Převýchova

Napsala: Casper

1

Neměla jsem tam dnes vůbec chodit, mraky lidí, alkoholu, drog a peněz utracených za holky, které pak ráno odkopnu. Jako všechno. Proč bych si ale měla lámat hlavu, jak jim pak je. Jsou mi ukradené, stejně jako všichni. 

Táhli mě uličkou mimo svit pouličních lamp, mlčeli. Já v ústech roubík, oči mžikaly z jednoho na druhého, snažíce se navázat kontakt. Byla mi zima. V mé minisukni a krátkém topu v podzimním počasí se to dalo pochopit. Mlčeli a já jim chtěla říct pěkně od plic, co si o tom všem myslím. "Jsem dcera rockové legendy, kurva", křičela jsem v sobě. 

Dotáhli mě k dodávce s tmavými skly. Muselo být kolem půlnoci, tak nějak. Ztratila jsem pojem o čase někdy během večírku, ze kterého mě nepozorovaně odvlekli. Stejně nepozorovaně, jako jsem já dnes proklouzla z domu všem těm namachrovaným bodyguardům, které si můj otec najímá, aby nás všechny chránili. 

Z dodávky vystoupil třetí člen toho gangu. Proti těm dvěma nabušencům byl drobnější, štíhlejší, jen o pár centimetrů vyšší než já. A stejně jako ti dva, měl na hlavě černou kuklu s malými průzory pro oči. "Vše podle plánu?" Ozval se elektronicky upravený hlas. Ti dva pouze kývli. "Šéf," pomyslela jsem si a začala se vykrucovat ze sevření těch dvou. "Divoká kočička," zasmál se jeden z nich. Šéf otevřel dveře dodávky a než jsem se nadála, ležela jsem v ní na podlaze. 

Jeli jsme tak hodinu, pokud to dokáži nějak realisticky odhadnout. V leže, na boku na podlaze dodávky se těžko odhaduje. Ti dva hromotluci seděli u mě. Jeden měl zelené oči a druhý modré. Zelený a Modrý. 

Dodávka zastavila a dveře se otevřely: "Vezměte ji do pokoje." Proč má ten Šéf elektronicky změněný hlas? Znám ho snad? 


2

Zelený a Modrý mne odtáhli do pokoje a mrštili se mnou na podlahu. A pak mě tam nechali samotnou. Ozvalo se zamčení dveří. "Kurva drát", sykla jsem pro sebe a rozhlédla jsem se kolem. Místnost bez oken, místo lustru malá žárovka, postel se shnilou matrací a děravá deka. Na stěnách výstřižky z novin. Vstala jsem, ruce svázané za zády a ten roubík stále v ústech. Měla jsem sucho v krku, až mě pálil. "Potřebuju pít," polkla jsem na sucho. Došla jsem ke stěně, k výstřižkům a začetla se: "Problémová dcera rockové legendy… Ashley Daviesová opět v problémech… Zaslouží si legenda takovou dceru?...." 

"Co to doprdele má znamenat?!" 

Cvaknul zámek ve dveřích a Šéf vešel. Nesl s sebou sklenici vody a krajíc chleba. Ustoupila jsem do rohu místnosti. 

Došel až ke mně a zabořil do mě své blankytně modré oči, zvedl ruku v rukavici a strhl mi roubík: "Pij." Podával mi sklenici vody. "Co si kurva myslíte, že děláte?! Víte, kdo já jsem?!" Začala jsem ječet a cukat pouty na rukou. "Dcera Raifa Daviese, rockové legendy. Rozmazlený a nafrněný fracek. To jsi," ozval se elektronický hlas a ruka s vodou poklesla. A v těch blankytně modrých očích se objevil úsměv. 

"Můj táta vás nechá zavřít," ječela jsem dál. "Možná jo, možná ne," usmály se oči. Položil sklenici vody na špinavou zem, vedle ní krajíc chleba a otočil se na patě. Chtěl odejít. 

"Co chcete?!" Ptala jsem se. Mírně natočil hlavu v kukle a ozvalo se:"Nic." Pak odešel a světlo zhaslo. Klekla jsem na kolena a s hlavou u země jsem hledala sklenici vody. Převrhla jsem jí a v krku jsem měla tak sucho, že jsem ani křičet nemohla. 


3

Vzbudila jsem se na podlaze. Oschlý krajíc chleba vedle sebe, převrhnutá sklenice bez kapky vody:"Slyší mě někdo?!?!?! Mám žízeň!?!?!" Volala jsem asi deset minut. Pak se dveře otevřely a v nich Šéf a oba hromotluci. Zelený po mně hodil džíny, triko a mikinu. "Převleč se," řekl Šéf. "Před váma ani náhodou," sykla jsem. "Když to neuděláš, bude ti zima. Věř mi," řekl znovu ten elektronický hlas a kývl na Modrého. Ten došel ke mně, zvedl mě ze země na nohy a sundal mi pouta. "Dělej," řekl znovu Šéf. Sklopila jsem oči, na vteřinu, a když jsem opět zvedla pohled, stál tam jen Šéf. "Otočte se," řekla jsem. Zamítavě zakýval hlavou a opřel se o rám dveří: "Na večírcích se svlékáním problém nemáš, tak ho nemůžeš mít ani tady. Hvězdo."  "Mám žízeň," zkusila jsem to znovu a dívala se to těch nejmodřejších očí, které jsem kdy viděla. "Až si to odpracuješ, dostaneš najíst i napít," kývl hlavou, dál opřený o dveře. "Nebudu se před vámi převlékat," odsekla jsem. 

"Jak myslíš," kývl do chodby a vešel Modrý. Vzal mě, zajistil pouty a vedl mě pryč. 


4

"Tady to celé odnosíš do dřevníku," kývl Šéf na hromadu dřevěných polen na dvoře. Rozhlédla jsem se, vypadalo to na nějakou opuštěnou farmu. Venku bylo sychravo a do mě se dala zima. Minisukně a krátký top je možná dobrá volba na lov roštěnek, ale ne na pobývání venku." Je mi zima, "sedla jsem si na jedno z polen." Zahřej se prací, "syknul Šéf a odešel. Modrý se opřel o stěnu dřevníku a kývl hlavou na hromadu polen. Zvedla jsem se, vzala jedno poleno a odnesla jej." Umíš vůbec mluvit, ty pako? " Sykla jsem na Modrého. V očích se mu zračilo pobavení, ale nevydal ani hlásku." Co po mně chcete," zkusila jsem to znovu. Opět bez odezvy. Po několika hodinách jsem se sesunula na jedno z mnoha dalších polen, utahaná, odřená, namožená. Sukně potrhaná, top také. Podpatky jsem si ulomila již dávno. Byla mi neuvěřitelná zima. "Vážně je mi zima,mám hlad a žízeň," hodila jsem na Modrého psí oči. Odstoupil od stěny a podal mi láhev s vodou. Chlemtavě jsem ji začala pít, pálilo to v suchém krku až neuvěřitelně, ale pak mě polilo blaho. Ještě nikdy jsem nebyla tak šťastná za obyčejnou vodu. 

Dopila jsem celou láhev na jeden zátah a zatřásla se zimou. Modrý vzhlédl k farmě, v okně někdo stál a pokynul mu. Modrý mě opět spoutal a odvedl mě zpět do pokoje. 


5

"Tady máš jídlo, vodu a věci na převlečení," podával mi Šéf věci, opět opřený o rám dveří. 

"Jak jsem řekla, nebudu se před vámi převlékat," vytrhla jsem mu věci z ruky a položila je na zem. Zkřížila jsem ruce na prsou a vyzývavě se na něho dívala. "Měla bys," řekl elektronický hlas a blankytně modré oči mě sjely od hlavy k patě. Sklonila jsem oči a prohlížela se. Sukně na cáry, boty zničené a top samá díra. Vykukovala mi z něho podprsenka i břicho. Zvedla jsem pohled a zachytila blankytný, připoutaný tam, kde byla má prsa. "Jo taaak, takhle na tebe," pomyslela jsem si. 

Velice pomalu jsem si stáhla sukni a po očku sledovala svého nepřítele. Díval se, nepokrytě. Pak jsem pomalu začala sundavat i top, nebo spíš to, co z něj zbylo. Sledoval každý můj pohyb, ale v očích se nezračilo vůbec nic." Sakra, "zaklela jsem pro sebe." Tady máš vodu na umytí, "sáhl za sebe a podal mi kýbl vody a žínku. Pak za sebou prostě zavřel dveře a zamkl. 

"Co tohle bylo? " Špitla jsem pro sebe. Omyla jsem se a převlékla. Věci mi padly jak ulité, i boty mi byly akorát. To o mně věděli všechno?! 

Najedla jsem se a napila. Sedla jsem si na postel a prohlížela si výstřižky z novin pořád dokola. "Byla jsem vážně tak hrozná dcera," pomyslela jsem si. 


6

Zamyšlená jsem ani nepostřehla, že opět přišel: "Je dobře, že ses převlékla." Vyskočila jsem úlekem a shodila z tácu sklenici. Rozbila se na kousky. Schoulila jsem se v obavě, že přijde nějaký trest. Co já vím co jsou zač. Nic. Otočila jsem hlavu směrem k němu. Jen se na mě díval. Sklonila jsem se ke střepům a začala je sbírat. Ruce se mi tak třásly, že jsem to nedokázala v klidu: "Jau." Sykla jsem a z dlaně mi začala téct krev. Než jsem se nadála, klečel u mě s kapesníkem a jemně mi jej tlačil na ránu. Až příliš jemně na to, jaký jsem z něj měla strach. 

"Bolí to?" A mě přepadl najednou takový vztek: "Unesete mě, trápíte mě a pak najednou taková péče. Proč jsem tady?!" 

Vstal a odstoupil, zavanula ke mně vůně vanilky:"Protože si to zasloužíš." S tím odešel. 

Zasloužím?! Já?! Proč!? Natáhla jsem se na postel a z přemýšlení usnula.

Ráno jsem se probudila v té hnusné posteli. Na zemi voda a chléb. A spousta fotek. Sedla jsem si na zem k té hromadě a začala se tím přehrabovat. Na fotkách já. Na večírcích, v objetí s ženami, nahá ve fontáně na náměstí ve městě, s lahví tequily na ulici, s třemi holkami najednou v kompromitující situaci, všude já… 

"Líbí se ti to," ozvalo se najednou. Ve dveřích opět on. "Co jste zač?! Nějaká šílená sekta převychovávající lidi?! Ječela jsem jak smyslů zbavená. Blankyt se usmál a řekl:" Možná. A teď do práce. " S tím vešel Zelený a odvedl mě do stájí. 

" Ty stáje budou do večera čisté, "ozval se Blankyt," nebo nebudeš jíst. Tak to na světě chodí. Kdo nepracuje, nejí. " S tím opět odešel. 

Sedla jsem si na kýbl a sklonila jsem hlavu, v obranném a nesouhlasném gestu jsem skřížila ruce na prsou:" Tak nebudu jíst. Ale dělat to nebudu". Zelený se opřel o rám dveří a v uvolněné póze mne sledoval. 

Za několik hodin, co jsem se ani nehnula, mne zvedl z mé pozice a odvedl mě do pokoje. Chtěla jsem se umýt, dojít si na záchod a stál tam jen ten kýbl, ze kterého jsem se prve umyla. 

"Chci jíst, pít a chce se mi na záchod. Nestihla jsem to venku," ječela jsem u dveří a nic. Uběhla hodina a nic...Když jsem si dřepnula nad kýbl, udělalo se mi z toho fyzicky nevolno. 


7

"Samantha James, matka tří dětí. Vyhozena z práce za údajnou krádež šperků zaměstnavateli. Brad Jonas, vyhozen z práce za údajné špehování zaměstnavatele. Kimberly Clark, studentka, vyhozena z práce za údajný prodej informací bulváru..", záznam hrál pořád dokola a dokola. Nebylo kde to vypnout. 

" Dost!" Křičela jsem na dveře. Nic. Záznam hrál dál. 

Tři hodiny! Tři hrůzné hodiny! Pak to přestalo. Pamatovala jsem si všechny ty lidi. Pamatovala. To já je nechala vyhodit za své chyby. Já. Byla jsem si toho vědoma. Moc dobře. 

"Pamatuješ?" Ozval se Blankyt. "Pamatuješ na ty lidi?!" Zněl i přes tu elektroniku dost naštvaně a já měla strach. "Pamatuju. No a co?! Život je boj?!" Odsekla jsem. "Tys dostala vždycky všechno a zadarmo," hlesl. "Závidíš?!" Opovržlivě jsem pronesla. 

"Co ti mám závidět," zasmál se. "Tohle?" Ukázal k výstřižkům na zdi. "Nebo tohle," hodil po mně fotky, které jsem už viděla. "Nebo to, že jsi vlastně sama i přes to množství lidí, které znáš?" Odfrkl si. "Slavná, bohatá díky tatínkovi. Ale bezcitná a ledově chladná. A sama," dokončil a díval se na mě. Pak si odkašlal a zeptal se:"Umíš ty mít vůbec ráda? Myslíš někdy na ty holky, co ti prošly postelí a kterým jsi slíbila, že se ozveš a nic? Myslíš vůbec na to, že jednou, až nebudeš mladá a krásná, tak se ti to všechno vrátí?" Blankyt se zabořil do mé hnědé. Neměl v nich hněv, spíš smutek. A mně z oka sjela slza. Pitomé slzy. 

"Neodpovíš mi?" 

Odvrátila jsem pohled, aby neviděl můj pláč. 

"Neodpovíš mi vůbec? To opravdu nic necítíš?" Ptal se dál. 

"Já přece nejsem bezcitná," vzlykla jsem. 

"Tak proč se tak chováš, jako bys byla," matrace vedle mě poklesla. Sedl si vedle mě a položil mi ruku na rameno. 

Prudce jsem se otočila a padla mu do náruče. Tak pevně jak jen to šlo jsem se k němu přitiskla a pak jsem to ucítila. To nebyl muž. Byla to žena, zcela určitě jsem cítila její ňadra.

Přes volnou košili a sako to nebylo vidět, ale takto…

Žena. S blankytnýma očima. 

"Od mala jsem sama," řekla jsem a pustila Blankyt z náruče. Seděla tam, její oči se vpíjely do mých. Rukou v rukavici mne pohladila po tváři a setřela stopy slz:"Byla bys tak dokonalá, kdybys měla srdce". Pak vstala a chtěla odejít. 

"Počkej, prosím," chytla jsem jí za loket. Otočila se a vyčkávala. 

"Všechno to napravím, slibuju," sklonila jsem hlavu před tím intenzivním pohledem. 

"Pro tebe a všechny kolem to bude jen dobře," blankyt se zatřpytil. 

"Pustíte mě tedy?" Zkusila jsem to a vyčkávala. 

"Ano. Zítra," blankyt posmutněl a odešla. 


8

Z dodávky mě vyložili před mým domem. Blankyt vystoupila a sundala mi pouta a roubík. Dívala se na mě tak intenzivně až mne polilo horko. Pak zvedla ruku v rukavici a pohladila mě po tváři. Šla jsem tomu pohlazení naproti a položila tvář do její dlaně. "Jsi nádherná, Ashley, byla by tě škoda." 

S tím nastoupila a dodávka odjela. 

Dívala jsem se ještě chvíli, než se mi ztratila z dohledu. Vešla jsem do domu. Otec i matka se na mě vrhli, kontrolovali, zda jsem v pořádku a vyptávali se. 

"Nechci o tom mluvit a ani nikdy nebudu," řekla jsem. "Chci jen začít pracovat, nějak, cokoliv. A všechny mé nadbytečné peníze chci s omluvou poslat Samantě James, Bradovi Jones a Kimberly Clark. Vyhodila jsem je neprávem," řekla jsem a odešla jsem do svého pokoje. 

"Dobré jitro, slečno Ashley," ozvalo se, když jsem vešla do kuchyně pro snídani. "Dobré jitro, Carmen," usmála jsem se na ni a ona celá zkoprněla. "Můžu vám připravit snídani?" Pokračovala, když se probrala z šoku. V životě jsem jí na pozdrav neodpověděla a to už tu dělala pět let. "Děkuju, udělám si něco sama. Běžte za vnukem," dodala jsem a Carmen oněměla. "Děkuji, slečno," špitla a odešla. 

Nalila jsem si kafe a sedla si ke stolu. V mojí mysli se objevily blankytné oči a jako bych cítila vanilkovou vůni. Pousmála jsem se. 

Šla jsem do zahrady, byl krásný a docela teplý podzimní den. Slunce ještě mělo trochu síly a hřálo, co mohlo.

Na konci cestičky mezi záhony jsem spatřila Carlose, zahradníka. Taky letitý zaměstnanec:"Dobré ráno, Carlosi. Moc pěkná zahrada,." "Děkuji. I vám dobré ráno, slečno", zasalutoval a usmál se. 

Nebylo tak těžké být milá, musím přiznat. A zase ten Blankyt před očima a vůně vanilky...Ach jo. 


9

Otec byl pozván na večírek a mě tam chtěl s sebou. K našemu autu se připojilo auto bezpečnostní služby a vyjeli jsme. 

Když jsme dorazili k místu konání, z auta bezpečnostní služby vystoupili tři lidé. Dva muži a jedna žena. Muži byli pořádně urostlí, žena drobná, štíhlá a blond. 

Došli k našim dveřím a jeden z mužů je otevřel. Otec vystoupil, poděkoval a dva muži se k němu jako ochranka přidali. Já vystoupila poté. "Díky," řekla jsem té blondýně a zvedla jsem k ní pohled. "Nemáte vůbec zač," ozval se nádherný hlas. Zvedla jsem oči k jejím. Blankyt a vůně vanilky. "Bože můj," špitla jsem. "Jsem Spencer," řekla. "Ashley." "Já vím," usmála se. Měla tak nádherný úsměv a ty oči… Zvedla ruku, bez rukavice tentokrát, a pohladila mne po tváři. Poddala jsem se tomu doteku jako tenkrát. "Chyběla jsi mi, Spencer," řekla jsem. "Slyšela jsem, že jsi své chyby napravila, Ashley," odvětila. "Skoro všechny," kývla jsem, "ještě mi chybí někoho milovat." Intenzivně jsem na ni hleděla. Byla tak překrásná, že to ani nedokážu popsat. Vyrazila mi dech:"Jsi dechberoucí."

Usmála se a zčervenala rozpaky: "Taky jsi nádherná." Ztratily jsme se ve vlastním světě. 

"Spence, musíme jít," přiřítil se jeden z mužů. Tmavé vlasy, povědomé zelené oči. Zelený! Ten druhý  je určitě Modrý. 

"Co se to tu děje," zeptala jsem se obou. 

"Tvůj otec už nemohl snášet tvé chování a tak nás poprosil o službu," řekla Spencer.

"Můj otec?!" "Ano", kývl Modrý. "Chtěl tě zachránit před tebou samotnou," řekla Spencer.

"Což se mu evidentně povedlo," kývla jsem a dívala se na tu krásnou dívku vedle mě. "Ano, povedlo," usmála se a dodala, "teď si najdi někoho, s kým zestárneš a je to." Netušila snad, že jsem toho člověka našla? V ní? 

Spencer se otočila a řekla:"Musíme jít." A pak, jako by byla neznámá, odešla a nechala mě se Zeleným. "Pojďme," řekl. "Jsem Aiden," dodal. "Ashley, ale to už asi víš", usmála jsem se a on mi úsměv vrátil. 


10

Poprvé po několika letech jsem strávila večírek o sodovce a odmítala jsem návrhy starých známých na veselou noc. Nepoznávala jsem sama sebe, ale bylo to fajn. Očima jsem sledovala jen jednu jedinou ženu v kalhotovém kostýmku a blond vlasy. Stála v rohu a sledovala dění. Neměla zájem, evidentně a mě ta bezmoc přemohla. Odložila jsem sodovku a vydala se ven na terasu. 

"Ashley, hledala jsem tě," přivinula se ke mně Alice a přejela mi prstem po holé paži. "Nemusela jsi," řekla jsem a poodstoupila od ní. "Co je s tebou? Nemáš zájem se pobavit," přitočila se ke mně a rty přisála ke krku, "uměly jsme se dobře bavit, sexem. Divokým…" "Uměly," kývla jsem, "ale už se bavit nebudeme." "Proč ne?!" "Nemám zájem, Alice. Změnila jsem se nebo se o to prostě snažím." "Kecáš. Nikdo ti to nikdy neudělal jako já a ani neudělá," nevzdávala to. "Možná ne, ale až budu příště s někým spát, bude to z lásky a ne z nějaké potřeby," odvětila jsem. "Snad se nám divoká Ashley nezamilovala," začala se Alice bláznivě smát a sundávat si přitom šaty. Měla nádherné tělo, to ano, ale neměla blankytné oči a nevoněla po vanilce. "Nech toho, Alice, nemám zájem." "Co má ta tvoje, co já ne," začala na mě ječet. "Moje srdce," odvětila jsem a nechala ji tam. Když jsem se otočila, setkala jsem se s Blankytem. Usmívala se, opřená o dveře:"Pojď sem."

Došla jsem k ní a dívala se jí do očí. "Mám tvé srdce?" Zeptala se prostě. "Ano," kývla jsem. 

"Ty mé také," usmál se Blankyt a pak se sklonila a její rty se jen lehce otřely o mé. Proklouzla rukama za má záda a přitiskla mne k sobě tak, že mezi námi nebyla žádná mezera:"Miluji tě, Ashley, už tak dávno. Tak dlouho jsem tě hlídala a byla jsem pro tebe jen vzduch, zatímco já jsem se do tebe zamilovávala každým dnem víc a víc. Věděla jsem, že nejsi taková, jak se vidíš sama a jsem ráda, že jsem se nespletla". Vyrazila mi dech. Jak jsem mohla přehlédnout ženu mých snů?! To jsem byla tak zahleděná do sebe, že jsem ji neviděla? Ona si mě převychovala a stála pevně po mém boku a já ji za to milovala. "Já jsem taková kráva," vzdychla jsem. Zasmála se:"Nejsi, Ashley. Jen jsi byla ztracená." 

"A tys mne našla," usmála jsem se a přitiskla se k ní pevněji. "Našla a už tě nikdy neztratím."

"To je slib?" špitla  jsem. "Ano," cítila jsem úsměv. 

Jediné, co jsem necítila, byl nenávistný pohled Alice Grahamové, dcery senátora Grahama. 

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ...



autor stránek
petrSF

Zpět na hlavní stranu