Řekni mi, že jsi mě milovala

Napsala: ilovemyself26, Překlad: Daevin, Korekce: iric

Originál najdete zde.

| 1-20 | 21-37 |

21

Poslední tři týdny byly nejlepšími v mém životě. Trávení jich s Ashley je udělalo ještě lepšími. Byly jsme spolu každý den. Probouzela jsem se s ní spící hned vedle mne a já se dívala, jak dokonale vypadá. Moje holka. Moje láska. Nechtěla jsem ji znovu opustit. Netoužila jsem po ničem jiném, než zůstat s ní a pokračovat v tom, co jsme dělaly. Prostě být šťastné. Věděla jsem, že se jí nelíbí, že odjedu, přestože se snažila nic neříkat. Ale když jste ve vztahu se svou druhou polovinou, svou spřízněnou duší, tak to prostě poznáte. Dívala se na mě a já věděla, na co myslí. Takže tři týdny uběhly a já musela jet. Musela jsem se rozloučit ale s příslibem návratu. Protože ji už nikdy neopustím, ledaže by ona nechala mě.

Posledních pár dní balím, protože nevím, co si sebou vzít. Zavolala jsem šéfovi, aby mi řekl, co mě čeká, ale ani on to nevěděl. Povídal něco o tom, že tentokrát vyrazím na východ. Zajímalo by mě kam. Ashley mi pomáhala balit věci a zase je vybalovat a pokaždé měla ten výraz, říkající mi všechno. Neodjížděj.

Je to tak těžké opustit svého partnera. Dokázala jsem se naprosto vcítit do žen, které musejí čekat na své manžely. Do žen, které každý měsíc musí říct, ‚měj se‘ a ‚vrať se brzy‘. Přesně tak se cítím teď. Cítím se jako manžel, který musí odjet, ale neví, jestli se za měsíc vrátí. A bez ohledu na všechno, jsou mým domovem Atény, Řecko a Ashley žije tady ve Státech. Takže co si počneme? Já prostě nevím. Jsem si jistá, že právě přemýšlí o tom stejném. Náš vztah byl takový už od začátku. Ale to neznamená, že jí tentokrát nehodlám vyjít vstříc. Být tady s ní. Pokud to znamená, že budu muset dát výpověď a opustit Řecko, jsem ochotná to kvůli ní udělat. Protože mi dala druhou šanci a protože už znovu nechci být bez ní.

Seděla jsem venku na verandě s nohama přikrytými dekou a dívala se na moře. Snažila jsem si vzít sebou všechno, na co jsem právě hleděla. Ať už budu kdekoliv, budu myslet jen na tenhle úžasný výhled a na chvíle, které jsme právě tady zažily s Ashley. Moje mysl se vracela do minulosti a cítila jsem, jak se mi kutálí slzy z očí. Pokud by mě teď Ashley viděla, řekla by ‚už žádné slzy zlato‘. A já se snažila, ale není to snadné. Jsem ráda, že je zrovna s Kylou, protože bych opravdu nechtěla, aby mě takhle viděla. Musím být silná. Kvůli nám oběma. Protože dnešní večer je naším posledním společným. Zítra odlétám zpět do Řecka.

S Kylou jsme se mimochodem udobřily. Když se dozvěděla o tom plážovém domě, dva dny nadávala a pak prohlásila, že je to moje chyba. S Ashley jsme se na ni jen dívaly a nic nedělaly. Koneckonců je to Kyla. Po dvou dnech se uklidnila a byly jsme schopné si skutečně promluvit. Ashley mi řekla, že se nevrátí do svého bytu. Věnuje ho Kyle a o to se právě teď stará. Ashley zůstane tady v našem domě, jak pravila. Tenhle dům obsahuje tolik vzpomínek i přesto, že to byly jen tři týdny. Tři nádherné týdny.

Byla jsem ještě venku, když jsem uslyšela dveře. Vrátila se a já si setřela slzy, protože jsem nechtěla, aby věděla, že jsem brečela. Zvedla jsem se a šla za ní, abych ji objala a políbila. Stýskalo se mi po ní, i když to bylo jen pár hodin.

„Ahoj zlato. Chyběla jsi mi.“

„I tys mi chyběla krásko. Co jsi dělala, když jsem byla pryč?“

„Nic. Jen jsem seděla tady venku a pozorovala oceán.“

„Vždycky oceán broučku?“

„Oceán a ty. Takže všechno v pořádku s Kylou?“

„Jasně, myslím, že jsem jí udělala nesmírnou radost, když jsem jí řekla, že se sem nastálo stěhuji.“

„Vážně?“

„Jo, protože moje sestřička chce bez vyrušování šukat se svým přítelem.“

„Áááále Ash… Takhle nemluv.“

„Ale je to pravda. Tenhle nový kluk co má… Jsou jako králíci. Dělají to každý den… Ach můj Bože… Myslím, že se mi udělá blbě.“

„Jako králíci, co? Jako my?“

„Kotě, my se spolu milujeme. V tom je rozdíl.“

Mezi námi to bylo vždycky o lásce. Od první chvíle, co jsme se dotkly. Nikdy to nebyl jen sex. Snažily jsme se najít jedna druhou.

„Alespoň je to tentokrát hodný kluk. Musíš z ní mít radost.“

„Konečně potkala někoho, o kom věřím, že by ji mohl udělat šťastnou. A zdá se šťastná. Takže hádám, že nemám problém s tím, aby měla náš byt pro své potěšení.“

„To je moje holka.“

„Máš hlad?“

„Hmm… Jen trochu.“

„Jen trochu, co? Chceš, abych ti něco uvařila?“

„Proč si nevyrazíme? Můžeme si zajít někam na romantickou večeři, když je to můj poslední den tady…“ okamžitě jsem spatřila její výraz. Změnil se ze šťastného na smutný. Nevím, jestli si je vědoma, že v ní dokáži číst.

„To se mi líbí. Běž se připravit.“

„Jdeš se mnou?“

„Nemůžu říct ne. Potřebuji se vysprchovat zlato.“

Vzala jsem ji za ruku a zavedla nás do ložnice. Vchod do koupelny byl tam. Svlékla jsem její oblečení opravdu pomalu, zatímco jsem ji líbala na klíční kost a krk. Měla jsem na sobě kraťasy a tričko. Žádné spodní prádlo pod tím, takže když mi to svlékla, mohla jsem vidět její úsměv. A já ten úsměv moc dobře znala. Žhavé milování v horké sprše. To bylo v jejích myšlenkách a stejně tak v mých.

Po hodině strávené ve sprše a dvou orgasmech pro každou jsme konečně vylezly ven. Když si sundala osušku, nemohla jsem z ní odtrhnout oči. Stála tam se svým dokonalým tělem a jako by věděla, že se na ni dívám, otočila se ke mně. Přišla blíž a rozvázala mou osušku a nechala ji spadnout na podlahu. Položila mi ruce na záda a já mohla cítit její prsa dotýkající se mých. Položila jsem svou hlavu na její rameno a držela ji na místě. Nebylo v tom ni sexuálního. Byly jsme to jen my. A byl to tak skvělý pocit.

„Miluji tě slečno Carlinová.“

„A já miluji tebe slečno Daviesová. Tak moc až to bolí.“

„Vím, co tím myslíš broučku. Vím to. Teď se pojďme obléct, ano?“

Oblékly jsme se a byly připravené začít naše rande. Ashley vypadala úžasně. Měla na sobě černé mini koktejlky. Každý mohl vidět, jak dobře vypadá v těch šatech a na těch vysokých podpatcích. Vlasy měla stažené do culíku a její líčení zvýrazňovalo její překrásné hnědé oči. Rajcovní a byla moje.

„Kotě jsi…sexy a žhavá. Mám strach, že mi tě dnes večer někdo vezme.“

„To se nikdy nestane. Vždycky budu tvoje. Jen tvoje. Tělem, myslí i duší. Na to nikdy nezapomeň,“ pronesla a políbila mne na rty. Mohla jsem ochutnat její třešňový lesk na rty. Mmm…skvělý… „Ale měla bych být znepokojená tím, jak vypadáš ty miláčku. Pokud bychom neměly rezervaci, rozhodně bych se tě rovnou zmocnila.“

Měla jsem na sobě šortky, které měla ráda a modré tričko s hlubokým výstřihem, které mi ladilo s očima. Černé boty na podpatku a vlasy jsem měla ve volných kadeřích. Jen lehce nalíčená. Šedomodré oční linky a řasenka. Byly jsme rajcovní. Popravdě až moc žhavé.

„Možná že se zmocníš, až se vrátíme domů.“

„Teď na to budu myslet celý večer Spence. Ty mě ráda škádlíš, že jo?“

„Ne… Vůbec… Teď pojďme, moje nadržená přítelkyně.“

„Hele, to není moje vina, že vypadáš sexy zlato.“

Po cestě do restaurace jsem z ní nemohla odtrhnout zrak. Tu a tam mi pohled vracela. Naše ruce spojené a nepouštějící se kromě chvilek, kdy potřebovala Ashley zařadit. O půl hodiny později jsme byly před Caesarem, nejlepší restaurací v okolí. Nebylo lehké získat rezervaci, ale Ashley znala vedoucího, takže nebyl problém najít nám stůl i na poslední chvíli.

„Dobrý večer dámy.“

„Dobrý večer. Stůl pro dva na jméno Daviesová.“

„Jistě. Tudy prosím. Tady je váš stůl. Bavte se.“

Tohle místo bylo jako palác. Hádám, že se hodí k tomu názvu. Měla jsem to tu vážně ráda. Nechodily jsme sem moc často, protože bylo moc nóbl, ale měla jsem ráda jejich těstoviny.

„Těstoviny s omáčkou Alfrédo, zlato?“

„Moc dobře mě znáš.“

„To ano broučku. Myslím, že si dám salát a pečené kuře Buddha. Chceš nějaké víno?“

„Ano, bílé prosím.“

„Výborně.“

Ten muž přišel a vzal si naše objednávky. Poté jsme tam zůstaly a hleděly na sebe. Vypadala tak skvěle. Neobtěžovala jsem se to říkat. Protože ona je skvělá a je moje. Nebudeme se bavit o zítřku. Budeme se bavit o přítomnosti. Té právě teď. Já a ona tady. Držící se za ruce. A pak pojedeme zpátky domů a promilujeme celou noc. Ano, to uděláme.

„Víš, jak moc tě miluji?“

„Hmmm… Ne… Prozradíš mi to?“

„Miluji tě nade vše Spence. Miluji tě tak, až to někdy bolí.“

„A já miluji tebe broučku. Tak hrozně moc tě miluji.“

„Ehm… Ehm… Omlouvám se, že vás vyrušuji dámy, ale tady je vaše jídlo.“

„Díky.“

„Dobrou chuť.“

Trochu trapné? Jo. Chudák. Byl úplně rudý. Přišel v ten správný čas. Jsem si jistá, že ještě nikdy neviděl dvě holky, které jsou zase spolu.

„Viděla jsi jeho tvář?“

„Byl v rozpacích.“

„Měl štěstí, že jsem tě nelíbala. To by omdlel.“

„No…teď tu není. Takže…mě můžeš políbit…“

„Jak si přejete má dámo.“

Většinou jsme si takhle veřejně neprojevovaly náklonnost, ale občas mi to prostě bylo jedno. Chtěla jsem, aby mě líbala a držela za ruku. Ať všichni táhnou k čertu. Jsem zamilovaná do holky a líbí se mi to.

Dojedly jsme večeři, a abych řekla pravdu, jediná věc, kterou jsem měla v hlavě, bylo jet domů a milovat se se svou přítelkyní celou noc. A podle výrazu mé tváře, Ashley věděla, na co myslím a jsem si jistá, že jí nevadilo, že mám o ní necudné myšlenky.

Jakmile jsme se vrátily domů, začaly jsme se svlékat, ještě než jsme vešly dovnitř. Rajcovní. Pokud byl někdo v tuhle dobu vzhůru, jsem si jistá, že se mu ten pohled líbil. Jakmile jsme byly uvnitř, Ashley mi přišpendlila ruce na zeď a začal líbat má prsa. Tak moc jsem ji chtěla. Rozepnula moje šortky a vložila ruku do nich.

„Bože broučku… Tak moc tě chci.“

„Já tebe taky. Pojďme do ložnice kotě.“

„Ne, rovnou tady. Až tam to nevydržím.“

Položily jsme se na gauč. Ashley jen ve své černé saténové podprsence. Zvládla jsem ji svléknout, jakmile jsme se dostaly dovnitř. Překvapila mě, když jsem zjistila, že na sobě nemá kalhotky. Celou tu dobu v restauraci byla naostro. Byla jsem celá mokrá jen z té myšlenky.

A rovnou na tom gauči jsme se milovaly a já se pro ni udělala tak silně, jako ona pro mě. Obzvláště, když jsme si třely naše klitorisy o sebe. Bože, jaký to byl pocit mít ji na sobě. Jednou to bude má smrt. Ale noc ještě neskončila. Když jsem říkala, že promilujeme celou noc, myslela jsem to vážně. Pokračovaly jsme venku na verandě za zvuků vln a co může být lepšího, než se takhle milovat s vaší dívkou.

Skončily jsme v ložnici, kde jsme si usnuly v náručí po osmi orgasmech. Tahle noc mi zůstane v paměti tak dlouho, co budu od ní. Až do chvíle, kdy ji zase budu moci držet v náručí a milovat se s ní. Líbat její nádherné lahodné rty a učinit ji svou.

Naneštěstí ráno nadešlo hrozně rychle. Jak je možné, že kdykoliv chcete, aby se čas prostě zastavil, uhání rychleji a rychleji? Probudila jsem se a Ashley nebyla vedle mě. Nejdřív jsem měla strach, ale pak jsme ucítila palačinky a věděla jsem, že mi v kuchyni připravuje snídani. Oblékla jsem si župan a překvapila ji tím, že jsem ji zezadu políbila.

„Dobré ráno zlato. Spala jsi dobře?“

„S tebou vedle sebe? Byl to ten nejlepší spánek kotě.“

„Teď se posaď a sněz si snídani, co jsem ti udělala.“

„Najíš se se mnou?“

„Ne miláčku. Nemám hlad.“

Nemluvily jsme o dnešku. Obě jsme byly smutné. Ale pokud bychom to nechaly zničit naše poslední společné minuty, bylo by to špatné. Věděla, že ji miluji, stejně jako já věděla, že ona miluje mne. Vrátím se k ní. Jen jsem nevěděla kdy.

„Jsi připravená? Musíme během hodiny vyrazit.“

„Jo, sbalila jsem si včera. Jen se potřebuji vysprchovat a obléct.“

„Běž se připravit kotě. Já se už dnes ráno sprchovala.“ Měla smutný tón a věřím, že si začala uvědomovat, že tohle jsou naše poslední společné minuty. Nadešel ten den a obě jsme to věděly.

„Ash…“

„Jsem v pořádku zlato. Běž se vysprchovat.“

Ve sprše jsem přestala zadržovat slzy. Nechtěla jsem jet. Nechtěla. Chtěla jsem zůstat. Jak ji tu mám nechat? Jak? Myslím, že jsem zůstala ve sprše déle, než bych měla, protože Ashley na mě volala jménem.

„Spence, jsi v pořádku zlato?“ Sebrala jsem se a otevřela dveře.

„Ano, kotě. Jsem v pohodě. Jen jsem si vychutnávala sprchu. Jdu se teď nachystat.“

„Oblékni si něco pohodlného. Je to dlouhý let.“

„Já vím zlato. Za pět minut jsem dole.“

„Dobrá. Nezpozdi se nebo nestihneš svůj let.“

Na chvíli jsem přemýšlela, že bych si ho nechala uletět. Další den s ní se zdál tak lákavý. Ale v nitru jsem věděla, že to nemohu udělat. Musela jsem se nachystat a odjet.

„Jsem hotová.“

„To je dobře zlato. Vzala jsem tvoje zavazadla a dala je do auta. Nezapomněla jsi nic?“

„Ne, myslím, že nezapomněla. Ale nic by se nestalo, kdyby ano.“

Tentokrát se snažila být tou silnou. A pokud bych ji neznala, věřila bych jí to. Cesta na letiště byla tichá. Ani jedna z nás nemluvila. Dívala jsem se z okénka, když jsem ucítila, jak se její studená ruka dotkla mé. Tím jedním dotekem, jako by ke mně mluvila. Říkajíc vše, co měla na srdci.

Když jsme dorazily na letiště, byl právě čas na odbavení se. Díkybohu, že tam nebylo moc lidí. Měla jsem hodinu s Ashley. Jen hodinu. Seděly jsme tam, držely se za ruce, já s hlavou položenou na jejím rameni a ona výskající mé vlasy.

„Bude se mi po tobě stýskat Ash.“

„Mně taky broučku. Mně taky. Tak hrozně moc. Prosím slib mi, že budeš opatrná, ano?“

„Slibuji.“

„A dávej na sebe pozor. Zavolej mi, až přistanete ve Frankfurtu. Nezapomeň, ano?“

Už jsem nedokázala zadržet svoje slzy a ani ona. Vzala mě do náručí a políbila mě. Loučení není snadné. Vůbec to není snadné. Obzvláště s někým koho milujete.

„Nechci jet.“

„Musíš, ano? Tak moc tě miluji. Vrať se mi ano? Každý den mi volej.“

„Každý den a každou noc. Také tě miluji.“

Postavila jsem se, stále držíc její ruku a líbajíc ji. Byly to slané polibky, protože jsme obě plakaly.

Moje srdce se trhalo na kousky, když jsem od ní odcházela. Musela jsem hledět dopředu a neohlížet se, protože, když jsem se otočila, stále tam byla a hleděla na mne. Když jsem konečně došla k bráně, propukla jsem v pláč. Stará paní, která seděla hned vedle mě, mi podala kapesník.

„Proč pláčete drahá?“

„Protože jsem se rozloučila s někým, koho moc miluji.“

„Chápu, jak je to těžké. Ale zase se s ním uvidíte. Tak se netrapte.“

„Já vím, ale prostě… Nemůžu… Je to těžké. Omlouvám se.“

„Neomlouvejte se za to, že někoho milujete. Jsem si jistá, že má velké štěstí, že Vás má.“

„Jo, ale to já mám štěstí, že ji mám.“

Ta stará paní na to nic neřekla. Samozřejmě jsem nečekala, že mi věnuje slunečný úsměv a že mi řekne, jak úžasné je milovat děvče. A abych vám řekla pravdu, bylo mi to úplně jedno. Záleželo mi jen na Ashley. Vytáhla jsem mobil a napsala jí.

‚Už mi chybíš… xx S‘

‚Ty mi chybíš víc zlato… xx A‘

‚Cestující letu 452 do Frankfurtu prosím připravte se k nástupu.‘

Ještě jednou jsem napsala Ashley, abych jí řekla, že ji miluji a pak vlezla do letadla. Zamluvila jsem si sedadlo u okýnka. Vždycky jsem ráda létala takhle. Díkybohu jsem neměla nikoho vedle sebe. Představte si, že vedle sebe máte nějakého otravného chlapa nebo ženskou deset hodin. To vážně nechcete. Dala jsem si sluchátka do uší a čekala… Nevím, proč jsme ještě neodletěli.

Zatímco jsem se dívala z okýnka, ucítila jsem, jak mi někdo poklepal na rameno. Otočila jsem hlavu a z toho, co jsem spatřila, mi spadla brada…

„Je tohle místo volné?“

„Ano…je.“

„Super.“

„Zlato? Co? Jak? Jsi…?“

„Když jsem tě viděla odcházet, nemohla jsem dýchat. Nemohla jsem tě nechat odejít. Tak jsem běžela a koupila si letenku. A jsem tady.“

„ACH MŮJ BOŽE.“

Všichni sedící okolo se na mě dívali, ale bylo mi to jedno. Ashley tu byla. Ashley se mnou pojede do Řecka. Vzala jsem její tvář do dlaní a políbila ji. Moje srdce uhánělo jak splašené. Ashley pojede do Řecka se mnou…

„Miluji tě Ash…“

„Taky tě miluji broučku…“


22

Sny, láska, pláč, víra… Emoce, myšlenky… Tak mnoho věcí je každý den v našich myslích. Naše mozky nikdy nespí. Je to jediná část našeho těla, která nikdy neustane v činnosti. I když spíme, sníme. Mozek a naše srdce jsou dvě hrozně důležité věci. I pokud vás zastřelí, váš mozek stále několik minut pracuje. Tragické, že ano?

Naše srdce je ještě důležitější. Bez srdce nemůžeme žít. Neexistujeme. Nejsme naživu. To je důvod, proč, když nám někdo ublíží, se naše srdce rozlomí na kousky. To je důvod, proč, když se s někým rozejdete, nemůžete dýchat, cítíte bolest a víte, že už nikdy nebudete stejní. Ale co vás nezabije, to vás posílí. Alespoň se to říká…

A podívejte se teď na mě. Moje srdce se zlomilo, já zlomila srdce někomu jinému, našla jsem se a nakonec získala svou lásku zpět. Leží hned vedle mě. Letí se mnou. To je to, čemu se říká láska? Udělala bych něco takového? Pravděpodobně ano. Kdyby to nebylo kvůli mé práci, zůstala bych s ní. Ale ona mě překvapila. Je to moje holka.

Cesta zpátky do Řecka byla dlouhá. Obzvláště, když musíte přesedat. Nejprve Frankfurt. Zůstaneme tam tři hodiny a pak Řecko. Po osmnácti hodinách letu. Není to skvělé?

Ashley prospala půlku letu do Frankfurtu, ale na tom mi nezáleželo. Myslí si, že nevím, že byla vzhůru celou noc. Mohla jsem cítit její oči na mých zádech a její dech na mém krku. Takže hádám, že si potřebovala schrupnout nebo přesněji se vyspat. Nebudila jsem ji. Jen jsem poslouchala hudbu a držela ji za ruku. Tu a tam jsem ji políbila na čelo. Zdá se to tak neskutečné, že ji mám hned vedle sebe.

„Ash? Miláčku? Přistáváme ve Frankfurtu… Zlato?“

„Mmm… Neeee… Chci spááát…“

„Já vím kotě… No tak… Otevři ta nádherná kukadla, co tak miluji. Přeci se nechceš vrátit zpátky do Států?“

„Jsem vzhůru.“

„To je moje holka.“

„Jak dlouho jsem spala?“

„Hmm… Řekla bych, že asi polovinu cesty.“

„Omlouvám se Spence.“

„To je dobrý zlato.“

„Chrápala jsem?“

„No…“

„Já nechrápu.“

„Jen trošku.“

„Nechrápu.“

„Ale bylas rozkošná. Myslím, žes vystrašila to ubohé dítě před námi.“

„Tak to kecáš.“

Opravdu chrápala, ale ne moc. Bylo to jen těžší dýchání. Pořád si myslí, že nechrápe, ale každý to popírá a Ashley to dělala. A slintala. To mi přišlo ještě roztomilejší než chrápání.

„Jak dlouho je to ještě do Řecka?“

„No, máme tu tříhodinovou pauzu a pak je to čtyři hodiny z Frankfurtu do Řecka.“

„Nepamatuji se, že bych naposled letěla tak dlouho.“

„Možná jsi nikde nepřesedala.“

„Teď, když to říkáš, jsem přesvědčená, že ne. Spence… Proč jsi koupila lístek na takovýto let?“

„Že by to bylo levnější kotě?“

„Ale já ti mohla letenku zaplatit.“

„Ash… Já s tebou nejsem kvůli penězům. Pracuji a mám své vlastní. Ale díky. Miluji tě.“

„Také tě miluji broučku.“

Položila jsem si její ruku na svou, přiblížila se k ní a spojila naše rty. Nestarala jsem se o to, že se ten starý pán vedle nás dívá. Líbala jsem svou přítelkyni a to bylo nejdůležitější.

‚Během 25 minut přistaneme na Frankfurtském mezinárodním letišti. Venkovní teplota je 25°C a místní čas je 18:00. Nezapomeňte si svá zavazadla. Děkujeme vám, že jste využili služeb Lufthansy. Přejeme vám příjemný pobyt.‘

„Co budeme dělat ty tři hodiny?“

„Uvažovala jsem, že bychom mohly jít nakupovat do bezcelní zóny. Co na to říkáš?“

„Kvůli tomuhle tě miluji zlato.“

„Jen kvůli tomu Ash? To bolí.“

„Pojď ke mně moje ublížené děvče.“

Jakmile jsme přistáli, nebylo třeba, abychom si hledaly zavazadla a přesunuly je na další let. Automaticky tam budou přesunuta. Super ne? Ashley byla jako malé děcko. Přestože jsem mohla vidět, jak je unavená, chtěla vlézt do každého krámku. Nakoupila ani nevím kolik věcí. Chtěla koupit věci i mně, ale nechala jsem jí koupit mi jen jednu věc a to parfém. Popravdě můj oblíbený. DKNY Be Delicious Fresh Blossom. A nerozumím tomu, co znamená ta bezcelní zóna. Dalo by se čekat, že to bude levnější, ale není.

„Kotě… No tak… Zkus si tyhle džíny. Budou na tobě vypadat úžasně a sexy.“

„Ash… Ne… To je dobrý. Můžeme se prosím jít někam najíst? Mám hlad.“

„Můžeš si alespoň vyzkoušet tohle tričko?“

„Aaaaasssshhh…“

„Jen tohle tričko, slibuji.“

„Fajn. Dej mi ho.“

Pokud bych si to tričko nezkusila, trucovala by celou cestu do Řecka a nešly bychom se nikam najíst. Musím ale připustit, že mi to tričko slušelo. Moje holka má vkus.

„Líbí se ti.“

„Miláčku, vypadá to skvěle. Koupíme ho.“

Když jsem si ho svlékla, podívala jsem se na cenovku. 150 Euro za tričko? Ani náhodou. Ani když bylo GUESS.

„Ash… Je to drahé. Nekoupím si ho.“

„Není. Stojí… 150 Euro.“

„Máš představu, kolik je to v dolarech?“

„Je to levné.“

„Ne, není. Je to 210 dolarů za tričko.“

„Je to levné. Vezmeme si ho slečno.“

„Ne, nevezmeme.“

„Spence, nedala jsem ti nic k našemu výročí.“

„Ale ano. Měly jsme rezervaci v Buddha baru a pak jsi nám pronajala apartmá v Hiltonu.“

„To není dárek. Vezmeme si to tričko. A už nic neříkej.“

Tohle jsem nemohla vyhrát, ať bych řekla cokoliv. Když si Ashley vzala něco do hlavy, nemohla jsem jí to vymluvit. Obzvláště, pokud šlo o kupování dárků pro mne.

„Nemělas to triko kupovat, ale díky.“

„Pro moje děvče cokoliv. Kolik nám zbývá času?“

„Hodina.“

„Tak pojďme někam, aby se moje kotě mohlo najíst.“

Sedly jsme si v malé kavárně a já si objednala sendvič a kolu. Ashley si dala salát a vodu.

Jakmile jsme dojedly, prošly jsme naší branou a čekaly na náš let. Za čtyři hodiny budeme zpátky v mém domovském městě. Zpět u mé rodiny.

Můj otec věděl, že se vracím. Jsem si jistá, že to věděla i moje máma. Moc jsme spolu nemluvily po tolika letech. Věc je taková, že s nimi už dva roky nebydlím. Pronajala jsem si malý byt ve stejné oblasti, jako je dům mých rodičů. Nechtěla jsem nic velkého. Moc jsem tam nezůstávala, protože moje práce vyžadovala spoustu cestování. Ashley o tom nevěděla. Říkala mi, že si pronajme pokoj v hotelu. Chtěla jsem ji překvapit svým malým domovem. Naším domovem. Protože jako byl ten plážový dům náš, můj domov byl i její.

Při letu do Atén bylo na mně, abych se vyspala. Byla jsem tak unavená, že jsem nedokázala udržet oči otevřené. Lehla jsem si do Ashleyina klína a spala jako děcko. Možná, že jsem na ni slintala, ale vždycky říká, že jí to přijde roztomilé. To nechápu. Po čtyřech hodinách mě probudilo hlášení pilota. ‚Κυρίες και κύριοι, σε λίγα λεπτά προσγειωνόμαστε στο Ελευθέριος Βενιζέλος. Η τοπική ώρα είναι 2πμ και η θερμοκρασία στους 30°C. Σας ευχαριστούμε που ταξιδέψατε με την Olympic Airlines. Καλή διαμονή.‘

„Co to říkal?“ Než jsem to mohla Ashley vysvětlit, zopakoval to stejné také v angličtině. Abych vám řekla pravdu, už mi chybělo slyšet svou mateřštinu.

‚Dámy a pánové, během pár minut přistaneme na Aténském mezinárodním letišti, Eleutheriose Venizelose. Místní čas je 2:00 a venkovní teplota 30°C. Děkujeme vám, že jste cestovali s Olympic Airlines. Přejeme vám příjemný pobyt.‘

„Tvoje řeč se zdá obtížná.“

„Není těžká.“

„Zní mi to jako čínština.“

„Protože je odlišná od angličtiny. To je ten důvod. A každý Řek mluví alespoň dvěma jazyky. “

„Jak to děláte?“

„Jednoho dne si musím sednout a naučit tě mluvit řecky.“

„Chtěla bych vidět, jak to zkoušíš.“

„Mám své metody. Neměj strach zlato.“

Táta na mě bude čekat na letišti. Co ale neví, že je se mnou Ashley. Po tom všem, co se stalo, mě podporoval víc než máma, ale abych vám řekla pravdu, nevím, co řekne, až uvidí Ashley se mnou.

Jakmile jsme přistály, začala jsem se bát, jestli moje zavazadlo dorazilo sem a nezůstalo v Německu. Čekala jsem na oranžový kufr jako vždycky. Nejprve dorazil Ashleyin a po pěti minutách jsem opět uviděla oranžový kufr. Zvládl dlouhou cestu a byl zpátky v bezpečí mého náručí. Jsem divná, já vím.

„Vezmeme si taxi zlato?“

„Ehm… Ne… Někdo mě tu čeká.“

„Kdo?“

Než jsem jí mohla odpovědět, spatřila jsem čekajícího tátu. Jakmile se dveře otevřely, zjistila jsem, že brečím, protože mi opravdu chyběl. Nebyla jsem doma rok a půl. Vběhla jsem mu do náručí a vložila do svého objetí všechno.

„Princezno… Stýskalo se mi zlatíčko.“

„Taky se mi stýskalo tati.“

„Máš všechno?“

„Jo.“

„Pojď. Parkuji venku.“

„Vydrž chvilku. Je tu někdo se mnou.“

„Kdo?“

Ashley byla hned za mnou a bylo zvláštní, že ji táta nepoznal. Vzala jsem ji za ruku a cítila jsem, jak je upocená. Ashley byla nervózní.

„Ashley, táta.“

„Ashley?“

„Moje přítelkyně.“

„Ach… Zdravím Ashley.“

„Tati… Tohle je Ashley. Moje bývalá a současná přítelkyně.“

„Jo aháá… Tahle Ashley.“

„Ano, pane Carline. Ráda Vás poznávám.“

„Já tebe taky drahoušku. Měly jste příjemný let?“

„Byl dobrý. Děkuji.“

Měla jsem radost z toho, jak se táta choval k Ashley. Byla už tak nervózní, a kdyby se k ní choval jinak, jsem si jistá, že by to nevydržela. I přesto jak silná je.

Při cestě zpátky ke mně domů jsme s tátou mluvili o všem a ničem. Ashley tu a tam odpovídala na tátovy dotazy. Zajímalo mě, proč se nezeptal, proč je tu Ashley se mnou nebo jak to, že jsme spolu. Ale hádám, že takový prostě můj táta je a proto ho mám tak moc ráda.

O hodinu později jsme byly před mým domovem. Opravdu se mi stýskalo po mém bytě. Táta se o něj staral, když jsem byla pryč. Jakmile jsme byly venku, Ashley přišla ke mně blíž. Věděla jsem, na co se mě chce zeptat…

„Spence… Mohl by mě tvůj táta hodit do nějakého hotelu poblíž?“ Tomu jsem se musela usmát… „Proč se směješ?“

„Pojď blázínku. Tohle je můj domov. Takže tu zůstaneš se mnou. Bydlím tu sama.“

„Sama?“

„Ano.“

Táta bez jakéhokoliv ptaní vzal Ashleyin kufr a my ho následovaly dovnitř. Ashley mi věnovala polibek a já nemohla myslet na nic jiného než, že je tu Ashley se mnou a já nebudu muset spát sama po té dlouhé cestě. Moje holka bude spát hned vedle mne…


23

Z Ashleyina pohledu

Surrealistické. To znamená bizarní nebo snové. Nejsem hloupá. Možná jsem dokončila vysokou až po letech, ale nebylo to kvůli tomu, že bych nebyla chytrá. Bylo to proto, že jsem byla rebel. Takže… Všechno v mém životě je právě teď surrealistické. Spencer, náš vztah, následování jí sem do Řecka. Snové.

Když jsme byly na letišti, myslela jsem, že umřu. Cítila jsem, jako bych ji ztrácela, i když to nebyla pravda. Musela odjet kvůli práci, ale stejně to bylo, jako bych ji už nikdy neměla vidět. Nedokáži to vysvětlit. Když jsem ji viděla odcházet, věděla jsem, co chci udělat. Běžela jsem a koupila si letenku do Řecka.

Když jsem se dostala k odbavení, byla tam spousta lidí. Začala jsem bláznit. Potřebovala jsem se dostat dopředu bez ohledu na cokoliv. Možná jsem odstrčila pár lidí a možná mě nazvali různými výrazy, ale bylo mi to jedno. Když jsem konečně dosáhla svého cíle, měla jsem před sebou jen jednu osobu. Než mohl cokoliv udělat, zeptala jsem se, jestli by mě pustil před sebe. Vysvětlila jsem mu, že láska mého života odjíždí a já musím být s ní. Ano, řekla jsem s ní. No byl to mladý muž, já holka zamilovaná do jiné holky. Mám pokračovat? Jeho odpověď byla, ‚jen račte‘ s širokým úsměvem samozřejmě. Políbila jsem ho a vzala si svou letenku.

Neměla jsem sebou nic. Žádné oblečení ani nic jiného. Dokonce i auto jsem měla na letištním parkovišti. Vytáhla jsem mobil z kapsy a zavolala Kyle, že letím se Spencer. Ječela na mě po telefonu a nazvala mě šílenou, ale láska je šílená. A já byla šíleně zamilovaná do Spencer. Řekla jsem jí, že mám auto zaparkované tady a že chci, aby se mi postarala o kytky.

Měla jsem jen 10 minut, abych se dostala k bráně, kde už bylo moje letadlo připraveno k odletu. Jak všichni víte, letadlo neodletí, pokud nejsou všichni cestující na palubě. Představte si, že naše brána byla na druhé straně letiště. Díkybohu, že jsem ve formě a mohla jsem běžet, jinak by na mě čekali víc než 5 minut. Když jsem se dostala k bráně, podala jsem svou letenku té paní. Dostala jsem se dovnitř a pátrala po Spencer. Moje sedadlo nebylo poblíž Spencer a já doufala, že bude mít vedle sebe místo, takže bych si mohla sednout k ní. A seděla sama. Dívala se ven z okýnka. Věděla jsem, že je její sedadlo u okýnka, protože tak vždycky cestuje. Přišla jsem blíž a poklepala ji po rameni. Otočila se čelem ke mně a vypadala překvapeně.

„Je tohle místo volné?“ jo já vím. Umím být rádoby vtipná, ale i tak mě miluje.

„Ano…je.“

„Super.“

Když kráčela pryč, nemohla jsem dýchat. Teď jsem zase žila. Protože, když jste pryč od člověka, které ho milujete nejvíc, všechno se zdá černé. Následovala jsem svou lásku do Řecka, aniž bych věděla, co bude dál. Jen jsem s ní chtěla být.

Let byl dlouhý. Trochu moc dlouhý, ale dobrá věc je, že z naší tříhodinové přestávky ve Frankfurtu jsem měla opravdu radost. Koupila jsem si ani nevím kolik oblečení a chtěla jsem koupit také něco Spencer, ale nenechala mě. Ale ví, že jsem tvrdohlavá a koupila jsem jí tričko, které jí moc slušelo a její oblíbený parfém. Dokázala bych jí koupit celý svět, pokud by to šlo, protože je mojí princeznou a protože nic nechce. Tak vím, že mě miluje proto, jaká jsem a ne proto, co mám.

Cestou do Frankfurtu jsem spala a teď bylo na čase, aby se prospala ona. Vypadala jako anděl, když spala. Nedělala jsem nic, jen se na ni dívala. Nechrápala, ale slintala a byla tak rozkošná. Vískala jsem ji ve vlasech a líbala ji na čelo. Kdykoliv jsem to udělala, usmála se. Zvláštní je, že jsem věděla, že spí, ale stejně mě dokázala vycítit, jako jsem já dokázala vycítit ji. Je to moje děvče, můj anděl. Moje pravá a jediná láska.

Než jsme přistáli v Aténách, slyšela jsem pilota říkat něco řecky. Její jazyk se zdál, já nevím, těžký k pochopení. Jak jím dokáže mluvit tak plynně, to bylo mimo mé chápání. Ale hádám, že jelikož vyrostla v Řecku a chodila tam do školy, tak je má otázka v podstatě pitomá. Samozřejmě, že mluvila plynně řecky. Co jsem ale zbožňovala nejvíc, byly její grécismy. I když studovala rok ve Státech, stále používala své grécismy, které mi připadaly tak roztomilé. A její přízvuk? Ještě roztomilejší. Přála bych si, abyste ji mohli slyšet mluvit.

Když jsme konečně přistály, nevěděla jsem, kde budu spát. Snažila jsem se ji přesvědčit, aby spala se mnou v hotelu, který bychom našly, ale pokaždé se usmála.

Jakmile jsme přistály a našly svá zavazadla, myslela jsem, že si vezmeme taxi, ale zase jednou mě překvapila. Dveře se otevřely a já spatřila jejího otce. Po čtyřech letech jsem si pořád pamatovala jeho tvář. Nemůžete zapomenout na to, když jste nazí v posteli se svou přítelkyní a dva rodiče na vás hledí. Ne. Na to nejde zapomenout.

Stála jsem hned za ní, když ho objímala. Byla jsem setsakra nervózní. Nevěděla jsem, co řekne, až na mě spočinou jeho oči. Nevím, co bych tak měla říct. A abych vám řekla pravdu, bála jsem se. Bála jsem se, protože jsem nevěděla, co Spencer udělá, až mě tu s ní její otec uvidí. Byla jsem k smrti vyděšená, že se se mnou rozejde. Zadržela mě od ještě temnějších myšlenek, když mě vzala za ruku.

„Ashley, táta.“ Nevěděla jsem, co to znamená. Neposlouchala jsem, když spolu mluvili. Jen jsem uslyšela své jméno a vrátila se do skutečnosti.

„Ashley?“

„Moje přítelkyně.“ Nazvala mě svou přítelkyní před svým otcem. Teď jsem se třásla, ale stále mě držela za ruku.

„Ach… Zdravím Ashley,“ pronesl a pokývl hlavou. Nečekala jsem takovou reakci.

„Tati… Tohle je Ashley. Moje bývalá a současná přítelkyně.“

„Jo aháá… Tahle Ashley.“

„Ano, pane Carline. Ráda Vás poznávám.“ Jako bych mohla říct něco jiného. Cítila jsem se trapně, abych vám řekla pravdu, ale její táta se zdál v pohodě. Věděla jsem, že její rodiče o ní ví, ale nikdy jsem se jí neptala, jaký je její vztah s nimi. Pan Carlin se zdál v pohodě.

„Já tebe taky drahoušku. Měly jste příjemný let?“

„Byl dobrý. Děkuji.“

Cestou k jejich domu, jak jsem předpokládala, jsem poslouchala, jak se Spencer se svým tátou baví o všem možném. Ptal se jí na její práci a na cestu po Jižní Americe, ptal se na její prarodiče, ale vůbec se jí nezeptal na mne. Jak to, že jsme tady spolu. Jak to, že jsem zase její přítelkyní, když jí řekli, aby se se mnou rozešla. Neptal se, a abych řekla pravdu, bylo to tak nejlepší. Na co se mě ptal, bylo, jestli pracuji, jaká byla cesta a na takovéto jednoduché věci.

O hodinu později jsem věděla, kde jsme. Připomnělo mi to, kde jsem bydlela tenkrát. Věděla jsem, že jsme blízko jejich domu. Myslela jsem jen na to, že si seženu hotel poblíž. Pan Carlin zastavil před nějakým blokem činžáků. Vyndal Spenceřin kufr z auta a šel dovnitř. Naklonila jsem se blíž k Spencer a zeptala se jí, jestli by mě její otec mohl odvézt někam poblíž. Zase se usmála a já se nemohla nezeptat proč.

„Proč se směješ?“

„Pojď blázínku. Tohle je můj domov. Takže tu zůstaneš se mnou. Bydlím tu sama.“

„Sama?“

„Ano.“

Nevěděla jsem, že žije sama. Když mluvila o svém domově v Řecku, myslela jsem, že tím myslí dům svých rodičů. Ale to, že žije sama, mi udělalo opravdu radost. Vzala jsem její tvář do dlaní a věnovala jí něžný polibek. Nechtěla jsem, aby nás viděl její táta. Věděl o nás, ale nechtěla jsem líbat jeho dceru před ním. To by nebylo správné. Její táta odnesl naše zavazadla do jejího bytu. Popřál nám dobrou noc a nechal nás samotné.

„Takže zlato? Líbí se ti můj byt?“

Její byt nebyl velký. Měl dvě ložnice, kuchyň, koupelnu a obývací pokoj. Pro ni byl ale dokonalý. Já jsem zvyklá na to, kde bydlím v Kalifornii, ale tohle byl její byt. Viděla jsem v něm její vliv. Stěny byly oranžové a zelené. Měla na nich úžasné malby. Její lednička a sporák byly ocelové. Byly minimalistické a líbily se mi. Její záclony byly světle žluté a světle červené. Měla dvě červené pohovky a oranžové křeslo. Jednoduše bylo její bydlení skvělé a velice uvolňující.

„Moc se mi líbí zlato. Je překrásný.“

„Pojď se mnou, abych ti mohla ukázat naši ložnici.“

Líbilo se mi, jak nazvala svou ložnici ‚naší‘. Cítila jsem se, jako by to byl náš domov.

Její ložnice byla ve stejných barvách jako obývák. Oranžové stěny s trochou žluté, obraz Sydneyské opery a její stůl. Malá, ale nádherná. Co se mi moc líbilo, byla manželská postel, kterou tam měla. A co by se dalo dělat v té posteli… Mmm…

„Líbí se ti kotě?“ Nic jsem neřekla. Jen jsem ji prostě políbila a vzala do náručí. Bylo by mi jedno, kdyby její byt měl jen postel. Měla jsem ji a to mi stačilo.

„Miluji tě Spence.“

„A já miluji tebe. Hrozně moc slečno Daviesová. Chceš se vysprchovat broučku? Můžeme si vybalit až zítra.“

„Ano. Vážně potřebuji sprchu. Máte zájem si ji dopřát se mnou slečno Carlinová?“

„Mmm… Lákavé… Pokud slíbíš, že budeš hodná holka, tak možná.“

„Nevím, na co narážíš. Já jsem vždycky hodná holka.“

„Vždycky ne zlato. Většinou jsi zlobivá holka.“

„Ale tobě se líbí tahle moje stránka broučku.“

„Mně se na tobě líbí všechno miláčku. Takže svlékneš se sama nebo chceš, abych ti pomohla?“ Ach ten úšklebek znám. Tak moc dobře ho znám. Samozřejmě, že jsem se svlékla a dělala jsem to velice pomalu. Mohla jsem sledovat, jak si kouše spodní ret. Někdo by mohl předpokládat, že budeme po té dlouhé cestě unavené. Řekněme, že nikdy nebudu moc unavená na milování se se svou přítelkyní.

Jakmile jsem se zbavila posledního kousku oblečení, kterými byly mé kalhotky, přišla jsem k ní blíž a začala ji líbat na rty a krk. Sundala jsem jí tričko a rozepnula kalhoty. Svlékla jsem jí z kalhot společně s kalhotkami a měla jsem ji tam jen v podprsence… Pohlédla na mne a sundala si ji sama, aniž by ode mne odtrhla oči…

„Jdeš za mnou kotě?“

„Veď mě.“

Následovala jsem ji do koupelny. Bylo dobře, že měla sprchový kout a ne vanu, protože jsem uvažovala o tom, že si ji vezmu opřenou o stěnu. Vzala sprchovou hadici a skrápěla mou pokožku. Bylo to skvělé, protože používala i své ruce. Všechno se Spencer bylo jako naše poprvé. Stály jsme pod vodou a já ucítila, jak se její ruka dotýká mého vlhkého nitra.

„Ach Bože miláčku…“

„Tak hrozně po tobě toužím Ash…

Zatímco mi třela klitoris, já jí dělala přesně to stejné a Bože… Vlhla jsem ještě víc jen z toho, jak úžasná byla na dotek. Po pár minutách jsme byly připravené se udělat jedna druhé na prsty. Tak moc jsem ji chtěla, že už jsem to nedokázala zadržovat. Nechtěla jsem nic, než se pro ni udělat. Křičet její jméno…

„Speeeeencer… zlaaaato…

„Udělej se pro mě broučku… Chci, aby nám to přišlo najednou.“ Věděla jsem, že už skoro jsem, stejně jako jsem věděla, že i ona. Přišlo nám to oběma, křičíc navzájem naše jména…

„Boooooože koootě… Aaaash…“

„Jsi úžasná broučku… Miluji tě.“

„Já tebe taky…“

Dlouhá cesta, milování se s mou přítelkyní a spánek hned vedle ní. Skvostné…


24

Měli jste už někdy špatný pocit, že se něco stane? Jako šestý smysl? Když máte ten pocit, který vám říká, že byste něco neměli dělat, nebo chodit ven nebo někam jet. Někdy musíte naslouchat tomu, co vám říká vaše srdce.

Ode dne, kdy jsme opustily Státy, jsem měla špatný pocit. Nevím, co to mělo být, ale probouzela jsem se v noci zalitá potem. Nechtěla jsem děsit Ashley, protože jsem sama nevěděla, co se to děje.

Měla jsem zůstat v Aténách jen týden. Snažila jsem se být s Ashley tak moc, jak jen jsem mohla, protože jsem nevěděla, jak dlouho budu pryč tentokrát. Mohla jsem vidět v jejích očích, že je smutná, ale měla jsem alespoň radost, že je tu se mnou. Usínaly jsme a probouzely se spolu. To bylo nejdůležitější.

Promluvila jsem si s mámou. Hovor nebyl moc zajímavý. Myslela jsem, že by teď mohla pochopit, že takováhle jsem a Ashley je tou, která mě činí šťastnou. Samozřejmě jsem jí řekla, že Ashley je tady a že bydlí u mě. Nic na to neřekla, jen přikývla a pokračovala v hovoru, který jsme vedly. Ráda jsem viděla svého bratra. Jak to že kluci dospívají tak rychle? Neviděla jsem ho rok a teď vypadá starší než já. Už je vysoký jako táta. Příjemný mladý muž. Pořád si pamatuji, jak hrál hry na počítači, když mu bylo čtrnáct. Teď je mu devatenáct a studuje archeologii. Ale jsem si jistá, že nepřestal hrát své hry.

Dny a noci přicházely a odcházely. Jednoho dne jsem obdržela telefonát, na který jsem čekala. Pořád jsem nevěděla, kam mě tentokrát pošlou. Byla jsem zvědavá. Milovala jsem cestování. Na tom není nic nového, ale když máte někoho, koho tak moc milujete a vaše práce vyžaduje, abyste odjeli, není to snadné. Toho rána se ten pocit, který jsem měla, ještě zhoršil.

„Spencer… Chyběla jsi nám. Ty fotky, které jsi nám poslala, byly úžasné. Pan Papastavrou se v tobě nemýlil. Jsi velice talentovaná fotografka.“

„Mockrát Vám děkuji pane.“

„Jaká byla tvoje dovolená?“

„Hezká. Navštívila jsem své prarodiče.“

„Pěkné. Jsi nadšená, že jsi zpátky?“

„Samozřejmě.“

„Fajn. Pojď do mé kanceláře. Musím ti říct o tvé nové cestě.“

Jsem nadšená, že jsem zpátky? Nevím. Ano i ne. Byla jsem nadšená, že jsem zpátky v Řecku, ale nebyla jsem nadšená, že musím znovu opustit Ashley. Přála bych si, aby všechno v životě bylo jednoduché. Ale naneštěstí není.

„Spencer, tenhle úkol bude trochu obtížný. Ty víš, co se teď děje na východě. Ty a naši nejlepší fotografové máte namířeno do Iráku a Afghánistánu. Další naše vydání bude mít co dočinění s válkou.“

Když mi to řekl, zastihlo mě to nepřipravenou. Irák? Afghánistán? Válka? Nevím, jestli jsem na to připravená. Nikdy jsem neměla ráda války. A moje země měla za sebou v historii už mnoho válek. Nevím, jestli se chci ocitnout uprostřed něčeho, co zahrnuje tolik bolesti.

„Pane, velice Vám děkuji, ale já nevím… Možná, že nemám dost zkušeností, abych byla v tom týmu. Pracuji tu jen něco přes rok.“

„Spencer, jsi nejtalentovanější fotografka, jakou jsem kdy viděl. Takže prosím. Tvoje předchozí práce byla úžasná. Slibuji ti, že všechno bude v pořádku. Nemusíte být na bojišti. Nikdy bychom vás nedostali do takové situace. Budete mít své průkazy a budete chráněni vojáky.“ Byla to moje práce a nemůžete odmítnout práci…

„Kdy odlétáme?“

„Za tři dny. Všechno, co potřebuješ, najdeš v těchhle deskách. Pokud by ses chtěla na cokoliv zeptat, zavolej mi.“

„Díky.“

Při odchodu z jeho kanceláře jsem držela ty desky křečovitě v rukou. Ještě jsem je neotevřela. Že bych se bála? Byla to má práce a musela jsem se chovat profesionálně. Být fotografkou není snadné. Moje předchozí cesta byla jednoduchá a překrásná, ale tahle, ta pro mě bude těžká. A Ashley… Jak jí mám říct, že tam pojedu? Ve Státech stále prolévají slzy kvůli té válce. Jen doufám, že všechno bude v pořádku, jak říkal šéf. A co říct Ashley? Ještě nevím. Zvažovala jsem, že jí to neřeknu. Nechtěla jsem jí dělat starosti. Musím přijít na to, co jí říct, než se vrátím domů.

Cesta zpátky domů byla nesnesitelná. Hodina mi připadala jako rok. Pořád jsem přemýšlela, co říct Ashley. Řeknu jí, že pojedu do Skotska. Ano. Skotsko je nádherné a je to jedna z těch zemí, které jsem chtěla navštívit. Skotsko, to je ono.

„Slečno… Slečno… Promiňte. Jsme na místě.“

„Ach. Omlouvám se. Kolik to je?“

„15 Euro.“

„Díky.“

Když jsem otevřela dveře svého bytu, našla jsem Ashley, jak sedí v obýváku a dívá se na televizi. Líbilo se mi, vrátit se domů a najít ji tu. Jakmile jsem zavřela dveře, odvrátila svůj zrak od televize a já spatřila ten její úsměv, který pokaždé, když jsem na ni hleděla, mě prostě přinutil roztát. Tak hrozně moc jsem ji milovala…

„Spence, jsi zpátky.“

„Ano, po velice dlouhém dni,“ pronesla jsem a políbila ji na čelo. Položila jsem své desky na stůl a posadila se vedle ní.

„Důležitý den?“

„Velice. Takže cos dělala, zatímco jsem byla v práci?“

„Koukala na něco v televizi.“

„Ale Ash… Vždyť neumíš řecky.“

„Jelikož mě neučíš slečinko, musím se učit sama.“

„Hele… Snažila jsem se, ale ty se mnou nespolupracuješ. Je těžké tě učit.“

„Možná se dost nesnažíš.“

„Jo jasně…“

„Takže?…“ řekla a pohlédla na mě těma smutnýma očima. Věděla jsem, co tím ‚takže‘ myslí. A věděla jsem, že jí budu lhát. Ale bude to pro ni nejlepší. Alespoň doufám, že je to to nejlepší.

„Takže?…“

„No tak Spence. Ty víš, co tím myslím. Kam tě posílají?“ Na chvíli jsem se odmlčela. Přemýšlela jsem, že bych jí řekla pravdu, ale nemohla jsem.

„Skotsko. Chtějí, abych vyfotila Nessie?“

„Koho?“

„Nessie. Lochneskou příšeru.“

„Děláš si ze mě srandu, že jo?“

„Ne. A když už tam budu, budu muset vyfotografovat duchy žijící na opuštěných hradech.“

„Fajn, teď vím, že si ze mě utahuješ."

„Ano zlato. Teď ano. Ale musím vyfotit hrady a všechno, co je ve Skotsku.“

„Hezké, a víš už, kdy se vrátíš?“ Na to jsem se neptala ani se nedívala do svých desek. Moje odpověď bude pravdivá…

„Ne. Ale vím, kdy odjedu.“

„Kdy?“ Její hlas měl smutný tón, který jsem nesnášela. Nechtěla jsem ji rozesmutňovat. Nedívala se na mě.

„Za tři dny. Co hodláš dělat? Vrátíš se do Států?“

„Nic mě tam nečeká.“

„Ash… Máš Kylu a své studenty. Jistěže tam někoho máš.“

„Nemůžu tam být Spence. Potřebuji ti být blíž. Pokud bych byla ve Státech, byla bych od tebe hrozně daleko a to nechci. Ty…ty chceš, abych odešla? Můžu si najít hotel a zůstat tam, pokud mě tu nechceš.“

„Broučku, ne. Samozřejmě že ne. Chci tě tu. Můžeš tu zůstat. Můj byt je i tvůj. Ano?“

„Dobře.“ Naklonila jsem se blíž a políbila ji. Nelíbala jsem ji už asi 7 hodin a její polibky mě vždycky uklidňovaly. Ona mě vždycky uklidňovala.

„Zlatíčko, jdu se vysprchovat. Chceš něco jíst?“

„Mmm… Máš nějaký nápad?“

„Přemýšlela jsem…o pizze.“

„Neee… Nechci pizzu.“

„Co třeba čína?“

„Neee… Nechci ani čínu. Co třeba takovou tu věc s masem na špejli?“ Musela jsem se tomu smát. Byla tak rozkošná.

„Myslíš souvlaki?“

„Jo, to. Můžeme si to objednat?“

„Ano, můžeš to objednat. Támhle je telefon.“

„Ale Spence, já neumím řecky.“

„Ach promiň Ash. Kolik?“

„Hmm… Tři.“

„Fajn.“

Objednala jsem to a šla do koupelny. Vzala jsem si své desky dovnitř, takže jsem si je mohla o samotě projít. Nechtěla jsem, aby je Ashley našla a přečetla si je. Irák, Afghánistán. Tři měsíce. Tři měsíce nebyly tak moc, ale měla jsem obavy kvůli tomu, kam jsem měla namířeno. Nebyla jsem válečný dopisovatel. Byla jsem jen fotografka. Asi jsem zůstala v koupelně déle než hodinu, protože Ashley zaklepala na dveře a vrátila mě tak do reality.

„Zlato, jsi tam v pořádku? Ty solaki jsou tady.“ Smála jsem se, když jsem otevírala dveře…

„Ash, jsou to souvlaki. Ne solaki.“

„Každopádně, jsi hotová?“

„Ano jsem.“

Ležely jsme tam, užívajíc si společnost té druhé. Zítra bude další den a bude to zase o den blíž k mému odjezdu. Zítra zavolám tátovi a řeknu mu o svém úkolu. Alespoň někdo to musí vědět…

„Takže… Lochneska, co?“

„Jasně, nevím, čemu se směješ. Lochneska Ash.“

„Nikdy jsem nebyla ve Skotsku.“

„No, Skotsko je velice krásná země.“

„Můžeme tam jet jednoho dne spolu? Jelikož tam jedeš, tak mi budeš moct příště všechno ukázat.“ Musela jsem se usmívat, protože v nitru jsem plakala a ječela. Musela jsem se usmívat a říct jí, že tam samozřejmě pojedeme. Vzala bych ji i ke hvězdám, pokud by mne o to požádala.

„Samozřejmě, že můžeme.“ Byla jsem unavená a věděla jsem, že po své sprše usnu přitisklá na ni. Ona to už znala.

„Zíváš zlato?“

„Jsem utahaná.“

„Tak pojďme do postele.“

„Ale Ash, na tebe je brzy.“

„Můžeš spát a já si můžu číst.“

„Číst? Vážně Ashley?“

„Sklapni. Samozřejmě že čtu.“

„Proč jsem tě nikdy dřív neviděla číst?“

„Možná, že před tebou jsem to nedělala.“

„Hmm… Máš taky brýle?“

„Ty jsi neuvěřitelná.“

„Ale no tak. Ty víš, že máš. Neschovávej je před svou přítelkyní.“

„Možná.“

„Možná co?“

„Možná, že mám brýle.“

„Hmm…rajcovní… Nemůžu se dočkat, až je na tobě uvidím.“

„Jen pokud budeš hodná.“

„Já jsem vždycky…“ než jsem to mohla dokončit, políbila mě. Políbila mě a byl to tak dobrý pocit.

„Možná, že nechci, abys pro jednou byla hodná.“

„Uvidím, co s tím udělám.“

„Teď pojď moje ospalá princezno. Můžeš spát a já ti budu číst.“

„Mmmm… To se mi líbí…“

Zítra bude další den. Hodlám si užít svoje dny s Ashley tak moc, jak jen budu moct. A za tři měsíce se vrátím do jejího náručí.


25

Scenérie byla jako na těch fotkách, které vídáte. Domovy rozbombardované, zničené. Všechno šedé a černé. Děti utíkající po cestách, matky plačící nad svými milovanými. Smrt byla všude. Můj tým byl neustále spolu. Měli jsme vojáky chránící nás. Měli jsme své průkazy říkající, že nejsme novináři, ale jen fotografové. Bála jsem se. Bála jsem se smrti. Bála jsem se, že jsem Ashley neřekla, jak moc ji miluji. A pak prásk…

Probudila jsem se zpocená. Probudila jsem se, protože Ashley volala mé jméno. Byl to jen sen. Poslední dva dny jsem měla ten samý sen. Sen, ve kterém po mně někdo vystřelil a pak jsem se probudila. Dva dny a já stále Ashley neřekla nic o tom, kam ve skutečnosti pojedu. Ale věděla jsem, že je to špatně. Potřebovala to vědět. Nemohla jsem to už před ní tajit. Nezaslouží si to. A začaly jsme znovu od začátku. Žádné lhaní. Slíbila jsem jí to.

„Spence, co to bylo broučku? Zase ten sen?“

„Jo.“

„Jsi v pořádku?“

„Ani ne Ash…“

Věděla jsem, že je to teď nebo nikdy. Nechtěla jsem, aby se ten můj sen stal skutečností. Byla jsem připravená na to, co přijde. Byla jsem připravená na její reakci… Alespoň jsem si myslela, že ano.

„O co jde Spence?“ snažila se mě uklidnit jediným způsobem, který znala. Položila mi ruku na záda a kroužila tam svými prsty.

„Ash… Lhala jsem,“ až do téhle chvíle jsem se jí nedokázala podívat do očí. Ale teď jsem to potřebovala vědět. Pokud se podívám do těch hnědých očí, budu to vědět…

„Cože jsi?“

„Lhala jsem ti o své cestě,“ vstala z naší postele a začala rázovat tam a sem. Nevěděla jsem co dělat. Nevěděla jsem co říct. Pokusila jsem se na to podívat z jejího pohledu a pochopit ji.

„Já to nechápu. Zítra odjíždíš. Co je s tvou cestou?“

„Nejedu do Skotska,“ pronesla jsem se zrakem odvráceným od ní. Nemohla jsem se jí podívat do tváře. Nechtěla jsem vidět, jak je na mě naštvaná, i když na to má naprosté právo.

„A kam jedeš? A proč jsi mi lhala Spence? Já tomu nerozumím.“

„Irák,“ zašeptala jsem to jméno.

„Kam?“

„Irák,“ řekla jsem ještě jednou.

„Kam že jedeš?“

„Prosím Ash, prosím, nenuť mě to opakovat. Jedu do Iráku a lhala jsem ti o tom. Omlouvám se, že jsem to udělala. Nechtěla jsem ti dělat starosti.“

„Nemůžu uvěřit, že se tohle děje. Lhala jsi mi o něčem takhle důležitém Spencer? Jak jsi jen mohla? A Irák? Žila bych v nevědomosti, dokud bys tam byla? Hezké. Fakt hezké. Tak dospělé od tebe. A to jsem si myslela, že ses změnila.“

Je to pravda. Říká se, že někdy vás slova mohou ranit stejně, jako facka do tváře. A měla pravdu. Očekávalo se, že budu dospělá žena a ne to dítě, které znala dřív. Ale já jí nechtěla dělat starosti. Moje chyba.

Zůstala jsem tam. Nic jsem neříkala. Jako bych snad mohla. Pořád rázovala po pokoji a nedokázala se na mě ani podívat. Jen jsem si přála, aby se na mě dokázala podívat.

„Čekalo se, že začneme od začátku. Aby náš vztah byl silný, je třeba, abychom k sobě byly upřímné. Pořád nemohu uvěřit, že jsi mi všechny tyhle dny lhala Spencer. Co jsi čekala, no? Že se tam něco stane a já na to přijdu až o několik dní později? Že bude lepší, když mi někdo poví, že jsi byla raněna a já bude žít v představách, že jsi ve Skotsku?“

„Máš naprosté právo zlobit se na mě. Chápu to.“

„Zlobit se? Myslíš, že se zlobím? Já mám zrovna takový strach. Tak moc se bojím a jsem na tebe naštvaná, že jsi mi o tom neřekla.“

„Ještě jednou. Naprosto to chápu. Jestli chceš odejít a potřebuješ čas, abys o nás přemýšlela…“

„Odejít?“

„Ano, lhala jsem ti. Říkala jsi, že se nezlobíš, ale můžu to vidět a slyšet. Ještě jednou se omlouvám. Nevím, co jiného bych mohla říct, než že mě to mrzí.“

Začala jsem brečet. Bála jsem se, že ji ztratím. Bála jsem se, že mě moje hloupá chyba bude stát nás. Náš společný vztah. Nečekala jsem, že se vrátí zpátky na místo, kde jsem byla a sedne si vedle mě. Vezme mou ruku do své…

„Já vím, jakou máš práci. Věděla jsem to od té doby, co jsme spolu začaly mluvit. Vím, že to nebude jednoduché. Akceptovala jsem to. Akceptovala jsem, že tě neuvidím měsíce nebo i rok. Ale Spencer, tohle je Irák. A tys mi o tom neřekla. Vždyť víš, jaké to tam je. Jak by ses cítila, kdybych před tebou něco skrývala?“

„Pravděpodobně bych reagovala stejně jako ty.“

„A pro mě je to ještě těžší, protože jsi moje holčička. Nedokáži si představit, že tam jsi a musíš fotit ta mrtvá těla a všechno. Jsi pořád mladá.“

„Je mi 23, Ash.“

„O to nejde. Jde o to, že zítra odlétáš na to posrané místo a budeš tam sama. Přála bych si, abys zítra letěla do Skotska.“

„Také bych si to přála. Nechci jet Ash. Věř mi, že ne.“

„Takže tam budeš tři měsíce?“

„Irák a Afghánistán. Tři měsíce.“

„A Afghánistán?“ pronesla hledíc na mne. Myslela jsem, že už jsem se o tom zmínila, ale podle toho, jak se na mě dívá, asi ne.

„Jsou to jen tři měsíce Ash. Slibuji, že budu opatrná a budu ti volat každý den.“

„Myslím, že potřebuji na vzduch. Všeho toho je na mě moc.“

Potřebovala prostor a já jí poskytnu, co potřebuje. Měla jsem jí to říct hned na začátku. Ale teď to ví a to je to nejdůležitější. Hodlala jsem jí nechat rozhodnout se, co chce dělat. Já chtěla být s ní. Vrátit se po třech měsících zpět do jejího náručí. To je vše, po čem jsem toužila.

Po hodině přišla Ashley domů. Začínala jsem si dělat starosti. Můj byt byl blízko moře, tak jsem věděla, že tam půjde a uklidní se. Věděla jsem to, protože to bylo něco, co bych udělala sama. Pro nás byl oceán vždycky náš.

Seděla jsem v obýváku, když jsem uslyšela otevření dveří. Zdála se smutná. Zklamaná. Nevěděla jsem, co je horší. Aby byla mnou zklamaná nebo na mě ječela? Přišla a sedla si vedle mne. Vypnula jsem televizi a pohlédla na ni…

„Slib mi, že tam neumřeš. Protože pokud by se to stalo, nevím, co bych si počala. Slib mi, že budeš volat každý den a vrátíš se domů celá.“ Dotkla jsem se její ruky a usmála se. Nevím, co bych dělala, kdyby mě nechala. Nevím, jestli bych se odtamtud vrátila.

„Slibuji. Je mi tedy odpuštěno?“

„Co myslíš?“

„Nevím. Proto se ptám.“

„Ať už tě ani nenapadne, že bys mi znovu lhala, obzvláště o něčem takhle důležitém.“

„Dobře. Díky Ash.“

„Ví o tom tví rodiče?“

„Pověděla jsem o tom včera tátovi pro případ…vždyť víš.“

„Ne. Nechci to vědět. Něco jsi mi slíbila a radši to koukej dodržet.“

„Slíbila jsem to.“

„V kolik zítra odlétáš?“

„Brzy. V půl osmé.“

„Takže máme skoro 24 hodin spolu.“

„Jo.“

„Vraťme se do postele.“

Nevylezly jsme z postele celý den. Ležely jsme tam, mazlily se a spaly. Ashley vstala, jen aby nám udělala něco k jídlu, protože mi kručelo v břiše a pak se vrátila zpátky a muchlovala se se mnou pod peřinou. Byla jsem ráda, že neodešla, protože nevím, jestli bych to zvládla. Nevím, jestli bych přežila znovu tu samou bolest.

Naneštěstí ale čas uhání hrozně rychle… Byl tu další den a já se přistihla, jak si balím poslední věci. Ashley mi pomáhala. Nelíbila se mi celá ta situace… A pokud jsme měly mít nějakou budoucnost, musím si rozmyslet, co budu dělat, až se vrátím z Iráku.

„Jsi připravená Spence? Tvůj táta je tady.“

„Jo, jsem hotová. Pojďme.“

Moji rodiče byli dole stejně jako můj bratr. Dělali mi to ještě těžší. Ashley měla slzy v očích, ale snažila se je zakrýt. Byla to moje práce a oni mi ji ztěžovali. Nebyla jsem voják. Za tři měsíce se vrátím.

„Pojeďme princezno. Musíme tam být za půl hodiny.“

Všichni jsme se naskládali do tátova auta. Díkybohu za džípy. Po celou cestu na letiště setrvávali všichni v tichosti. Ashley mě držela za ruku a většinu času ji tiskla. Věděla jsem, že má obavy a já to cítila přesně stejně. Ale dala jsem jí slib. A dodržím ho.

„Spence, jdi dovnitř s ostatními. Musím zaparkovat a pak si vás najdu.“

„Dobře taťko.“

Máma se chovala slušně a to mě překvapilo. Věděla, že ať by řekla o mně s Ashley cokoliv, tentokrát bych ji neposlouchala. Pokud chce být součástí mého života, bude muset přijmout Ashley a mě. Glenovi to na druhou stranu bylo fuk. Byl ztracený ve svém světě.

Odevzdala jsem svůj kufr a odbavila se. Měla jsem jen půl hodiny, než budu muset projít branou a rozloučit se se svou rodinou a Ashley.

„Spencer, buď tam prosím opatrná, ano? Volej nám každý den. Drž se blízko u vojáků.“

„Ano tati. Neměj strach. Nejsem blázen, abych skákala doprostřed palby.“

„Spencer, myslím to vážně.“

„Říkala jsem jí to samé pane Carline a slíbila mi to.“

V tu chvíli mě vzala máma za ruce a pohlédla mi do očí.

„Prosím buď opatrná. Ať si my ani Ashley nemusíme dělat starosti, ano?“

„Ano mami.“

„Princezno, hodláme vám dát pár minut s Ashley. Tak pojď sem a obejmi a polib tátu.“

Políbila jsem svou rodinu a pevně si je přitáhla k hrudi. Když jsem v osmnácti odlétala do Států, nebylo to takové. Nevím proč, ale právě teď mi to lámalo srdce.

„Ashley. Počkáme na tebe venku, dobrá?“

„Ano, pane Carline. Díky.“

A pak jsme tu byly jen já s Ashley. Seděly jsme vedle sebe, já s hlavou na jejím rameni. Objímala mne a šeptala mi, jak moc mě miluje. Brečela jsem a ona také.

„Spence, vrať se mi, ano?“

„Vrátím. Budu ti volat každý den.“

„To bys měla.“

„Starej se o náš domov, ano? Nechci se vrátit a najít všechny kytky uschlé.“

„Neměj strach.“

Bylo na čase rozloučit se. Bylo na čase, abych zase odešla a pokusila se neohlížet. Ale věděla jsem, že toho nebudu schopná.

„Polib mě.“

Naklonila jsem se blíž, sevřela jí tvář do dlaní a pořádně ji políbila. Nemohla jsem… Chtěla jsem zůstat a neopouštět ji…

„Běž, protože pokud nepůjdeš, nepustím tě.“

„Miluji tě.“

„Já tebe víc a neříkej, že to není možné,“ řekla a usmála se na mě. Milovala jsem tenhle její úsměv a to bude to, co mě tam bude udržovat v bezpečí…

„To není možné.“

Naposled jsem ji políbila a podala svůj pas tomu chlapíkovi. Zastavila jsem se na chvíli a dívala se na ni. Ústy mi naznačila ‚Miluji tě‘ a já udělala to samé. Poslala jsem jí vzdušný polibek a snažila se neohlížet. Když jsem si myslela, že jsem dostatečně daleko, zastavila jsem se a ještě jednou se ohlédla. Pořád tam byla… Tehdy jsem ucítila, jak mě zase slzy pálí na tváři a dostala jsem od ní zprávu, abych na sebe dávala pozor… Netoužila jsem po ničem jiném, než aby byla tahle cesta za mnou…


26

Měli jste někdy šanci cestovat letadlem? To nebeské ticho nad mraky, zármutek nad zemí s deštěm a sněhem, když nad tím vším je takový klid, tak dokonalé? Nacestovala jsem toho ve svém životě dost a pokaždé, když letím, cítím, jako bych se dotýkala Boha. Cítím, že jsem blízko něčemu mimo nás. Něčemu čistému. Tak se cítím teď, když se dívám z okýnka na mraky. A ta obloha… Tak nádherná. Na chvíli jsem zapomněla, kam mám namířeno a jestli znovu dosáhnu tohoto ticha.

Ostatní fotografové byli už v Iráku. Byla jsem poslední, kdo dorazí. Poslední a nejmladší. Všichni to byli profesionálové s úžasnou předchozí prací v National Geographic a mnoha oceněními. Pracovat s nimi bylo něco, v co jsem doufala. Pracovat na tomhle konkrétním projektu… To ne.

Když jsme přistáli na letišti, věděla jsem, že tam na mě bude někdo čekat. Vesnice, ve které jsme měli bydlet, byla dvě hodiny cesty autem. Nějaký pan Ali Sanri na mě má čekat na letišti a odvézt mě tam. Jakmile jsem se dostala do haly, hledala jsem ceduli se svým jménem a když jsem ji objevila, vzpomněla jsem si na svoji první cestu do Kalifornie a moje prarodiče, čekající na mě s takovou cedulí. V tu chvíli jsme myslela na Ashley.

„Slečna Carlinová?“

„Ano, pan Sanri?“

„Ano slečno. Pojďte za mnou. Mám venku auto.“

Když jsme vyšli ven, nečekala jsem, že to bude takové. Nepřipomínalo mi to to, co jsem četla a viděla. Byla to prostě jen další země a další letiště.

„Slečno Carlinová, pojďme prosím. Musíme jet teď, protože později budou vojáci blízko té vesnice.“

A pak mě zasáhla skutečnost. To, co řekl, mě vrátilo do reality. Nebylo to prostě další letiště v Evropě. Nebylo to další zářivé město. Byla to země bolesti, město pláče a město smrti.

Naše vesnice byla mezi Bagdádem a městem Ramadí. Žilo tam jen 2000 lidí. Takže to znamenalo, že jsme byli blízko centru války.

„Jaký byl váš let slečno Carlinová?“

„Příjemný, díky.“

Pan Sanri nevypadal jako Arab. Alespoň ne jako ten druh, na který jsme zvyklý. Působil jako Evropan a jeho angličtina byla velice dobrá až na ten přízvuk samozřejmě. Byla jsem zvědavá, jak je to s ním…

„Pane Sanri, mohu se Vás na něco zeptat?“

„Samozřejmě slečno.“

„Co přesně tady děláte?“

„Jsem popravdě doktor. Narodil jsem se tu, ale když mi bylo osmnáct, přestěhovali jsme se s rodinou do Anglie. Když jsem dokončil univerzitu, rozhodl jsem se vrátit sem a pomáhat dětem a rodinám, které neměly peníze. A po tom, co začala válka, jsem nemohl odejít. Takže jsem pořád tady.“

„Chápu. Takže Vaše rodina je pořád v Anglii?“

„Ano. Moje matka, otec a tři sestry jsou pořád tam.“

„Jsem si jistá, že o Vás mají strach.“

„To ano. Tady je to velice obtížné, jak už víte. Bylo to tak již roky, ale válka všechno změnila v to nejhorší. Musíte být velice opatrná slečno.“

„Děkuji. Také mám rodinu, která má o mě strach.“

„Držte se blízko ostatních fotografů a vojáků a všechno bude dobré.“

„To doufám.“

Ta dvouhodinová jízda mi připadala, jako bych hrála ve filmu Emira Kusturicy. Dívala jsem se ven a nebylo vidět nic než opuštěné domy, zničené domy a lidé na ulicích kráčející do nikam. Vojáci a armádní džípy. Cítila jsem, jak se mi z toho pohledu zastavuje srdce. Cítila jsem se nepatrná. Být fotografem není snadné. Teď chápu, jak obtížné je být válečným dopisovatelem. Na co se musejí každý den dívat. Ano, přijet sem nebyla má volba, ale pobyt tady mě začal měnit jako člověka, i když jsem tu byla teprve dvě hodiny.

„Jsme na místě slečno. Budete bydlet s ostatními fotografy v tom domě támhle. Budu tady, kdykoliv budete cokoliv potřebovat.“

„Děkuji pane Sanri.“

Neměla jsem sebou moc věcí. Jen to, co jsem potřebovala. Věci, které se tady nedaly sehnat. A samozřejmě žádné kraťasy, šaty nebo cokoliv holčičího. Kalhoty a trika s dlouhými rukávy.

„Tady jsi Carlinová. Čekali jsme na tebe.“

„Ahoj Johne. Kde jsou ostatní?“

„Někde se tu potulují. Takže… Jsi připravená?“

„Jak jen to jde s ohledem na tohle místo a okolnosti Johne.“

„Asi máš pravdu.“

John byl velice dobrý fotograf. Nebyl o tolik starší než já. Bylo mu třicet dva a už procestoval celý svět. Čína, Evropa, Austrálie. Ať vás napadne libovolná země nebo město, tak on tam byl. Nebylo to pro něj poprvé, co měl fotografovat válku nebo její následky. Byl jedním z nejlepších a byl to dobrý kamarád.

„Johne, omluvíš mě na chvíli? Musím zavolat domů.“

„Jasně Carlinová. Jsem si jist, že mají obavy.“

„Díky.“

Přepnula jsem svůj telefon na mezinárodní volání. Věděla jsem, že mě to bude stát majlant, ale nevydržela bych neslyšet hlas Ashley nebo svých rodičů. Nejprve jsem zavolala rodičům a pak Ashley. Rodiče se ptali, jaký byl let, kde bydlím a jestli je všechno v pořádku. Ještě jednou mi připomněli, abych byla opatrná a abych jim zavolala zítra. Řekla jsem jim, že je mám ráda a pak zavolala Ashley. Po prvním zazvonění to zvedla.

„Spence?“

„Ahoj zlato. Jo jsme to já. Jak jsi věděla, že to jsem já?“

„Viděla jsem neznámé číslo a věděla jsem, že už jsi přistála. Volala jsem na letiště. Proč jsi mi nezavolala, jakmile jsi přistála, Spence?“

Naslouchání jejímu hlasu mi připomnělo ty mraky a jaký klid byl tam nahoře. Jakmile jsem uslyšela její hlas, myslela jsem, že ležím vedle ní a všechno, co jsem dnes viděla, bylo pryč.

„Ash, nemohla jsem ti volat rovnou. Někdo byl se mnou a nechtěla jsem, aby poslouchal, když se bavím se svou přítelkyní. Takže jakmile jsme se dostali do té vesnice, hned jsem ti zavolala.“

„Jaký byl let zlato?“

„Byl v pohodě.“

„A jaké to tam je?“

„Takové, jak to znáš Ash. Všechno, co jsme viděly v televizi, je skutečné. To je vše, co můžu říct.“

„Něco jsi mi slibila. Buď prosím opatrná, ano? Protože, kdyby se ti něco stalo…“

„Nic se nestane. Naše vesnice je chráněná a máme tu vojáky dnem i nocí. Takže se nestrachuj. Jsi příliš mladá, aby ti šedivěly vlasy.“

„I s šedými vlasy budu vypadat sexy.“

„Jsem si jistá, že budeš broučku. Ash… Musím jít. Zavolám ti znovu zítra, ano? Nevím, kdy, ale zavolám ti. Miluji tě.“

„Také tě miluji Spence. Navždy. Dobrou noc zlato.“

„Dobrou noc má lásko.“

Poté, co jsme dokončily náš krátký rozhovor, ucítila jsem, jak se mi oči plní slzami. Nechtěla jsem, ale nedokázala jsem slzy zadržet. Ale musela jsem se dát do kupy. Měla jsem nějakou práci a udělám ji, bez ohledu na cokoliv. A jak jsem slíbila své rodině, budu opatrná.

Za hodinu byli všichni fotografové v obývacím pokoji nebo jeho menší obdobě. Byla jsem tam já, John a dva další muži starší než John. Neznala jsem je osobně, ale věděla jsem, co jsou zač. Pan Sanri tu byl také, stejně jako jiný Arab, kterého jsem neznala.

„Tohle je Al Tandi Suab. Bude vaším překladatelem v případě, že byste něco potřebovali. Naučí vás některá slova a fráze.“

Všichni pozdravili pana Suaba a stejně tak já. Byla jsem tam jediné děvče a necítila jsem se moc pohodlně. Dobrá věc byla, že tam byl John.

Každý z nás měl své desky. Věděli jsme, co máme dělat, rozvrhy, časy, kam máme jít. Budeme dělat každý své fotky, ale musíme se držet navzájem nablízku. Byli jsme si vědomi, kde se nacházíme a jsem si jistá, že si nikdo nechtěl hrát na hrdinu.

„Pojďme si odpočinout. Zítra nás čeká velký den a musíme vstávat brzy. Spencer, tohle bude tvůj pokoj. John, Ted a já se podělíme o ten druhý.“

„Díky“

„Zítra přesně v šest musíme být připraveni k odjezdu. Na nikoho se nebude čekat. Slyšeli jste mě?“

„Ano Tomasi. My víme.“

Můj pokoj měl jenom postel a umyvadlo. V celém domě nebyla koupelna se záchodem. Museli jsme chodit ven. Připomínalo mi to domy z dvacátých let. Neočekávala jsem žádný luxus a byla jsem ráda, že máme alespoň střechu nad hlavou.

Neusnula jsem hned. Popravdě jsem ani nemohla. Ležela jsem tam na zádech a dívala se na své fotky s Ashley. Zastavila jsem se u jedné konkrétní. Pořídila jsem tu fotku, když jsme byly na pláži ve Státech. Nevěděla, že si ji fotím. Měla nohy ve vodě a hleděla na oceán. Vstala jsem z místa, kde jsem seděla a zachytila ji při slunce západu. Jakmile jsem udělala tu fotku, přišla jsem za ni a obtočila své ruce kolem ní. Položila jsem si hlavu na její rameno a políbila ji na krku. Pamatovala jsem si ten den tak jasně. Zdálo se to jako včera. Odmítla jsem znovu brečet. Pokusila jsem se zavřít oči a nechat si zdát o Ashley.

Druhý den jsem se probudila v pět. Jak Tomas řekl, nemohla jsem se zpozdit a ani jsem to neplánovala. Opláchla jsem si obličej a navštívila venkovní koupelnu. Oblékla jsem se a udělala si hrnek kávy. Ani jeden z kluků nevstal do půl šesté, ale všichni byli v šest připraveni. Chlapi jsou prostě chlapi. Vzali jsme si své fotoaparáty a průkazy a vlezli do džípu, který na nás čekal venku.

„Pánové a dámo. Dorazíme do cíle během dvaceti minut. Zůstanete tam půl hodiny. Nemáte povoleno opouštět místo. Musíte se držet blízko nás. Ať vás ani nenapadne dělat nějaké blbosti. Tohle je válka a žádný mejdan.“

„Ano pane,“ řekli jsme najednou. Naháněl trochu hrůzu, ale jsem si jistá, že viděl víc smrti, než kdy uvidíme my všichni dohromady.

„Jste na místě. Pamatujte. Půl hodiny. Udělejte, co musíte a buďte opatrní.“

„Ano pane.“

Byli jsme ve vesnici vedle té naší. Byla zničená. Vylezli jsme z džípu a začali fotit. Nikdo se nepokusil opustit náš kruh. Nikde žádný muž, žena ani dítě. Dávala jsem si velký pozor, kam jdu. Mohla jsem vidět krev na zdech a zemi. Moje ruce se začaly třást. Musela jsem se sebrat. Pokusila jsem se vlézt do jednoho domu, abych tam pořídila fotku. Ale byla to chyba. Mrtvá rodina tam ležela s pokrývkami zakrývajícím jejich těla. Cítila jsem, jak se mi obrací žaludek. Nemohla jsem tohle fotit. Potřebovala jsem na vzduch. Jakmile jsem byla venku, zvracela jsem a snažila se opřít o zeď. Tehdy ke mně přišel John a ucítila jsem jeho ruku na rameni.

„Spencer… Co se děje? Jsi v pořádku?“ Nemohla jsem mluvit. Pokynula jsem hlavou. Nedokázala jsem ze sebe vypravit ani slovo. John vešel dovnitř a v okamžiku byl zpátky a sedl si vedle mě. „To je v pořádku. Uklidni se. Spencer, to bude dobré. Tady, napij se vody.“

Vzala jsem si vodu, kterou mi nabízel a napila se. Nevěděla jsem, proč jsou ti lidé stále uvnitř. Proč s nimi nikdo nic neudělal. Proč je nepohřbili.

„Pojďme Spencer. Vraťme se k autu. Tady, pomůžu ti.“

Položil mi ruku na záda, aby mě podepřel a pomohl mi tam dojít. Ten voják přišel a já se ho potřebovala zeptat na otázku, kterou jsme stále měla v sobě. Proč?

„Pane, tam jsou…lidé…tam…mrtví…rodina. Nikdo? Nikdo se o ně nepostaral?“

„Slečno, tahle vesnice byla vybombardovaná před čtyřmi dny. Museli jsme se ujistit, kolik lidí přežilo. Pro mrtvé nemůžeme nic udělat. To není naše starost.“

„Ale…ale…jsou to…lidské bytosti… Nemůžete je tam tak nechat.“

Bylo to jako mluvit do zdi. Nemohla jsem pochopit to, jak tihle lidé uvažují. Věděla jsem, že jsem tu teprve den, ale nenechala bych tu ty lidi nepohřbené, kdybych byla na jejich místě.

„Měli bychom jet. Půlhodina uběhla.“

Tomas a Ted tu byli také. Viděli mě a Johna a okamžitě se ptali, co se stalo. John jim to pověděl, zatímco byl ten voják v autě, s tváří bez jakéhokoliv výrazu.

Jak bych mohla volat domů a říct jim, že jsem v pořádku? Jak bych jim mohla říct, co jsem viděla? To nemůžu. Musím jím říct, že jsem v pořádku, aby si nedělali starosti. Tohle byl teprve první den.

V naší vesnici byli fotografové z celého světa, novináři, doktoři. Byla centrem všeho. Byla to drobná komunita. Jakmile jsme se vrátili, zkusila jsem vyhledat pana Sanriho. Necítila jsem se dobře po tom, co jsem viděla a potřebovala jsem, aby mi dal něco na uklidnění.

Jakmile jsem byla v našem domě, vzala jsem si to, co mi pan Sanri dal a pokusila se usnout. Nemohla jsem teď volat rodičům nebo Ashley. Pokud bych to udělala, brečela bych a oni by se strachovali. To jsem nechtěla dopustit.

Spala jsem několik hodin, a když jsem se vzbudila, bylo již poledne. Věděla jsem, že večer pojedeme do Bagdádu. Takže pokud jsem chtěla volat, muselo to být teď. Tentokrát jsem zavolala nejdřív Ashley.

„Spence?“

„Jsem to já Ash.“

„Co se děje? Jsi v pořádku?“

„Jasně že jsem. Proč?“

„Protože tak nezníš,“ tak dobře mě znala. Vždycky to poznala jen z mého hlasu.

„Jsem jen unavená zlato. To je vše.“

„Říkáš mi pravdu?“

„Ano broučku. Je to jen únava.“

„Jaké to dnes bylo?“

„Těžké. Ne takové, jak jsem čekala.“

„To je mi líto kotě.“

„To bude dobré, nedělej si starosti. Ash, musím zavolat rodičům. Nelíbí se mi, že s tebou nemůžu mluvit déle. Chci, abys věděla, že tě hrozně moc miluji.“

„Já vím Spence. Stýská se mi a také tě miluji. Zavolej mi zase zítra, ano? Miluji tě zlato.“

„Já tebe taky Ash.“

Slíbila jsem si, že čehokoliv tady budu svědkem, nepovím o tom rodičům ani Ashley. Bylo to moje peklo, ne jejich. Co se dnes přihodilo, bylo těžké a abych dokončila svůj úkol, musím být fotografkou a dělat svou práci.


27

Z Ashleyina pohledu

Je to už měsíc, co Spencer odjela do Iráku. Každý den, co byla pryč, to bylo těžší a těžší. Nejen pro mě, ale stejně tak pro ni. Znám Spencer. Znám ji od té doby, co se z nás stal pár. Věděla jsem, jaká je a poznala jsem, když se začala uzavírat do sebe. Ty první dny, co jsme spolu mluvily, jsem poznala, že je něco špatně. Nejprve jsem se domnívala, že je jen unavená, protože samozřejmě její práce nebyla snadná. Nechtěla jsem na ni tlačit, aby se mi svěřila. Netoužila jsem po ničem jiném, než být u ní a sevřít ji v náručí.

Po prvním týdnu to nebyla moje Spencer. Z patnácti minut, které jsme spolu obvykle mluvily, se stalo jen pět. To strašné místo si na ní vybíralo daň a já to věděla. Nemohla jsem s tím nic udělat. Pokaždé jsem jí říkala, že tu jsem, čekám na ni, miluji ji a že se nemůžu dočkat, až ji sevřu v náručí a políbím ji. Věděla jsem, že toho má hodně co říct, ale ani jednou jsem jí neslyšela s něčím se mi svěřit. Jediné, co řekla, bylo, ‚není to tu lehké Ash‘ a opět se uzavřela. Myslím, že vím proč a nemohla jsem se na ni zlobit. Když jsem se ptala jejího otce, jestli s nimi mluví víc, Arthur mi řekl to samé. Spencer byla taková ke všem a to mě bolelo.

Snažila jsem se ze všech sil být podporující a chápat tu situaci. Bylo to, jako když se voják vrací z Iráku. Samozřejmě nevím, jaký je to pocit, ale viděla jsem nějaké seriály a teď tomu dokáži porozumět. Nebyla jsem tam, abych mohla vědět, jaké jsou myšlenky mé dívky, ale jsem si jistá, že nejsou růžové. To mě bolelo. Bála jsem se, že ji den po dni ztrácím. To místo ji ode mne vzdalovalo.

Pokud jde o mne, tenhle měsíc v Řecku byl složitý. Arthur byl hodný člověk a já byla ráda, že ho má Spencer za otce. Stavoval se u Spencer doma, aby se podíval, jestli něco nepotřebuji. Paula přišla jednou nebo dvakrát, ale víc jsem ani nečekala. Alespoň se snažila. Pokud jde o mě a řečtinu, snažila jsem se sama učit, ale pokaždé jsem selhala. Jedině Spencer by mi mohla pomoct a já se chtěla učit, jen když tu Spencer bude. Takže, přestože jsem se každý den dívala na zprávy, nedokázala jsem rozumět ani slovu z toho, o čem mluvili.

Každé ráno a večer jsem chodila na pláž projít se nebo si zaběhat. Každé ráno i večer jsem měla s sebou mobil pro případ, že by Spencer volala. Nevolala mi v žádnou konkrétní dobu, takže jsem nechtěla zmeškat její telefonát. Každý den jsem doufala, že ji uslyším zase se smát a každý den jsem se modlila, aby tam byla v bezpečí. Nemohla jsem se dočkat, až tyhle dva měsíce skončí a Spencer se vrátí.

Navzdory všemu, co cítila, mi Spencer vždycky zavolala. I když jen aby mi řekla, že je v pořádku a že mě miluje. Alespoň že ji to místo nepřipravilo o lásku. Stále dokázala říct, že mě miluje a když to udělala, pokaždé mi vhrkly slzy do očí.

Byl další den, co jsem byla od ní. Jeden měsíc a šest dní, abych byla přesná. Procházela jsem se s Arthurem podél moře. Byl jako můj otec a nikdy jsem nic takového necítila po té, co jsem o svého otce přišla. Byla jsem ráda, že ho mám a že s ním mohu mluvit. A byla jsem ráda, že tak podporuje mě a Spencer.

„Na co myslíš Ashley?“

„Na Spencer.“

„Mluvila jsi s ní včera?“

„Ano, zavolala mi kolem osmé večer. Zněla unaveně. Pane C, nemůžu ji takhle vidět.“

„Já vím. Spencer byla vždycky taková. Vždycky si držela všechno v sobě. A pokud jsme se snažili, aby to nedělala, tak se naštvala.“

„Já vím. Zažila jsem to a vím, jak se k tomu staví.“

„Miluješ mou dceru, Ashley?“

„Hrozně moc. Tak moc, až si někdy myslím, že pokud by se jí něco stalo, tak bych…“ Nedokázala jsem to dokončit. Zastavila jsem se a posadila se na lavičku s tváří v dlaních, abych schovala slzy. Arthur si sedl vedle mě a položil mi ruku na rameno.

„Nic se nestane Ashley. Víš proč? Protože tě Spencer miluje stejně tolik, jako ty ji. A věř mi, že jakmile bude doma, hodlám jí říct, aby dala výpověď. Je to trochu příliš stresující pro nás všechny.“

„Uvažovala jsem, že bych jí řekla to samé pane C, ale nevím, jestli bych měla. Je to její práce a já se do toho nemůžu plést. A nechtěla bych po ní, aby měnila názory.“

„Neboj se Ashley. Hodlám si s ní promluvit. National Geographic je velice dobrý časopis, ale někdy mám strach, kam ji pošlou příště. Je to má jediná dcera.“

„Vím, co tím myslíte pan C. A je to moje holka.“

„Nemyslíš, že je načase zamířit domů? Slunce už zapadá.“

„Myslím, že máte pravdu.“

Spenceřin byt nebyl moc daleko od domu jejích rodičů. Popravdě to bylo 15 minut pěšky. Jakmile jsme si s Arthurem popřáli dobrou noc, vystoupala jsem po schodech k našemu bytu a odložila klíče na stůl. Zapnula jsem televizi a zamířila do koupelny dát si sprchu. Zůstala jsem tam několik minut, snažíc se zbavit všeho, co mě stresovalo. Když jsem skončila, zprávy o páté byly téměř u konce. Sundala jsem si ručník, oblékla si kraťasy a tričko a posadila se na gauč, abych počkala na Spenceřin telefonát.

Sledovala jsem řeckou MTV. Byl to jediný kanál, který jsem mohla sledovat, protože vše ostatní bylo v řečtině. Naštěstí řecká MTV měla ty samé pořady jako ta naše. Měly řecké titulky, ale ty mi vůbec nevadily.

O čtyři hodiny později mi Spencer stále nezavolala. Snažila jsem se nedělat si starosti, protože neměla konkrétní čas pro svá volání. Takže jsem se snažila dívat se na něco v televizi, ale moje mysl stále sklouzávala ke Spencer. Deset večer a pořád nic. Zavolala jsem Arthurovi, abych zjistila, jestli je nekontaktovala, ale řekl mi, že ne. Možná, že byli stále venku. Možná mi zavolá později. Snažila jsem se do toho v myšlenkách nezacházet hlouběji, protože jinak bych se zbláznila.

Zatímco jsem se dívala na nějaký řecký pořad, program byl přerušen a opět se ukázala ta paní ze zpráv. Nevěděla jsem, co říká, ale ukazovali utíkající lidi, vojáky a lidi pokryté krví. Proklínala jsem se, že neumím řecky. Doufala jsem, že to není to, co si myslím. Vojáci byli všude, nejen v Iráku. Poprvé jsem zkusila zavolat já Spencer. Její telefon byl nedostupný. Nic. Zkusila jsem to znovu. Nic. Začala jsem se třást. Rovnou jsem volala Arthurovi, abych se pokusila zjistit, co se děje. Jeho telefon mě pokaždé shodil do hlasové schránky. Nemohla jsem to vydržet. Potřebovala jsem vědět, o čem ta paní mluvila. Co se to doprdele děje. Bez dalšího přemýšlení jsem popadla klíče a vyšla z bytu v tom, co jsem měla na sobě. K domu Spenceřiných rodičů jsem nešla, ale utíkala.

Několikrát jsem zaklepala, než mi konečně otevřeli. Paula měla v očích slzy, Arthur telefonoval a Glen potichu seděl na gauči a nehýbal se.

Paula mě pustila dál, aniž by mi něco řekla. Chtěla jsem se zeptat. Jejich televize byla zapnutá a ta paní ze zpráv byla stále na obrazovce, ukazujíc stejné záběry, které jsem viděla doma.

„Paulo, co se to děje?“ Nedokázala promluvit. Pohlédla na mě a ještě víc slz se jí vyřinulo z očí. Tehdy jsem spatřila Glena, jak se pohnul z gauče a snažil se pomoci své matce, aby se nezhroutila. V té chvíli se mi zastavilo srdce. Věděla jsem, že jde o Spencer. Neviděla jsem, neslyšela jsem, neudržela jsem se na nohou. Poslední, co jsem si pamatovala, bylo vyslovení Spenceřina jména.

Nevím, jak dlouho jsem byla mimo. Pamatuji si, že jsem otevřela oči a slyšela, jak někdo říká moje jméno.

„Ashley… Ashley… No tak.“ Pokusila jsem se otevřít oči a uslyšela jsem znovu ten samý hlas. „Probírá se. No tak Ashley.“

„Co-o…co se stalo?“

„Omdlela jsi,“ okamžitě jsem si vzpomněla na to, co se dělo než jsem se složila. Spencer…

„Spencer. Ach můj Bože. Pane C, snažila jsem se jí dovolat, ale její telefon je nedostupný a viděla jsem ty zprávy a něco tam ukazovali. Mluvili jste se Spencer? Je v pořádku? Panebože.“ Začalo se mi dělat mdlo. Musela jsem si lehnout na gauč, protože jsem cítila, že zase omdlím.

„Ashley, to byly mimořádné zprávy. Dneska byla bombardována Spenceřina vesnice,“ Arthur se na chvíli odmlčel, aby se zhluboka nadechl. Paula nebyla nikde k vidění. Jen Glen." Na místě jsou mrtví. Ještě ale neznají jména, tak je nemohou zveřejnit."

„Spencer?“

„Víme jen to, co tam ti lidé dělali. Říkali, že mezi mrtvými jsou nějací fotografové, novináři a doktoři. Spenceřina vesnice byla malým společenstvím s lidmi z celého světa… Věděli, kde bombardovat. Věděli, co dělají.“

„Co když je Spencer…“ Nechtěla jsem ani pomyslet, že by Spencer byla jednou z těch mrtvých. Nedovolím svým myšlenkám uvažovat takhle. Spencer je naživu. Ano. Nebyla ani nablízku, když se to stalo. Ano. Spencer je naživu. Musela být.

„Já nevím Ashley. Nechci uvažovat o tom, že je moje dítě…“ Myslela jsem, že tentokrát to bude on, kdo omdlí. Zhluboka se nadechl a pokračoval. „Snažil jsem se zkontaktovat jejího šéfa, ale má obsazený telefon. Nevím Ashley. Nevím.“

„Kde je Paula.“

„Museli jsme jí dát nějaké prášky na uklidnění. Plakala a omdlela po tobě. Je teď v naší ložnici.“

„Pane C…“

„Spencer je živá. Musíme myslet pozitivně. Spencer musí být naživu.“

Spencer musí být naživu, protože pokud by byla mrtvá, byla bych mrtvá i já.


28

Smutek, bolest, slzy, smrt. To bylo to, čemu jsem čelila každý den poslední měsíc. Víte o válce ze zpráv, znáte ji z novin, ale pokud jste tu nebyli, nemůžete ji doopravdy znát. Tohle místo je peklo na zemi. Mění vás den za dnem. Můžete to cítit. Ale nemůžete ve skutečnosti nic dělat. Každý den jiná vesnice. Každou noc další bomba. A my fotografové utíkající pořídit fotku, novináři vysílající, doktoři běžící zachránit tolik životů, kolik dokáží. Každou noc tu byly slzy. Tiché slzy, protože jsem musela být silná. Museli jsme být silní kvůli našim rodinám.

Díky čemu jsem se na tomhle místě držela, bylo naslouchání jejímu hlasu každý den. Byla to jediná věc, díky které jsem zůstávala příčetná. V těch chvílích, kdy jsme spolu mluvily, jsem nebyla tady. Byla jsem s ní tam. Nechtěla jsem nic jiného, než ji vzít do náruče a zůstat tak napořád. Nemohla jsem jí říct, co se tu děje. Nespala by pak. Ty věci, které jsem tu viděla, ve mně zůstanou po léta, ne-li navždy. Ale věc je taková, že když vidíte smrt každý den, stanete se tvrdší. Stanete se tím vojákem, kterého jsem viděla svůj první den tady. Alespoň můj tým se stal takovým, já to nedokázala. Když jsem viděla osamocené dítě, zastavila jsem se a dala mu trochu vody a smyla krev z jeho nebo jejího obličeje. Nebyla jsem doktor, ale pan Sanri mě naučil pár věcí, jak se chránit, kdyby bylo třeba. Stále jsem měla svůj batoh s trochou chleba, vody a čistých šatů. Ostatní to nevěděli a já jim to říkat nebudu.

Vzpomínám si na Johna jednoho dne, kdy jsme fotili ve vesnici blízko naší. Mohli jste cítit ta mrtvá těla. Vzpomínám si, že jsem říkala něco o jejich pohřbení a že by si zasloužili alespoň to. Nikdo si nezaslouží takovou smrt. John se na mě podíval a řekl: ‚Nemůžeš je zachránit všechny Spencer. Nech to být. Tohle je válka.‘ Ale já nemohla. Nespala bych v noci, kdybych neudělala, co mi říkalo svědomí. Budu fotografkou, ale nepřestanu být člověkem. Neztratím svou lidskost kvůli válce. Nechtěli to vědět a já jim to říkat nebudu.

Každý den jsem volala domů mé skále, mé lásce. Každý den jsem volala Ashley. Zkrátila jsem naše hovory na pět minut, protože pokud bych to neudělala, rozplakala bych se a Ashley by věděla. Nechtěla jsem, aby se strachovala. Moji rodiče se nemuseli bát. Takže přestože jsem ji potřebovala víc než na pět minut, musela jsem to udělat. Ale v nitru jsem věděla, že to nestačí. Znala mě tak dobře, jako já ji. Nebyla jsem tou veselou Spencer, jako když jsme se seznámily. Nebyla jsem tou osmnáctiletou s tolika sny. Nebyla jsem tou třiadvacetiletou, co se vrátila z cesty po Jižní Americe. Tohle byla jiná Spencer, starší než 23. Spencer, která se mi nelíbila a doufala jsem, že se moc dlouho nezdrží. Protože Ashley chybělo mé staré já a mně také.

Další den, další týden. Další noc se střelbou a bombami. Doufáte v klidný spánek, ale nemůžete mít, co žádáte. Příští ráno musíte vstát a začít nový den. Přestože jsou slunce a měsíc stejné pro každého na celém světě, musím říct, že tady to neplatí. Slunce není tak hřejivé a jasné a měsíc má ten stejný smutek jako každý z nás.

„Spencer… Spencer prober se,“ zase jsem se ztratila v myšlenkách. Stávalo se mi to v těchhle dnech často. Zjistila jsem, že to dělám, když se přihodí něco špatného. Uzavírala jsem se před vším. Snažila jsem se najít svou Ashley.

„Ahoj Johne, co se děje?“

„Dnes nikam nepojedeme. Zůstaneme tady, takže se můžeš uvolnit, pokud chceš.“ Uvolnit, jak byste se tady mohli uvolnit?

„Díky. Proč nikam nejedeme?“

„Ted mluvil s šéfem a ten nám řekl, abychom změnili naši cestu. Takže místo toho, abychom tu zůstali dva měsíce a pak zamířili do Afghánistánu, zůstaneme tu měsíc a půl a přesuneme se do Afghánistánu na zbytek pobytu. Takže v podstatě odtud odjíždíme za dva dny.“

Odjíždíme odtud. Měla bych být šťastná, ale Afghánistán, to je to samé. Asi ne o moc, ale stejně jsem si myslela, že to bude lepší než Irák.

„To je hezké. Volal jsi své manželce?“

„Jo volal. Nemůžu se dočkat, až se vrátíme domů.“

„Já taky.“

„Měla bys zavolat své rodině.“

„To udělám. Díky Johne.“

Zůstala jsem v posteli pár minut a snažila se vrátit zpátky. Snažila jsem se myslet na sebe a Ashley na pláži. Kráčejíc ruku v ruce, usmívajíc a líbajíc se. Vážně mi chyběla…

Když jsem se snažila volat domů, telefon byl mrtvý. Nevěděla jsem proč nebo jak, ale nic nefungovalo. Vyndala jsem baterii, vyzkoušela tlačítka, nabila jsem ho. Když jsem vyzkoušela všechno, telefon začal znovu fungovat. Technologie je má zhouba. Když jsem byla připravená zavolat Ashley, přišel Ted a řekl mi, že máme poradu k naší cestě. Nezáleželo na tom. Vždycky jí můžu zavolat později.

„Naše práce tady je hotová. Díkybohu odjíždíme z tohohle posraného místa. Promiň Spencer.“

„Nemám s tím problém Tede. Nejsem dítě, abys věděl.“

„Jo, ale jsi holka. Ve skutečnosti jediná holka v tomhle týmu a měli bychom si dávat větší pozor na svou mluvu.“

„Tede, tohle místo je zasraná díra, takže mu můžeš říkat, jak je libo.“ Viděla jsem, že se smějí a poprvé jsem zjistila, že se směji i já. Přála bych si, aby mě mohla Ashley slyšet…

„Takže chlapi a děvče, odvedli jste tu skvělou práci. Vaše fotky budou po celém světě. Tohle vydání National Geographic bude všude. Úžasné věci čekají nás všechny. Naše jména budou známá.“

Byl to vážně tenhle případ? Lidé nás budou znát kvůli tomuhle vydání? Protože jsme pořídili fotky zničených matek, které pláčou nad svými dětmi? Protože jsme udělali fotky domů zničených bombami? Stojím opravdu o to, aby mne lidi znali kvůli tomuhle?

„Chlapi, pokud mě omluvíte, chtěla bych se projít. Popravdě jsme tu měsíc a ještě jsme to místo neviděli.“

„Dobrá Spencer. Promluvíme si později.“

Naše vesnice nebyla tak velká. Byla jako malý tábor. Řekové, Francouzi, Němci, Američané, Angličané, Italové, Arabové. Bylo to místo, kam mohl přijít a zůstat kdokoliv, kdo byl novinář, fotograf nebo doktor. Kromě nás tam byly arabské rodiny, které tu taky přebývaly. Konec konců to byla jejich vesnice. Zvládli jsme žít vedle sebe.

Když jsem vyšla z naší budovy, procházela jsem se kolem. Byl to zvláštní poct. Byla jsem tu už tak dlouho, ale ještě jsem tu nic neznala. Za dva dny odjedu. Nemohla jsem se dočkat, až zavolám Ashley a rodičům a povím jim ty dobré zprávy. Jenom myšlenkami na Ashley jsem se znovu usmívala.

Zatímco jsem se procházela, objevila jsem rodinu, která si prala prádlo. Děti se motaly kolem své matky. Jedno z nich, malý kluk se na mě podíval a usmál se. Měl ty nejkrásnější tmavé oči, jaká jsem kdy viděla. A navzdory téhle situaci a tomu, co se dělo, se na mě to dítě usmívalo. Věděl opravdu, co se děje?

Zkontrolovala jsem si hodinky a byl už večer. Kráčela jsem zpátky k naší budově, když všechno zčernalo. Nic jsem neslyšela. Nic jsem neviděla. Poslední věc, kterou jsem zaslechla, byl hlasitý zvuk. Bomba… Utíkala jsem, ale ne abych se zachránila, ale abych pomohla svým spolupracovníkům. Kouř z výbuchu byl blízko naší budovy a naše budova byla blízko tábora vojáků… Nemohla jsem panikařit. Musela jsem utíkat. Pořád se mi nevrátil sluch. V uších mi bzučelo. Všude kouř. Utíkající lidé. Všude vojáci.

A čeho jsem se obávala, byla pravda. Naše budova byla v plamenech. A vedlejší budova též. Začala jsem křičet, ale neslyšela jsem se. John, Ted a Tomas byli uvnitř. Byli uvnitř, zatímco já byla tady. Snažila jsem se dostat blíž, ale zastavila jsem se, když jsem spatřila někoho obklopeného plameny utíkat o život. Brečela jsem. Křičela jsem. Nic. Pořád jsem nedokázala nic slyšet. Kdo to byl? John? Ted? Tomas? Zastavila jsem se na místě a poklesla na kolena. Mé ruce na tváři, snažíc se všechno vytěsnit. Ale nedokázala jsem to. Všichni utíkali. Vojáci se zbraněmi v rukou. Tehdy jsem pochopila, že musím něco udělat. Nemohla jsem pomoci svému týmu, ale mohla jsem pomoct někomu jinému. Rozeběhla jsem se… Arabové byli všude. Byli jsme uprostřed války.

Vzpomněla jsem si na rodinu, co jsem viděla. Ten malý kluk. Nebyli moc daleko do místa, kde se to stalo. Nevím, co mě to popadlo, ale chtěla jsem tam jít. Chtěla jsem se přesvědčit, že jsou v pořádku. Hloupé? Možná že ano.

Když jsem se dostala k jejich domu, nikdo nebyl uvnitř. Myslela jsem, že odešli. Byla jsem ráda, že ano. Ale když jsem vyšla ven, tak… Je pravda, co se říká. Před očima se mi přehrál můj život. Viděla jsem své malé já, moje dospívající já, sebe a Ashley, jak se líbáme, jak jsme spolu. A pak všechno zčernalo. Tentokrát jsem slyšela… A to, co jsem slyšela, bylo bum…


29

Z Ashleyina pohledu

Stále si pamatuji, jak jsem ji poprvé spatřila. Byla ještě dítě. Osmnáctiletá přijíždějící sem studovat. A toho dne, toho dne do mě vrazila a navždy mě změnila. Tehdy jsem věděla, že je jiná než ostatní. Tehdy jsem poznala, že jsem ubohá, hledíc do těch nádherných modrých očí. Těch očí… Vždycky mě pronásledovaly. I když jsme nebyly spolu, vždycky tu byla.

Bez Spencer jsem byla ztracená. Něco mi chybělo a já věděla, že je to ona. Spencer ve mně vyvolala lásku k řecké mytologii a vždy mi vyprávěla, jak bohové stvořili lidi. Jedno tělo s dvěma dušemi. A ona byla mou duší.

Milovala jsem ji celým svým bytím. Nikdy bych nemohla milovat někoho jiného tak moc, jako miluji ji. Protože ona byla pro mě ta pravá.

Když jsme se znovu našly, byla jsem skeptická, ale moje srdce to vědělo lépe. Díkybohu za mé srdce, protože pokud by to bylo na mém rozumném uvažování, byla bych stále s Chloy a žila bych ve lži. To by si nezasloužila.

Se Spencer jsme byly spolu čtyři překrásné měsíce, než musela odjet. Než musela jet do Iráku. Bála jsem se, obávala jsem se, že ji ztratím a nakonec se mé obavy naplnily. Skoro jsem ji ztratila…

Seděli jsme tam a snažili se zjistit, co se to děje. Arthur byl na drátě se Spenceřiným šéfem, který očividně neměl slov. Co by taky mohl říct. Ta noc byla mou nejhorší od smrti mého otce. Agonie, napětí. Všichni čtyři jsme měli něco společného. Spencer. Dceru, sestru a lásku.

Toho dne jsme nedokázali nic zjistit. Až do dalšího dne jsme pořád nic nevěděli. Co se tam stalo? Byla moje Spencer živá? Nemohla jsem tam zůstat a čekat až nám oznámí, že je mrtvá. Potřebovala jsem jít. Potřebovala jsem se dostat na naše místo. Potřebovala jsem se k ní dostat blíž.

Došla jsem na pláž a zůstala tam hledíc na moře. Jaká ironie. Dnes mělo moře stejnou barvu jako Spenceřiny oči. Obloha byla zamračená a voda měla tu tmavě šedomodrou barvu. Cítila jsem slzy… Plakala jsem… Nebyla tu, aby slíbala mé slzy. Nebyla tu, aby se na mě usmála a řekla mi, že mě miluje. Nevěděla jsem, co si počnu jestli…jestli…je mrtvá…

„Haló?“, měla jsem mobil s sebou. Řekla jsem Carlinovým, že jdu sem, abych se dostala na vzduch.

„Ashley, tady Arthur. Máme zprávy o Spencer,“ jeho hlas byl nakřáplý. Chtěla jsem se zeptat, ale bála jsem se. On mi ale poskytl odpověď, kterou jsem chtěla a ve kterou jsem doufala. „Není mrtvá, ale je…“

„Řekněte mi to pane C. Je v pořádku?“

„Je v kritickém stavu Ashley. Oni… Nevědí.“

„Jdu zpátky.“

Bez přemýšlení, ale tak trochu jako robot jsem došla k nim domů. Paula brečela, Glen ji utěšoval a Arthur musel být tím silným. Ale mohla jsem vidět, že není a ani nemohl.

„Řekněte mi, jak je jí?“ vběhla jsem do jeho náručí a plakala mu na rameni.

„Byli to extrémisti, co bombardovali její vesnici. Její budova vzplála a všichni uvnitř zemřeli.“

„Panebože“

„Spencer tam nebyla. Ale její spolupracovníci ano. Všichni tři jsou mrtví.“

Nedokázala jsem zadržet slzy. Znala jsem je ze Spenceřina vyprávění. Pamatovala jsem si Johna, protože k němu měla nejblíž. A všichni byli mrtví.

„A co Spencer?“

„Našli ji před domem. Je…“ zhluboka se nadechl a pokusil se pokračovat. „Je na tom moc špatně Ashley. Díkybohu, že byla před domem, takže ji našli, protože jinak by byla mrtvá.“

„Pane C. Povězte mi to.“

Vzal mě ven. Nevěděla jsem proč, ale když se upřeně zahleděl zpět do obýváku, pochopila jsem, že to bylo kvůli Paule.

„Neřekl jsem to své ženě, protože si nemyslím, že by to unesla.“

„Prosím řekněte mi to.“

„Má vážná poranění orgánů. Protože při explozi jí pronikly šrapnely do těla a… je v bezvědomí. Našli ji pod nějakou zdí a hlava jí krvácela. Její pravá strana je popálená.“

„Ach Bože,“ začala jsem plakat. Myslela jsem, že mi už nezbývají další slzy, ale spletla jsem se. Brečela jsem v jeho náručí a on také plakal v mém. „Chci tam jet. Musím být u ní pane C.“

„To nejde. Odvezli ji okamžitě do nejbližší nemocnice, ale byla bombardována. Dnes ji přesunuli do Bagdádské všeobecné nemocnice a víc nevím. Doktor, který ji našel, zkontaktoval jejího šéfa a ten mi zavolal. To je vše, co víme.“

„To je mi jedno. Chci tam být. Zarezervuji si let a pojedu k ní. Potřebuje mě.“

„Ashley, věř mi. To by nebylo rozumné. Vždyť víš, jaké to místo je a jak tam jednají s ženami. Nechci, aby ti někdo ublížil, kvůli tvé lásce ke Spencer. Já už jsem si let zamluvil. Odlétám dnes večer. Paula neví všechno. Ví jen, že je Spencer v kritickém stavu. Takže jí prosím nic neříkej, ano? Víme to jen ty a já.“

„Prosím pane Carline. Prosím vezměte mě sebou. Nebudu říkat, že jsem její přítelkyně. Řekneme, že jsem její sestra nebo sestřenice. Prosím. Musím tam být. Nemůžu zůstat tady a čekat… Už nevydržím čekat ani jeden den. Prosím.“

„Dobrá. Dobrá. Budeme říkat, že jsi její sestřenice, ano? Odlet je v 16:30. Zamluv si letenku a připrav se. Vrátím se dovnitř. Musíme být silní Ashley. Spencer je bojovnice a musí v tomhle boji vyhrát.“

„Ano, to je.“

Zůstala jsem venku a podívala se znovu na nebe. Moje Spencer byla na pokraji smrti. Nevěděli, jestli to zvládne, ale já jsem svou holku znala. Jak řekl Arthur, byla bojovnicí a já stejně tak. Budu bojovat, abych ji přivedla zpět.

Sbalila jsem si věci do batohu a následovala Arthura na letiště. Nevěděla jsem, že tam na nás bude čekat Spenceřin šéf. Ten kretén a jeho zkurvenej časopis. Kdyby nebylo jeho, Spencer by tu byla se mnou a ne v nemocnici.

„Pane Carline, nevím co říct. Byli chráněni. Měli jsme tam vojáky.“ Nemohla jsem se na něj dívat a nemohla jsem poslouchat, jak říká, že je mu to líto?

„Vážně? Je Vám to líto? Jak přesně je Vám to líto? Byl jste tam? Tři lidé jsou mrtví a Spencer je v nemocnici.“ Pokud by mě Arthur nedržel, skočila bych po něm a roztrhala ho na kusy.

„Kdo vůbec jste? Držte ji zpátky.“

„Držet mě zpátky ty kreténe? Držet mě zpátky? Kvůli tvému zasranému časopisu. Kvůli tvým zkurveným fotkám jsem mohla přijít o Spencer. Modli se, aby to Spencer přežila, protože jestli umře, zabiju tě.

„Kdo jste?“ než jsem mohla odvětit, Arthur mu bez rozmyšlení odpověděl.

„Ashley je Spenceřina přítelkyně. Jsou spolu. Děkuji pane za Vaši pomoc, ale teď je to na mně a Ashley. A považujte za samozřejmé, že Spencer pro Váš časopis už pracovat nebude, pokud to přežije.“

Nechápala jsem, jak může mít tenhle klidný postoj. Jak to, že ho nezabil? Byla bych víc než ochotná mu pomoci.

Po celý let do Bagdádu Arthur nepromluvil. Pokaždé, když jsem otočila hlavu, abych se na něj podívala, zdál se zamyšlený. Nevěděla jsem, jaké to je, když je vaše dítě v nemocnici, ale věděla jsem, jaké je to někoho ztratit a nebyla jsem připravená přijít o Spencer.

Když jsme konečně přistáli v Bagdádu, našli jsme auto, které nás doveze do nemocnice. Hleděla jsem ven z okénka a uvědomila si, že tohle není Řecko, není to Kalifornie. Teď jsem chápala, jak se Spencer cítila, když sem poprvé dorazila. Všechno bylo temné. A věřím, že by to takové bylo i ráno.

Když jsme dojeli k nemocnici, všichni utíkali. Lidé byli pokryti krví. Lidé bez nohou, bez rukou. Děti s popálenými tvářemi. Nemohla jsem se na to dívat. Vzala jsem Arthura za ruku a pevně ji tiskla.

„Zdravím. Jmenuji se Arthur Carlin. Moji dceru sem přivezli dnes ráno.“

„Jak se jmenuje?“

„Spencer Carlinová. Její vesnice byla včera bombardovaná.“

„Ano. Já vím. Pojďte za mnou.“

Byla jsem překvapená, že uměl anglicky, ale asi bych neměla být. Byla jsem jen ráda, že nám rozumí.

Když jsme došli k jejímu pokoji, doktoři byli stále uvnitř. Napočítala jsem deset dalších lidí v tom samém pokoji. Přála jsem si, abych ji mohla vzít zpátky do Států a najít jí nejlepší nemocnici.

Doktor si všiml, že čekáme venku a přišel si s námi promluvit.

„Ano?“

„Jsem Arthur Carlin. Přišel jsem sem za svou dcerou Spencer Carlinovou.“

„Ano. To děvče.“

„Jak jí je?“

Pohlédl na mě a jako by se ptal, co jsem zač a proč tu jsem. Arthur si to uvědomil a pokračoval.

„A tohle je Ashley Carlinová. Je to moje neteř. Takže prosím pane doktore, povězte nám o mé dceři.“

Neposlouchala jsem nic z toho, co doktor říkal. Měla jsem oči jen pro Spencer. Vypadala tak křehce. Její hlava byla omotána obvazy, ale její ruce ne. Pamatovala jsem si, jak mi Arthur říkal, že byla popálena. Celá její pravá ruka byla popálená. Chtěla jsem být vedle ní a držet ji. Chtěla jsem, aby se vzbudila a vzala mě do náručí. Nechtěla jsem nic jiného, než slyšet, jak zase říká mé jméno.


30

Z Ashleyina pohledu

Dny a noci byly stále stejné. Alespoň pro mě. Z Arthura byla troska a já byla ztracená. Spencer stále v bezvědomí. Každý den jsem se modlila, aby otevřela oči a pohlédla na mne, ale den za dnem tam jen nehybně ležela.

Říká se, že až když o něco přijdete, pochopíte, co jste měli a co jste ztratili. Ačkoliv já jsem nikdy nebrala Spencer za samozřejmost. Ne. Nikdy. A byla stále tady, takže jsem ji neztratila. Nemohla jsem ji políbit, protože by mě někdo viděl. Jediná věc, kterou jsem mohla dělat, bylo držet ji za ruku a mluvit na ni. Samozřejmě bez toho, abych jí řekla, že ji miluji, vzhledem k místu, kde jsem byla. Přála jsem si, aby to dokázala vycítit.

Mluvili jsme s doktorem, který ji našel. Byl také raněn, ale ne tolik. Z toho, co jsem poznala, se zdál jako dobrý člověk a měl rád Spencer. Pokud by nebylo jeho, Spencer by byla mrtvá. Budu mu navěky vděčná. Nejen protože pomohl jí, ale pomohl i nám. Nabídl nám, abychom bydleli u něj. To pro mě hodně znamenalo.

Pan Sanri byl doktor a tak nás mohl informovat, jak se vyvíjí Spenceřin stav. Začala na tom být lépe den za dnem, ale stále se obávali toho zranění na hlavě. Bylo důvodem, proč byla stále v bezvědomí. Jak doktoři říkali, byla v určitém druhu kómatu a čekali, až se probere.

Popálení na její ruce bylo třetího stupně a nemizelo. Bylo mi jedno, jestli zanechá jizvy. Záleželo mi jen na tom, aby se na mě zase podívala a usmála. Chtěla jsem políbit její jizvy a zbavit ji bolesti. Byla mým zlatíčkem a nemohla jsem ji takhle vidět.

„Ashley, pojďme. Je čas, abychom šli domů.“

„Domů? Ona je mým domovem pane C. Pokud není se mnou, nemám, kde bych zůstala.“ Položila jsem si hlavu na její nohu a začala vzlykat. Bylo dobře, že v pokoji nebyl nikdo z doktorů.

„Ashley, nemyslíš, že i mě to bolí? Je to má dcera. Je to moje jediná dcera a mít své dítě ležící tady, to není nejlepší věc na světě. Vím, jak se cítíš, ale nic tu nezmůžeme. Musíme se jen modlit.“

„Já vím. Omlouvám se. Ale… Tak moc ji miluji.“

„A jsem si jistý, že to ví. Teď pojďme. Pan Sanri na nás čeká venku. Pojď.“

Arthur mi tu byl oporou a já se na sebe zlobila, že nedokáži být oporou jemu. Potřeboval to stejně tolik jako já.

„Zdravím slečno Ashley, pane Carline. Je se Spencer všechno v pořádku?“

„Stále stejné pane Sanri. Pořád doufáme.“

„Je to silné děvče, pane Carline. Není to jediná dívka tady, ale určitě je silná. Neumíte si ani představit, co tu všechno viděla. My všichni.“

„Díky.“

„Vezmu vás domů a pak se vrátím zpátky do nemocnice. Zavolám vám, pokud se cokoliv změní.“

„Mockrát děkujeme.“

Pan Sanri byl náš zachránce. Jsem ráda, že ho tu máme a že znal Spencer. Mohla jsem mu věřit.

Každou noc, co jsme se vraceli domů, jsem nemohla spát. Obvykle jsem usnula ve čtyři a pak se probudila v šest, aby nás mohl pan Sanri vzít do nemocnice. Samozřejmě tu nebyly žádné návštěvní hodiny. Rodiny byly se svými milovanými po celé dny. Někteří z nich tu i spali, protože neměli, kde přebývat. Takže jakmile jsme byli doma, dělala jsem to, co každou noc. Zůstala vzhůru a myslela na Spencer a jak dobře jsme se spolu měly. Přemýšlela jsem o naší budoucnosti, pokud se probere.

Ve tři ráno jsem uslyšela Arthurův telefon a k smrti mě to vyděsilo. Nikdo nám nevolal kromě pana Sanriho. Věděla jsem, že je to kvůli Spencer.

„Pane Sanri? Co se stalo? Jde o Spencer? Je v pořádku? Povězte mi to prosím,“ slyšela jsem, jak se vyptává. Vstala jsem z postele a šla k němu. „Jste si jistý? Je v pořádku? Prosím pane Sanri, chceme tam jet. Dobrá. Za deset minut budeme venku.“

Když zaklapl telefon, nemohla jsem se ho nezeptat. Umírala jsem tu. Co když…

„Spencer?“

„Otevřela oči. Probudila se Ashley. Probudila se,“ jakmile jsem ta slova uslyšela, objala jsem ho. Objímala jsem ho tak silně, že si jsem jistá, že nemohl dýchat. Nemohla jsem zabránit svému úsměvu. Spencer se probrala. A nechtěla jsem nic než být vedle ní. Být vedle své dívky, která způsobila, že jsem za ty dva týdny zestárla o deset let.

Za deset minut přijel pan Sanri domů, aby nás odvezl zpátky do nemocnice. Chtěla jsem se ho zeptat na tolik otázek, ale nebylo to na mně. Bylo to na Arthurovi jako jejím otci a hlavně jsem nechtěla, aby někdo věděl, jaký je skutečný vztah mezi mnou a Spencer. Obzvláště na místě jako je tohle.

Nešli jsme, ale utíkali do jejího pokoje doufajíc, že ji najdeme vzhůru. Doufajíc, že pohledem do jejích očí, přestanu být zase ztracená. Když jsme se tam dostali, doktoři byli uvnitř a ona byla vzhůru. Moje srdce uhánělo jako splašené. Jako by to vycítila, jako by mohla slyšet mé srdce, spatřila jsem, jak obrací hlavu k místu, kde jsme stáli a uviděla jsem ten úsměv, který mi chyběl. Nebyl to ten samý, ale pořád to byl úsměv. Její úsměv.

Doktoři hovořili s Arthurem a já se přistihla, jak jdu k ní. Jako by mě něco volalo a jsem si jistá, že to byla ona. Vždycky to byla ona. Došla jsem k její posteli a posadila se vedle ní, jako každý den a každou noc. Nedělala jsem nic, jen se na ni dívala. Chtěla jsem jí toho tolik povědět, ale přišla jsem o řeč. Tehdy jsem uslyšela, jak říká mé jméno. Byl to jen šepot, ale stejně jsem ji slyšela. V ten moment jsem ucítila, jak mě na tváří pálí slzy… Tehdy jsem uslyšela její hlas znovu…

„Neplač prosím. Jsem v pořádku.“

Nebyla v pořádku. Pořád měla obvazy na hlavě a na těle. Její ruka byla stále popálená, ale věděla jsem, že chce, abych si myslela, že je v pořádku. Nemohla jsem ji políbit na levou ruku, protože jsem nechtěla, aby ji to bolelo. Vstala jsem a políbila její pravou ruku. Byla studená, ale chtěla jsem cítit její dotek. A znovu jsem brečela. Cítila jsem, jak mi bere tvář do dlaně a stírá mi slzy.

„Chyběla jsi mi Spence.“

„Jsem tady. Vidíš?“

„Spence, mohla jsi umřít. Myslela jsem, že tě ztratím.“

„Nejsem ale mrtvá. Jsem tady Ash. Vypadám sice jako mumie, ale jsem tu.“

Nevím, proč si dělala srandu z téhle situace. Jak mohla žertovat o svém stavu, bylo nad mé chápání. Ale ona byla vždycky taková. Věc se má tak, že jsem ji moc dobře znala a věděla jsem, že hluboko v nitru je vyděšená. Chtěla mi ukázat, že je silná a věděla jsem, že by mi nikdy nepřiznala, že ji to bolí. To byla má Spencer.

Než jsem mohla říct něco dalšího, přišel Arthur a políbil ji. Viděla jsem slzy v jeho očích. Pár minut nic neříkal. Jen se na ni díval, stejně jako před pár minutami já.

„Jsem rád, že jsi se probrala princezno.“

„No musela jsem. Měla jsem rodinu, která na mě čekala. A nepřišel můj čas.“

„A my jsme rádi, že ne. Jak se cítíš, holčičko?“

„Mám trochu závrať, ale jinak dobře.“

„To mi říkal doktor. Tvá zranění se začala hojit. Obávali se toho zranění na hlavě, ale jsou rádi, že ses probrala. Musíš tu zůstat další tři dny a pak tě můžeme vzít domů.“

„Fajn.“

„My si ji můžeme odvézt pane C?“

„Ano. Takže za tři dny se dostaneš odtud a pak tě vezmeme domů.“

„Stýskalo se mi po domově a stýskalo se mi po vás,“ řekla, zatímco se současně dívala na Arthura a mě. A nám se stýskalo po ní.

„Jo a Spencer… Řekl jsem tvému šéfovi, že už se do jeho časopisu nevrátíš.“

„To je v pořádku tati. Ani mě nenapadlo, že bych se tam vrátila.“

Zůstali jsme tam celý den. Spencer nedokázala udržet otevřené oči na moc dlouho. Hodiny spala a pak byla vzhůru na 15 minut. Dělala jsem si kvůli tomu starosti, ale nechtěla jsem se tím moc zabývat, jinak bych z toho zešílela a to nepotřebovala. Pokud doktoři řekli, že bude moct odejít, tak to bylo nejdůležitější. Budeme ji moci vzít do nejlepší nemocnice v Řecku a nechat jí udělat testy. Pro teď jsem se starala jen o to, že je moje Spencer živá a já se mohu dívat do těch překrásných modrých očí, které se zmocnily mého srdce před pěti lety…


31

Vzbudila jsem se, ale ne doopravdy. Každou noc jsem stále prožívala noční můry, jen co jsem zavřela oči. Každou noc, kdy táta a Ashley nebyli vedle mě, nedrželi mě za ruku a nemluvili se mnou. Bála jsem se. Byla jsem vyděšená. Každou noc jsem se dívala, jak jsem zabíjena. Něco, co se ve skutečném životě nestalo. Každou noc jsem viděla, jak prožívám to peklo, kterým jsem si prošla. Viděla jsem hořet mé přátele, útok na naši vesnici. Pohled do těch tmavých očí mě každou noc pronásledoval. A když jsem se kvůli těm snům probudila zalitá potem, dívala jsem se na své jizvy. Ale opravdu jsem nevěděla, co mě bolí nejvíc. Skutečné jizvy na mém těle nebo ty duševní?

Věděla jsem, že tentokrát nemohu držet všechno v sobě. Věděla jsem, že mám u sebe lidi, se kterými si můžu promluvit a kteří mi mohou pomoci. A pro jednou ve svém životě jsem musela požádat o pomoc.

Musela jsem počkat jen jeden další den, abych se dostala z tohohle pekla a vrátila se domů. Vrátit se ke své Ashley a do našeho domova. Ke své příčetnosti.

„Spence? Jsi v pořádku z?“ nemohla mi tu říkat zlato. A i to ‚z‘ jen zašeptala. Představte si, že jste v plné místnosti lidí, kteří to nedokáží pochopit. Nechtěla jsem se jednoho dne vzbudit a zjistit, že ji odvedli ode mě a hází po ní kameny jen proto, že je se mnou. Jen proto, že je s holkou.

„Snažím se Ash. Jen chci jít domů. To je vše.“

„Odjíždíme zítra. Tvůj táta má už letenky. Jen pár hodin Spence a budeme doma,“ vždycky seděla na mé levé straně. Té, která nebyla popálená. Občas jsem mohla vidět, jak se dívá na mou ruku. Než jsem mohla cokoliv říct, změnila téma a vzala mě za levou ruku.

„Já vím. Nemůžu se dočkat.“

„Spence…“

„Ano?“

„Ale ne, o nic nejde.“

„Jsi si jistá?“

„Jo, o nic nejde. Přála bych si, abych tě teď mohla políbit.“

„Já vím. Chyběla jsi mi.“

„Nemáš ponětí, čím jsem si musela projít Spence. Myslím, že mi zešedivěly vlasy.“

„No… Je ti 30 Ash… Jsi stará.“ Chtěla jsem se hrozně moc rozesmát nad její reakcí, ale nemohla jsem, protože mě to pořád bolelo. Ale její výraz stál za všechny prachy. Přála bych si, aby tu mohla zůstat až do zítra. Vím, že když je mi nablízku, zažene všechny špatné sny…

„Máš opravdu velké štěstí slečinko. Opravdu veliké štěstí.“

„Já vím. Mám tebe,“ v ten moment se celý její výraz opět změnil. Obdařila mě svým nejzářivějším úsměvem. Tím, který jsem postrádala. Rozhlédla se kolem, jestli se na nás někdo nedívá a políbila mi dlaň.

„Děkuji.“

„Za co?“

„Že jsi naživu a se mnou. Nevím, co bych si počala, kdybys byla…“

„Ale nejsem. Nejsem na tom nejlépe, ale nejsem mrtvá Ash.“

„Díkybohu.“

„Ale no to se podívejme… To je ta, co nevěří v Boha…“

„Ani nevíš, jak moc jsem se v těchhle dnech modlila Spence. A jsem ráda, že vyslyšel mé modlitby.“

Než jsem mohla odpovědět, vrátil se do pokoje táta. Mluvil s doktory, aby zjistil, jak na tom jsem.

„Ahoj dámy.“

„Ahoj tati.“

„Zdravím pane C.“

„Princezno, mám velice dobré zprávy. Doktoři mi řekli, že můžeš dnes odejít. Zdá se, že je všechno v pořádku.“ Pokud bych mohla vyskočit hned z postele, udělala bych to. Jen jsem se ale usmála na Ashley a sevřela její ruku ještě pevněji. Ona udělala to samé.

„Slyšela jsi to z? Můžeme tě vzít domů.“

„Slyšela. Takže kdy mohu jít?“

„Ashley, můžeš jí pomoci s oblékáním?“

„Samozřejmě pan C.“

„Počkám venku s panem Sanrim.“

Byla jsem šťastná, ale zároveň vyděšená. Ještě jsem se neviděla nahá po tom, co se stalo. Nechtěla jsem. Moje ruka stačila a ani tu jsem si moc neprohlížela. Ale teď uvidí Ashley všechno. Bála jsem se, že se jí nebude líbit, co uvidí.

„Co je Spence?“

„Nic.“

„Nech mě, ať ti pomůžu vstát.“

Každý krok mě bolel. Ale Ashley tam byla, aby mi pomohla. Když jsme se dostaly do koupelny, moje srdce začalo být tak rychle, že jsem si byla jistá, že ho může slyšet. Držela tašku s nějakým oblečením, které jsem měla uvnitř. Bylo to poprvé, co jsem se dívala do zrcadla. Obvazy byly sundané a mohla jsem teď vidět všechno. Moje oči byly trochu opuchlé a na krku jsem měla modřiny. A pak jsem spatřila svou ruku. Patřila někomu jinému a ne mně. Tehdy jsem si uvědomila, že Ashley stále stojí za mnou. Byla připravená něco říct. Ucítila jsem její ruce kolem svého pasu a její hlavu v záhybu mého krku.

„Jsi ta nejkrásnější dívka na celém světě.“ Chtěla jsem jí říct, že nejsem. Chtěla jsem říct, že jsem zlomená. Místo toho jsem se usmála a obrátila jsem svou tvář k ní.

„Pomoz mi se obléct, prosím.“ Zvedla jsem své ruce, co nejvýš jsem dokázala, takže mi mohla svléknout nemocniční košili, kterou jsem měla na sobě. Pod ní jsem byla nahá. V tuhle chvíli jsem nemyslela na nic sexuálního. A ani Ashley, protože jsem chápala, jak se mě dotýká. Bylo to něžné. Zavřela jsem oči a snažila se před vším uniknout. Nevěděla jsem, že brečím, dokud jsem neucítila její rty na mých víčkách.

„Zlato, prosím…“ a její nakřáplý hlas… „Miluji tě celým svým bytím. Tohle všechno zvládneme spolu. Ty a já,“ a ucítila jsem, jak se dotýká mé popálené ruky. Bála jsem se její reakce. „Prosím… Co jsem, řekla je pravda Spence. Jsi ta nejkrásnější dívka na světě. Jsi moje nádherná holka, ano?“ Jen jsem přikývla a objala ji. Když jsem byla s ní, všechno zmizelo. Bolest byla pryč. „Necháš mě teď prosím, abych ti pomohla s oblékáním?“

Pomohla mi s tričkem a kalhotami. Před tím, než jsme vyšly z koupelny, mě ještě jednou políbila na rty a propletla naše prsty. Pohlédla jsem na ni a řekla jí, že ji miluji. A milovala jsem ji. Nikdy nepřestanu.

Našly jsme tátu venku, jak na nás čeká. Ashley mě provázela s rukou okolo mého pasu. Když jsem uviděla pana Sanriho, usmála jsem se. Nevěděla jsem, že to byl on, kdo mě našel a dostal mě sem. Dlužila jsem mu svůj život. Byl tady, když můj otec a Ashley ne. Když už nic jiného, myslela jsem si, že jsem si udělala dobrého přítele a byla jsem ráda, že je naživu.

„Spencer. Rád vás vidím venku z nemocnice.“

„Je dobré být venku pane Sanri.“

„Je dobré mít ji zpátky,“ řekl táta láskyplně.

„Jste šťastná, že máte svou přítelkyni zpátky Ashley?“ Při jeho otázce Ashleyina ruka pustila tu mou. Byla připravená něco říct, ale promluvila jsem první.

„To je v pořádku. On to ví. Věděl to od začátku.“

„Co… Jak?“

„To je dobré slečno Ashley. Nemám s vámi děvčaty žádný problém. Pamatujte. Narodil jsem se tu, ale vyrůstal jsem v Anglii. A moji rodiče nejsou typičtí Arabové.“

„Jak to, že jste předtím nic neřekl pane Sanri?“

„Nebyl na to čas ani prostor. Jsem jen rád, že má váš otec zpátky svou dceru a vy máte svou dívku.“ Chtěla jsem ji políbit, ale nebylo by to vhodné, když tam byl táta a pan Sanri. Tak jsem ji jen držela za ruku jako každý den.

Když jsme se dostali k panu Sanrimu domů, nechtěla jsem nic, než jít a odpočívat. Stále jsem měla bolesti, i když jsem měla za sebou už dva týdny v nemocnici. Nemohla jsem jíst nic jiného než polévky a abych řekla pravdu, tak jsem ani nechtěla. Necítila jsem hlad, ale Ashley na tom trvala. Jak prohlásila, potřebovala jsem jíst, protože jsem ztratila hodně váhy a potřebovala jsem zase načerpat sílu. A když se na mě dívala těma očima, nemohla jsem jí říct ne.

„Udělám Spencer polévku. Budu zpátky za pár minut.“

Zůstala jsem s tátou, zatímco Ashley s panem Sanrim byli v kuchyni. Táta mě moc dobře znal. Byla jsem koneckonců jeho dítětem.

„Jak se cítíš princezno?“

„Já nevím tati.“

„Bude to chtít čas holčičko, ale jsme tu pro tebe. My všichni.“

„Já vím. Díky.“

„Ashley byla u tebe po celou dobu. Opravdu tě miluje.“

„A já hrozně moc miluji ji.“

„Mám ji rád Spence. Já vím, že už jsem to říkal a teď není ta správná chvíle, ale omlouvám se, že jsem tu pro tebe nebyl, když se to všechno seběhlo. Měl jsem tvé matce něco říct.“

„To je dobrý tati. Teď tu jsem s Ashley a na tom záleží nejvíc,“ v tu chvíli se vrátila z kuchyně s úsměvem ve tváři. Líbilo se jí starat se o mě.

„Polévka je hotová zlato.“

„Můžeme jít do pokoje? Cítím se unavená.“

„Dobrá.“

„Teď vám popřeji dobrou noc. Tati, v kolik zítra odlétáme?“

„V deset dopoledne.“

„Budu nechystaná dřív. Pane Sanri, uvidíme se zítra?“

„Samozřejmě, že ano Spencer. Odpočiňte si trochu.“

Dům neměl schody a já tomu byla ráda. Jakmile jsme byly v pokoji, Ashley mi pomohla sednout si a posadila se hned vedle mne s polévkou v rukách. Sledovala jsem, jak do ní fouká, protože byla horká. Nemohla jsem z ní spustit zrak.

„Na co se díváš krásko?“ pronesla, aniž by odvrátila zrak od talíře.

„Na tebe.“

„A pročpak…?

„Miluji tě. Dík, že tu jsi Ash.“

„Nechtěla bych být kdekoliv jinde. Teď otevři pusu.“

„Mmm… Mnohem lepší než ty v nemocnici.“

„Uvařila jsem ji, takže samozřejmě, že je dobrá.“

Byla jsem ráda, že se zdála jako dřív. Ve dnech, kdy jsem se probouzela v nemocnici, jsem mohla spatřit smutek v jejích očích. Byla jsem ráda, že můžu vidět, jak se její oči zase smějí.

„Tak tohle je moje holka. Snědla jsi všechnu svou polévku.“

„Byla dobrá.

„Jsem ráda, že ti chutnala.“

„Ash…“

„Ano Spence…“

„Lehneš si vedle mě?“ Udělala jsem jí místo, aby si mohla lehnout do postele hned vedle mě. Nemohla jsem spát na pravém boku ze zjevných důvodů. Přišoupla se za mne a položila svou ruku na mé stehno. Věděla jsem, že se bojí dotknout mé ruky a nechtěla jsem ji nutit dělat něco, na co se necítila. Nedokázal jsem se podívat na svou ruku, tak jak by se jí mohla Ashley dotknout…

„Vím, na co myslíš Spence. Vždycky ti dokážu číst myšlenky. Miluji tě. Milovala bych tě, i kdybys měla jen jedno oko. Potřebuji, abys mi věřila.“

„Ale Ash… Jak? Nemůžu se na sebe ani podívat. Jsem poznamenaná. Budu mít tyhle jizvy napořád. A i kdybych šla na plastickou operaci, pořád by tam byly.“

„A já budu vedle tebe. Nikam nepůjdu, jasné?“

„Ale…“

„Žádná ale. Ty a já. Pořád a navždy, ano?“

Nic dalšího jsem neřekla. Jen jsem přikývla. Zavřela jsem oči a ucítila její rty na svém rameni. Líbala mé jizvy. Jak to, že jsem necítila bolest, když mě líbala? Hladila mě po ruce. Jak to, že jsem necítila spáleniny? Zavřela jsem oči a ve chvilce usnula. Potřebovala jsem jen ji.


32

Z Ashleyina pohledu

Když jsme opustili to posrané místo, doufala jsem, že se všechno zlepší. Věděla jsem, že to nebude snadné, ale chtěla jsem to zkusit a stát při Spencer. Všichni jsme stáli při ní. Ale Spencer byla sama. Když jsme se vrátili, doufala jsem, že moje láska bude stačit, ale nebyla vůbec podobná té dívce, kterou bývala.

Každou noc se s křikem probouzela. Každou noc jsem tam byla a snažila se ji obejmout, ale nenechala mě. Snažila jsem se. Hrozně moc jsem se snažila. Bolelo mě vidět ji takhle. Nemohla jsem jí pomoct, pokud mě nenechá. Říkala jsem jí, že tam jsem, ale zdálo se, jako bych mluvila do zdi a ne k člověku.

Mluvila jsem s Arthurem. Byl jediným, kdo by mohl pomoct. Vyznal se v psychologii a znal svou dceru. Pověděla jsem mu, čím jsme si procházely. Ale ani její otec jí nedokázal pomoct. Každý den mě víc a víc bolelo vidět, jak má překrásná holka ztrácí samu sebe. A zraňovalo mě ještě víc, že mi nenechala pomoci jí.

Když jsem věděla, že spí, vstávala jsem z naší postele a zamířila do koupelny, kde jsem brečela. Brečela jsem kvůli tomu, co se jí stalo. Plakala jsem, protože jsem ji ztrácela. Brečela jsem, protože jsem nemohla nic dělat. Jako teď. Spencer spí a já zase pláči v koupelně. Je to můj každonoční rituál. Brečet dokud mi už žádné další slzy nezbývají…

Neslyšela jsem otevření dveří, ale vycítila jsem ji tam. Chtěla jsem vzhlédnout, ale nedokázala jsem to. Byla jsem v hajzlu. Přišla a sedla si vedle mne. Chtěla jsem se na ni podívat…

„Ash…“ a přesto… Bála jsem se vzhlédnout. Bála jsem se toho, kým se stávala. Nic jsem neřekla. Cítila jsem její ruku na mé… „Tak hrozně se omlouvám zlato. Jsem vyděšená. Tak strašně vyděšená,“ bylo to poprvé po týdnu, co se mnou mluvila o tom, jak se bojí. Bylo to poprvé po týdnu, co se mě dotkla. Tehdy jsem k ní vzhlédla a spatřila, že pláče. Moje srdce se sevřelo…

„Mluv se mnou Spence prosím. Já tě nemůžu takhle vidět. Už ne.“

„Půjdeš prosím se mnou?“

„Kam?“

„Mám zítra schůzku s psychologem. Potřebuji si s někým promluvit. Potřebuji pomoct Ash.“

Zaskočila mě. Nevěděla jsem co říct. Po týdnu ticha mi řekne, že potřebuje profesionální pomoc. Byla jsem ráda, že chce o tom mluvit. Byla jsem ráda, ale doufala jsem, že bude schopná mluvit se mnou.

„Já vím, že ti ubližuji, ale ty nemůžeš pochopit, jak se cítím Ash. Jsme ztracená. A nelíbí se mi, co vidím.“

Věděla jsem, že mluví o svých jizvách. Nosila trika s dlouhými rukávy a vlasy měla stále spuštěné a nasazenou kšiltovku. Snažila jsem se jí říct a ukázat, že mi to nevadí. Že pro mě je pořád mou nádhernou dívkou a že jsem ráda, že je naživu, i když popálená.

„Spence, zlato. Myslím, že jsem s tebou jen kvůli tomuhle? Kvůli tomu jak vypadáš? Jsi můj anděl a vždycky budeš. Prosím tohle nám nedělej. Jsi naživu a to je to nejdůležitější. Ty jsi důležitá.“

„Anděl bez křídel. Padlý anděl. Jsem zlomená a nevím, jestli ještě někdy budu ta stejná, Ash. A jsem vyděšená, protože jednoho dne mnou budeš unavená a odejdeš.“

„O tomhle to všechno je? Že odejdu? Koukni se na mne,“ pohlédla na mne a já cítila, jak mi srdce uhání jako splašené. Řekla, že je zlomená, ale její oči mi říkaly něco jiného. Její oči mi říkaly pravdu. „Já nikam neodcházím. Nikdy tě neopustím. Víš proč? Protože bez tebe nemohu být. Jsi mé všechno Spence a když si něco takového myslíš, zraňuje mě to.“

„Omlouvám se.“

„Nechci, aby ses omlouvala. Chci, abychom to zase byly my. Chci, abys mě nechala pomoct ti, tolik kolik dokážu. Protože tě miluji. Tak moc tě miluji.“

„A já miluji tebe,“ teď plakala. Zvažovala jsem, že bych ji objala, ale bála jsem se, jak by reagovala. Když jsem se o to v těchhle dnech pokusila, ucukla. Ale byla jsem ráda, že mi položila ruce kolem krku a objala mě jako první. V tu chvíli jsem cítila, že se moje Spencer vrací a já ji nenechám odejít.

„V kolik je zítra ta schůzka?“

„Ve tři.“

„Půjdeme spolu. Ví o tom tví rodiče?“

„Ne, neví. Promluvím si s nimi zítra, pokud ti to nevadí.“

Vstala jsem a nabídla jí ruku, aby mě mohla následovat zpátky do postele. Šla za mnou bez jediného slova. Lehly jsme si vedle sebe a já položila ruku na její paži. Tentokrát neucukla. Věděla jsem ale, že chtěla. Mohla jsem cítit, jak se jí třese tělo a tak jsem poznala, jak moc se snaží. Nechtěla jsem, aby se cítila špatně, takže jsem ruku přesunula opět na její stehno. Políbila jsem ji na krk a zašeptala, jak moc ji miluji. Tehdy přesunula mou ruku na svou. Tuhle noc se s křikem neprobudila a já si chtěla myslet, že to bylo proto, že jsme si promluvily.

Příští ráno jsem se vzbudila a ona nebyla vedle mě. Cítila jsem, jak studená se zdá postel bez ní. Vstala jsem, oblékla si župan a pokusila se ji najít. Byt nebyl zas tak velký. Seděla venku na naší verandě a dívala se na moře. Dneska byl překrásný den. Ne moc chladno a slunce svítilo. Byla jako anděl. Můj anděl.

Přišla jsem k ní zezadu a políbila ji do vlasů. Neucukla. To byla dobrá věc. Sedla jsem si vedle ní.

„Dobré ráno kotě“

„Dobré Ashley.“

„V kolik jsi vstávala?“

„Před dvěma hodinami.“

„Mohla by ses prosím obléknout? Chci tě někam vzít.“

„Ash… Nemyslím si, že…“

„Prosím Spence. Kvůli mně.“

„Dobře.“

Věděla jsem, kam ji vzít. Na to jediné místo, které ji uklidňuje. Na místo, kde nebyla ode dne, co odjela z Athén. Za půl hodiny jsme byly obě připravené. Počkala jsem, až skončí s oblékáním a pak jsem na sebe hodila oblečení sama. Nechtěla jsem narušovat její osobní prostor. A věděla jsem, že by to nechtěla.

„Jsem připravená.“

„Fajn. Pojďme.

Pláž nebyla moc daleko od jejího bytu. 20 minut chůze. Bez přemýšlení, jestli bych měla nebo ne, jsem vzala její ruku do své. Nic neřekla. Jen se podívala na naše propletené prsty a pokračovaly jsme v chůzi.

„Proč sem Ash?“

„Protože je to naše místo. Protože je to jediné místo, kde můžeš přemýšlet. Protože moře je vždy spojené s tím nejlepším i nejhorším z nás.“

Obrátila tvář a podívala se na mě. Očekávala jsem, že odejde. Obávala jsem se její reakce. Když jsem ucítila její rty na mých, byla jsem překvapená. Nejprve jsem nevěděla co dělat. Ale pak jsem jí vyšla vstříc. Líbala jsem její rty něžně. Tenhle polibek chutnal jinak. Byla slaný. Plakala…

„Vydrž to se mnou prosím. Vím, že právě teď nejsem tou nejpříjemnější osobou. Vím, že ti ubližuju, ale prosím, neopouštěj mě.“

„Broučku, už včera jsem ti říkala, že nikam nejdu. Tam kde jsi ty, chci být taky, ano? Nikam neodejdu.“

„Slibuješ?“

„Slibuji.“

Seděly jsme na té pláži hodinu a jen se držely za ruce a dívaly se na uklidňující vlny. Spencer byla vystrašená. Nejen kvůli tomu, co se stala, ale děsila se toho, že ji opustím. Nevím, proč si to myslela, i když hluboko v sobě jsem to tušila. Myslela si, že mi už nebude připadat atraktivní… Políbila jsem její dlaň a pokusila se zahnat tyhle myšlenky z její mysli…

„Jsi ta nejkrásnější holka na světě a jsi má. Doufám, že ten psycholog je nějaký starý dědek a nijak přitažlivý. Nechci, aby tě nějak oblbnul a ukradl mi tě,“ po týdnu jsem uslyšela ten její nebeský smích. Chyběl mi ten smích.

„Kotě… Není to on. Je to ona a podle hlasu si nemyslím, že by byla stará.“

„Ženská jo? Tak to jdu rozhodně s tebou.“

Zůstaly jsme tam ještě pár minut, než bylo na čase, abychom šly domů a sehnaly si taxi k ordinaci té psycholožky.

„Jsi nervózní Spence?“

„Ani ne. Jen chci, aby tohle všechno bylo za námi.“

„Slečno Carlinová, Paní Parnasosová vás teď přijme.“

„Děkuji. Ash…“

„Počkám tady na tebe zlato.“

„Dobře.“

Zhluboka se nadechla a vešla. Čekárna byla plná. Hádám, že ta dáma je známá nebo tak a nebo mají lidé vskutku spoustu problémů. Po hodině Spencer vyšla a já spatřila tu paní Parnasosovou. Bylo jí ke čtyřiceti a byla to velice přitažlivá dáma. Když jsem uviděla Spencer, vstala jsem a vyšla jí vstříc.

„Jsi v pořádku zlato?“

„Ano Ash. Povím ti všechno, až budeme doma, ano?“

„Jasně, fajn.“

Byla jsem zvědavá, co se tam dělo. Byla jsem zvědavá, protože jen po jedné hodině se Spencer zdála jiná. Neříkám, že ta dáma je bůh nebo tak, ale pravděpodobně něco Spencer řekla, protože po celou cestu domů, Spencer nepustila mou ruku.

Jakmile jsme byly doma, odešla se převléct do naší ložnice. Čekala jsem, až vyjde. Jen jsem si přála, abych tam mohla být s ní…

Když skončila, našla mě, jak sedím v obýváku. Přišla a sedla si vedle mě.

„Půjdu k ní znovu.“

„Dobře.“

„Pokládala mi otázky a já jí všechno shrnula.“

„Všechno?“

„O Iráku. O tom co se tam stalo. O tom, co se stalo se mnou.“

„Cítíš se trochu lépe?“

„Nevím. Asi. Ale je moc brzy. Musím ji znovu navštívit.“

„Jestli je to to, co potřebuješ, tak bys měla.“

„Pověděla jsem jí i o tobě.“

„Co o mně?“

„Řekla jsem jí, že mám přítelkyni a že je úžasná. Pověděla jsem jí, že se bojím, že o tebe přijdu kvůli tomu, jak vypadám.“

„A co ti řekla?“

„Abych ti věřila, že mě miluješ a nechala tě pomáhat mi den za dnem.“

„Začíná se mi líbit.“

„Jsi úžasná a děkuji ti.“

„Za co Spence?“

„Že jsi, jaká jsi. Slibuji, že se polepším Ash. Kvůli nám.“

„Nikam se nechystám. Budu tady.“

Políbila mě a položila si hlavu do mého klína. To bylo rozhodně něco. Doufala jsem, že na tom bude lépe a postarám se, aby zůstala tím andělem, kterým už je.


33

Tři měsíce a čas běží. Tři měsíce a hodiny sezení. Byla jsem na tom den za dnem lépe, ale nebyla jsem naivní. Něčeho takového se tak snadno nezbavím. Ale měla jsem rodinu, která tu byla pro mne a samozřejmě Ashley, která byla mou oporou. Mojí silou. Chtěla jsem, abych na tom byla lépe kvůli ní a kvůli nám. Stejně jako kvůli sobě… No byla jsem na tom lépe, ale pořád jsem to nedokázala… Nechtěla jsem, aby mě Ashley viděla nahou. Vím, že jsem ohledně toho byla směšná, ale bylo to složité. Bylo to něco, o čem jsem se bavila pokaždé se svou psycholožkou. Snažila se mi říct, že nezáleží na tom, jak vypadám, ale jaká jsem uvnitř.

Jednoho dne mě paní Parnasosová požádala, abych s sebou vzala Ashley. Chtěla si s ní promluvit. Nepřišlo mi to divné, protože jsem o ní hodně mluvila. A Ashley byla mou součástí. Takže jsme se obě musely uzdravit. Snažila jsem se častokrát představit si sebe na Ashleyině místě. Byla jsem šťastná, že je tu se mnou. Neopustila mne, jak jsem se obávala.

„Spence, jsi připravená zlato? Přijdeme pozdě.“

„Oblékám se Ash.“ Byla v koupelně a já v naší ložnici. Kdykoliv jsem se převlékala, dávala mi prostor, který jsem potřebovala. Nemohla bych si přát nikoho lepšího než Ashley. Přála jsem si, abych se jí jednoho dne zase dokázala otevřít. Být schopná se ji odevzdat způsobem, jakým si zasloužila.

Jakmile jsme byly hotové, zamířily jsme k ordinaci paní Parnasosové. Ashley neměla problém si s ní promluvit. Popravdě, když jsem jí řekla, že si ji žádá, rovnou souhlasila. Byl středeční večer a čekárna nebyla tak plná jako jindy.

„Dobrý den slečno Carlinová. Povím paní Parnasosové, že jste tady.“

„Díky,“ posadily jsme se do pohodlných kožených křesel a čekaly na paní Parnasosovou. Za pět minut vyšla a pozdravila nás…

„Spencer, jak se máte?“

„Je mi fajn doktorko.“

„A tohle je, předpokládám, Ashley.“

„Ano, to budu já. Ráda vás poznávám.“

„I já vás Ashley. Spencer… Půjdete také?“ Neočekávala jsem, že nás bude chtít obě. K čemu mě tam potřebuje? Myslela jsem, že si chce promluvit pouze s Ashley.

„Asi jo.“

Ukázala nám na dvě sedačky před jejím stolem. Byla jsem zvědavá proč…

„Spencer, asi se divíte, proč tu jste.“

„No, proběhlo mi to hlavou.“

„No, myslím si, že potřebujete slyšet, co Ashley musí říct. Nejste v tomhle sama. Máte partnerku, která je ochotná vám pomoci, ale nenasloucháte jí.“

To, co řekla, byla pravda. Nebylo to tak, že bych ji nechtěla poslouchat. Byla jsem vyděšená z toho, co mi říká. Věděla jsem, že mne miluje, ale hluboko v sobě jsem si myslela, že to všechno říká jen proto, abych se cítila lépe. Vím, že jsem blbá. A proto jsem tady. Protože Ashley mě miluje bezpodmínečně a já se nenávidím za všechny tyhle negativní pocity.

„Takže Ashley. Podle toho, co mi Spencer řekla, nejste z Řecka. Jste Američanka?“

„Ano, narodila jsem se a vyrostla v Kalifornii.“

„Jaký je to pocit být v cizí zemi, daleko od domova?“

„No… Neměla jsem nic, co by mě tam drželo. Měla jsem jen sestru a své žáky.“

„Žáky?“

„Jsem učitelka hudby.“

„To je báječné. A co vaše sestra?“

„Moje sestra pracuje a má svůj život.“

„Ale nejste smutná, že jste jí nechala ve Státech?“

„Jsem, ale Spencer byla tady a já bych tam prostě nemohla být bez ní.“

„Chápu. Jak dlouho jste spolu?“

„Známe se šest let. Byly jsme spolu rok, od sebe čtyři a znovu spolu skoro rok.“

Naslouchala jsem jejich hovoru a dokázala myslet jen na Ashley. Poslouchala jsem, jak odpovídá na doktorčiny dotazy a záviděla jí, jak snadné její odpovědi byly. Co přimělo mé srdce bít rychleji, bylo, když jsem uslyšela otázku na mne a celou tuhle situaci…

„Jak si myslíte, že si Spencer vede v těch posledních několika měsících?“

„Je jí lépe, ale myslím si, že má ještě dlouhou cestu před sebou.“

„Je tu něco, co byste ráda Spencer řekla, ale nemůžete?“ Ashley neodpověděla hned. Podívala se na mě, jako by se mi pohledem omlouvala. Já se na ni jen dívala…

„Ashley?“

„Myslím si, že mi dostatečně nedůvěřuje. Několikrát jsem se jí pokusila ukázat, že je to jinak, ale stále cítím, že mi nevěří.“

„Proč to tak je Spencer?“

„Já nevím. Není to o tom, že bych jí nevěřila.“

„Tak proč má Ashley pocit, že to tak není?“

„Nevím proč.“

„Ashley?“

„Pořád se stydí za to, jak vypadá. Myslí si, že mi nepřijde přitažlivá. Pořád mě nenechá, abych ji viděla nahou nebo se jí dotkla.“ Moje tváře byly rudé rozpaky. Ale Ashley měla pravdu. Měla pravdu a bolelo mě, jak moc velkou.

„Proč je to tak Spencer?“

„Já… Já…“

„Je to proto, že si nepřipadáte dost přitažlivá? Je to kvůli vašim jizvám?“

„Já… Ano,“ nebylo třeba tvrdit opak. Po tom, co se stalo, jsem se na sebe nedokázala podívat do zrcadla. Jak bych mohla dovolit, aby mě Ashley viděla?

„Spencer? Udělala Ashley něco, co by vás přimělo cítit se nepříjemně kvůli vašemu tělu?“

„Ne.“

„Vypadá, jakože ji odpuzujete?“

„Ne.“

„Jaká k vám je?“ Pohlédla jsem na ni a její oči byly sklopené. Nedívala se na mne. Věděla jsem, že jsem byla sobecká a že jsem jí hrozně moc ubližovala… Ashley nebyla nic než zlatíčko a někdo, koho jsem opravdu potřebovala.

„Je skvělá. Dívá se na mě, jako bych byla ta nejkrásnější dívka na světě. Dává mi všechen prostor, který potřebuji. Je prostě skvělá.“ Ještě jednou jsem se na ni podívala a spatřila jsem slzy v jejích očích. Dotkla jsem se její ruky a ona na mne pohlédla…

„Milujete ji Spencer?“

„Ano. Hrozně moc ji miluji.“

„Ashley?“

„Miluji ji. Je mým světem.“

„Spencer, já vím, že to, čím jste si prošla, není snadné. Viděla jste věci, které nikdo z nás běžně nevídá. Byla jste raněná, ale teď jste tady. Jste tady živá, prožívající každý den. Máte své rodiče a báječného člověka, aby vás miloval. Neříkám, abyste zapomněla na to, co se stalo. Říkám to, že si zase musíte začít důvěřovat. Lidé vždycky uvidí to, co v sobě vidíte sama. Když v sobě uvidíte lítost, budou ji vidět také. Pokud budete vidět své jizvy, uvidí je též. Neuzdravíte se, pokud si nedovolíte uzdravit se.“

Přemýšlela jsem o tom, co doktorka řekla. Chtěla jsem to a byla ochotná to zkusit. Tak moc mi pomohlo poslouchat to, co říkala Ashley. Celou tu dobu jsem jí nenaslouchala. Nebo jsem si zvolila to nedělat. Byla jsem ráda, že doktorka požádala, aby přišla.

„Spencer, uvidíme se příští týden. Ashley, ráda jsem vás poznala. Spencer vás potřebuje.“

„Děkuji paní doktorko.“

„Nashledanou příští týden paní Parnasosová.“

Když jsme opustily budovu, Ashley pořád nic neříkala a její ticho mě děsilo. Nechtěla jsem začít hovor v taxi, takže jsem čekala, dokud nebudeme doma. Možná jsem nic neříkala, ale celou cestu jsem držela její ruku. Jakmile jsme byly doma, bylo na čase si promluvit…

„Ash…?“

„Ano Spence?“

„Můžeme si promluvit prosím?“

„Můžu se nejprve převléct? Slibuji, že si promluvíme.“

„Dobře. Budu tady.“

Za deset minut se Ashley vrátila do obýváku. Přišla a posadila se vedle mne…

„Proč jsi mi nic neřekla zlato?“

„Spence… I kdybych to udělala, nevěřila bys mi a opravdu jsem nechtěla, aby ses cítila špatně.“

„Omlouvám se. Zdá se, že se omlouvám častěji, než říkám, že tě miluji.“

„Spence, miluji tě. Ty víš jak moc. Není to tak, že bych po tobě chtěla sex. Prostě chci, abys věřila tomu, co k tobě cítím. Chci, abys mi věřila, když říkám, že každý den děkuji Bohu za to, že tu jsi, i když máš jizvy. Na tom mi nezáleží. Jsem prostě šťastná, že jsi naživu,“ teď brečela a ani já už nedokázala zadržovat slzy. Místo toho, abych ji objala, jsem ucítila, jak mi její ruce otírají slzy.

„Omlouvám se. Tak moc se omlouvám.“

„Už žádné omluvy, ano?“

Už žádné omluvy. Nechci se už dál omlouvat. Jen chci být zase sebou a být Ashley přítelkyní. Postavila jsem se. Věděla jsem, že abych překonala svůj strach, musím se mu postavit a potřebovala jsem ukázat Ashley, že jí věřím celým svým srdcem…

„Jdu se převléct.“

„Dobře.“

Zatímco jsem šla k naší ložnici, ohlédla jsem se a spatřila, jak se dívá z okna…

„Ash?“ obrátila se a pohlédla na mne… „Půjdeš se mnou?“

„Hé?“

„Do ložnice. Půjdeš se mnou?“

„Spence…“

„To je v pořádku. Prosím. Chci tě tam.“

Zvedla se z gauče a došla ke mně. Vzala jsem ji za ruku a odvedla ji do ložnice. Vyndala jsem si pyžamo z šuplíku a sundala si tričko, které jsem měla na sobě. V téhle chvíli jsem byla k Ashley zády a když jsem se otočila, nedívala se na mne. I přesto všechno, co dnes řekla, stále nechtěla narušovat můj prostor a já ji za to milovala.

„Ash… Pomůžeš mi s mým tričkem?“

Beze slova se zvedla z postele a ucítila jsem, jak mi obléká vršek pyžama. Byla jsem vyděšená k smrti, ale říká se, že abyste překonali svůj strach, musíte mu čelit. Můj strach byl být před ní nahá a když jsem ucítila, jak se dotýká mé popálené kůže, uvědomila jsem si, že se nemám čeho bát. Byla to koneckonců má Ashley…


34

Uzdravování… Prosté slovo, ale zároveň toho říká tolik. Je možné se úplně uzdravit? Je možné být tou samou osobou, jako jste bývali? Myslím, že ano. Když to opravdu moc chcete, tak je to možné. Pokud kolem sebe máte lidi, aby vám pomohli a měli vás rádi, pak ano, je možné se uzdravit. Potřebujete jen věřit v sebe sama a dovolit ostatním, aby vám pomohli. To je to, co jsem udělala. A za vše dlužím Ashley a své rodině.

Rok s bezpočtem sezení, rok s mými neustálými změnami nálady, rok s Ashley po boku, držíc mě za ruku. Ashley mě nikdy neopustila. Zůstala tu se mnou. Nikdy při mně nepřestala stát, jak slíbila. Bylo to složité nejen pro mne, ale také pro ni. Rozumím tomu. Ale byla prostě úžasná.

Teď jsem schopná nechat ji dotknout se mne, vidět mě. V jejích očích jsem mohla vidět, že nelhala, když mi říkala, že mě miluje kvůli tomu, jaká jsem a ne kvůli tomu, jak vypadám. Bylo to, jako bych neměla žádné jizvy. A i dnes ve mně vyvolává tyhle pocity.

Jednu dobu, kdy jsme měla depresi, jsem chtěla jít na plastickou operaci. Nelíbila jsem se sama sobě. Byl to pořád začátek mého uzdravování. Ashley naléhala, že to nemusím dělat. Že jsem dokonalá taková, jaká jsem. Výjimečná. Ale nechtěla jsem ji poslouchat. Neposlouchala jsem nikoho. Doprovodila mne do ordinace, kde jsem zjistila, že s tím nic nenadělají. Moje kůže byla hrozně citlivá a i kdybych podstoupila plastickou operaci, nic by to nezměnilo, jen by to mohlo být horší. Pamatuji si ten den. Byla jsem na sebe tak naštvaná; byla jsem tak naštvaná na to, co se mi stalo. Opustila jsem budovu, aniž bych čekala na Ashley. Budu mít ruku popálenou navždycky. A to se mi nelíbilo. Pořád slyším, jak křičí mé jméno…

„Spence počkej… Spence…“ Neotočila jsem se. Nechtěla jsem. „Spencer, mohla by ses prosím zastavit?“

„Co? Co chceš Ashley? No?“

„Proč tohle děláš? Proč jsi taková?“

„Vážně? Ty se mě ptáš, proč jsem taková? Slyšela jsi, co říkal ten doktor?“

„Byla jsem tam. Takže ano, slyšela jsem ho. No a?“

„No a?“ v tu chvíli jsem se zasmála, ale byl to sarkastický smích. „Nejsi já. Nevypadáš jako já. Nejsi popálená.“

„Přestaň. Prostě už doprdele nech těchhle sraček. Už to stačilo.“ Odmlčela jsem se, protože jsem ji nikdy takhle neslyšela. Celou dobu nebyla nic než podporující a starostlivá. Slyšet ji křičet na mě, to bylo něco nového. „Jsi nevděčné děcko, protože jsi naživu a pořád jen fňukáš, kvůli tomu jak vypadáš. To jako vážně? Měla bys děkovat Bohu, že tu jsi a mluvíš se mnou, chodíš a můžeš dýchat. A víš, co děláš? Stěžuješ si. Nikdy jsem nebyla v tvé pozici. Nevím, čím si procházíš a jak se cítíš, ale máš rodinu, která tě miluje, máš mě, která tě miluji. A ty se zatím uzavíráš do sebe. Milionkrát jsem ti řekla, že mi na tom kurva nezáleží. Čemu na tom nerozumíš?“

Hleděla jsem na ni. Nemohla jsem dělat nic, než se dívat. Měla naprostou pravdu. Ashley měla vždycky pravdu. Pořád jsem byla na začátku svého uzdravovacího procesu a měla jsem své světlé i špatné chvíle, ale v tenhle moment jsem si uvědomila, že musím přestat. Musím začít věřit sama sobě. Být sebou…

„Omlouvám se.“

„Přestaň se omlouvat. Pokud to nenecháš být, nic se nezlepší. Chápeš to? Nám je jedno, jak vypadáš. Kdy si to hodláš uvědomit?“

V tu chvíli mi došlo, že pokud budu takhle dál pokračovat, neztratím jen sebe, ale stejně tak Ashley… A když mi to problesklo hlavou, zpanikařila jsem. Nechtěla jsem ji znovu ztratit. A tentokrát jsem potřebovala uzdravit se. A dokázala jsem to… Díky ní…

Po osmi měsících terapie, jsem se začala cítit jako dřív. V tu dobu jsem už nevnímala své jizvy. Byly tam, ale byly jako tetování, pokud chápete, co tím myslím. Je to jako, když si uděláte tetování, každý si ho v prvních měsících všimne, i vy ho vnímáte, ale po nějaké době se stane součástí vašeho těla. Nikdo si ho nevšímá.

Vzpomínám na jeden den, kdy jsem přišla domů od terapeutky. Jaro bylo nablízku, takže den byl delší a počasí překrásné. Když jsem otevřela dveře, nepřivítal mě Ashleyin polibek, ale malé štěně, které se mi hnalo k nohám a štěkalo. Vzala jsem ho do náručí. Byl to labrador a ti jsou jako štěňata dokonalí. Vypadají jako plyšáci… Tak rozkošní… Dívala jsem se po Ashley, ale nikde nebyla. Našla jsem malou poznámku na ledničce říkající ‚Setkej se se mnou na našem místě a vezmi sebou naše štěně :)‘. Věděla jsem, co je to za místo a už jsem byla na cestě, abych ji tam našla. Když jsem tam došla, seděla na pláži a dívala se na moře. Byla jako siréna.

„Ahoj.“

„I tobě ahoj krásko. Vidím, že jsi našla svůj dárek,“ pronesla a políbila mne…

„Můj dárek?“

„Nezapomněla jsem, žes mi říkala, že bys chtěla štěně.“

„Proč teď?“

„Protože je na to vhodná doba. A myslím si, že se mu líbíš.“

„Je tak rozkošný.“

„Dala jsi mu jméno?“

„Ne-e“

„Už jsi o nějakém přemýšlela?“

„Hmm… Nevím… Co třeba Kronos?“

„Kronos, zlato?“

„Ne, máš pravdu. Je moc roztomilý na takové jméno.“

„Co třeba Ťapka?“

„Ťapka, Ash? Vážně?“

„Hele, to tys mu chtěla říkat Kronos.“

„A co Plato?“

„To se mi celkem líbí. Takže Plato, co?“

„Plato, to je ono…“

„Pojď sem Plato.“ Měly jsme spolu štěně a já za to byla moc ráda. Měly jsme štěně a bydlely jsme spolu. Dokonalé…

„Miluji tě Ash. Hrozně moc.“

„A já miluji tebe. Celým svým srdcem.“

„Děkuji. Za všechno.“

„Netřeba děkovat. Jsi moje holka a moje práce je chránit tě a být tu pro tebe.“

„Proto tě tak moc miluji. Kvůli tomu jaká jsi.“

Ano. Byla jsem na tom lépe, díky ní. Byla jsem na tom lépe, díky její lásce. Nevím, kde bych byla bez ní. Jsem tady, rok po všem, dívám se na sebe do zrcadla a vidím zase tu samou holku. Tu holku, kterou jsem bývala, než se všechno seběhlo. Dneska jdeme ven. Máme dvouleté výročí… Jsem zvědavá, kam mě vezme… Řekla mi, abych se neoblékala moc nóbl, ale ani ne moc ležérně… Takže jsem si vzala černou sukni s vysokým pasem, černé boty s vysokým podpatkem a otevřenou špičkou a bílou košili a čekám, až moje překrásná přítelkyně dokončí své líčení, abychom mohly vyrazit…

„Ash, jsi hotová zlato?“

„Jo, budu tam za minutku Spence“

Když vyšla z koupelny, spadla mi brada až na zem. Byla ohromující… Vlasy měla částečně v culíku, půlku vyčesanou nahoru a druhou volně… Měla na sobě úžasné červené šaty těsné na těch správných místech… Jedním slovem dokonalé…

„Vypadáš úžasně Spence.“

„O tobě můžu říct to samé kotě.“

„Jsi připravená?“

„Ano.“

„Šťastné výročí broučku,“ řekla a políbila mne… Říkala jsem vám už, že nejenže vypadala úžasně, ale také úžasně chutnala?

Věděla jsem, že pokud bych se zeptala, stejně by mi neřekla, kam jedeme. Takže jsem si prostě jen užívala jízdu s její rukou ve své… Po půlhodině jsem zjistila, že jsme před jedním z nejdražších hotelů v Řecku, který byl poblíž moře… Lagonisi Grand Resort… Zase jednou jsem užasla…

„Ash? Co to…“

„Pšššt… Jen mě prosím následuj, ano?“

A já to udělala… Šla jsem za ní dovnitř hotelu, kde si promluvila s nějakým mužem. O chvíli později přišel další muž a odvedl nás do jiné části hotelu, kterou bych nazvala jako víc soukromou. Ten muž pronesl: ‚Vítejte do Snového apartmá‘… Když jsme byli vevnitř, znovu jsem užasla. Byla to naše soukromá vila…

„Líbí se ti to zlato?“

„Ash, to je úžasné… Zbožňuji to,“ řekla jsem a vzala ji do náručí…

„Čeká tu na nás večeře. Pojď se mnou.“

Vskutku tam stál sloužící a čekal, aby nás mohl obsloužit. Připadala jsem si, jako bych byla ve filmu.

„Dobrý večer dámy. Jmenuji se Niko a budu vás dnes večer obsluhovat. Dovolte, abych vám pomohl…“

„Děkujeme Niko.“

„Chcete začít s prvním chodem?“

„Spence?“

„Ano, jistě. Díky.“

Všechno bylo skvělé. Ona byla skvělá. Než jsme začaly jíst, Ashley přivolala Nika a pošeptala mu něco do ucha. Opět jsem byla zvědavá. Chtěla jsem se zeptat, co mu to řekla, ale dostala jsem svou odpověď o pět minut později, když prosklená střecha odhalila noční oblohu… Jedly jsme pod hvězdami…

„Dobrou chuť dámy. Zavolejte mne, pokud byste potřebovaly cokoliv dalšího,“ a s tím nás opustil, abychom si užily jedna druhou…

„Říkala jsem ti už, jak nádherně dnes vypadáš kotě?“

„Ne, myslím, že neříkala,“ škádlila jsem ji… Ucítila jsem její ruce na svých, pohlédla na mne a řekla mi, jak moc mě miluje… A já udělala to stejné… „Ash, tohle je úžasné, ale neměla jsi to dělat broučku. Je to trochu moc drahé.“

„Pro tebe není nic příliš drahé. Pokud bych mohla, dala bych ti celý svět.“

„No ty jsi můj svět…“

„A ty můj… Spence… Hrozně moc tě miluji. Myslím, že jsem tě milovala od první chvíle, co jsem tě uviděla v tom supermarketu před sedmi lety. Udělala jsem všechno, abych tě odehnala, ale ty ses pořád vracela. Sudičky chtěly, abychom byly spolu a já jim nemohu dostatečně poděkovat, že mi tě přivedly. Chci s tebou být v dobrém i špatném. Chci být schopná povědět všem, že tahle báječná dívka je mou. Takže broučku, poctila bys mě tím, že se staneš mou ženou? Vezmeš si mě Spence?“


35

Z Ashleyina pohledu

Svatba! Nikdy jsem ani nepomyslela, že bych si někoho vzala, stejně jako mě nikdy nenapadlo, že bych byla s někým ve vztahu. Když jsem potkala Spencer, celý můj život se převrátil vzhůru nohama… Rozhodně v dobrém…

Uvažovala jsem, že ji požádám, aby si mě vzala, už dlouho. Jestli jsem nervózní? Ach ano. K čertu nervózní. Ale se vším tím, co se dělo a s tím, jak se uzdravovala, jsem pořád nemohla najít vhodnou chvíli. Ale pořád jsem sebou nosila prsten, který jí dám v den, kdy učiním svou žádost. A tím dnem bylo naše dvouleté výročí…

Den za dnem na tom byla lépe a já byla šťastná, že ji vidím zase se usmívat. Byla jsem tak šťastná, že mi byla schopná věřit a nechat mě milovat ji způsobem, jakým si zaslouží. Takže správná chvíle bude v ten pro nás výjimečný den a já doufala, že její odpověď mě pošle do ráje.

Se Spence jsme se bavily o naší budoucnosti. Řekly jsme, že si dokážeme představit, jak jsme staré, držíme se za ruce a pozorujeme západ slunce. Bavily jsme se, že jednou budeme mít děti, ale nikdy jsme nic neříkaly o svatbě. Věděla jsem, že mne miluje. Věděla jsem, že chce být se mnou, ale nikdy jsem se o svatbě nezmínila. A ani ona…

Týden jsem pro ni připravovala překvapení. Zůstaneme na víkend v jednom z nejlepších hotelů v Řecku vedle moře, které tolik miluje. Budeme mít vlastní apartmá a v náš den budeme jíst pod hvězdami. Dokonalá romantická noc a doufejme dokonalý romantický víkend s mou snoubenkou. Jednoho dne mě málem přistihla, když jsem telefonovala s hotelovým manažerem. Zachránila jsem to tím, že jsem jí řekla, že telefonuji s Kylou. Když ji chtěla pozdravit, odmlčela jsem se. Ale jak jsem chytrá, tak jsem jí pověděla, že vypadlo spojení. Ubohé, já vím…

Pátek. Den D byl tady. Vzbudila jsem se dřív a udělala nám snídani do postele. Měla jsem červenou růži vedle jejích palačinek a vzkaz, který říkal, jak moc ji miluji. Když jsem se vrátila do našeho pokoje, ještě spala. Vypadala jako andílek. Přišla jsem k ní a políbila ji na čelo, snažíc se nevyděsit ji…

„Broučku… Vstávej Šípková Růženko,“ řekla jsem, zatímco jsem ji políbila…

„Mmmm… Líbí se mi, když mě budíš takhle …“ otočila se a otevřela své nádherné modré oči…

„Všechno nejlepší k dvouletému výročí zlato… Udělala jsem ti snídani.“

„Všechno nejlepší k dvouletému výročí i tobě Ash… A tos neměla…“ sedla si lépe a ukousla si z palačinek, které jsem pro ni udělala… „Mmmm…chutnají moc dobře…“ Začala jsem ji líbat na krku, nechávajíc svůj jazyk přejíždět po její hladké kůži. Chutnala báječně…

„I ty má drahá chutnáš moc dobře…“

„Mmmm… Ash… Mám pořád talíř na klíně…“ který musel pryč. Chtěla jsem začít náš den milováním se s ní…

V méně než pěti sekundách ležela pode mnou. Měla na sobě můj oblíbený úbor na spaní. Šortky Hello Kitty a tričko od Victoria Secret, které jsem jí koupila, když jsme ještě byly ve Státech. Samozřejmě, že spala nahá pod tím vyzývavým oblečením, které se mi líbilo, ale ještě raději bych byla, kdyby byla úplně nahá.

Já jsem na druhou stranu měla na sobě župan a nic pod ním, protože ráda spím tak, jak mě Pánbůh stvořil. Byla jsem na ní a nechala své ruce cestovat všude po jejím těle. Dotýkat se jejích stehen, jejího bříška. Líbilo se mi, jaká byla na dotek. Líbilo se mi, jak se pod mými doteky hýbala. A panebože, líbilo se mi, jak sténala…

„Jsi tak překrásná Spence… Jsi tak rajcovní a jsi moje,“ řekla jsem, zatímco jsem jí líbala krk. Moje ruce teď byly pod jejím tričkem a dotýkaly se jejích prsou. Tak nádherné…

„Mmm… Ash… Jsem tvoje kotě… Celá tvoje…“

Seděla jsem na ni obkročmo se svým županem doširoka rozevřeným. Teď mě mohla vidět. A já mohla vidět, jak si mě prohlíží. Její oči měly barvu chtíče. Měly tu tmavou modř, kterou jsem milovala… Cítila jsem její ruce na mně. Cítila jsem, jak mi špičkami prstů přejíždí po těle… Jak dobrý pocit ve mně vyvolávala…

Nadzvedla jsem tělo, takže jsem jí mohla sundat tričko. Chtěla jsem ji vidět. Chtěla jsem ji cítit. Ochutnat ji… Začala jsem hladit její paži. Tu popálenou. Tu, které se ještě nedávno bála nechat mě dotknout… A neucukla. Políbila jsem její rameno. Bylo mi to jedno. Pro mě to byla ta samá Spencer, kterou jsem milovala. Dívka mých snů.

Cítila jsem, jak mi rozvazuje pásek. Byla jsem před ní nahá. Měla jsem zavřené oči. Jak se mě dotýkala… Mohla jsem ji cítit. Je to pravda. Když přijdete o jeden smysl, ostatní zesílí. Mohla jsem cítit její vanilkové tělové mléko. Mohla jsem cítit, jak se dotýká mého vypracovaného bříška. Mohla jsem slyšet její zašeptané ‚miluji tě‘. Byla mi vším…

„Tak moc tě chci Spence…“

„Jsem tady…

Zvedla jsem se a sundala jí šortky… Ach můj Bože. Mohla jsem cítit její vzrušení a okamžitě jsem z toho zvlhla… Chtěla jsem nechat své rty spočinout na jejím žhavém centru. Chtěla jsem, aby naše těla splynula v jedno…

Nejprve jsem políbila její stehna. Zanechávajíc jedno nebo dvě zamilovaná kousnutí tu a tam. Nechávajíc svůj jazyk přejíždět po jejích slabinách. Nechávajíc své rty dotknout se jejího nalitého klitorisu…

„Přestaň mě škádlit Ash… Chci tě v sobě kotě…“

Jak bych mohla nechat svou lásku čekat? Jak bych v ní nemohla být, tím způsobem, jakým chtěla?

Milovala jsem se s ní. Milovala jsem se s ní, jako by to bylo naše poprvé. Bylo to smyslné, láskyplné, něžné. Bylo to všechno v jednom. Já v ní, ona ve mně. Seděly jsme k sobě tak dokonale. Udělaly jsme se jedna druhé do ruky, zatímco jsme si vzájemně šeptaly slovíčka lásky…

„Tak moc tě miluji Spence.“

„A já miluji tebe zlato… Šťastné výročí.“

„Šťastné výročí.“

Jistěže jsem ji dovedla na vrchol víc než jednou. Naše ráno se tím neskončilo. Popravdě jsme se milovaly po celé ráno. Usnuly jsme na tři hodiny a vzbudily se, když byl čas na mé překvapení. Musely jsme se připravit a pokračovat v našem dni.

Když byla hotová, nemohla jsem z ní odtrhnout zrak. Byla úžasná. Měla na sobě černou sukni s vysokým pasem, černé boty s vysokým podpatkem a bílou košili. Vytříbené a elegantní. Já jsem na druhou stranu měla velice těsné rudé šaty a mohla jsem vidět, jak se na mě dívá. Chtěla se zmocnit mého těla a pokud bych jí dnes neměla přednést svou žádost, tak bych ji nechala.

Když jsme dorazily k hotelu, mohla jsem vidět její výraz. Byla překvapená a unešená. Když jsme byly v našem apartmá, myslím, že přišla o řeč. Apartmá bylo nádherné. Takové, jaké jsem pro nás chtěla. A měly jsme osobního sloužícího. Není to skvělé? Posadily jsme se a začaly jíst. Všechno bylo dokonalé a já byla tak šťastná, že můžu vidět její úsměv. Jsem ráda, že jsme zanechaly všechno špatné v minulosti a můžeme být zase námi.

„Říkala jsem ti už, jak nádherně dnes vypadáš kotě?“

„Ne, myslím, že neříkala. Ash, tohle je úžasné, ale neměla jsi to dělat broučku. Je to trochu moc drahé.“

„Pro tebe není nic příliš drahé. Pokud bych mohla, dala bych ti celý svět,“ a dala bych. Zaslouží si cokoliv.

„No ty jsi můj svět…“ Věděla jsem, že přišel můj čas. Otevřela jsem kabelku a vyndala malou sametovou krabičku. Bylo to teď nebo nikdy…

„A ty můj… Spence… Hrozně moc tě miluji. Myslím, že jsem tě milovala od první chvíle, co jsem tě uviděla v tom supermarketu před sedmi lety. Udělala jsem všechno, abych tě odehnala, ale ty ses pořád vracela. Sudičky chtěly, abychom byly spolu a já jim nemohu dostatečně poděkovat, že mi tě přivedly. Chci s tebou být v dobrém i špatném. Chci být schopná povědět všem, že tahle báječná dívka je mou. Takže broučku, poctila bys mě tím, že se staneš mou ženou? Vezmeš si mě Spence?“

Nedívala se na mne. Místo toho měla svou hlavu skloněnou. Moje srdce uhánělo o závod… Co když řekne ne? Než jsem si mohla pomyslet víc, byla jsem ráda, že jsem z ní nespustila oči, protože mě obdařila svým nejzářivějším úsměvem a prostě řekla ta slova, ve která jsem doufala… Řekla.

„Ano… Ano… Moc ráda si tě vezmu Ash… Ano… Ano…“

Zvedla jsem se z místa, kde jsem seděla a sklonila se k ní. Políbila jsme ji a nasadila prsten na její prst. Vypadal na ní moc dobře.

„Učinila jsi mne nejšťastnější ženou na světě. Tou nejšťastnější…“ obě jsme brečely. Pokud byste se mě před sedmi lety zeptali, jaký si myslím, že bude můj život, řekla bych vám prostě ‚nevím‘. Můj život byl pořádné paření, spaní s náhodnými známostmi, nalévání se. Netoužila jsem po budoucnosti. Ale pokud se mě zeptáte teď, co je to, co chci, řeknu jen, že vše po čem jsem toužila, v co jsem doufala, je přímo tady se mnou…


36

Jak to, že čas letí tak rychle? Kdysi jste byli mladí a bezstarostní a teď se na sebe díváte na těch starých fotkách a připadá vám to jako včera? No…pokud jste svoji s tou pravou osobou, kterou milujete, máte úžasný manželský život a všechno se zdá skvělé, jen proto, že váš partner to skvělým dělá, pak ano… Čas letí tak rychle.

Můj svatební den byl splněným snem. Nikdy předtím, jsem o svatbě neuvažovala. To ne kvůli tomu, že jsem teplá. Ale než jsem potkala Ashley, svatba se mě netýkala. Nebyla jsem jako ostatní holky, které si plánovaly svůj svatební den. Dokonalé dekorace, dokonalé šaty, dokonalý muž. Ne, taková jsem nebyla. Seznámení s Ashley změnilo celý můj úhel pohledu. Zamilovala jsem se do holky, byla jsem s ní ve vztahu a doufala jsem ve společnou budoucnost. Přemýšlení o svatbě? To nikdy nebylo na pořadu dne.

Bavily jsme se o naší budoucnosti, o nádherných věcech, které jsme chtěly, aby se staly. Ale nikdy o tom, že bychom se vzaly. Když mě toho dne požádala o ruku, myslela jsem, že se mi srdce rozskočí. Když jsem uslyšela ta slova, nechtěla jsem nic než vykřiknout ANO. Vůbec mě nenapadlo říct ne, protože být s Ashley takhle spojená, bylo vše, po čem jsem toužila. A když jsem řekla ano, obě jsme brečely. Brečely jsme, protože jsme obě ušly dlouhou cestu. S tím vším, co se mezi námi stalo, jsme tu stejně byly jedna s druhou a to bylo nejdůležitější.

Tu noc jsme se milovaly jako by neměl nastat žádný zítřek. Spaly jsme si v náručí a líbaly se. Dokonalé. Byl to báječný víkend, který si s mou ženou dodnes stále opakujeme. Ano, každý víkend vyrážíme pryč, jen my tři. Řekla jsem tři? No, ano. Náš život se zkompletoval, když se narodil náš syn. Ale hádám, že nejdřív vám musím říct, co se stalo před tím. Všechno začalo asi tím, když jsem řekla své ‚ano‘.

Nezůstaly jsme zasnoubené dlouho. Myslím, že k tomu nebyl důvod. Když víte, co chcete, je to snadné. Chtěly jsme se navzájem, takže zůstat rok zasnoubené, nebylo důležité. Vždycky jsem věřila, že být s někým zasnouben je jen kvůli tomu, abyste zjistili, že dokážete žít se svým partnerem. No a já s Ashley jsme už spolu žily, takže nebylo třeba zůstávat zasnoubené. Ačkoliv jsme to potřebovaly oznámit našim rodinám.

Nemohly jsme se vzít v Řecku. Není tu legislativa, které by umožňovala sňatek dvou žen nebo mužů. Takže jsme si myslely, že bude nejlepší, když se vrátíme do Států. A já jsem ani neuvažovala o setrvání v Řecku. Milovala jsem svou zemi, ale má budoucnost byla jinde. Ashleyina a má budoucnost byla ve Státech.

Když jsme se ten víkend vrátily domů, zavolala jsem svým rodičům a řekla jim, že se s nimi chceme sejít. Nejdřív si mysleli, že jde o něco špatného, ale ujistila jsem je, že jde o něco vážně skvělého. Ashley byla trochu znepokojená, protože nepožádala mého otce o svolení. Na to jsem jí řekla, že nejsme tradiční pár, takže není třeba, aby se takhle cítila. Ale ona chtěla být tradiční a její žádost o svolení mého otce vyjadřuje její úctu k němu. Byla tak roztomilá…

Když jsme to řekly mým rodičům, nejprve nic neřekli. Byli překvapeni, ohromeni, pokud to tak chcete říct. Můj otec se zvedl první, pořádně mě objal a políbil. Zbožňoval Ashley, takže to, že se za ni provdám, bylo jen skvělé. Na druhou stranu tam byla moje máma. Pořád byla trochu nejistá z toho, že jsem s Ashley, ale políbila nás a řekla, že má radost. Hádám, že po tom co viděla, jak je Ashley se mnou, miluje mě bezpodmínečně po tom všem, co se stalo, asi byl tohle její způsob jak říct, že proti tomu nic nemá. Chápali, že se nemůžeme vzít tady. Chtěli jet do Států s námi, aby nám se vším pomohli.

Byla jsem šťastná. Nepamatuji si, že bych někdy dřív byla takhle šťastná. Není to tak, že by byl můj život těžký, protože nebyl. Byla jsem velice šťastné dítě, ale tohle štěstí bylo jiné. Cítila jsem se kompletní. A každý to mohl vidět v mojí tváři. Neskrývala jsem to.

Byl červen. Můj oblíbený měsíc. Měsíc, ve kterém jsem měla narozeniny a samozřejmě to znamenalo, že je tu léto. Skvělé. Rozhodly jsme se, že by bylo hezké vzít se v říjnu. Bylo to Ashleyino oblíbené období a nebylo příliš daleko. Takže jsme si zarezervovali letenky a za tři týdny jsme byli zpátky ve Státech. Včetně rodiny.

Kyla o ničem nevěděla. Chtěly jsme ji překvapit, i když jsem věděla, že se jí nebude líbit, že jsme před ní tajily něco tak důležitého. Ale překvapení je překvapení, nemyslíte?

Moji rodiče zůstanou v Ashleyině starém bytě a Kyla bude bydlet s námi v našem domě na pláži. Ani o tom nevěděla… Pořád si pamatuji, jak ječela štěstím, že se její sestra bude vdávat, křičela, protože jsme jí to neřekly dřív a vřískala, protože nehodlala uvolnit svůj pokoj. Pořád věřím, že to bylo jen kvůli jejímu tehdejšímu příteli a současnému manželovi. Ano i Kyla se vdala. A mám velkou radost z ní a její nádherné rodiny.

Měli jsme přesně dva a půl měsíce, abychom zařídili všechno na svatbu. Chtěla jsem něco prostého a bylo dobře, že Ashley chtěla to stejné. Nedebatovali jsme o tom, co si oblékneme. Alespoň jednu tradici můžeme dodržet. Ale mezi námi, všechny tyhle tradiční záležitosti jsou pěkně trapné. Nenechali mě, abych s ní spala, řekli mi, že není povoleno vidět ji a všechno tohle. Traaaapné… Ale potřeba vidět ji byla úžasná. Byla jsem kvůli tomu nadrženější a netoužila jsem po ničem jiném, než promilovat s ní celou noc jako novomanželský pár.

Naše svatba se odehrávala na pláži. Obě jsme milovaly moře a věděly jsme, že tohle místo je spojeno se vším z nás. Tady jsme znovu začaly. Moje máma s Kylou všechno zařídily. Sammy s Gregem a jejich holčičkou tam byli také a já byla šťastná, že mohu zase vidět své velmi dobré přátele. Přestože nebyli v Řecku, když jsem byla v tom tak trochu hrozném stavu, Ashley s nimi mluvila a informovala je, jak na tom jsem. Když jsem se cítila dobře, tak jsem se s nimi taky bavila. Byly to nejlepší přátelé, které jsem měla.

Nebyla jsem vůbec nervózní. Věděla jsem, co ten den znamená. A byla jsem připravená vzít si Ashley do konce svého života. Měla jsem na sobě jednoduché, ale elegantní bílé šaty, které mi nepřipomínaly svatební šaty a to se mi líbilo. Měla jsem vlasy spuštěné ve vlnách a malé kvítky okolo hlavy. Můj otec byl hned vedle mě, připraven mě předat Ashley. Dokonalé.

Když bylo na čase, abych jako nevěsta vykročila a došla ke své nevěstě, moje srdce uhánělo jako splašené. Ne proto, že bych měla obavy, ale proto, že když jsem ji spatřila, jak tam čeká, hledíc na mě těma nádhernýma hnědýma očima, přivedla mě na myšlenku, že tomuhle se říká štěstí. Láska se vznášela ve vzduchu.

Byla to svatba jen pro nejdůležitější lidi našich životů. Pár dobrých přátel Ashley, Sammy a Greg s jejich dcerou, Kyla s jejím přítelem a moje rodina. Zatímco kněz hovořil, vzpomínám si, že jsem se dívala do těch hnědých očí, které se zmocnily mého srdce před sedmi lety. Zatímco kněz hovořil, hleděla jsem na ni říkajíc jí svýma očima, jak moc ji miluji.

„Ty Spencer Carlinová, bereš si Ashley Daviesovou za svou manželku v dobrém i ve zlém?“

„Ano, beru.“

„A ty Ashley Daviesová, bereš si Spencer Carlinovou za svou manželku v dobrém i ve zlém?“

„Samozřejmě, že ano, beru.“

Dvě prosté fráze, které znamenají tolik. Znamenají všechno, protože od toho dne až dodnes ze mě ona činí nejšťastnější ženu na světě. A jsem šťastná, že jsem zvaná paní Spencer Carlinová Daviesová.

„Hej zlato, co provádíš zase s tou fotkou?“ Byla to naše svatební fotka. Nás líbajících se, stojících na pláži s vlnami za námi. Byla to jedna z mých oblíbených.

„Jen vzpomínám. Miluji tě.“

„Po tolika letech mě pořád miluješ?“

„Cože? Známe se jen třináct let Ash. A pořád jsem do tebe velice zamilovaná paní Daviesová,“ pronesla jsem, zatímco jsem ji políbila na rty, což jsem celý den neudělala. Chutnala báječně. Po všech těch letech vypadala úžasně. Rajcovní osmatřicetiletá manželka a matka.

„A já jsem hrozně zamilovaná do tebe paní Daviesová. Jsi teď připravená, vyzvednout našeho syna ze školky?“

„Ano.“

Tohle je můj život… Být vdaná za báječnou ženu, která ve mně každý den vyvolává pocit, že jsem jejím světem…


37

Sofokles, jeden z největších řeckých filozofů, řekl „Jedno slovo nás všechny osvobodí od tíhy a bolesti života. Tím slovem je láska.“

Když se vracím zpátky v čase, uvažuji, jaký by můj život byl, kdybych nepotkala Ashley, jaký by byl náš život, kdyby mi neodpustila a nevzala mě zpátky. Jsem ráda, že dala mně a nám druhou šanci být spolu a milovat se až dodnes. Považuji se za šťastnou, že ji mám, z tolika důvodů. Vzala si mě, naučila mě, jak někoho milovat a ze všeho nejdůležitější, dala mi syna.

Být s někým a obzvláště s holkou, má svoje klady i zápory a rozhodně jsme se hádaly, ale po každé hádce, jsme měly úžasný sex. Tak žhavý… Vzpomínám si, že po našem sňatku, jsme chtěly založit rodinu. Chtěly jsme nejprve mít krátký čas pro sebe jako manželský pár a pak začít zjišťovat, jak bychom mohly mít dítě.

Bylo mi 26 a Ashley 33, když jsme zjistily, že nemohu otěhotnět. Můj celý svět se toho dne zhroutil, protože jsem chtěla být tou, co bude nosit naše dítě. Díky bohu jsem měla vedle sebe Ashley. Přestože milovala děti, nikdy neuvažovala, že by měla dítě a to jsem věděla, ode dne, kdy jsem ji poznala. Byla jsem překvapená, když mi řekla, že bude nosit naše dítě, takže budeme rodina, o které jsme snily. Po dvou týdnech jsme se vrátily do stejné nemocnice, aby mohla být Ashley uměle oplodněna. Vybraly jsme si dárce, který měl stejné charakteristiky jako já. Blonďaté vlasy a modré oči, takže naše dítě bude mít něco i ze mne. Ale byla bych ráda, i pokud by naše dítě bylo zdravé a vypadalo jako Ashley.

Když Ashley zjistila, že je těhotná, překvapila mě telefonátem. Nic neřekla, jen mi brečela do telefonu. Vzpomínám si, že jsem byla s dědou na kávě. Když jsem ji slyšela brečet, nepřemýšlela jsem. Řekla jsem dědovi, aby mě odvezl domů. Bála jsem se, že někdo umřel nebo tak něco. Když jsem otevřela dveře, Ashley mě okamžitě objala a políbila.

„Ash, copak je zlato? Proč pláčeš?“

„Já… Já… Spence čekáme dítě.“

„My…čekáme…my čekáme dítě?“

„Ano.“

„Ano?“

„Ano zlato. Test byl modrý. Čekáme dítě.“

Měla jsem s Ashley šťastné chvíle, ale ten den byl tím nejlepším. Slyšet, že vaše žena nosí vaše dítě, je nepopsatelné. Že za devět měsíců budete mámou malému chlapečkovi nebo holčičce. Dítěti, které bude moje a Ashleyino. Naše.

Byla jsem tam, abych zažila všechny chvíle Ashleyina těhotenství a její rozmary. Měla jich hodně. Popravdě v době jejího těhotenství, to byla jiná Ashley. Zaprvé jsem byla ta, co po sobě nedokáže uklidit. Když jsem nechala něco v obýváku, nebo když jsem si nevyndala oblečení, začala ječet. Ale neříkejte jí, že jsem to většinou dělala schválně, protože byla hrozně roztomilá…

Když byla ve čtvrtém měsíci, měla tendenci požadovat nesmyslné věci uprostřed noci. Jednou chtěla vodní meloun. A nebylo léto. Jak jsem měla ksakru sehnat vodní meloun v jednu v noci? Jasně… Zkuste jí to vysvětlit…

Když byla v šestém měsíci, začala vyvádět. Ashley vyšilovala kvůli svému tělu. Její nálada se měnila každou hodinu. Brečela kvůli reklamě. Rozzuřila se kvůli zprávám, myslela si, že se mi nelíbí, protože je teď tlustá a všechny tyhle úžasné věci, které mají těhotné ženy. A to vůbec nejbáječnější… Byla extrémně nadržená. A tím myslím extrémně… Byla taková už dřív, ale teď byla jako ten králík Energiser. Na ženu jejího věku a stavu, měla spoustu vitality.

Až do dne porodu jsme nechtěly vědět pohlaví našeho dítěte. Chtěly jsme jen, aby bylo zdravé, nic víc. Byla jsem tam s ní, ve studené místnosti se sestrami a doktorem. Bylo dobře, že jsem nemohla otěhotnět, protože po tom, co jsem viděla toho dne, si nemyslím, že bych mohla porodit. Ashley pořád každému vypráví, že zatímco přiváděla na svět našeho chlapečka, sestra se snažila přivést mě k vědomí. Hele… Nebyla moje chyba, že jsem omdlela… Tolik krve… Co mě skutečně přivedlo k vědomí, byl pláč mého dítěte… Když jsme vstala, uviděla jsem Ashley držící naše dítě v náručí… Vzpomínám si, jak doktor říká: „Matka i syn jsou v naprostém pořádku.“ Měla jsem malého chlapečka… Byla jsem máma malého chlapečka…

„Spence…“ řekla Ashley tím chraplavým hlasem, co tak miluji. Přišla jsem blíž a políbila čelo svého dítěte a pak Ashley na rty. Byla překrásná… „Je to kluk.“

„Je nádherný Ash… Je nádherný jako jeho máma.“

„Myslím, že má tvůj nos.“

„Já myslím, že má tvůj. Ash je to tvoje zmenšená verze,“ v ten moment otevřel svoje malinká očička a byla tmavě modrá. Říká se, že všechna miminka mají modré oči, když se narodí, ale mohla jsem tu barvu vidět. Byla to tmavě modrá.

„Spence… Má tvoje oči zlato,“ řekla a rozplakala se. Myslím, že je moje žena hrozně citlivá. Vzpomínám si, jak mi vždycky říkala, že chce, aby naše dítě mělo modré oči, protože kvůli nim se do mě zamilovala. Vzala jsem ho do náruče a bála jsem se toho, jak malý byl. Bála jsem se, že mu ublížím. A Ashley se na nás dívala, jako bychom jí byly vším. A tak jsem se před minutou dívala já na ně. Znamenali pro mě všechno.

Každý následující den nebyl nic než dokonalý. Nickolas byl velice tiché dítě. Probouzel se jen, když měl hlad a hodiny spal. To měl po mámě. Ashley zbožňovala svůj spánek. To bylo dobře i pro nás, protože jsme nebyly tak unavené jako jiné matky. Když jsme to říkaly Sammy, strašně nám záviděla. Její dcera Emma se probouzela každou hodinu až do dvou měsíců. Plakala celou dobu a oni se nemohli vůbec vyspat. Byla jsem moc ráda, že naše dítě není takové… Dávalo nám to čas pro sebe a čas na dělání jiných věcí, pokud víte, co tím chci říct.

Ashley byla skvělá máma. Popravdě byla dokonalá. Nikdy jsem si nemyslela, že někdo, kdo nechtěl mít děti, by mohl být tak výbornou mámou. Byla starostlivá, milující a přísná, když musela být. Ona byla tou zlou a já tou hodnou. Nedokázala jsem říct svému dítěti ne. Když se na mě podíval těma modrýma očima, prostě to nešlo. Kdykoliv mě o něco žádal, moje odpověď byla okamžitě ano. Bylo dobře, že tam většinou byla Ashley, aby řekla ne. Jako by věděla, co je třeba. Mateřský instinkt předpokládám.

Když měl jít poprvé do školy, nechtěla jsem ho nechat jít. Trucovala jsem jako malá holka. Chodil do školky, ale když bylo na čase, aby šel do školy, lámalo mi to srdce. Byl tak nádherný. Měl dlouhé hnědé kudrliny jako moje Ashley. Pořád si pamatuji, jak k nám otočil svou rozkošnou tvářičku. Usmál se na nás a zamával. Brečela jsem. Moje dítě šlo poprvé do školy. Byla jsem sentimentální máma a bylo mi to naprosto jedno.

A podívejte se na mne teď. Stoupám po schodech a dívám se na naše rodinné fotky… Ashley, Nickolas a já na pláži, já a Ashley v náš svatební den, já a Ashley, když jsme spolu začaly chodit. Moje oblíbená je ta, na které je celá má rodina… Já, Ashley, Nickolas, Beth, máma, táta, Glen, děda, babička, Kyla, její manžel a jejich dcerka. Zastavila jsem se a zahleděla se na tu fotku. Přiváděla mě zpátky do toho dne. Jak je možné, že se zdá dvacet let manželství jako včera? A kolik šťastných momentů jsem měla s těmi lidmi, které jsme milovala.

„Spence…“

„Ano…?“

„Bude se vracet na víkendy zlato.“

„Já vím… Jen prostě nemůžu uvěřit, že už je mu 17, Ash… Vzpomínám si na jeho první den ve škole a teď je z něj dospělý muž a odjíždí studovat.“

„Pořád ještě musíme zvládat jednu puberťačku.“

„To vím. Přísahám Bohu Ash. Jestli jsem si myslela, že Nickolas je já v menším vydání, tak Beth je tvoje menší já. Je stejná jako ty.“

Ano, měly jsme puberťačku. Beth bylo 12 a už z ní byla lamačka srdcí. Byla přesným obrazem Ashley. Měla stejnou povahu, byla velice temperamentní, neměla ráda školu, ale byla už velká.

„Mami, kde je můj iPod? Říkala jsem ti, abys mi nešahala na věci. Kolikrát ti to mám říkat?“

„Beth, dej si pozor na pusu mladá dámo,“ to jsem byla já. Beth poslouchala jenom mě.

„Ale mami, ona mi vždycky udělá bordel ve věcech. Už tolikrát jsem jí říkala, aby nechala moje věci na pokoji a neuklízela mi pokoj.“

„Pokud by sis ho uklidila sama, nemusela bych ho uklízet za tebe Beth.“

„Jo, jak myslíš.“

Zkusila odejít, ale řekla jsem jí, aby počkala. Nelíbilo se mi, jak jedná s Ashley a už jsem s ní o tom mockrát mluvila. Šly jsme k ní do pokoje. Než jsem se k ní posadila, otevřela jsem její šuplík a podala jí její iPod.

„Měla bys hledat pečlivěji Beth.“

„Hledala jsem tam, ale nebyl tam.“

„Kdybys to udělala, nevedly bychom dole ten rozhovor,“ teď se na mě nedívala. Bylo to hodné děcko a bolelo mě, jaká je k Ashley, když ke mně taková není. „Beth, srdíčko. Proč mluvíš s mámou takhle?“

„Štve mě.“

„Beth, pověz mi, co se děje? Začala jsi být taková před pár měsíci. Nechceš mi říct, o co jde holčičko?“ Věděla jsem, že se za jejím chováním něco skrývá. Znala jsem své dítě. Ano, byla jako Ashley, ale takovouhle jsme ji nevychovaly. Vychovaly jsme ji k zdvořilosti.

„Nemyslím si, že bys to chtěla vědět.“

„Zkus to.“

„Lidé jsou zlí.“ Nechtěla jsem ji přerušovat. Zdálo se, že chce říct víc… „Lidé jsou prostě zlí.“

„Fajn, Čím jsou zlí?“

„Jeden můj spolužák mi říkal nějaké věci o mámě.“

„Co ti říkal?“ Viděla jsem, že se pře sama se sebou. Okamžitě jsem věděla, že to nebylo nic dobrého. „To je v pořádku holčičko. Řekni mi to.“

„Já…nevím mami.“

„Jsem tu, ano? Věř mi.“

„Říkal, že máma je jenom děvka. Že šukala s jednou z našich učitelek a že tě podvedla a že být lesba, je zvrácené. Řekla jsem mu, že máma by ti to nikdy neudělala a on se mě zeptal, jak jsem se tedy narodila, když mám dvě mámy a žádného tátu.“

To mi lámalo srdce. Po tolika letech a naše společnost je pořád omezená. Myslela jsem, že lidé se změní, ale asi to bylo jen zbožné přání. A teď jsem chápala, proč se moje dcera chovala celou tu dobu takhle. Koneckonců jí bylo jen 12 a lidé jí říkali hnusné věci o její rodině.

„Drahoušku proč jsi nám nic neřekla? Vždyť víš, že máma by pro tebe a tvého bratra udělala cokoliv. Nikdy by mě nepodvedla. Místo toho, abys s ní takhle mluvila, jsi mohla něco říct.“

„Já vím. Já jenom… Omlouvám se mami.“

„Neměla bys žádat o odpuštění mě. Měla bys jít dolů a omluvit se mámě. Slib mi, že pokud se něco takového stane znovu, přijdeš a promluvíš si s námi. A pokud jde o tvého spolužáka, řekni mi jeho jméno a zítra půjdu do školy a promluvím si s tvou učitelkou, dobrá?“

„Ano… Omlouvám se mami,“ řekla a políbila mě na tvář. Než jsem se vydala dolů, chtěla jsem dát své dceři a manželce trochu času, aby si promluvily. Když jsem sešla dolů, Beth se omlouvala Ashley a objímala ji. To byla moje holčička.

„Je už všechno v pořádku?“

„Co jsi jí řekla Spence?“

„Povím ti to později. Teď pojďme a pomozme našemu synovi s balením.“

„Říkala jsem ti, jak moc tě miluji?“

„Hmm… Myslím, že ne, takže…“ objala mě a políbila.

„Strašně moc tě miluji paní Spencer Carlinová Daviesová.“

„A já miluji tebe sexy mamko.“

KONEC



autor stránek
petrSF

Zpět na hlavní stranu