, že už vyrazím, mám toho zítra hodně..."

Její oči ke mně prudce vystřelí, přímo mě propalují, když se začnu zvedat. Ale než můžu odejít, něco mě zastaví. Něco v podobě její ruky, která mě pod stolem popadne. Drží mě za ruku stejně, jako já před chvílí držela její.

"Hej… ne, Spence, nechoď."

To snad není pravda. Doprdele, já tomu prostě nevěřím. Tak ona mě ignoruje celý večer, doslova mě od sebe odstrkuje, a teď mě chce zase přitáhnout zpátky.

No, tak to se tedy nestane.

Sklopím pohled do klína a předstírám, že si přerovnávám věci v kabelce. "No... Nemůžu zůstat, musím ráno brzy vstávat... Takže musím jít."

Neposkytnu jí druhou možnost chytit mě za ruku, nedám jí další příležitost, aby se mě pokusila přemluvit, abych ještě zůstala (protože vím, že nakonec bych ji stejně poslechla), odsunu židli - trochu moc prudce - a modlím se, abych na svém rychlém úprku o nic nezakopla.

Modlím se za to, abych při porušování svého slibu neztropila scénu.

"...takže jo, měla bych vyrazit," dál drmolím v naději, že slova zakryjí mou bolest. V naději, že můj hlas dokáže uklidnit veškerou starost.

A Ashleyiny oči se do mě nepřestávají vpíjet. Dál přemlouvají, přesvědčují, přitahují mě k ní. Ale nejdu tam. Nepodívám se na ni. Nemůžu. Prostě nemůžu. To však neznamená, že uniknu pocitu, který ty nečitelné oči ve mně vyvolávají. Žhnou něčím, co mě děsí. Moc mě to děsí.

A možná právě proto se na ni nepodívám.

"Samozřejmě, já jsem jedinej Carlin, co se umí bavit."

"Kurva, zklapni, Glene!"

Dokonce i já po tomhle svém výbuchu nadskočím. Dokonce i mě trošku vyvedlo z míry, kde se to ve mně vzalo. Ale popravdě nejsem zas tolik překvapená. Popravdě – vím, že už to nevydržím. Prostě to nejde. Nemůžu sedět a sledovat ho, jak má všechno. Všechno, co potřebuju. Všechno, co ke mně pasuje.

Všechno, co jemu je úplně ukradené.

"Ježíši, tady je dneska někdo podrážděnej. To bude fakt lepší, když budeš pryč."

"Vážně, Glene, drž už hubu!"

Tentokrát je to Ashley, kdo mi přišel na pomoc. A třebaže ho doopravdy umlčela, nemám o nic lepší pocit. Právě naopak. Třese se mi brada. Jasná známka toho, že každou chvíli zaplavím tenhle bar vodopádem slz.

A modlím se k Bohu, aby si toho nikdo nevšiml. Ale vím, že je to zbytečné. Vím, že tahle modlitba vyjde na prázdno, protože jsou tady u toho stolu dva lidé, kteří si určitě všimnou. Dva lidé, kteří mě znají tak dobře; že ve mně čtou jako na billboardu.

Ashley, která ze mě dosud nespustila oči.

"Asi už taky půjdu domů, doprovodím tě, Spence."

A Aiden. Aiden, nyní už stojící po mém boku s rukou ochranně položenou kolem mého pasu; celá délka té paže mě pálí jako oheň, a když konečně pohlédnu na Ashley, když konečně takříkajíc vyzkouším vodu; dojde mi, že to její oči metají ohnivé blesky. Jsou to její oči, hláskující slovo zrada.

A mně by to nemohlo zajímat míň. Protože právě teď se nemůžu starat o ni, musím se starat o sebe samu. Musím se postarat o to, abych konečně vypadla z tohohle baru.

Sakra, možná i z tohohle města.

Prozatím dokážu jen jít. Jediné, co dokážu, je držet se blízko Aidena, poddat se jemnému tlaku jeho paže, kterou mě ochranně objímá kolem ramen. Náhle vypadá tak moc jako můj rytíř v zářivé zbroji, a já mu musím rozechvěle zašeptat u ucha "děkuju".

A když se pak upřímně usměje s tichou otázkou "Za co?", která ve skutečnosti vůbec otázkou není, vzpomenu si. Vzpomenu si jasně a živě.

Vzpomenu si, proč ho mám tak ráda.


KAPITOLA 12A: Hořký žal, sladký obrat

Z přízemí zní hlahol a kroky, neklamné známky hluku a pohybu. Protože jsou tam všichni.

Slaví.

Ze suchých rtů mi vyjde opovržlivý smích plný žalu.

Slaví. Jo, právě to jsem taky dělala. Byla jsem tam dole se všemi; pozvedala svou bezednou sklenku šampaňského do bezvědomí. Nešťastně jsem připíjela na oslavu oznámení Glenova a Ashleyina zasnoubení s křivým, opilým úsměvem na tváři. S každou trýznivě pomalou vteřinou jsem uvnitř víc a víc umírala. Sledovala svou neskonale hrdou matku. Otce plného lásky. Claye s Chelsea s vědoucími úsměvy. Glena tolik... šťastného.

S pocitem, jako bych se vytrácela. Jako bych postupně splývala s pozadím; mísila se s bílými stěnami jako špatná výmalba. Vyschlá a drolící se malba.

A nemohla jsem dýchat.

A nemohla jsem to poslouchat.

A nemohla jsem se na to dívat.

Nemohla jsem už nic.

A tak jsem si řekla, že si radši lehnu. No, abych byla upřímná, do postele mě poslala mamka. Asi by se dalo říct, že jsem měla nakročeno pořádně se ztrapnit. Dalo by se říct, že ještě chvíli, a později bych zatraceně litovala těch nekonečných bublinek.

Dalo by se říct, že má matka mě tím ušetřila pěkně velkého bolehlavu.

Ona i táta se na mě přišli několikrát podívat, jak mi je. Myslím. V tuhle chvíli mám všechno trošku zastřené a nejasné. Což je opravdu trapné, protože myslím, že snad ještě ani nebyla půlnoc. Ne, mám pocit, že mě poslali lehnout nějak těsně po západu slunce.

Ono také prožívat noční můru jako tuhle by do postele dostalo každého. Každý by svoji nejhorší noční můru raději zaspal, nežli prožíval.

Vytáhnu paži, která mi zatím sloužila jako kotva, k obličeji, a položím si ji na čelo. Dýchání mi pořád ještě dělá značné potíže. Ačkoli jsem dostatečně daleko od té chladné ukázky jejich neexistující lásky, nedokážu ze svého poničeného a dobitého srdce vyhnat představu těch dvou navždy spolu.

"Spence?"

Dveře se pootevřou a vpustí do mých těžkých očí pruh světla zářivějšího o moc víc, než momentálně snesu.

"Jsem v pohodě, mami, můžeš jít zase dolů," vyjde z mých nabručených rtů, a přísahala bych, že jsem zaslechla nervózní smích.

"Ne. To, uh, není tvá máma."

"No, ať už je to kdo chce, může odejít taky, já jsem... v pohodě."

Ale já vím, kdo to je, moc dobře to vím. A myslím to vážně, ona může odejít taky.

Jenže ve skutečnosti to vůbec vážně nemyslím. Ani trošku. Ona tady může zůstat napořád a já bych do konce života neudělala nic, aby odešla. Ne, ani bych se nehnula a jen se modlila, aby mě nikdy neopustila.

"Myslela jsem, že bys třeba chtěla kousek dortu?"

Je tak opatrná a nervózní. Asi ví, že před ní se rozprostírá řeka z vodopádu mých slz.

"Jo... Já asi... Asi si nedám..." Mluvím nesouvisle, slova nedokáží vyjádřit ty kousavé myšlenky pohřbené hluboko v mém nitru. "...Nechci ten tvůj dort."

"Určitě? Protože jsem slyšela, že všichni kluci ze sousedství se po něm můžou utlouct." (Pozn. překl.: Narážka na song od Kelis - My milkshake brings all boys to the yard)

Ach, jak moc se snaží, a ach, jak já jí to nechci dovolit. Ne tak lehce. Nehledě na to, jak moc chci vypustit pobavený smích bublající mi v hrudi. Bez ohledu na to, jak moc to chci nechat být.

A ach, jak moc to chci všechno nechat plavat.

Ach, jak moc chci jenom být s ní.

"Špatný dezert a ne... Nechci nic, kvůli čemu se všichni tví kluci můžou utlouct."

Mohlo to znít docela legračně, jen kdyby to nebylo tak srdcervoucí.

Hluboce vzdychne a pomalu se těžkým krokem vydá ke mně. Těžkými kroky jejích smutných nohou, nebo možná jen její kroky zní těžce v mém zarmouceném srdci.

Ale dál držím oči pevně zavřené. Dál se schovávám před vším, co mi tak snadno nabízí.

"Fajn, dostalas mě, ten dort byl jenom moje výmluva, abych se na tebe přišla podívat."

Nic neříkám. Nechci. Vlastně teď ji tady už doopravdy nechci. Cítím se příliš odhalená. Ač stále plně oblečená, cítím se naprosto nahá. Příliš nahá. Odhalující věci ve mně, které nesmí vidět.

A tak se otočím. Stočím se do bezpečného klubíčka, zády k jejímu nyní otevřenému a osvětlenému tělu.

"Měla bys jít dolů. Nic mi není."

Přidušeně zašeptám slzami staženým hrdlem. Slzami, které celou dobu polykám. Slzami, které proplouvají mezi jednotlivými nádechy; a všechno ve mně zaplavují. Zaplavují mě tak rychle, že se musím o to víc snažit, abych ji od sebe udržela. Musím ji dál odhánět, abych mohla nalézt bezpečí ve známosti té situace. Potom si budu připadat silná, že jsem ji odehnala, až se budu cítit tak sama.

Když se popravdě a upřímně vůbec necítím silná nebo v bezpečí nebo OK. Když jsem nikdy necítila ani jednu z těchhle věcí. Když ve skutečnosti jsem daleko od toho, abych se cítila aspoň zdánlivě dobře. Když jediné, co cítím, je hrůza. Cítím se tak strašně. Protože postel se právě prohnula. Protože si právě lehá za mě, bere do náruče mé zdrcené a zkrčené tělo.

Protože ona by to se mnou nikdy nevzdala tak snadno, jako to vždy vzdávám já.

A s tou myšlenkou se slzy převalí přes víčka. Ty slzy tiše třísní mé horké tváře. Hlasitě popotáhnu, kéž bych mohla o těchhle slzách kutálejících se přes bradu na krk říct, že jsou to jen opilecké slzy. Jenže nemůžu. Tohle jsou skutečné, kruté, hořké a potlačované slzy.

"Miluju tě, Spencer."

A ona je slyší.

Ona je i cítí.

"Já vím."

Nešikovně si utřu nos klouby prstů jako malá holka, čímž svůj obličej nijak nevylepším, spíš naopak.

"Buď upřímná, ano?"

Zní to, jako by sama měla v hlase slzy a na mě to zapůsobí jako poklepání reflexním kladívkem, musím jí pomoct, musím ji těch slz zbavit, a tak okamžitě šeptám s každou kapkou upřímnosti, co v sobě mám: "Jistěže to vím."

"Ne... tak jsem to nemyslela..." Pohne se na posteli, přitiskne se ke mně a já musím pevněji sevřít víčka, přeji si vypnout všechno, co mi nabízí, především pak odehnat myšlenku, že v prvé řadě jsem to všechno mohla mít už dávno, kdybych jen nebyla tak blbá.

"...Ale pověz..." Její rty se najednou ocitnou přímo nad mým uchem, a jako ve zpomaleném záběru šeptá rozechvělým proudem čisté nejistoty přímo do nitra mého hroutícího se srdce, "...miluješ ty mě, Spence?"

Nečekám ani vteřinu a přiškrceným hlasem okamžitě odpovím.

"Tak moc, Ash..." Bublavý hlas spěchá s ujištěním přes mé třesoucí se rty. "... prostě... strašně moc."

Teď pláče. Slyším, jak mi ten zvuk vibruje v každé kosti, cítím jeho otřesy ve svých zlomených zádech. A to přivodí další příval slz do mých vlastních očí. Nenávidím to, že pláče. Nenávidím, že jsem toho příčinou.

Ale co nenávidím nejvíc... Nenávidím brečet pro něco, nad čím jsem kdysi měla kontrolu, ale už nemám.

"Kéž by..." Mumlá mi na krk a s paží pevně omotanou kolem mého pasu drží mou ruku ve své na mé rychle se zvedající hrudi. "...kéž bys mě jen milovala stejně, jako já miluju tebe."

Myslím, že jsem přestala dýchat. Myslím, že mě právě uzemnila tak, že jsem vystřízlivěla. Myslím, že na mě někdo právě vylil kýbl něčeho studeného a trpkého.

"Kéž by."

Zašeptá ještě jednou hlasem, který ve skutečnosti není šepot. Jsem si docela jistá, že to řekla hlasitěji, než cokoli, co jsem kdy slyšela. Jenže já jsem jako přimrazená. Jsem tak ochromená v tuhle chvíli, která mě celou pohlcuje. Ve chvíli, kdy už lituju svého bezedného přípitku na té falešné oslavě.

Tahle temná chvíle by mohla zastavit mé slzy. Tahle zamlžená chvíle by mohla pozvednout mé srdce. Protože opět – nemyslím si, že to se mnou vzdává. Myslím, že chce podlehnout. A myslím, že jen potřebuje, abych jí to umožnila.

"Prosím, Spence..."

Žádá mě hlasem, který jsem nikdy neslyšela. Protože to není její hlas, co slyším. Zoufale to vydechne, jako by to měl být její poslední nádech. A ona jej využívá k tomu, aby vydechla svou čirou beznaděj, přímo do mých rozcuchaných vlasů na mém zpoceném krku.

"Prosím, řekni, že mě tak miluješ."

A já nemůžu dýchat.

"Prosím, Spence..."

A neslyším.

"Prosím, jen..."

A nemůžu mluvit.

"...udělej něco..."

A nemůžu se hýbat.

"...prosím..."

A prosí a prosí, odhaluje mě víc a víc. Ruku pevně sevřenou kolem mého břicha si mě k sobě přitahuje tak blízko, jako by měla strach, že by mě mohla ztatit, kdyby mě nedržela.

A jediné, co chci, je udělat „něco". Jediné, co chci, je říct "něco". Chci jí říct, jak šíleně moc ji miluju. Že ji chci takovým způsobem, jako ještě nikoho předtím. Že jí chci dát, co jsem nikdy předtím nikomu nedala.

Chci tak strašně moc.

Ale pořád se nemůžu hýbat. Pořád nemůžu dýchat. Pořád nemůžu mluvit.

A jediné, co slyším, je pověstné odtikávání. Jediné, co slyším, je tlukot srdce uhánějícího hned vedle mého. Možná se dokonce láme stejně jako to mé a naše prázdné kusy se mísí dohromady.

Protože teď cítím, jak se odtahuje. Slyším, jak vzdychne a poté se odvrátí od mého pustého a chladného těla. Zanechává mě tady utápět se v mé opilosti a samotě na téhle veliké posteli.

Nechává mě zmizet; nořím se víc a víc do mé silné peřiny, nořím se dál a dál od ní.

A pak to vzdala; tiše za sebou zavřela dveře.

Nechala mě v tichu mého děsivého dětského pokoje.

Nechala mě napospas mé stále se vracející minulosti.

Nechala mě usnout s ničím jiným, než lítostí nad tím, co se právě stalo.

Ta samá lítost zahaluje mé tělo těsněji, než oblečení, co mám stále na sobě.

Stejný žal, který si ráno nebudu pamatovat.

A to díky bezedné sklence trápení.


KAPITOLA 12B: Hořký žal, sladký obrat

"Tak jo..." Madison se nakloní a vytrhne mi ovladač z ruky. "...jestli se budu muset dívat na další díl Seinfelda, tak se snad zabiju..." Rychle po mně střelí pohledem. "...teda až po tobě."

"No dík, taky tě miluju," zahuhlám nevrle se skelnýma očima od neustálého civění na televizi. Světlo z obrazovky pravidelně poblikává a barví obývák do modra. Ani jedna se nezvedáme, abychom rozsvítily. Ani jedna z nás téhle úděsné sobotní noci neudělá žádný krok.

"Vážně, Spencer, co se děje?"

Vzdychnu. Hluboce znepokojena. Projednou nad tím vážně přemýšlím, opravdu zvažuju, že bych se o všechna svá břímě podělila s Madison. S vědomím, že bych si ulevila možná tak jedno procento z té tíhy, která mě táhne k zemi, ale bylo by to aspoň něco. Alespoň bych věděla, že jsem to zkusila.

"Okej, vím, že něco je vážně špatně, celý týden tady chodíš jako hromádka neštěstí a už se o tebe fakt začínám bát."

Na zlomek vteřiny si myslím, že bych to mohla vzdát.

"Nedělej si starosti, Maddy."

Za zlomek vteřiny se opět stáhnu.

"Nic mi není, přísahám. Jsem jenom hrozně unavená a..." Nelíbí se mi být takhle uzavřená, nerada se stavím za tyhle hradby, ale co se mi nelíbí úplně nejvíc, je to, že ona skrz ně vidí, a já si tak uvědomuji, že nemá cenu lhát ve všem. "...a nevím, co to do mě vjelo..." Vzdychnu. "...Vážně nevím."

Ach, jak já lžu.

"Ale něco tě trápí?"

Je tak opatrná při svém pobízení. Plná pochopení a přijetí. Tak neuvěřitelná v roli nejlepší kamarádky, že bych byla blázen, kdybych se o ni neopřela.

"No jo, ale vůbec nevím, čím to... možná práce."

Jenže já jsem blázen. Vždy jsem byla takový blázen.

Klopím zrak na své prsty, kde oždibuju skoro už neexistující nehty, a vím, že Madison právě teď přemítá, kam až může zajít. V duchu se dohaduje sama se sebou, jak moc mě má napínat, bojí se, kolik šponování snesu; ví, že bych se už taky nemusela vrátit, až konečně vystřelí.

"Jde o Ashley?"

Než se můžu zastavit, můj krk se rychle otočí kolem své osy. "Cože?"

"Nemyslela jsem to nijak zle, Spence, jenom..." Natahuje se pro mé rychle odlétající tělo, zoufale se snaží namotávat provázek zpět, aby ze mě mohla všechno vytáhnout. "...nezavolala, ani jsem ji tady neviděla od minulé neděle, což je u vás fakticky nezvyklý. Nevím, možná se mezi vámi něco stalo..." Rychle - až moc rychle - se opraví, "...teda, myslím jako, jestli jste se nepohádaly nebo tak."

Znaveně se na ni podívám. Dívám se na ni, jako by právě zradila moji důvěru jen tím, že mě zná až příliš dobře. Jen proto, že zná každou věc, co mě trápí, a prostě chce pomoct.

"Ne. Ne, jsme v pohodě." Zvednu se z pohovky, myslím, že neodvádím zrovna dobrou práci v přesvědčování kohokoli o tom, co jsem právě řekla. "...Půjdu si lehnout."

"Spence-"

"Maddy, vážně to už prosím tě nech být. Jsem v pohodě. Ashley je v pohodě. Obě jsme v pohodě..." Už za chůze směrem k mému pokoji ještě křiknu: "...Všichni jsou v pohodě!"

Padnu zády na zavřené dveře a vydechnu tolik bolesti a starostí, že se až divím, jak se mi následně podařilo opět nadechnout.

Srdce mi pořád uhání jako splašené. Pořád tak těžce oddechuju. Tak nahlas. Tak uštvaně.

A vteřiny ubíhají.

Uběhly celé minuty a Madison na mě stále nezaklepala. Madison nepřišla, aby se omluvila, že mě tím dotíráním rozčílila. Nepřišla, jako to dělává vždy. Ne. Madison právě práskla vchodovými dveřmi. A myslím, že dokonce slyším její rychlé kroky na schodech. Její naštvané kroky unášející ji pryč ode mě. Dupající po mém slabém srdíčku.

Já jsem tak blbá.

Hlava mi s duněním dopadne zpátky na tvrdé dřevo. S očima zavřenýma se pomalu uklidňuju. Nevím, jak dlouho tohle ještě vydržím. Kolik toho ještě unesu. S Ashley jsme se neviděly od toho večera u O'Neilla (před pěti dny). Stejně tak dlouho jsme spolu nemluvily. A Madison měla pravdu, a to ve více ohledech, ale hlavně měla pravdu, když řekla, že to je pro nás dvě nezvyklé.

I naprostému cizinci by to bylo divné.

Já už prostě nevím, co mám dělat. Tu noc mě svým chováním vyloženě šokovala. Byla jsem vykolejená asi stejně, jako byla ona už tolikrát ze mě, a vlastně bych se měla cítit provinile, když teď vím, jaké to je být na jejím místě. Ale necítím. Jen mě to ještě víc mate.

Tak zatraceně mě to mate.

Proč se ode mě odtahovala?

Proč by utíkala?

Proč mě následně tahala zpátky po všem tom odvracení a utíkání?

Vzdychnu, poražená. Sklíčená. Pro jednou nepřemýšlím o tom, jestli se Ashley vrátí; jestli mi Ashley odpustí. Ne, pro jednou přemýšlím, zda vůbec chci, aby se vrátila. Tohle je na mě zkrátka příliš. Všechno je to na jednoho moc. Prostě je tolik důvodů, aby to skončilo. Aby to mezi námi skončilo.

Konec dřív, než jsme vůbec začaly.

Najednou mám dojem, že jsem zaslechla, jak se přední dveře otevřely a zase zavřely, docela tichounce, a aniž bych si to uvědomila, vyjde ze mě úlevné vydechnutí. Madison je zpátky. A jestli proto, aby na mě ječela nebo se omluvila nebo mi odpustila, je mi to jedno. Beru z toho cokoli, nebo klidně nic z toho, hlavně že ji budu zase mít u sebe.

Hlavně když už nebudu sama.

Zaklepe na mé dveře, jaksi váhavě, a já se ve vteřině otočím a dveře otevřu.

V další vteřině ztrácím dech.

"Ashley?" vyhrknu ledovými rty, úplně jsem zapomněla, že má klíče od bytu; ještě nikdy ho nepoužila.

Nevypadá nijak pobaveně. Ne, vypadá pekelně naštvaně, když se prožene kolem mě jako vítr, přičemž si dává pozor, aby se mě ani nedotkla.

Dává si pozor, aby mi bylo jasné, že je tady s jasným úkolem.

"Přišla jsem si jenom pro bundu... tu, co... je..." Motá se ve svých lžích, stejně jako se motá po mém pokoji. "...Nechala jsem ji tu minulý týden."

"Och... já ji neviděla." Hraju s ní. Musím získat víc času. Protože já vím přesně, kde svou bundu má. Protože chci, aby mi odpustila.

Protože já jí odpustím okamžitě.

Jen kdyby mi to dovolila.

"Do hajzlu..." vyjde z jejích znepokojených rtů jako vánek, a v těch slovech jsou slyšet všechny emoce mířené zcela jistě zcela jinam, "...Nemůžu tu bundu ztratit."

"To mě mrzí. Zkusím se po ní podívat..." Promne si oči, její záminka slabá jako papír se trhá, a tak to zkusím. "...Takže..." Och, pouštím se do temných, přetemných vod. "...jak se máš?"

Ruce sjedou z její tváře jako lavina. A pod nimi se zračí všechna její bolest a smutek jako voda pod zamrzlým jezerem.

"Jak myslíš, že se mám?"

Jejími beznadějným slovy se jako nit vine stopa hněvu. A já tenhle pocit docela poznávám.

"Proč jsi nezavolala?"

Je to hloupá otázka, jsem si své stupidity plně vědoma, už když mi vychází z úst. Ale já to stejně musela udělat. Musela, protože uvnitř umírám. Protože to potřebuji vědět.

Protože jsem přece ten blázen.

"Proč jsi nezavolala ty?"

Oplatí mi ostře otázkou poněkud nevěřícně. A já vím, že nastal čas tuhle show rozjet.

Nastal čas to ze sebe dostat.

"Protože tys mě celý večer ignorovala, Ashley..." Celá se třesu na tomhle nestabilním terénu. "...Protože jsi držela jeho ruku a ne mou. Protože jsi mě nechtěla. Protože jsi utekla."

"Tohle si myslíš?"

Tentokrát beze stopy hněvu, jen bolesti.

"Co jiného bych si měla myslet? Co by sis myslela ty?" Vrtím hlavou s očima divoce rozšířenýma. "Co si myslíš? Prosím tě, řekni mi to. Řekni mi to, ať už doprdele nejsem tak zmatená."

Její rysy zjihnou, jen malinko, a já vím až moc dobře, že teď moudře volí slova.

"Myslela jsem..." Zhluboka se nadechne a mě to trochu děsí. To, jak nasává do plic vzduch, jako by potřebovala větší sílu. Jako kdyby mě měla zlomit, ale sama to nedokáže; a tak čerpá sílu, kde to jde. "...Byla jsem vyděšená, Spencer. Byla jsem šíleně vyděšená."

"Z čeho?"

Hloupě se ptám na zřejmé. Hloupě po ní žádám vysvětlení, proč jsem byla vyděšená i já sama.

A ona to ví.

"Z tebe, Spencer! Byla jsem úplně zkoprnělá strachy, že utečeš. Protože to ty vždycky uděláš. Jakmile uděláme jeden krok dopředu, ty nás hodíš o devět zpátky. A když se objevil Glen, když přijel domů dřív..." Chrlí slova tak rychle, že je skoro nestíhá vyslovovat. "...Viděla jsem tvůj výraz. Viděla jsem tvůj strach. Viděla jsem prohru. Tys chtěla utéct. Cítila jsem to a to mě ničilo. Byla jsem úplně podělaná strachy, protože jsem nevěděla, jak ti v tom zabránit. Poprvé jsem to viděla tak jasně, že utečeš, a prostě jsem nevěděla, co dělat, abych tě zastavila. Tak jsem se rozhodla, že to uhraju na klid. Rozhodla jsem se na tebe nijak netlačit, protože, bože..." Slzy už jí zaplnily oči a vlévají se do jejích slov. "...Já bych prostě nezvládla, kdybys ode mě zase utekla, nezvládla bych, kdybys mě od sebe znovu odstrčila. Málem mě zabilo jenom pomyšlení, že bys mohla utéct od..." Rukama divoce gestikuluje mezi námi, seká do vzduchu a krájí ho kousek po kousku. "...od tohodle. Od nás."

Vydechne se vším, co v sobě má. "...a podívej, jak se to vyvrbilo. Uteklas. Utekla jsi ode mě tak daleko, ža mám skoro pocit, že mě to tentokrát opravdu zabilo, protože jsme spolu od té chvíle nepromluvily. Protože jsem tě od té chvíle neviděla. A začínala jsem si myslet, že už tě ani neuvidím."

Sotva dokáže přes slané slzy mluvit, třese se uprostřed mého pokoje a hřbetem ruky tlumí své vzlyky. A já to musím napravit.

"Ashley, to jsem nikdy nechtěla... Já... Já nehodlala utéct!"

"Ale udělalas to, Spencer! Utekla jsi!"

"Protože ty ses přede mnou uzavírala, odhánělas mě!"

"JEDINKRÁT!"

Zařve. Křičí to. Hněv v tom jednom slově se rozléhá a odráží od každé stěny uvnitř mého bytu.

A pak je takové ticho. To ticho je křišťálové jasné jako led a její slova jím projedou jako ta nejostřejší sekyra.

"Odstrčila jsem tě jednou, Spencer. Jednou. Jednou za tvých padesát, cos odstrkovala ty mě. A vím, co si teď asi myslíš, že jsem tě zkoušela, že jsem ti chtěla ukázat, jak jsem se vždycky cítila já... a upřímně, možná jsem to proto i udělala, možná jsem si to ani neuvědomila. Protože já nevím, proč jsem to udělala... jediné, co vím, je že... jsem s tebou měla vždycky trpělivost, Spence. Vždy jsem tu pro tebe byla, dokonce, i když sis kolem sebe vystavěla ty své zdi, já na tebe čekala. Čekám už dva roky..." Její hlas je teď silný a jistý, říká mi všechno, co potřebovala říct už hodně dávno. "...A tys na mě nemohla počkat ani pět minut, Spencer. Tys nepočkala, když jsem to potřebovala. Nemohlas mi ani ukázat podporu, když jsem byla vyděšená... Opustilas mě, když jsem tě potřebovala víc, než cokoliv jiného... A nikdy ses nevrátila."

Už není nic víc. Její slova si prosekala cestu mezi námi. Její slova vysekala hranici. Hranici, kterou někdo musí překročit. Hranici, kterou někdo z nás bude muset zlomit, abychom se opět setkaly.

"Ashley..." začnu bolestivě, natuším, co říct, protože jediné, co vím je, že má naprostou pravdu. Jediné, co vím je, že teď je řada na mně. Musím něco udělat. Říkají mi to její skelné oči, které se teď propalují do mých. Její oči mi říkají, že – opět – čeká, že stále čeká.

A já opět nedělám nic.

Ale pak se něco ve vzduchu změní. Puká to a praská jako v ohništi; oheň planoucí všemi našimi tajemstvími a touhami vyskládanými mezi poleny z naší lítosti. Tlusté špalky z mých chyb. A když se ke mně ve strachu z toho ohně, z popálení přiblíží víc, uvědomím si, že tohle může být má největší chyba. Pokud to nezahraju správně. Pokud s ní nevykročím na ty žhavé uhlíky, mohla bych ji ztratit navždy.

"Prosím, Spencer..." vyzývá mě hlasem, který jsem nikdy neslyšela... ale ve skutečnosti slyšela. Slyšela jsem ta samá slova pronesená tím samým hlasem už dříve.

"Prosím, prostě to řekni."

Stále se přibližuje a do mě narazí vzpomínka. Opilecká vzpomínka na něco, co jsem vždy věřila, že se nikdy nestalo. Ta pálivá lítost, kterou jsem si nepamatovala.

"Prosím, Spencer..."

Stojí jen kousíček ode mě, skoro cítím její slzy dopadající na mé rozklepané ruce mezi námi. Mezi námi není nic než tenká vrstva prázdného prostoru. Mezi našimi chvějícími se těly.

"...prostě něco udělej..."

Dívá se mi přímo do očí. Šeptá, prosí mě přes zaťaté zuby, jako by měla vybuchnout, kdyby je uvolnila.

"Prosím... dělej něco... prosím, buď tou, která to udělá. Já jsem tak unavená. Jsem hrozně unavená z toho, že jsem to vždycky já."

Strašně pláču, zatímco ona stojí přede mnou a pláče zrovna tak moc. Pláču pro její statečnost. Pro její upřímnost. Pro její zranitelnost. Pro to, že všechno vyložila na stůl. Všechno, co držela v bezpečí schované uvnitř, vyložila přímo přede mě.

"Tohle je ono, Spence, tohle je ono, protože..." Nedokáže se na mě podívat, šeptá s hlavou skloněnou, šeptá tak nějak pro sebe. "...protože jestli mě teď odmítneš, tak to asi nezvládnu. Myslím, že už bych to znovu nezvládla..." Konečně se její oči vrátí zase k mým. Polyká kruté slzy.

"...Myslím, že už v sobě nemám žádné druhé šance."

Zašeptala s každičkým kouskem smutku, co v sobě jeden člověk dokáže nést. Zase na mě čeká, stejně jako vždycky. Čeká a čeká a já stojím jako zamrzlá. Jako už tolikrát předtím. Stejně jako to vždycky dělám. Ale ona čeká a čeká dál. Tiše mě prosí svýma očima. Svými mokrými rty. Svým krásně zlomeným úsměvem.

A vzdychne. A já nemůžu dýchat.

A naříká. A já neslyším.

A končí s čekáním. Jde rovnou ke dveřím.

Ale já jsem s čekáním neskončila. Už dýchám. A slyším, jak mi život utíká mezi prsty. Slyším, jak můj život odchází z mého života, hlasitěji než jsem kdy slyšela cokoli jiného.

A už nebudu čekat.

Ne, projednou udělám to něco.

Než si to stačím uvědomit, neohrabaně ji popadnu za ruku, přitisknu zpět k sobě a mé rty se srazí s jejími. Přistanou na straně jejích úst, jako kdybych to v životě nedělala. Jako bych nikdy nikoho nepolíbila. A třebaže je to nemotorné a nepěkné a nedbalé, je to nádherné. Je to tak bolestivě nádherné, až si při tom uvědomím, že jsem doopravdy ještě nikdy nikoho nepolíbila.

Ne takhle.

Její rty jsou jako přimrazené na mých, vlhce přitisknuté napůl na tváři a částečně na ústa. Nedá se říct, že bychom se líbaly. Je to mnohem víc než polibek, mnohem víc, než cokoli, co jsem kdy zažila. Je to intenzivní i intimní. Je to život i smrt. Tohle je sakra všechno. Vše, co jsem nikdy nepoznala. Jsme to my. Já a ona. Ashley a já. Sdílející každičkou molekulu mezi námi.

Nahýbám se k ní, ona se stejně tak moc nahýbá ka mně. Čela tiskneme k sobě, jako bychom byly tak slabé, že je samy neudržíme. Jako kdybychom vždy potřebovaly jedna druhou, abychom si vzájemně zabránily v pádu. Zůstáváme tak, přesně takhle, rty těžce oddechující do úst té druhé. Dopadlo to na nás. Tahle chvíle. Chvíle, která nikdy neměla být dokonalá. Tahle chvíle, která nikdy neměla být jednoduchá nebo snadná.

A už jen z tohohle důvodu je to mnohem víc než dokonalé.

Její vzlyky cítím dřív, než je vidím. Cítím, jak nás zaplavuje cosi smutného, a vyděsí mě to. Znepokojuje mě to. Vytahuje mě to z jediného  místa, které nikdy nechci opustit; odtahuji se od jejích rtů a podívám se skrz své uplakané oči. Zjišťuji, jestli jsem udělala něco špatně.

Ale než stihnu něco vypozorovat, už mám její paže kolem krku, drsně. Agresivně. Hladově a zoufale uvězní mé rty mezi svými. Vtahuje je do svých úst. Rychle nakloní hlavu a přitom odněkud z hloubi jejího těla vyjde drobné, úpěnlivé "ne".

A pak se líbáme. Opravdovým polibkem ret na ret, jazyk na jazyk. A je to silnější, vášnivější, opravdovější, než co jsem kdy okusila.

Protože až do dnešní noci jsem nic takového nezažila.

Protože až do této chvíle jsem nikdy nepolíbila.

Ne, ne takhle.

Protože právě teď poprvé konečně líbám ji.


KAPITOLA 13: Překročit mez

Měla jsem hodně kluků. Měla jsem spousty krátkých známostí. A měla jsem sex. Hodně sexu. Kéž bych mohla říct, že to vždy něco znamenalo. Kéž bych mohla říct, že to nebylo s prázdnými jmény a nicneříkajícími tvářemi. Avšak většinou to tak bylo. Byli to prostě nějací lidé. Lidé, které jsem neznala. Ldé, které jsem nechtěla. Lidé, které jsem si myslela, že miluji. Lidé, u kterých jsem věděla, že lásku předstírám. Lidé, které si ani nepamatuji.

A dnes, v tenhle moment, mám silný pocit, že se schyluje k něčemu, co tohle všechno změní. Změní to úplně všechno.

Dnešní večer mě změní. Už se tak stalo.

Jen se líbáme. Pouze jsme se líbaly. Možná pět nebo deset minut. Ale po pravdě, mohlo to být jen pět vteřin. Pět vteřin a stejně by to bylo jako věčnost. Nadpozemsky krásná věčnost. Taková, kdy si říkáte, jestli jste vůbec ještě naživu, protože to, co se vám děje, je prostě příliš krásné, aby to byla pravda.

A tohle je přesně takové. Jeden polibek a já jsem mrtvá. Je ze mě mrtvola. Padám, páni, padám do toho hodně rychle a hodně hluboko.

Jsem tak ztracená a uvězněná uvnitř jejích úst, že je mi úplně jedno, jestli odtud nikdy neodejdu. Vlastně začínám věřit, že neodejdu. Takhle mimo jsem. Nicméně nejsem až tak mimo, abych nepochopila, k čemu následující minuty spějí. Nejsem až tolik pohlcená tím, jak Ashley chutná, aby mi uniklo, co ta chuť znamená doopravdy. Neunikne mi výrazná příchuť sexu uvnitř Ashleyiných úst. Neunikne mi, že přesně taková chuť intimity se odráží v mých vlastních rtech.

A to nechci přestat cítit. Nikdy.

Najednou mě Ashley přitlačí na dveře, aniž by přesunula ruce zpoza mého krku, a já prudce vydechnu. Z toho kontaktu. Z její troufalosti. Z té potřeby, co prostupuje mým tělem; začíná v samém středu a šíří se do každé končetiny jako melasa. A já vím. Vím to jasněji, než cokoli jiného, čemu bych snad v téhle chvíli mohla rozumět; my nepřestaneme. Nezastavíme se, dokud nebude čas začít zase od začátku.

A my začneme.

Protože v téhle chvíli vím víc, než vlastní jméno; tohle není jednorázovka.

Právě teď tahle víc-než-jen-jednorázovka začíná. Ashley i já jsme pouhých pár zipů a knoflíků od vstupu do něčeho, kde jsme nikdy nebyly. Kam jsme vždy potřebovaly zajít. Kam bychom možná nikdy vstupovat neměly.

Ale je mi to jedno. Naprosto lhostejné. Protože ono mi to zkrátka připadá správné. Protože mi to připadá tak správné. Protože jsem nikdy nechtěla něco tak moc, jako tohle tělo tisknoucí se k mému. A nějak vím, že přes všechny ty bezvýznamné úlety v minulosti, všechna ta tak zvaná "milování". Všechny známosti najednu noc. Přes všechny zkušenosti v sexu.

Vím, že dnes večer to bude mé poprvé.

Ashleyiny ruce tápají po celém mém těle, chvějící se a váhavé; téměř jako by byla tak neuvěřitelně nezkušená.

Vím, že dnes večer jsem panna.

Záchvěvy rozvibrují kosti a zabrní na kůži, když mi Ashley zasténá přímo do pusy, a ten sten se s ozvěnou valí přes můj jazyk.

Vím, že dnes večer zažiju sex jako ještě nikdy.

Jedno naříkavé "Achbože" protne těžký vzduch, netuším, zda vyšlo od jedné z nás, či snad od obou zároveň.

A dnes večer jsem vyděšená.

Všechno se děje tak rychle. Připadá mi, že mé oči se neotevřely snad už celou věčnost, a já nechci nic jiného, než je otevřít. Chci ji vidět. Chci ji vidět stejně, jako ji cítím pod svými rty způsoby, o kterých jsem vždy pouze snila. Kterých jsem se bála. Chci vidět, že je skutečná. Že tohle všechno je skutečné. Že tohle všechno se opravdu děje.

My to vážně děláme.

Ashleyin jazyk vymaluje hotové mistrovské dílo od mých rtů a dál přes krk, tiskne své tělo silněji k mému, až nemožně silně, a přišpendlí nás ke dveřím. Její ruce jsou všude, naprosto všude; a asi bych se divila, jak se mě může v jeden moment dotýkat úplně všude, kdybych nedělala to samé já jí. Kdybych se jí nedotýkala všude najednou.

A pak do mě napálí realita. Leje se na mě jako z konve v těžkých ledových kapkách.

Sakra, my to fakt uděláme.

Vmžiku mám oči dokořán. Lapám po dechu.

"Počkej," vyhrknu ostře přes naběhlé rty a to nás obě tak nějak probere. Ashley ode mě odskočí, okamžitě si prsty zakrývá ústa, ze kterých vyjde spěšné "omlouvám se". Z jejích vlhkých rtů začnou proudit další omluvy a celé to začne být strašně trapné, protože najednou se zdá tak daleko. Tak daleko, jako bychom si ještě před vteřinou nebyly tak blízko, že bychom mohly sdílet jedno tělo.

"Bože, já jsem idiot. Moc se omlouvám, Spence, já js-… Já…"

Pokýve hlavou, zachvěje se, setřásá ze sebe ta slova. Možná dokonce setřásá i to, o čem věří, že je chyba. A jediné, co dokážu udělat, je koukat na ni. Nevěřícně na ni zírat.

Já ji právě políbila? Ji? Holku, co dostane drink v kterémkoli baru za méně než 5 vteřin? Holku, která si neuvědomuje polovinu lidí, co ji denodenně balí? Holku, kterou jsem chtěla políbit od první chvíle, co na ní spočinuly mé zbabělé oči?

Stačí to, aby se mi rozeznělo cosi mezi žebry. Něco, co jsem tam ještě nikdy nepocítila.

A já jen dál zírám. Bez dechu a třesoucí se, opřená o dveře se jí konečně dívám do očí. Nacházejíc tam obavy. Nacházejíc strach z chyby. Ale co hlavně, vidím tam něco, co jsem tam neviděla nikdy předtím. V těch tmavých, tmavých očích spočívá směsice zmatku a prozření. Ty oči, nyní se bořící do mých, nějakým způsobem vypadají současně zastřeně, ale plné záměru. Nikdy jsem neviděla v těchhle očích jasnější záměr, než vidím teď. A co je důvodem toho, že se mi dech zadrhl v hrdle?

Vím, že ten záměr nese mé jméno. Vím, že ten záměr se plíží po celém mém těle.

A nevím proč, ale nemám takový strach, jak bych měla mít.

A možná právě to je to, co je opravdu děsivé.

"Neměla jsem… Tedy my… Asi…" Začne plná nejistoty, "…jsme to neměly dělat."

Dokončí šeptem, který by proklál mé srdce, kdybych věřila aspoň jedinému slovu. Kdybych věřila, že to myslí aspoň trochu vážně, byť jen maličko. Ale nevěří tomu, a já zrovna tak. Měly jsme to udělat. Rozhodně jsme to měly udělat.

Jen jsme to měly udělat už dávno. Hodně, hodně dávno.

"Nebo… Viď?" Teď se na mě dívá tázavě; s očekáváním. Úpěnlivě. Potřebuje, abych jí to vyvrátila. Potřebuje ode mě ujištění, že tohle bylo to jediné správné. Potřebuje ode mě, abych nás vyvedla z děsivé reality téhle situace.

Potřebuje, abych ji zavedla tam, kam já potřebuji vkročit stejně tak moc.

A tak to udělám.

Chůzí pomalou, skoro až šouravým krokem, se k ní přiblížím. Zatají dech, když zvednu svou hrozně těžkou a nejistou dlaň k její tváři, ze které jí asi zbytečně prsty něžně a zlehka zastrčím kadeř za ucho. Cítím, jak se jí dech zachvěje v hrdle s každým jemným dotekem mých prstů na jejím krku. Dotýkám se jí způsobem, jak bych nikdy nečekala, že se někoho kdy dotýkat budu. Tak bezostyšně a otevřeně, že nechápu, kde se ve mně ta kuráž vzala. Netuším, jak jsem přišla k takové odvaze. Ale třeba je to tím, že přede mnou stojí ona. Možná je to proto, že jsem nikdy necítila, že by můj život dával větší smysl.

Nebo jsou to možná její oči, které stále pátrají v mých. Nadále úpěnlivě prosí o něco, oč se příliš bojí říct. Něco, oč se obě bojíme říct, ale je to něco, nač obě chceme odpovědět víc, než na cokoli jiného.

A tak odpovím.

Odpovím svými rty, kterými jemně přejedu po jejích. Hebce jako tekutina. Jako vzduch, jenž dýcháte. Téměř jako by všechno, co děláme, bylo v pořádku, protože to sotva cítíme. Nic z toho, co děláme, není špatně, protože to, jak k sobě ladíme, je tak správné. Protože k sobě pasujeme.

Prostě pasujeme.

A myslím, že Ashley souhlasí, soudě podle toho, jak sténá do mé pusy, jako už to dnes večer udělala tolikrát. Ale upřímně, je jedno, kolikrát to udělala; pokaždé je to jako poprvé. Pokaždé to ve mně zažehne jiskru něčeho, co jsem nikdy necítila, přímo v břiše. Zabydlí se to ve mně ve své malé, vzrušené jamce.

Prsty rychle obejme můj krk, palci přejíždí po čelisti a já to miluju. Miluju, jak ten nejjednodušší dotyk dokáže být tím nejsložitějším a nejvášnivějším dotekem, co jsem zakusila. Na kratičký okamžik, aby našla lepší úhel, se odtáhne, a když to udělá, mé rty opustí těžký vzdech. Vydechnu přímo do jejích úst se vším, co jsem v sobě tak dlouho držela. Dávám jí to. Dávám jí všechna má tajemství, dávám jí vše, co jsem chtěla a po čem jsem toužila.

Takže jí vlastně dávám všechno, co už její bylo. Dávám jí všechno, na čem už je dávno její jméno.

"Spence…" zamumlá, zatímco se naše rty mokře střetávají v krátkých polibcích, jako bychom se skrze ty polibky poznávaly. Vzájemně se seznamovaly s těmi malými ústy, které se najednou jeví jako ten největší, zcela nový svět. Tak veliký a nový, že ta ústa nikdy nepřestaneme prozkoumávat.

Konečně mi dojde, že vlastně řekla mé jméno, a odtáhnu se. Jen o pár milimetrů od ní vím, že mám dezorientované oči. Určitě mám pohled zamlžený a rozostřený. Protože to cítím. Protože se připadám jako opilá. Jsem tak opilá; jejím tělem, těmi rty, očima s těžkými víčky.

Ty oči jsou odrazem mých vlastních, protože se obě v tuhle chvíli úplně stejně opíjíme každým centimetrem té druhé. A obě se vrháme z rozvážnosti po hlavě do neznáma. Potápíme se tak rychle, že už se možná nikdy nenadechneme.

"Jo?" zašeptám milimetry od jejích úst, takže ta slova může spíš cítit než slyšet.

"Já… ehm…" Dívá se na mé rty a já si teprve teď uvědomila, že má stále ruce na mém krku a drží mě na místě. "… Já… Uh…" Nervózně se pousměje. "… Už nevím, co jsem chtěla říct."

Myslím, že jí to nevěřím. Ne, já to vím. Vím, že prostě potřebovala něco říct, aby narušila ten okamžik. Aby si vyčistila hlavu a protřídila myšlenky v téhle hluboké bryndě, do které si jdeme zaplavat. A tak se nervózně směju s ní. Potřebuju to totiž stejně, jako ona. Už mi došlo, že potřebuju, aby se nějak narušilo, co se v tomhle pokoji odehrávalo, ať už to bylo cokoli. Potřebovala jsem pauzu, abych to všechno vyřešila.

A najednou se celá chvíle nějak roztříštila víc, než jsem čekala. Víc než jsem potřebovala. Protože teď stojíme od sebe, centimetry, které jsou spíš jako míle, náhle neoddechujeme ztěžka pouhým nedostatkem kyslíku, jako spíš ustaraně, a možná dokonce, jako bychom toho začínaly litovat. A tak dál opouštějí naše oteklé rty další výdechy a každý je těžší než ten předchozí, a já cítím, jak mě každý nový ubíjí o něco víc.

Vráží realitu a naše omyly do mého provinilého svědomí.

I když ve skutečnosti nevráží, jako spíš rve. Trhá, bere a krade mi všechny ty věci, co jsem zrovna teď měla. Vše, co tak moc chci.

Cítím, jak to všechno se ode mě vzdaluje s každým slovem, které neříkáme.

"Je to..." Teď jsem v Ashleyiných prosebných, nejistých botách a testuji situaci, "...no, měly bychom přestat?"

Mám takový strach. Příšerný strach z její odpovědi, že se na ni ani nedokážu podívat.

"Já nevím."

Vzdech plný upřímnosti vyplní oceán ničeho mezi námi. Její vzdech.

"...ale vím..." Hlas plný upřímnosti vyrazí proti neexistujícímu prostoru, "...že přestat nechci."

Její hlas. Je to její hlas, co mě vytrhne a donutí znovu najít její oči. Vypadá zmateně, někde mezi jistotou a nejistotou a přijde mi docela vtipné takovým zvláštním způsobem, že tak člověk opravdu může vypadat. Tak nejistě a zároveň tak jistě. A potom mi to přijde jen smutné. Strašně smutné, že někdo může mít vše, co si kdy přál, přímo před sebou, přímo ve svých třesoucích se dlaních, přitom to však vůbec nemít.

"Ani já ne."

Ale přes veškerý smutek, přes to, že tomu stále nemůžu uvěřit a navzdory strachu v sobě dokážu najít hlas a vyřknout pravdu. Protože jediné, co v Ashleyiných ústech a polibcích cítím, je sex. Jediné, co vnímám, je ohromující touha po sexu mezi mýma nohama. A chci ten sex víc, než cokoli jiného.

Takže to nevzdám.

A zdá se, že asi ani ona ne. Protože teď vlastně nedělá nic. Po všech těch neurčitých vyznáních tu jen tak stojíme. Přimrazené. Zaražené. Zírající.

Čekající.

Jo, obě čekáme, jak se zdá. Na to, kdo udělá ten další krok. Kdo to rozštípne. Kdo nás vrhne do toho špatného nápadu, který nebudeme moct vzít zpět. Jenže je to to jediné, na co dokážeme myslet. Je to jediná myšlenka v mé hlavě a je to to jediné, co jí vidím na očích.

Tak do toho jdu.

Obě do toho jdeme.

Pomalu se k sobě blížíme, tentokrát není třeba žádných slov. A obě víme, že další slova už nepadnou. Obě víme, že jediná slova, jež od sebe uslyšíme, vyjdou v podobě pouhých zvuků našich již brzy naběhlých rtů.

Obě víme, že už se nevrátíme. Obě víme, že můžeme jedině pokračovat.

A tak pokračujeme.

Mučivě pomalu se přibližujme svými rty, stále dáváme té druhé šanci se odvrátit. Zastavit to.

Ale už je příliš pozdě, naše mokrá ústa se právě dotkla. Dýchání, vzdychání a sténání vklouzne mezi ně, nějakým způsobem z nás vychází tohle všechno najednou, když se naše rty sejdou v protilehlém úhlu a perfektně do sebe zapadnou; jako po másle. Pomalu a dráždivě. Od takových polibků není cesty zpět. Něco, co chutná takhle dobře, se nedá zastavit. Co chutná takhle božsky.

Její ruce putují vzhůru, jen sotva se přitom dotýká mého trička, a já zas jemně vezmu do dlaní její tvář. Pomalu se odhalujeme. Jíme zmrzlinu přímo z kelímku. Jenom zkoušíme, ochutnáváme, předstíráme, že nesníme celou tu zatracenou věc s dvířky od mrazáku otevřenými dokořán.

Předstíráme, že se to opravdu nestane. Že pořád máme schopnost to zastavit.

Ale my tu možnost nemáme. Chvíle pro zastavení skončily s jediným žhavým polibkem. Polibkem, který uvnitř našich úst rozpoutal bouři. Smršť jazyků, rtů a zubů, bloumajících rukou, které jakoby nikdy ve své dlani nedržely jinou.

Jako kdyby hledaly tu jednu věc, co je udrží naživu.

Povalí mě na postel a spadne na mě takovým dokonale nedokonalým způsobem; nohy perfektně vklouznou mezi nohy. Vtáhnu její rty mezi své. Pevně ji obejmu kolem útlého pasu, přitáhnu si ji blíž k sobě. Ztěžka vydechnu její jméno.

To jediné jméno, které jsem tolik hledala, aby mě udrželo naživu.

Vydechnu jméno té jediné osoby, kterou jsem vždy chtěla. Kterou jsem vždy milovala. A kterou si budu navždy pamatovat.


KAPITOLA 14A: Po-hříchu sváteční večeře

Malá Lindsey lítá jako z divokých vajec. Motá se mi pod nohama, až mě v jednu chvíli málem srazí, a já si okamžitě přeju být doma. Jsem tu pět minut, a už bych nejraději byla kdekoli jinde, jen ne tady. Tady, kde do mě nalítává Clayova rozkošně otravná dcera. Tady, kde mě milující pohledy matky a otce štípají do špatného svědomí.

Tady, kde jistá brunetka, kterou ještě teď cítím pod rukama, je nyní naprosto nedotknutelná.

Jak bych si přála být doma s tou brunetkou, kde by byla všechno možné, jen ne nedotknutelná.

Ach, jak já bych si to přála.

Nedělní večeře je tady a s ní přichází čistá muka. Muka a rozpačitost. A já už teď umírám, jsem jako na jehlách, a není to nic pohodlného. Jsem napnutá jak struna. Všichni korzují sem tam od kuchyně do obývacího pokoje a obstarávají si pití. Povídají si, jaký měli týden. Nacházejí své místo v tomhle pro-ně-zcela-běžném večeru.

Všichni, až na Glena, který má další zápas mimo město. Jeho nepřítomnost je jediné požehnání na tomhle zrádném, prekérním a pro-nás-ani-zdaleka-ne-běžném večeru.

Někdo se kolem mě protáhne, jen lehoulince se o mě otře, jako by tu ani nebyl. Ale já vím, že je. Vím to moc dobře.

Věděla jsem, že tu je ještě dřív, než jsem její přítomnost vycítila.

Po včerejší noci budu už navždy vědět, komu patří ten neuvěřitelně jedinečný dotek.

-

Má postel se stala místem boje. Zápasu. Souboje moci. Kontroly. Toho, kdo udá tempo téhle noci. Toho, kdo tohle chce víc. Avšak ve chvíli, kdy se mi do boků zaryly nehty, a já mezi zuby stiskla její plný ret, jsem si uvědomila, že tady se nezápasí. Neprobíhá žádný souboj.

My obě tohle chceme naprosto stejnou, ohromující měrou.

Bok přitisknutý k jinému, jedno tělo zavinuté a propletené s druhým, společně se pohybujeme, bez námahy a harmonicky. Kolébáme se v dokonalém rytmu. Mé boky se zavrtí k její pánvi, hledajíc něco, co nikdy tak moc nehledaly. Jedině když to bylo proti mé vlastní ruce. A dokonce ani to se to s tímhle nedá srovnávat.

Protože tentokrát je to opravdu ona, a ne jen má představa jí. Není to má fantazie. A ona mi dává o tolik víc, než co kdy dokázaly mé uboze napodobující prsty.

Ashley mi vydechuje do ucha nesouvislá slůvka, jimž nerozumím, ale jsou to bezvýznamná slova, která pro mě znamenají celý svět. Její rty mě hladí po krku, rozeznívají každičký nerv v mém těle, zatímco má ruka vklouzne pod její tričko. Poprvé cítím její kůži. Dotýkám se jí, jako bych se nahého těla dotýkala poprvé v životě. Je tak hladká, měkká, tak jiná oproti těm mužským tělům, přes které jsem přejížděla prsty v minulosti.

Tahle kůže je nebeská.

Její tělo reaguje na můj dotek. Její tělo se silněji rozvlní proti mému, cítím to všechno pod svou velebící rukou. Hladké konečky prstů dokonale padnou do křivky její páteře. Okamžitě vedeny instinktem obkreslí její tvar odshora dolů. Mučivě pomalu. Jako kapky odkapává můj horký dotek do té mělké prohlubně, a když se proti mně zachvěje, když vydechne mé jméno, vím, že co dělám, je dobré. Vím, že se jí to líbí. Vím, že jí to dělá to samé, co její rty dělají mně.

A můj klín to zaplaví takovým vzrušením, až bych nikdy neveřila, že je to tolik možné.

Náhle přese mě přehodí nohu, aniž by mezi námi přerušila kontakt. Za nohou následuje její tělo, a už na mně sedí. Mrknutím oka mi přišendlí ruce nad hlavou do polštáře; a pevně je tam drží.

Shlíží na mě s takovou upřímností a láskou; což naprosto kontrastuje s jejími prsty, které až hrubě svírají má zápěstí, a já samým vzrušením nevím, čí jsem. Tak vzrušená jsem v životě nebyla. Jsem rozpálenější než samotné jádro pekla a teď vím, že od téhle chvíle přebírá kontrolu. Odteď udává tempo, a třebaže před chvílí jsem se s ní o to přetahovala, teď už vzdorovat nebudu. Zrovna teď, v těchhle vteřinách, kdy má jasnou kontrolu ona, je mi to fuk.

Odevzdávám se jí vším, co mám... bez váhání.

Postel vrzne, když se nade mnou skloní. Vítr venku zahvízdá, když si olízne rty. Všechno je tak úžasně intenzivní. Tak smyslné. Takovou intimitu jsem nikdy nezažila.

Nikdy jsem nebyla tak blízko orgasmu, a to jsme se sotva dotkly.

Její rty se vznáší nad mými jako detektor kovu, a já ztěžka polknu. Z jejího upřeného pohledu mám úplně sucho v krku. Vteřiny mi připadají jako hodiny, když jen tak dál zůstává nade mnou, udržuje nás spojené v každém možném směru, kromě úst.

Kde ji chci nejvíc.

A pak mi to dopřeje. Postel znovu ožije, když se její rty přitisknou na mé. Líbá mě s takovou vášnivou láskou, jakou jsem dosud nepoznala. Obratný, rozhodně zkušený jazyk škádlivě olizuje pokožku pod mým spodním rtem. Přejíždí přes tu zakřivenou jamku, kde se brada setkává se rtem. A mě to přivádí k šílenství. Zvedám pánev proti jejímu zadku stále naléhavěji, a možná že právě proto to pořád dělá. Možná právě proto mě dohání blíž a blíž k vrcholu a mě to snad zabije. Jako obrovská olovnice hozená do vody, která mě táhne za sebou.

Ale mně to je úplně jedno.

Já chci, aby mě vzala.

Protože právě teď, v tuhle chvíli vím, že už se stejně topím a je to nádherná smrt mezi mýma sevřenýma nohama.


Sedím na svém obvyklém místě naproti jejím planoucím očím. Vedle mého otce, jenž nemá ani páru. A uvnitř jakési klece plné beznadějného vzrušení cítím, jak v tom listopadovém chladu sálám žárem.

Cítím se jako v ohni v té neznámé familiérnosti celé téhle situace.

Každý sedí na svém příslušném místě. Mamka s tátou sedí každý na jednom konci stolu. Clay naproti Chelsea. Tím pádem se s Ashley ocitáme proti sobě, přímo mezi těmito páry.

Já s Ashley. Pár, který vznikl minulou noc. Pár nejlepších přátel, jež se nyní vidí v nahém, zářivě novém světle.

Ashley a já.

Pár, který není párem.

"Ashley?"

Mámin hlas odvolá Ashleyiny polekané oči od mých, rychle se dívajícíh jiným směrem. Vyděšeně a nervózně kývne v odpověď a čeká, co po ní Paula bude chtít.

"Mohla bys dnes říct modlitbu?"

Ashley se nervózně usměje a já si říkám, jestli je to proto, že se cítí taky tak provinile. Říkám si, zdalipak se cítí taky tak nepatřičně jako já, zda ji u tohoto v podstatě svatého stolu pálí její prohřešek.

Všichni spojí ruce a trpělivě zavřou oči. Ale její oči zůstávají na mých, tím pohledem, jako bychom se přes stůl držely za ruce také. Pohledem, při kterém obě polkneme. Pohledem, který jako by nikdy neměl skončit.

"Požehnej, Pane, těmto darům, jež se chystáme přijmout..."

Její uklidňující hlas je zastřený takovým způsobem, že je velice nepohodlné u tohoto stolu dál sedět.

Překřížím nohy a ona ze mě pohled nespouští.

-

"Bože, Spencer, tak moc tě chci."

Její rty se hlasitě oddělí od mých úst, oddechuje nade mnou, ruce mi stále drží v pevném sevření. Naše hrudníky se rychle zvedají a s každým nádechem do sebe narážejí.

"Strašně moc. Od první chvíle, co jsem tě tenkrát uviděla v kaváně."

Šeptá svá vyznání, své pravdy, svá tajemství, a mě to okamžitě zasáhne. Je to tak silné, že jsem snad dokonce zanaříkala.

Její oči sjedou z těch mých přes nos, ústa a mezi neexistující linii, kterou naše těla nevykreslila. Pomalu se čokoládová noří do modré, příčemž jednu ruku odmotá od mých prstů, zlehka a nenuceně kličkuje po vnitřní straně mé paže. Tam, kde je kůže tak jemná, tak citlivá, tak snadno dráždivá.

S úmyslným zaváháním se skloní a ze rtů jí samovolně unikne "tak hezká", načež mě políbí na koutek rtů. Potom dál umisťuje polibek za polibkem na každý centimetr mé kůže. Na tváře, pak rozechvěle přelétne přes čelist, a odtud vyjede jazykem k uchu.

"Víš, že tě miluju, hm?"

Dokážu pouze zasténat a zamumlat něco na souhlas.

"Víš, že jsem nikdy nikoho nechtěla tak moc, jako chci tebe?"

Dokážu pouze přikývnout a přitom v duchu umírám.

"Protože tak to je, Spencer, strašně moc tě chci. Tak moc, že pořád nemůžu uvěřit, že tě právě teď a tady doopravdy mám."

Dokážu pouze tát mezi těmi rty, jež na mém krku vytvářejí závratné vzory. Dokážu se pouze poddat těm kouzelným prstům, které kloužou po stranách mého těla; opatrně, aby se nedotkly mých prsou. Dává si pozor, aby mi nedala to jediné, co právě teď potřebuju ze všeho nejvíc.

Odvážné dlaně vklouznou pod mé příliš veliké tričko, váhavě přejedou přes pas a mé svaly se pod tím dotekem neustále stahují a uvolňují, zatímco se po milimetrech postupně přibližuje. Blíž k místu, kde jsem bez podprsenky. Blíž k tomu, proč se nemůžu přestat prohýbat do těch dlaní. Prohýbám se jako luk do jejího pevného těla.

Rty kloužou po mých, jako bychom tohle nikdy s nikým nedělaly. Jako by naše otevřená ústa patřila jen nám a nikomu jinému.

V mžiku její prsty zpod mého trička mizí a už-už otevírám pusu, abych protestovala, když ucítím, jak ty samé prsty zatahají za jeho lem.


"Tak cos dělala včera večer, Spence?"

Málem mi ze zkoprnělých prstů vylítne vidlička, a horečně se snažím vymyslet odpověď.

"Já... uh..." Rychle odtrhnu oči od Ashleyina pobaveného pohledu a otočím se na Chelsea. "...Koukaly jsme s Madison na telku a pak jsem odpadla."

"Ahh, daly jste si klídek, co? Není to divné? Kolik že nám je let? Pamatujete na ty doby, kdy jsme vydrželi venku prakticky do východu slunce?"

Clay se souhlasně zasměje a já nedokážu zabránit záplavě uvnitř mého klína při vzpomínce, kdy naposledy jsem zůstala vzhůru celou noc.

Při vzpomínce na minulou noc, kdy jsem byla vzhůru do východu slunce.

Šoustala holku sedící právě naproti mně. Tu brunetku s hříšně bezkonkurenčním úsměvem.


KAPITOLA 14B: Po-hříchu sváteční večeře

Zatahá za lem mého koncertního trička Shins, pobízí mě, abych si také sedla.

A já ji následuju.

Zvednu své zmámené a vzrušené tělo, aby se setkalo s jejím. Nechávám ji, aby obtočila nohy kolem mého štíhlého pasu, vlastně si ji sama přitáhnu za stehna ještě víc k sobě. Usazuju si její lehounké tělo do svého malého klína.

Naše tváře se ocitnou milimetry od sebe, usmíváme se nefalšovanými úsměvy značky Peanut Butter a Jelly. Je to krátký záblesk našich dřívějších já, avšak smíchaný s těmi nově vytvořenými. Protože tohle je úsměv, který na našich tvářích byl už tolikrát předtím; a je to úsměv, který je v tuhle chvíli ten pravý.

Protože konečně vidíme všechno. Konečně se vidíme způsoby, o kterých jsme vždy pouze snily.

Při tom poznání přiložím prsty k její tváři, aniž bych si to vlastně uvědomovala; a nad její uzardělou pokožkou kreslím klikaté doteky. Prostě ji jen vnímám každým možným způsobem. Prostě vstřebávám, že je moje, třebaže jen na tuhle noc.

A její oči říkají, že to ví. Ona ví, co dělám. Ona totiž zažívá úplně stejné PB&J pocity.

Ona také nemůže uvěřit, že jsme takhle spolu.

Konečně jsme tam, kde jsme měly být.

A konečně se znovu políbíme. Líbáme se na stvzení toho, co si uvědomujeme. Líbáme se pro tu blízkost.

Líbáme se, protože konečně můžeme.

Až příliš brzy se zase oddělíme a z mých rtů unikne zaúpění. S lehkým sexy pousmáním mi opět přiloží dlaň na krk. Náhle mi hledí skrz zastřené oči přímo do duše. A i přes své omámení dokážu číst v jejím vážném pohledu slovo od slova. Naproto rozumím, co tím pohledem říká; že mě miluje.

Říká všechna ta slova, která teď nemá čas vyslovit.

A potom začne vyhrnovat mé tričko a připadá mi to jako celá věčnost. Ale dopřeju jí času, kolik jen chce, protože mi při tom rty saje krk. Protože nehty škrábe po nedotčené kůži.

Protože jsem mi pod jejími doteky, obnažujícími vše, co jsem skrývala, ochromená slastí.

Tričko odlétlo kamsi za ní a vidím, jak očima sjela na má obnažená prsa. Vidím, jak se ztrácí uvnitř mých ztuhlých bradavek. Cítm, jak přes ně váhavě přejede prsty.

Slyším svůj vlastní ostrý nádech, který zaplní tichý, nábojem nabitý vzduch mezi námi. A pak do toho samého prostoru lahodný hlas zašeptá její přání.

"Lehni si."


"Mami, tati, pokud by vám to nevadilo..." Clay se usměje na svou dceru sedící vedle jeho ženy. "...S Chells jsme si říkali, co kdybychom u vás příští týden uspořádali Lindsinu oslavu pátých narozenin? Udělali bychom to u nás doma, ale je to tam malé a -"

"Samozřejmě, drahoušku!"

Moje mamka, vždy správna hostitelka, vykřikne do vzduchu.

Ale já už jsem úplně mimo probíhající domluvy. Už nejsem přítomna u stolu, protože se mi právě o nohu otírá svůdně jiná. Ta noha přitáhne mé oči přes stůl k jejím. Sedí si tam a klidně jí, jako by se nikdo nedíval. Svléká mě pohledem, jako bychom tu byly samy.

Jako bychom byly zase v mé posteli, v našem útočišti.


Její ruce mě zbavují oblečení, jako kdybych byla pomeranč. Jemně a něžně. Dává si na čas, aby dokonale svlékla mé chvějící se tělo. Nenechávaje nic mezi námi. Rty následují ruce, dotýká se mě na každém neoznačeném kousku. Ochutnává mě všude, zanechává svou stopu všude, kde ještě není.

"Ashley."

Zamumlám mezi steny, řeknu tak vše, co žádám, aniž bych to musela vyslovit. Říkám to, abych se znovu ujistila, že tady se mnou opravdu je. Abych se ujistila, že to není má vlastní ruka, jejíž nehty se teď táhnou po vnitřku mých stehen. Není to má ruka tiše pronikající do mého těla.

Že je to vážně ona. A jako kdyby mi rozuměla, zareaguje konejšivě svým chraptivým hlasem: "Spence", když právě rty brázdí mé břicho. Zanechávaje za sebou horkou cestičku.

Cestu, která tam bude doufám ještě zítra.

Cestu, kterou tam doufám budu mít vypálenou napořád.

Je stále oblečená a já pod ní prakticky nahá. Mezi námi už jsou jen mé bílé bavlněné kalhotky. Pouze mé jednoduché spodní prádlo přichází do té komplikované situace.

A pak její prsty sjedou k tomu pásku na mých bocích. Dlaně pohladí vnější stranu stehen a předstírají nevinnost. Jako kdyby se vůbec nepokoušela sundat mi spodní prádlo.

Předstírá, že se mě prostě jenom dotkla. Předstírá, že neměla žádné jiné úmysly. Ale já znám pravdu. Dostává obojí. Má mě tam, kde mě mít chtěla, a zároveň se postupně přibližuje ke všemu ostatnímu, co chce.

Má celý svůj dortík a zároveň ujídá.

Ale mně to nevadí.

"Sundej je."

Z mých zoufalých úst to vyjde jako zavrčení, a tím jí podávám celou zatracenou cukrárnu a stříbrnou vidličku k tomu.


Nemůžu jíst nic s laktózou. Avšak máti stále s oblibou připravuje všechny mé zamilované dezerty. Stále mi je s oblibou prakticky strká do tváře.

Jako třeba teď. Key Lime pie, můj oblíbený, sedí mezi mnou a Ashley (můj další oblíbený, což všechno dělá ještě krutější). Jak můj oblíbený zákusek a můj oblíbený sex sedí přímo přede mnou. Tak blízko.

A tak strašně mimo dosah.

Všichni dostali svůj kousek až na mě, a já samozřejmě v duchu trucuju. Jako malá špoulím ret, až je to absurdní, dokud od toho koláče nevzhlédnu k Ashley (neboli mému opravdu nejoblíbenějšímu).

A pak se jen absurně červenám a usmívám od ucha k uchu.

Protože její rty se stáčejí způsobem mně až příliš povědomým, až příliš podobným jako včera v noci.

-

Ashleyin dech se sráží blízko místa, kde jsem tak mokrá. Její vlhkost je tak blízko, že by s tou mojí mohla vytvořit jezero.

"Spence..." zastřený hlas zašeptá vysoko na mém stehně, "...podívej se na mě."

Jemně mě pobídne ze své pozice a já se proti své vůli snažím ze všech sil donutit otevřít oči. V pokoji je prakticky černočerná tma, ale pořád dokážu rozeznat tvar její tváře a její rysy. Díky měsíčnimu svitu stále vidím její dokonalý profil.

Měsíc mi ukáže, jak její svůdně naběhlé rty bezhlasně říkají "miluju tě".

A pak se sune po mém těle zpátky nahoru. Každým centimetrem se mě po cestě dotýká. A je to docela mučení, být tak blízko všemu, co jsem kdy chtěla a hned to zase ztrácet.

Ale obojí je úžasné.

"Chci tě vidět..." vydechne mi rozechvěle do ucha, "...chci tě vidět, až udělám tohle."

A potom jsou její prsty ve mně. Jenže nejsou tak úplně ve mně. Jsou tak akorát blizoučko, aby vyvolávaly ten dojem. Šátrají kolem. Osahává si mě stejně, jako jsme to prve udělaly vlhkými rty. Konečky prstů objíždějí každý úhel i plošku. Každý můj záhyb a prohlubeň. Každý můj nerv.

Konečky prstů se proti mně pohybují až příliš zlehka. Obkreslují všechno, črtají cosi vně každé z mých linií.

Těžce oddechuju. Vysloveně funím a nevím, jestli je to ze všech těch vjemů nebo z očekávání toho, co bude následovat. Nevím, jestli to dělají všechny ty mé představy nebo skutečnost, že všechny ty fantazie ožívají.

Steny se stupňují, každý další je o oktávu vyšší. Už ani nepoznávám ten pištivý hlas, co ze mě vychází.

Jenže ona v těch dotecích pokračuje. Dál se probírá všemi záhyby, jemně, tak jemně. Sotva se mě dotýká. Jen tak přelétá po tom kluzkém povrchu. Zlehka se otírá o každý naběhlý vrcholek.

Prostě mě přivádí k šílenství, když mi dává své všechno po kousíčkách. Kousky toho všecho, co je mé.

Silou veškeré své vůle otevřu oči a podívám se na ni. Dívám se jí do očí a dochází mi, proč se mě dotýká tak zdánlivě malátně.

Dochází mi, že se mě takhle nedotýká ani tak kvůli mému potěšení, ale kvůli svému. Jenže pak, když se snažím soustředit víc na její rozšířené oči, uvědomím si, že ani tak to vlastně není.

Ona mě chce jenom poznat svými citlivými prsty. Prostě jen tak. Chce cítit všechno, co jsem. Stejně jako průzkumník bádá v neprozkoumaných vodách, tak mě čte i ona. Aby mi rozuměla. Aby mě viděla v jiném světle, co dosud nepoznala. Aby se naučila vše o mém těle.

Aby bylo její.


Světla před domem mých rodičů zhasla. Zahalila tenhle nový svět do temnoty. Zadní světla bráchova auta se ztrácejí v dálce. Zanechávají mě tak v tomhle novém světě jen s ní. Můj neklidný dech vytváří v chladném vzduchu obláčky páry, zatímco kráčím k autu.

Postrkují nás dál do toho nového světa, jenž je teď pouze náš.

"Tak co..."

Vydechne vedle mě, zatímco zápasím s klíčky od mého Bronca r. '98.

"Tak..."

Stočím pohled k ní, když se dveře odemknou.

"Žádné Frugo tentokrát?"

Stojíme tady, jen na sebe zíráme, já stále otočená k mému autu. Díváme se na sebe, ale jen do té doby, než pohne rty a věnuje mi drobný lišácký poloúsměv. A to je vše, co jsem potřebovala. To mě postrčilo přes pomyslný okraj.

Jediný znepokojený, ale elektrizující vzdech přejde přes mé rty, když se k ní přitisknu. Když konečně přitisknu ji na mé odemčené auto.

Přirazím rty na její pro krátkou, dychtivou pusu.

Dál svírám v prstech klopy jejího kabátu (ani nevím, že jsem je tam vůbec dala), když se odtáhnu jen natolik, abych zamumlala do mrazivého vzduchu mezi námi. Zahřívaje její rty mým horkým dechem.

"Žádné Frugo."

Už teď má zastřené oči, olízne si rty. Pravděpodobně suché tím chladným vzduchem v Ohiu.

"Mám..." Jako by se jí zatočila hlava, skoro na mě přepadne. "...Chceš, abych jela za tebou?"

Přiliš vyděšená připustit, proč za mnou pojede, vklouzne rukama pod mou bundu a zlehka stiskne na bocích.

A příliš ztracená v tom doteku a mém vlastním vzrušení, dovedu pouze přikývnout. Zašeptám tiché "ano, prosím" proti jejím rtům, než je lačně obemknu mými provinilými.

-

Ve chvíli vyvrcholení je Ashley na mně. Její prsty jsou v samém mém nitru, dva prsty tak hluboko a stočené. Nějakým způsobem se mě dotýká hlouběji než kdo jiný, než se mě kdy dotkl jakýkoli muž.

Když vyvrcholím, třesu se proti její dlani. S lapáním po dechu vykřikuji její jméno pořád dokola, jako bych jiné jméno v životě nevyslovila.

Když vyvrcholím, Ashley se zhroutí na mé zpocené tělo. Bezmyšlenkovitě slíbává sůl z mého ramene.

Když vyvrcholím, stočím se do bezpečného klubíčka v Ashleyiných silných pažích. Tiskneme se k sobě v naší ulitě na mé teplé posteli.

V bezpečí až do ranního rozbřesku.

V bezpečí až do prvního nádechu.

V bezpečí až do té doby, než ji nežně odstrčím ze svého ramene a překulím nás na mé posteli.

V bezpečí, dokud šibalsky nezašeptám "Teď já".

Ponořím nenasytný jazyk mezí její krásné rty.

Ochutnávám mou hříšnou sůl v jejích provinilých ústech.


KAPITOLA 15A: Její čísla

"Šílený, co?"

"Hmm?" zamumlám nepřítomně skrz zvědavé, ale popravdě ne až tak zvědavé rty, zatímco mžourám oči přes vlnící se trávník Lincolnova Parku. Mezi zpocenými prsty točím stébla trávy a oči upírám na oslepující hladinu rybníka. Vím, že bych se měla od toho třpytícho se zrcadla odvrátit, cítím, jak mě pálí do očí, ale neudělám to. Nemůžu. Nedokážu odtrhnout pozornost od drobné postavy stojící před tou zářivou masou vody.

"Vždyť víš. Že se Glen žení, přece. To je šílený, ne? Nikdy bych nečekal, že se toho dne dočkáme."

Sklopím oči do klína. "Aha... jo..." Zachytím větrem zmítaný pramen vlasů, opakovaně se jej snažím zastrčit za ucho a doufám, že mě to odvede od toho pocitu úzkosti a strachu, co mi teď proudí srdcem. "…Šílený."

Aniž bych si to uvědomila, vrátím pozornost zase k rybníku. Drze a směle se dívám přímo na ni. A i když se Aiden směje, pohled neodvrátím. Ne, dívám se prostě dál.

Protože Aiden se poslední dobou takhle směje často. Směje se tak od minulého týdne, kdy se konala ta totálně devastující zásnubní party. Devastující výhradně proto, že byla pořádaná pro Ashley s Glenem.

A proto byla totálně devastující pouze pro mě. Ačkoli ruku na srdce, já opravdu nemám co fňukat, jak příšerná oslava to byla. Nemůžu si přece stěžovat na něco, co si sotva pamatuju. Je to až trapné, ale jediné, na co si vzpomínám, je má šampuska plná bublinek.

A pořád si říkám, zda je to požehnání, či spíš naopak.

"Jop."

Aiden se pořád směje tak, že se zarazím v půlce pohybu. Tak, že mi srdce v hrudi začne bušit o něco rychleji. Protože Aidenovo přiblblé culení poslední dobou není až tak přiblblé. Ne, s každým dalším dnem na Aidenovi všechno zní víc a víc uvědoměle.

A já se jenom dál dívám.

"Měla bys tam jít a promluvit s ní."

Ani se nesnažím dělat, že nevím, že ví, jak se tam dívám. Už ani nepředstírám, že mi na Ashley tolik nezáleží. Protože je očividné, že záleží. Očividně dost a nemá smysl dělat, že ne. Je to únavné. Hrozně únavné. A je fakt těžké se tvářit, že z toho unavená nejsem. Obzvlášť, když z Aidenových rtů zní ten alarmující chichot.

Zvlášť, když mi Aiden dává pocit, že je v pořádku, když se dívám.

"Já nevím. Celý týden byla nějaká divná."

A je to pravda. Byla uzavřená a smutná, prakticky se každým dnem jen tak prošourala. Celé dny jako by snila s otevřenýma očima. Takovou jsem ji nikdy neviděla. A nemůžu si pomoct, ale mám pocit, jako bych za to mohla já. Chtě nechtě mám pocit, že se na oslavě někdy po mé třicáté sklence šampaňského muselo stát něco strašného.

Protože mám pocit, že se všechno nějak změnilo.

Protože mám pocit, že Ashley je jiná.

Protože právě teď tahle izolovaná a introvertní Ashley stojí sama na břehu rybníka, zatímco já sedím pod stinným dubem přímo za ní. Zírám na ni, jako by byla miliony mil daleko.

"Právě proto bys s ní měla promluvit."

Aiden nedá pokoj a já se ani nehádám. Protože Aiden nic neví. Aiden nemá páru, tak jako vždycky. A já jsem jako vždyky paranoidní. Prostě jsem paranoidní a všechno je to jenom v mé hlavě.

Přesně to si musím neustále říkat.

"No tak fajn…" Zavrčím s použitím důvěrně známého sarkasmu a s ukázkovým heknutím se postavím na nohy. "… Ještě bys mi kvůli tomu začal dělat ohýnky, to za ní radši půjdu. Ty vado, Dennisone, seš fakt otravnej."

"Jasně. Ok. Tak jsem otravnej…" Se srdečným úsměvem obrátí oči v sloup, a když už odcházím, slyším, jak za mnou ještě křikne: "…oba víme, že otrava seš ty!"

Pokývu milostivě hlavou a po krátkém zasmání se lehce usmívám. Vděčná za Aidena. Vděčná za jeho bezelstnou nevědomost, kterou si musím dál připomínat.

Ale čím jsem od něj dál a čím blíž se dostávám vstupu do Ashleyiny zóny, úsměv pomalu mizí. Dlaně se křečovitě sevřou v pěst.

Je v myšlenkách tak daleko, že i když se zastavím za ní tak blízko, že cítím její jahodový šampon, tak přesto mi připadá, jako by tu vůbec nebyla. Stojí obrácená tváří k třpytící se vodě, ruce založené, bosé nohy zabořené do trávy. Jako by jednoduše nevěděla, co si se sebou počít. Jako by byla beznadějně ztracená.

A možná je.

A možná toho se tak bojím.

A tak se zhluboka nadechnu, doufám, že ji dokážu najít. Doufám, že ji dokážu přivést zpátky domů.

"Co říkáš…" jemně zezadu ramenem šťouchnu do jejího, kývnu směrem k té bažinaté vodě, "…Nechceš si zaplavat? Prý je touhle dobou parádní voda."

Lehce se tomu zasměje a já cítím, jak mě to zahřálo u srdce.

"Jasně…" Její přivřené oči zalétnou na hladinu, kde se to hemží a bzučí nejrůznějším hmyzem. "…ty první."

"Já vždycky věděla, že jsi hlavička, Daviesová."

Usměju se na ni, ale nepadlo to na úrodnou půdu. Vtípky jsou teď zbytečné, protože tentokrát se nezasmála tak lehce. Tenhle smích není nic jiného než žalostný.

A jeho ozvěna mi řinčí v uších tak hlasitě, že se musím snažit dál. Nespouštím z ní oči.

"Tak, co ty tady, PB?"

Mluvím mírným hlasem, jako kdybych se bavila se zraněným dítětem, nahnu se k ní blíž. Ale ona jen pokrčí rameny.

"Jenom si užívám výhled."

Ani neskrývá fakt, že něco skrývá. A já navlékám další vrstvu humoru na svůj humorný obleček.

"No vidíš, a tady je ta potíž! Koukáš se na špatnou stranu, my s Aidenem sedíme za tebou."

Sotva se pousměje a já nějak nevím, co dělat. Obvykle zabere první vtípek, aby se mi otevřela. Obvykle není třeba vůbec nic, aby mi dala všechno.

Tak to zkouším dál.

"No tak, Buráku, proč trčíš tady, když my tam pro tebe máme těstovinovej salát z Marketu…" Se smíchem ukážu palcem za nás. "…tvůj oblíbený, koupila jsem ho jenom pro tebe. Ale Aiden je teď bez dozoru a ty víš, že když ho tam necháme samotného moc dlouho, všechno to secpe. Do posledního drobku a celé moje milé gesto bude zbytečné."

Uchichtnu se, abych trochu zmírnila to napětí. Jenže se nezmírnilo vůbec. Spíš to ještě zhorší, protože vypadá ještě smutněji. Pošeptá pouze "nebylo to zbytečné, děkuju ti, Spence". Přímo od srdce. Tak vděčně. A potom vzdychne, jako by přesně věděla, co dělám. A já ji kvůli tomu chci tolik obejmout.

A tak natáhnu ruku. Zadržím ji, aby se nemohla zase odtáhnout, jemně obtočím prsty kolem její paže.

"Co se děje, Ash? Vím, že jsi kvůli něčemu smutná, je to..." Nasaju zhluboka vzduch, nechci sebestředně předpokládat, že se to týká mě, jenže chybějící hodiny z té příšerné noci mi nedají pokoj, hryžou a otravují mou mysl. "…je to kvůli mně? Provedla jsem něco?"

Její oči bleskově najdou mé a poprvé za celý týden konečně vidím Ashley. Vidím ji takovou, jakou ji znám, a vím nadevší pochybnost, že tohle se mnou nemá nic společného. A třebaže bych si myslela, že se mi po takovém zjištění uleví, je to ještě horší.

Protože když za to nemůžu já, jak to pak můžu napravit? Jak jí jen můžu pomoct?

"Jistěže ne."

Její odpověď je čistá upřímnost a na malou chvilku se zdá v pořádku. Na malý moment se zdá, že se jí ulevilo jen tím, že ulevila mně. Jenže stejně jako vítr, který se zvedá, hned je zase smutná. Už je otočená a myšlenkami přelétá rybník.

Odlétá daleko ode mě.

A já se dál snažím.

"Tak co to je? Tedy, nemusíš mi to říkat, jestli nechceš. Ale pokud se trápíš ty…" Kousnu se do rtu, přivřenýma očima se dívám na stromy lemující břeh. "…potom trpí i Jelly."

"Já vím," pošeptá to tak tiše, ale přesto mě to neuvěřitelně zasáhne. Její upřímnost do mě pronikne s těmi pouhými dvěma slovy.

A potom se pomalu nadechne. Nasává všechna svá trápení připravená vypustit je, až vydechne. Připravená mi je dát. Připravená nechat mě, abych jí pomohla.

Pomalu mezi nás natáhne ruku a vyhrne rukáv. Natočí ke mně zápěstí, kde přetrvává její tetování.

Viděla jsem je už nesčetněkrát. Sledovala jsem ji, jak přes ně každý den nevědomky přejíždí prsty. Šest jednoduchých černých číslic vystupujících z její opálené pokožky. Vím ale, že to nejsou jen tak nějaká čísla. Nikdy jsem se nezeptala, co ta čísla 092505 znamenají. Něco na těch číslech mi prostě připadá soukromé. Hodně soukromé. Něco mi vždycky říkalo, že to není otázka toho, kdy bych se na ně měla zeptat, jako spíš toho, kdy ona bude připravená mi o nich říct.

A tak jsem čekala.

"Vím, že jsi to už viděla." Vydechne a palcem instinktivně přejíždí kůži pokrytou inkoustem. "…a vím, že jsi zvědavá, co to znamená."

Pouze na ni pohlédnu. Slova jsou zbytečná. Obě víme, že má pravdu.

Oči nás obou chvilku sledují palec, který tak nenuceně hladí její zápěstí, pak si ruce zase založí.

"Je to datum. 25. září 2005." Těžce polknu, to je právě dnes, jen o dva roky později. "Den, kdy mi umřela máma."

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ...



autor stránek
petrSF

Zpět na hlavní stranu