Strasti dospívání

Napsala: WaveGoodbye, Překlad: petrSF

41

Paulu si v nemocnici pár dní nechali, propustí ji dneska a nemohla bych být šťastnější, bez jejího neustálého štěbetání a 'vědoucích pohledů', které vždy vydají za tisíc slov, tu byl moc velký klid.

Vzhledem ke svým zraněním nemůže řídit, takže ji někdo bude muset vozit tam, kam bude potřebovat, a tenhle týden je na řadě Ashley. Řekla jsem jí, že to nemusí dělat, že to není jejPustíí starost, že ji mohou vozit Glen, Clay nebo táta... ale nechtěla o tom ani slyšet.

S Ash jsme u ní doma, v jejím pokoji. Ležím v normální poloze, hlava na polštáři, nohy v nohách postele. Ashley padla na postel napříč a vrazila mi loktem do břicha, což vyústilo v lechtací souboj, který následně vyústil v muchlovací chvilku. Teď má hlavu u mých nohou.

"Smrdí ti nohy, smraďoško."

Vím, že to není pravda. "Nezájem, blbko." Pokusím se jí šťouchnout do tváře palcem u nohy, ale chytne ho a ohne ho na stranu, což bolí. "Ashley, přestaň. Ubližuješ mi!" Ta poslední dvě slova doprovodilo zasmání, takže nečekávám, že by mě vzala vážně.

Pustí mi palec, zvedne ruku do vzduchu a předvede mi rychlé 'jazzové ručičky'. "Spencer, podívej, nemůžu ohnout prsty!"

Zasměju se jejímu sarkasmu a splácnu jí ruku dolů. "Sklapni."

Přetočí se, takže má hlavu u mé. Usmívá se a já se musím taky usmát.

Posunu nohy, aby se dotýkaly jejích, protože chci cítit její kůži. "Proč se usmíváš?"

Pokrčí rameny. "Jen tak."

Změním téma. "Ash?"

"Jo?"

"Vím, že to vzhledem ke všemu bude znít hloupě, ale... chci, abys věděla, jak moc pro mě posledních pár dní znamenalo. Nevím, jak dokážeš být tak klidná v situacích, které by normálně volaly po hysterickém záchvatu... ale prostě to dokážeš, a kdybys mě nenakopla, vím, že bych tam pořád omráčeně seděla, takže... díky," dokončím neoriginálně.

Na chvíli mám za to, že ji mé chabé 'díky' uspalo, ale pak ke mně vzhlédne a znovu promluví, hodně potichu. "Máš tušení, jak moc tě miluju, Spencer?"

Pohled v jejích očích... tón jejího hlasu... řekněme jen, že v téhle chvíli nedokážu mluvit, takže pouze přikývnu.

"Ne... nemáš, nemůžeš mít."

Co sakra máte odpovědět člověku, který vám řekne něco takového? 'Páni, díky'? Neřekla bych...

Vezmu ji za ruku a položím ji na své rychle bušící srdce. "Nikdo ho nedokáže takhle rozbušit, Ashley, jenom ty. Máš tušení, jak moc miluju já tebe? Jak moc tě budu navždycky milovat. Vím, že to lidí říkají, aniž by to tak mysleli, ale vážně... myslím to tak."

Přikývne a zašeptá 'já taky'.

Dál už čekat nevydržím, nakloním se přes tu krátkou vzdálenost a zahrnu její rty něžným polibkem, na který okamžitě zareaguje, prohloubí ho, přitlačí mě na postel a napůl na mě nalehne.

K nemocnici jsme se dostaly trochu dřív, než bylo v plánu, Ash si musela půjčit jedno z aut její mámy, abychom se tam všechny vešly, pochybuju, že bychom mohly Paulu s dvěma zlomenými žebry odvést v kufru. Chci zajít do nemocnice a koupit Paule něco laciného a kýčovitého na zvednutí nálady.

Vejdeme hlavním vchodem dovnitř a já vrhu vražedný pohled na ženu za pultem, které tuhle byla na Ashley ošklivá.

Ashley mi stiskne ruku a tlumeně se zasměje. "Nemysli si, že jsem to neviděla, Spencer. A ona to viděla taky."

Jejda, měla jsem za to, že jsem nenápadná... zřejmě ne, hm?

"Myslela jsem, že jsem nenápadná," zazubím se.

Obrátí oči v sloup. "Budu ti muset udělat přednášku o nenápadnosti."

Nemůžu si pomoct a také obrátím oči v sloup. "Protože ty ji máš v malíčku?" popichuju.

Vidím, že se snaží neusmát. "O čem to mluvíš?"

"Zvedla jsi oči až do nebe."

"Jakože teď?"

Pohlédnu na ni, jako by spadla z jahody naznak. "Ne, minulej tejden. Samozřejmě, že teď."

Usměje se. "Och."

"Och," napodobím ji.

Zastaví se a na prázdné chodbě se ke mně otočí. Snaží se vypadat nepobaveně, ale vůbec jí to nejde. "Och."

Zvednu jí ruce, pevně si je přiložím na prsa a pokusím se nezasmát jejímu šokovanému výrazu. "Och."

Snaží se je dát dolů, ale já je pevně držím, což ve mně vyvolává ještě příjemnější pocit a musím se znovu zasmát. "Nevěděla jsem, že máš divošskou stránku, Daviesová."

"Mám plno stránek, Carlinová. Převedu ti vražednou, pokud je nepustíš."

Její plané výhrůžce se zasměju a pořád jí držím ruce na místě. "Myslím, že mý kotníky snesou jeden nebo dva škrábance od tvých miniaturních mečíků."

Mé posměšné poznámce se zasměje a cudně mě políbí na ústa, pak se opět odtáhne. "Vážně nechci být načapaná, jak osahávám svou přítelkyni v nemocnici, Spencer."

Přikývnu, nakloním se a krátce ji políbím. Pak jí ruce pustím. "Spokojená?"

"Vždycky."

Teď jsme v nemocničním obchodě a vidím spoustu blbůstek, které chci Paule koupit.

"Panebože, Ash! Tenhle obchod je bombovej!"

Odtrhne zrak od knížky, kterou si prohlížela, a usměje se na mě. "Pochybuju, že by se něco z toho Paule líbilo."

Zvednu starého plyšového medvídka, který byl zřejmě špatně vypraný v ruce, je vybledlý a je úděsně sešitý. "Nevidíš, co se v panu Starém skrývá za potenciál, vedl naplněný a zajímavý život. Může vyprávět spoustu historek a má spoustu šrámů z bitev... a tak vůbec. Paula si ho zamiluje, věř mi."

"Pan Starý? To je hodně vynalézavý, Spencer."

Pozvednu obočí, znovu na medvídka upřu zrak a pak se podívám zpátky na Ashley. "No, a jak by mu teda říkala?"

Pokrčí rameny. "Nevím, ale pan Starý?"

"Je to můj dárek, já mu dám jméno."

Změní směřování hovoru. "Fajn, je Paulin. Co ještě?" Rozhlédne se po místnosti.

"Myslíš, že tu mají Wild Things 3?" Popichuju, ale napůl mě to vážně zajímá.

"Ty myslíš, že by na to Paula koukala?"

Znovu na ni pohlédnu, jako by spadla z jahody naznak.

"Jo, máš pravdu, moje chyba."

Pokračujeme v procházení obchodu, vybrala jsem pár věcí s potenciálem a Ashley jí koupila balónek.

"Nemůžu uvěřit, že jsi jí koupila balónek, Ashley." Usmívám se na ni, nemyslím to zle. "Je to dospělá ženská, nejsou balónky pro děti?"

Zavrtí zápěstím a balónek se ve vzduchu zhoupne a zakomíhá. "Bude se jí líbit, kdo by neměl rád balónky? Zvlášť tyhle, jsou plněné héliem, až pozdějc Paula kvůli lékům odpadne, můžeme jít nahoru a užít si s ním."

Snažím se nebýt nedospělá... ale prostě se musím zasmát.

Napodobí mě. "Jsi jako malá, Spencer."

Ukážu na její smějící se obličej. "To ty taky!"

Mírně změní téma. "A já balónky zbožňuju, pokud se někdy dostanu do nemocnice, tak mi koukej koupit plnej pokoj balónků, jinak ti ublížím."

"Jo, už vidím, jak bys mi dala nakládačku, byla bys v bezvědomí, nebo minimálně utrpěla nějakou újmu, a měříš metr."

"Jé, tenhle měsíc jsem o třicet cenťáků vyšší. Paráda."

Neodpovím jí, jen zpomalím krok a mírně ji kopnu do zadku.

Vpadnu dveřmi dovnitř, viděla jsem, že je oblečená, protože žaluzie v jejím pokoji byly zvednuté. "Ahoj, supermanko."

Paula se usměje, sedí na posteli. "Ahoj, srdíčko." Pohlédne na naše spojené ruce a věnuje nám široký úsměv. Samozřejmě jí úsměv oplatím, jsem ráda, že je stará dobrá Paula zpátky.

"Zdravím, Paulo."

"Ahoj, Ashley, pojď... posaď se sem." Poklepe na postel.

Co jsem vám říkala... Ashley má rozhodně radši.

"Já si teda sednu na tvrdý." S uraženým výrazem se posadím na židli vedle postele.

Ashley vypadá pobaveně a pak se obrátí na Paulu. "Ten je pro vás," řekne a pak ukáže na balónek, který musela Paula přehlédnout, když jsme vešly.

"Jé, děkuju. Miluju balónky!"

To jsem netušila, tak jak to sakra věděla Ashley? Hmmm...

"Věděla jsem to." Ashley na mě vrhne významný pohled, kterým mi říká 'já ti to říkala '.

"Já koupila něco, co se po pár dnech nevyfoukne." Oplatím Ashley významný pohled a pokusím se neusmát, když spatřím, jak se posměšně ošije.

Vytáhnu pana... Beze jména a položím ho na postel vedle Pauly.

"Á, ten je nádherný, Spence, a koukněte... teď máme maskota."

Jsem zmatená.

"Maskota? Jakýho?"

Pomalu ho postaví a přesune ho přede mě a Ashley. "Do toho, Spashley!"

Zasměju se, vstanu, nakloním se k posteli a přiložím jí dlaň na čelo. "Víš jistě, že už můžeš jít dneska domů, mami? Nepraštila ses do hlavy víc, než jsi mi říkala?" popichuju.

Usměje se a podle všeho bolestivě zavře oko s pořád viditelným monoklem. Nepamatuju si ani, kdy jsem naposledy udělala tohle, ale trochu se nakloním a políbím ji na tvář.

"Doktor přijde za chvíli, takže to nemusíte trčet celé odpoledne, jsem si jistá, že byste radši dělaly něco jiného."

Vezmu ji za bližší ruku. "Nebuď hloupá, chceme být tady."

Jsme doma, táta, Glen a Clay jsou dole s mámou a já jsem nahoře, sama. Asi hodinu po tom, co jsme přijely z nemocnice, volala Ashley Christine. Chtěla ji vidět, než bude muset zase odjet do práce, a nemohla jsem ji držet jako rukojmí, takže...

Ale šíleně se nudím a Christine už teď určitě do práce odjela... nebo brzy odjede. Zvednu telefon a namačkám známé Ashleyino číslo. Mám ho uložené a na rychlém vytáčení, ale ráda ho namačkávám.

Po pár zazvoněních to zvedne. "Haló?"

Předvedu svůj nejlepší 'eroticko linkový' hlas. "Kde mě chceš?"

Ví, že jsem to já, směje se. "Čau, blázne, co se děje?"

"Umírám nudou. Přijeď sem."

"A co když se mi nechce?" škádlí mě.

"Tak přijedu já k tobě, a než si tě dotáhnu zpátky sem, zmaluju ti zadek."

Slyším, jak se znovu zasměje, pak mi odpoví. "Hned jsem tam."

Než mám šanci odpovědět, zavěsí.

A já jí ihned volám zpátky.

"Říkala jsem, že jsem hned tam, Spence."

Vůbec se nezlobím, jenom popichuju. "To si nezasloužím rozloučení?"

"Cože?"

Usměju se jejímu zmatku. "Zavěsila jsi bez rozloučení, rozluč se."

"Zatím, Spencer."

Zazubím se. "Zatím, Ashley."

42

Paula se uzdravuje, hodně modřin už zmizelo a snížili jí dávky léků. Pořád na tom ovšem není úplně dobře, takže nemůže zajet nakoupit potraviny. Táta nemůže jet, protože zůstal trčet kvůli nějakému velkému případu v práci, Glen je na tréninku, nebo dělá to, cokoliv dělá, když tvrdí, že je na tréninku, a Clay... se musí 'učit'.

Fajn, už mlčím, pardon. Říkala jsem, že se k němu pokusím být milejší. Teprve si zvykám, ale už se to zlepšilo. Nebo se to alespoň nezhoršilo, což je vždycky dobré znamení.

Nicméně nákup spadl na Ashley a mě, tedy spíš na mě, ale beru Ashley s sebou, abych z toho alespoň něco měla, poděkuju jí později.

Jsem nahoře ve svém pokoji, přišla jsem sem najít ponožku, měla jsem každou jinou. Našla jsem ji a posadila se na postel, abych si ji navlékla, a víte, jak to chodí, lehnete si a pak se vám už nechce znovu vstát. Takže tu teď čekám a naslouchám, až uslyším přijet Ashleyino auto.

Zazvoní mi telefon. Mrknu se, kdo volá, abych věděla, jestli je to někdo, s kým chci mluvit, nebo někdo, koho budu ignorovat... je to Ashley.

Rozevřu telefon, ale neozvu se. Tohle miluju... člověk na druhém konci zní vždycky hrozně legračně, když zmateně pronese 'haló' a ptá se, jestli tam jste.

"Haló? Spence, jsi tam?"

Potlačím zasmání. "Jo, promiň. Špatnej signál."

"Lžeš, jako když tiskne, zase jsi byla schválně zticha, že jo?"

Přistižena.

"Bože, jak to děláš?"

"Je to dar." Slyším v jejím hlase úsměv a to mě taky přiměje k úsměvu.

"Takže... kde sakra vězíš? Už jsi tu měla dávno bejt."

"Jsem pět minut od vašeho domu a jedu o čtvrt hodiny dřív."

Přemýšlím nad tím, co řekla, když vtom mi něco dojde. "Ty telefonuješ za jízdy?"

"Cos myslela?"

"Víš, že to nemám ráda, promluvíme si až pak, Ash." Než má šanci odpovědět, zavěsím.

O pouhých několik vteřiny později telefon znovu zazvoní a vidím, že je to Ashley. "Říkala jsem, že si promluvíme, až sem přijedeš, Ashley."

"Nerozloučila ses."

Zvykly jsme si, že když se jedna z nás nerozloučí, ta druhá se s tím připomene.

"Zatím, hobite."

"Zatím, Barney."

Před chvilkou jsem uslyšela Ashleyino auto, přinutila jsem se vstát z postele a sešla jsem dolů, kde jsem spatřila spící Paulu na gauči. Došla jsem k ní, upravila jí deku, aby nenastydla, a políbila ji zlehka na tvář. Nechtěla jsem ji vzbudit, tak jsem pouze zašeptala: "Mám tě ráda." Před odchodem z domu jsem ještě z konferenčního stolku sebrala papír s nákupním seznamem.

Před domem spatřím sexy kočku v Porche, a když nastupuju do auta, téměř se uculím. Všimnu si, že má dneska rovné vlasy, vypadá jinak, dobře jinak. "Hezkej sestřih."

Zvednu ruku a rozcuchám jí vlasy.

"Spencer!"

Dělám, že mě její výbuch překvapil. "Co je? Tím ti říkám, že ti to moc sluší."

Prohlíží se v předním zrcátku. "Tím, že zničíš čtyřicet minut dřiny, co mi zabralo je narovnat?"

Účes má opět dokonalý, ale já si v mateřském stylu nasliním prsty. "Ukaž, ještě tady."

Chytne mě za zápěstí. "Nedělej to, Spencer."

"Tohle?" Olíznu si druhou ruku, zvednu jí, a než mi chytne i tu, přejedu jí s ní po vlasech.

"Tohle už ve vlastním zájmu znova nedělej."

Je sexy, když je přísná.

"Vážně nemám?" Teď se culím. Jsem hrozný kvítko.

"Ano, vážně."

Její stisk na zápěstích je příjemný, nesvírá je moc pevně, nebolí to... je to prostě příjemné. Vykroutím obě zápěstí z jejího sevření a chystám se jí znovu přejet teď už pouze vlhkými prsty po vlasech, když vtom sáhne pro něco dolů, což mě zarazí.

Vytáhne svou 'zbraň'.

"Nemůžu uvěřit, že sis vzala na nakupování vodní pistolku, Ashley."

Vidím, že ji má nabitou, tak zvednu na znamení kapitulace ruce a předstíraně se zachvěju. "Dobře... promluvme si o tom."

"Na to je už pozdě."

Natáhnu ruku ke zbrani. "Co kdybys mi ji podal, synku?"

"Synku?"?

Pokrčím rameny a opět rozechvěle pokračuju: "A co děti?"

"Ty sejmu taky."

Přikývnu a zavřu oči. "Ať je to rychlý."

Zhluboka se nadechnu a zakuckám se, protože když Ashley zmáčkla spoušť, měla zřejmě pistolku namířenou na mou pusu.

Vykašlávám vodu a plácnu ji po paži. "Ashley!"

Smála se, dokud nespatřila, že mám od toho náhlého kašle slzy v očích. "Jé, omlouvám se. Tu máš. Postříkej mě." Podá mi zbraň, zavře oči a opakuje mou poznámku, ať je to rychlé.

Zabije mě, jakože... mě doopravdy zabije, když tohle udělám.

Ale nemůžu si pomoct.

Přitisknu jí pistolku na čelo. "Jsi připravená zemřít, Daviesová?"

"Vždy připravená."

Dám jí zbraň z čela a namířím ji na Ashleyin klín. Vzhlédnu, abych viděla, jestli má pořád zavřené oči, a pak zmáčknu spoušť.

Při spatření její reakce vybuchnu smíchy.

"Spencer!"

"Nepotřebuješ na nočník?"

Plácne mě po paži. "Nemůžu uvěřit, cos udělala, vypadám, jako bych se počůrala."

Vypadá, že ji to fakt trápí, a mě to zamrzí. "Omlouvám se, miláčku, utřu ti to." Sáhnu pro balení papírových kapesníků, pár jich vyndám, rozložím je a s velkým potěšením ji začnu 'utírat'.

"Spencer! Bacha, kam dáváš ruce, nechci, aby si někdo myslel, že mi to tu za denního světla děláš."

Odfrknu si a dál se soustředím na to 'utírání'. "Prosím tebe, mohli by mluvit o štěstí, že mají místa v první řadě.''

Rozesměje se a já ji jen poslouchám, ráda poslouchám, když ji rozesměje něco, co jsem řekla.

"Fajn, víc už tě s těma kapesníkama osušit nedokážu, ale neboj se, než tam dojedeme, uschne to... stříkla jsem na tebe jenom dvakrát, víc ani kapku."

Šokovaně vykulí oči. "Já na tebe stříkla jenom jednou!"

"Neměla jsi na mě stříkat vůbec, tečka. Při odplatě se nikdy nedržím zkrátka, to dobře víš."

Zabručí, že to chápe, a pak si shlédne do klína. "Spence?"

"Ano?"

"Už můžeš dát tu ruku pryč."

Sklopím zrak a spatřím, že mi ruka stále spočívá na velmi příjemném místě. Zazubím se. "Jejda."

Zasměje se a obrátí oči sloup. Pak se rozjede směrem od domu.

Máme velký vozík, nemůžu uvěřit, že toho Paula sepsala tolik a že toho tolik vůbec potřebujeme.

Pohled na délku toho seznamu mě ještě víc rozhodil, tak jsem ho dala Ashley, aby mi říkala, co potřebujeme, a já se nemusela na ten nesmyslný papír dívat.

"Co je tohle? Moc dobře její rukopis nepřečtu."

Nakloním se k ní a sjedu očima k položce, na kterou ukazuje.

Fujtajbl. Kdo proboha píše na seznam potravin krém na hemeroidy? A kdo ho proboha vůbec potřebuje? Nejspíš Clay... už mlčím.

"Velkej popcorn, pojď."

Nevypadá, že by ji to přesvědčilo. "Jsi si jistá, že je to popcorn?"

"Jo, určitě. Po nějaký době si na její rukopis zvykneš, ale je to stoprocentně popcorn."

Vede mě směrem k popcornu. "Kecáš, ale to je fuk, koupíme teda popcorn."

Ve vozíku máme ten popcorn a víc než půlku obchodu, zlomí se mi páteř, ten nákup je strašně těžký. Zazubím se, protože spatřím, že jediná věc, pro kterou jsem přijela, je v akci.

"Nakládej, princezno."

Ukloní se. "Ano, madam." Pak dá do vozíku Pepsi.

Už máme ze seznamu všechno, jdu tam, kam mi určuje vozík... má divné kolečko.

"Nechceš něco, Ash?"

"Ehm... žvejku?"

Když chce Ashley žvýkačku, dostane žvýkačku. "Chytni ten vozík vepředu, Ash. Je to hajzl."

"Jak může být vozík hajzl?"

"Nevím, ale je to vychytralej hajzl, nejspíš se mi divně vozíkovsky směje, že ho nedokážu pořádně tlačit."

Rozesměje se a já se usměju taky. "Jsi horší než zbytek tvý rodiny."

Udělám obličej a pak si málem zlomím páteř, jak se s panem Vychytralým Hajzlem snažím zahnout za roh.

Vrátily jsme se domů a všechno vyložily.

Trvalo to věčnost.

Jsem utahaná.

A cpu se 'krémem na hemeroidy'... jinými slovy popcornem.

Paula je vzhůru a táta je dole s ní, jsou si mnohem bližší než obvykle, což je asi normální, a já taky, dobrovolně s Paulou trávím čas a dokonce si to užívám.

Zítra máme filmový večer, na který se těším, myslím, že Ash byla pozvaná taky.

Když je řeč o slečně Dokonalé, pohlédnu tam, kde na podlaze leží, a zamračím se, když spatřím, co dělá. "Ashley, přestaň čichat k tomu lepidlu. Škodí ti to."

Pořádně si přičichne a pak vydá slastné 'Ááá'. "Bože, nemůžu se toho nabažit."

"Nezájem. Až ti upadne nos, mě vinu nedávej."

"Člověku nemůžu upadnout nos z čichání k lepidlu." Odmlčí se a sáhne si na svůj roztomilý nosík. "Že ne?"

Usměju se tomu, jak je roztomilá. "Nevím... nejspíš ne, ale přestaň k němu čichat, škodí ti to."

"Dobře. Už žádný lepidlo, budu abstinovat."

"To ráda slyším, teď otevři pusu."

Je zmatená. "Proč?"

Pozvednu pytlík s popcornem. Ashley zavře oči a otevře široce pusu, abych jí tam mohla hodit zrnko popcornu.

Mám dobrou mušku, ale s popcornem se těžko hází.

Hodím zrnko a odrazí se jí od brady. Cukne sebou a zasměje se, což samozřejmě rozesměje i mě.

Pusu má pořád otevřenou a já to zkusím znovu. Tentokrát ji trefím do oka.

"Spence, co to sakra bylo?"

"Já za to nemůžu, to ten poprcorn, ne já."

Zavrtí hlavou a znovu otevře pusu a zavře oči. Zavřu pravé oko, pečlivě zamířím, zkusím si hod nanečisto a pak hodím doopravdy a trefím se přímo do 'brány'.

Ashley to překvapilo, málem se zakuckala, ale rychle se vzpamatovala. "Moc hezký, Spence."

Pokrčím rameny a předstírám nesmělost. "To nic nebylo."

Zasměje se, nakloní se a políbí mě. "Trumbero."

Usměju se na jejích rtech a pak se odtáhnu. "Trumbero trumberovitá."

Jo... takhle bych dokázala strávit věčnost.

43

Stalo se vám někdy, že se vám zdál ten nejlepší sen vůbec... a pak vás něco probudilo?

Právě se mi zdál sen, příjemný sen... o Ashley, ale pak zazvonil telefon a násilně mě z téměř blaženého stavu vytrhl.

Nemusím se koukat, kdo volá, pouze jedna osoba na světě by se mě opovážila vzbudit v sobotu před polednem.

Neotevřu oči, poslepu šáhnu pro telefon, o kterém vím, že ho mám vedle polštáře. Vždycky ho tam mám pro případ, že by ode mě Ash uprostřed noci něco potřebovala, a abych ho okamžitě uslyšela zvonit.

Ale stejně jsem skoro otrávená, že jsem v tuhle nekřesťanskou hodinu vzhůru.

Mám stále zavřené oči a vynechám pozdrav. "Ashley, chceš, abych umřela? O to ti jde? Protože dobře víš, že když nespím nejmíň deset hodin, jsem k nepoužití."

Také vynechá pozdrav. "To je přesně ono, Spence. Spíš moc dlouho, právě kvůli tomu jsi pořád unavená."

"Nejsem unavená pořád, jenom když se mě má šílená přítelkyně snaží dostat z postele. Měla bys naopak chtít, aby tu zůstala, a připojit se ke mně."

"Možná to pozdějš udělám." V hlase má flirtující tón. Líně se usměju, otevřu oči a vidím, že je teprve... půl desáté!

"Ashley! Je půl desátý!"

"Ano... a co má být?"

"Že je půl desátý. Co sakra děláš takhle brzo ráno vzhůru?"

"Fajn... ale nenaštvi se," varuje mě a já si odfrknu.

"Hezkej začátek."

Ignoruje to. "Tak trochu jsem slíbila, že mi dneska s něčím pomůžeš... a zapomněla jsem ti o tom říct."

Vzpomenu si, kdy to udělala naposledy. "Ashley, miluju tě. Moc tě miluju, ale zapomeň, že bych znova hlídala toho malýho démona."

Vím, že se usmívá a taky se usměju, pak se v posteli protáhnu, skopnu ze sebe deku a položím si nohy na ni.

"Nejde o nic takovýho, Mary Poppinsová."

"Tak o co jde?"'

Slyším, jak se nadechne. "No, mimojiný to vyžaduje, abychom se převlékly do něčeho trochu... pohodlnějšího."

Když uslyším její volbu slov, zazubím se. "Natočíme si domácí video?" zeptám se s velkou nadějí v hlase.

"Ne... ale můžeme to natočit, jestli chceš, nevím, proč bys to chtěla, ale jestli chceš, tak to klidně natočíme."

Už mě nebaví, jak je záhadná, jsem ospalá a netrpělivá. "Ash, prosím tě, řekni mi, o co jde." Udělám pauzu. "A srozumitelně."

"Dneska budeme malovat jeden z našich pokojů pro hosty."

Říká se, že má člověk počítat do deseti, že?

"Jo," slyším, jak Ashley bojácně hlesne.

"Víš jistě, že nejsi z jiný planety ty? Kdo by měl proboha rád malování? A navíc uprostřed noci."

"No tak, Spence, udělej to pro mě. Prosím?"

Vzpomenu si na přerušený sen a zamumlám si pro sebe: "Radši bych místo toho udělala tebe."

"Přestaň si mumlat, nikdy ti nerozumím."

Otočím se a znovu si udělám pohodlí. "Říkala jsem, že pro tebe udělám cokoliv, Ash."

"Jé, jsi tak hodná, Spencer." Udělá pauzu. "Fajn, tak dobře, vyzvednu tě za patnáct minut." Za patnáct... *minut*?

"Cože? Ne, za patnáct minut nebudu hotová ani náhodou. Když teď vstanu, budeš moct mluvit o štěstí, když budu hotová za šest hodin. Jsem děsně unavená," mírně zanaříkám pro dramatičnost.

"Musíš se jenom rychle osprchovat a pak na sebe hodit nějaký starý oblečení, to zabere dvacet minut, maximálně."

"Máš na mysli v alternativním vesmíru, kde máš průměrnou výšku?"

"Spencer."

Povzdechnu si, vím, že jsem prohrála. "Dobře, budu se snažit sebou hodit."

"Už jsem ti dneska řekla, že tě miluju?"

Usměju se. "Ne, jenom ses mě pokusila zabít. Nevybavuju si, že bych při tom slyšela 'Spencer, miluju těěě'."

"Spencer, miluju těěěě."

Jak se na ni mám dál *skoro* zlobit, když je takováhle?

Napodobím nadšenou fanynku. "Panebože, já... já tě taky miluju!"

Slyším, jak se rozesměje, a s úsměvem si skousnu ret. "Zatím, Ash."

"Zatím, Spence."

Jsem úplně vyřízená.

Osprchovala jsem se a myslím, že jsem oblečená. Čekám na Ash na lavičce před domem, má pár minut zpoždění a já mám zavřené oči a podpírám si hlavu rukou.

Myslím, že mám u koutku úst sliny.

Zajímá mě to?

Ne.

Musela jsem usnout, protože mě vylekalo zatroubení auta.

Hádejte, kdo to je... a vypadá úplně vzhůru... živě, vesele, radostně. Co za lidi jsou vlastně ranní ptáčata? To by mě vážně zajímalo.

Nejspíš vrahové.

V podstatě padnu do jejího auta a ona se natáhne, aby za mnou zavřela dveře, přičemž se ke mně přitiskne.

"No, taky dobrý ráno, kdyby věděla, že mě čeká tohle, urychlila bych to."

Usměje se a já smažu tu krátkou vzdálenost, která nás odděluje, a jemně ji políbím. Polibek rychle eskaluje, ale pak nás přeruší hlasité odkašlání.

Když vzhlédnu, spatřím, že někdo téměř visí z okna a dává o sobě vědět odkašláváním.

Je to Paula.

"Dobré ráno, děvčata!"

Bezva, *další* ranní ptáče.

Ashley odpověděla za nás, trochu zvedla hlas, aby ji Paula v okně ložnice slyšela. "Dobré ráno, Paulo, je vám lépe?"

"Mnohem lépe, děkuju. A vidím, že vy dvě jste zdravé jako rybičky!"

Usměju se na ni. "To si piš."

"Kam máte namířeno?"

"Jenom k Ashley, budeme malovat jeden z pokojů pro hosty."

"Á, chápu, tak si to malování užijte, děvčata." Při slově 'malování' se Paula usmála a mrkla.

"Ne, doopravdy budeme malovat, mami."

Zakloní se zpátky do domu. "Když to říkáš, srdíčko." Pak zavře okno a se širokým úsměvem na tváři nám zamává na rozloučenou.

Vejdu do pokoje, který máme malovat, a málem mě klepne.

"Ashley, tohle je podle tebe pokoj pro hosty? Vždyť je větší než celej náš dům, strávíme tu mládí."

Pochybuju, že by Ashley vystěhovávala nábytek sama, musela jí pomoct Christine, nebo si na to někoho najaly nebo tak něco.

"Nebude to trvat zase tak dlouho, Spencer, a máme na to celý den."

V rohu má hektolitry barvy, ale nevidím žádné štětce.

"Kde jsou štětce, Ash? Nebo budeme používat ruce?" popichuju.

"Á, na ty jsem zapomněla, promiň. Budeš tak hodná a skočíš pro ně do garáže? Měly by být na jedné z poliček na zadní stěně."

Sama v temný garáži.

"A co budeš dělat ty?"

Snaží se otevřít plechovku barvy. "Připravím to tu."

Přidřepnu si k ní. "Udělám to, co kdybys skočila pro ty štětce?"

"Ne, jen jdi, strašpytle."

Nemám tu garáž ráda, je velká a je tam tma.

Promluvím sama k sobě. "Fajn, Spencer, jen popadni ty štětce a pak můžeš zmizet. Vcukuletu budeš venku."

Zapnu malou baterku a přejedu s ní po garáži s nadějí, že ty štětce objevím takhle. Bez úspěchu.

Pomalu postoupím kupředu a poslouchám, jestli neuslyším nějaké 'divné' zvuky.

Zaslechnu nějaký šramot a rychle si otočím, přičemž bouchnu baterkou do něčeho, co znělo draze, a ten hlasitý zvuk mě znovu vyleká.

"Kurva."

Udělám další krok kupředu a potlačím zakřičení, když se mi něco otře o obličej, myslím, že je to pavučina nebo něco takového. Dám si to pryč z obličeje a ucítím, že to má jiný povrch.

Obvykle mám víc rozumu, viděla jsem Sám doma 2, věci visící ze stropu nikdy nevěští nic dobrého, ale jsem zvědavá, zatáhnu za to a najednou mě polije světlo.

Usměju se, že konečně vidím.

Úsměv mi vydrží pouze do okamžiku, kdy si všimnu, co byl předtím ten zvuk.

Přistoupím k Christeninu Aston Martin a přikrčím se. "Kurva."

Je na něm škrábanec.

Půjdu do vězení.

Rozhodnu se to zatím nechat být a možná se o tom zmínit Ashley později. Nebude se moc zlobit, že ne? Miluje mě.

Spatřím štětce, pospíším si k nim a zmizím pryč z té garáže a pryč od dalších drahých aut, která bych případně mohla poškodit.

Vstoupím do toho pokoje a Ashley sedí na podlaze a opírá se o zeď. "Byla jsi dlouho pryč, Spence."

Kurva... fajn, dělej jakoby nic.

"Jo, promiň, já... já se ztratila."

Trapas.

"Ty ses ztratila?"

Snažím se nevypadat provinile, ale jsem ji jistá, že mám na čele prakticky přilepenou cedulku 'Škrábla jsou čtvrtmilionový auto tvý mámy'.

Přikývnu. "Jo."

Vstane a ušklíbne se. Pořád vypadám provinile.

"Něco jsi rozbila, že jo?"

"Ne! Samozřejmě, že ne!"

Pozvedne obočí a já ji prakticky padnu k nohám a obejmu je rukama. "Strašně mě to mrzí."

"Co jsi rozbila?"

"Škrábla jsem auto tvý mámy." Zavřu oči a připravuju se na výbuch.

Ashley nic neříká a já k ní pomalu vzhlédnu.

"Udělala jsi to schválně?"

Nemůžu uvěřit, že se na to ptá. "Co? Ne!"

Pokrčí rameny. "Tak si s tím nedělej starosti."

Vstanu, abych s ní mohla normálně mluvit. "To už ti na mozek vlezly výpary z barvy? Otevřeme okno a promluvíme si za pár minut." Dojdu k oknu a otevřu ho. Když se otočím, vidím, že se Ashley usmívá.

"Ne, výpary mi na mozek nevlezly. Ale když jsi to neudělala schválně, tak proč bych se na tebe zlobila?"

"Chceš poškrábat moje auto?" nabídnu jí.

"Vždyť nemáš auto."

Má pravdu, nemám.

"Chceš poškrábat Clayovo auto?"

Zasměje se. "Ne, díky."

Netuším, jak může být pořád tak klidná. "Ashley, škrábla jsem auto tvý mámy," zopakuju jí s důrazem na tom škrábnutí.

Zvedne dva štětce a jeden mi podá. "To už jsi říkala."

"A ty na mě nekřičíš."

"Já vím."

"Je to pěkně velkej škrábanec."

"Dobře."

Opravdu musí být z jiný planety.

"Ashley..."

"Maluj, Spencer. Pak to mámě řeknu, ale věř mi, už jsem ho dřív škrábla a přirozeně neměla radost, ale nechtěla mě přizabít. A opravu si můžeme dovolit."

Pořád se cítím příšerně, ale přikývnu a začnu vedle osoby s nejchladnější hlavou na světě malovat.

Malujeme pokoj jinou barvou, než měl předtím. Na svou stranu zdi napíšu 'Miluju tě a omlouvám se' a usměju se, když Ashley napíše 'Taky tě miluju a já vím' a zakončí to roztomilým smajlíkem.

Obě se usmíváme jako idiotky, ale nic si neříkáme, jen dál malujeme.

Myslím, že až tu skončíme, uskutečním ten svůj 'sen'.

44

Vymalovat ten pokoj nám trvalo věčnost a dneska jsem se tam ještě musela vrátit na závěrečné dodělávky. Mohla za to Ashley, měla na tváři malou šmouhu od barvy, a když se ji chtěla setřít, náhodou jsem jí během toho sundala tričko a jedno vedlo k druhému a... však to znáte.

Taky na sebe vzala vinu za to auto.

Když se Christine včera večer vrátila domů, Ashley jí řekla, že nešťastnou náhodou zakopla a spadla s baterkou v ruce na to auto. Otevřela jsem pusu, abych se přiznala, ale Ashley mi věnovala pohled, který v podstatě říkal 'neopovažuj se'.

Ale Christine se nezlobila, řekla jen, že zase bude muset zavolat nějakému chlápkovi, a pak se zeptala, jak nám šlo to malování. Nemohla jsem uvěřit dvěma věcem: 1) že to Ashley vzala na sebe a 2) že Chris nevyvádí. Kdyby někdo škrábnul auto mně, ať už nešťastnou náhodou nebo úmyslně, rozpoutala bych peklo.

Když Christine odešla, zeptala jsem se Ashley, proč to udělala, sice to bylo moc milé a tak vůbec, ale bylo to zbytečné, byla to moje vina a přijala bych následky. Proběhlo to takhle:

Jsme v pokoji pro hosty rozvalené na podlaze, konečně skončené malování nás vyčerpalo. Vím, že se sem budu muset zítra vrátit, abychom dodělaly místa, která jsme vynechaly, ale celkově vzato... parádní práce, Spence.

Otočím hlavu doprava a pohlédnu na Ashley. Má zavřené oči.

Byly jsme tu pěkně dlouho, takže nevím, jestli spí, nebo ne, máme puštěné rádio, takže neslyším její dýchání tak dobře, jak bych chtěla.

"Ashley?" zašeptám. Pokud usnula, nechci ji probudit.

Otočí ke mně hlavu, ale oči nechává zavřené. "Jo?"

"Proč jsi mámě řekla, že jsi to auto škrábla ty?"

Napůl pokrčí rameny. "Nevím."

Nevěřím jí.

"Ale víš."

S tím ode mě hlavu odvrátí. "Nechtěla bych Paule říkat, že jsem jí škrábla auto, jenom jsem ti prokazovala laskavost."

Dál na ni tlačím. "O to ale nejde, přijala jsi plnou zodpovědnost za něco, u čeho jsi ani nebyla. Neber to špatně, bylo to od tebe moc hezký, Ash, ale přála bych si, abys aspoň řekla, že jsme tam byla s tebou a ne že jsem byla tady."

"Už se stalo, zapomeň na to."

Skousnu si jazyk a nic na to neřeknu, nechci začít hádku.

Ashley je občas učiněná hádanka. Pokaždé, když si myslím, že jsem ji rozlouskla, se změní.

Je to frustrující, protože bych ji měla znát, tedy znám ji, ale ona mě podle všeho zná líp. Když se jí mám zeptat na něco ohledně ní, znervózním, nevím proč, protože mi vždycky odpoví. Jasně, je to vždycky tajemné a v následujících dnech mi to nedává spát, ale odpoví mi. Ale když se na ni ohledně nějakého problému pokusím zatlačit v posledních pár týdnech, uzavře se přede mnou. Chci to pak nechat být a už se jí na to nikdy neptat. Vím ale, že to bych neměla, proto se na ni nadále tlačím.

V oblasti vztahů není zase o tolik zkušenější než já, takže jsem si plně vědomá, že taky bude dělat chyby, dělají je i lidi, kteří jsou spolu roky. Myslím, že ji ohledně toho brzo konfrontuju, není to nesnesitelné, že bychom spolu nemohly trávit čas, to vůbec ne. Jsem s ní moc ráda a obvykle se báječně bavíme úplným nicneděláním... ale pořád mě trápí, že má problémy se za sebe postavit. Nechci, aby se jí něco stalo, když s ní nebudu, jenom se to zhorší a já musím vědět, že se dokáže bránit.

Nedělá to, dokáže bránit mě, ale ne sebe, a právě o to mi včera šlo.

Tohle odpoledne jsem přišla ani ne na hodinu, abychom zamázly těch pár vynechaných míst, ale pak jsem já hloupá zase nadhodila to auto a Ashley se mnou přestala mluvit.

Napadlo mě, že se zase postavím za dveře, aby mě s nimi mohla praštit a pak mi to 'vynahradit'... ale nezabralo to a byla jsem unavená, tak jsem ji políbila na tvář a odešla. Věděla jsem, že kdybych tam zůstala, řekla bych něco, co bych tak nemyslela, a už ji nechci nikdy rozbrečet, pokud tedy nepůjde o šťastný pláč.

Po příchodu domů jsem měla v úmyslu spát, ale nejde to... přemýšlím o Ashley a nemůžu přestat.

Nejsem v pyžamu, jenom ležím na posteli v normálním oblečení a přemýšlím.

Tedy dokud mě z toho zahloubání nevytrhne zaklepání na dveře.

Chystám se říct, že mám práci, ale to zaklepání poznávám... je to Ashley.

"Je otevřeno."

Trochu otevře dveře a tou úzkou mezerou, kterou si vytvořila, prostrčí ruku a zamává s lahví Pepsi. "Přicházím v míru."

Nemůžu si pomoct a usměju se na ni. Vstanu, vezmu jí z natažené ruky Pepsi, vtáhnu ji do pokoje a zavřu dveře.

"Omlouvám se za to předtím, Spence."

Vím, že to myslí upřímně. Vidím jí to v očích.

"Já vím, já taky."

Připomenu si posledních pár dní. "Děláme to často, co?"

"A co?"

"Omlouváme se."

Teď sedíme na posteli, neležíme, sedíme se skříženýma nohama. Ashley mi odpoví: "Tím chceš říct, že to byla moje vina?"

Její tón se nepodobá tomu před minutou a cítím, že nás čeká ne zrovna příjemná 'debata'.

Pokusím se nedat v hlase znát podrážděnost. "A to jsem řekla kdy, Ash?"

"Nemusíš to říkat, máš to vepsaný v obličeji."

Nad tím obviněním zavrtím hlavou. "No, nevím, na čí obličej se díváš, Ashley, ale můj to není." Odmlčím se, vidím, že začíná být naštvaná. "A můžu se tě na něco zeptat?" Na odpověď nečekám. "Proč jsem jediná, komu se dokážeš postavit? A ne... ani mně se nedokážeš postavit, ne doopravdy. Jasně, občas se ozveš, ale většinou mi neodpovíš, nebo mi na to neskočíš, když tě chci rozčílit, a já chci vědět proč. Pokaždý, když jsem to v poslední době nadhodila, se z tebe stala slečna Vyhýbavá."

Vstane z postele. "Nepřišla jsem se s tebou hádat, Spencer."

Nakloním se dopředu, chytnu ji za zápěstí a stáhnu ji zpátky na postel. Hlas mám klidný, jemný. "No, jsi tu a mluvíme o tom."

Ona tak klidná není. "Ne, ty o tom mluvíš. Já ne."

Odfrknu si. "Zase budeš zticha? Budeš hodná holka?"

Vím, že bych s ní neměla takhle mluvit... ale nevím, jak jinak z ní dostat reakci, chci si tu hádku odbít, abychom mohly jít dál.

Naštvala jsem ji. "Mlč, Spencer."

Vidíte, i když je namíchnutá, nevyjadřuje to, a tak by to nemělo být, s jinými lidmi bych to pochopila, s cizími lidmi... ale u mě ne.

"Proč? Ty mlčíš dost za nás obě."

Jenom vzdechne a já jsem každou vteřinou frustrovanější. Předem se cítím špatně za to, co řeknu, a krátce zvažuju, že si to nechám pro sebe, ale vím, že pak začne mluvit, tak ta tvrdá slova pronesu.

"Jsi k pláči, Ashley. Necháváš sebou zametat, prakticky ještě poděkuješ, když s tebou někdo vymete. Víš, jak se to zhorší, když budeš pořád mlčet?" Tu otázku jsem položila mírným tónem, ale teď ho mám zase tvrdý. "Občas přemýšlím, co jsi to za člověka, že necháváš lidi, aby se k tobě chovali a mluvili na tebe jako k onuci."

Ztmavly jí oči. "Aspoň nejsem jako ty, Spencer."

"A já jsem podle tebe jaká, Ashley?" zeptám se, protože chci, aby to vyslovila.

"Děsná mrcha."

Poklepu si prstem na bradu. "Mrcha nebo otloukánek, hmm. Těžká volba." Chvíli předstírám, že přemýšlím. "Nic lepšího nemáš, Ashley? Protože pár slov proti tomu, když tě někdy srazí na zem nebo přitiskne k plotu... což se mimochodem jenom zhorší... nemá šanci. Proboha, nedokážeš oplácet, ani když na to máš právo!"

Zatne čelist a vrhne na mě pohled, ze kterého se mi chce umřít. Ranila jsem ji a je mi to upřímně líto, ale tohle už sakra musí přestat. Vstane z postele. Následuju ji a přejdu před ní.

"Uhni."

Z myšlenek na to, k čemu by to případně mohlo vést, se mi rozbušilo srdce a zrychlil se mi dech. Neodpovím jí, polknu a přinutím se do ní strčit.

Zaklopítá, ale než spadne na zem, dokáže zase získat rovnováhu. Jsem si jistá, že bušení mého srdce slyší celá čtvrť. Žaludek mám stažený a musím bojovat sama se sebou, abych se nezačala omlouvat. Ještě ne. Později.

"Tohle už nedělej, Spencer."

Odfrknu si. "Pročpak? Máš s sebou vodní pistolku?"

Dívá se na mě, jako by mě nenáviděla, a já to chápu, nejspíš bych to cítila stejně, ale chci, aby se alespoň jednou začala bránit, abych věděla, že to v sobě má.

Znovu do ní strčím, tentokrát trochu silněji a ona upadne na podlahu.

Zašla jsem příliš daleko. Chci ji zocelit, to ano, ale to neznamená, že jí chci fyzicky ublížit. Přispěchám k ní, abych já pomohla na nohy, když vtom se ožene a trefí mě do pusy a roztrhne mi ret.

Vypláznu jazyk, okusím kovovou chuť své krve a pak ho zase zatáhnu do pusy. Byla to pěkně silná rána. Vím, že se mi tam udělá modřina a chvíli to bude krvácet, teď cítím krev těsně pod rtem.

Ashley vypadá stejně šokovaná jako já. Teď se buď usmíříme a omluvíme se (hlavně já), nebo v tom můžu pokračovat, abychom tenhle rozhovor už znovu vést nemusely.

Zvolím to druhé.

Krvácím docela dost, ale tu krev si nesetřu. "Nebylo to zase tak těžký, že ne?"

Vstane a protlačí se kolem mě. "Jdi do hajzlu, Spencer. Bože... jdi do hajzlu."

Neotočím se, abych se dívala, jak ode mě odchází. Slyším, jak práskne dveřmi od mého pokoje a běží po schodech dolů.

Jsem si vědomá, že jsem to totálně zvorala, ale nechtěla jsem, aby to skončilo takhle... jenom jsem jí chtěla pomoct.

Rozhodnu se jít za ní, přiskočím ke dveřím a málem sama sebe uzemním, jak si je proti sobě otevřu. Seběhnu po schodech a spatřím vycházet z kuchyně Paulu. Musela si všimnou toho roztrženého rtu. "Trochu se vám to vymklo, Spencer?" uculí se.

Nezastavím se. "Teď ne, mami!"

Rychle otevřu dveře a spatřím, že Ashley sedí v autě a pláče. Poprvé v životě se rozbrečím pouze kvůli tomu, že brečí někdo jiný.

Dojdu k jejímu autu a vlezu si dovnitř. Vzpomenu si, jak jsem to udělala posledně, tehdy, když všechno vyznělo špatně a Ashley ode mě utekla.

Nic neříkám, jenom natáhnu ruku, abych se dotkla jejího ramene. Těsně nad její pokožkou se zastavím a zvažuju, jestli se jí můžu dotknout.

Během vzlykání vydá zvuk, který jsem jí nikdy vydat neslyšela a který jsem vyvolala já.

Měla jsem to líp promyslel, tomuhle jsem se mohla vyhnout.

Netuším, co si mám počít. Ashley leží na volantu a obě brečíme. Natočím se bokem, vtisknu jí roztřesený polibek na holé rameno a pořád dokola jí šeptám 'Omlouvám se'.

Po chvíli jsem s omluvami ustala, teď dlím ústy na její kůži a občas ji zlehka políbím. Bolí mě ten ret, ale na tom nesejde. Zvedne hlavu a já taky. Když vidím její výraz, téměř se opět rozpláču. Zvednu ruku, abych jí utřela slzy, a ona jen upřeně hledí na má ústa. Cítím zasychající krev a Ashley uvízne dech v krku, jako by se měla znovu rozbrečet. "To nic, už neplač, ano? Byla to moje vina, vím, že jsi to nechtěla." S rozechvělým spodním rtem přikývne.

"Moc se omlouvám, Ashley. Nechtěla jsem, abys upadla. Nechtěla jsem tě rozplakat." Snaží se znovu nerozbrečet, ale když se k ní přisunu a obejmu ji, opět se rozpláče. Nebrečí nahlas, jenom cítím, jak se jí každých pár vteřin stáhnou břišní svaly. Doufám, že ji ukonejším pokračujícím hlazením po zádech.

Začne se jí vyrovnávat dech a já ji dál držím. Ucítím, že trochu pohne hlavou a začne mi tisknou jemné, něžné polibky na krk. Postupně jsou delší, vlhčí; nemůžu si pomoct, zavřu oči, poddám se jí a nechávám se od ní líbat.

Pomalu postupuje k mým rtům, ale když se k nim dostane, se zamračením se zarazí. Krátce zapřemýšlím, proč to udělala, ale pak ucítím zaschlou krev. Než s tím můžu něco udělat, Ashley šáhne do kabelky, vytáhne vodní pistolku a postříká s ní kapesník. Pokud to není ta nejroztomilejší věc pod sluncem, tak nevím, co by jí mohlo být.

Vzhlédne ke mně a pohlédne mi do očí. Jemně mě vezme za tvář, zvedne mi ten navlhčený kapesník k puse a opatrně tu krev setře. Odtáhne ho a zadívá se na něj. Zdá se, že je jí z ní samotné špatně. Vezmu jí ho a zahodím ho, aby se na něj nemusela dívat, později ho zvednu.

Přejedu si jazykem přes ret a cítím, že mi začíná otékat, ale ta rána se asi zavřela, takže alespoň tak. Mírně vzhlédnu a setkám se s jejím pohledem. Ztmavnou jí oči a jsem si jistá, že mně taky. Po tom, co jsem dneska provedla, nechávám iniciativu na Ashley. Nevím, co chce dělat, ale nemám v úmyslu znovu překročit nějakou mez. Nemusím čekat dlouho, protože její chvějící se rty se vzápětí přitisknou na mé.

Polibek jí oplácím a prohloubím ho. Téměř bolestivě si ji k sobě přitáhnu a v okamžiku, kdy ucítím její jazyk na svém, zasténám. Dál to eskaluje. Její polibky jsou rychlé a drsné a pak opět pomalé a hluboké. Je to ale příliš, cítím, že se mi ta rána znovu otevřela, a zhluboka oddechující se musím odtáhnout.

Rychle přejedu jazykem přes purpurovou tekutinu. Nechci, aby ji Ashley viděla, chci, aby si myslela, že jsem se odtáhla, protože jsem se potřebovala nadechnout.

Očima propaluje mé a nemusí nic říkat, vím, co řekne. Zeptá se mě, jestli chci jet k ní, a to vážně, upřímně chci. Přikývnu a ona mě políbí vedle úst. Pak se vrátím zpátky na své sedadlo a dívám se, jak rozjede auto.

Omlouvám se, miláčku. Moc se omlouvám.