Úplně neúplná

Napsala: kozmicblues, Překlad: Gramud, AJ korekce: Daevin, CZ korekce: Filippa

Originál najdete zde nebo zde (Completely Incomplete).

1

Bylo poledne. V kanceláři bylo ticho, kromě zvuku faxů přicházejících chodbou a muchlání mého hnědého papírového sáčku, když jsem dojídala krůtí sendvič. Všichni ostatní z kanceláře šli na oběd ven a já nemohla být šťastnější. Nikdy jsem nešla s nimi, částečně proto, že jsem si užívala ticha, ale především proto, že jsem nikdy nebyla pozvaná. Avšak ne, že by mi na tom záleželo. Nebyla jsem tu, abych si dělala nové přátelé, nebo abych se bavila. Byla jsem tu, protože to bylo zatraceně nejlepší zaměstnání, které jsem hned po právnické škole mohla najít. Platili dobře a já si myslela, že tu chvíli zůstanu, našetřím peníze a získám cenné zkušenosti, než si otevřu svou vlastní firmu. Byla jsem tady nejmladší právničkou (a navíc holkou), takže jsem pořád cítila, že sem nepatřím, ale chlapi, se kterými jsem pracovala, zde patřili k nejlepším, takže jsem hodlala zůstat tak dlouho, dokud to bude nutné. Krom toho, jsem byla šťastná… ne?

O půl hodiny později byl můj tichý ráj zničen, když se vrátila první skupina sekretářek, zapáchajících po cigaretovém kouři a neustále se vychloubajících svými syny a dcerami. Vyměnily jsme si zdvořilé úsměvy, když prošly, ale já bych byla ochotna se vsadit, že jakmile budu z doslechu, tak se budou bavit o mně.

„Ta holka nakupuje v domově pro důchodce? Není divu, že nemá manžela. Potřebuje šatník oživit barvami!“ nebo, „Slyšeli jste? Zdá se, že Spencer šoustala Farbera za zády jeho manželky. Takhle získala práci.“

Ne, nenakupovala jsem v domově pro důchodce. Mimo práci jsem neměla nikoho na koho bych chtěla zapůsobit a v právnické dobře-platící firmě bylo vždy konzervativní oblečení lepší. A budu se opakovat, ne: „Nešukala jsem s Farberem.“ Dostala jsem tu práci, protože jsem promovala jako nejlepší v ročníku na právech na Yale, ne protože jsem souložila se šéfem. A pro záznam, kdybych někdy porušila svůj celibát, který jsem dodržovala od svého posledního ročníku na vysoké, tak by to nebylo se ženatým mužem středního věku. To je jisté.

Fajn, tak jsem možná nebyla 'šťastná' v tradičním slova smyslu. Málokdy jsem opustila svůj byt kvůli něčemu jinému, než práci a tomu, že jsem šla ven na jídlo, ačkoliv na to druhé jsem měla štěstí, že většina míst v New Yorku měla dovážku. Jo, a taky jsem chodila na procházku kvůli Bennymu, mému bíglovi, kterého jsem našla před mým bytem den po mých státnicích v posledním ročníku. Když jsem ho našla, tak musel být sražený autem nebo kolem nebo něčím jiným, protože jeho noha byla krvavá a nezatěžoval ji. Také byl neuvěřitelné bázlivý, navzdory skutečnosti, že byl v podstatě zmrzačený, tak mi zabralo téměř dvě hodiny přesvědčit ho, aby vlezl do mého auta, abych ho mohla vzít k veterináři. Ačkoliv jsem měla ráda výzvy a díky ničemu jsem se necítila tak celá, jako když jsem se starala o jiné, i kdyby to bylo zvíře. Uběhly tři měsíce, než jsem si ho mohla pomazlit, aniž by ucuknul, než se ho dotknu, ale nyní, téměř po roce, byl vyrovnaný, přátelský, chytrý a nic neničil: dokonalé vlastnosti domácího mazlíčka. Jo a měl ocelový močový měchýř. Na to nezapomínejme. Ale stejně jsem se nezajímala o svůj společenský život (nebo jeho nedostatek). Mít přátelé a chodit o víkendech do klubů, to vám nezaplatí účty. Potřebovala jsem dělat to, co jsem dělala teď. Hádám, že jsem byla workoholik. Pomohlo mi to cítit se… úplná. Nebo přinejmenším úplnější, než jsem se cítila v docela jiné době.

Brzy se kancelář začala znovu naplňovat, jak se zbytek bandy vrátil z oběda. Sedla jsem si ke svému pracovnímu stolu, čekajíc na svůj další úkol a během několika minut vešel s nějakými papíry v ruce Farber.

„Spencer, zakrátko budeme mít nového klienta. Jednu z největších sportovních agentur v zemi. Zřejmě jeden z jejich zaměstnanců porušil smlouvu a opustil agenturu s jedním z jejich největších jmen. Rád bych, abys to zvládla sama,“ řekl. Cítila jsem vzrušení, jako už dlouho ne. Nikdy předtím jsem nebyla požádána, abych zvládla případ sama. Vždycky jsem byla s dalším nováčkem nebo jsem pomáhala zkušenějšímu kolegovi na nějakých větších a těžších případech. Chtěla jsem vyskočit a obejmout ho.

„Vážně? Hrozně moc vám děkuji, pane Farbere!“ zvolala jsem radostně.

„No, rozhodně jste si to zasloužila,“ odpověděl vřele. „Ale kroťte nadšení, je to standardní porušení smlouvy. Mělo by to být docela rutinní.“

„Samozřejmě,“ řekla jsem a změnila jsem svůj tón na vážnější.

„Dobrá, no, povím recepční, aby je poslala do vaši kanceláře. Hodně štěstí, dítě.“

„Děkuji vám.“ Mrknul, usmál se, a odešel nechajíc mi tu zmíněné dokumenty, abych si je prohlédla. Než jsem mohla třeba jen otevřít složku, tak mi zazvonil telefon. Byla to sekretářka informující mne, že můj klient (můj klient!) je tu. Pověděla jsem jí, ať ho pošle dál a okamžitě jsem začala panikařit, že jsem ani neměla čas projít papíry. Vstala jsem, urovnala si oblečení a smetla jakékoliv zbylé drobky z oběda a opět jsem se nervózně posadila. O několik chvil později jsem zaslechla zaklepání na dveře. Se srdcem, které bilo jako o závod, jsem se naposledy nadechla na uklidnění a otevřela dveře. A nemohla jsem věřit, co, nebo spíš koho, jsem uviděla na druhé straně.

„Spencer?!“

„Aidene! Panebože!“ zvolala jsem. „Ty jsi můj klient?“

„Jo! No, myslím, že jo. Pracuji pro agenturu Richards Talent Agency,“ řekl.

„Jo-o. Páni, tohle je šílené,“ poznamenala jsem.

„Pojď sem!“ objal mě a já za ním mohla vidět pokukovat po nás všechny sekretářky. Aiden se nezměnil. Pořád byl extrémně dobře vypadající a z toho, co bylo vidět, stejně tak namakaný. To by mělo stačit pro kancelářské drby na příští týden nebo dva.

„Pojď dál, pojď dál,“ řekla jsem, když jsem ho uvedla do své kanceláře. „Posaď se. Mohu ti něco nabídnout?“

„Ne, díky, to je v pohodě,“ odpověděl.

„Tak jak ses měl?!“ zeptala jsem se.

„Vlastně skvěle. Odmaturoval jsem před lety… nebyl jsem draftován do NBA, což jak víš, bylo pěkně na prd. Ale diplom z Duke je docela užitečný ve světe práce.“

„To se vsadím!“

„Jo, no, vyznám se v managmentu a vyznám se ve sportu… Říkal jsem si, proč nebýt sportovním agentem? Tak jsem tady!“ vysvětlil. „Dost o mně… jak se ti daří?! Musím se vůbec ptát? Pracuješ v nejlepší právnické firmě v New Yorku!“

„Jo, no, myslím, že zatím všechno vychází. Je dost těžké být mladá a žena, co se snaží začít v právničině. Ale měla jsem štěstí,“ řekla jsem. Snažila jsem se vzpomenout si, kdy jsem ho viděla naposled. Když jsme byli na vysoké, tak jsme byli v kontaktu. Oba jsme byli na jihu, jelikož jsem byla na Vanderbiltu. O prázdninách jsme se pořád scházeli. Myslím, že naposled jsem ho viděla pár dní po státních závěrečných zkouškách na vysoké, tehdy v L. A. Jo, tak to bylo. „Takže teď žiješ v New Yorku?“

„Vlastně ne. Naše agentura sídlí v L. A., ale máme tu kanceláře. Avšak pitomec, kterého žalujeme… tady začal svůj malý projekt. Mysleli jsme, že bychom mu stejně mohli dát výhodu domácího prostředí, než ho budeme žalovat o každé penny, co má.“

„To je… ohleduplné.“

„Jo… není to můj nápad,“ smál se. „Ale hodlám tu zůstat a pracovat, zatímco bude tohle všechno probíhat. Šéf má několik bytů, ve kterých umožňuje zaměstnancům pobývat, když jsou zde kvůli pracovním záležitostem. Jsou docela pěkné, takže hádám, že s tím dokážu žít.“

„To zní úžasně. Každopádně jsem ještě neměla příležitost prohlédnout si všechny materiály, ale z toho, co mi bylo řečeno, to máme v kapse.“

„Skvělý. Dovol mi nechat ti tu moje telefonní číslo, abychom mohli domluvit naši další schůzku,“ řekl, když ho škrábal na kus papíru.

„Dobře.“

„Hej, možná bychom si jeden večer mohli zajít na drink, nebo tak? Ukážeš mi město?“ navrhoval. Věděla jsem, že to myslí 'přátelsky', ale přesto jsem váhala, protože, abych byla upřímná, neznala město moc dobře. Ksakru, pomyslela jsem si.

„Jasně. Zavolám ti. Ráda jsem tě znovu viděla, Aidene.“

„Já tebe taky! Uvidíme se brzy,“ řekl. Rozloučili jsme se a já stála ve dveřích své kanceláře, když pomalu mizel z dohledu. Sekretářky pořád zíraly a já jim to oplácela, nakonec jsem měla pocit, že bych to měla aspoň vysvětlit.

„Je to kamarád ze střední školy,“ oznámila jsem. Několik z nich se usmálo a já ustoupila do své kanceláře, aby mohly začít drbat. Už je to tady…


2

Tu sobotní noc, o dva dny později, jsem se ocitla sedící naproti Aidenovi v nějakém baru, který jsem vyhledala na internetu. Zdálo se mi to jako dobrá volba, jelikož se to tu mihotalo dalšími lidmi, co se zdáli být v našem věku.

„Takže jsem prozkoumala celý materiál a všechno by mělo proběhnout hladce. Chystám se obrátit na jeho právníka, abych zjistila, jestli bude ochoten přistoupit na mimosoudní vyrovnání,“ řekla jsem.

„Milé,“ odpověděl nonšalantně.

„Jo. Z jeho strany to bylo naprosté porušení smlouvy, není žádný způsob, jak-“

„Spence, jsem si jistý, že na tomhle případu zaboduješ, ale můžeme si právě teď povídat o něčem jiném, než o práci? Je sobota večer. Nech to plavat!“ žádal. Vzdychla jsem a upila jsem ze svého Long Island ledového čaje.

„Jo, dobře.“ Pravda byla, že jsem si kromě práce neměla o čem povídat.

„Takže, vídáš se s někým?“

„Um… ne, nevídám. Právě teď ne,“ odpověděla jsem. „A co ty?“

„Více méně.“

„Více méně?“

„Jo, no, necháváme věcem volný průběh, když jsem zjistil, že budu chvíli v New Yorku, ale doufejme, že až se vrátím, tak to zkusíme znovu.“

„Jak se jmenuje?“ zeptala jsem se.

„Michelle. Je úžasná. Pořád je na medicíně, ale… chce být doktorkou.“

„Bezva. Jak jste se poznali?“

„Jé, prostřednictvím, uh… prostřednictvím společného kamaráda,“ řekl. „Ale chci slyšet víc o New Yorku! Musíš mít nějaké bláznivé historky, co bys mi řekla.“

„Ne… ani ne. Abych ti řekla pravdu, moc nechodím ven,“ přiznala jsem. „Vlastně opravdu vůbec nechodím ven.“ On přikývnul, jako by to celou dobu věděl. Aiden byl občas docela vnímavý.

„Proč ne?“

„Nevím. Prostě… nechodím.“ Znovu přikývnul, a pak se napil svého piva. Vypadal, jako by měl něco na srdci, tak jsem čekala, až promluví. Po chvíli ticha jsem místo toho začala něco říkat já, ale on mě přerušil.

„Vždycky jí můžeš zavolat, víš,“ řekl.

„Zavolat komu?“

„Ashley,“ řekl jednoduše. Ztuhla jsem. Už to bylo nějakou dobu, co jsem slyšela její jméno. Prolétly mnou neočekávané emoce a všechny se smísily v jednu: hněv.

„Proč bych měla volat Ashley?“ zeptala jsem se obranně. Její jméno mi nepřekvapivě nesnadno vyšlo z pusy, tak jako před mnoha lety. Chutnalo jako vina, hanba a prázdnota.

„Zapomeň na to.“

„No tak, Aidene.“

„Nevím. Jenže… nevypadáš šťastně. Vůbec. A naposled, co si pamatuji, že jsem tě viděl šťastnou… chci říct, opravdově šťastnou, bylo, když jsi byla s ní,“ odpověděl mi. Více hněvu. Byla jsem jím zaslepená. Zavrtěla jsem hlavou, sáhla po své kabelce a vytáhla jsem několik bankovek, které jsem hodila na stůl.

„Moje sekretářka s tebou bude v kontaktu,“ vstala jsem a odešla. Teprve, když jsem byla venku, jsem si vzpomněla, že nemám sekretářku, pracovala jsem tu jen pár měsíců. Když jsem byla o blok dál, tak jsem zastavila. Co to dělám? Proč jsem tohle nechala… ji… ne, jeho, se k sobě dostat tak moc? Mýlil se. Ne, nemýlil se. Měl pravdu. Ale nebylo nic, co bych s tím teď zmohla.

Zase jsem vykročila k domovu, byla jsem ráda, že to byl už jen další blok. Když jsem se dostala dovnitř, tak jsem pozdravila Bennyho tím, že jsem ho podrbala za ušima, kde jsem věděla, že měl drbání rád a šla jsem ke své knihovně, vytáhla staré album, které jsem dala dohromady na konci střední školy. Od té doby jsem se s mnoha věcmi, nebo lidmi, nesetkala, ale z nějakého důvodu, mi tohle zůstalo ve vlastnictví. Ale ne, že bych se do něho za ty roky podívala.

Trvalo to asi jednu stránku, než jsem ucítila, známý nápor slz plnících mi oči. „Spencer+Ashley,“ napsáno písmeny vystříhanými ze starých časopisů vyplňující první stranu. Proč jsem to udělala? V době když jsem tohle dělala, tak jsem už věděla, co se stane. Osud byl zpečetěn, jak ukazuje dopis o přijetí na další straně. Zavřela jsem oči a vrátila se k tomu dni…

~

Duben, duben, duben. Nejdůležitější měsíc životů většiny amerických studentů maturitních ročníků střední školy. Byl to měsíc, ve kterém vás vysoké školy informovaly o tom, zda jste byli, nebo nebyli hodni navštěvovat jejich instituci. Věděla jsem, že jakmile se dostanu domů, tak budou dopisy ve schránce a já byla neuvěřitelně nervózní. Ashley na druhou stranu nebyla. Vysoká škola, pro kterou se rozhodla, nebyla pro ni. Snažila jsem se ji přesvědčit o opaku, ale neposlouchala. Chtěla pokračovat v muzice a to bylo vše. Nebyl to pro ni jen nějaký hloupý sen. Měla talent a konexe, aby se to uskutečnilo a já byla za ni moc šťastná. Ale nic z toho mi nezklidnilo nervy.

„Spence, nevyšiluj. Dostaneš se na všechny školy, na které ses přihlásila. Vím to,“ řekla a snažila se mě uklidnit letmým polibkem na rty.

„Zaklepej to na dřevo. Právě teď, Ash. Udělej to,“ trvala jsem na svém. Ona se smála, ale zaklepala na středový panel v autě. Přijeli jsme k mému domu a já si všimla, že auta obou mých rodičů jsou na příjezdové cestě, což bylo divné, ale čekala jsem to, vzhledem k tomu, jak důležitý byl dnešek. Zastavila auto, vzala mou ruku do svých a něžně na ni přitiskla rty.

„Neměj strach, zlato. Je to jen vysoká, ne?“ vtipkovala. Snažila jsem se smát, ale nedokázala jsem to. „Chceš, abych šla dovnitř?“

„Ne, nejspíš to není dobrý nápad, vzhledem k tomu, že je máma doma a tak.“ Moje matka tolerovala můj vztah s Ashley (stěží), ale přesto bylo vše asi 100 krát napjatější, když ty dvě byly pod jednou střechou.

„Dobrý postřeh. Zavolej mi, až to zjistíš.“

„Zavolám,“ slibuji.

„Hodně štěstí, Spence. Miluju tě,“ řekla. Můj žaludek se mi pořád chvěl, když jsem slyšela ta slova. Znamenala pro mě vše. Všechno.

„Taky tě miluji,“ odpověděla jsem s úsměvem. Políbila jsem ji a cítila jsem, že mi z toho kontaktu trochu polevily nervy. Ale když jsem se odtáhla, všechno to bylo pryč. Vylezla jsem z auta a kráčela jsem dovnitř, věděla jsem, že mí rodiče už nejspíš obdrželi poštu.

Stáli u kuchyňského stolu a drželi svazek obálek.

„Konečně jsi doma!“ zvolal můj táta.

„Jo,“ odpověděla jsem pokorně.

„Nemáš tušení, jak velkou vůli jsme museli mít, abychom je neotevřeli, Spence,“ připustila moje matka. Usmála jsem se a znovu jsem se podívala na hromádku před sebou. A je to tu, pomyslela jsem si.

~

Když bylo vše řečeno a hotovo, byla jsem přijata na tři z mých hlavních voleb: UCLA, UC-Berkeley a Vanderbilt. Hodnotila jsem to takto: UCLA znamená Ashley, Berkley nejspíš taky znamená Ashley, Vaderblit – bez Ashley. A já si vybrala jedinou, která znamenala, že o ni přijdu. Jak jsem mohla být tak zatraceně hloupá? Neznamená to, že volba byla snadná. Ale moje matka na mě při každé příležitosti naléhala, abych šla na Vanderbilt, především proto, že to byla její alma-mater a já také snila, že tam půjdu. Dokonce jsem měla fotky, na kterých jsem jako miminko na sobě měla oblečení z vysoké. Jednoho dne jsem poslala dopis, kde jsem jim oznámila, že jsem si vybrala jejich školu. Jak jsem mohla být tak zatraceně hloupá? Ashley tu novinu nevzala moc dobře. Uběhnul týden, než se mnou zase vůbec promluvila. Dva týdny na to, jsme si promluvily…

~

„Tak, um, v poslední době jsem hodně přemýšlela. A, um… a… nechci… nechci o tebe přijít, Spence. Nemůžu o tebe přijít,“ řekla, když jí začaly stékat slzy po tvářích. Mé srce ztěžklo, věděla jsem, že jsem jí tu bolest způsobila já, věděla jsem, že jsem v prvé řadě mohla předejít tomu, aby se tak to cítila. „A, no… ráda bych to zkusila.“

„Zkusila co?“

„Nás. Myslím nás na dálku,“ objasnila. S mými rty si pohrával malý úsměv. 'Nás na dálku.' Trochu jsem o tom pochybovala, ale právě teď jsem to potřebovala slyšet. Potřebovala jsem se něčeho držet.

„To zní dobře,“ od ucha k uchu jsem se usmála.

„A vím, že vztahy na dálku jsou těžké a vůbec… ale já… si prostě nemůžu pomoc, ale myslím, že jsme jiné.“

„To jsme,“ odpověděla jsem.

„Možná to nebude tak zlé, víš? Chci říct, Memphis má hodně hudební historie, Elvis a tak. Mohla bych přijet na návštěvu a zároveň pracovat.

„Ash… Vanderbilt je v Nashvillu,“ informovala jsem ji se smíchem.

„To je jedno. Tennessee nemůže být tak velké, ne?“ odpověděla. Znovu jsem se usmála a vášnivě ji políbila, byla jsem ráda, že jsme šly na soukromou pláž. Večer tam bylo prakticky prázdno a já ji něžně zatlačila na deku a umožnila svým rukám, aby prozkoumaly nyní známé území. Když jsme se políbily, tak mi vypnul mozek a byly jsme to ona a já, zbytek světa přestal existovat. Když jsme se políbily, nechystala jsem se ke konci srpna jet do Nashvillu. Obě dvě jsme zůstaly na pláži samy navždy. A tak to mělo být.

~

Pomyslela jsem si, že se Ashley mýlila. Tennessee mohlo být tak velké. A tak daleko. Podívala jsem se na fotku nás dvou, kterou jsem si s sebou vzala. Vypadaly jsme moc šťastně… moc zamilovaně. A byly jsme. Ale to bylo v minulosti. Věci se dějí, lidi se mění a život jde dál. Je to cyklus, do kterého jsme se narodily. Rychle jsem zavřela knihu a strčila jsem ji zpátky do knihovny, ale pořád jsem to mohla vidět. Vzala jsem další knihu a položila jsem ji na vrch alba. Tam, kde to bylo. Cítila jsem se emocionálně vyčerpaná, šla jsem do postele a přemýšlela jsem, proč jsem vytáhla tuhle starou záležitost. Bylo jednodušší nemyslet na to. Co mi neproběhlo hlavou, se nestalo, co se týká mě. Tohle mě dostalo přes vysokou školu a právnickou školu. Tohle mě dostane přes všechno ostatní.


3

V úterý jsem měla další schůzku s Aidenem. Přesvědčila jsem jednu ze sekretářek někoho jiného, aby mu zavolala, tvrdila jsem, že jsem moc stydlivá. Očividně to pochopila tak, že jsem do něj hodně zabouchnutá, myslím, že to bylo lepší, než kdyby kancelář znala pravdu. Nicméně, když nastalo úterý, tak jsem byla docela nervózní, vzhledem ke skutečnosti, že jsem od něj v sobotu večer utekla. Dveře mé kanceláře byly otevřené, když přišel a lehce zaklepal na dveře, aby mě upozornil na svůj příchod.

„Ahoj,“ pozdravila jsem ho, „zavřel bys za sebou dveře?“ Udělal, oč jsem ho požádala a posadil se na stejné místo, jako seděl předtím. Odložila jsem pero, se kterým jsem právě psala a udělala jsem si v křesle pohodlí. „Hele, Aidene. Než začneme, jen se chci, um… omluvit za sobotu. Nebylo správné takhle odejít.“

„Ne, já se omlouvám. Neměl jsem vytahovat minulost, víš? Měla jsi naprosté právo být naštvaná,“ přiznal.

„Myslím, že bychom měli zachovat věci na profesionální úrovni. Pro nás oba to bude mnohem jednodušší,“ pověděla jsem mu. On se na mě chvíli díval, jako by o něčem uvažoval, ale přikývl a na jeho tváří pohrával drobný úsměv.

Zbytek schůzky proběhl hladce a profesionálně. Nakonec jsem málem zapomněla na to, co se ten večer stalo. Na pátek jsme naplánovali probrat si podmínky agentury pro mimosoudní vyrovnání a zbytek dne jsem strávila procházením papírů a pomáháním Farberovi na dalším případu, na kterém pracoval. Celkově to byl poměrně typický den.

Domů jsem se dostala v šest, poměrně brzy na mé standardy a ihned jsem vzala Bennyho vodítko, abych ho vzala do nedalekého parku na procházku. Pořád zbývala dobrá hodina denního světla a já věděla, že se mu vycházka bude líbit. Jak jsme šli, tak jsem si vzpomněla, jak jsem ho poprvé vzala do parku pro psy, ještě když jsem byla na právnické škole. Kupodivu jsem byla vyděšená. Dlouhé hodiny studia dokázaly člověka vážně podráždit, a jelikož byl park pro psy přibližně 30 metrů od mého bytu, tak jsem neustále bojovala se štěkáním a křikem z parku. Dokonce jsem tam jednou šla, když jsem měla velmi špatné PMS (premenstruální syndrom) a následující den velký test a vyhubovala jsem majitele za to, že jsou tak neslušní. Zdáli se být dost zaskočení, ale ten večer snížili úroveň hluku. Netřeba tedy říkat, že jsem se docela obávala, že mi k tomu večeru něco řeknou, když jsem se poprvé ukázala s Bennym. A rozhodně ke mně zpočátku byli trochu nedůvěřiví, ale Benny si je získal a v tom parku udělal dobré jméno sobě i mně.

Park, do kterého jsem ho nyní vzala, byl trochu zklamání v porovnání s tím, kam jsme chodili v Connecticutu. Většinou tu nebyl víc než další pes nebo dva spolu s majitelem, který téměř vždy chatoval po telefonu, nebo obvykle vypadal ustaraně. Všichni v tomhle městě byli zaneprázdněni, nebo se to tak jevilo. Avšak dnes v parku byla nová tvář. Dívka, která vypadala, že je zhruba mého věku, házející tenisák svému černému labradorovi. Když jsme Benny a já vešli, tak její pes stočil pozornost k nám a okamžitě přiběhl očmuchat Bennymu zadek. Krátce jsem dumala o tom, co by se stalo, pokud bych přiběhla k osobě, kterou jsem nikdy předtím neviděla a začala bych přičichávat k jejímu zadku. Jak by reagovala? Dvěma slovy: soudní zákaz k přiblížení. Ale ti psi… jsou vždycky tak neomalení. Chvíli jsem sledovala jejich vzájemné jednání, než jsem uslyšela majitelku labradora se smát.

„Myslím, že někdo se nám zamiloval!“ řekla. Nemohla jsem si pomoci, ale smála jsem se, když jsem viděla, jak teď Benny divoce obskakuje druhého psa, kterému, jak se zdálo, to vůbec nevadilo.

„Vypadá to tak. Ale pokud je tohle zamilovanost, tak si myslím, že zahoří pro každého psa, kočku, nohu od postele a lidskou nohu, kterou kdy viděl,“ odpověděla jsem, hihňajíc se. Znovu se rozesmála a šla trochu blíž.

„Kolik mu je?“

„Přísahám, že už není pod zákonem!“ vtipkovala jsem a vyvolala jsem u ní další smích. „Vlastně si nejsem jistá. Našla jsem ho loni. Veterinář říkal, že mu je nejspíš kolem 3 nebo 4. A co tvůj?“

„Před dvěma týdny oslavil 6.“

„No, tak jí za mě popřej všechno nejlepší,“ řekla jsem.

„Vlastně je to kluk. Ale popřeju.“

„Chceš říct, že můj pes je homosexuál?“ žertovala jsem a předstírala jsem šok.

„Myslím, že ano!“ hihňala se. „Mimochodem jsem Carrie.“

„Spencer… těší mě,“ odpověděla jsem, když jsem jí potřásla rukou. „Tohle je poprvé, co jsi v tomhle parku?“

„Ach ano, právě jsem se před pár dny přestěhovala se svým snoubencem.“ Kruciš. Měla snoubence. Snažila jsem se nedat znát porážku ve svém obličeji.

„Aha… odkud?“

„Z Bostonu,“ pověděla mi. „Jsi rodačka?“

„Vlastně ne. Přestěhovala jsem se sem před šesti měsíci. Byla jsem na právnické škole v Connecticutu… ačkoliv moje rodina žije v L. A.“

„Bezva. Jo, takže jsme se právě nastěhovaly do téhle budovy támhle,“ řekla a ukázala na stejnou velkou stavbu, které jsem říkala domov. Jak zvláštní.

„Tam bydlím také,“ vykřikla jsem. „Byt 3D.“

„Vážně?“ Jsme ve 4A! To je tak šílené, že bydlíme na stejném patře.“

„Přesně tak, že?“ ohlédla jsem se po Bennym, který se podle všeho spokojil s rychlovkou s labradorem, jelikož právě chodil kolem, čenichal a zvedal nohu, ačkoliv nic nevycházelo. Začínala mi být zima, takže jsem se rozhodla, že se vrátím domů. Přivolala jsem ho a připravila se dát mu zpátky vodítko. „No, ráda jsem tě poznala. Jsem si jistá, že se ještě uvidíme.“

„Jo, rozhodně. Někdy by ses mohla zastavit! Možná vzít svého psa na trochu skotačení v kuchyni?“ navrhla a přiměla mě k smíchu.

„Jasně,“ odpověděla jsem zcela nezávazně. Byla milá a tak, ale byla zasnoubená. Vůbec nevypadala jako typ, který by podváděl. A já opravdu nehledala kamarádku. „Ahoj.“

--

„Čau tati,“ řekla jsem a změnila jsem pozici bezdrátového telefonu tak, aby mi při dlouhém rozhovoru vyhovoval. Čtvrteční večery jsme s mým otcem měli vyhrazené na rozhovory. Byla to tradice, kterou jsme udržovali od mého posledního roku na vysoké.

„Ahoj, Spence. Jak se máš?“

„Daří se mi dobře… a co tobě?“

„Skvěle, skvěle.“

„Minulý týden jsem ti něco neřekla, jen proto, že jsem si nebyla jistá, zda to nepadne, ale Farber mi dal vlastní případ,“ pověděla jsem mu.

„Vážně? To je úžasné! Jsem na tebe moc pyšný, zlato!“ odpověděl šťastně.

„Jo. Ačkoliv to není opravdu těžký případ. Tahle sportovní agentura žaluje jednoho ze svých bývalých zaměstnanců, protože porušil smlouvu a odešel s jednou z jejich hvězd. Mělo by to být docela snadné, víš?“

„Spence, nepodrývej svůj talent. Je ti 25 let a už jsi dostala svůj vlastní případ ve špičkové právnické firmě. To je moc velký úspěch, zlatíčko!“

„Myslím, že je,“ připustila jsem. „Jé, málem jsem zapomněla. Hádej, kdo je zástupcem té agentury, s níž pracuji?“

„Eh… hm… Michael Jordan?“ vtipkoval.

„Blízko. Aiden Dennison!“

„Aiden! Páni, to zní, že se mu také musí dobře dařit. To je docela zvláštní, že je tvým prvním klientem.“

„Vím. Ačkoliv si myslím, že to má své nevýhody.“

„Jak to?“ zeptal se.

„No, víš… jen to, že se známe a máme společnou minulost… je to těžké. Onehdy začal vytahovat minulost… Opravdu jsem nebyla v nostalgické náladě.“

„Aha,“ řekl po chvíli ticha. Od doby, co jsem odešla kvůli škole, jsme můj táta a já k sobě vždycky byli upřímní. Jediná věc, se kterou jsem nebyla upřímná, bylo, že jsem tady neměla moc přátel, a že právě teď jsem nebyla moc šťastná. Věděla jsem, že to cítí, ale nikdy jsme z toho neudělali téma diskuze. Jak bylo řečeno, o všem ostatním jsme se bavili na rovinu. Což je důvod, proč jsem nebyla další otázkou zcela vykolejená. „Takže… vytáhl Ashley?“

„Ano.“

„A jak se jí daří?“ zeptal se. Vždycky měl rád Ashley. To si pamatuji.

„Nevím. Prostě… prostě, eh, navrhnul, abych ji někdy zavolala.“

„Zavoláš?“

„Ne!“ zvolala jsem rozhořčeně.

„Pročpak?“

„To myslíš právě teď vážně?“

„Jo… proč ne?“

„Možná proto, že jsem s ní nemluvila asi 4 roky.“

„A? Proč to odkládat ještě déle?“ zeptal se. Nemohla jsem uvěřit, že mě na to ptal. Nemohla jsem uvěřit, že jsme vedli tento rozhovor!

„Odkládat to? Tati, už není součástí mého života! Odložit to zahrnuje, že mám v úmyslu to v budoucnu udělat. A to já nemám.“

„Víš, budu k tobě upřímný, Spence. Vždycky jsem si myslel, že ztratit s ní kontakt byla chyba. Bez ohledu na vše, co se událo, jste vy dvě v jádru byly nejlepší kamarádky.“ Znovu se mi, podruhé za méně než týden, zaplavily oči slzami.

„Já vím, tati. Já vím,“ řekla jsem přidušeně.

„Nemůžeš změnit minulost, nebo rozhodnutí, která jsi udělala. Ale určitě můžeš utvářet svou budoucnost.“ Přikývla jsem, i když to po telefonu nebyl schopný vidět. S mluvením jsem si nevěřila, tak jsem prostě neřekla nic. Co bych mohla říct?

Poté, co rozhovor skončil, jsem uvažovala, že znovu vytáhnu album, ale zarazila jsem se. Ashley se za uplynulý týden metaforicky vrátila do mého života, dvakrát, po hodně dlouhé době… ne zapomínání… ale potlačování. Doufala jsem, že to nebylo znamení, nebo tak něco, protože jsem neměla v plánu volat. Doufejme, že to byla jen náhoda a jakmile tenhle případ skončí a Aiden odejde, všechno se vrátí k normálu.


4

Naštěstí se věci během několika následujících týdnů vrátily do normálu. Všechno šlo s mým případem dobře a Aidenovi a mně se podařilo najít rovnováhu mezi pracováním a tím, být přáteli. Vlastně jsem s ním šla znovu na pár drinků, což bylo podruhé mnohem lepší.

Carrie a její snoubenec mi, pár dní, po seznámení se s ní, vhodily do schránky pozvánku na malý koktejlový večírek. Naštěstí jsem nemusela odpovědět, což znamenalo, že jsem nemusela jít. Nebyla ani v parku pro psy, takže jsem byla naprosto z obliga.

Opět se blížila neděle a já měla plány, že konečně zajdu k Aidenovi na oběd. Budova byla nádherná se svou předválečnou architekturou a kontrastním moderním nábytkem uvnitř. Setkal se se mnou ve vstupní hale, vedl mě nahoru a vzrušeně povídal o tom, jak na střeše během pár týdnů otevřou vyhřívaný bazén.

„Pamatuješ si na to, jak jsme všichni trávili víkend v Santa Barbaře, v tom šíleném hotelu?“ zeptal se. Nemohla jsem si pomoci a usmála jsem se. Dodnes to byl jeden z nejbláznivějších víkendů mého života.

„Samozřejmě. Nápad na školní exkurzi.“

„Kterou jsi vymyslela ty!“ připomněl mi. Plán byl, vytvořit falešné formuláře souhlasu s exkurzí na 'mořskou biologii'. Tímhle způsobem jsme dokonce mohli získat od našich rodičů peníze na hotel. A všichni rodiče tomu naprosto naletěli.

„Rozhodně jeden z mých zářivých momentů,“ ušklíbla jsem se.

„Ne… řekl bych, že tvůj zářivý moment byl, když jsi byla nahá a opilá ve vířivce…“

„Sklapni!“ řekla jsem se smíchem. „Bože, ten večer jsem byla děsně opilá.“

„Jo, to jsi byla. Ale řekněme, že jsi na tom výletě naplnila mnoho chlapeckých fantazií,“ ušklíbnul se.

„Cože?!“

„Zapomeň na to.“ Věděla jsem, o čem mluvil. Byla jsem opilá a nahá ve vířivce a Ashley seděla hned vedle mě. Nemyslím, že to musím rozvádět. Neřekla jsem nic dalšího, když mi věnoval prohlídku svého bytu. Ani slovo. Proč jsem se takhle chovala?

„Co se děje, Spencer?“ zeptal se Aiden.

„Co? Ach, nic.“

„Jsi si jistá?“

„…jo, jsem v pohodě,“ odvětila jsem. Věnoval mi pohled, který naznačoval, že to nezbaštil.

„Vím, že tímhle asi… překročím hranice… ale jak to, že jsi napjatá pokaždé, když se o ní zmíním?“

„O kom?“ zeptala jsem předstírajíc nevinnost.

„Ashley.“

„Nejsem… napjatá.“

„Ano, jsi. Právě teď jsi,“ poznamenal.

„To je fuk.“ V těchto dnech jsem právě učebnicový příklad dospělosti…

„No tak, Spence. Byli jsme přátelé příliš dlouho, než abys to jen tak odbyla. Mluv se mnou,“ trval na svém.

„O čem chceš, abych mluvila?“

„O Ashley.“ Myslím, že jsem znovu strnula, protože mě právě konfrontoval. „Vidíš, o tomhle mluvím!“

Aiden měl pravdu. Proč jsem ji nechala dostat se mi takhle pod kůži? Už nebyla součástí mého života. Nebylo třeba, abych vyšilovala pokaždé, když bylo zmíněno její jméno.

„Omlouvám se.“

„Neomlouvej,“ řekl. V tu chvíli zazvonil jeho telefon a on ho zvednul potom, co se podíval na jméno volajícího. „Ahoj… jo… právě teď obědvám se Spencer… jo... uh huh… vím, nemůžu se dočkat… jo-o… dobře, taky tě miluju. Pa.“

„Michelle?“

„Jo. Příští týden přijede na návštěvu. Měla by ses s ní setkat,“ navrhnul.

„Jo, rozhodně,“ nastalo trapné ticho a já se napila vody.

„Pořád s ní mluvím, víš? Pořád je jednou z mých nejlepších kamarádek.“ Věděla jsem, že tentokrát nemá na mysli Michelle.

„Jak… um… se jí vede?“

„Dobře. Právě teď je producentkou… pro starou firmu jejího táty. Myslím, že to pro ni bylo dobré. Věci byly dost drsné po selhání jejího druhého alba, víš?“ Ne, nevěděla jsem. Pamatovala jsem si, že byla nějakou dobu, kolem mého posledního roku na vejšce, dost slavná. Byla na obálkách všech časopisů a plakáty, které inzerovali její CD, byly roztroušené po celém Nashvillu. Ale pak jsem se začala intenzivněji soustředit na školu a přestala jsem věnovat pozornost drbům o slavných, i kdyby to mělo co dočinění s mou ex-přítelkyní.

„Co se stalo?“

„No… víš… hodně drog. Na chvíli měla dost deprese. Ale teď je v pohodě.“ Cítila jsem bolest, kterou jsem delší dobu necítila, známé působení na mé city. Bolelo slyšet tohle všechno. Měla jsem pocit, jako bych tam z nějakého důvodu měla být. Ne Aiden. Ale já jsem nechtěla ukázat, že mě to ovlivňuje.

„Aha.“

„Jo. Hodně se na tebe tehdy ptala. Ale ty a já jsme nebyli moc v kontaktu, takže jsem jí neměl moc co říct.“ Náhle jsem se cítila stísněně, jako by se mě chystaly sevřít zdi. Myslela jsem, že se zblázním.

„Potřebuju na vzduch,“ oznámila jsem. Rychle jsem vstala a zamířila k balkónu, aniž bych tušila, že jde Aiden za mnou. Posadila jsem se na židli, abych se uklidnila a on si sednul hned vedle mě. S tím, že tam seděl, mi i venku přišlo přeplněno. Neměla jsem to srdce požádat ho, aby odešel. Tak jsme tam jen oba mlčky chvíli seděli a hloubali nad nezodpovězenými otázkami, které jsme oba nevyhnutelně měli.

„Nebyla to tvoje vina,“ řekl. „Chci říct, s těmi všemi drogami a věcmi. Byla to její kariéra… nebo… její nedostatek.“

„Vím,“ odpověděla jsem rychle a poněkud nazlobeně. Nedošlo mu, že se o tom vážně nechci bavit?

„Pořád ji miluješ?“

„Ne!“ vyštěkla jsem. „Aidene, přestaň, jasný? Jsi naprosto směšný.“

„Promiň. Já jen… myslel jsem-“

„Vím, že způsob, jakým reaguji, když o ní slyším, je divný. Ale způsob, jakým jsme věci nechaly… byly stále nedořešené. Nevyřešené konflikty. A to se mi nelíbí.“

„To je další důvod, abys s ní navázala kontakt!“ zvolal. Zavrtěla jsem hlavou. To se prostě nestane. Po zbytek času s Aidenem, což trvalo dalších 15 minut, jsem na téma Ashley mlčela. Nemohla jsem se dočkat, až odtamtud vypadnu.

--

Bohužel jsem Aidena musela znovu vidět už za pět dní, abychom dohodly podmínky možného mimosoudního vyrovnání. Po celou dobu jsme udržovali konverzaci na pracovní úrovni… do úplného konce.

„Fajn, takže víš, že dneska přijede Michelle?“

„Jo.“

„Proč s námi zítra nezajdeš na skleničku?“

„Um… jsi si jistý, že nechcete… však víš, jako, být na chvíli sami?“ zeptala jsem se.

„Jo, to bude v pohodě. Zůstane celý víkend. Má dovolenou.“

„Dobrá. Zítra mi zavolej,“ pověděla jsem mu. Souhlasil, že tak učiní, a pak opustil kancelář, aby vyzvednul svou přítelkyni na letišti.

Zůstala jsem v kanceláři až do 18.30, a pak jsem si uvědomila, že mě Benny zabije, až dorazím domů. Dobře, ne skutečně. Ve skutečnosti byl moc sladký, jakmile začal někomu důvěřovat. Přesto jsem pádila domů a vzala ho na rychlou procházku. Jak jsme šli zpátky do naší budovy, tak vycházela známá tvář.

„Ahoj! Spencer!“ pozdravila mě.

„Ahoj, Carrie. Jak se máš?“ zeptala jsem se zdvořile.

„Dobře a ty?“

„Já taky.“

„Chyběla jsi nám na našem malém večírku,“ řekla. Skvělý. To co jsem právě teď potřebovala.

„Jé, jo, za to se omlouvám. Měla jsem nějaké plány, které jsem nemohla zrušit.“

„S Bennym?“ zeptala se. Nebyla jsem si jistá, kam tím míří. „Já… viděla jsem tě v parku pro psy. Ze svého okna.“ Co jsem měla říct?

„Já se… omlouvám,“ rychle jsem se protáhla kolem ní a zamířila k výtahu.

„Hej, počkej. Nechtěla jsem… na tebe takhle zaútočit. Abych řekla pravdu, jen jsem trochu zahořklá, páč lidi, co přišli, byli všichni kolem čtyřicítky a padesátky… a naprosto nudní,“ řekla s úsměvem a očividně se snažila odlehčit situaci. Přestala jsem se snažit utéci, takže hádám, že byste mohli říct, že to fungovalo.

„Přišla Mendel?“

„Ehm, jo… ta žena strávila celou dobu používáním svého prstu, aby se pokusila zjistit, zda je na stole prach!“ podotkla. Náhle mě Benny přitáhnul blíž, takže zase mohl očichávat zadek jejího psa. „Vypadá to, že chce jít s námi.“ Chvilku jsem zaváhala, ale pak jsem se usmála a šla jsem s ní ven. Byla na ke mně příliš milá, než abych byla taková bezcitná mrcha.

„A co Wilsonovi?“

„No… to jsou ti, co smrdí jako naftalín?“

„Jo! Paní Wilsonová používá tak 50 let starý prací prášek, co, přísahám, že na něm celém roste plíseň. Viděla jsem to jednou, když jsem šla dolů, protože se mi rozbila pračka. Bylo to nechutné!“

Snadno jsme si povídaly, zatímco jsme byly v parku a na cestě zpět do budovy. Carrie byla jedna z nejmilejších, nejpřátelštějších lidí, se kterými jsem se tady zatím setkala. Fajn, tak byla jediná, se kterou jsem se potkala. Ale jsem si jistá, že kdyby byl větší rezervoár, tak by vyčnívala. Naši psi spolu taky velice dobře vycházeli. Celou procházku nazpět po sobě skákali, honili se tak daleko, jak jim umožňovala vodítka.

„Měly bychom z toho udělat tradici, víš? Mám na mysli, brát naše psy do parku.“

„Jo, rozhodně,“ odpověděla jsem.

„Bezva, co třeba… ve všední dny v sedm?“ zeptala se.

„Jo, to zní dobře. Tak se tedy uvidíme v pondělí!“

„Bezva. Ahoj, Spencer!“

Když jsme se vrátili, Benny a já, zpět do našeho bytu, tak spěchal, aby se napil vody, ale pak se vrátil a začal mi vydatně olizovat ruce.

„Hádám, že ses dneska bavil, co, Bene?“ bylo to skoro, jako by se v odpověď usmíval. Smála jsem se, zamířila jsem do sprchy a usmívala jsem se víc, než roky předtím.


5

Následující den jsem většinu dopoledne a odpoledne lenošila v teplákách a dělila jsem pozornost mezi noviny, papírování a Sex ve městě, ten seriál získal zcela nový význam, jakmile jsem se přestěhovala do New Yorku. Ráda bych večer strávila tak, jak jsem trávila zbytek dne, ale zavolal mi Aiden a pověděl mi, abych se s ním a jeho přítelkyní setkala v baru ve 21 hodin. Pomyslela jsem na vycouvání, ale pak jsem se rozhodla, že chci vědět, jak Aidenova holka vypadá… částečně proto, že se ukázalo, že většina holek, se kterými Aiden randil, jsou lesby. Na to bych nezapomínala. Dneska večer jsem se rozhodla naparádit, jen pro případ.

Do baru jsem se dostala ve 21.05 a okamžitě jsem spatřila Aidena sedět u stolu a hýčkat si pití. Byl sám, což jsem si pomyslela, že je zvláštní.

„Ahoj, Aidene.“

„Spencer!“ pozdravil mě.

„Kde je Michelle?“ zeptala jsem se.

„Jé, právě venku telefonuje. Hned bude zpátky. Posaď se a objednej si pití.“ Sedla jsem si a čekala jsem, až k nám přijde servírka. O chvíli později přišla ke stolu blondýna. Aiden se na ni usmál a ona se posadila přímo vedle něho.

„Spence, tohle je Michelle. Michelle, Spencer,“ představil nás. Potřásla jsem si s její rukou.

„Ráda tě poznávám,“ řekla jsem.

„Já tebe taky! Hodně jsem toho o tobě slyšela!“

„Nic špatného, doufám.“

„Samozřejmě, že ne,“ odpověděla a usmívala se na mě až trochu moc sladce. Když přišel číšník, tak jsem si objednala tvrdý alkohol, připravujíc se na rušný večer. My tři jsme si chvíli povídali a já si nemohla pomoci, ale všimla jsem si, že na mě Michelle zírala. A ne způsobem, kterým bych chtěla, aby na mě zírala. Bylo to jeden z těch, jako by něčemu nerozuměla a snažila se na to přijít… o mě, myslím. Bylo to trochu zneklidňující. V jednu chvíli se Aiden omluvil, že jde na záchod. V duši jsem ho proklínala za to, že odešel a nechal mě s ní.

„Takže ty jsi ta slavná Spencer, o které pořád slýchám,“ řekla. Cože? Bylo trochu divné myslet si, že by s ní Aiden o mě tolik mluvil. Doufám, že si nemyslí, že jí zahýbá za zády…

„Ehm… jo.“ Ušklíbla se, a pak si usrkla ze svého pití. Nemohla jsem si pomoci, ale přála jsem si, aby do něho někomu spadlo projímadlo. Možná bych ho měla nosit s sebou.

„No, měla pravdu. Vážně jsi pěkná.“

„Ehm, díky, myslím?“ odpověděla jsem. Skvělý, začíná mě svádět po tom, co na mě celý večer divně kouká. Okamžik. Něco nebylo v pořádku. „Počkat, ona?“

„Jo. Jak jinak. Chci říct, no tak, Aiden není tak hloupý, aby mi tohle řekl.“

„Kdo?“

„Aiden… víš… vysoký, tmavovlasý, pohledný…“

„Ne, myslím, kdo je 'ona'?“

„Ashley. Samozřejmě,“ odpověděla. Cože?! Myslím, že pohled, který jsem jí věnovala, ji trochu vyděsil. „Počkej… Aiden ti to neřekl?“

„Myslím, že ne!“ odpověděla jsem hořce.

„Já ho zabiju,“ zamumlala a znechuceně zatřásla hlavou. Očividně zapomněla, že by mě měla zasvětit.

„Co mi měl říct?“ zeptala jsem se.

„Jo… no, Ashley je moje nejlepší kamarádka. V prvé řadě to ona mě seznámila s Aidenem,“ informovala mě. Otevřela jsem ústa, a pak je znovu zavřela. Nemohla jsem tomu uvěřit. Nemohla jsem uvěřit, že to přede mnou tajil. „Jsi v pohodě?“

„Co? Ach, jo. Jsem v pohodě. Jen trochu překvapená,“ odvětila jsem.

„Jo, to se vsadím. Pověděla jsem Aidenovi, aby ti to řekl, než přijdu. Očividně ti to neřekl. Myslím, že tohle je poněkud trapné. Myslím, že kromě Aidena a Ash o tobě vím nejspíš víc, než tvoji vlastní rodiče,“ žertovala. Nevěděla jsem, jak pojmout tolik informací. Nebyla jsem si jistá, zda se mi líbí, že se o mně mluví, nebo ne. Myslím, že to všechno záviselo na tom, co o mně říkali. Zkontrolovala jsem si hodinky. Jak mohlo být jen 21.30?

„Takže… ehm… slyšela jsem, ehm, že se Ashley daří dobře?“ řekla jsem. Říkala jsem si, že bych neměla ukázat žádné váhání při bavení se o Ashley s jednou z jejích blízkých kamarádek. Věděla jsem, že Aiden by Ashley nikdy neřekl, jak jsem jednala, když jsem zaslechla její jméno, ale nemohla jsem říct totéž o Michelle. Čím víc jsem vypadala v pohodě, tím lépe.

„Jo, to vede. Dělá teď víc věcí 'v zákulisí', ale líbí se jí to.“

„Zvláštní,“ uvažovala jsem.

„Jo, já vím,“ odvětila Michelle se smíchem. „Ale bylo to pro ni opravdu dobré.“ Úplně náhle jsem cítila, jak mnou projel příval hněvu. 'Ashley je moje nejlepší kamarádka.' Na chvilku jsem se vrátila do dnů, kdy jsme my dvě byly spolu. Kdo byla ta holka a proč se chovala tak, jako by moc dobře Ashley znala? Jak se tahle cizinka opovážila tvrdit, že ví, co je pro Ashley nejlepší? Nezná Ashley tak jako já. Jak jsem ji znala. Znala. Minulý čas. To slovo mě usadilo a vrátilo mě do přítomnosti. 'Ashley je moje nejlepší kamarádka.' Musela jsem odejít. Vystřelila jsem od stolu, zamumlala jsem něco o tom, že jdu na toalety a zmizela jsem. Když jsem odcházela, tak jsem krátce slyšela, jak ječí na Aidena, ale zvuk zeslábnul, když jsem se dostala dál od stolu. Vyšla jsem ven a dřepla jsem si, cihly budovy se mi přitiskly na záda. Venku bylo pár dalších náhodných lidí, většina z nich kuřáci, kteří si vevnitř nemohli zapálit. Tohle je New York, jen račte. Zabořila jsem si tvář do dlaní, ne si zcela jistá, proč jsem tady venku. Měla jsem pocit, jako bych ztrácela rovnováhu. Moje mysl mě vzala zpět k tomu, co si pořád pamatuji jako jeden z nejhorších dní mého života.

~

Konečně nastaly jarní prázdniny a já byla moc šťastná, že jsem zpátky v L. A. Spousta dalších děcek jelo na prázdniny do Cancúnu, nebo na Havaj, nebo na jiné nóbl otřepané místo, ale já byla nadšená, že jsem zpátky doma. Samozřejmě kvůli Ashley. Ale tenhle výlet měl další význam. Posledních 7 měsíců, s výjimkou díkůvzdání a času Vánoc, kdy jsem byla doma, to byly nejhorší měsíce, které jsem kdy prožila. Neměla jsem ráda Vanderbilt. Všechny děti byly bohaté, náročné a falešné. Neměla jsem ráda Nashville. Nebylo co dělat, jen se opít a chovat se hloupě. Ze všeho nejvíc jsem byla nerada bez Ashley. Cítila jsem se neúplná. Tesknila jsem po domově. Měla jsem pocit, jako bych cestou z L. A. opustila nejdůležitější věc a věděla jsem, že ano. Takže jsem se chystala říct mámě, že mám v plánu, až tenhle rok skončí, přestoupit na UCLA. Ale nejprve jsem to osobně chtěla povědět Ashley. Doslova jsem explodovala, když jsem s ní po telefonu plánovala, že se s ní sejdu, obzvláště když zněla z nějakého důvodu smutně. Nemohla jsem se dočkat, až ji rozveselím.

Málem jsem vyběhla ven, když jsem zaslechla zabouchnout dveře od auta, ale zarazila jsem se. Chtěla jsem se chovat klidně, i když jsme se Ashley a já neviděly celé dva měsíce. Naštěstí oba moji rodiče toho dne byli v práci a mí bratři neměli týden prázdnin ve stejnou dobu jako já, takže jsme mohly být samy.

Zazvonil zvonek u dveří a já je s bušícím srdcem otevřela. A tam byla ona. Vypadala úžasně jako vždycky a já jsem si nemohla pomoci od usmívání se od ucha k uchu.

„Ahoj,“ řekla jsem náhle opravdu plaše. Na její tváři se také objevil drobný úsměv a ona přistoupila. Objala jsem ji, zabořila jsem tvář do jejího krku a radovala jsem se ze známé vůně, kterou byla Ashley. Na chvíli jsme tak zůstaly, dokud jsme se nakonec neoddělily.

„Chyběla jsi mi,“ pověděla jsem jí tiše, když jsem vzala do dlaně její tvář.

„Ty mně taky,“ odpověděla. Naklonila jsem se, políbila ji a poprvé po tak dlouhé době jsem cítila úžas jejích rtů. Chvíli jsme se líbaly, ale nikdy by to nebylo dost dlouho.

Vzala jsem její ruku do své a obě jsme šly ke gauči, abychom se posadily. Byla neobvykle tichá, což mě tak trochu překvapilo. Naposled, když jsem ji viděla po tak dlouhé době, byla nadšená. Možná byla jen unavená.

„Takže…“ začala jsem.

„Jak jde škola?“

„V pohodě,“ odvětila jsem a trochu jsem upravila pravdu. Nechtěla jsem, abych schytala staré 'já ti to říkala', o kterém jsem věděla, že by se ho Ashley nezdržela. „Jak ti jde hudba?“

„Vlastně opravdu dobře. Brzy pojedu na turné,“ pověděla mi. „Nejsem hlavním tahákem… jen dělám předskokana kamarádovi mýho táty, kterému se líbí pár mých písní.“

„Ash, to je úžasné! Kdy jedeš?“

„Za dva týdny,“ řekla.

„Proč jsi mi to předtím neřekla?“ zeptala jsem se. Nebylo to tak, že bychom spolu nemluvily, zatímco jsem byla pryč.

„Nevím… myslím, že mi to jen… vypadlo z hlavy?“

„Nějaké termíny v Nashvillu?“

„Nevím,“ odpověděla bezvýrazně, jako by jí bylo tohle téma lhostejné. Něco bylo špatně. Ticho, ve kterém jsme seděly, bylo nepříjemné. Nikdy nebývalo nepříjemné.

„Dobře…“

„Co?“ zeptala se.

„Nic,“ řekla jsem. „Bože, proč je tohle tak nepříjemné?“ Nic neodpověděla, jen se dívala dolů a kroutila si s lemem svého trička. „Haló?“ teď vzhlédla a v očích měla slzy. To nebylo dobré znamení. „Co se děje, Ash?“ znovu sklopila zrak, ale tentokrát promluvila.

„Tohle… tohle nefunguje,“ řekla.

„O čem to mluvíš?“

„Myslela jsem, že to dokážeme… tuhle věc na dálku. Myslela jsem, že to zvládnu. Ale nedokážu to,“ pověděla mi.

„Hele, vím, že to bylo těžké, ale Ash-“

„Ne, prosím. Jen mě nech mluvit,“ přerušila mě a její hlas se zlomil, jak se jí oči naplnily slzami. „Hrozně moc tě miluju, Spencer. Ale nejsme k sobě čestné. Nezvládám čas, když jsi pryč a nemůžu vystát, že tě najednou nemůžu vidět měsíce. A ty… ty jsi teď na vysoké. Měla bys poznávat nové lidi a měla bys zjistit, kdo jsi, nebo cokoliv a vím, že tě od toho všeho držím. Chci s tebou být, Spencer, ale právě teď se mnou být nemůžeš.“

Doslova jsem byla omráčená tichem. Nedokázala jsem nic říct. Nedokázala jsem se ani pohnout. Jen jsem tam seděla s otevřenou pusou a ztěžka jsem dýchala, když jsem ji sledovala. Nic dalšího neřekla, jen si otřela slzy, které jí stékaly po tvářích. Na milisekundu se na mě podívala, ale předpokládám, že neunesla výraz v mé tváři. Tak vstala a projela si rukama skrze své hnědé kadeře. „Omlouvám se, Spencer,“ a s tím byla pryč.

~

Byla jsem vytržena ze svého snění, nebo noční můry, zvukem kroků blížících se ke mně. Jeden ze zmíněných kuřáků vytáhnul svou krabičku Camelek.

„Vypadáš, jako by sis dala cigaretu,“ řekl a jednu mi nabídnul. Nekouřila jsem, ale právě teď se zdál na jednu dobrý čas, tak jsem si ji vzala.

„Díky,“ odpověděla jsem a podržela jsem ji, aby ji zapálil, což udělal.

„Špatný večer?“ zeptal se.

„Něco takového,“ usmál se a típnul cigaretu o botu.

„Doufám, že se zlepší,“ pověděl mi, když se vracel dovnitř. V odpověď jsem se usmála, byla jsem ráda, že se nepokusil zeptat se mě, zda bych si s ním nevyšla a potáhla si z cigarety a snažila se zadržet rozkašlání se jako idiot, jak jsem to udělala. Po nějaké chvíli se otevřely dveře a ven vyšla Michelle. Skvělé , pomyslela jsem si. Přesně to, co jsem právě teď potřebovala.

„Tohle je místo, kam se chodí na záchod,“ poznamenala sarkasticky, když si k sobě víc přitáhla svetr. Neodpověděla jsem, jen jsem si znovu popotáhla. „Ashley by si hodila mašli, kdyby zjistila, že kouříš.“

„Cože?“ fajn, měla mou pozornost.

„Kdykoliv o tobě mluví, pořád tě vychvaluje. Jako bys byla nevinný andělský člověk. No, slečna Nevinná právě teď dost silně tahá z cigarety,“ proč o mně Ashley pořád se svými kamarády mluvila? Nechápala jsem to.

„Nekouřím,“ řekla jsem.

„Samozřejmě, že ne,“ odvětila. Neměla jsem náladu dál se hádat. „Jé, Aiden chtěl, abych ti pověděla, že se s tebou sejde v pondělí v kanceláři.“

„On odešel?“

„Jo. Včera jsme měli rušnou noc… myslím, že nedokáže udržet krok,“ ušklíbla se. Fuj. Až moc informací.

„Takže tě jen tak nechal s úplně cizí osobou?“

„Nejsi úplně cizí.“

„Promiň mi,“ odpověděla jsem sarkasticky, „chci říct s osobou, kterou znáš deset minut.“

„Ale tak to není.“

„Není?“

„Ne. Myslím, že mám pocit, jako bych tě už znala,“ pověděla mi.

„Takže Aiden nechal s úplně cizí osobou mě.“ Rozesmála se a zjevně nezachytila fakt, že jsem právě teď nebyla zrovna nadšená.

„Nemáš mě ráda, chápu.“

„To není pravda. Jen mám najednou pocit, jako by se moje minulost stávala přítomností. A je toho moc… a je to děsivé. Tak to neber osobně,“ pověděla jsem jí. Po pravdě jsem jí začínala mít docela ráda, ale to bych jí nikdy neřekla.

„Rozumím,“ odpověděla.

„Proč o mně Ashley pořád mluví?“ vyhrkla jsem neschopna držet to déle.

„Proč? Nevím. Ale chci říct, že to není tak, že hodiny sedí a neustále o tobě mluví… bez urážky. Je to náhodné… spontánní. Jako třeba, že někam jdeme a ona řekne, 'Jednou jsme tu Spencer a já byly a… ' bla, bla, bla, víš?“ blábolila. „Možná, protože jí chybíš? Nemůžu za ni mluvit. Ale vždycky to znělo, jako bys pro ni byla hodně důležitá.“

„Co ti řekla? O nás?“

„Hodně. Většinou se to týká toho, jak jste spolu byly šťastné. O rozchodu až tak moc nemluví. Vím, že jsi šla na vysokou do Texasu, nebo tak a snažily jste se, aby to fungovalo, ale nezvládly jste to. A pak jste ztratily kontakt,“ vzdychla jsem a opřela jsem si hlavu vzad. Uvědomila jsem si, že toho na jeden večer bylo dost. Byla jsem hotová.

„Do Tennessee.“

„Co?“

„Šla jsem na vysokou do Tennessee,“ řekla jsem. Odhodila jsem cigaretu, která se blížila tomu, že mi spálí prsty. Vstala jsem a začala odcházet.

„Počkej!“ zvolala. Zastavila jsem se a otočila jsem se, čekajíc na to, až něco řekne. „Chtěla bys, um… s ní mluvit?“

„Cože?“

„No, pokud jí řeknu, že jsem se s tebou setkala, tak vím, že bude chtít, abych ji s tebou spojila,“ řekla a mluvila tak rychle, že jsem téměř nedokázala rozumět tomu, co říká. „Ale nemusím jí to říkat. Můžu si to nechat jako tajemství,“ na chvíli jsem o tom uvažovala, a pak jsem se rozhodla pro to, co bylo zřejmé.

„Ne, raději nic neříkej,“ pověděla jsem jí. Znovu jsem se vydala pryč.

„Počkej!“ zvolala poněkud zoufale.

„Co?!“ zeptala jsem se vztekle.

„Lhala jsem. Neumím udržet tajemství. Vůbec. A vím, že ona s tebou opravdu, opravdu chce mluvit. Když jí povím, že ty nechceš… no… nevím, co udělá. Ale znáš Ashley a ona je náchylná dělat drastické věci,“ to jsem nemohla popřít. A raději bych s ní měla mluvit, než zjistit, že udělala nějakou hloupost a ublížila si… nebo hůř. Zachvěla jsem se, snažila jsem se ze sebe setřást ten pocit.

„Aiden na mě má číslo,“ řekla jsem. Začala jsem odcházet, ten večer potřetí.

„Počkej!“

„Musíš si ze mě dělat legraci!“ řekla jsem rozhořčeně. „Co?“ Na její tváři se rozhostil nevinný, ale ďábelský úsměv.

„Mohla bys mi přivolat taxi?“


6

V neděli jsem byla naprosto samotářská, až na to, že jsem musela vzít Bennyho třikrát ven, aby se vyvenčil. Po citové stránce jsem byla vyčerpaná a většinu dne jsem strávila útěchou v problémech Carrie Bradshawové (pozn. jedna z hlavních postav seriálu Sex ve městě). Měla jsem pocit, jako by se mě to mohlo týkat. No, ne tak úplně. Neměla jsem milostné problémy. Měla jsem jen… problémy. Hodně, hodně problémů.

Také jsem se rozhodla ve slabé chvíli vypnout telefon, jakmile jsem se vrátila z baru. Byla jsem vyděšená, že mi bude volat Ashley. Naprosto vyděšená. Zatracený Aiden a jeho proklatá přítelkyně. Všechno bylo mnohem jednodušší, než se mi vrátil do života. Dokonce jsem přemýšlela o tom, že ten případ dám jednomu z dalších právníků, ale na to byla hrdost na mou práci moc velká.

V rozmaru jsem znovu vytáhla album. Hleděla jsem na první stránku celé tři vteřiny, než jsem ho zabouchla a odložila. Co jsem si proboha myslela?

--

Zdálo se, že pondělí začalo dříve, než mělo. Dnes jsem se netěšila na práci. Ne, dovolte mi to přeformulovat. Netěšila jsem se na to, že dneska v práci uvidím Aidena. Byla jsem si jistá, že vyvstanou otázky a nevěděla jsem, jak na ně odpovím. A čekala jsem ho až kolem čtvrté, takže jsem měla celý den na vyšilování. Což jsem dělala. Naprosto a důkladně.

Ve 4.02 se přiloudal a usmíval se, jako by se nic nestalo. Překvapivě jsme normálně pracovali. Ale samozřejmě, jakmile jsem mu pověděla, že jsme pro dnešek skončili, tak to nadhodil.

„Takže… sobota byla docela zajímavá,“ řekl.

„Tak by se to dalo nazvat.“

„Michelle tě má ráda. Řekla, že jsi byla a cituji, 'smělá'.“ Musela jsem se tomu trochu zasmát.

„Je… milá.“

„Myslíš to tak, nebo to říkáš jen ze zdvořilosti?“ zeptal se.

„Myslím to tak,“ pověděla jsem mu. „Je jen… hodně troufalá.“

„Vím, co tím myslíš,“ uchechtnul se. „No, myslím, že se uvidíme později. Možná bychom se mohli znovu sejít, než odjede.“

„Jo, možná.“ To ani náhodou…

„Ahoj, Spencer.“ Natáhl se po klice, ale něco ve mně mu ještě nedovolilo odejít.

„Aidene, počkej,“ řekla jsem a vytáhla jsem Michelle. „Um… zavolala jí Michelle?“ Lstivě se usmál, vrátil se a posadil se zpět do svého křesla.

„Jak moc chceš znát tuhle informaci?“

„Aidene-“

„Ne, Spencer. Pověz mi to,“ naléhal. Já jsem si povzdechla a obrátila oči v sloup.

„Hodně moc,“ snažila jsem se, aby to vypadalo, jako že lžu, ale v mém srdci jsem věděla, že nelžu.

„A je to tu. To je to, co rád slyším,“ ušklíbnul se. „Michelle byla včera s Ashley na telefonu asi 45 minut. Celou dobu jsem skutečně neposlouchal, ale řekl bych, že tak zhruba 30 minut z těch 45 mělo co dočinění s tebou. A taky…. Ne, zapomeň na to.“ Znovu se ušklíbnul. Byla jsem připravená po něm skočit.

„No tak, Aidene. Prostě to řekni.“

„Dobrá, dobrá. No, ke konci hovoru přišla Michelle a požádala mě o můj telefon. Když mi ho, o pár minut později, hodila zpátky, bylo na obrazovce zvýrazněné tvoje jméno.“

„Skvělý,“ zamumlala jsem. Byla jsem naprosto rozpolcená mezi vzrušením a děsem… a směsí obou, co jsem nedokázala zcela rozlišit.

„Přeber si to, jak chceš. Ale víc pro tebe nemám. Jindy, Spencer,“ řekl Aiden.

Zbytek odpoledne byl naprosto rozmazaný a v 19 hodin jsem se ocitla na procházce do parku pro psy ve vleku s Bennym. Nebo spíše mě do parku pro psy vedl Benny a já byla vláčena. Když jsem tam dorazila, Carrie už tam byla.

„Ahoj!“ pozdravila mě.

„Ahoj, čekala jsi dlouho?“

„Ne, jen pár minut. Neboj,“ odpověděla s úsměvem. „Bavila ses o víkendu?“

„Zábava není přesně to slovo, které bych použila. Ale bylo to rozhodně… zajímavé. A co ty?“

„Vlastně to byla opravdu zábava. Já a Chris, to je můj snoubenec, jsme šli nakupovat do Village. Je to tam moc bezva. Všichni jsou tak styloví,“ řekla.

„Jó, vím,“ odpověděla jsem. Zatím jsem byla v Greenwich Village jen jednou, a to jen proto, že jsem se jeden z mých prvních večerů ve městě ztratila cestou z práce domů. Byla tma a téměř všechno bylo zavřené. Samozřejmě kromě Starbucks. Takže jsem si pomyslela, že jí v tom budu věřit.

„Jak dlouho máš Rexe?“ zeptala jsem se, abych změnila téma.

„Téměř 6 let. Dostala jsem ho, když byl ještě štěně.“

„Á, to je tak roztomilé!“

„Jo, byl rozkošný. Přinesu nějaké fotky, jestli chceš.“

„Jo, rozhodně,“ poznamenala jsem.

„Jak jsi dostala Bennyho?“

„No, našla jsem ho před činžákem tehdy v Connecticutu. Byl raněný, tak jsem ho vzala k veterináři. Chtěli ho utratit, protože neměl majitele a nechtěli utrácet prostředky na to, aby se ho pokusili vyléčit. Věděla jsem, že bych si nikdy nebyla schopna odpustit, kdybych jim to dovolila… taky jsem měla pocit, že jsem s ním spojená, jelikož jsem ho v prvé řadě vzala k veterináři. Tak jsem se ho ujala,“ řekla jsem.

„To je tak dojemný příběh!“ odvětila.

„Jo. Je skvělý.“

„Um, jo, vážně je… něčím zvláštní,“ řekla a potlačovala smích. Ohlédla jsem k místu, kde byl Benny. Energicky obskakoval pařez.

“Hej, to mluvíš o mém psovi!” řekla jsem, když jsem se snažila nesmát. Nešlo to. Přišlo mi to hrozně legrační. „Drahoušek, co?“

„Naprosto,“ hihňala se. Stály jsme v příjemném tichu a sledovaly, jak si naši psi hrají. Být s Carrie bylo v podstatě naprosto opačné ve srovnání s Aidenem nebo Michelle. Carrie a já jsme o sobě v podstatě nic nevěděly a neměly žádné jiné vazby než ty, které si vytvořili naši psi. Neexistovaly žádný soudy, žádné zpochybňování motivů a rozhodně žádná diskuze o čemkoliv vážném. Rozhodně opak Aidena a Michelle. Zbytek našeho času v parku byl rovněž uvolňující a já byla téměř smutná, že se vracím domů, zpátky do skutečného světa. Těšila jsem se na zítřek, to bylo jisté.

Po mastné, ale chutné večeři - číně, kterou jsem si objednala domů, mi začal vyzvánět telefon. Zkontrolovala jsem jméno volajícího a byl to neznámý volající, ale nepochybně měl losangeleskou předvolbu. Chvíli jsem na něj civěla, a pak jsem vypnula vyzváněcí tón a telefon schovala pod polštář na gauči. Sejde z očí, sejde z mysli, ne? Špatně.

Pár minut jsem přecházela po podlaze bytu, čekajíc na známý zvuk, aby mi řekl, že mám vzkaz v hlasové schránce. Ale to se nestalo. Nevím, zda se mi ulevilo, nebo jsem byla naštvaná, ale věděla jsem, že jsem unavená a tahle záležitost mi prostě začínala lézt na nervy. Tak jsem udělala to, co dělá většina lidí, když by se záměrně vyhýbali určité situaci. Šla jsem spát.


7

Během následujícího dne jsem se prokousala prací bez mého telefonu. Stále byl na svém současném místě odpočinku pod polštářem gauče v obývacím pokoji. Ale začal mi vyzvánět telefon v kanceláři předtím, než jsem se chystala odejít.

„Spencer Carlinová,“ odpověděla jsem.

„Ahoj, Spence,“ řekl na druhém konci známý hlas.

„Jé… em, ahoj, Aidene. Co se děje?“

„Můj šéf právě odfaxoval ty návrhy, o které jsi žádala. Musel to poplést a poslal je ke mně místo do tvé kanceláře,“ informoval mě.

„Dobře, no, mohla bych se dneska večer stavit a vyzvednout je? Jsou docela důležité.“

„Přesně to jsem ti chtěl navrhnout,“ řekl.

„Dobrá… je osmá v pohodě?“ zeptala jsem, nechtěla jsem zmeškat procházku do psího parku na sedmou.

„Jo, uvidíme se pak.“

„Po další cestě bez stresu s Carrie, kterou jsme strávily klábosením o psím žrádle, které mají ti naši rádi. Vzala jsem Bennyho zpátky do bytu a šla k Aidenovi. Samozřejmě na zaklepání na dveře odpověděla Michelle.

„Ahoj, pojď dál,“ pozdravila mě. „Aiden právě skočil do sprchy. Měl by být za několik minut hotový.“ Přešla k láhvi s vínem a nalila si sklenku. „Chceš sklenku, zatímco čekáš?“ Přemýšlela jsem, a pak jsem se rozhodla, že budu potřebovat mít v krvi alkohol, jen abych tu právě teď byla.

„Jasně.“ Podala mi sklenku a já trochu upila.

„Tak… co je nového?“

„Nic. U tebe?“

„No, znáš to… právě prozkoumávám město,“ odvětila. Usrkla jsem vína, a pak polkla. To čekání bylo až moc dlouhé na můj vkus. „Takže, um… volala ti Ashley.“

„To je otázka nebo oznámení?“ Odmítla jsem podívat se jí do očí.

„Myslím, že prohlášení. A… ty jsi to nezvedla.“

„Jsem si toho vědoma.“

„Nějaký zvláštní důvod?“

„Pár bych jich vymyslela,“ odpověděla jsem. Zkontrolovala jsem si hodinky. Jak jsem tu mohla být jen 2 minuty? A co Aidenovi trvalo tak dlouho?

„Ona, ehm… pak volala mně. Byla… um… docela zdrcená.“ Po tomhle jsem se na ni upřeně zahleděla.

„Hele, nevím, o co se snažíš, ale prosím, jen-“ byla jsem přerušena vyzváněním telefonu. Nebyl můj, to jsem si byla jistá. Michelle se natáhla do své kapsy a vytáhla svůj a než to zvedla, tak se na mě letmo podívala. Nespustila ze mě oči.

„Ahoj, Ashley! Co se děje?“ řekla do telefonu. Cítila jsem nevolno od žaludku potom, co jsem to slyšela. Ale byla jsem paralyzována čekáním, co víc uslyším. „Jo, no, vlastně, víš, že neumím udržet tajemství. Právě teď tu stojím se Spencer! Jo… uh huh… chceš s ní mluvit? Dobrá, vydrž.“ Dala ruku přes reproduktor a podala mi telefon. „To je Ashley!“ Byla jsem v bezvýchodné situaci. Nemohla jsem to nevzít. Ashley věděla, že tam jsem. Neměla jsem jak z toho vycouvat.

„Zabiju tě. Vážně tě zabiju. Jsi největší mrcha, se kterou jsem se kdy v životě setkala,“ zašeptala jsem rozzlobeně, tentokrát já s rukou přes reproduktor.

Vzala jsem telefon, vyšla ven na balkon a zavřela za sebou dveře, takže mě nemohla slyšet. Mohla jsem vidět, jak se na mě zevnitř dívá a má velký úšklebek na tváři. Pěkně manipulativní mrcha. Zajímalo mě, jestli v tom má Aiden prsty. To bych mu neradila. A pak jsem si uvědomila, že je Ashley stále na drátě. Tak a bylo to tu, teď nebo nikdy. Zhluboka jsem se nadechla a přiložila si telefon k uchu.

„Haló?“ řekla jsem plaše. Srdce mi bušilo tisíckrát za minutu a já doufala v Boha, že jsem neomdlela. Čekala jsem na její odpověď, ale neodpověděla. Možná zavěsila…

„Spencer?“ hlas na druhém konci konečně promluvil. Jen ze zvuku jejího hlasu jsem cítila lehkou slabost. Opravdu to byla ona. Opravdu jsem mluvila s Ashley Daviesovou.

„Jo. Ahoj.“

„Ahoj!“ řekla a její hlas byl směsicí jásotu a nervozity. „Promiň… stále se snažím pobrat skutečnost, že s tebou právě teď mluvím.“ Doufala jsem, že nečeká na mou odpověď, protože jsem v odpověď neměla co říct. Tedy nic souvislého. „Byly to, jakože tři roky? Čtyři roky? Jak se máš?!“

„Mám se… dobře. A ty?“

„Daří se mi dobře.“

„Jo, um, Michelle mi pověděla, že teď vydáváš hudbu.“

„Jo-o, vydávám.“

„To je skvělé.“

“Jo, líbí se mi to víc, než jsem si myslela, že bude,” odvětila. “No… Michelle mi pověděla, že jsi velká, důležitá právnička v New Yorku?” Trochu jsem se zasmála, což mě překvapilo.

„O té části s velkou a důležitou nic nevím, ale jo, jsem právnička.“

„Jaké to je?“

„Myslím, že jsem docela dobré.“ Padly jsme do toho, o čem jsem si jistá, že nebude poslední, trapného ticho téhle konverzace. Nedokázala jsem vymyslet nic, co bych řekla. Opravdu se mi nedostávalo slov.

„Takže, um… bylo… něco, um… konkrétního, o čem jsi se mnou chtěla mluvit?“ zeptala se.

„N-ne… ani… ne?“

„Aha, myslím, že jsem… no… včera večer, když jsem mluvila s Michelle, tak mi řekla, že se mnou opravdu chceš mluvit, nebo něco takového.“ Ta podělaná kráva. Vážně ji zabiji. Opravdu, upřímně.

„Ne, vlastně nechtěla.“ Myslím, že to špatně vyznělo.

„Um, dobře… no-“

„Počkej, to… tak jsem to nemyslela. Jen, že… mi řekla, že ty chceš hrozně moc mluvit se mnou,“ vysvětlila jsem.

„Do háje… omlouvám se, Spencer.“

„Um… jo…“

„Za Michelle. Ne za to, že… ti volám. Rozhodně se neomlouvám za to, že jsem ti zavolala. Chtěla jsem, um, s tebou mluvit,“ odpověděla. „Jen jsem o tom Michelle nikdy neřekla.“ Nemohla jsem si pomoci, ale trochu jsem se usmála.

„Myslím… myslím, že jsem s tebou taky chtěla mluvit,“ připustila jsem.

„Nemůžu uvěřit, že jsme spolu nehovořily 4 roky.“

„Já vím.“

„Chybělo mi to, víš?“ řekla. Na pažích mi s tím prohlášením naskočila husí kůže. Myslím, že byste mohli říct, že jsem na to znala odpověď.

„Mně taky,“ odpověděla jsem. Mohla jsem slyšet v pozadí nějaké hlasy… většinou ječet.

„Do háje! Fajn, vím, že stojím za hovno, ale vlastně musím jít. Musím na večeři. Ale, um… můžeme si brzy znovu promluvit? Na rozdíl od… nevím… od teď za čtyři roky?“

„Jo,“ řekla jsem se smíchem. „To zní dobře.“

„Skvělý. No, myslím, že si s tebou tedy promluvím brzy. Ahoj, Spencer.“

„Ahoj, Ashley.“

Zcela ohromeně jsem zaklapla Michellin telefon. Právě jsem mluvila s Ashley Daviesovou. Říkala jsem slova a ona je slyšela a odpověděla. Fajn, tak jsem možná byla trochu divná. Ještě chvilku jsem seděla venku a zírala na město, které se rozprostíralo přede mnou. Kdy vzal můj života tak odlišný obrat? Ale co je ještě důležitější, kam to povede? Tak jako každý mladý dospělák jsem si marně přála, abych měla na tyhle otázky odpovědi.

Nakonec mi začala být dost zima, tak jsem otevřela dveře a vešla zpátky dovnitř. Michelle a Aiden seděli v obývacím pokoji. Vzhlédli, když zaslechly zavření dveří a ve tváři měli obrovské provinilé úsměvy. A já si nemohla pomoci. Také jsem se začala usmívat. Michelle vstala a přistoupila. Podala jsem jí zpět její telefon a ona mě na 2 vteřiny objala v pevném sevření.

„Nebylo to tak zlé, že?“ zeptala se potom, co uvolnila sevření.

„Ty jsi takový pitomec.“ Myslela jsem to tak, ale to, že jsem se culila, zatímco jsem to říkala, zpochybnilo účinek. „Naplánovala jsi to?“

„Neumím udržet tajemství,“ odvětila Michelle s úsměvem.

„Takže žádný odfaxovaný návrh?“ zeptal jsem se Aidena.

„Ne-é. Přijde zítra,“ pověděl mi. „Ale sedni si… zůstaň chvíli.“ Podívala jsem se na Aidena, a pak na Michelle. Pomyslela jsem si, že jim to dlužím.

„Dobře.“

„Skvělé,“ zvolal Aiden.

„Tak to vyklop,“ řekla Michelle.

„A co?“

„Tvůj rozhovor s Ashley. Chci každičký detail,“ řekla Michelle.

„Aha. Vážně to nebylo tak zajímavé.“

„Proč je mi zatěžko tomu uvěřit?“ zeptal se Aiden.

„Myslím to vážně! Jen jsme si povídaly o práci, a jak jsi to na nás nastražila,“ řekla jsem a ukázala na Michelle.

„Takže už můžeme očekávat kmotřence a kmotřenky?“

„Zmlkni!“ plácla jsem ji a pořád se smála.

„Jenom říkám…“

„Tak to neříkej!“ řekla jsem. „Ale myslím, že si brzy znovu promluvíme.“

„Myslíš?“ zeptal se Aiden.

„Ano, myslím.“

„Doufáš?“ zeptala se. Odmlčela jsem se a nad touto otázkou jsem se trochu zamyslela, než jsem odpověděla.

„Myslím,“ pověděla jsem jim.

„Bože, co je potřeba udělat, aby se člověk něco dozvěděl? Jsi skoro tak hrozná jako ona!“ vykřikla Michelle.

„Dobře, a s touto poznámkou půjdu,“ řekla jsem a vstala jsem. „Pa, lidi.“

„Tak zatím. Spencer.“

„Dovol mi doprovodit tě dolů,“ nabídnul se rychle Aiden a zvedl se z pohovky. Pokrčila jsem rameny a zdálo se, že Michelle to nezajímá, tak mě následoval ven ze dveří. Počkal, dokud nebudeme ve výtahu, než mi něco řekl. „Za to všechno se ti omlouvám.“

„Za co všechno?“

„Za Michelle… a jak umí být vlezlá a záludná.“

„To je v pohodě,“ pověděla jsem mu.

„Obvykle není tak strašná. Myslím, že je to proto, že jsou si s Ash blízké a tak.“

„Aidene, vážně je to v pohodě. Myslím… myslím, že jsem potřebovala nějaké další popostrčení. Mluvit s ní dneska večer… i jen poslouchat její hlas…“ podívala jsem se dolů a začala třást hlavou. Měla jsem pocit, že budu každou chvilku brečet. A samozřejmě jsem měla sotva čas se nadechnout, než mi začalo po tvářích téct pár zbloudilých slz.

„Bylo to příjemné, co?“

„Nemáš tušení.“ Usmál se a vtáhl mě do objetí. Z nějakého důvodu jsem nemohla přestat brečet. Byla to změna z obrovského úsměvu na mé tváři potom, co jsem mluvila s Ashley. Myslím, že jsem měla nahromaděné velké množství emocí, které jsem dlouho zadržovala, že jsem musela buchnout. A… no… buchla jsem.

„To je v pořádku, Spencer,“ řekl a snažil se uklidnit mě svým hrubým mužským hlasem. Moc dobře to nefungovalo. „No tak. Pojď se vrátit nahoru a trochu se uklidnit.“

„Opravdu jsem nechtěla, aby mě takhle viděla Michelle, protože jsem si byla skoro jistá, že by tu informaci předala Ashley a já rozhodně nechtěla, aby to Ashley věděla. Ale právě teď na tom ani nezáleželo. Byla jsem emocionálně rozrušená. Tak jsem přikývla a vrátila se do výtahu.

„Jsi zpátky brzy!“ Poznamenala Michelle, když jsme vešli do dveří. Ale uviděla mě brečet a skutečně vypadala opravdu znepokojeně. „Co se děje?“

Zavrtěla jsem v odpověď hlavou a o chvíli později jsem ucítila její ruku, jak mi tře v kruzích záda. Vybrala si zrovna tuhle chvíli ze všech, aby se chovala jako normální lidská bytost.

„Mohl bys nám dát chvilku, zlato?“ požádala Aidena. Přikývnul a po posledním letmém pohledu opustil místnost. Trapně jsem tam stála s Michelle. Znala jsem ji jen 4 dny. Proč mi přišla tak známá? Myslím, že odpověď byla zřejmá… a určitě to nebyl Aidenem. „Vždycky říkala, že máš srdce na dlani. Po tom předchozím večeru jsem tomu nevěřila. Ale myslím, že se to vztahuje jen na ni.“

„Proč to děláš?“ zeptala jsem se.

„Chceš pravdu?“

„Myslela jsem, že neumíš udržet tajemství.“

„Ale docela obstojně umím lhát. Pokud sis nevšimla,“ ušklíbla se. Věnovala jsem jí pohled, který říkal, že jsem z těch všech keců unavená. Myslím, že to pochopila. „Dobře, tak Ashley pro mne očividně znamená hodně. A já… nikdy jsem ji neslyšela mluvit o někom tak, jako mluví o tobě. A to myslím vážně. Po tom, co jsem slyšela, víš, střípky vašeho příběhu… je to jako… co bych to byla za člověka, kdybych se alespoň nepokusila pomoci?“ Po tomhle monologu si náhle začala opravdu zaujatě žmoulat dlouhé rukávy svého trička. Bylo to nejspíš poprvé, co jsem ji někdy viděla nervózní nebo zneklidněnou.

„Jsi dobrá kamarádka, Michelle. Myslím pro ni,“ objasnila jsem.

„Ale ne pro tebe?“ zeptala se. Chvíli jsem váhala, ale pak jsem se usmála.

„Pro mě jsi také dobrá kamarádka,“ řekla jsem nakonec.

„Jo, jsem, viď?“ zlobila mě. „Než se naděješ, budeme mít ponocovací mejdan v pyžamech, budeme jíst zmrzlinu z vaničky a povídat si o našich zamilováních do filmových hvězd. Nebo… zamilovaností v oblasti hudebního průmyslu…“

„Sklapni!“ Hravě jsem ji plácla po paži.

„Jen říkám… že je spousta umělkyň co se staly producentkami… a možná bych věděla o jedné, která je single…“

„Jsi nemožná,“ poznamenala jsem s úsměvem.

Zůstala jsem a trávila čas s Michelle a Aidenem další hodinu nebo tak, a pak jsem zamířila zpět do svého bytu. Potom, co jsem pozdravila Bennyho, jsem přešla ke gauči a zvedla jsem polštář. Můj mobil byl na stejném místě, kde jsem ho nechala. Rozhodla jsem se si ho nakonec vzít. Viděla jsem indikátor říkající 'zmeškané volání' a číslo jsem si uložila pod 'Ashley'. V mém seznamu kontaktů nebylo moc čísel… většinou šlo o dovoz jídla a lidi spojené s prací. Stiskla jsem tlačítko a přenesla jsem seznam na obrazovku. První jméno, které se objevilo, byla Ashley. Chvíli jsem na něj zírala a po celou dobu jsem se usmívala. V posledních několika dnech se toho hodně stalo. Sotva jsem to dokázala pobrat. Možná jsem uvažovala předčasně, ale byl to začátek toho, že jsem měla pocit, že je znovu zpět v mém životě.


8

Druhý den v práci byl naprosto brutální. Nejen, že jsem měla spoustu práce na mém vlastním případu, ale několik starších právníků na mě hodilo svou špinavou práci. Doslova jsem byla zaplavená papírováním a zdálo se, že pokaždé, když jsem se chtěla soustředit na určitý dokument, tak jsem byla vyrušena zaklepáním na dveře, nebo zvukem vyzvánění mého telefonu.

Cesta do parku pro psy byla dnes velmi potřebná. Carrie přinesla fotky svého psa z průběhu let… něco jako dětské album, ale pro domácího mazlíčka. A myslím, že v ranných stádiích v tom skutečně moc velký rozdíl nebyl. Ale co už.

„Tohle je tvůj snoubenec?“ zeptala jsem se a ukázala na praštěně vypadajícího chlapíka, který byl na několika fotografiích.

„Ne, jen ex. Nemyslím si, že tu mám hodně Chrisových fotek… většina z nich je z nedávné doby,“ vysvětlila. Prolistovala několik dalších stránek, a pak ukázala na jiného, mírně atraktivního chlápka, jehož ruce byly kolem Rexe. „To je Chris.“

„Á… vypadá to, že s tvojí rodinou také vychází,“ vtipkovala jsem.

„Jo, ale jen si s Rexem rád hraje. Kdybych ho požádala, aby ho vzal na procházku nebo tak, tak by se na mě podíval, jako bych měla dvě hlavy.“

„Přinejmenším ho má rád, ne?“ řekla jsem

„Jo, pravda.“

-

Dnes večer byla k večeři pizza z úžasné pizzerie tady v ulici. Nějakou chvíli jsem trávila prací, kterou jsem si vzala domů z kanceláře. Zatímco jsem oficiálně měla něco na práci, tajně jsem zůstala vzhůru tak dlouho, jak jen to šlo, protože jsem si myslela, že mi bude volat Ashley. Nechtěla jsem to zmeškat. Ale ve 23 hodin jsem byla vyčerpaná a začala jsem usínat.

Rozhodně jsem nebyla šťastná, když jsem šla dnes večer do postele. Ale myslím, že to bylo to, co jsem si zasloužila, potom, co jsem jí před těmi všemi lety udělala.

Hlava mi sotva dopadla na polštář (nebo se to tak zdálo), když jsem byla probuzena telefonem. Zavrčela jsem a zkontrolovala jsem hodiny, které říkaly, že je kolem jedné, než jsem se natáhla po telefonu. Byla jsem tak unavená, že jsem se ani neobtěžovala podívat na jméno volajícího.

„Haló?“ zeptala jsem se ospalým chraplavým hlasem.

„Ahoj, Spencer.“ Byla to Ashley. Prudce jsem se v posteli zvedla a zaujala pozici v sedě. Myslím, že byste mohli říct, že mě to docela rychle probudilo.

„Ahoj,“ byla jsem děsně ochromená.

„Ty jsi právě… spala?“

„Um, jo.“

„V deset?“

„Ne… vlastně v jednu,“ odpověděla jsem.

„Do prdele! Ty jsi v New Yorku!“ zvolala. „Promiň… jo… samozřejmě jsem zapomněla na časový posun. Um… mohly bychom si promluvit… jindy, jestli chceš.“

„To je v pohodě. Teď jsem vzhůru.“ Sakra. Znělo to divně?

„Dobře, bezva.“

„Jo,“ trapné ticho číslo 1. Přemýšlela jsem o tom, že vytáhnu papír a pero, jen abych si je zaznamenávala.

„Takže…“ odmlčela se.

„Takže…“ zopakovala jsem.

„Um… no… jak ses… dnes měla?“ zeptala se nakonec. A já si nemohla pomoci, ale vybuchla jsem smíchy. Jsem si jistá, že mě po telefonu mohla slyšet, ale já se nedokázala ovládat. Byly jsme tu, dva lidé, kteří si byli blízcí a nemluvili spolu roky a absolutně jsme si neměli co říct. Není to ironické? Nemyslíte?

„Co?“ zeptala se zmatená. Snažila jsem se odpovědět, ale cokoliv, co jsem chtěla říct, bylo přehlušené mým záchvatem smíchu. „Co je tak vtipnýho?“

Mohla jsem slyšet, jak je na pokraji smíchu, rozhodně to bylo nakažlivé. O chvíli později se také smála. Pro něco, co trvalo asi minutu, to bylo docela očišťující.

„Jsi si jistá, že nejsi na mluvení příliš unavená?“ žertovala. „Nebo možná příliš sjetá?“

„Jsem si jistá,“ odpověděla jsem, stále se široce usmívající… ne, že by to ale mohla vidět.

„No, teď si všichni v pokoji myslí, že jsem blázen…“

„S kým jsi?“ zeptala jsem se.

„Em… vlastně s nikým. Jsem sama. Nevím, proč jsem to právě řekla,“ přiznala. „Takže… um… chtěla jsi mi říct, kvůli čemu byl ten záchvat smíchu?“

„Jo… no, myslím, že ani ne. Jen je divné, že… je to tak dlouho a my jsme tu a konečně mluvíme… ale nemáme si co říct.“ Čekala jsem na nějaké prohlášení… reakci jakéhokoliv druhu … ale ona nic neřekla. „Haló?“

„Jo, promiň. Vím, jak to myslíš… jen si myslím něco jiného. Chci říct, že mám, co říct… jen je to… trapné, víš? Vážně nevím, kde začít. Chci ti říct o svém životě všechno, a co jsem prováděla. A chci slyšet všechno, co děláš, o tvé rodině, tvojí práci… úplně všechno. Aniž bych tě vyděsila nebo tak něco.“

„Ne, chápu to,“ ujistila jsem ji. „Takže… co chceš vědět?“

„Uh… všechno? Nebo možná zkrácenou verzi všeho.“ No, chtěla to slyšet, tak jsem jí to pověděla. Pověděla jsem jí o promoci, jak jsem šla na právnickou školu a skončila v New Yorku… a pak o Glenovi a Clayovi a mých rodičích. Vážně jsem nezabředla do hloubky o tom, jak se mi daří emocionálně nebo tak. Konec konců to bylo podruhé, co jsem s ní po letech mluvila.

„Docela nudný, co?“ zeptala jsem se, jakmile byl můj monolog u konce.

„Ne, nikterak.“

„Lhářko,“ dobírala jsem si ji.

„Myslím to vážně!“ trvala na svém. „Ale jsem ráda, že se ti ve všem daří… a že jsi šťastná.“ Kdybych měla být zcela upřímná, tak se dozví pravdu. Ale nebyl na to správný čas.

„Um… jo. Takže… pověz mi něco o sobě!“ řekla jsem.

„No, chvíli jsem dělala hudbu… přinejmenším vystupování. Chvíli to šlo dobře, a pak… nešlo. Když to skončilo, tak jsem opravdu nevěděla, co si se sebou počít. Myslím, že jsem se na chvíli tak trochu vymkla kontrole… udělala jsem nějaké věci, kterých lituji… strávila jsem nějaký čas snahou o uspořádání si života. A nyní vydávám hudbu, což mě opravdu baví.“

„To ráda slyším.“

„Jo,“ potvrdila to. „Takže, um… je ve tvém životě někdo výjimečný?“

„Vlastně je… Benny.“

„Uh, páni… je to, víš… vážné?“ zeptala se a zněla, jako by byla zaskočená.

„Jo, to je,“ potlačovala jsem smích a byla jsem ráda, že se záchvat smíchu objevil dříve. Přesto to nebylo jednoduché. Vlastně jsem byla ráda, že jsme právě teď nebyly tváří v tvář.

„Takže, um… jaký je? Je to on, že?“

„Jo, je. No… je opravdu roztomilý… opravdu sladký… velmi věrný… však víš, ty důležité věci.

„To je… to je skvělé. Jak jste se poznali?“

„Vlastně byl chvíli na ulici.“

„Na ulici?“ zeptala se nevěřícně. Už jsem to dál nemohla vydržet. Vybuchla jsem, smíchy, v tomhle rozhovoru podruhé. „Co? Znovu?“

„Promiň,“ řekla jsem, když jsem se pokoušela se trochu uklidnit. „Musela jsem.“

„Musela jsi co?“

„Benny je můj pes,“ přiznala jsem konečně.

„Bože, ty jsi tak divná!“ zvolala šprýmovně. „Vidím, že ses moc nezměnila…“

„Hej! To není pravda,“ naléhala jsem. „Nicméně… ne, právě teď… není nikdo výjimečný. A co ty?“

„Ne-e. Už se vážně nepouštím do žádných vztahů.“

„Nepouštíš?“

„Ne-e. Aspoň v tuhle chvíli, v mém životě. Všechno se příliš komplikuje,“ řekla rychle. Nechtěla jsem do tohoto tématu už rýpat. Byla jsem si téměř jistá, že jsem byla jedním z hlavních důvodů, proč to takhle cítila.

„Aha,“ odvětila jsem.

„Jo. No… teď, když jsem tenhle rozhovor udělala naprosto trapným…“

„Neudělala,“ ujistila jsem ji.

„Ne?“

„Ne… naprosto trapný byl už od začátku,“ řekla jsem a žertovala jsem jen napůl.

„Jo, máš pravdu,“ smála se.

„Vím, že tohle nejspíš není to, co chceš slyšet… ale… chybíš mi, Ash,“ dala bych si facku. Proč jsem se právě teď musela rozhodnout být upřímná? Během ticha, které po tomto komentáři následovalo, jsem měla napnuté nervy. Nic neřekla. Domnívala jsem se, že jsem v podstatě zničila to, co jsme měly. „Promiň… asi bych měla jít…“

„Ne, nezavěšuj. Tohle bude znít zvláštně, ale ty jsi mě nazvala 'Ash'.“

„Aha… jo, myslím, že jo,“ opravdu jsem si nevšimla. Hádám, že zvyk je železná košile.

„Jenom… jsi mě zaskočila. Ale v dobrém slova smyslu,“ řekla. „A proč bys to řekla?“

„Nevím. Promiň. Prostě to… vyšlo, myslím-“

„Ne, to ne. Chci říct, proč sis myslela, že bych to nechtěla slyšet?“

„Jé. Já nevím. Chci říct, že jsi tu, daří se ti dobře, jsi opravdu úspěšná a tak… a pak se objeví nějaká patetická bejvalka - lomítko - stará kamarádka, která řekne něco takového. Nevím,“ blábolila jsem. Myslím, že jsem začínala být unavená.

„No, nejsem si jistá, co mi chceš říct… ale, taky mi chybíš.“

„Vážně?“

„Vážně,“ odpověděla. Chvíli jsem si vychutnávala ten okamžik. Chyběla jsem jí. Doufala jsem, že to neřekla jen proto, že jsem to řekla já.

„To je… milé slyšet,“ řekla jsem. „Přeju si… no, přeju si hodně věcí. Ale právě teď si přeju, abychom nebyly na opačných koncích země. Bylo by milé znovu tě vidět, víš?“ Znovu ticho. Bože, já jsem dneska dělala jen ty nejhorší, nejosobnější prohlášení, že? Myslím, že když člověk unavený, tak je pravdomluvnější. Něco jako když je opilý.

„Jo,“ odpověděla nakonec. „To by bylo milé. Možná… možná někdy brzy.“

„Uh huh. No, myslím, že bych měla jít znovu spát. Zítra mám hodně práce, víš?“

„Chápu. Bylo skvělé znovu s tebou mluvit.“

„Jo, s tebou taky,“ odvětila jsem.

„Takže, um… zítra… to pro mě vypadá docela zaneprázdněně…“ začala.

„Aha,“ odpověděla jsem sklíčeně.

„Ale možná pozítří?“

„Jo, určitě!“ Kruci, zněla jsem pro své vlastní dobro až moc nadšeně.

„Skvělý. No, nevím v kolik se ti to hodí, ale můj rozvrh je dost flexibilní. Co kdybys mi zavolala, až budeš moci?“

„Jasně.“

„Dobře, bezva. Brzy pokecáme.“

„Ahoj, Ash,“ musela jsem to říct. Právě jsem to řekla. Bože, ani jsem nevěděla, co si myslet. Tohle byla ta nejlepší konverzace, kterou jsem s někým v dohledné době měla. A byla i naprosto trapná. Tolik myšlenek a pocitů mi současně běželo hlavou, že jsem to nedokázala pobrat. Bylo to tehdy, když jsem pohlédla na budík a uvědomila si, že bylo téměř 1:30 ráno. Zítřek bude dlouhý den… a nejen kvůli práci.

Následující den jsme s Aidenem měli schůzku s mužem, kterého žalovali a jeho právníkem, abychom projednali podmínky mimosoudního vyrovnání. Druhý pár to v podstatě zamítnul, což bylo absurdní, protože u soudu neměli šanci. Bylo kolem poledne, když schůzka skončila a Aiden a já jsme byli na obědě.

„Jeho právník… musí být jedním z nejiracionálnějších lidí, co jsem kdy potkala,“ prohlásila jsem s plnou pusou řeckého salátu.

„Jo, vypadá jako skutečný kretén,“ odpověděl Aiden. „Takže, uh… ty a Ashley… mluvily jste spolu ještě?“

„Vážně myslíš jen na jedno, co?“

„Někdy,“ přiznal s úsměvem.

„Radši si na to dávej bacha. Nemyslím si, že by byl tvůj šéf šťastný, kdyby zjistil, že utrácíš nehoráznou hodinovou sazbu za osobní rozhovory,“ ušklíbla jsem se.

„Jo, jo. Můj šéf na to z vysoka sere. Pro své vlastní blaho má až moc peněz,“ řekl.

„Každopádně… něco?“

„No, jo. Mluvily jsme spolu včera večer. Ale pohled v tvojí tváři mi říká, že už to víš. Hádám, že ti to řekla Michelle.“

„Jo.“

„Co říkala?“

„Nic dalšího, kromě toho, že to šlo dobře, mi neřekla. Ale chce s tebou mluvit,“ pověděl mi. Nemohla jsem popřít skutečnost, že jsem s ní taky chtěla mluvit. „Chceš přijít dneska večer na večeři?“

„Jsi si jistý, Aidene? Neodjíždí Michelle za pár dní?“

„Jo, ale věř mi, je to v pohodě.“

„Jak vám to klape?“ zeptala jsem se.

„Vlastně skvěle. Jenom je pěkně na prd, že jsem celou dobu tady, víš?“

„Jo,“ pověděla jsem mu. Z vlastní zkušenosti jsem věděla, jaké je to mít vztah na dálku. „Jak dlouho jste spolu?“

„Rok a půl,“ odpověděl.

„Budete se v budoucnu brát?“

„Možná…“ ušklíbl se. „Ale každopádně… přijdeš?“

„Um… jo, jasně. Můžeme z toho udělat pozdní večeři? Jako… v osm?“

„Perfektní. Takže, pamatuješ si dobu…“

Aiden a já jsme na chvíli zavzpomínali na střední školu, povídali jsme si o hodinách, které jsme měli společné, o lidech, které jsme znali a učitelích, kterými jsme opovrhovali. Několikrát nadhodil Ashley a já se vůbec nenapjala. Mohla jsem o ní mluvit s lehkostí, nyní, když jsem s ní mluvila. A pokaždé, když bylo zmíněno její jméno, vzpomínala jsem, že s ní budu zítra mluvit. Nemohla jsem ignorovat motýlky, co se mi tvořily v žaludku, při tom pomyšlení.


9

Po celém dni v kanceláři a poklidné schůzce s Carrie v parku pro psy, jsem se ocitla stojíc před Aidenovým bytem. A opět odpověděla Michelle, která se usmívala, když mě vedla dovnitř.

„Ahoj. Kde je Aiden?“ zeptala jsem se.

„Přímo tady!“ zvolal z kuchyně. „Jídlo je připravené, tak pojďte jíst!“

„Slyšela jsi muže,“ dodala Michelle, když mě táhla ke kuchyni. Stůl byl již prostřený a Aiden přinášel jídlo. Vlastně to vypadalo opravdu dobře.

„To jsi dělal ty, Aidene?“ zeptala jsem se.

„Jo!

„Nebuď příliš nadšená. Je to jediná věc, kterou umí,“ pověděla mi Michelle.

„Hej, to není pravda! Na grilu zvládnu všechno! Společně s Easy Mac (pozn. makarony se sýrovou omáčkou), mraženou večeří a… miskou s lupínky.“

„Můj malý Emeril (pozn. Americký slavný kuchař),“ vtipkovala Michelle, když dala na Aidenovy rty malý polibek. „Teď se pojďme najíst.“

A jedli jsme. Jídlo bylo překvapivě skvělé a my si snadno povídali, hodně se toho skládalo z toho, že jsme si dělaly srandu z Aidena. Ale samozřejmě, jelikož jsem byla s těma dvěma, tak se diskuze nevyhnutelně stočila k určité osobě.

„Tak… o čem jste si ty a Ashley včera povídaly?“ zeptal se Aiden.

„Nevím. O věcech.“

„Dobře… mohla bys ses pokusit být ještě trochu mlhavější?“ dobíral si ji.

„Prostě jsme si povídaly o tom, co jsme dělaly v posledních několika letech… od doby, co jsme se viděly naposled,“ odpověděla jsem. Michelle na mě znovu zírala, stejně jako ten první večer, kdy jsme se setkaly v baru. Mohla jsem téměř vidět, jak jí hlava jede na plné obrátky, dávajíc si informace dohromady a hodnotíc situaci. Nejspíš byla vnímavější než kdokoliv, koho jsem ve svém životě poznala. To mě vyděsilo.

„To zní jako… vážně, opravdu vzrušující,“ řekl Aiden sarkasticky.

„No, o čem jsme si měly povídat?“ zeptala jsem se rozhořčeně.

„Mohl bych pár témat vymyslet…“ odmlčel se a ušklíbl se se známým pohledem v očích.

„Jsi nechutný, Aidene,“ pověděla jsem mu. Michelle jen obrátila oči v sloup a zavrtěla hlavou. Bylo zřejmé, že tohle nebylo poprvé, co to udělal.

Téma bylo brzy změněno, když jsme dojedli. Aiden, z nějakého divného důvodu, trval na tom, že umyje nádobí a Michelle mě táhla do obýváku. Plácla sebou na gauč a stáhla mě s sebou.

„Co se děje?“

„No, nic moc,“ odpověděla nevinně se širokým sugestivním úsměvem ve tváři.

„Co je to za pohled? A taky to příšerné zírání během večeře?“ zeptala jsem se. Smála se.

„Nejsem příšerná!“

„Taková lež. Ale vážně… co se děje?“

„Nic. Kromě toho, že mi Ashley volala ve 3 ráno a mluvila tak rychle, že jsem jí stěží dokázala rozumět. Myslím, že říkala něco o letenkách a že ji chceš vidět… ale pak jsem si pomyslela: to nemůže být pravda! Chci říct, přece se soustředíš na svou kariéru a tak…“

„Mlč!“

„Chceš říct, že ji chceš vidět?“ škádlila.

„Jsi hrozná,“ řekla jsem s úsměvem a zatřásla hlavou.

„Jsem, že?“ žertovala.

„Volala uprostřed noci. Napůl jsem spala, takže myslím, že jsem byla trochu upřímnější. Já… jí tak trochu řekla, že si přeju, abych se s ní mohla vidět.“

„Vím,“ odvětila s uculením.

„Proč nejsem překvapená?“ žertovala jsem.

„Myslela jsi to vážně?“

„Myslela jsem vážně co?“

„Chceš jí vidět?“ zeptala se. Drobný úsměv si pohrával s mou tváří a já pokrčila rameny. Nevím proč, ale náhle jsem se stala tak nějak rozpačitou: „Doufám, že ano.“

„Proč?“

„Protože ona vyšilovala. Po telefonu mi četla svůj kalendář, aby zjistila, kdy si bude moct udělat volno, aby přijela do New Yorku.“

„To myslíš vážně?“

„Jo. Nikdy předtím jsem ji takovouhle neslyšela,“ pověděla mi.

„Ale… ale, když si povídáme telefonu… tak je vždycky hodně klidná a flegmatická. To já jsem ta, co koktá a je klubíčkem nervů.“ Michelle nic neřekla. Jen se usmála a zavrtěla hlavou.

„Myslím, že se cítí tak jako ty. Ačkoliv u ní nikdy nevíš, víš?“

„Jo.“

„Jak dlouho trvalo, než ti řekla, že tě miluje?“ zeptala se. Byla jsem překvapená tím, jak osobní ta otázka byla, ale vzhledem k okolnostem jsem si pomyslela, že jí dlužím odpověď.

„Dva měsíce,“ řekla jsem.

~

Vzbudila jsem se brzy… alespoň na sobotní ráno. Skočila jsem do sprchy, oblékla se, svázala si vlasy, nalíčila se, sbalila si tašku s oblečením na převléknutí a byla jsem připravená do hodiny vyrazit. Krátce na to jsem zvenčí uslyšela zvuk zatroubení auta. Srdce mi začalo rychle bušit a na tváři se mi zformoval obrovský úsměv, protože jsem věděla, co je dnes za den a co je před námi.

„Tak zatím!“ zvolala jsem k nikomu konkrétnímu, když jsem sbíhala schody a neobdržela odpověď. Otevřela jsem dveře a uviděla známé auto zaparkované na příjezdové cestě s ještě známější tváří na sedadle řidiče. Úsměv se mi ještě víc zvětšil, než už byl a já s radostí vlezla na sedadlo spolujezdce.

„Šťastné výročí!“ řekla vzrušeně Ashley, když si mě přitáhla do náruče. Bylo to nevyslovené porozumění toho, že jsme se nemohly políbit na příjezdové cestě za jasného denního světla. Místo toho jsem vzala její pravou ruku do mé levé, stiskla jsem ji a propletla prsty s jejími.

„Tobě taky,“ odvětila jsem, usmívajíc se. Podařilo se jí vyjet z příjezdové cesty s jednou rukou a čekala, dokud nebudeme z dohledu mého domu, aby zastavila na kraji vozovky. Tohle se stalo také nevyřčeným porozuměním a ona se naklonila a zmocnila se mých rtů jejími ve vášnivém, neuvěřitelném polibku. Naše ruce byly stále propletené, a když jsme se odtáhly, tak je políbila. Pak s autem vyjela zpět na silnici a jely jsme dál.

„Připravená na dnešek?“

„Samozřejmě! Kam jedeme?“

„To je tajemství,“ ušklíbla se. Zavrtěla jsem hlavou, usmála se a přemýšlela o tom, co pro nás má nachystaného. O chvíli později jsme opustily L. A. a dostaly se na dálnici. Povídaly jsme si snadno o všem a zároveň o ničem. Zhruba o 45 minut později jsme zajely na prašnou cestu.

„Kde to jsme?“ zeptala jsem se a poznamenala, že je to pět kilometrů, co jsme viděly další auto. Usmála se, ale neodpověděla. Místo toho si přenesla mou ruku ke rtům a znovu ji něžně políbila, aniž by spustila oči z cesty. V té chvíli na tom ani nezáleželo, protože jsem věděla, že jsme mohly zcela zabloudit, jet uprostřed ničeho. Jediné, na co jsem dokázala myslet, bylo, jak šťastná jsem byla z toho, že strávím den s Ashley. Konečně cesta skončila a Ashley zastavila. Stále se zdálo, že jsme byly uprostřed lesa a já byla naprosto zmatená.

„Znovu se nebudu ptát, kde to jsme, protože mám pocit, že to taky nevíš,“ žertovala jsem. Smála se a vrtěla hlavou.

„Počkej tady,“ řekla. Uvolnila se z mé ruky a vystoupila z auta. Myslela jsem, že pravděpodobně šla do kufru pro mapu nebo něco, takže když se moje dveře otevřely, tak jsem nadskočila hrůzou. Ale byla to Ashley.

„Ježiši! Ash!“

„Co? Nemůžu své přítelkyni otevřít dveře?“ zeptala se mile. Usmála jsem se a líbla ji. Pak vzala mou ruku a ‘pomohla‘ mi z auta. Rozhlédla jsem se a všimla si, že jsme byly obklopené stromy.

„Nevěděla jsem, že máš ráda turistiku.“

„Fuj. Nemám. Nejdeme na túru, Spence. Slibuju,“ ujistila mě. Šla kolem a otevřela kufr. „Chceš vzít deku?“

Šla jsem kolem a vzala ji, když Ashley brala chladicí box, malou tašku a něco, co vypadalo jako piknikový koš. Ale nedošla jsem k žádnému závěru. Jestli to byla jedna věc, kterou jsem se tyhle 2 měsíce s ní naučila, tak být připravena na cokoliv.

„Pojď,“ vydala se na cestu, kterou jsem předtím neviděla. Chvíli jsem se rozhlížela a přemýšlela, jestli mi něco důležitého neuniká, než jsem ji dohnala.

„Můžeš mi to teď říct?“ zeptala jsem se.

„Trpělivost přináší růže, má drahá Spencer,“ škádlila.

„Můžeš mi to říct teď?“

„Zeptej se mě ještě jednou a možná tebou nakrmím kojoty,“ žertovala. Podívala jsem se na ni a uvažovala, zda to mám udělat či ne.

„…můžeš mi to teď říct?“ zeptala jsem se ďábelsky.

„Tak a dost!“ upustila předměty ze své ruky a já začala utíkat. Bylo těžké být rychlá, když jsem se hystericky smála, takže během chvíle jsem kolem sebe ucítila ovinuté paže. „Mám tě!“

Nestěžoval jsem si. Políbila mě zezadu na krk, ale když jsem se otočila, tak toho nechala a sbírala věci, které upustila: „Pojď za mnou.“

Tak jsem šla. Asi o deset minut později jsme sestupovaly nerovnou, kamenitou pěšinou po svahu a téměř okamžitě se mi zadrhnul dech. Skrze mýtinu jsem uviděla malý kousek pláže obklopený stromy a trávou, které lemovaly tu nejkrásnější část oceánu, jakou jsem kdy viděla.

„Ash, tohle je… je to prostě… páni,“ řekla jsem a vzdala jsem se všech pokusů o zformování souvislé věty.

„Já vím,“ odvětila s úsměvem, „pojďme dát tohle dolů.“ Přešla k písku a položila deku, takže na ni mohla položit věci, které měla v ruce. Pak se posadila a pokynula, abych si sedla vedle ní, což jsem udělala stále naprosto v úžasu ze svého okolí.

„Jak jsi tohle místo našla?“

„No, můj táta surfoval a měl místo, které nazýval svým 'tajným místem', což vážně nebylo vůbec tajné místo, páč se tam vždycky potulovalo pár lidí. Několikrát mě tam vzal, když jsem byla mladší a já to milovala… takže jakmile jsem dostala řidičák, tak jsem se ho pokusila najít. Musíš jet chvíli po terénu, a pak jít pěšky, aby ses tam dostala. Když jsem šla, tak jsem špatně zabočila a skončila tady. Miluju to tady. Je to tak klidné. Byla jsem tu tolikrát a nikdy jsem neviděla jinou osobu.“ Uculila jsem se a věnovala jí polibek na tvář.

„Je to úžasné,“ řekla jsem. Jen se usmála a objala mě kolem pasu přitahujíc si mě k sobě blíž. „Chodíš sem často?“

„Chodívala jsem. Ale teď jsem nucena trávit čas s tebou…“ zlobila mě a znechuceně se zatvářila.

„Hej!“ hravě jsem ji plácla po paži, když jsme se obě smály.

„Ale vážně… chodila jsem sem, když věci byly na prd a já se chtěla dostat pryč. Teď to nepotřebuju.“ Na tváři se mi rozprostřel obrovský úsměv, když jsem si opřela hlavu o Ashleyino rameno. Téměř jsem mohla cítit, jak jí začalo rychleji tlouci srdce, a čekala jsem, až řekne něco dalšího. Věděla jsem, na co myslí, ale zjevně ještě nebyla připravená to vyslovit. Místo toho mě políbila na vršek hlavy a pak zvolala: „Pojďme plavat!“

Větší část dne jsme strávily ve vodě nebo ležením na sluníčku a to bylo úžasné a já si nemohla přát lepší den. Postupem času se trochu ochladilo a obě jsme se převlékly (odděleně, přestože jsme si rozhodně vyměňovaly letmé pohledy).

„Děkuju ti za dnešek,“ pověděla jsem jí, když jsme znovu seděly na svých místech na dece.

„Ještě není konec! Zábava právě začíná,“ řekla. „Uvařila jsem večeři!“ Vzala piknikový koš, který obsahoval další chladicí box a nějaké papírové talíře a plastové nádobí.

„To jsi udělala ty? Sama?“

„Jo! A měla bys vědět, že jsem vynikající kuchař. Vařila jsem si pro sebe od doby, co mi bylo 11,“ poznamenala. Usmála jsem se, zatímco jsem si všimla Ashleyina smutného dětství, nebo jeho nedostatku. Byla nucena vyrůst příliš rychle, a přestože byla úžasný člověk, tak jsem si přála, aby mohla vyrůstat v láskyplné rodině.

„Co jsi udělala?“ zeptala jsem se. Vytáhla z chladicího boxu plastové nádobí a dvě láhve vody.

„Máme… studené sezamové nudle, okurkový salát v tomto úžasným dresinku, kuřecí salát a chleba a nakrájenou krůtu, jen pro případ.“

Jak se ukázalo, tak Ashley byla ve skutečnosti skvělá kuchařka. Jídlo bylo vážně dobré a my strávily chvíli jen jezením a povídáním si. Mezitím, co jsme dojedly, začalo slunce právě zapadat, čímž vytvořilo nejkrásnější výhled, jaký jsem kdy ve svém životě viděla. Rychle jsme uklidily, veškerý odpad jsme umístily do plastikového pytle, abychom ho vzaly s sebou. Ashley pak otevřela druhý chladicí box a vytáhla láhev draze vypadajícího šumivého vína společně s plastovými pohárky a vývrtkou.

„Slavíme!“ zvolala. Přijala jsem napůl plnou sklenici, kterou mi nalila a 'cinkla' jsem si s její (cinknutí nebylo s plastem zrovna možné) na přípitek. „Na nás.“ Obě jsme se usmívajíc napily a nakonec dopily kelímky a odložily je stranou pro další použití.

„Tohle místo je krásné,“ poznamenala jsem, když se přisunula blíž a propletla naše prsty dohromady, zatímco jsme se kochaly západem slunce.

„Ne… ty jsi krásná,“ odvětila upřímně, dívajíc se mi přímo do očí. Intensita jejích slov a jejího pohledu způsobila, že jsem zčervenala, ale úsměv z tváře se mi vůbec nevytratil. „Jsi jediný člověk, se kterým jsem se kdy o tohle místo podělila, Spencer. Jsi jediný člověk, na kterém mi záleželo tak moc, abych to udělala.“

„Děkuju ti.“

„Nemusíš mi děkovat,“ řekla. „Jen jsem chtěla, abys věděla, že já… no, já… já si myslím, že jsi úžasná.“ Rozzářila jsem se úsměvem, věděla jsem, že to nejspíš nebylo to, co měla v úmyslu říct, ale nicméně mi to zalichotilo. Naklonila se a políbila mě. Naše jazyky se srazily v rozžhavené vášni. Cítila jsem, jak mi její ruce svírají boky a já si ji přitáhla blíž a své ruce jsem jí dala kolem krku. Brzy jsem ležela s Ashley ležící po mém boku, s rukama na mé tváři, když jsme se políbily. Najednou se odtáhla. „Počkej.“

„Co se děje?“ zeptala jsem se.

„Miluju tě,“ řekla. Nemyslím si, že bych se mohla usmívat víc, i kdybych to zkusila. Zadržovala jsem slzy, které se mi hromadily v očích, když jsem hleděla do jejích. Vypadala tak nervózně, že jsem si nemohla pomoci, ale naklonila jsem se zpátky k ní a políbila ji. Chvíli to přijímala, ale pak se znovu odtáhla s obavami v očích: „Cítíš… um… cítíš to stejně?“

„Ty víš, že ano,“ pověděla jsem jí.

„No… bylo by vážně skvělé, kdybys mohla, víš… mi to říct,“ odpověděla s lehkým náznakem sarkasmu v hlase, který se téměř ztratil v její nervozitě. Rozhodně byla vyděšená.

„Teď ne.“

„Proč ne?“

„Protože, až ti to řeknu, tak nechci, aby to bylo jen jako automatická odpověď. Nebylo by to dost významné. Chci, aby to bylo vlastní prohlášení,“ řekla jsem upřímně.

„Dobře…“ mohla jsem vidět, jak o tom uvažuje, tak jsem se rozhodla vymazat její pochyby dalším polibkem, když jsem si ji stáhla na sebe. Dál jsme se líbaly několik minut, když jsem ten polibek tentokrát přerušila já. Zastrčila jsem jí zbloudilý pramen vlasů za ucho a zadívala jsem se do jejích tázajících se očí.

„Miluju tě, Ashley.“ Malý úsměv si pohrával na její tváři a ona se kousla do spodního rtu, s rukama po straně mých ramen, když se nakláněla nade mnou. Sehnula se, když se naše rty znovu setkaly, tentokrát bez úmyslu se brzy oddělit.

~

“Haló? Spencer?” zeptala se Michelle, čímž mě hrubě vyrušila z mé vzpomínky.

“Co?”

„Poslouchala jsi jen něco z toho, co jsem povídala?“

„Ne,“ pověděla jsem prostě. Smála se a zavrtěla hlavou. „Co jsi říkala?“

„To nebylo důležité,“ odpověděla. „Jen ti říkám, abys jí neříkala věci, které nemyslíš vážně.“

„Nikdy jsem to neudělala.“

„Neříkám, že jsi to udělala. Ale je to moje kamarádka a já ji nechci slyšet nadšenou a uchvácenou něčím, jen aby byla zklamaná. Tohle nepotřebuje,“ řekla. „Nezaslouží si to.“

„Já vím,“ odpověděla jsem.

„Dobrá. Jo a mimochodem jí neříkej, že jsem ti vyprávěla o tom, že si chce vzít volno, aby přijela a tak. Její 'plán' byl říct ti, že sem přijede kvůli práci. Chci říct, že taky možná pracovat bude, ale to nebyl její původní záměr.“ Usmála jsem se a myslela jsem na to, že Ashley už měla vymyšlenou strategii, jak mě navštíví. Byl to neskutečný pocit.

„Neboj. Na rozdíl od tebe umím udržet tajemství.“


10

Rozhodla jsem se, že zavolám Ashley potom, co vezmu Bennyho do parku pro psy, protože jsem nechtěla volat moc brzy kvůli časovému rozdílu a věděla jsem, že nikdy nebyla ranní ptáče. Avšak když jsem se vrátila domů, tak tam byl vzkaz od Carrie připevněný na mých dveří říkajíc, že to dneska večer nezvládne. Vzala jsem to jako znamení a rychle jsem nakrmila Bennyho a vzala ho ven. Spěchala jsem zpátky do soukromí mého bytu, takže jsem jí mohla zavolat. Telefon zvedla po jediném zazvonění.

„Ahoj, Spencer!“

„Ahoj, co se děje?“

„Nic. Jen odpočívám. A co ty?“

„Totéž,“ odpověděla jsem.

„Nějaké bláznivé plány na dnešní večer?“

„Ne-e.“

„Lhářko. Jsi v New Yorku a je pátek! Jak nemůžeš nemít něco šíleného v plánu?“ řekla.

„Nevím. New York není opravdu tak vzrušující.“

„Možná, ale je v něm spousta bláznů.“

„Myslím, že jo. Ačkoliv žádného z nich skutečně neznám,“ sdělila jsem jí.

„Tak se na to podívejme… budu muset zajít tak daleko a prohlásit, že ses přidala ke skupině třicetiletých, kteří se účastní večírku v bytě, dají-si-jedno-martini-a-nazvou-to-večerem.“

„Blízko,“ smála jsem se. „Spíš já-a-můj-pes-dívající-se-na-reprízu-Sex-ve-městě-o-víkendech skupina.“ Snažila jsem se, aby to vypadalo tak bezstarostně, jak jen jsem uměla, ale než znovu promluvila, tak bylo krátké ticho.

„Aha.“

„Jo. Myslím… myslím, že to byl v poslední době můj problém,“ přiznala jsem. „Prostě neznám moc lidí… mimo stařeckou sešlost u nás kanceláři.“ Tomu se smála.

„No a? Nepotřebuješ znát lidi, abys šla ven. Jen jít do klubu, nebo baru, nebo tak. V New Yorku znám pár šílených klubů pro gaye.“

„Já ti nevím. Nemyslím si, že bych mohla jít prostě sama.“

„Můžeš s sebou vzít Aidena,“ navrhla. „Byl by z toho naprosto hotovej.“ Smála se a zřejmě si představovala stejný obrázek, jako já, Aidena, jak ho balí banda chlapů.“

„Myslím, že jo. Ačkoliv je právě teď s Michelle, protože zítra odlétá.“

„Dobrá, no, tak na konci dalšího víkendu od tebe očekávám hlasitý, bláznivý a opilý telefonát. Ujednáno?“

„Je tohle jako domácí úkol?“

„Jo!“ pověděla mi. „Ujednáno?“

„Ujednáno,“ souhlasila jsem se smíchem. „A co ty? Co máš v plánu na dnešní večer?“

„Vlastně se za pár hodinu chystám na koncert.“

„Bezva… někdo slavný?“

„Ne, je to jen moje kamarádka, co hraje v malém klubu na Stripu. Opravdu nemám její hudbu ráda, ale slíbila jsem, že půjdu,“ řekla. Její. Prohnaly se skrze mě nevysvětlitelné pocity žárlivosti, ze zvyku, myslím. Potlačila jsem je, opakujíc si 'ona není moje přítelkyně' mantru v hlavě stále dokola.

„To zní jako… zábava.“

„Jo, no… už nepiju, takže nemám tolik možností, jak začít.“

„Už nepiješ?“ vyptávala jsem se.

„Ne-e.“

„Nic? Ani sklenku vína tu a tam?“

„Ne-e,“ odpověděla.

„Nevěřím ti.“

„Myslím to naprosto vážně,“ řekla se smíchem. „Nedotkla jsem se alkoholu plus mínus rok a půl.“

„Páni.“

„Já vím,“ zahihňala se.

„Nějaký zvláštní důvod?“ zeptala jsem se.

„Myslím, že jich pár je. Vzpomínáš… jak jsem ti řekla, že se věci, víš, tak nějak na chvíli vymkly kontrole?“

„Jo. Ale, um, nemusíš o tom mluvit, jestli nechceš,“ ujistila jsem ji.

„Ne, to je v pořádku. Teď se mi o tom mluví v pohodě,“ řekla. Takže, um… abych udělala z dlouhého příběhu krátký… věci byly vážně na hovno, když se mému druhému albu dařilo hrozně. Bylo to prostě… opravdu špatné období v mém životě. A, um… začala jsem hodně pít a také užívat hodně drog,… což byla vážně hloupá, nebezpečná kombinace. Jednou jsem se pokusila jít na odvykačku, ale myslím, že jsem na to nebyla připravená, takže jsem asi po týdnu odešla. Pak se věci opravdu začaly dostávat mimo kontrolu… pila jsem, nebo brala tak moc, že někdo, obvykle Michelle, se mnou hodiny zůstal a prostě se snažil dostat mě z toho… buď to, nebo jsem byla celou noc v nemocnici. Většina lidí v mém životě měli, víš, po krk toho, co jsem dělala a tak nějak se ode mě distancovali, což mě přimělo mít ještě větší deprese, než už jsem měla… a samozřejmě všechno, co jsem brala, nepomáhalo. Věci… věci se zhoršily, než se zlepšily, ale, um, nakonec jsem se dala dohromady. Právě teď jsem, víš, na dobrém místě a nechci to zpackat.“

Vážně nevím, co říct. Aiden mi sdělil ještě kratší verzi tohoto příběhu, ale slyšet ho od ní bylo mnohem osobnější. Jen jsem ji chtěla obejmout.

„Omlouvám… se, Ash.“

„To je v pohodě. Neměla by ses omlouvat. Není to tak, že by to byla tvoje vina nebo tak,“ odvětila.

„Já vím, ale… mrzí mě, že jsem tam nebyla… abych pomohla,“ pověděla jsem jí.

„Jo… jo, mě taky,“ řekla nakonec. „Ale je to v pořádku… co se stalo, stalo se. A teď jsme tady, tak to prostě… hoďme za hlavu.“

„Dobře,“ bylo vše, co jsem dokázala říct.

„V každém případě… co si myslíš o Michelle?“ zeptala se. Co jsem si o Michelle myslela?

„Ona je…“

„Živel, já vím,“ přerušila mě Ashley se smíchem.

„Jo. Ale nabývám dojmu, že má dobré úmysly.“¨

„Obvykle má.“

„A vy jste si opravdu blízké, viď?“

„Jsme,“ potvrdila.

„Jak jste se poznaly?“

„Je to vlastně tak trochu veselá historka. Já, um… jsem ji potkala v klubu a přivedla si ji do svého bytu na jednorázovku nebo něco v tom smyslu. Obě jsme byly zpité do němoty a chystaly jsme se mít, víš, sex, dokud se nerozhodla mi povědět, že nikdy předtím nebyla s holkou,“ řekla. „Tak jsem to zastavila a ona se přiznala, že se jí opravdu holky nelíbí, že tu byla jen proto, že jsem slavná. Líbila se mi její upřímnost, tak jsem ji nevyhodila.“ Uh, COŽE?

„Počkej, ona se stala tvojí kamarádkou i potom, co ti řekla, že ses jí líbila jen proto, že jsi slavná?“

„Zní to hrozně, já vím,“ odpověděla Ashley. „Ale ten večer jsme měly opileckou řeč od srdce a ona nakonec přespala… na gauči. Myslím, že spolu… prostě vycházíme? Nevím, je to divný.“

„Jo, zní to tak,“ řekla jsem. Pořád jsem byla překvapená, že se Michelle snažila s Ashley vyspat, ale to je fuk. Teď je s Aidenem.

„Jo-o. Ale byla úžasná kamarádka, takže si myslím, že jsem udělala něco správného,“ vtipkovala. „Má tě ráda, to ti mohu říct.“

„Jak to?“

„No, nevím… prostě vnímám ty vibrace, když s ní mluvím. Měla by ses cítit poctěná, moc lidí ráda nemá,“ řekla Ashley se smíchem.

„Tak trochu jako ty,“ dobírala jsem si ji.

„Hej! To vůbec není pravda!“

„Až na to, že to tak je. Nebo… alespoň bylo.“

„Uh uh,“ nesouhlasila.

„Jo! Vyjmenuj 5 lidí, které jsi měla na střední škole ráda.“

„Tebe, Aidena, Chelsea, Claye… um… počkej chvilku…“

„Vidíš! Říkala jsem ti to,“ řekla jsem.

„Ale ty se počítáš za dva. Takže jich je přesně pět.“

„Ne, nepočítám!“

„Ano, počítáš,“ trvala na svém.

„Jak to?“

„Protože jsem tě milovala… a to se počítá za dva,“ poznamenala jednoduše. Hlavou mi vířily emoce. Nevěděla jsem, co bych na to měla říct. Bez ohledu na mé mlčení, Ashley navázala na své prohlášení. „No… milovala, víš?“

„Vím. Já tebe také.“

„Já vím,“ odvětila tiše. „Jé, počkej… mám skutečného pátého! Vzpomínáš si na toho kluka na naší hodině španělštiny v maturitním ročníku, který seděl po mé levici? Vždycky mě nechal při písemkách od sebe opisovat.“

„Myslíš toho, co ti jednou řekl, že nám zaplatí 100 dolarů, aby nás viděl… v posteli… na 5 minut?“

„Jo, to je on!“ smála se. „Byl opravdu zábavný.“

„Jsi tak divná.“

„Možná, ale měla jsem ho ráda, takže se to počítá,“ prohlásila. Tón rozhovoru se změnil z vážného na zábavný během 3 vteřin. Typická Ashley.

„Fajn, vyhrála jsi!“

„Vítězství!“ zvolala. „Ale že to bylo těžké. Chci říct, že lidé, se kterými jsme chodili na střední školu, nebyli zrovna elitou společnosti.“

„Myslím, že ne. Ale bavila jsem se,“ přiznala jsem.

„To protože jsi byla se mnou.“

„Opravdu?“ škádlila jsem ji.

„Jo!“ uvedla. „Ale no tak, na střední škole jsme se spolu skvěle bavily.“

„Bavily, že?“

„Jo,“ potvrdila. „A možná to zní hloupě… protože jsi šla na vysokou a všichni říkají, že vysoká je milionkrát lepší než střední… ale někdy bych si přála, abych se mohla vrátit, víš? Ne, že bych cokoliv udělala jinak. Jen, že… to byly dobré časy.“

„Vůbec to nezní hloupě,“ pověděla jsem jí upřímně.

„Ne?“

„Určitě ne. Chci říct… taky na to hodně myslím. A jen tak pro zajímavost, vysoká nebyla taková, jak jsem si představovala.“

„Vážně?“ zeptala se.

„Jo. Řekněme, že jsem se na střední škole bavila mnohem víc.“

„Vím. Je to proto, že jsem úžasná!“ žertovala. Smála jsem se, ačkoliv jsem s tím v hlavě nehodlala polemizovat.

„Přiznávám, vysoká by byla mnohem lepší, kdybys tam byla.“

„Jo… myslím, že spousta věcí by byla lepší…“ utišila hlas.

„Co tím myslíš?“ Neměla jsem se na to ale ptát. Mohla jsem sama předpokládat odpověď.

„Nevím. Prostě… někdy si říkám, co by se stalo… kdybych šla s tebou, víš?“

„Ashley, prosím, neříkej to…“

„No, je to pravda. Chci říct, že je těžké na to nemyslet,“ řekla. Opět jsem byla beze slov. Udělala jsem jedinou věc, kterou jsem myslela, že mohu udělat. Povědět pravdu.

„Jo, já vím,“ potvrdila jsem. Náhle jsem se cítila opravdu nervózně. Ještě jsem nebyla připravená si o tomhle s ní povídat. Konec konců tohle bylo teprve potřetí, co jsme spolu po letech mluvily. Bylo příliš brzy. „Um… musím jít.“

„Dobře…“

„Pa.“ Ihned jsem zavěsila. Nebylo žádné 'zavolej mi', nebo 'brzy se ozvu.' Podle všeho, by si Ashley mohla myslet, že za to nestojím a už by se mnou znovu nemusela chtít mluvit. Frustrovaná jsem vzala telefon a byla jsem připravená s ním hodit, když jsem si uvědomila, že bych ho při tom pravděpodobně rozbila. Zvedla jsem polštář a vyslala ho přes místnost. Dopadnul na podlahu, trochu se odrazil a pak ležel tam, kde spočinul. Já vím, já vím… jsem pěkně drsná, co?

Posadila jsem se na gauč a strávila několik minut zíráním do blba, jen přemýšlením. A nemohla jsem uvěřit, že jsem jí takhle zavěsila. Chci říct, řekla jsem 'pa' a tak, ale rozhodně jsem zavěsila. Ale to, co mi říkala… způsobilo, že jsem se cítila na hovno. Nejen, že mluvila o tak citlivém tématu, ale to, že se obviňovala… to zhoršilo. Náš rozchod byl mojí vinou. To já byla ta, co si vybrala jedinou školu, kam za mnou nemohla Ashley jít. Jak jsem mohla být tak sobecká? Po bitvě je ale každý generálem. Kdybych se mohla vrátit v čase, tak bych zůstala v L. A. bez ohledu na to, co mi řekla moje matka. Nikdy bych nevkročila do Nashvillu. Pak bychom Ashley a já byly pořád spolu… ne?

Co jsem to dělala? Chtěla jsem se s Ashley kamarádit. Chtěla jsem mít možnost jí zavolat a povědět jí o čemkoliv, stejně jako za starých časů. A chtěla jsem, aby to ona cítila stejně. Panebože, co jsem si to nalhávala? Chtěla jsem s ní být víc než jen kamarádka. Ale to právě teď nebylo vůbec možné. Příliš se toho změnilo a my byly na opačných stranách země. Byla jsem ochotna se vyrovnat s přátelstvím. Pokud se mnou ovšem bude pořád mluvit. Proč všechno musí být tak zatraceně komplikované?

Možná… ze zoufalství… jsem zvedla telefon a znovu jí zavolala. Ale spadlo to rovnou do hlasové schránky a mně zbyla možnost zanechat jí nějakou drobnou zprávu, nebo počkat a zavolat jí později. Vzhledem k mým nervům a neklidnosti jsem zvolila možnost číslo dvě.


11

Po usnutí, někdy mezi tím, co po 3. a po 4. spadlo moje zavolání do Ashleyiny hlasové schránky, jsem se probudila následující den ráno do zvuku vyzvánění mého telefonu. Vyskočila jsem, myslela jsem si, že to možná bude ona, ale pak jsem si vzpomněla na 3 hodinový časový rozdíl a uvědomila jsem si, že by nikdy nebyla tak brzy vzhůru. Měla jsem pravdu.

“Ahoj, Michelle,” řekla jsem potom, co jsem přijala hovor.

„Čau,“ řekla energicky. „Poslyš, za pár hodin odjíždím na letiště a musím s tebou mluvit. Osobně.“

„Um… dobře…“

„Tak se zastavím. Vlastně už jsem na cestě.“

„Cože jsi?“

„Budu tam za 5 minut,“ a s tím zavěsila. Vystřelila jsem a běžela do koupelny, abych se aspoň udělala reprezentativní. Zazvonil zvonek, zatímco jsem stále byla ve svých teplácích, takže jsem se rozhodla nechat si je na sobě. Vážně jsem na ni nepotřebovala udělat dojem. Otevřela jsem dveře a ona šla rovnou dál, jako by jí to tu patřilo.

„Ahoj,“ pozdravila.

„Uh… čau.“ Trochu se rozhlédla, jako by to prozkoumávala.

„Líbí se mi tvůj byt.“

„Díky,“ odvětila jsem. „Tak… co se děje?“

„Co se stalo s Ashley?“ No, o to tu šlo.

„Nic,“ lhala jsem.

„No tak, Spencer. Právě teď to nezkoušej. Ashley mi volala ve 3 ráno, prakticky brečela, protože jsi jí zavěsila.“

„Snažila jsem se jí zavolat zpět, ale vypnula si telefon.“ Počkat, ona brečela?

„Takže jsi jí nechtěla zavěsit?“ zeptala se.

„No… chtěla.“

„Proč?“

„Protože,“ řekla jsem, když jsem si sedala na gauč.

„Protože…“

„Protože začala mluvit o věcech, o kterých mi nebylo příjemné mluvit.“

„Jako o čem?“

„Nevím. Věci o naší minulosti… a jak jí to chybělo. Řekla, že o nás hodně přemýšlí,“ vysvětlovala jsem. „A myslím, že mě to prostě vyděsilo.“

„Protože o tom také přemýšlíš?“ zeptala se. Bože, nic jí neuniklo, že?

„Možná.“ Michelle si povzdechla a posadila se do vedlejšího křesla. „Já jsem jen… tak… zmatená. Chci říct, nejdřív jsme spolu nemluvily věčnost a teď spolu najednou znovu mluvíme a ona začne říkat, že jí chybíme my spolu a že si přeje, aby se věci udály jinak…“

„Co je na tom tak matoucí?“ vyptávala se.

„Co na tom není tak matoucí? Chci říct, že v prvé řadě jsme spolu mluvily za poslední 4 roky třikrát. Možná že, kdyby to byly třeba měsíce a měsíce konverzace a tyhle věci by se prostě začaly vynořovat… tak by to bylo jiné. Ale právě teď ne… ne, když je to tak dlouho.“

„To je pravda. Ale také o tom musíš přemýšlet jinak. Byla to věčnost, tak proč čekat ještě déle? Proč ztrácet ještě víc času a ve snaze to vyřešit?“ Proč musí mít Michelle vždycky pravdu? Díky tomu bylo poněkud obtížné se s ní dohadovat. Otevřela jsem pusu, abych něco řekla v odpověď, ale zase jsem ji zavřela, protože jsem věděla, že by měla přesvědčivější argument proti čemukoliv, co bych řekla. Nestálo to za to.

„Nevím, co dělat,“ řekla jsem.

„Prostě k ní buď upřímná.“ Seděla jsem a trochu jsem o tom uvažovala. Kdybych byla upřímná, tak by si Ashley po hodinovém rozhovoru myslela, že patřím na psychárnu. Pravděpodobně bych si svou upřímnost mohla přizpůsobit natolik, že bych technicky pořád byla upřímná. Ne, že to vůbec dává smysl, ale to je jedno.

„Pokusím se,“ ustoupila jsem. Uculila se, opřela se o křeslo a trochu víc se rozhlížela po místnosti.

„A teď, kde jsou všechny její ukryté fotografie?“

„Um… co?“

„Nemáš vystavené žádné její fotografie a můžu říct, že jsi typ člověka, který by je měl a schoval je. Ukaž mi je!“ požadovala s úsměvem. Ušklíbla jsem se a přešla jsem ke skříňce, ve které jsem měla položené album. Vytáhla jsem ho a podala jí ho. „Ó, výstřižkové album!“

„Jo,“ byla jsem na odchodu, ale ona na mě zavolala.

„Nepodíváš se se mnou?“ zeptala se.

„Ne, nepodívám-“

„Dovol mi to přeformulovat. Posaď se, přímo sem, protože se budeš dívat se mnou.“

„Jsi blázen,“ řekla jsem, když jsem přitom zavrtěla hlavou a stále s úsměvem jsem k ní přistoupila a zabrala si místo vedle ní.

„Ááá! 'Spencer + Ashley.' Jak roztomilé!“ zavrkala. Obrátila jsem oči v sloup, předstírajíc, že se nudím, ale pozorně jsem se dívala, protože jsem se od třeťáku na vysoké nedostala přes 3. stránku. Přeskočila dopis o přijetí a šla rovnou k fotkám. „Ááá! Vy jste rozkošný.“

„Byly jsme,“ opravila jsem ji.

„Jo, jo, když to říkáš.“ Srdce se mi rozlétlo nad další stránku, která představovala fotku Ashley a mě v dlouhém polibku. Chvíli se na ni dívala, než otočila na další stranu, která obsahovala víc našich fotek. Na jedné Ashley tak nějak představovala pózu Anny Nicole na TrimSpa (pozn. TrimSpa jsou podle Anny Nicole tabletky na hubnutí, přičemž se říká, že Anna Nicole zhubla díky cocainu) a potlačila jsem smích, protože jsem si vzpomněla, kdy byla pořízena a jak jsem se tehdy nasmála.

„Na tyhle jsem skoro zapomněla,“ řekla jsem.

„Tak je dobře, že jsem tady,“ zahihňala se. „Mimochodem Ashley vypadá naprosto stejně. Možná trochu vyspělejší, ale přesto… naprosto stejně.“

„Cože?“

„Vím, že přemýšlíš nad tím, jestli je teď láska tvého života tlustá jako velryba nebo ne. Chci říct, že pořád slýcháš ty historky o klucích, co byli na střední děsní bouráci a ukázali se na třídním srazu o 20 kilo těžší s obřím pivním pupkem,“ pověděla mi. „Ale bez obav. Ashley je pořád sexy!“

„Sklapni!“

„A já jí ráda řeknu, že ty taky,“ dodala. Usmála jsem se nejistá z toho, jak na to reagovat. Ale dál jsme si prohlížely album a neskončily jsme, dokud nebylo o něco později. „No, má podezření se potvrdila.“ „Jaká to byla?“ zeptala jsem se. Ušklíbla se, a pak se podívala na hodinky.

„Musím jít.“

„Jsi nemožná.“

„Jo, ale taky se vracím do L. A. a prostě vím, že ti budu chybět. Tak pojď a obejmi mě,“ řekla. Usmála jsem se a učinila tak. Z nějakého důvodu jsem cítila, jak se mi oči plní slzami z pomyšlení na její odchod.

„Díky za všechno,“ pověděla jsem jí potom, co jsme se odtáhly z objetí.

„Nedělej si s tím hlavu,“ odvětila. „Hej, nebreč.“

„Já… nebrečím…“ zabralo by to, kdybych si právě nemusela otřít potok slz z tváří.

„Už ti někdy někdo řekl, jak špatná jsi ve lhaní?“

„Vlastně ano,“ přiznala jsem se smíchem.

„No, dobře. Aspoň nejsem jediná,“ usmála se. „Nepřenes na mě všechnu tu sentimentalitu. Za měsíc mi skončí zkoušky a ty se mě nebudeš moci zbavit.“

„Nevyhrožuj!“ dělala jsem si srandu.

„Ha ha, hodně vtipný. Ale zavolej mi, ju? Kdykoliv… kvůli čemukoliv. Vážně. Ale, víš… především, pokud půjde o jistou brunetu, kterou obě známe…“

„Dobrá,“ odvětila jsem náhle vážně.

„Pa, Spencer.“

„Pa, Michelle,“ řekla jsem.

Zavřela jsem za ní dveře a znovu se posadila. Znala jsem Michelle týden a z jejího odchodu jsem byla rozrušená. Šílený, co? Ale život půjde dál. Zvedla jsem útržkové album a vrátila jsem ho zpět do svého úkrytu… chci říct, na své místo.

Po procházce s Bennym a potom, co jsem si zašla ven pro pečivo, už byly dvě hodiny odpoledne. Věděla jsem, co musím udělat a věděla jsem, že to dříve či později budu muset udělat. Takže bez dalších okolků jsem zvedla svůj telefon, vlezla jsem do seznamu kontaktů a stiskla jsem první jméno, které na mě vykouklo. Zazvonilo to jednou, pak dvakrát, pak třikrát… myslela jsem, že to znovu spadne do hlasové schránky, ale v poslední vteřině to někdo zvednul.

„Haló?“ odpověděl zcela ospalý hlas.

„A-ahoj… Ashley…“ řekla jsem plaše. „Vzbudila jsem tě?“ Ještě tam bylo 11 a já jsem neměla být tak překvapená.

„Tak trochu jo. Ale to je v pohodě, stejně bych už nejspíš měla vstávat.“

„Jsi si jistá?“ zeptala jsem se.

„Jo, v pohodě.“

„Dobře… no, jen jsem se ti chtěla omluvit za včerejší večer. Neměla jsem ti takhle zavěsit,“ omluvila jsem se. „Myslím, že jsem prostě byla… vyděšená.“

„Nedělej si s tím starosti, Spence,“ ujistila mě.

„Jsi si jistá?“

„Určitě,“ odpověděla. „Hele, jen jsem chtěla, abys něco věděla. Nevolala jsem ti s úmyslem, ty víš,… abychom se daly dohromady nebo tak.“

„Já vím.“ Ale věděla jsem?

„Já jen… chci tě zpátky ve svém životě, Spencer, jakkoliv v něm budeš chtít být.“

„Já taky,“ odpověděla jsem. Vážně jsem nevěděla, co víc říct. Ashley nikdy předtím takhle otevřená nebo takhle upřímná nebyla. Hádám, že čas věci mění.

„Takže, um… jaké bylo opakování Sex ve městě?“ zeptala se. Změna tématu rozhodně přišla jako úleva.

„Fascinující,“ žertovala jsem.

„Položila bych ti ohledně toho víc otázek, ale nikdy jsem to nezačala sledovat.“

„Měla bys! Je to moc dobrý,“ pověděla jsem jí.

„Možná to udělám.“

„Jaký byl koncert?“ zeptala jsem se.

„Eh, bylo to dobrý. Hudba byla průměrná, ale lidi byli bezvadní,“ vysvětlila.

„Ještě se stýkáš s někým dalším ze střední školy?“

„Ne, ani ne… jen s Aidenem. Myslím, že většina mých kamarádů jsou v hudebním průmyslu nebo v něčem tomu podobnému. Jo… a mám jednu kamarádku, co je právnička… ale je pořád v New Yorku, takže s ní se vlastně nikdy nevidím.“ V odpověď jsem se smála, byla jsem ráda, že mi alespoň říká kamarádka. „Myslíš… um… myslíš, že bych tě někdy mohla vidět?“ Dobrá, teď už jsem se nesmála.

„Cože?“

„No, um… vlastně pojedu do New Yorku kvůli, uh… práci.“

„Vážně?“

„Jo,“ odpověděla.

„Kdy?“

„Příští týden?“ znělo to spíše jako návrh, než jako odpověď.

„Ty se mě… ptáš?“

„Tak nějak. Chci říct, uh, práce, kterou dělám, je dost flexibilní. Takže bych raději jela, když, víš, nebudeš úplně zavalená prací a vším.“ Vzpomněla jsem si na to, co mi Michelle pověděla o tom, jak Ashley přijede jen proto, aby mě viděla. Vědoucně jsem se usmála.

„Jo… no, příští týden zní dobře,“ řekla jsem jí. Tak jako zítřek…

„Jo?“

„Jo.“

„Bezva!“ vykřikla. „Takže, uh… myslím, že vyřeším letový plán a tak a vrátím se k tobě později.“

„Dobrá,“ odvětila jsem.

„V jaké části města bydlíš?“

„Co?“

„Jen se chci ujistit, že dostanu hotel, který nebude na druhém konci města od tebe,“ informovala mě.

„Aha… žiju ve čtvrti s masokombinátem.“

„Páni, fakt jo?“

„Jo.“

„To je opravdu pěkné místo, že?“

„Myslím, že jo. Je bezpečné a není to daleko od mé kanceláře, takže to funguje,“ pověděla jsem jí.

„Skvělý… no, myslím, že bych měla jít. Zavolám ti, až budu vědět podrobnosti a tak.“

„Dobře… těším se!“ přiznala se.

„Já taky! Nemůžu se dočkat,“ odpověděla. „Promluvíme si později.“

„Dobře. Ahoj!“

„Ahoj, Spencer.“

Když jsem zavěsila, nemyslela jsem, že pro mě bylo možné usmívat se ještě více. Ashley příští týden přijede do New Yorku. Aby mě navštívila, kvůli ničemu menšímu. Chtěla jsem někomu zavolat, abych mu to pověděla, ale opravdu nebyl nikdo, komu bych mohla zavolat. Michelle byla nejspíš uprostřed letu… mohla jsem zavolat Aidenovi, ale neznamenalo by to, že se bude motat kolem celou dobu, co tu bude? Nemohla jsem to s jistotou říct, tak jsem si pomyslela, že počkám, abych si promluvila s Michelle, abych zjistila, co mám dělat. Bože, tohle je šílené. Touhle dobou minulý týden jsme spolu s Ashley ani nemluvily. Teď přiletí, aby mě viděla. Mé pocity vzrušení byly zmírněny mými nervy a zmatkem. Co řeknu? Kam půjdeme? Co budeme dělat? Všechno se to dělo tak neuvěřitelně rychle.

Po pár hodinách rozjímání jsem si uvědomila, že bych nejspíš měla zavolat Aidenovi a zjistit, jak zvládá Michellin odjezd. Našla jsem svůj mobil a vytočila jeho číslo.

„Ahoj, Spencer,“ odpověděl po dvou vyzváněních.

„Čau, Aidene… co je novýho?“

„Nic moc… a u tebe?“

„Taky tak,“ odpověděla jsem. „Zvládáš to? S odjezdem Michelle a tak?“

„Jo, myslím, že jo. Chci říct, že se vrátí příští měsíc, ale přesto… je to dlouhá doba.“

„Já vím.“

„Takže, uh… slyšela jsi něco o příjezdu Ashley do města?“ zeptal se. Kruciš. Jak to věděl? Michelle to ještě nemohla vyzvonit, nebo mohla?

„Co tím myslíš?“

„Ó, no, volala mi, ale byl jsem ve sprše a její vzkaz v hlasové schránce říkal něco o tom, že příští týden přiletí.“ Skvělý… prostě skvělý.

„Jo, um… přijede.“

„Paráda! Jak se těšíš?“

„Těším se hrozně moc. Jen jsem opravdu nervózní,“ přiznala jsem.

„Jo, to se vsadím,“ odvětil. „Přál bych si, abych ti mohl předat nějakou moudrost… ale prostě buď sama sebou a všechno bude v pohodě.“

„Dík, Aidene.“

„Žádný problém.“ ujistil mne.

„Tak co mám s Ashley dělat?“ zeptala jsem se.

„Potřebuješ, abych ti to nakreslil na papír?“

„Sklapni! Myslím to vážně. Nepije. To vylučuje… všechno. A bez alkoholu to bude tak napjaté a trapné.“ Dávejte za to vinu mému irskému dědictví.

„Jo… jen buď ráda, že můžeš pořád pít. Ne tak jako před pár měsíci, Michelle by nám vůbec nedovolila, abychom v její přítomnosti pili. Bála se, že bude Ashley příliš v pokušení. Ale ta je ohledně toho vlastně v pohodě,“ vysvětlil.

„Nemohu se ale opít. Protože Ashley by si pamatovala všechno, co udělám nebo řeknu, i když bych si to nepamatovala.“

„Klídek! Není od CIA, Spence. Jsem si jistý, že bude v pohodě s čímkoliv, co chceš udělat,“ ujistil mě.

„To doufám.“


12A

Později té noci mi zazvonil telefon. Skočila jsem k němu, myslela jsem si, že to možná bude Ashley, ale nebyla.

“Ahoj, Michelle.”

“Blahopřeju!!!” zvolala vzrušeně.

“Fajn, beru to tak, že už jsi to slyšela… proč blahopřeješ?”

“No, já nevím. Chce se mi oslavovat.”

“Jsi divná,” pověděla jsem jí.

„Možná. Ale Ashley přijede do New Yorku a to je důležitější!“

„Mám hrozný strach,“ připustila jsem pokorně. „Jako… ani nevím, co si myslet.“

„No tak mysli na pěkné věci, protože je směšně nadšená. Neviděla jsem ji takhle hodně, hodně dlouho,“ vysvětlila.

„Vážně?“

„Jo. Tak nebuď tak nervózní. Cokoliv cítíš, ona cítí taky,“ ujistila mě.

„Co když to bude, víš,… opravdu nepříjemné?“

„Měly jste vy dvě někdy takový problém?“ zeptala se.

„Ne, ale už to jsou roky! Nejsem si úplně jistá, jak vůbec začít.“

„Co třeba, 'Ahoj, Ashley!'“

„Zmlkni!“ odpověděla jsem jí se smíchem. „Myslím to vážně.“

„Já vím, vím. Jen buď sama sebou, Spence. To je vše, co ti můžu povědět,“ řekla. Ona a Aiden opravdu smýšlí stejně.

„To se lehko řekne.“

„Není to tak se vším?“ zeptala se řečnicky. Byla to naprostá pravda. „Poslyš, musím letět, ale klid a v případě, že bychom spolu do pátku nemluvily, tak se bav! Buď hodná a nezlom jí srdce, jasný?“

„Cože?“

„Pa, Spencer!!“

Nezlom jí srdce? Co to mělo znamenat? Její srdce už nebylo mé, abych ho lámala. Krom toho si myslím, že jsem jí naposled zlomila srdce dostatečně a na dlouhou dobu… počínajíc minutou, kdy jsem se rozhodla jít na vysokou do Nashvillu. Snažila jsem se setřást ty pocity viny, ale dokázala jsem je jen potlačit. Pohlédla jsem na Bennyho, který si pohodově lízal své intimní části a na okamžik jsem si přála být psem nebo jiným domácím mazlíčkem. Mají to snadné. Nemusí pracovat, nemusí platit účty… nemají přítelkyně nebo přátele nebo milostný život, s kterým by si dělali obavy, sex je zcela nezávazný a je snadné ho vyhledat bez jakýchkoliv závazků. Vždycky je někdo, kdo se o ně postará, když jsou nemocní nebo vyděšení, pokud mají hodné páníčky. Mohou spát celý den, když chtějí a nikdo by se nad tím dvakrát nepozastavoval. Vše, co musí dělat, je jen… být. Kdyby jen byl život pro lidi opravdu tak jednoduchý.

--

Zbytek týdne uběhnul v mlze ze vzrušení a úzkostného očekávání. Ashleyin let byl plánován na páteční ráno. Zamíří do svého hotelu, aby se vyspala z časového rozdílu a sejdeme se potom, co skončím v práci. Mluvily jsme spolu celý týden, ale tón naší konverzace ve čtvrtek večer byl hodně jiný… téměř nadějnější. Přesto si myslím, že ani jedna z nás nemohla uvěřit tomu, že se uvidíme takhle brzy. Tu noc jsem se samozřejmě moc nevyspala. Následující ráno v práci mi začal kolem 8.30 vyzvánět telefon. Byla to Ashley.

„Ahoj, Spencer!“

„Čau!“ odpověděla jsem stejně nadšeně.

„Hádej, kdo je právě teď v New Yorku?“

„Bože můj! Ty jsi už tady?“

„Jo. Jsem v taxíku na cestě do hotelu,“ pověděla mi.

„Skvělý. Fajn, no, měla bych odsud vypadnout kolem šestý… takže bych mohla být připravená asi v 6.30 nebo v 7. Vyhovuje?“

„Jo!“ odpověděla vesele.

„Co by sis dala ráda k večeři?“

„Všechno je v pohodě. Víš, že nejsem vybíravá.“

„Jo, vím,“ odpověděla jsem. „Takže, um… zařídím nám rezervaci na 19.30.

„Dobrá. Myslíš, že bys mě nejdřív mohla přijet vyzvednout ke mně do hotelu? Neumím moc jezdit metrem.“

„Jo, jasně. Kde zase bydlíš?“

„V Hiltonu. Můžu se s tebou sejít v hale, jestli chceš,“ pověděla mi. Páni… to jsou jen 2 bloky od mého bytu.

„Fajn, to zní dobře. Zavolám ti, až budu přichystaná.“

„Bezva. Uvidíme se za… 10 hodin!“

„Já vím!“ zvolala jsem.

„Spence… budu upřímná… jsem hrozně nervózní,“ přiznala.

„Jsi?“ zeptala jsem se překvapená. „Chci říct… že já taky.“

„Můžeme uzavřít dohodu? Že bez ohledu na to, jak bude tenhle večer trapně nepříjemný… tedy pokud ve skutečnosti trapně nepříjemný bude, což doufám nebude… se aspoň znovu uvidíme?“

„Dobře,“ odpověděla jsem s úsměvem. Hovor na můj telefon v kanceláři mě vytrhnul z mého snění. „Jé, sakra, musím jít… mám na pevné lince v mojí kanceláři telefonát. Uvidíme se později, Ash!“

„Pa!“


12B

Domů jsem si to razila tak rychle, jak mi moje pracovní vytížení dovolilo. Zavolala jsem na cestě zpět Carrie, abych jí dala vědět, že to dneska večer nezvládnu. Udělaly jsme krok ve výměně telefonních čísel (zalapání po dechu!), výhradně pro naléhavé situace nebo jako jsou tyhle. Nebylo to tak, že bych ji neměla ráda, jen jsem měla ráda jednoduchý, nekomplikovaný vztah, který se mezi námi vytvořil. Nechtěla jsem do něho potencionálně zasáhnout vnějším kontaktem. To bylo vše.

Asi po půl hodině debatování o tom, jaké si vzít šaty, jsem se rozhodla pro jedny, ve kterých jsem vypadala dobře, aniž by se zdálo, že se snažím vypadat dobře. Přidala jsem si trochu make-upu a byla jsem připravená jít. Třásla se mi ruka, když jsem za sebou zamykala dveře. Byla jsem zatraceně nervózní. Doufala jsem, že budu moci projít ulicí bez záchvatu paniky. Podařilo se mi zvednout telefon a zavolat Ashley, abych ji informovala, že jsem na cestě. Trochu mi uklidnilo nervy, když jsem slyšela, že zněla stejně úzkostlivě jako já.

O pět minut později jsem stála před hotelem. Hrozně moc mi bušilo srdce a já si myslela, že ho všichni kolem mě budou schopni uslyšet. Automatické dveře se otevřely, jakmile jsem se přiblížila a neposkytly mi žádný únik nebo šanci vrátit se. S jediným posledním hlubokým nádechem jsem se vydala do haly. V obavách jsem se rozhlédla po místnosti a po chvilce jsem ji uviděla. Seděla na lavičce s nohou přehozenou přes nohu. A upřeně hleděla přímo na mě.

Všichni vždycky tvrdí, že mají takovéto intenzivní zážitky, kdy mají pocit, že se okolní svět prostě zastaví a v danou chvíli existujete pouze vy a ten, kdo je ve vaší malé bublině. Nikdy dřív jsem nevěřila, že se tyhle věci skutečně mohou stát. To bylo do té chvíle, než se naše oči střetly. Protože se svět na chvíli skutečně zastavil. Bylo potřeba dopravní zácpy před hotelem a rozzuřeného troubení newyorkských taxikářů, aby mě vytrhly z mého snění. Myslím, že můj náhlý pohyb vytrhl Ashley z jejího, protože jí obličej rozjasnil obrovský úsměv a začala vstávat. Opět jsem se usmála a vydala jsem se k ní. Neběžely jsme, což by mohlo být pro dva lidi, kteří se neviděli roky, patřičné, ale Ashley a já jsme přece nikdy nebyly konvenční. Jakmile jsme byly čelem k sobě, tak jsme současně obtočily paže kolem té druhé v dlouhém a emočním objetí. Ucítila jsem, jak se mi oči plní slzami a mlčky jsem uvažovala nad tím, jak dokážu ustát večer bez pláče. Když jsme se konečně z objetí odtáhly, tak jsem mohla vidět, že to cítí stejně tak.

„Ahoj, Spence.“

„Ahoj,“ odpověděla jsem. Páni, byla jsem chromá, nebo co? Chvíli jsem se kochala pohledem na ni. Michelle měla pravdu. Opravdu vypadala přesně stejně, ne-li o něco starší a vyspělejší. Od jejích vlasů, až po styl jejího oblečení, byla přesně taková, jakou jsem si ji pamatovala.

„Ostříhala sis vlasy!“ zvolala a natáhla se, aby se jich dotkla. Měla jsem husí kůži stejně jako ona. Ostříhala jsem si vlasy jen několik centimetrů až tak, že se dotýkaly mých ramen. Nebylo to nic drastického. Jen jsem díky tomu vypadala trochu starší a profesionálnější.

„Jo, ostříhala.“

„Vypadá to… vypadáš skvěle!“

„Díky. Ty taky!“ odvětila jsem s úsměvem.

„Jo, já vím,“ ušklíbla se. To byla ta samá Ashley, kterou jsem znala a milovala. Chci říct, znala. Prostě znala.

„Jsem ráda, že tu jsi,“ přiznala jsem.

„Já taky. Moc… moc ráda tě vidím, Spencer,“ řekla tiše.

„Já tebe taky.“ O něco déle jsme na sebe upřeně hleděly. Nebylo to tak trapné, jak by se zdálo, vzhledem k tomu, že jsme to dělaly obě.

„Takže, uh… připravená jít se najíst?“ zeptala se.

„Jo. Udělala jsem rezervaci v  italské restauraci… je to 7 bloků odsud, takže bychom se možná mohly projít, jestli chceš.“

„Jo, to zní dobře,“ odpověděla, když jsme se vydaly ven. Téměř okamžitě vytáhla z tašky krabičku cigaret.

„Ty kouříš?“ zeptala jsem se téměř nevěřícně.

„Co? Ach… jo, um… vadí?“

„Uh… ne, do toho.“ Zapálila si cigaretu a potáhla. Nemohla jsem si pomoci, ale v úžasu jsem se dívala.

„Promiň. Je to hnusné, já vím. Je to jediná neřest, která mi po odvykačce zůstala,“ vysvětlila, když si znovu rychle potáhla.

„Jé, to je v pohodě. Jenže… když tu byla Michelle, tak mi řekla, že bys vyšilovala, kdybys někdy zjistila, že kouřím.“

„Ty kouříš?“ zeptala se v šoku s ústy dokořán.

„Ne, ne… ale ten večer, kdy jsem se s ní seznámila, jsem kouřila… ale jen jednu cigaretu,“ informovala jsem ji.

„Dobře. Radši nekuř,“ varovala mě.

„…říká ta s cigaretou visící ze rtů,“ vtipkovala jsem.

„To jsem já, ne ty. A krom toho, už dlouho nebudu moct.“

„Cože?“

„Budeš si myslet, že je to tak hloupý. Michelle a já jsme onehdy udělaly hloupou sázku, že jestli tě znovu někdy uvidím, tak přestanu kouřit. A ty jsi samozřejmě tady. Já své slovo dodržím,“ odvětila jsem se smíchem.

„No, jsem ráda, že jsem mohla pomoci,“ zakřenila jsem se. „Není divu, že se zdálo, že je prakticky posedlá tím, přivést nás znovu do kontaktu.“

„Um, jo… to muselo být tím,“ škádlila mě. „Jsem si jistá, že to nemělo nic společného s tím, že ty a já jsme bývaly nejlepší kamarádky.“

„A… a víc,“ odvážila jsem se říct.

„Jo. A ještě mnohem víc,“ odpověděla plaše. Zírala jsem na ni, když si dala jednoho dlouhého, posledního práska ze své cigarety a odhodila ji na silnici. Neodvrátila jsem pohled dostatečně rychle, takže zachytila mé zírání. „Bylo, víš?“

„Jo, já vím.“ Zbývajících pár boků jsme šly v poměrně příjemné tichu, když uvážíme okolnosti. Občas jsme se jen jedna na druhou podívala a usmála, protože jsme byly rády, že jsme konečně v přítomnosti druhé. Když jsme dorazily do restaurace, tak nás číšnice uvedla k našemu stolu. Restaurace byla přeplněná, dokonce i na páteční večer, což si myslím, bylo trochu méně nepříjemné. Dostaly jsme jídelní lístek, rozhodly se a sdělily naši objednávku číšnici.

„Můžeš pít, jestli chceš,“ ujistila mě Ashley. „Vůbec mi to nevadí.“

„Ne, to je v pořádku.“ Přikývla a náhle jí fascinoval složitý vzor na vidličce.

„Víš… dlouhou dobu jsem v hlavě plánovala, co budu dělat, až… chci říct, pokud tě někdy znovu uvidím,“ prozradila mi. „A teď, když jsi tady… nemám ponětí, co dělat.“

„Ten pocit je vzájemný,“ připustila jsem.

„Vážně? Chci říct… ty jsi přemýšlela o tom, že mě uvidíš a tak?“ K čemu směřovala?

„No, jo.“

„Promiň. Jen… jsem si tak nějak myslela, že jsi na mě zapomněla. Jako, že jsi šťastně vdaná se třemi dětmi v nějakém předměstském domě s bílým plotem…“ blábolila. „Nevím. Myslím, že je to hloupá myšlenka.“

„No, vzhledem k tomu, že mi je jen 25, to zní jako hrozný pokrok,“ žertovala jsem. „Ale, Ash?“

„Jo?“

„I kdyby to byla pravda… tak bych na tebe nikdy nezapomněla.“ Cítila jsem nach ve svých tvářích nad mou vlastní brutální upřímností a okamžitě jsem se podívala dolů, abych se vyhnula očnímu kontaktu. Jako kdyby se situace nemohla stát ještě víc nepříjemnější, ucítila jsem, jak se mi znovu oči začínají zaplavovat všemi těmi příliš známými slzami. Tentokrát jedna upadla na stůl.

„Spence…“ začala Ashley. Zavrtěla jsem hlavou a doufala, že naznačím, že jsem v pořádku, i když jsme obě věděly, že nejsem. Ucítila jsem, jak její ruka zakryla mou a já zkoprněla. Její ruka… moje ruka… její ruka na mé ruce. Musela jsem vzhlédnout. Její oči se zavrtávaly do mých a její pohled byl tak ustaraný, tak ryzí… nevěděla jsem, co si se sebou počít. „Jsi v pořádku?“

Mírně jsem přikývla. Ale ne, nebyla jsem. Člověk nemusí být génius, aby to viděl.

„Chceš jít někam jinam… někam… kde bude více soukromí?“ navrhla. Znovu jsem přikývla. Znělo to jako skvělý nápad. Vytáhla padesátidolarovku z kabelky a položila ji na stůl. Začala jsem dělat to samé, abych alespoň něco přispěla, ale ona odmávla mou ruku.

Vstaly jsme od stolu, když jsme vyhledaly číšnici, tak Ashley vysvětlila, že se necítím dobře. Ale zbytek konverzace jsem neslyšela. Byla přehlušena rukou, která v tu chvíli spočívala uprostřed mých zad. Ta ruka posléze vyvinula trochu tlaku, když mě vedla ven. Bože, já byla takový idiot. Byla jsem jako bezmocné štěňátko. Po tomhle se se mnou už nikdy nebude chtít vidět.

Vzduch se zdál asi o deset stupňů chladnější, než naposledy, když jsme byly venku a já si v reakci přitáhla k sobě bundu blíž.

„Jsi si jistá, že jsi v pořádku?“ zeptala se.

„Jsem… jsem v pohodě,“ podařilo se mi odpovědět.

„Dobře,“ řekla. „Teď… co by sis dala k jídlu? Umírám hlady.“ Usmála se ve snaze odlehčit trochu situaci.

„Nevím… nemyslím… nemyslím si, že v pátek večer bude nějaké místo, kde se dá jíst, méně zalidněné.

„Sakra,“ poznamenala.

„A co jídlo s dovážkou?“

„To zní fantasticky.“ Skromně jsem se usmála a dala se do chůze a ukázala jí, aby šla za mnou.

„Omlouvám se,“ pověděla jsem jí.

„Za co?“

„Za to tam.“

„To je v pořádku, vážně,“ ujistila mě. Dál jsme kráčely v rozjímavém tichu. Ashley si v jedné chvíli zapálila další cigaretu. Musí být pro kuřáky příjemné vědět, že úleva od neklidu je vždy vzdálená jen škrtnutím zapalovače. Přála bych si, abych měla něco uklidňujícího, něco, co mě hodí do pohody, kdykoliv budu vystresovaná nebo rozrušená. Připouštím, že bych raději byla vystresovaná, než bych umřela na rakovinu plic, ale myslím, že je to obchod, který by někteří lidé byli ochotni udělat.

„Ash?“ zeptala jsem se a prolomila jsem tak ticho.

„Hm?“

„Jak sis mohla… jak sis mohla myslet, že bych… že bych na tebe zapomněla?“

„Nevím. Chci říct… čtyři roky jsou dlouhá doba, Spencer,“ pověděla mi.

„Já vím.“ Nakonec jsme dorazily na místo určení. „Tohle je můj byt.“

„Je pěkný!“ poznamenala.

„Díky.“ Vstoupily jsme do výtahu a jely do 4. patra. Jakmile jsme vystoupily, tak jsem byla překvapená, že vidím známou tvář mířící k výtahu.

„Ahoj, Spencer!“

„Čau, Carrie,“ odpověděla jsem.

„Rex a já jsme tě dneska postrádali!“

„Nedostala jsi mou zprávu?“ zeptala jsem se. Zavolala jsem jí a pověděla jí, že mám sraz s kamarádkou ze střední školy a že to nestihnu.

„Ne, dostala, ale přesto jsi nám chyběla. Panebože, … vy jste Ashley Daviesová, že?“

„Um… jo,“ odpověděla Ashley.

„Byla jsem vaší hrozně velkou fanynkou!“ zvolala Carrie. „Chci říct, že jsem Vaši hrozně velkou fanynkou! Mí přátelé a já jsme jednou jeli 5 hodin, jen abychom Vás viděli hrát!“

„Páni, díky za poslech!“ Myslím, že to byla její nacvičená odpověď fanouškům.

„Spencer, neřekla jsi mi, že Ashley Daviesová byla tvoji starou kamarádkou ze střední školy!“

„Jé… ups,“ odpověděla jsem. Tohle bylo opravdu trapné. Nemluvě o tom, že můj jednoduchý vztah s Carrie byl právě naprosto a úplně rozbit. Naštěstí jí začal vyzvánět telefon.

„Kruci… dobře, no, musím jít, ale bylo moc bezva se s vámi setkat!“

„Nápodobně,“ odpověděla Ashley.

„Uvidíme se v pondělí večer, Spencer!“

„Ahoj, Carrie.“

Carrie vešla do výtahu, zatímco Ashley a já jsme šly k mému bytu. Vzala jsem klíčky, odemkla dveře a okamžitě jsem se zastyděla za můj jednoduchý, nudně vypadající byt.

„Tak jsme tady,“ poznamenala jsem.

„Přítelkyně?“

„Co?“

„Ta holka Carrie. Je tvoje přítelkyně?“ zeptala se.

„Ne.“

„Ex?“

„Ne. Je to jen kamarádka a sousedka. Bereme naše psy do parku pro psy po večerech o pracovních dnech,“ vysvětlila jsem a přemýšlela jsem, proč jí to tak moc zajímá. Jako na zavolanou se Benny vrhnul do obývacího pokoje. „Ahoj, Benny!“ Šťastná za rozptýlení jsem přešla k němu a podrbala ho. „Ashley, tohle je muž mého života,“ dělala jsem si legraci. Smála se a natáhla se, aby se s ním pomazlila. Myslela jsem, že ucukne a couvne, jak to vždycky s cizími udělal, ale on mě naprosto překvapil. Vlastně přišel blíž a dovolil Ashley, aby ho podrbala za ušima.

„Je tak roztomilý!“ prohlásila.

„Páni… obvykle se před cizími schová,“ podotkla jsem.

„No, prostě mám kouzelný dotek!“ dobírala si mě. Usmála jsem se a zanechala jsem svou současnou lásku a mou bývalou lásku, aby se seznámili, když jsem šla k ledničce.

„Co bys řekla na kuře Lo Mein?“

„To se mi zamlouvá,“ žertovala. „Zní to skvěle.“ Vešla do kuchyně a umyla si ruce. „Pojďme to jíst z krabice. Umírám hlady a nevadí, že je to studené.“

„Dobře,“ popadla jsem pár vidliček a vzala je s sebou.

„Ta holka… zajímáš se o ni?“ zeptala se Ashley, když se zabořila do svého jídla.

„Um… ne. Proč?“

„No, je roztomilá.“

„A zasnoubená. S mužem. Počkat… ty máš o ni zájem?“

„Cože? Ne! Pro ně je tak trochu moc energická,“ pověděla mi. „Ale jsem si jistá, že kdybych měla, tak bych neměla problém…“

„Páni, některé věci se nezmění,“ dobírala jsem si ji s úsměvem.

„To si vyprošuju!“ vykřikla. „Ale myslím, že je to pravda,“ ušklíbla se a znovu se zabořila do svého jídla. Udělala jsem totéž a culila jsem se tomu, jak to začínalo být příjemné. „Můžu se tě na něco zeptat?“

„Myslím, že jsi to právě udělala.“

„Nemusíš odpovědět, jestli nechceš. Jen jsem zvědavá…“ začala. Tohle nebylo dobré znamení. „Byla jsi… víš… někdy s jinou holkou nebo měla jsi přítelkyni od doby… co jsme byly spolu?“

„Jo.“ Tolik ke konverzaci, která se zdála být příjemná…

„To první, nebo to druhé?“

„Obojí.“

„Vážně?“ zeptala se.

„Jo. Proč je tak těžké tomu uvěřit?“

„Ne… není. Nemyslela jsem to tak. Chci říct… samozřejmě, že jsi měla. Jsi nádherná. Musíš je přitahovat,“ řekla. Zrudla jsem a dívala jsem se dolů na svou vidličku.

„Děkuju,“ odvětila jsem a můj obličej byl pořád světle červený. „Ale, ne… bylo jich jen pár.“ Dál jsem se dívala dolů, dokud jsem nedošla k názoru, že se už na mě nebude koukat, ale když jsem vzhlédla, tak zírala přímo na mě s úsměvem na tváři. „Co?“

„Nic,“ odpověděla, když začala natáčet nudle na vidličku.

„Skončila jsi?“

„Jo.“

„Chceš něco jiného? Kafe, čaj, mléko, pomerančový džus…“

„Ne, díky,“ odpověděla. Vyhodila jsem zbývající odpadky a plastové vidličky.

„Zákusek?“

„Jsem v pohodě, Spence. Vážně,“ řekla se smíchem.

„Dobře. Takžeee… co teď?“

„Nevím. Co chceš dělat?“ zeptala se. Pár věcí bych vymyslela…

„No… nejspíš bych měla vzít Bennyho naposled na noc ven. Bude to jen pár minut. Nebo bys mohla jít, jestli chceš,“ nabídla jsem.

„Půjdu.“ Chabě jsem se usmála, vzala jsem Bennyho vodítko a zavolala ho. Přihopsal do kuchyně, mával ocáskem a vytáhl mě z bytu s Ashley v závěsu. Jakmile se za námi zavřely dveře budovy, tak si Ashley zapálila další cigaretu.

„Myslela jsem, že jsi řekla, že s tím končíš.“

„Končím.“

„Dobrá…“

„Možná s tím skončím tenhle týden,“ navrhla.

„Měla bys.“

„Co bys řekla na to, že pokud nevykouřím další cigaretu po celou dobu, co budu v New Yorku, tak se mnou pojedeš na víkend zpět do L. A.“

„Cože?“

„No, ne se mnou jako se mnou. Prostě, když se vrátím,“ objasnila.

„Nemůžu.“

„Proč ne?“

„Protože jen tak nemůžu odjet na víkend, Ash. Mám práci… a co bych udělala s Bennym?“ argumentovala jsem.

„Já vím. Jen jsem myslela, že bych to nadhodila jako nápad.“

„Přesto bys s tím měla skončit, víš,“ řekla jsem jí. „Je to neřest… a zabije tě to.“

„Mohlo by mě zabít hodně věcí,“ řekla, když vyhodila zbytek cigarety. „Ale možná s tím skončím tenhle týden. Ale jen kvůli tobě,“ zazubila se a ukázala na mě, jako by mě oddělovala od davu. Úsměv jsem oplatila, šli jsme s Bennym zpět dovnitř a Ashley šla těsně za námi.


12C

Potom, co jsem Ashley přesvědčila, že by se se mnou měla dívat na opakování Sex ve městě, jsme si sedly na gauč a usadily se před televizi. Zpočátku jsme od sebe byly dobrého půl metru. Tak nějak ke konci první epizody se naše paže dotýkaly a stehna byla vzdálená 5 centimetrů.

„Tak co si myslíš?“ zeptala jsem se.

„Vlastně se mi to líbí. I když žádná z těch holek není tak sexy.“

„Samantha se ti nelíbí?“

„Myslím, že trochu jo. Alespoň na její věk,“ dumala Ashley.

„Pravda.“

„Pojďme zkouknout ještě jednu,“ navrhla. Zkontrolovala jsem hodinky. Bylo už 23:30.

„Jsi si jistá?“

„Jo. Chci říct, pokud nechceš, tak to nevadí.“

„Chci,“ odpověděla jsem. Stiskla jsem tlačítko play na svém dálkovém ovladači od DVD a čekala, až se načte.

„Tohle miluju.“

„Miluješ, co?“

„Tohle. Jak je to normální. Myslela jsem, že to bude trapné, ale tohle je největší zábava, jakou jsem zažila za opravdu dlouho,“ řekla. Otočila jsem se k ní s obrovským úsměvem na tváři.

„Pro mě taky.“

„Nemůžu uvěřit, že jsme na tohle čekaly tak dlouho.“

„Já vím. Tolik promrhaného času…“

„Alespoň si to teď můžeme vynahradit,“ navrhla.

„Jo.“ Zeširoka se zakřenila, dokud jsem nebyla nucena udělat totéž. Znovu jsme byly na několik minut na celém širém světě jen my dvě. Mohla jsem v jejích očích vidět záblesk, ten, který jsem si nejasně pamatovala z dřívějších let. Ale než jsem se mohla pokusit si to spojit s nějakým činem, tak moje televize začala vydávat dunivý zvuk signalizujíc, že je DVD na konci. Obě jsme přesunuly pohled jedna z druhé na obrazovku. Než jsem se nadála, tak jsem měla její hlavu na rameni. Myslím, že cítila, jak jsem se napjala.

„Je to v pořádku?“ zeptala se.

„Jo, je to… je to v pohodě.“

O dvě epizody později bylo jasné, že usnula opřená o mé tělo. Věděla jsem, že se musím pohnout, protože ani jedna z nás by se ráno necítila pohodlně, pokud takhle usneme. Něžně jsem položila její hlavu na polštář mého gauče a natáhla jsem jí nohy do pozice, která jak jsem doufala, bude přirozená. A pak jsem vzala nějaké náhradní deky ze skříně a přikryla ji. Ano, přikryla jsem ji. Chvíli jsem si vychutnávala to, že nejen, že jsem přikrývala Ashley Daviesovou, ale přikrývala jsem ji v mém bytě.

„Dobrou noc, Ash,“ zašeptala jsem a usmívala se, i přestože to nemohla vidět. Odebrala jsem se do své ložnice a spala jsem tvrdě plně si vědoma, kdo leží ve vedlejší místnosti.

--

Probudila jsem se do nejkrásnější vůně, která se kdy linula mým bytem. Zmatená jsem vklouzla do papučí a vyšla jsem z ložnice. Ashley byla v kuchyni a vařila na sporáku. Vzhlédla a okamžitě zachytila můj pohled.

“Brý ráno, sluníčko,” ušklíbla se.

“Ahoj,” odpověděla jsem. “Co má tohle všechno znamenat?”

“Dělám snídani! Pořád máš ráda francouzský toust, ne?”

„Jo,“ řekla jsem a usmívala jsem se tomu, že si pamatovala má oblíbená jídla. Podívala jsem se na prázdnou psí misku na žrádlo po mé levici a vzpomněla jsem si, že musím vzít Bennyho ven. Jako by mi četla myšlenky, do toho Ashley skočila.

„Nakrmila jsem Bennyho a vzala ho ven.“

„Jo?“ zeptala jsem se.

„Jo, myslím, že jsem ráno vstala trochu brzy.“

„Ash, neměla jsi tohle všechno dělat,“ pověděla jsem a cítila jsem se provinile, že ve svém volnu prakticky otročí.

„Chtěla jsem. Chci říct, že potom, co jsme usnuly na gauči, to bylo to nejmenší, co jsem mohla udělat,“ řekla. „Mimochodem dík, že jsi mi tu dovolila zůstat.“

„Žádný problém. Můžu s něčím pomoci?“

„Ne-e. Už končím.“ Dodržela slovo a o pár minut později jsme seděly u stolu a cpaly si pusy jídlem. Dobře, já si cpala pusu jídlem.

„Zapomněla jsem, jak moc mi chybělo tvoje vaření,“ pověděla jsem jí s plnou pusou francouzského toustu.

„Přiznej, že jsem nejlepší,“ ušklíbla se.

„Fajn, fajn, jsi nejlepší. Jak to, že děláš ten toust tak dobrý? Kdykoliv si ho dělám, tak je vždycky mdlý.“

„Stačí do něj dát dobrou kombinaci skořice a dalších věcí. Můžu ti to někdy ukázat, jestli chceš.“

„Úžasný,“ poznamenala jsem. Usmála se na mě, když jsme pokračovaly v jídle.

„Tak jak vypadá typická sobota v životě Spencer Carlinové?“

„Hm… obvykle dělám nějakou práci. Pak si dám možná pauzu na kafe. Pak další práce. A pak Sex ve městě.“

„Páni, jsem tak ráda, že jsem kvůli tomuhle absolvovala celou tu cestu z L. A.!“ dobírala si mě.

„Sklapni,“ odvětila jsem rozhořčeně. Uchechtla se a napila se ze svého pomerančového džusu.

„Proč to?“

„Co?“

„To, že zůstáváš pořád doma.“

„Nevím,“ odpověděla jsem tiše. „Myslím, že se někdy nechám unést prací.“

„To není dobré.“

„Já vím.“

„Vážně… není pro tebe dobré, že se úplně stresuješ svou prací 24 hodin 7 dní v týdnu,“ řekla.

„Aspoň nekouřím.“

„Ó, to je rána pod pás, Spencer,“ žertovala a udělala obličej. „A pro tvou informaci, celý den jsem nevykouřila ani cigaretu.“

„Je teprve 10 hodin ráno, Ash,“ připomněla jsem jí. „Nicméně dobrý pokus.“

„Mm, jo, stejně to byla lež.“

„Vážně tě chtějí holky líbat, když tvoje pusa chutná jako popelník?“

„Myslím, že jsem s tím nikdy neměla problém…“

„To je nechutný. Vím, že bych nikdy nepolíbila nikoho, kdo kouří,“ řekla jsem.

„Nepolíbila?“

„Ne,“ odpověděla jsem rozhodně. „A taky bych nikdy nechodila s kuřačkou.“ Chvíli na mě civěla, jako by něco zvažovala, než znovu promluvila.

„V každém případě… chceš si se mnou dneska vyrazit?“

„Ne.“

„Um, dobře-“

„Dělám si srandu, Ash! Ježiš… samozřejmě, že si dneska vyrazíme.“

„Já vím,“ ušklíbla se.

„Ne, naprosto sis myslela, že to myslím vážně!“

„To není pravda.“

„Jo, je! Měla jsi ten výraz ve tváři…“

„Jaký výraz?“ zeptala se.

„Ten, co máš vždycky, těsně předtím, než se začneš červenat. Nemysli si, že jsem zapomněla.“ Obrátila oči v sloup a pořád se usmívala od ucha k uchu.

Každopádně se potřebuju obléci a vysprchovat se a tak.“

„Já taky.“

„Dobrá, tak já zamířím zpět do hotelu… co kdybys mi zavolala, až budeš připravená jít?“ navrhla.

„Ne, ty mi zavolej. Vždycky ti to trvá dýl.“

„Jo, to je pravda,“ smála se. „Uvidíme se později, Spencer.“

„Nemůžu se dočkat.“

„Slibuješ, že tě uvidím?“ zeptala se.

„Samozřejmě,“ pověděla jsem jí, když jsem jí upřeně hleděla do očí a cítila to, co se zdálo být strachem. Neviděla jsem ji vystrašenou hodně dlouhou dobu. „Ash…“

„Omlouvám se. Neměla jsem… prostě jsem… nevím,“ koktala.

„To je v pořádku.“

„Jen, že… potom, co se stalo posledně…“

„Já vím,“ odvětila jsem okamžitě. Ticho na chvíli naplnilo vzduch kolem nás.

„Dobře, zavolám ti, až budu připravená.“

„Jo. Ať ti to netrvá celý den,“ škádlila jsem ji, což se ukázalo jako úspěšné, když se Ashley znovu začala usmívat.

„Nic neslibuju,“ žertovala. „Tak pak.“

„Pa, Ash.“

Když jsem za sebou zavřela dveře, tak jsem si nemohla pomoc, ale cítila jsem, jako by z místnosti zmizelo trochu tepla, když vyšla ze dveří. Ale pak jsem začala přemýšlet o tom, co řekla, co myslela tím „potom, co se stalo naposled.“ Vzdychla jsem a dovolila paměti, aby mě vzala zpět.

~

I když jsme se rozešly před dvěma lety, tak jsme spolu mluvily poměrně často a viděly se možná 2 krát nebo 3 krát ročně. Ale k dnešnímu dni jsem Ashley neviděla asi 10 měsíců, což bylo neobvyklé i s ohledem na vzdálenost mezi námi. Naštěstí měla dnes večer vystoupení v Nashvillu, a zatímco to nestihnu, kvůli škole a práci, tak potom půjdeme společně na drink.

Dostala jsem se do restaurace včas, ale ona už tam čekala. Přiběhla a věnovala mi obrovské objetí.

„Ahoj, cizinče!“

„Čau, Ash! Jaké bylo tvé vystoupení?“

„Dobré, dobré. Ale nemůžu říct, že jsem nebyla trochu roztržitá,“ přiznala.

„Jo? Kvůli čemu?“ ušklíbla jsem se.

„No, víš… kvůli té holce, se kterou jsem se dnes večer měla setkat. Blond vlasy, modré oči, opravdu nádherná… neviděla jsi ji?“ zlobila.

„Tomu nevěřím,“ žertovala jsem.

„To je docela škoda. Myslím, že si tedy můžu vyrazit s tebou.“ Byla to stejná písnička pokaždé, když jsme se viděly. Nepřetržité flirtování, které otevřelo cestu nepříjemným pohledům, nevyřčeným pocitům a… jak víte… VÍCE nepřetržitému flirtování. A to se stávalo více frustrujícím, jak plynul čas. Nemohla jsem popřít fakt, že pokaždé, když jsem ji uviděla, jsem ji prostě chtěla vzít zpět do svého bytu a dělat si s ní, co chci. Tolik potlačované touhy… by mohlo holku přivést k šílenství.

Ale na dnešním večeru bylo něco, co se zdálo být jiné. Bylo více „náhodných“ dotyků, více přetrvávajících pohledů, více sexuálních narážek, než normálně. Ne, že bychom Ashley a já byly někdy normální.

Mluvily jsme a pily do noci, a když jsme konečně opustily bar, tak jsme byly obě opilé, přesto si užívaly přítomnost té druhé.

„Takže… co teď?“ zeptala jsem se.

„Co kdybys, um… mi ukázala, kde bydlíš?“ navrhla.

„Vážně?“ Ušklíbla se a naklonila se blíž. Mohla jsem cítit její teplý dech na uchu. Ach a taky jsem mohla cítit vůni alkoholu. Na to nelze zapomenout.

„Konkrétně tam, kde spíš…“ uculila se nad překvapeným pohledem v mém obličeji a prohodila paži přes mou. Byla jsem omráčená, ale přesto jsem nás vedla zpátky ke mně domů. Vzhledem k naší úrovni střízlivosti, nám to pěšky domů zabralo dobrou hodinu a půl. Dvakrát jsme se ztratily a musely zastavit v McDonald’s, než si Ashley načůrá do kalhot. Bohužel to znamenalo, že když jsme se vrátily zpět, tak jsme obě začaly střízlivět.

Přesto jsem čekala, že nás Ashley zavede přímo do ložnice, ale místo toho sebou flákla na gauč, sundala si boty a posadila se se zkříženýma nohama na polštář. Poklepala na místo vedle sebe a já se posadila vedle ní. Paže se mi neúmyslně otřela o její a než jsem si to uvědomila, tak propletla naše prsty a ruku vtiskla přímo do mé. Dívala se na mě a obličej jí zdobil drobný úsměv, který jsem jí okamžitě oplatila.

„Hodně jsi mi chyběla,“ řekla.

„Taky jsi mi chyběla.“

„Přeju si, abys tu nebydlela,“ přiznala. Povídejte něco o zabijáku nálad. Poklesla mi hlava téměř hanbou. Nechtěla jsem se na ni podívat, ale brzy jsem ucítila její prsty pod mou bradou otáčejíc mou hlavu tváří k ní. „Hej, nemyslela jsem to tak.“

„Ano, myslela.“

Na chvíli se odmlčela. „Možná,“ odvětila.

Nejsem si úplně jistá, co se stalo mému zdravému rozumu, ale než jsem si to uvědomila, tak jsem se nakláněla blíž a blíž k Ashley. Naše rty se nejprve něžně otřely, a pak trochu intenzivněji. Přitáhla jsem si ji, když přenesla ruce na mou tvář a nakonec zaujala pozici zcela na mně. A já si nestěžovala.

Neexistují žádná slova, která by mohla popsat, co jsem v tu chvíli cítila. Její rty na mých, naše jazyky zápolící o nadvládu… To bylo do doby, než, jak jinak, začal vyzvánět telefon. Neochotně jsem jí dovolila se odtáhnout, když zalovila ve své kapse pro svůj mobil.

„Co?... jo, jsem, um, právě teď… dnešní večer šel dobře… vím… Vím… ano… v poledne, slibuju… dobře, zatím.“ Zaklapla telefon a chvíli si mlčky hrála s anténou.

„Je… všechno v pohodě?“ zeptala jsem se.

„Co? Je. Jen můj manažer… mi připomíná, že zítra ve 12 odjíždíme.“

„Aha.“ Myslím, že mě tak úplně nedošlo, že odjede tak brzy. Ale tak znovu, opravdu jsem nebyla zrovna hlubokomyslná, zatímco jsem ji líbala.

„Jo. Tak, um… bych nejspíš měla jít,“ řekla. Cítila jsem, jak mi s tím prohlášením mizí trochu života pryč. Vstala a trochu si narovnala sukni. Bylo to teď nebo nikdy.

„Počkej,“ vyhrkla jsem. Zastavila se a se zvědavým pohledem ve tváři se otočila. Vstala jsem a šla pár kroku k ní. „Proč, um… nezůstaneš přes noc?“

„Nemyslím si, že je to dobrý nápad.“ Otevřela jsem pusu, abych protestovala, něco řekla, ale nevyšel žádný zvuk. Před dvěma hodinami mě v podstatě žádala, abych se s ní vyspala. Před deseti minutami jsme se líbaly. Co jsem udělala? Kde jsem udělala chybu? „Pa, Spencer.“ V jejím objetí jsem byla naprosto zamlklá a ztuhlá, pokud si toho všimla, tak nic nepoznamenala. A než jsem se nadála, byla pryč.

Tu noc jsem docela dlouho plakala. Cítila jsem jako naprostý tragéd, ale nemohla jsem si pomoci. Nejen, že jsem ze sebe udělala totálního hlupáka, ale ona odešla… nechtěla zůstat a odešla. Nebyla jsem si jistá, který den byl horší… jestli tenhle nebo ten, kdy jsme se na dobro rozešly. Protože potom přinejmenším došlo k nějakému ospravedlnění toho, k čemu došlo. Kolem 1:30 jsem dostala smsku. Od Ashley. Psalo se v ní: ‘Marriott, pokoj 310. Snídaně @10:30?‘ Jestli jste si mysleli, že jsem před tím byla zmatená, tak to vynásobte 15 a tak jsem se právě cítila zmatená. Ale možná jsem neměla být. Pojď sem, běž pryč… obvyklá Ashleyina strategie.

Odepsala jsem: ‘Dobře,‘ a to bylo vše. S hlavou bušící od pláče a z množství emocí, které mi proudily hlavou, se mi tak nějak podařilo usnout.

Netrvalo to dlouho. Nervózní očekávání mě drželo po většinu noci, ale stejně jsem nebyla tak unavená. Kolem 8 jsem se vysprchovala a připravila se. Snažila jsem se zmírnit situaci, bylo to jen setkání s Ashley na snídani, ne? Ale nedokázala jsem nebýt puntičkářská při líčení a vybírání oblečení. Nemohla jsem popřít fakt, že jsem pro tohle chtěla vypadat dobře.

Zatímco Marriott byl jen 10 minut pěšky, tak jsem vyšla v 9:45 s úmyslem vzít cestou kelímek kafe. Nezabralo to moc času a do hotelu jsem dorazila kolem 10. Pomyslela jsem si, že bych možná mohla jet nahoru, možná bychom si mohly promluvit o včerejším večeru nebo tak. Vyjela jsem výtahem do 3. patra a šla chodbou rozhlížejíc se po čísle 310. Pár dveří před místem, kde jsem byla, opouštěla atraktivní blondýnka pokoj. Vlasy měla vytažené do rozcuchaného drdolu a zapínala si několik zbývajících knoflíčků na své sukni. Věnovala mi letmý úsměv, když jsme se míjely… bylo naprosto jasné, že se alespoň někdo včera večer bavil. V duchu jsem se ušklíbla, ale veškeré předchozí pocity zvědavosti a zájmu se vytratily, když jsem zjistila, ze kterého pokoje ta dívka vyšla. Zářily na mě číslice 3, 1 a 0, které mi vzaly srdce a roztrhaly ho na malé kousky.

Na minutu jsem byla paralyzována. Nemohla jsem se hnout, nemohla jsem jít… jen jsem tam v šoku stála. Ale po chvíli jsem udělala jedinou věc, která se zdála být správná. Otočila jsem se zpět k výtahu a odešla jsem.

Pořád jsem byla v šoku, když jsem se vrátila domů. Kolem 10:45 volala Ashley, pravděpodobně zjišťovala, kde jsem. Vypnula jsem vyzváněcí tón a o patnáct minut později jsem telefon vypnula, když volala už 10 krát. Šla jsem znovu spát, doufaje, že po dobrém zdřímnutí mi bude tohle všechno připadat jako sen. Nebo noční můra.


13

Setřásla jsem ze sebe ty hrozné pocity a rozhodla se, že sprcha bude nejlepší, předpokládala jsem, že mě stékající voda jak fyzicky, tak emocionálně očistí. Myslím, že se to tak nějak podařilo. Byla jsem čistá, ale pořád jsem se cítila zahanbeně. Než jsem měla čas o věcech ještě víc popřemýšlet, tak mi začal vyzvánět mobil. Přišla jsem k němu a dumala, kdo to je. Nepřipadalo v úvahu, aby už by byla Ashley připravená.

„Haló?“ zeptala jsem se, aniž bych se obtěžovala zkontrolovat jméno volajícího.

„Ahoj, Spencer!“

„Čau, Michelle. Co se děje?“

„No, nic moc. Ale vždycky je milé být probuzena telefonátem od nejlepší kamarádky,“ řekla. Fajn, teď měla mou pozornost.

„Ashley ti volala?“

„Jo. Žárlíš?“

„Hm, ani ne… vzhledem k tomu, že jsem ji právě před půlhodinou viděla,“ připomněla jsem jí.

„Vím. Takže… bavíš se?“

„Jo, bavím,“ připustila jsem. „A ona?“

„Co myslíš?“ zeptala se Michelle.

„Doufám, že ano.“

„No, řeknu to takhle. Když mi volala, tak jsem prakticky mohla po telefonu slyšet, jak se usmívá. A ani si nemyslím, že je to fyzicky možné. Takže blahopřeju: pomohla jsi Ashley vzdorovat zákonům fyziky… nebo gravitace, nebo něčemu tomu podobnému.“

„Díky,“ odvětila jsem se zahihňáním.

„Kdykoliv.“

„Takže…“

„Hádám, že bys chtěla víc informací?“

„Nebyl to můj záměr, ale posluž si,“ žertovala jsem.

„Hm… uvidíme, jestli budu schopna Ashley dobře citovat…“ začala. Uběhla chvíle, než jednu promyslela. „Ach, už to mám. V jednu chvíli se mě zeptala, jaký je nejjednodušší způsob, jak přestat kouřit… víš, jako náplast, nebo žvýkačka, hypnóza… A pak jsem se jí zeptala, proč, a ona jako 'no, studuješ medicínu, měla bys tyhle věci znát.' Ale samozřejmě jsem se snažila, aby s tím přestala už roky, takže vím, že v tom musí být ještě něco. A pak řekla, 'Spencer říkala, že by nikdy nechtěla být s někým, kdo kouří.' “

„To řekla?“ zeptala jsem se nevěřícně. Byla jsem zcela a naprosto ohromená.

„Jó.“

„Páni. Takže… to znamená…“

„Že chce být znovu s tebou?“

„No, jo.“

„Nevím… ačkoliv vždycky se jí můžeš zeptat.“ Jo, jasně. Jako bych se jí zeptala na tohle potom, co jsme spolu strávily jeden den poprvé po letech. „Musím ale už jít. Práce volá.“

„Počkej-“

„Pa, Spencer!“ řekla zvesela. Někdy uměla být tak zlá. Opravdu jsem nevěděla, co si o té nové informací myslet. Vyznělo to, jako by se mnou chtěla Ashley být… ačkoliv jsem možná slyšela jen to, co jsem slyšet chtěla. Ashley… Bože, nikdy jsem si nepomyslela, že bychom byly znovu v takové situaci. Všechno bylo právě teď tak komplikované. Možná by se ale věci vyjasnily, kdybychom spolu strávily trochu víc času. Povzdechla jsem si a šla jsem se znovu připravovat na odpoledne.

Když uplynula hodina plná nervózního očekávání, rozhodla jsem se jí zavolat, abych zjistila, jak se věci mají. Zvedla to po jediném zazvonění.

„Ahoj,“ řekla jsem.

„Ahoj, Spencer… omlouvám se, že mi to trvá tak dlouho. Právě se mi ozvali z kanceláře a pověděli mi, že musím být v úterý večer zpět v L. A. Byla jsem na telefonu, abych se z toho vykroutila, ale nemůžu. Vážně mě to moc mrzí.“

„Jé, nedělej si s tím starosti,“ ujistila jsem ji, i když jsem vlastně byla trochu zarmoucená, když jsem slyšela, že odjíždí tak brzy.

„Prostě si budeme muset užít následujících několik dní co nejvíc, ne?“

„Správně.“

„No, um… za chvíli bych měla být připravená. Chceš si se mnou dát spicha tady?“

„Jasně. V jakém jsi pokoji?“ zeptala jsem se.

„704.“

„Dobrá. Chceš, abych teď vyrazila?“

„Jo, to by bylo fajn.“

„Dobře, no, uvidíme se tedy za chvilku,“ pověděla jsem jí.

„Nemůžu se dočkat.“

„Pa, Ash.“

O deset minut později jsem stála před jejími dveřmi. Byly jsme v jiném městě, v jiném hotelu… byla v jiném pokoji… ale tak nějak se ta scéna zdála být příliš známá. Když jsem zaklepala, téměř jsem očekávala, že na zaklepání odpoví náhodná dívka. Ale běda, mýlila jsem se, přišla Ashley oděná jen v ručníku s vlasy stejně tak mokrými jako její pokožka.

„Ahoj! Pojď dál,“ řekla. Usmála jsem se na ni a vešla jsem do místnosti. Nebo spíš do apartmá.

„Páni, tohle místo je tak hezké!“

„Já vím, že?“

„Prakticky je velké jako můj byt!“ žertovala jsem. V odpověď se zasmála.

„Udělej si pohodlí… jen se potřebuju osušit a obléct se a tak,“ pověděla mi, když se vytratila do další místnosti apartmá.

Nerozpakovala jsem se porozhlédnout se po pokoji. Zdál se být normální. Laptop měla na stole, různé páry bot byly na podlaze a bunda přehozená na pohovce. Co mě opravdu zaujalo, byly lahvičky. Tři oranžové lahvičky s prášky stály na krbové římse. Nikdy předtím jsem nevěděla, že Ashley bere léky nebo vitamíny nebo něco takového. Přistoupila jsem plná zvědavosti. Jediné jméno, které jsem rozpoznala, byl Zoloft, antidepresivum.

„Takže jsi našla mé pilulky na hlavu.“ Otočila jsem se za zvukem jejího hlasu a měla jsem pocit, jako bych byla právě přistižena, jak dělám něco, co bych neměla.

„Um…“

„Bez obav, Spencer, vážně mi to nevadí,“ ujistila mě. Šla, dokud nebyla vedle mě. „Jedny z nich jsou na alergie.“

„Nevěděla jsem, že jsi na něco alergická.“

„Jo, to ani já, asi až do minulého roku,“ smála se. „Ale jen na pyl.“

„Aha,“ odvětila jsem.

„A ty dvoje další jsou pro mé duševní zdraví,“ řekla se smíchem. V odpověď jsem přikývla, nejistá si tím, co říct. Chtěla jsem vědět, na co konkrétního jsou, ale nikdy bych neměla odvahu se zeptat. „Vím, co ten výraz znamená.“

„Co?“

„Nechvalně známý ‘chci to vědět, ale nechci vypadat, že slídím‘ pohled Spencer Carlinové.”

„Jsi blázen,“ odvětila jsem, když jsem zatřásla s úsměvem hlavou. Teprve po chvilce jsem si uvědomila, že to nejspíš nebyla nejlepší volba slov.

„Vlastně jsem,“ smála se. „Musela jsem chodit k terapeutovi, když jsem byla na odvykačce. Myslím, že si pamatuješ můj postoj k terapiím.“

„Pamatuju,“ odpověděla jsem se smíchem.

„Takže dokud je beru a nemám žádné další problémy, tak musím každých 6 měsíců chodit pro nové recepty.“

„Aha.“

„Už jsi vyvedená z míry?“

„Trochu,“ připustila jsem.

„Myslím, že si taky pamatuješ můj postoj k vyvádění tě z míry.“

„Hm… máš to ráda?“

„Miluju to!“ smála se. „Jen jsem si je vlastně potřebovala vzít. Budu nachystaná za pár minut.“ Vzala lahvičky z římsy.

„Dobře.“

S ničím dalším pro mě zajímavým, co by odvrátilo mou pozornost, jsem se posadila na gauč a čekala na Ashley. Dodržela své slovo a o pár minut později se vynořila oblečená, aby zapůsobila a byla připravená jít. Nemohla jsem si pomoc od zírání. Pokud si toho všimla, nedala to najevo.

„Připravená?“ zeptala se.

„Jo.“

„Tak kam jdeme?“

„Jé… um… no… vlastně nevím,“ vykoktala jsem. „Co bys ráda podnikla?“

„Je mi to fuk, dokud u toho budeš ty.“ Naprosto jsem zrudla a sklopila hlavu ve snaze to skrýt. Jestli se mi snažila pomoci vymyslet, co dneska budeme dělat, tak na to šla špatně. Úplně jsem ztratila nit.

„No, um…“

„Pořád tě ráda přivádím k červenání.“

„A pořád to umíš velmi snadno,“ připomněla jsem jí se stále červeným obličejem. Uculila se a posadila se vedle mě.

„Můžu se tě na něco zeptat?“

„Určitě.“

„Proč jsi vůbec nepřišla?“ zeptala se.

„Co tím myslíš?“

„Na snídani… v Nashvillu.“

„Aha.“ Myslím, že jsem případně tuhle otázku měla očekávat. „Um… no, přišla.“

„Ty jsi… přišla?“

„Jo. Ale pak jsem odešla,“ pověděla jsem jí.

„Proč?“

„Protože jsem se cítila… v rozpacích. Kvůli tomu večeru předtím,“ lhala jsem.

„Aha,“ odpověděla. Přikývla jsem a spráskla ruce. „Tak proč jsi v prvé řadě souhlasila, že přijdeš?“

„Předtím jsem nebyla v rozpacích.“

„Dobře…“

„Nebyla jsem v rozpacích dokud… dokud jsem neuviděla tu dívku… vycházet z tvého pokoje.“ Trochu vykulila oči, jako by tuhle odpověď nečekala. Chvíli jsme seděly v nepříjemném tichu.

„Omlouvám se,“ řekla nakonec.

„Za co?“

„Že jsi to viděla.“

„Ale ne za to, že jsi to udělala?“ zeptala jsem se.

„Nevím.“ Nemohla jsem se na ni dívat. Civěla jsem před sebe a přála si, abych byla kdekoliv jinde na světě, než tam, kde jsem právě byla.

„Myslím, že bych měla jít…“ vstala jsem, ale ona mě popadla za zápěstí a tahala mě zpět.

„Počkej,“ naléhala. „Možná se omlouvám za to, že jsem to udělala. Nevím. Ale není to tak, že jsme byly spolu, Spencer.“

„To není to důležité!“

„Tak co je?“

„Raději jsi strávila noc s nějakou náhodnou holkou než se mnou!“ Vykřikla jsem, když se mi oči začaly plnit slzami.

„Spencer, to vůbec není pravda.“

„Vážně? No, málem jsi mě oblbla.“

„Víš, o kolik jednodušší je vyspat se s někým, na kom ti nezáleží?“ zeptala se. Otřela jsem si slzu z tváře. Nemyslela jsem si, že na to čeká odpověď. Trapně jsem tam stála, čekajíc, až řekne něco dalšího. „Nikdy bych nebyla schopna se s tebou jen vyspat s vědomím, že tě znovu bůhvíjak dlouho neuvidím. Nikdy bych si nedovolila ti to udělat, Spencer.“ No, myslím, že tohle byla správná odpověď. Nebo aspoň tak správná, jak by mohla nějaká odpověď být. „Není to tak, že bych s tebou nechtěla být, Spencer. Věř mi, že to nikdy nebyl ten případ. Jenže… jsem nemohla, víš?“

Přikývla jsem, když jsem se posadila zpět vedle ní.

„Ale chápu, proč ses neukázala… no, proč ses ukázala a odešla. Měla jsem ti to říct, než jsem opustila tvůj byt na koleji.“

„Dobře,“ řekla jsem nakonec. Ta odpověď pro mě byla víc než dostačující.

„Jo?“

„Jo,“ potvrdila jsem. Malý úsměv, který jsem jí opětovala, si pohrával s její tváří.

„První nepříjemná konverzace za námi!“ žertovala.

„Naprostá pravda,“ souhlasila jsem. Usmála se ještě víc a přesunula se trochu blíž a vtáhla mě do objetí. Nemohla jsem si pomoci, ale všimla jsem si, jak normální bylo objímat ji. Také jsem si nemohla pomoci, ale všimla jsem si, jak dlouho to objetí trvalo. Když jsme se nakonec odtrhly, obě jsme měly ve tvářích absurdně široké úsměvy.

„Takže…“ začala.

„Takže…“ zopakovala jsem.

„Um… chceš jen zůstat a poflakovat se? Mohly bychom si objednat pokojovou službu a sledovat hotelové porno… je k popukání.“

„Hm… ano, na pokojovou službu, ne, na hotelové porno,“ řekla jsem, zatímco jsme se obě smály.

„Rozumím. Můžeme si jen povídat. Pravděpodobně stejně proděláme během pár hodin další nepříjemnou konverzaci,“ řekla s úsměvem.

„To zní dobře.“


14

O hodinu později jsme stále seděly na gauči a právě jsme dojedly oběd. Byla jsem úplně nacpaná a nemyslela jsem si, že bych byla schopná vstát, i kdybych se o to pokusila. Ashley vstala, ve skutečnosti se o to pokusila, ale téměř okamžitě padla zpátky.

„Jak poznáš, že ti praskne žaludek?“ zeptala se.

„Nevím… jak?“

Nevím. Ptala jsem se tebe,“ odvětila.

„Ach… myslela jsem, že říkáš vtip!“ přiznala jsem. Smála se a se zasténáním se opřela.

„Fajn… tak mě to nech dokončit. Že ti praskne žaludek, poznáš, když se pokusíš vstát, ale spadneš zpátky na zadek.“

„Ten se ti povedl,“ škádlila jsem ji. „Opravdu. V duchu se směju, Ash.“

„Není to anekdota. Chci říct, že kdyby hořela budova, co bychom si počaly? Nemůžeme se hnout, takže vstát a utéct by mohl být trochu problém.“

„Pravda.“

„Ale víš, jestli se mám spálit na škvarky, tak jsem ráda, že budeš se mnou,“ řekla.

„Dík!“ dělala jsem si srandu a snažila jsem se chovat tak, jako by ta věta neměla víc než jeden význam.

„Kdykoliv.“ Usmála se a mě poskočil žaludek, což nebylo zrovna to nejlepší, když zvážíme, jak moc jsem byla právě najezená. „Uf… to mi připomíná, jak jsem ti pekla k narozeninám dort a rozhodly jsme se, že by bylo fajn ho rozříznout na půl a zjistit, kdo dokáže svou polovinu sníst první.“

„Jo! To jsem s přehledem vyhrála!“

„Jen proto, že jsem se v polovině skoro udávila!“ zdůraznila, když jsme se obě smály a vzpomínaly, jak to bylo vtipné.

„A potom jsme byly obě zaneřáděné dortem.“

„Hm… pak byla sprcha…“ odpověděla a od ucha k uchu se zakřenila.

„Jo,“ zrudla jsem. To bylo poprvé, co jsem měla sex ve sprše.

„Až na to, že kousky dortu ucpaly odpad a my musely objednat instalatéra, aby to spravil,“ smála jsem se, když jsem si tu situaci v hlavě přehrávala.

„Ale byly to narozeniny plné zábavy.“

„To jsem ráda,“ odvětila jsem.

„Všechny mé narozeniny s tebou byly zábavné,“ připustila jsem. Ona se v odpověď usmála.

„Přála bych si, abychom jich mohly mít víc,“ řekla jsem.

„Já taky.“

„Pamatuješ na mé osmnácté?“

„Samozřejmě! Byla jsi děsně naštvaná, protože tvoje máma měla přes noc nějakýho chlápka a nedovolila ti být v domě, i když jsi měla narozeniny.“

„A pak jsem si vzpomněla, že mi je 18 a právě jsem zdědila hromadu peněz. Jo a byla jsem natolik stará, abych si legálně pronajala hotelový pokoj,“ ušklíbla se.

„To taky.“

To byla teprve zábava!

„To byla,“ uznala jsem.

„Rozhodně to byly ‘nejlepší narozeniny vůbec‘,“ zvolala.

„Jsem ráda, že jsem ti mohla být k dispozici,“ žertovala jsem

„Ó, slečno Carlinová, znamenalo to, co si myslím, že znamenalo?“

„Jsi blázen,“ řekla jsem s úsměvem.

„Jsem,“ ušklíbla se.

„Tvoje narozeniny jsou brzy, že?“

„Od pondělka za tři týdny. Fuj. Bude mi 26… fuj!“ zachvěla se.

„26 je jen o rok starší než 25.“

„Jo, ale 26té narozeniny jsou první, co jsou blíž k 30, než k 20. To je hnus. Nikdy jsem si nemyslela, že budu takhle stará!

„Klídek. Nevypadáš ani o den víc než na 20.“

„Beru to jako kompliment.“

„To byl kompliment,“ pověděla jsem jí.

„No, děkuju ti,“ usmála se. Místnost naplnilo trapné ticho. Opravdu jsem nevěděla, co říct, nebo co dalšího podniknout, takže jsem jen seděla, doslova jsem palci mlela mlýnek a čekala, co se stane. Ale nic se nestalo, takže jsem si odkašlala a převzala pro jednou iniciativu.

„Takže… um… co přesně děláš? Mám na mysli, ve tvé práci,“ zeptala jsem se.

„V podstatě jen hudební produkci. Příležitostně psaní písní, ale opravdu nerada rozdávám své písničky… nemám z toho dobrý pocit.“

„Jsou lidi, se kterými pracuješ… víš, slavní?“

„Někteří z nich jo,“ odpověděla s úsměvem. Byla jsem v pokušení zeptat se na jména, ale to by se zdálo být trochu ubohý. I na mě.

„Přemýšlíš někdy, že se vrátíš ke koncertování?“

„Nevím. Někdy ano. Myslím, že je pořád příliš brzy. Rány ještě nejsou zcela zahojené, víš?“

„Co přesně se stalo? Chci říct, že se všechno z ničeho nic prostě nedařilo?“ zeptala jsem se.

„Více méně. Když vyšlo první album… tak byly recenze skvělé, album se prodávalo úžasně, prakticky byly všechny dny našeho turné vyprodané… bylo to jako sen. A pak nevím… myslím, že to byla kombinace věcí. Moje nahrávací společnost změnila producenty mezi prvním a druhým albem a druhý chlápek byl opravdu kretén. Stěží věděl, co dělá a já a on jsme měli potyčku při každém rozhodnutí. Není to zcela jeho vina, ale obrovská část toho, proč CDčko dopadlo tak, jak dopadlo, byla kvůli němu. Nicméně… CD jsme vydali, recenze byly smíšené, většinou špatné… ale žádná z písniček se skutečně neujala a to se stěží prodávalo. Nedosáhlo ani top 50. Lidé začali říkat, že jediný důvod, proč jsem to dotáhla tak daleko, byl kvůli tomu, kdo byl můj táta. A věci šly od této chvíle z kopce,“ vysvětlila.

„No, nikdy jsem žádné z tvých alb nekoupila. Ale myslím si, že jsi skvělá,“ namítla jsem a rozpačitě jsem se uculila. Ona se v odpověď usmála.

„Díky.“

„Pořád jsi pro mě vymýšlela krátké písničky.“

„Vymýšlela, že?“ dumala.

„Jo. A taky jsi obvykle zpívala, když sis myslela, že neposlouchám. Ale já vždycky poslouchala,“ přiznala jsem. Její obličej nabral světle růžové barvy, ale myslím, že se jí podařilo udržet si kontrolu.

„To je dobré vědět,“ odvětila se zazubením. „Ale co ty… jaké je být právničkou a tak?“

„Je to v pohodě.“

„Zníš opravdu nadšeně,“ řekla sarkasticky.

„Jo, nejsem si jistá. Nevím… chci říct, myslím, že jsem chtěla být právničkou, protože jsem si myslela, že budu mít možnost pomáhat lidem, kteří si sami nedokáží pomoci. Možná jsem si to jen idealizovala, ale myslela jsem, že kdybych měla právnický titul, tak bych mohla skutečně dělat něco užitečného,“ pověděla jsem jí. „Poslední dobou mám prostě pocit, že pomáhám bohatým hajzlům bojovat proti jiným bohatým hajzlům.“

„No, když to říkáš takhle…“

„Není to tak špatné,“ usmála jsem se. „Prostě mám tak trochu pocit, jako bych se zaprodala.“

„Tak proč se nestaneš jednou z těch veřejných advokátů?“

„Protože, pokud bych to udělala, tak bych si nemohla dovolit bydlet kdekoliv poblíž Manhattanu,“ odpověděla jsem „Vlastně bych si vůbec nemohla dovolit bydlet kdekoliv.“

„To je asi pravda.“

„To je.“

„No, možná jednoho dne skončíš s někým, kdo má dost peněz na to, aby se o tebe postaral, a ty budeš moci být jakýmkoliv právníkem, kterým chceš být.“ Intenzivně na mě hleděla, bez náznaku žertování v hlase. Trochu mě to děsilo.

„Jo… možná.“ Pak jsem se rozhodla, že se znovu pokusím vstát. Ze všech svých sil jsem se zvedla z gauče. Byla to akce, která skončila úspěchem.

„Kam jdeš?“ zeptala se Ashley.

„Nikam. Jen jsem chtěla zjistit, jestli bych dokázala vstát.“

„No, pak tedy blahopřeju! Pomohla bys mi nahoru?“ Zvedla ruce a po chvilce jsem ji za ně chytila.

„Připravená?“ zeptala jsem se a snažila se zapomenout na to, že Ashley a já jsme se nyní držely za ruce.

„Jo. Jedna, dva, tři!“ Zatáhla jsem, ale nezdálo se, že by se Ashley vůbec snažila. Pohnula se sotva o centimetr a seděla a jen se smála. „Měla bys vidět svůj obličej!“

„Co?“ zeptala jsem se, když se dál smála.

„Vypadáš, jako by tě někdo požádal, abys zvedla koně, nebo tak něco. Tvůj obličej byl šílený!“ Nechala jsem ji ještě trochu víc smát a všimla jsem si, že ještě nepustila mé ruce.

„Fajn, tak proč tentokrát nezavřeš oči?“ navrhla jsem.

„To zní dobře. Dobře, jdeme na to. Jedna, dva, tři!“ Tentokrát se zvedla z místa a než jsem se nadála, tak se hroutila, se zavřenýma očima, přímo na mě. Abych se vyhnula pádu, tak jsem jí rychle pustila ruce a přesunula své k jejím bokům a stabilizovala ji dřív, než mě mohla převrátit. Bohužel (nebo naštěstí, záleží na tom, z jakého úhlu pohledu se na to díváte), to znamenalo, že nejenže na mě bylo v podstatě přitisknuto Ashleyino tělo, ale mé ruce spočívaly sugestivně na jejích bocích. Otevřela oči a okamžitě zaznamenala pozici, ve které jsme byly. S jejími rty si pohrával drobný úsměv.

„Myslím, že jsi mnohem silnější, než si pamatuju,“ řekla. Ihned jsem zčervenala jako blbka, kterou jsem.

„J-jo… myslím, že ano.“ Než můj obličej shořel zevnitř, Ashley zeširoka otevřela oči a nafoukla tváře, čímž udělala nejsměšnější obličej, co jsem kdy viděla. Vybuchla jsem smíchy a přitom jsem ji pustila ze svého sevření.

„No, teď když se znovu můžeme hýbat… co kdybychom šly nakupovat?“ navrhla a culila se od ucha k uchu. Jednoduše jsem přikývla a byly jsme pryč.

Naštěstí se náš nakupovací výlet obešel bez trapnosti a složité konverzace. Bohužel jsem však utratila příííliš mnoho peněz. Myslím, že jsem si pomyslela, že je na čase omladit si šatník… nemluvě o tom, že jsem prostě musela koupit všechno, na co Ashley řekla, že mi to v tom sluší. V posledním obchodě, do kterého jsme šly, jsem přistoupila k pokladně, abych zaplatila tričko a náramek, který jsem si brala. Ashley ke mně přistoupila a strčila pokladní svou kreditní kartu dříve, než jsem měla možnost podat svou.

„Co si myslíš, že děláš?“ zeptala jsem se.

„Dávám ti dárek!“ odpověděla šťastně.

„Ash, nemusíš-“

„Považuj to za svůj narozeninový dárek.“

„Ale moje narozeniny jsou za dlouho!“

„Vím. Vynahrazuji ti narozeniny, které jsme prošvihly,“ pověděla mi.

„No, pak mi radši dovol ti něco koupit, protože jsem si docela jistá, že jsme taky prošvihly několik tvých.“

„V žádném případě!“ vykřikla. „Přestaly jsme spolu mluvit po mých narozeninách. Považuj tohle za tvůj dárek k narozeninám z toho roku.“

„To je ta nejsměšnější věc, co jsem kdy slyšela.“

„Možná, ale hádej, co? Už je vyúčtováno! Vyhrála jsem!“ řekla škodolibě.

„Fajn, ale radši věř, že ti tenhle rok dám pořádný dárek.“

„Proti tomu nic nemám.“

„Co chceš?“ zeptala jsem se. Usmála se, a pak zavěsila paži do mé. Ten náhlý kontakt a bezprostřední blízkost byly téměř příliš na to, abych to zvládla.

„Víš, co mám ráda,“ pověděla mi a ušklíbla se. Než jsem měla čas detailně rozebrat ten komentář, tak mě táhla do Starbucks. „Potřebuju kofein.“ Dostaly jsme se do fronty a naštěstí mě nechala zaplatit oba nápoje. Ta pohodlná křesílka, co jsou v každém Starbucks, která jsou většinou pořád obsazená, byla volná a my se obě, každá do jednoho, posadily čelem k sobě. Poté, co jsem si odložila tašky a ujistila se, že jsou přístupné jen mně, jsem si zkontrolovala hodinky a zaznamenala, že už bylo 17:30. Benny bude muset jít brzy ven.

„Je všechno v pohodě?“ zeptala se.

„Cože?“

„Právě sis kontrolovala hodinky,“ podotkla.

„Jé, jo… jen jsem se chtěla ujistit, že se vrátím včas, abych vzala Bennyho ven.“

„Mohly bychom teď odejít, jestli chceš.“

„Ne, to je v pohodě. Má močový měchýř z oceli,“ vtipkovala jsem. Usmála se a usrkla ze svého nápoje.

„Takže… jak vypadá typický sobotní večer v životě Spencer Carlinové?“

„To vůbec nechceš vědět.“

„Nech mě hádat… začíná to Sexem a končí městem?“

„Bingo!“ řekla jsem.

„Co kdybychom zašly do klubu nebo tak něco?“

„Opravdu nechodím do klubů.“

„Vím. To je ten problém,“ smála se.

„Vážně tomu neholduju,“ argumentovala jsem. „Krom toho kluby v New Yorku dříve než o půlnoci neotvírají. To je doba, kdy chodím spát.“

„Jeden večer tě nezabije, Spencer.“

„Vím, ale chci říct, že jsem tě neviděla 4 roky. Proč bych chtěla jít někam, kde tě ani nebudu schopna slyšet?“ zeptala jsem se. Trochu se usmála, a pak přikývla.

„Dobrý postřeh.“

Potom, co jsme vypily naše pití, jsme zamířily zpět. Asi 30 sekund po té, co jsme vyšly ven, si Ashley zapálila cigaretu. Podívala jsem se na ni a zvědavě jsem zvedla obočí.

„Nedívej se na mě tak. Je šest a tohle je dneska moje druhá cigareta.“

„Myslím, že je to dobře,“ odvětila jsem.

„Zatraceně dobře!“ zvolala. „Takže… teď, když cokoliv hlasitého nepřipadá v úvahu, co budeme dneska večer dělat?“

„Nevím. Navrhla bych ještě několik repríz, ale nechci tě znovu nudit,“ řekla jsem. „Proč nezavoláme Aidenovi?“

„Hm… ne. Co kdybychom si zkusily znovu zajít na večeři a uvidíme, co dál?“

„Dobrá, ale nic neslibuji, co se týče spontánních záchvatů pláče během jídla,“ žertovala jsem.

„Hej, to mi nevadí! Minulý večer skončil skvěle bez ohledu na to, co se stalo.“

„Jo… myslím, že jo,“ hloubala jsem.

Zanedlouho jsme skončily před jejím hotelem. Trapně jsem tam stála a nevěděla, zda očekává, že půjdu s ní nebo ne, nebo zda se vrátí do mého bytu, nebo zda se tentokrát vydáme každá svou cestou.

„Takže…“

„Takže…“

„No, můžu na večeři udělat rezervaci, jestli chceš,“ nabídla. „Je to na sobotu nejspíš dost na poslední chvíli, ale můžu nahodit pár jmen, aby se zadařilo.“

„Dobře. Takže… prostě… mi zavolej, až budeš vědět podrobnosti?“

„Zavolám. Zatím, Spence.“

„Pa. A díky za dárek!“

„Kdykoliv.“


15

Potom, co jsem nakrmila Bennyho a vzala ho na pěkně dlouhou procházku, jsem si sedla s hromadou mých spisů, abych udělala nějakou práci. Nebyla jsem vůbec s ničím pozadu, ale část mě měla pocit, jako bych měla každý den alespoň něco z práce udělat… myslím, že byste to mohli považovat za můj nikotin. Sotva jsem se ale posadila, když mi začal vyzvánět telefon.

„Ahoj, Ash,“ řekla jsem potom, co jsem zkontrolovala jméno volajícího.

„Čau, Spence,“ odpověděla. „Fajn, tak věci se mají takhle. Máme rezervaci v Nobu na 20.30… jsem dobrá nebo ne?“

„V Nobu? Jako… v tom originálním?“

„Jo!“

„Páni… jo… jsi dobrá!“ pověděla jsem jí.

„Tak jsem si myslela, že bych se mohla nachystat, a pak přijít k tobě… tak pro mě není šance, že se cestou tam ztratím.“

„Samosebou! Jen právě dělám nějakou práci, ale přijď, kdykoliv budeš připravená.“

„Dobrá. Uvidíme se pak.“

„Pa, Ash.“

Když jsem zavěsila, tak jsem si sedla zpátky na své místo a snažila se přemýšlet o tom, co dělám. Bylo bolestně zřejmé, že mezi námi stále něco bylo, bez ohledu na naši minulost, vzdálenost, naše zaměstnání a cokoliv jiného, co bylo proti nám, nebo bylo proti nám předtím (což byl sám o sobě relativně významný seznam). Stále měla schopnost činit mě šťastnější, než za celá léta, něco, co se zdálo být pro ni snadné. Když jsem byla s ní, začínala jsem mít pocit, jako že jsem znovu úplný člověk. A zatímco jsem si nemohla být jistá, měla jsem podezření, že jí taky nevadí být mi tak moc na blízku. Zmatenější, než kdy předtím a neschopná se soustředit, jsem odložila svou práci a rozhodla se nachystat. Myslela jsem, že bych si na sebe mohla vzít to, co mi Ashley koupila, v kombinaci s jednou z mála krátkých sukní, které jsem si uchovala od vysoké. Trochu víc jsem se nalíčila a o dvacet minut později jsem byla připravená. Téměř, jako na zavolanou, zazvonil zvonek u dveří. Ani jsem se nesnažila skrýt svůj úsměv, když jsem je šla otevřít. Byla tam Ashley a vypadala jako vždy skvěle.

„Ahoj,“ pozdravila jsem ji a ustoupila za dveře, aby mohla jít dál.

„Ahoj i tobě.“ Jakmile jsem zavřela dveře, tak jsem mohla cítit, jak na mě zírá. Otočila jsem se k ní a všimla si jejího výrazu.

„Co je?“ zeptala jsem se.

„Nic! Jen vypadáš-“

„Je to příliš?“

„Ne! Vůbec ne. Vypadáš úžasně, Spence.“

„Aha… děkuju ti,“ řekla jsem a snažila se ze všech sil nečervenat (ale žalostně jsem neuspěla). Dál na mě zírala, když se usmála a zatřásla hlavou. „Co?“

„To nechceš vědět…“ odpověděla a stále se culila. Rozhodla jsem se vzít ji za slovo.

„Jsi tak divná!“ smála jsem se.

„Vím. Je to součást mého šarmu,“ vtipkovala, když zamrkala řasami. „Tak jsi připravena jít?“

„Jo.“

Jakmile jsme opustily budovu, tak Ashley prostrčila paži skrz mou a věnovala mi přitom úsměv, který jsem jí, samozřejmě, okamžitě oplatila.

„Pořád nechápu, jak to, že ještě nejsi zadaná, Spencer. Chci říct… jsi téměř dokonalá.“

„To zdaleka není pravda,“ odvětila jsem.

„To rozhodně je. Jsi krásná, chytrá, vtipná, normální, a v podstatě nejmilejší člověk, které jsem kdy poznala.“ Díky Bohu byla venku tma, protože jsem si byla docela jistá, že byl můj obličej rudý jako hasičské auto. Sklopila jsem hlavu, nechtěla jsem navázat oční kontakt.

„Stejně si nemyslím, že je to pravda,“ pověděla jsem jí. „Ale děkuju ti.“

„Nemáš zač.“ Místo toho, abych mohla vidět výraz jejího obličeje, se mé oči soustředily na taxi, které přijíždělo k nám. Rozpojila jsem naše paže a vyběhla k silnici s rukou nahoře mávajíc na taxi, aby zastavilo. Naštěstí jelo k nám a zastavilo. Vlezly jsme dovnitř a já dala řidiči adresu do restaurace.

„Omlouvám se za to… ale je to docela daleko a v tomhle městě není zrovna snadné získat taxi,“ vysvětlila jsem.

„Bez obav. Tak kde jsme to byly? Jasně… povídaly jsme si o tom, jak jsi dokonalá.“

„Ne… ty jsi to říkala a já nesouhlasila,“ objasnila jsem.

„Jasně. No, jen říkám, že holka jako ty, by neměla být sama.“

„Proč jsi ty pořád sama?“ zeptala jsem se.

„Jsem si docela jistá, že to už jsme řešily. Už nejsem na vztahy,“ připomněla mi.

„Ach ano,“ bylo vše, co jsem dokázala říct. Naštěstí taxík zastavil před restaurací a já rychle podala řidiči odpovídající množství peněz. „Jsem ráda, že jsi mě to nechala zaplatit.“

“Jo, tak to pak zaplatím za večeři,“ ušklíbla se.

„Ne, nezaplatíš. Půjdeme na půl.“

„Ne é.“

„Uvidíme!“ pověděla jsem jí.

„To je výhrůžka, slečno Carlinová?“

„Možná.“ Uculila se a pak mi vtiskla na tvář nečekanou pusu. Fajn…

Jak se ukázalo, tak Ashley dnes večer byla v podivně láskyplné náladě. Uspořádání stolu muselo pomoci, protože jsme byly hned vedle sebe, tvářemi ven. Občas se jen naklonila a dala na chvíli hlavu na mé rameno, nebo pokud jsem řekla něco vtipného, tak nahnula čelo k mé tváři a nešikovně se v té pozici smála… někdy mě krátce líbla na tvář, když se odtáhla. Opravdu jsem si nebyla jistá, jak na to reagovat. Na jednu stranu mi v břiše poletovali motýli pokaždé, když jsme udělaly takový kontakt… na druhou stranu při každém takovém kontaktu se úroveň mého zmatku zvýšila desetkrát. Vztahy na dlouhou vzdálenost nebyly zrovna naší silnou stránkou a Ashley mi předtím v podstatě řekla, že by si nikdy nedovolila mít se mnou jen sex, pokud by věděla, že se později nebudeme vídat. Když jsme dojedly večeři (což bylo v podstatě nejlepší jídlo, jaké jsem kdy předtím jedla), dostaly jsme se do taxíku a obě jsme se vydaly zpět do mého bytu. Ashley trvala na tom, že když nepůjdeme do klubu, tak mě přiměje být vzhůru stejně tak pozdě. Vzaly jsme Bennyho ven, zrovna tak jako předtím. Ale tentokrát se Ashley zdržela kouření.

„Jsem ráda, že s tím končíš,“ pověděla jsem jí, když jsme se vracely do mého bytu.

„Jsem ráda, že jsi ráda.“

„Kdy jsi začala?“

„Kouřit?“ tázala se.

„Jo.“

„Jé, já nevím. Myslím, že na odvykačce, ale chci říct, že jsem kouřila předtím… jen, víš, nepotřebovala jsem to nebo tak. Ale na odvykačce to nějak nahradilo všechno ostatní svinstvo, na kterém jsem byla,“ vysvětlila. Vstoupily jsme do předsíně a já odepnula Bennyho vodítko, abych mu umožnila pobíhat po bytě.

„Na, um… na čem jsi byla?“

„Na čem jsem nebyla?“ odvětila se smíchem a snažila se odlehčit situaci. „Bože, víš, ani si nejsem zcela jistá. Zpočátku jsem hodně experimentovala. A pila… hodně. Ale myslím, že naposled, co jsem byla zapsaná na odvykačce, tak to byl heroin. To je fuk. Podělala jsem to.“

„Na heroinu?“

„Jo,“ řekla. „Nejsem na to hrdá, ale víš, stalo se. Není nic, co s tím teď zmůžu. Neříkej mi, že se tady do mě pustíš.“

„Ne, nepustím. Každý někdy něco zpacká.“

„Jo.“

„Ale jsem šťastná, že jsi teď v pořádku,“ pověděla jsem jí.

„Jo. Já taky.“ Usmála se na mě chabě.

Prošla jsem do kuchyně, otevřela chladničku a vytáhla dvě láhve vody. Jendu jsem jí podala a posadily jsme se na gauč. Otevřela tu svou a dlouze se napila, ale z nějakého důvodu, jsem nemohla otevřít tu svou. Když si všimla mého zápolení, tak vrátila víčko zpět na svou, vzala mou a snadno ji otevřela.

„Břídile,“ popichovala mě.

„Hej, uvolnila jsem ji pro tebe, vejtaho.“

„Jo, jo. Když to říkáš… slabochu.“ Usmála jsem se na ni a napila se trochu vody.

„Víš ty, co?“

„Co?“

„Myslím, že je dobře, že jsme spolu mluvily, než jsme se viděly. Jen tak to nebylo všechno najednou a tak,“ řekla jsem.

„Jo, máš pravdu. I když to bylo jen několikrát.“

„Jo.“ Opravdu jsem neměla co říct, tak jsem jen pravidelně upíjela vodu, i když jsem neměla vůbec žízeň.

„Takže, um, musím se k něčemu přiznat,“ řekla nakonec. O-ou.

„Co?“

„Ve skutečnosti jsem nepřijela do New Yorku kvůli práci.“

„Opravdu?“ zeptala jsem se a předstírala jsem zmatení, ačkoliv jsem si byla pěkně jistá, že jsem věděla, kam to směřovalo.

„Jo. Přijela jsem prostě, protože… jsem tě chtěla vidět,“ přiznala. Vědoucně jsem se usmála, byla jsem za to přiznání ráda.

„Já vím.“

„Víš?“ zeptala se. Do prdele. Michelle mě přiměla slíbit, že to neřeknu.

„No, jo. Chci říct… že to, um… není tak, že bys od té doby pracovala… od doby, co jsi sem přijela.“ A pak jsem si vzpomněla, že tu byla jen jeden den a půl. Byla jsem mrtvá.

„Předpokládám, že ti to řekla Michelle?“

„Nic jsem neřekla.“

„Bez obav. Neřeknu to na tebe,“ řekla s úsměvem, který jsem jí okamžitě opětovala.

„Ash?“

„Jo?“

„Dík.“

„Žádný problém,“ odvětila. Zhluboka jsem se nadechla, než jsem objasnila, co jsem chtěla.

„Ale opravdu. Posledních několik měsíců pro mě bylo… no, opravdu mizerných… a prostě osamělých. A pak jsi zavolala a já vím, že to bude znít pošetile, ale… rozveselilo mě to. A teď, když jsi tady… mám pocit… nevím… mám pocit, jako bych se znovu bavila,“ připustila jsem. Než jsem měla čas se cítit zahanbeně za to všechno, co jsem řekla, ucítila jsem kolem sebe ovinutou její paži a naklonila jsem se jí do náruče. Poprvé za velmi dlouhou dobu, jsem si dovolila uvolnit se v její přítomnosti. Zabořila jsem tvář do ohybu jejího krku a očekávala, že se přiženou slzy… ale nepřihnaly. Cítila jsem, že na mě někomu záleží víc, než kdy od doby, co jsem posledně viděla svou rodinu. Takhle jsme se držely dlouho, a když jsme se nakonec odtáhly, tak mi vlepila něžný polibek na tvář.

„Vždycky jsem tu pro tebe, Spence. Vždycky. Dokonce, i když jsou 3 ráno a ty nemůžeš usnout a jen chceš s někým mluvit… jsem tu. Bez ohledu na cokoliv.“

„Děkuju ti,“ pověděla jsem jí, když jsem se usmála a zadržovala slzy. Úsměv mi opětovala a něžně mi otřela tvář svou dlaní a prsty.

„A jestli někdy něco budeš potřebovat… cokoliv. Vždycky tu budu.“

„Proč?“ Nemohla jsem si pomoci, ale zeptala jsem se.

„To je zdaleka nejhloupější otázka, kterou jsem od tebe kdy slyšela.“

„Ne… ne, není.“

„Ano, je,“ trvala na tom. „Minulost je minulostí, Spence. Co se stalo, stalo se. Není třeba se tím zabývat, jasný?“

„Dobře.“ Věděla jsem, že obě mluvíme o mém odchodu do Nashvillu na vysokou.

„Víš, když jsem byla na odvykačce, můj cvokař mi pověděl, že jsem se vždycky zaměřila na věci, které se pokazily… na negativní. Řekl, že bych měla zkusit přemýšlet o všem v dobrém… jako, že je sklenice poloplná a tak. To byla pravděpodobně jediná dobrá rada, kterou jsem kdy od cvokaře dostala. Chci říct, že je to naprostá pravda. Především s námi. Chci říct, že dobré věci, které se staly, naprosto převažují nad jakoukoliv špatnou… takže prostě opravdu musíme vzpomínat na všechno, co jsme udělaly správně, kdykoliv budeme myslet na to, co se pokazilo. A udělaly jsme toho hodně správného.“

Usmála jsem se na ni a uvažovala o tom, co řekla. Byla to pravda… když jsme byly spolu, tak to bylo úžasné. Jednoduše řečeno. Tak proč jsem pořád musela vzpomínat na náš rozchod? Proč jsem nechala negativní vměšovat se do mých pozitivních vzpomínek?

„Spence?“

„Jo?“

„Na co myslíš?“ zeptala se. Vzhlédla jsem k ní a znovu se usmála.

„Kdo jsi a co jsi udělala s Ashley Daviesovou?“ řekla jsem, jen napůl žertovně. Smála se a poplácala mě na koleno.

„Ashley Daviesová, kterou jsi znala, trochu vyrostla.“

„Trochu?“

„Jo, jen trochu. Pořád jsem stejně okouzlující holka, jakou jsem vždy byla,“ řekla a naklonila s úsměvem bradu ke stropu.

„Což je v podstatě tvůj vlastní osobní způsob, jak říct, že máš pořád libido třináctiletýho kluka? Dobírala jsem si ji.

„Hej! To si vyprošuju! A v každém případě je to teď čtrnáctiletého.“

„Jé, promiň,“ žertovala jsem. „Ale jsem ráda, že ses tak moc nezměnila… vážně mi nevadilo tvoje já na střední.“

„Jo, mě tvoje také ne,“ usmála se.

„Pamatuješ, jak jsme se poprvé seznámily? Chci říct, opravdu seznámily. Tenkrát v tělocvičně?“

„Samozřejmě, že pamatuju. Protože jsem do tebe o dvě hodiny později byla zamilovaná,“ řekla se smíchem.

„Vážně?“

„No tak, Spencer, už jsem ti to řekla dřív. Krom toho netrvalo tak dlouho se do tebe zamilovat…“ znovu jsem znachověla a myslela jsem, že mi obličej zůstane stejně červený, dokud neodejde. Myslím, že to by to zjednodušilo.

„S tebou to samý,“ pověděla jsem jí. „Což je důvod, proč nemůžu uvěřit, že jsem někdy opustila L. A.“

„Spencer, přestaň… prostě to nech být, jasný? Nezáleží na tom… chci říct, podívej, kde jsme právě teď.“

„Kde jsme?“ vyhrkla jsem. Má otázka ji očividně trochu zaskočila. Ale měla jsem právo se na to zeptat, potom, jak se ke mně celý večer chovala… téměř jako bychom byly znovu pár. Byla jsem zmatená, a jestli někdo věděl proč, tak to byla ona. Chvíli si to promýšlela.

„No… jsi v New Yorku a já jsem v L. A… není víc dalších míst, kde můžeme být.“

„Já vím.“ Sklonila jsem hlavu, styděla jsem se za svůj krátký záchvat optimismu. Ale ona ji prstem, který mi položila pod bradu, zvedla.

„Ale, víš… právě teď… jsme obě tady… takže… možná…“ nepochytila jsem zbytek toho, co řekla. Soustředila jsem se příliš pozorně na to, že se s každým slovem nakláněla blíž a blíž ke mně. Popravdě tak soustředěně, že když jsem ucítila, jak mě její ruka uchopila za tvář, tak jsem překvapením nadskočila. Nezdálo se, že by ji to upoutalo. Naše oči zůstaly spojené do okamžiku, kdy jsem ucítila její rty něžně, jemně, sotva se dotknout mých. Když kontakt skončil, tak jsem znovu otevřela oči a doufala, že jí dám najevo, že mi to nevadilo. Zda tomu porozuměla, či ne, to se nikdy nedovím. Ale znovu se naklonila a dala mi trochu méně jemný polibek na rty. Přála jsem si, abych mohla lépe reagovat, ale byla jsem příliš soustředěná na to, že jsme se opravdu líbaly, než abych udělala něco třeba jen vzdáleně smysluplného. Několik slov mohlo správně popsat, co jsem v tu chvíli cítila. Čtyři roky. Čtyři dlouhé roky a my se do dvou dnů líbaly. Jako kdyby mohla skutečně vycítit, co jsem si myslela, tak se znovu odtáhla. Na tváři se jí objevily známé emoce (a na mé také, jak jsem očekávala). „Je to v pohodě?“ zeptala se.

„Jo,“ zašeptala jsem neúmyslně. Ona se uculila a něžně mi pohladila palcem tvář. Tentokrát jsem se já přiblížila k ní a iniciovala kontakt. Srdce přebylo kontrolu mozku a během chvilky jsem měla ruce zamotané v jejích hnědých kadeřích… a nezdálo se, že by jí to vadilo. Objala mě paží kolem pasu a přitáhla si mě k sobě ještě blíž, když jsem ucítila její jazyk lehce prosit o vstup. Kým jsem byla, abych ho zamítla? Postupem času se polibek jen rozvášnil. V jednu chvíli jsem ucítila její ruce vklouznout pod mé tričko. Zatímco jsem nechtěla nic víc, než ji mít, znovu ji mít celou, musela jsem to zastavit. Bezdechu jsem se odtrhla.

„Ash…“

„Je to příliš, vím,“ promluvila s odulými rty.

„Není to tak, že bych nechtěla… jen že…“

„Nemůžeme,“ řekla.

„Správně.“ V tomto okamžiku byste pravděpodobně mohli krájet napětí ve vzduchu. Srdce mi bušilo a já doufala, že neomdlím, nebo tak něco.

„Je pozdě… nejspíš bych se měla vrátit.“

„Ne… prosím, ne,“ požádala jsem ji a přála si, abych nezněla tak naléhavě. „Zůstaň tu znovu přes noc.“ Mlčky jsem se modlila, aby neodpověděla dalším ‘to není dobrý nápad.‘ Nemyslím si, že bych to unesla.

„Dobře.“ Vydechla jsem úlevou, čehož si samozřejmě všimla. „Ty mě tu chceš mít jen proto, abych ti udělala snídani, viď?“

„Prokoukla jsi mě,“ dělala jsem si legraci a usmívala se.

„Mohla bych si půjčit nějaké pyžamo nebo tak něco?“ zeptala se.

„Jo, pojď se mnou.“ Vstaly jsme a já zamířila k ložnici s Ashley v závěsu. Přešla jsem ke svému šatníku a vytáhla tepláky a tričko, které si vzala.

„Jen si zajdu do koupelny,“ řekla.

„Dobře… když otevřeš skříňku, tak by tam měl být nový kartáček na zuby, který si můžeš vzít. Použij cokoliv, co potřebuješ.“

„Díky.“ Usmála se a zmizela v koupelně. Rychle jsem se převlékla, posadila se na postel a čekala, až bude hotová. Všechno bylo jeden velký zmatek. Chovala se, jako by mě chtěla, řekla mi, že by to nikdy nefungovalo, políbila mě… rozhodla jsem se, že dneska večer už o tom přemýšlet nebudu. Ashley by to mohla vyřešit, kdyby chtěla, a to se zjevně nestane. O pár minut později se objevila a bylo trochu divné vidět ji oděnou v mém oblečení.

„Všechno je to tvoje,“ řekla s úsměvem. Úsměv jsem oplatila a vešla jsem dovnitř, abych provedla svůj pravidelný večerní režim, když jsem si vyčistila zuby. Když jsem se vrátila, tak už v mém pokoji nebyla. Pomyslela jsem si, že si šla ven zakouřit, ale když jsem vyšla z místnosti, tak jsem si uvědomila, že tomu tak vůbec není. Klečela zády ke mně a drbala Bennyho na břichu. Pro jiné lidi by něco takového nic neznamenalo, ale pro mne ano. Opřela jsem se o rám dveří a cítila jsem se nevysvětlitelně emocionálně, při pozorování této scény, nepovšimnuta. Uplynula chvíle a ona ho několikrát poplácala na břiše, vstala a on se překulil a udělal totéž. Rychle jí olízal ruku, aby pokračovala.

„Dobrou noc, Benny,“ řekla mu s náznakem smíchu v hlase. Pořád jsem se dívala, když se otočila. „Hej… nevěděla jsem, že tu stojíš.“ Usmála jsem se na ni.

„Myslím, že tě má rád.“

„Je roztomilý,“ odvětila a usmívala se, když šla ke mně. „Ne tak roztomilý jako majitelka, ale přesto dost roztomilý.“

„Děkuju ti.“ A co byste řekli, znovu jsem se červenala! To je ale náhoda.

„Takže… zase gauč, že?“

„Um… no… chci říct… cítím se špatně… že bych tě donutila spát na gauči, když bys prostě mohla jít zpátky do pohodlné postele svého hotelu,“ pověděla jsem jí.

„Neé, to je v pohodě, Spence. Včera v noci jsem spala dobře.“

„Jsi si jistá?“

„Naprosto.“ Pak mě překvapila, když mi dala cudnou pusu. „Dobrou noc.“

„Dobrou noc,“ odpověděla jsem a můj úsměv byl odrazem jejího.


16

Spánek se toho večera nedostavil snadno. Pokaždé, když jsem zavřela oči, jsem si představila, co se právě mezi námi na gauči odehrálo. Mozek se pak zapnul a připomněl mi, že nevyhledávala vztah (a navíc na dálku) a já znovu otevřela oči. Po několika minutové přestávce cyklus pokračoval. V určité chvíli jsem to prostě vzdala. Rozsvítila jsem a vytáhla hromadu složek, na kterých jsem pracovala a doufala, že se nakonec unavím natolik, abych usnula. Nápad také fungoval, dokud se asi za půlhodiny neotevřely dveře. Ashley nakoukla hlavou dovnitř. Tento čin mi připomněl jinou dobu, kdy Ashley nakoukla hlavou skrze jiné dveře v jiné potencionálně trapné situaci.

~

Během jarních prázdnin v maturitním ročníku na střední škole se moji rodiče (na návrh terapeuta, se kterým se scházeli) rozhodli, že bychom měli jet všichni na dovolenou. A tím my, myslím, oni dva, já, Ashley a Clay a Chelsea, kteří na vysoké měli jarní prázdniny ve stejnou dobu jako my, Glen naneštěstí ne. Ashley váhavě přijala pozvání poté, co jsem ji poprosila, aby jela. Zatímco ona a moje matka došly k jakémusi nevyřčenému příměří, tak jste nemuseli být chytráci, abyste věděli, že ani jedna z nich se netěšila na přítomnost té druhé na celý týden, i když to bude týden strávený na krásných Bahamách.

Let mezi těma dvěma přinesl první chvíle napětí. Je ironické, že jsem seděla v řadě pro tři, hned mezi Ashley a mou matkou. Když letadlo vzlétlo, tak Ashley vzala mou ruku a pro podporu ji stiskla, jelikož věděla, že nejsem fanouškem létání. Moje máma pohlédla na naše spojené ruce a hlasitě si odkašlala. Ashley mi pak pustila ruku, ale já se naklonila, abych zašeptala.

„Tohle bude dlouhý let.“

„Tohle bude dlouhých sedm dní,“ odpověděla. Vytáhla svůj iPod, podala mi jedno sluchátko a otočila kolečkem, aby našla svou požadovanou píseň. Široce jsem se usmála, když jsem uslyšela úvodní melodii „Chci držet tvou ruku“ a opřela jsem se a poslouchala jsem. Když byla píseň u konce, tak mi podala iPod. Hádám, že budeme komunikovat skrze píseň. Mou volbou byli Beach Boys „Nebylo by to hezké“ a ona přikývla, jako by souhlasila, že by bylo hezké, kdybychom byly starší. Hra (nebo raději konverzace) pokračovala, do Ashleyina pátého nebo šestého výběru písně, kterou byli The Doors „Dotkni se mě.“ Jako by to moje matka mohla slyšet, tak mi poklepala na rameno a ukázala, abych si vyndala sluchátko.

„Půjdu si na chvíli sednout ke tvému otci. Myslím, že je vedle něho volné místo,“ pověděla mi.

„Dobře.“ Věnovala nám dvěma poslední pohled, když si rozepnula bezpečnostní pás a odešla. Ashley vypnula iPod a usmála se.

„Uf. Čarodějnice je pryč,“ žertovala.

„Bacha. Čarodějnice by se mohla každou chvíli vrátit.“

„Risknu to…“ naklonila se a zmocnila se mých rtů svými ve vášnivém polibku. „Možná, že těch sedm dní vůbec nebude tak špatných.“ Tentokrát jsem ji políbila já a dovolila jsem si vypustit všechny myšlenky na to, kde jsme a jak dlouho jsme se líbaly. Takže když se Ashley najednou odtáhla, tak jsem se otočila a čelila své matce, která se vrátila z mini-výletu od mého otce. Můj obličej nabral temně červený odstín a nebyla jsem vůbec překvapená, když si sebrala své věci a beze slova znovu odešla.

„Omlouvám se, Spence,“ řekla tiše.

„Ne, byla to moje vina.“

„Myslíš, že je opravdu naštvaná?“

„Už mě to ani nezajímá,“ odpověděla jsem. Byly to více než 2 roky od toho večera, kdy nás načapala. Bylo na čase, aby se přes to dostala.

Konečně jsme přistáli a pronajali si dodávku, do které se nás vešlo všech šest. O třicet minut později jsme se ubytovali a stáli v hale a čekali, až zjistíme, co podnikneme dál.

„Dobře, tak k uspořádání pokojů,“ začal můj táta. „Proč si je prostě děcka nevyberete sami?“

„Ne, Arthure, to si nemyslím. Chelsea, zlato, vadilo by ti sdílet pokoj s Ashley?“ zeptala se moje matka. Nemohla jsem jí uvěřit. Nejenže, nás rozdělila, ale jsem si poměrně jistá, že se jen ZAPOMNĚLA zeptat Ashley, co si myslí.

„Samozřejmě, že ne,“ odpověděla Chelsea a vřele se na Ashley usmívala.

„Dobře, takže Spencer, ty budeš tedy mít pokoj se svým bratrem,“ řekla. „A děkuju ti, Chelsea. Vím, že to není ideální, ale jsem si jistá, že stejně většinu dne budeme mimo pokoj.“ Z matčina veřejného projevu neslušnosti mi spadla brada. Chystala jsem se něco říct, když mě Ashley zarazila.

„To je v pohodě, beruško,“ zašeptala.

„Ale-“

„Nestojí to za to,“ políbila mě na tvář a spěchaly jsme, abychom chytily výtah se zbytkem rodiny. Naštěstí byl pokoj mých rodičů asi o pět pokojů dál od pokojů „děcek“, které spolu (také naštěstí) sousedily.

„Proč si na chvilku neodpočineme, a pak se sejdeme u výtahu v 19 hodin na večeři?“ navrhnul můj táta. Všichni souhlasili a šli jsme do svých pokojů (někteří z nás neochotně). Vzdychla jsem a hodila jsem tašku na podlahu a flákla sebou na postel. Clay se tázavě díval.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se.

„Jsem v pohodě… nic proti tobě. Máma je prostě zase taková mrcha.“

„Jo, všimnul jsem si,“ smál se. „Ale pokud ti bude líp, tak Chelsea a já jsme taky odděleni.“

„Vím… jen nemůžu vystát, jak s Ashley jedná. Nemůžu uvěřit, že tohle říkám o své vlastní matce, ale kdy dospěje?“

„To ti nemůžu říct… ale, hej, jsme na Bahamách!“ zvolal. Usmála jsem se jeho pokusu stočit rozhovor k nekonfrontačnímu tématu.

„Kolik času máme do večeře?“

„Pár hodin.“

„Zdřímnu si… vzbuď mě, když se bude dít něco důležitého?“

„Vzbudím,“ uchechtnul se. Zavřela jsem oči a lehce jsem vytuhla, když mě dohnala únava, která tak často doprovází létání.

Byla jsem probuzena tím, že jsem ucítila přistát na mé posteli váhu. Pomalu jsem otevřela oči a usmála se nad tím, co jsem uviděla. Ashley byla na boku, čelem ke mně a usmívala se od ucha k uchu.

„Překvapení!“

„Ahoj, Ash. Co se děje,“

„Chels a já jsme zorganizovaly tajnou výměnu pokojů. Clay je právě teď tam,“ vysvětlila.

„Takže jsme…“

„Samy? V hotelovém pokoji na Bahamách? Ano, věřím, že jsme!“ Usmála se a okamžitě se na mě obkročmo posadila, spletla naše prsty, když jsem dál ležela na posteli. „A věřím, že bychom téhle výhody mohly plně využít… nemyslíš?“

„Myslím.“ Stáhla jsem ji dolů a vydala jsem tiché zasténání, když se naše rty setkaly. Když jsme se políbily, tak jsem pomalu postupovala v odstraňování jejího tílka a posadila se, takže pro mě mohla udělat totéž. Naše ruce se potulovaly a rty byly spojené a žár rostl s každou minutou. Věděla jsem, že jsme se chystaly zajít trochu dál a já na to úzkostlivě čekala. Dokud jsem, samozřejmě, neuslyšela zaklepání na dveře.

„Kdo je to?“ zeptala jsem se a snažila jsem se zklidnit.

„To jsem já,“ řekla moje matka. „Proč jsou ty dveře zamčený?“

„Díky Bohu,“ zašeptala jsem k Ashley, která je musela zamknout, když vešla. Rychle jsme vstaly a znovu jsme se pokusily obléci.

„Otevři ty dveře, Spencer,“ zakřičela moje máma.

„Kurva… už jdu, mami!“ Ashley vběhla do koupelny a tiše zavřela dveře a zcela se schovala, pokud jde o moje obavy.

„Ahoj!“ řekla jsem a předstírala jsem nadšení, když jsem otevřela dveře.

„Proč bylo zamčeno?“

„Jé, um… nevím, Clay odcházel, takže jsem, um… takže jsem asi chtěla dostatečné bezpečí.“

„Proč máš tak rudý obličej?“ zeptala se. Přiložila jsem si k němu obličej… rozhodně byl trochu teplý.

„Dělala jsem sklapovačky. Na podlaze.“

„No, dobrá, stavila jsem se jen, abych ti dala vědět, že by ses na večeři měla pěkně obléknout. Restaurace je docela přepychová,“ pověděla mi, když nakoukla přes mé rameno ve snaze zahlédnout něco (nebo někoho) podezřelého.

„Dobře.“

„Kam šla Ashley?“

„Co?“

„Zastavila jsem se v Chelseanině pokoji… řekla, že odešla,“ řekla moje matka.

„Ach ano… šla do… haly.“

„Do haly?“

„Jo, zkontrolovat si svůj mail,“ lhala jsem, když jsem si vzpomněla na to, že jsem viděla nápisy s hotelovými počítači.

„Dobře, no, ujisti se, že jí řekneš, aby se na dnešní večer oblékla… vhodně.“

„Řeknu. Pa, mami.“ Než mohla odpovědět, tak jsem zavřela dveře a znovu je zamkla. To nešlo dobře, ale doufejme, že to spolkla.

„Spencer, teď ty dveře otevři.“ Nebo ne. Pomyslela jsem si, že bude pravděpodobně nejlepší, když ji uposlechnu, takže jsem je znovu odemkla a otevřela je.

„Dveře zamkněte jen večer, když oba, ty a Clay, spíte. Rozumíš?“

„Ano, mami. Nejsem hloupá.“

„Tenhle přístup se mi nelíbí, Spencer.“

„Jo, mohla bych říct totéž,“ zamumlala jsem dost tiše, takže to nemohla slyšet.

„Co?“

„Nic. Uvidíme se u večeře.“ Znovu jsem zavřela dveře a čekala, dokud neuslyším její kroky jít opačným směrem. Plácla jsem sebou na postel, nyní v naprosto mizerné náladě.

„Je pryč,“ zavolala jsem. Ashley pootevřela dveře a nakoukla, takže jí byla vidět jen hlava. Usmála se a poslala mi vzdušnou pusu… nemohla jsem si pomoci, ale uculila jsem se. Byly to maličkosti, jako tahle, jak mi Ashley vždycky byla schopná zlepšit náladu, díky kterým jsem ji milovala ještě víc. Položila jsem si hlavu na polštář a ona otevřela dveře dokořán, přišla a konečně se posadila na postel.

„Takže hádám, že by se tvojí mámě nelíbilo, kdybych se na večeři ukázala v bikinách?“ zeptala se, když jsem se tiše zasmála.

„Nejspíš ne.“

„…a teď bys měla říct ‘ale mně by se to líbilo!‘”

„Líbilo by se mi to, s rozdílem, že by to bylo vzájemně vyrušeno reakcí mojí mámy.“

„Spence, vidím, že jsem tě to dostatečně nenaučila. Nic vzájemně nevyruší mně v bikinách."

~

Ale to byla minulost a tohle byla přítomnost. Situace se změnila. Ashley tady nebyla, jak jsem předpokládala, aby mě rozveselila.

„Ahoj.“

„Čau,“ odvětila jsem. Otevřela trochu víc dveře a vstoupila dovnitř.

„Viděla jsem svítit… taky nemůžeš spát,“

„Ne, myslím, že ne. Chceš náhradní polštář nebo deku nebo něco?“

„Ach… ne, je to pohodlné… jen jsem, víš, přemýšlela,“ řekla.

„Jo… já taky.“ Přistoupila a sedla si na kraj postele, což způsobilo, že se matrace lehce promáčkla s přídavkem nové váhy. Rozhodla jsem se dát stranou složky, na kterých jsem pracovala. Mohly počkat do zítřka.

„Tak… co teď budeme dělat?“ zeptala se. Odmlčela jsem se a trochu jsem o tom přemýšlela.

„Nevím. Chci říct… jak jsi řekla… není toho moc, co můžeme dělat.“

„Jo,“ odpověděla. Uviděla jsem pohled v jejích očích a věděla jsem, že bych to znovu nemohla dovolit… protože jsem si nemyslela, že bych byla schopná to zastavit, než to tentokrát pokročí dál.

„No, um… budu se snažit usnout,“ pověděla jsem jí.

„Dobře.“ Snažila jsem se ignorovat tu trochu smutku, kterým bylo její slovo protkáno. Ale cítila jsem se hrozně špatně.

„Můžeš… um… zůstat… dneska večer tady… jestli chceš.“

„Vážně?“

„Jo,“ odpověděla jsem. „Ale… víš… ne, kvůli tomu.“

„Jak jinak,“ ušklíbla se. Slezla z postele a zhasla, když jsem se uvelebovala na jedné straně postele. Zavřela jsem oči a uvažovala, že pokud jsem chtěla usnout, tak mít Ashley ve stejné posteli, bylo nejspíš to nejhorší, co jsem mohla udělat, ale bylo mi to fuk. Protože pocit, který jsem měla, když mě políbila na krk a pak se stáhla na svou stranu postele, za to stál.

„Dobrou noc, Spence.“

„Dobrou noc.“


17

Když jsem se následující ráno probudila, nebyla jsem překvapená, když jsem našla jinak prázdnou postel. Ale byla jsem překvapená, že mě v průběhu 8 hodin začalo strašně bolet v krku. Zanaříkala jsem, posadila se a promnula si oči, aby se přizpůsobily světlu. Zaslechla jsem z venčí pokoje hluk a domnívala jsem se, že opravdu musela zůstat. Vstala jsem i přesto, že jsem cítila, že mě do konce dne bude bolet hlava a šla jsem ven. Ashley byla v kuchyni a začala něco vařit.

„Ahoj,“ řekla jsem. Vzhlédla a usmála se na mě.

„Ahoj,“ odpověděla. „Palačinky jsou v pohodě?“ Přikývla jsem v odpověď. „Benny byl venku.“

„Děkuju ti.“

„Žádný problém.“ Naplnila jsem konvici vodou a postavila ji na sporák, aby se vařila. „Co děláš?“

„Dělám čaj?“

„Nech mě to udělat.“

„Ne, Ash, vážně, zvládnu to. Je to jen vařící voda,“ naléhala jsem.

„Jsi nemocná?“

„Vůbec ne.“

„Co se děje?“

„Bolest v krku, hlavy… nejspíš jen nachlazení,“ pověděla jsem jí.

„Proč si nejdeš lehnout? Přinesu ti to, až to bude hotové.“

„Ach, ne, to je v pohodě-“

„Nech mě to přeformulovat. Lehni si,“ řekla, usmívajíc se.

„Fajn,“ vzdala jsem se, i když jsem si opravdu nestěžovala. Cítila jsem se docela mizerně. Zamířila jsem zpátky do postele a Ashley opravdu o pár minut později přišla s talířem palačinek a hrnkem čaje.

„Podává se snídaně,“ zazubila se.

„Jsi nejlepší.“ Podala mi talíř a hrnek položila na můj noční stolek. Pak se posadila na kraj postele. „Nejíš?“

„Neé, nemám moc hlad.“

„No tak, vezmi si trochu. Tohle všechno nesním.“

„Možná později,“ odvětila. Pokrčila jsem rameny a párkrát si ukousla; zase to dokázala.

„Tak dobrý,“ pověděla jsem jí s plnou pusou palačinky. Usmála se a dál sledovala, jak jím.

„Takže, um… přemýšlela jsem…“ začala.

„Mmhm?“

„No, včera večer… um… možná- možná jsme zašly moc daleko, víš? Možná jsme to, um… neměly… dělat.“ Přestala jsem jíst a podívala se na ni, ale ona se upřeně dívala dolů.

„Dobře…“ bylo vše, co jsem mohla říci.

„Myslím, že jsme tak trochu překročily hranice… přátelství. A právě teď, myslím, že obě víme, že přátelství je opravdu vše, co můžeme očekávat.“ Náhle jsem ztratila chuť k jídlu. Měla pravdu. Měla naprostou pravdu. Ale to nezabránilo bolesti.

„Jo, já vím,“ odpověděla jsem sklíčeně.

„Je to tak… že opravdu nemůžeme být víc než kamarádky, když jsme od sebe tak daleko. Nebylo by to fér… ani pro jednu z nás.“

„Já vím,“ řekla jsem znovu.

„Přála bych si, aby všechno bylo jinak, víš? Chci říct, že mi na tobě opravdu záleží, Spence.“

„Taky mi na tobě záleží.“ Znovu se usmála a dokonce se zarděla. Citlivá stránka Ashley byla ta, která promlouvala a zatímco jsem jí obvykle ráda naslouchala, tak jsem si tentokrát nebyla zcela jistá.

„Takže… můžeme být kamarádky?“

„Doufám.“

„Jo… já taky,“ odvětila. „Ale můžeme se o to aspoň pokusit?“

„Jo.“

„Bezva,“ řekla. Zvedla jsem na vidličce kousek palačinky, ale uvědomila jsem si, že už nemám hlad a dala jsem ji zpět dolů. „Chceš, abych ti to vzala?“

„Díky.“ Předala jsem to a usrkla jsem ze svého čaje, který byl na pití stále ještě moc horký.

„Vrátím se na chvíli do hotelu… víš, abych se osprchovala, převlékla a tak.“

„Dobře,“ odpověděla jsem. Přemýšlela jsem, zda to bylo takhle… zda nás včerejší večer postrčil příliš daleko do bodu, kde už mi ani nechtěla zůstat na blízku.

„Chceš, abych ti něco cestou zpět vzala?“ Zdá se, že ne.

„Ne, díky.“

„Jsi si jistá? Možná léky na nachlazení?“

„Ne, měla bych být v pohodě… ale děkuju ti.“

„Fajn. Myslíš, že bych si mohla půjčit mikinu nebo něco jen na cestu zpět? Nechce se mi brát si na sebe věci ze včerejška.“

„Jo, jasně. Na horní poličce v mém šatníku by jich pár mělo být,“ pověděla jsem jí. Přešla k němu a vyšla s jednou z mých mikin z Yale. Byla jsem šťastná, že si vybrala tuhle a ne tu z Vanderbiltu. Nemyslím si, že bych byla schopna zvládnout ironii té situace.

„Díky. Za chvíli se vrátím. Odpočiň si, dobře?“

„Dobře. Pa, Ash.“

Čekala jsem, dokud jsem neuslyšela zvuk předních dveří, a pak jsem dovolila slzám ve svých očích vyhrnout se. A ani jsem nevěděla, proč brečím. Chci říct, že věděla. Jen jsem si uvědomila, že bych neměla brečet. Proč jsem si dovolila tak moc očekávat? Ashley měla pravdu. Cokoliv vzdáleně připomínající vztah bylo naprosto nerealistické. Tak proč jsem byla tak rozrušená?

Rozhodla jsem se dát si sprchu, což se ukázalo jako zdaleka nejlepší rozhodnutí, které jsem dosud udělala. Když jsem vylezla ven, tak jsem se cítila osvěžená a překvapivě nabitá energií. Tak napůl jsem očekávala, že zavolá Michelle, ale to se nestalo. Místo toho jsem udělala to, co vždycky, když jsem byla zmatená (nebo jsem neměla nic lepšího na práci). Vložila jsem DVD Sex ve městě a začala se dívat. Za půlkou druhé epizody jsem uslyšela zaklepání na dveře. Pomyslela jsem si, že to bude Ashley, ale když jsem otevřela, tak jsem si uvědomila, že jsem se mýlila.

„Ahoj, Carrie!“ Byla jsem trochu zmatená, protože jsme se nikdy skutečně nezačaly navštěvovat v bytě té druhé.

„Čau! Slyšela jsem zapnutou televizi… tak jsem si myslela, že bych se stavila, abych zjistila, co děláš.“

„Bylo to tak nahlas?“

„Trochu jo,“ smála se.

„Ježiš, promiň. Jsem trochu nachlazená… myslím, že mám trochu zalehlé uši.“

„Bez obav. Co sleduješ?“

„Sex ve městě.“

„Dobrá volba!“ poznamenala. „Vadilo by, kdybych se přidala?“

„Vůbec ne,“ ujistila jsem ji. Usmála se a obě jsme se posadily na gauč. Začala jsem novou epizodou a my se do ní ponořily. V jednu chvíli ke konci na gauč skočil Benny a sedl si mezi nás. Mazlil se mi hlavou o klín, což šíleně lechtalo. Zaječela jsem a vstala, zatímco to Carrie sledovala a hystericky se smála. Benny si myslel, že je to hra a v podstatě mě honil. To bylo do doby, než někdo zaklepal na dveře a odvedl ode mě jeho pozornost. Znovu jsem se uklidnila, a šla otevřít… tentokrát to byla Ashley.

„Ahoj, Ash.“

„Ahoj… co se to tu děje, Slyšela jsem křik,“ smála se.

„Jo, um… Benny mě právě honil.“

„Honil tě?“

„Jo.“ Vstoupila a její výraz se okamžitě změnil, když uviděla na gauči sedět Carrie. „Vzpomínáš si na Carrie, viď?“

„Čau,“ řekla Carrie a zamávala.

„Ahoj,“ odpověděla Ashley. Pak stočila svou pozornost zpět ke mně. „Takže… hádám, že se cítíš lépe?“

„Jo… sprcha mi pomohla.“

„Aha,“ přikývla. „Tak… co jste vy dvě dělaly?“

„Jen se díváme na Sex ve městě,“ pověděla jsem jí. Začal vyzvánět telefon a Carrie zalovila v kapse a vytáhla viníka.

„Hej, zla… jo, právě jsem byla u kamarádky… jé, bezva… jo, rozhodně… taky tě miluju.“ Zavěsila a obrátila se k nám. „Promiň, že ruším večírek, ale musím jít. Zítra viď, Spencer?“

„Jo.“

„Bezva… ráda jsem tě znovu viděla, Ashley.“

„Nápodobně,“ odvětila zdvořile Ashley. Možná jsem měla halucinace, ale přísahala bych, že jsem v jejím hlase mohla slyšet náznak žárlivosti. Dveře za Carrie se zavřely a já jsem šla vypnout DVD přehrávač. „Takže… Carrie, co?“

„To je její jméno.“

„Nevěděla jsem, že jsi měla na dnešek plány.“

„Neměla. Zaslechla televizi a stavila se,“ vysvětlila jsem. „Proč na tom záleží?“

„Nezáleží. Jen jsem byla zvědavá.“

„Ty jsi tak divná,“ pověděla jsem jí se zavrtěním hlavy. Ušklíbla se a strčila si ruce do kapes. Plácla jsem sebou zpátky na pohovku a ona mě následovala.

„Takže… chceš něco podniknout?“

„Jasně. Co třeba?“

„Nevím. Chtěla jsem jít do Central Parku. Nikdy jsem tam nebyla… alespoň ne střízlivá.“

„Mohly bychom tam jít.“

„Skvělý… jsi si ale jistá, že se cítíš v pohodě?“ Zeptala se a její tvář byla skutečně znepokojená.

„Jo, díky.“

„Tak tedy pojďme!“ Usmála se, otevřela mi dveře a obě jsme zamířily ven.


18

Den byl nádherný. Z jara se začalo stávat… no, jaro a stromy se pomalu zelenaly. Park byl naplněn obvyklými běžci a batolaty, která si hrála na houpačce, zatímco jejich rodiče nebo chůvy klábosili po telefonu nebo s dalšími rodiči či chůvami. Téměř ihned, jak jsme se dostaly do parku, měla Ashley prostrčenou paži skrz mou a teď, o hodinu později, ji už musela pustit. Našly jsme volnou lavičku přímo u jezírka a já nás rozpojila, když jsem si sedala. Ale Ashley toho nehodlala nechat, protože jakmile jsme obě seděly, tak znovu naše ruce spojila. Věnovala jsem jí tázavý pohled.

„Co?“ zeptala se.

„Nic.“ Kromě smíšených signálů a neustálé změny názorů…

„Chodíš sem často?“

„Moc ne. Někdy, když je pěkné počasí, tak si jdu zaběhat. Ale je dost těžké se sem dostat.

„Je to tu moc pěkné. Nemůžu uvěřit, že jsme pořád v New Yorku.“

„Jo, já vím,“ odpověděla jsem. Jakoby si dnes už dost neprotiřečila, tak si položila hlavu na mé rameno a přisunula se blíž. „Ash…“

„Hm?“

„Přátelé… jo?“ Musela jsem to vypustit. Zvedla hlavu a vrátila se zpět do své původní pozice, ale stále nerozpojila naše paže.

„Promiň,“ řekla.

„V pohodě.“

„Přátelé mají spojené paže,“ oponovala.

„Když to říkáš,“ odpověděla jsem s úsměvem, ale nepohnula jsem se a ona také ne.

„Mám pocit, že jsem tady hrozně dlouho.“

„To fakt dík!“

„Takhle jsem to nemyslela,“ smála se. „Je to jen… já nevím. Mám pocit, jako bychom spolu ty a já nikdy nepřestaly mluvit, víš? Prostě se to zdá být přirozené.“

„Jo,“ souhlasila jsem. „Zdá.“

„Takže… kdy si myslíš, že se vrátíš do L. A.?“

„Myslíš, jako na návštěvu?“

„No, na dobro by bylo lepší,“ usmála se. „Ale návštěvu bych brala také.“

„Nevím. Od té doby, co jsem se sem přestěhovala, jsem se opravdu nevrátila.“

„O to větší důvod, abys přijela.“

„Uvidíme,“ řekla jsem.

„Překlad: ‚v žádném případě.‘”

„Sklapni!“ plácla jsem ji po ruce. „To jsem neřekla. Nemůžu si vzít dovolenou kdykoliv se mi zlíbí. Mám klienty, slyšení, práci, kterou je třeba udělat. Ráda bych přijela do L. A., ale nemůžu jen… tak… jet.“

„Jo, já vím,“ rezignovala. Chvíli jsme seděly v rozjímavém tichu a jen si užívaly výhled do parku. Cítila jsem, jak začínám mít sucho v krku a vstala jsem.

„Pojďme si dát něco k pití,“ navrhla jsem. Přikývla a také vstala.

Nakonec jsme skončily u stánku s hot dogy u jednoho ze vstupů do parku a já do sebe pěkně rychle naklopila polovinu z mé dvoudolarové láhve vody. Zbytek našeho odpoledne jsme se jen procházely parkem a povídaly si. Tak jednoduše, jak to zní, tak jsme se přes všechno bavily a naprosto se uvolnily. Pověděla jsem jí o právnické škole a své práci a ona mi pověděla o své krátkém období jako prvotřídní celebrita a o životě na cestách. Nakonec se připozdívalo a já začala být unavená. Vzaly jsme si na cestu zpět do mého bytu taxi, a když jsme se dostaly dovnitř, tak jsem sebou okamžitě flákla na gauč.

„Unavená?“

„Trochu jo,“ odpověděla jsem. Posadila se vedle mě následována Bennym, který vyskočil a sedl si vedle ní.

„Musíš zítra do práce?“

„Jo.“

„V kolik?“

„Většinou odcházím kolem 7:30,“ pověděla jsem jí.

„Fůj,“ poznamenala.

„Jo, vím,“ smála jsem se.

„Kdy se vrátíš domů?“

„V 18:00 nebo 18:30.“

„Aha.“

„Proč? Kdy odjíždíš?“ zeptala jsem se.

„Ne dříve než v úterý kolem 11… ale hádám, že zítra nebudeš mít čas.“

„Promiň.“ Nemohla jsem uvěřit tomu, že odjíždí už za den a půl. „Co třeba, um… dát zítra oběd?“

„Rozhodně,“ odpověděla s úsměvem. „Ale zítra ti připravím večeři.“

„Připravíš?“

„Jo.“

„No, normálně bych vznesla námitku, ale jsi skoro ta nejlepší kuchařka, kterou znám, takže budu muset říct, že mi to nevadí.“

„Dobře, protože bych ne nebrala jako odpověď,“ řekla. V tu chvíli začal Benny kňučet, takže jsem vstala a nasypala mu do misky nějaké jídlo. Hltal to, jako vždy a já vzala jeho vodítko a když dojídal, tak jsem mu ho připnula k obojku. Beze slova šla Ashley za mnou po schodech dolů ven a zapálila si cigaretu, jakmile jsme tam byly.

„Kolikátá je to dnes?“

„Jen třetí,“ odpověděla.

„Jen?“

„Jo… proč? Co je na tom špatného?“

„Je to o tři víc, než by mělo,“ pověděla jsem jí s úšklebkem.

„Hej, nebuď na mě taková. Jsou to jen 2 dny. Slibuju, že až se uvidíme příště, tak budu oficiálně nekuřák.“

„Co když se neuvidíme další 4 roky?“

„To se nestane,“ řekla přísně.

„No, dobře.“ Usmála se a potáhla si ze své cigarety.

„Michelle bude velmi pyšná… mám na mysli to, že s tím skoncuju. Možná bude trochu žárlit, ale přesto bude pyšná.“

„Proč žárlit?“ zeptala jsem se.

„Protože se mě snaží přimět přestat kouřit od doby, co jsem začala a tobě se to podařilo za víkend.“

„Pak si myslím, že je to dobrý druh žárlivosti,“ podotkla jsem.

„Věř mi, neexistuje nic jako dobrá žárlivost. Ale myslím, že to není úplně špatné… spíš neutrální.“

„Když to říkáš.“

„Jo, taky si tím, co říkám, nejsem tak jistá,“ smála se. Benny se rozeběhl, když si vyřídil, co potřeboval. Začal mě táhnout ke dveřím a já se podívala na Ashley čekajíc na to, až půjde za námi. „Víš, myslím, že se dneska večer vrátím do hotelu. Chci říct, že za to platím všechny ty prachy, že bych mohla, víš?“ Ne, opravdu jsem nevěděla. Vše, co jsem věděla, bylo, že za poslední dvě noci jí nevadilo plýtvat penězi a teď z ničeho nic odchází.

„Dobře,“ odpověděla jsem a snažila se co nejlépe skrýt svou skleslost.

„Také nehodlám vstávat v 7 ráno,“ řekla s úsměvem, když odhodila svou cigaretu.

„To je dobrá poznámka.“

„V kolik chceš jít zítra na oběd?“ Jo, jasně.

„Co třeba… řekněme ve 12:30? Zavolám ti chvíli předtím, abychom mohly vše promyslet.“

„Nemůžu se dočkat.“ Přistoupila a pevně jsme se objaly. „Děkuju za dnešek.“

„Nemáš zač,“ odpověděla jsem, než jsme se odtáhly. Krátce jsem sledovala, jak šla ulicí a pak mi zmizela z dohledu. A navzdory tomu, že nestráví noc u mě, jsem si z nějakého zvláštního důvodu nemohla pomoci, ale usmála jsem se.

--

Další čas oběda. V kanceláři bylo opět ticho, když většina kolegů odešla na oběd ven. Můj šéf se rozhodl hodit na mě další práci, takže jsem byla úplně zavalená a pracovala přes oběd. Ale tentokrát to bylo jiné. Jediné, co jste museli udělat, bylo slyšet zaklepání na dveře, abyste to poznali.

„Dále,“ řekla jsem. A ona vešla, držela tašku s jídlem a drahou kabelku a měla obrovský úsměv na tváři. Překvapila jsem sebe sama tím, že jsem vstala a objala ji.

„Ahoj… přinesla jsem dobroty!“¨

„Hmm, co jsi donesla?“

„Tak se podívejme… těstoviny s omáčkou z vodky, zapečené těstoviny a česnekový chléb. Sacharidové hody!“ zvolala a culila se.

„To zní skvěle.“ Udělala jsem pro jídlo nějaký prostor na svém stolu a okamžitě jsme se na něj vrhnuly.

„Takže tady pracuješ, co?“

„Jo,“ odpověděla jsem s plnou pusou zapečených těstovin.

„Je to pěkné.“

„Dík.“

„Jak dlouho tu pracuješ?“ zeptala se.

„No… asi 6 nebo 7 měsíců. Práci jsem dostala hned, když jsem vyšla z právnické fakulty, ale nejdřív jsem musela najít místo k bydlení… a to nebylo snadné.“

„Jo, to se vsadím. Myslíš, že tu budeš pracovat po zbytek svojí kariéry?“

„Nevím. To záleží,“ řekla jsem.

„Na čem?“

„Myslím, že na mnoha věcech. Ráda bych v určitém okamžiku chtěla být schopna dělat práci pro bono… před měsícem jsem je požádala, jestli bych si mohla vzít pár takových případů a nic jsem neslyšela. Takže hádám, že pokud najdu nějakou firmu, která platí dost dobře a dovolí mi dělat pro bono, tak tam půjdu,“ vysvětlila jsem.

„Pro bono znamená…“

„Že klient nemusí nic platit.“

„Jasně, to jsem si myslela. No, víš, náhodou vím o firmě, která by ti to umožnila.“

„Jé, vážně?“ zeptala jsem se s úsměvem.

„Jo. Jmenuje se… MBTLA… a Partners.“

„Co to obnáší?“

„Přestěhuj se zpět do L. A.!“ Usmála jsem se jejímu pokusu a ukousla jsem si sousto z česnekového chleba.

„Kéž by to bylo tak jednoduché.“

„Co je na tom tak těžké?“ Myslím, že to byla oprávněná otázka a taková, na kterou jsem vážně neměla odpověď. Naštěstí jsem byla zachráněna zaklepáním na dveře. Byl to Farber.

„Zdravím, pane Farbere.“

„Ahoj, Spencer… přerušil jsem něco?“

„Ach, ne… tohle je, um, moje kamarádka ze střední, Ashley Daviesová.“

„Rád vás poznávám, slečno Daviesová,“ řekl a napřáhl ruku, se kterou mu Ashley potřásla.

„Nápodobně.“

„Spencer, až se vrátí Nate, tak bych rád, aby sis s ním promluvila ohledně pomoci na jeho novém případu.“

„Dobře, jistě.“

„Myslím, že jsi dělala na jednom přesně takovém a je docela velký, takže bude potřebovat spoustu pomoci.“

„Rozhodně. Díky, pane Farbere.“ Usmál se a zavřel za sebou dveře, cestou ven. „Skvělý.“

„Více práce?“ zeptala se Ashley.

„Jo. Myslím, že někdy zapomíná, že mi dává nové případy asi tak každý druhý den. Mám pocit, že jednoho dne se to nahromadí tak, že tu budu trávit všechen svůj čas,“ pronesla jsem.

„Mohla bych… jít, jestli potřebuješ, abych…“

„Ne, to není… takhle jsem to nemyslela.“

„Dobře,“ odpověděla s úsměvem. Jedly jsme v příjemném tichu trochu déle. Když jsme obě dojedly, tak jsem dala zbytky zpět do tašky a hodila je do odpadkového koše. „Víš, co tvojí kanceláři chybí?“

„Co?“

„Velký obraz zobrazující moi,“ řekla, usmívajíc se.

„Zase?“

„Jo. Myslím, že by byli lidé v práci každý den produktivnější, kdyby měli mou usměvavou tvář, na kterou by se podívali, kdykoliv by chtěli.“

„To si jen myslíš,“ smála jsem se.

„No, je to pravda!“

„No, budu ti v tom muset tedy věřit.“ Ashley a já jsme si ještě chvíli povídaly, až se nakonec začali lidé loudat zpátky do kanceláře.

„Myslím, že půjdu,“ řekla.

„Dobře… díky, že jsi přišla, Ash!“

„Kdykoliv. Jo a mimochodem, dej mi svoje klíče.“

„Cože?“

„Dneska večer ti vařím večeři… potřebuji se dostat do tvého bytu,“ pověděla mi.

„Aha… um, dobře,“ souhlasila jsem. Zalovila jsem ve své kabelce a podala jí klíče od svého bytu. „Neztrať je.“

„Neztratím. Slibuju.“

„A ujisti se, že Benny nevyběhne ven nebo tak.“

„Spence, jen proto, že jsem nechodila na vysokou, neznamená, že jsem blbec,“ žertovala. „Jen uvařím. Zvládnu to.“

„Dobře.“

„Uvidíme se pak.“ Znovu mě objala a tentokrát políbila na tvář.

„Pa.“ Když otevřela dveře a vyšla ven, tak jsem mohla vidět lidi, co se už vrátili, vypadat překvapeně. Hádám, že mě nikdy neviděli s někým, natož s někým, kdo vypadá skvěle. Ale možná se věci změnily, nebo se hodlaly změnit. Je to změna k lepšímu. Mohu jen doufat.


19

„Hm, Ash, ať děláš cokoliv, tak to moc dobře voní!“ zvolala jsem, když jsem vešla dveřmi a odložila svou tašku. Vůně v mém bytě způsobila, že byl vzduch téměř jedlý, a když jsem vstoupila do kuchyně, tak jsem si nemohla pomoci, ale usmála jsem se, když jsem uviděla Ashley, jak vaří v zástěře před mým sporákem.

„Kuře marsala.“

„Moje oblíbené!“

„Vím,“ odvětila s uculením. „Tak snadno nezapomínám.“ Opětovala jsem úsměv a šla jsem nasypat do Bennovy misky nějaké žrádlo. „Již hotovo. A vyvenčeno.“

„Ash, to jsi nemusela.“

„To nestojí za řeč.“ A pak jsem si vzpomněla, že jsem se dnes večer měla sejít s Carrie v parku pro psy. Vytáhla jsem telefon a poslala jí omluvnou zprávu. Odpověděla pár vteřin na to a ujišťovala mě, že si s tím nemám dělat starosti. „Kdo je to?“

„Jen Carrie,“ odpověděla jsem. Pozvedla obočí a neuhnula pohledem od pánve na sporáku. „Jen jsem jí musela říct, že to dneska večer nestihnu.“

„Kam chodíte?“

„Do psího parku… vzpomínáš?“

„Jo, jasně,“ řekla. S nezvyklým pocitem sebedůvěry jsem se rozhodla využít příležitosti a trochu si z ní vystřelit.

„Obvykle potom, co jdeme do psího parku, tak přijde sem a trávíme spolu čas. Běžně je to jen přátelské a tak, ale někdy se to dostane trochu dál.“ Zírala na mě s vykulenýma očima, jako by právě viděla ducha.

„To myslíš vážně?“

„Ne!“ rozesmála jsem se. „Bože, měla by ses vidět!“

„To bylo zlé, Spence. Ale dobrý… hezky provedeno,“ usmála se.

„Děkuju ti.“ Sledovala jsem, jak otočila kus kuřete, aby umožnila druhé straně opéci se. „Mohu s něčím pomoci?“

„Neé, za chvilku by to mělo být hotové.“

A měla pravdu, o pár minut později jsme seděly a jedly. Jídlo bylo lepší, než v podstatě v jakékoliv restauraci, ve které jsem kdy byla. Ashley se usmívala, když sledovala, jak jím… Přišlo mi to trochu divné.

„Co?“ zeptala jsem se.

„Nic… jen jsem ráda, že ti chutná.“

Chutná by bylo slabé slovo,“ pověděla jsem jí. Znovu se usmála, když napíchla vidličkou kus hlávkového salátu následovaného mrkví a rajčetem. Pak jsem si vzpomněla, že mám dobré zprávy, o které jsem se s ní chtěla podělit. „Jé, něco jsem ti zapomněla říct!“

„Co?“

„Řekla jsem svému šéfovi, že jsem na zítra ráno objednána k doktorovi… takže s tebou můžu strávit ještě trochu času, než odjedeš.“ Než odjede… jen z myšlenky na to jsem byla znepokojená.

„Bezva!“ zvolala s uculením. „Znamená to, že tě můžu unést a vzít tě zpět do L. A. s sebou?“

„Né… ale dobrý pokus.“

„Sakra,“ odpověděla. Po zbytek jídla jsme vedly lehkou konverzaci. Poté jsme obě umyly nádobí, a když jsme s ním skončily, tak jsme se posadily na gauč.

„Jak to, že kdykoliv jsem s tebou, tak toho sním tolik?“ zeptala se.

„Měla bych se tě zeptat na totéž.“ Usmála se a přisunula se čelem ke mně.

„Díky za to, že jsi byla tento víkend nejlepší hostitelkou.“ Oplatila jsem jí úsměv, a jak víte, začala jsem se červenat.

„Samozřejmě nemáš zač. Dobře jsem se bavila.“

„Já taky.“ V těch několika slovech bylo mezi námi řečeno hodně. Tohle bylo poprvé po letech, co jsme se viděly a nebylo to naprosto hrozné nebo trapné. Vlastně to bylo skvělé a řeklo to mnohé o našem vztahu jako celku. Rozuměly jsme si… bylo to tak jednoduché. A jestli to vedlo k přátelství, nebo něčemu jinému, tak jsme to tak vždycky měly. Vzdychla jsem a přála si, aby okolnosti mezi námi mohly být mnohem štědřejší.

„Na co myslíš?“ zeptala se. Rozhodla jsem, že jí povím pravdu.

„Jen na to, že si přeju, abychom nebydlely tak daleko od sebe.“

„Jo, vím, co máš na mysli.“

„Díky, že jsi sem přijela,“ pověděla jsem jí.

„Druhé nejlepší rozhodnutí, které jsem kdy udělala.“

„A jaké bylo to nejlepší?“ zeptala jsem se.

„Vážně to chceš vědět?“

„Myslím, že ano.“

„Omluvit se ti ten den na tribunách.“ Vzhlédla jsem k ní a její tvář nenesla žádné známky žertu.

„Jo, myslím, že to bylo docela dobré rozhodnutí,“ bylo vše, co jsem dokázala říct. Usmála se a přesunula se ke mně ještě blíž. Cítila jsem, jak se mi zvedá srdeční frekvence, když se centimetry mezi námi vytratily. Přesunula ruku k mé, nakonec ji uchopila, když propletla prsty. V hrudi mi bušilo srdce. Myslím, že si všimla ustaraného pohledu v mé tváři.

„Přátelé se drží za ruce,“ prohlásila. Nedokázala jsem vymyslet nic souvislého, co bych řekla, takže jsem jen přikývla. Ale nebyla jsem si o tom prohlášení zcela jistá. „Telka?“

„Do-dobře,“ vykoktala jsem. Uculila se, popadla dálkový ovladač a přepnula na Amerika hledá topmodelku.

„Tenhle pořad miluju!“

„Se vsadím,“ škádlila jsem ji a cítila jsem, že jsem získala trochu sebedůvěry zpět. Usmála se, opřela se a já si dovolila udělat totéž, když jsem se v téhle situaci uvolnila. Chvíli jsme seděly, naše ruce byly stále vzájemně propletené a nakonec jsem začala být dost ospalá. Brzké vstávání mi nedalo moc energie. Někdy po čtvrtém nebo pátém zívnutí a si toho Ashley všimla a zachytila můj pohled. Svou volnou rukou si poklepala na rameno a usmála se, jako by řekla ‘to je v pohodě‘. A já si uvědomila, že bylo. Naklonila jsem hlavu na její rameno a nechala jsem důvěrnost toho pohybu uklidnit mé nervy z té nastalé situace. Než jsem se nadála, tak jsem usnula.

Nejsem si úplně jistá, co mě probudilo, ale nakonec se to stalo. A brzy jsem si uvědomila, že nejenže Ashley byla stále v mém bytě, ale mé ruce teď byly ovinuté kolem jejího těla a stále jsem na ní ležela… a ona byla stále úplně vzhůru. Nemluvě o skutečnosti, že její pravá ruka byla teď přehozená přes můj pas. Můj prvotní instinkt byl vstát, a co nejrychleji se odsunout. Ale z nějakého důvodu jsem to neudělala. Místo toho, abych se přesunula, jsem nechala svou hlavu v současné poloze v ohybu Ashleyina ramene a promluvila jsem.

„Ahoj…“ řekla jsem slabě, téměř šeptem. Cítila jsem, jak trochu nadskočila, když zjistila, že jsem vzhůru, ale po počátečním překvapení se uklidnila. Přejížděla prsty lehce po mých zádech.

„Ahoj, ospalče.“

„Kolik je hodin?“

„Hm, kolem 1:30, myslím,“ odpověděla. „Máš pohodlí?“ Něco z toho prohlášení mě přimělo se cítit docela v rozpacích. Okamžitě jsem ji pustila a posadila se rovně. „Hej… kam jdeš?“

„Promiň.“

„Proč se omlouváš?“

„Protože… jsem usnula… takhle,“ vykoktala jsem, ‚jsme jen přátelé‘ mantra se mi přehrávala vzadu v hlavě.

„To je v pohodě. Hřála jsi mě,“ ujistila mě s úsměvem. „Teď se vrať, páč je tu zima.“ Možná to byla ta skutečnost, že jsem se v té pozici cítila opravdu příjemně. Nebo to mohl být tajně prosebný pohled, který jsem viděla v Ashleyiných očích při její žádosti… možná jsem jí jen chtěla být nablízku. Ale vzdala jsem to a ujala se své dřívější pozice, obmotané ruce a tak.

„Nechceš jít taky spát?“

„To je možná dobrý nápad,“ smála se.

„Nebude to takhle trochu těžké?“

„Pravděpodobně.“

„Mohly bychom se přemístit.“ Cítila jsem její přikývnutí. Znovu jsem ji pustila a tentokrát jsem vstala a protáhla si trochu záda. Následovala mě, když jsem se vydala do mé ložnice. Otevřela jsem šuplík a vytáhla nějaké pohodlné oblečení na spaní pro nás obě a snažila jsem se nedívat, když se svlékala do spodního prádla, aby si to oblékla. Převlečená a připravená jsem odkryla deku na posteli a vlezla si pod ni. Z instinktu jsem se posunula na druhou stranu postele, ale okamžitě jsem se setkala s odporem.

„Vrať se,“ řekla. „Pořád mi je zima.“ Něco mi říkalo, že by to řekla, i kdybychom hořely ve sto stupňovém vedru. Ale vyhověla jsem a přisunula se k ní trochu blíž, přesto jsem mezi námi nechala přinejmenším 20 centimetrů prostoru. „Nemám breberky, Spence. Přísahám.“ Usmála jsem se, ačkoliv to nebyla schopna v tom tmavém pokoji vidět. Posunula jsem se ještě blíž a zastavila se, když jsem ucítila, jak se mi paže otřela o její. Po chvíli po kontaktu se otočila na bok a s novou kuráží jsem se přitiskla k jejím zádům. Ano… opravdu jsme se tulily. A právě, když jsem si myslela, že by nás situace nemohla popostrčit přes hranici přátelství, tak popadla mou paži a omotala si ji kolem sebe, políbila mě na ruku a pak ji pustila. „Mnohem lepší.“


20

Byla jsem překvapená, že se mi v noci vůbec podařilo usnout. Ale stalo se tak a když nastalo ráno, konečně mi došla skutečnost, že momentálně svírám Ashley, jako by na tom závisel můj život. Ale nezdálo se, že by jí to rozhodilo, vůbec ne. Ucítila jsem, jak se trochu zavrtěla a věděla jsem, že byla vzhůru, tak jsem se do toho vrhla.

„Ash…“

„Hm, tak pohodlné… vrať se ke mně do 10 minut,“ řekla ospale. Dobře, myslím, že tím to bylo urovnáno. Zřejmě bylo tulení, v Ashleyině hlavě, přátelské. Snažila jsem se zavřít oči a znovu usnout, ale prostě to nešlo. Nemohla jsem se pohnout, protože jsem se bála, že bych Ashley zmátla nebo urazila, ale nemyslela jsem si, že bych tu byla schopná tahle ležet o moc déle. Po asi 5 nebo 6 minutách jsem se rozhodla to znovu zkusit.

„Ash, myslím, že musím jít vyvenčit Bennyho.“

„Neslyším ho.“

„Obvykle neštěká.“

„Je ti nepříjemně?“ zeptala se. To mohlo znamenat spoustu různých věcí.

„Nevím… tobě jo?“

„Je mi fajn tak, jak mi dlouhou dobu nebylo,“ řekla. „Ale myslím, že bychom stejně asi měly vstát.“ Přesunula jsem své ruce, když jsem ucítila, jak se pode mnou ještě více zavrtěla a začala jsem se zvedat. Vylezla z postele a zamířila ke dveřím.

„Kam jdeš?“

„Vyvenčit Bennyho,“ odpověděla.

„Ash, to nemusíš… já to udělám.“ Vstala jsem a začala kráčet.

„Ne, to je v pohodě. Nevadí mi to. Ale myslím, že se můžeš přidat, jestli chceš,“ ušklíbla se. Usmála jsem se a vklouzla do páru bot.

Ve chvíli, kdy jsme se vrátily dovnitř, lilo a okamžitě mě napadla myšlenka.

„Možná bude mít tvůj let zpoždění,“ naznačila jsem.

„Do háje… doufám, že ne.“ Tolik k optimismu… myslím, že výraz mé tváře hovořil docela jasně. „Jé, ne, protože nechci zůstat nebo tak. Jen se musím vrátit. Chtěli, abych odletěla včera večer, jen aby si byli jistí, ale já to smetla ze stolu.“

„Aha,“ odpověděla jsem s uculením. „Můžeš použít můj počítač, abys to zkontrolovala, jestli chceš.“

„Ne-é. Ani nemám číslo letu,“ řekla. „No… myslím, že bych nejspíš měla jít na hotel, abych si zabalila věci a odhlásila se a tak.“

„Mohu jít s tebou?“ zeptala jsem se a byla překvapená svou rychlou reakcí. Od ucha k uchu se usmála a přikývla.

„Samozřejmě.“

Poté, co jsme doslova běžely v lijáku, abychom se dostaly do hotelu, jsem byla zpátky na gauči v jejím hotelovém pokoji a čekala, až si sbalí své věci.

„Hej, Spence?“ zavolala z ložnice.

„Jo?“ Vešla a držela mikinu z Yalu, kterou jsem jí půjčila před pár dny.

„Neztratila jsem ji, ale nechávám si ji jako záruku. Dostaneš ji zpět, až přijedeš do L.A.“ ušklíbla se.

„Dobře, dohodnuto,“ usmála jsem se. Odložila ji a podala mi oblečení, které jsem jí včera večer půjčila, a pak se posadila na gauč vedle mě. Také pro někoho Déja vu?

„Takže, um… včera večer…“ začala. Čekala jsem, až bude pokračovat, ale chvíli mlčela. „Nemám, co říct, vážně. Jen jsem měla pocit, že bys to měla vědět, nebo tak.“

„Aha… no, jo.“

„Tyhle věci mi chybí, víš?“

„Jo, mně taky. Myslím, že když tak dlouho nemáš vztah, tak ti tyhle maličkosti začnou chybět,“ přiznala jsem a rychle jsem si uvědomila chybu. „Ne, že… bychom byly… ve vztahu, nebo tak něco.“ Pousmála se.

„Jo… ale, chci říct-“ Přerušilo ji hřmění a já si nedokázala pomoci, ale povyskočila jsem, protože bouřky nikdy nebyly mé oblíbené. „Jsi v pohodě?“

„Jo. Jen nesnáším bouřky.“

„Pamatuju si,“ uculila se. Znovu zahřmělo a tentokrát to bylo doprovázeno bleskem a já cítila, jak mi začalo tlouci srdce jako splašené. Můj strach se jen zhoršil, když začala blikat světla. Zůstala ale rozsvícená a Ashley popadla mou ruku a něžně ji stiskla. „Neboj se.“ Možná jsem lhala… možná bouřky nebyly vůbec tak špatné. Nicméně znovu zadunělo a já znovu změnila názor. Snažila jsem se myslet na cokoliv jiného a vyhrkla první věc, která mě napadla.

„Pojďme zapnout předpověď počasí.“ Přikývla, svou volnou rukou zvedla dálkový ovladač a prolistovala kanály, dokud ji nenašla. Podle meteorologů se to rychle přežene a až to přejde, tak bude slunečná obloha. Seděly jsme tam a líně sledovaly televizi. Meteorologové měli pravdu, hřmění a blýskání ustalo během několika minut.

„V kolik hodin jsi chtěla být na letišti?“

„Hm… nejspíš kolem 9:30. Proč? Kolik je teď hodin?“

„Za pět devět. Což znamená, že bychom ti nejspíš měly sehnat taxi,“ řekla jsem.

„Pravda. Dobrá… tak asi pojďme.“ Popadla madlo svého kufru a začala ho táhnout ke dveřím. Téměř okamžitě jsem měla v žaludku strašný pocit. Vážně se to dělo. Skutečně odjížděla. Váha toho všeho mě udeřila plnou silou a já byla neschopna zastavit volně tekoucí slzy. Výtah byl hned u jejího pokoje a ona se ke mně neotočila čelem, dokud jsme se k němu nedostaly. Kdyby byl můj život pohádkou, tak by i ona plakala, a poté bychom obě udělaly něco zoufalého a skončily spolu šťastně až do smrti. Ale bohužel se tyto věci lidem jako já, v situacích jako tato, nestávají.

„Spence… neplakej,“ řekla tiše, když mě začala objímat. Zabořila jsem obličej do jejího ramene a vychutnávala si objetí. Dokud nepřišla Ashley, tak byl můj život depresivně monotónní. Byla jsem osamělá a nešťastná a věděla jsem to… a přijala jsem to. Po tomhle… po tom, co jsem viděla, že by věci dokázaly být znovu dobré, pokud bych využila šance, jsem si nemyslela, že bych byla schopna se k tomu vrátit a to mě děsilo k smrti. Nechtěla jsem, aby to takhle skončilo.

„Prosím, nechoď.“ Zavzlykala jsem. „Prosím…“

„Pojeď se mnou.“ Popotahujíc jsem zavrtěla hlavou.

„Nemůžu.“

„Já vím,“ odpověděla „Brzy se uvidíme.“

„Slibuješ?“

„Slibuju.“ Výtah konečně dorazil na patro a já se znovu pokusila uklidnit pro případ, že by byl ve výtahu někdo další. Ale dveře se otevřely a bylo v něm prázdno. Když jsme dojely do vestibulu, tak poslíček naložil Ashleyina zavazadla a šel ven, aby jí přivolala taxi. Protože jsme viděly, jak venku stále prší, tak jsme zůstaly vevnitř.

„Hrozně moc mi budeš chybět, Spence,“ řekla tiše. Klid byl znovu ten tam a já kolem ní hodila ruce a pevně ji objala.

„Taky mi budeš chybět,“ vysoukala jsem ze sebe skrze slzy. Držely jsme se v objetí, dokud se nevrátil poslíček, aby jí oznámil, že taxi čeká. Chtěla jsem se přímo tam zhroutit, ale byla jsem vytržena ze své mizérie, když Ashley přenesla ruku k mému obličeji a uchopila mě za tvář. Než jsem se nadála, tak byly její rty přitisknuté na mých. Odpověděla jsem tím, že jsem si ji přitáhla blíž. Nebyla to skutečnost, že brzy odjíždí, co mě přimělo poddat se, ale byl to fakt, že mi to přišlo správnější než cokoliv. ‚Přátelé‘ nebylo slovo v našem slovníku. Byly jsme prostě přirozeně víc než to.

Polibek nemohl trvat dost dlouho, ale ona se odtáhla, protože musela a poté mi vtiskla pár rychlých polibků na rty.

„Zavolej mi dneska večer, dobře?“ požádala mě a vše, co jsem mohla udělat, bylo přikývnout.


21

Zcela nehybně jsem seděla na gauči. Jediná věci, na kterou jsem dokázala myslet, byla, jak jsme se o den dřív v tuhle dobu Ashley a já doslova tulily. Ach, jak toho může pouhých 24 hodin tak moc změnit. Potom, co odjela, jsem musela jít do práce, což bylo dost obtížné. Svedla jsem své červené oči a celkovou zarudlost na strach z jehel (jak jsem „byla u doktora“), a protože jsem se se členy mé kanceláře málokdy kvůli čemukoliv bavila, kromě příležitostné spolupráce, tak mě nikdo dál neobtěžoval. Pár hodin předtím, než jsem opustila kancelář, jsem obdržela smsku od Ashley, ‚prave jsem pristala. uz ted mi chybis.‘ Netřeba říci, že mi ukápla více než jedna slza.

Ale teď už byla půlnoc, mnohem později, než bych zůstala, při normální příležitosti, vzhůru. Silou vůle jsem se udržovala vzhůru, protože jsem si myslela, že čím později budu volat, tím větší bude šance, že bude mít Ashley čas na pokec. Byla jsem ale malátná a chtěla jsem být alespoň trochu při vědomí, až spolu budeme mluvit. Můj duševní stav by potencionálně mohl odhalit více informací, než jsem chtěla.

Zvedla jsem svůj mobil, sjela na její jméno, a aniž bych si to mohla promyslet, tak jsem stiskla zelené tlačítko VYTOČIT. Jednou to zazvonilo, pak podruhé, ale ona to těsně před třetím zazvoněním zvedla.

„Ahoj, Spence.“

„Čau… co děláš?“

„Zrovna jsem vypadla ze své schůzky. Právě teď jdu do svého bytu,“ odpověděla.

„Ty žiješ v bytě?“

„Jo. Co je na tom tak divného?“

„Nic… jen jsem si myslela, že žiješ v obrovském domě a tak,“ pověděla jsem jí.

„Netřeba. Jsem to jen já… nepotřebuju sídlo nebo něco takového, když jsem úplně sama.“

„Pravda. No, um… jaký jsi měla let?“ Záměrně jsem plácala naprosté nesmysly. To, co se odehrálo dnes ráno, bylo třeba probrat, ale příliš jsem se bála zahájit takový rozhovor.

„Bylo to v pohodě. Většinu letu jsem prospala,“ odpověděla. „Jaký jsi měla zbytek dne?“

„Mizerný,“ připustila jsem.

„Jo, ten pocit znám. Zníš ale vyčerpaně.

„To jsem.“

„Běž spát, Spence.“

„Ale-“

„Můžeme si popovídat zítra,“ řekla, jakoby mi dokázala číst myšlenky. „Celý den jsi musela pracovat a zítra máš taky práci,… nechci, aby ti bylo zle.“

„Fajn,“ povolila jsem. „Dobře… myslím, že si s tebou promluvím pak.“

„V pořádku. Hej, Spence?“

„Jo?“

„Chybíš mi.“

„Taky mi chybíš,“ odvětila jsem.

Rozloučily jsme se a já zavěsila a měla jsem pocit, jakoby tím telefonátem nebylo dosaženo nic a zároveň všechno. Pravda, neřekly jsme nic o polibku (nebo o festivalu tulení), ale přinejmenším nebyly věci mezi námi abnormálně nepříjemné. Přesto bylo mnohem snazší být kamarádkami, když jsme nebyly tváří v tvář. Ne, že bych si ten polibek celý den znovu a znovu nepřehrávala v hlavě… protože jsem to rozhodně dělala. Jak jsem si lehla do postele ve snaze spát, vše, co jsem si dokázala představit, bylo, jak jsem spala minulou noc… jak jsme spaly minulou noc. Věděla jsem, že se některé věci budou muset změnit.

Práce byla následující den monotónní, mnohem víc než obvykle. Běžně mi práce nevadila. Vlastně mě někdy docela bavila, avšak nikdy bych to nikomu nepřiznala. Ale v hlavě mi ležela vyhlídka na významný telefonát s Ashley a prostě jsem nechtěla být v kanceláři. Odešla jsem v obvyklý čas, pak jsem zamířila domů a nakrmila Bennyho. Také jsem se trochu těšila na schůzku s Carrie v psím parku, jelikož jsem ji včera večer také zrušila. Kromě toho jsem se domnívala, že jí dlužím vysvětlení, proč na ni byla její oblíbená muzikantka podivně neurvalá.

„Ahoj, Carrie!“ Řekla jsem, když jsem vešla do parku.

„Ahoj, jak se vede?“

„Dobře, a tobě?“

„Docela dobře. Je Ashley pořád tady?“ zeptala se.

„Ne, včera se vrátila do L. A.“

„Aha.“

„Jo.“

„Je vždycky tak…-“

„Nezdvořilá k lidem?“

„No, dalo by se to tak říct, jo,“ připustila, když jsem se usmála.

„Ne, není. Jen jsi měla to štěstí.“

„Bezva!“ poznamenala žertovně.

„Myslím, že bych ti stejně tak mohla říct… um… vlastně je to… moje ex.“

„To jako… přítelkyně?“

„No, rozhodně není kluk,“ dělala jsem si srandu. „Takže… jo.“

„Páni, to bych nečekala. Ale… bezva! Takže jsi randila s rockovou hvězdou!“

„Myslím, že jo,“ smála jsem se. „Do tohoto víkendu jsme se neviděly roky.“

„Vážně? Zdá se, že jste si blízké.“

„Byly jsme. No… jsme… myslím. Nevím.“

„Počkej… nemyslela si, jako… že ty a já jsme…“

„Pověděla jsem jí, že ne, ale myslím, že nepochopila skutečnost, že máš snoubence, který je čirou náhodou chlap,“ řekla jsem se smíchem. „Někdy umí být taková.“

„Jééé, Ashley Daviesová na mě žárlí?“

„Trochu!“

„Pěkný. No, to ujasňuje pár věcí,“ poznamenala.

„Jo. Omlouvám se, jestli se chovala trochu hnusně.“

„Ach, ne, to je v pohodě. Ale nemůžu se dočkat, až povím kamarádům z vysoké, že na mě žárlí Ashley Daviesová!“ zvolala. Smála jsem se a hravě jsem ji lehce bouchla do paže. „Jak dlouho jste byly spolu?“

„Něco přes tři roky.“ 3 roky, 2 měsíce a 23 dní, abych byla přesná…

„Páni… to je déle, než jsme spolu Chris a já.“

„A to je jak dlouho?“

„Asi 2 a půl roku,“ řekla.

„Paráda. Jak jste se seznámili?“

„Oba jsme šli na univerzitu v Bostonu… zprvu jsem ho nesnášela, protože jsem si myslela, že je tak trochu arogantní. Ale pak jsem si prostě uvědomila, že se snaží předvádět, protože se mu líbím. Vlastně když jsme začali randit, tak byl ten nejsladší a nejromantičtější kluk vůbec.“

„Á, to je tak roztomilé“

„Jo,“ odvětila usmívajíc se. Mohla jsem vidět ten pohled v jejích očích. Byl to ten, který jsem kdysi vídávala v mých. Byla zamilovaná až po uši. „Každopádně… proč jste se vy

dvě rozešly?“

„Odjela jsem pryč a vysokou. Snažily jsme se, ale myslím, že to prostě… nefungovalo.“

„To je na nic.“ V naprostém souhlasu jsem přikývla. Na nic to bylo. „Takže se teď dáváte dohromady?“ Co mám na tohle říct?

„Nevím… nemyslím si. Chci říct, že nevím. Žije v L. A., takže by to bylo poněkud těžké.

„Jo, to se vsadím,“ řekla.

Carrie a já jsme následujících dvacet minut strávily jen mluvením. Uvědomila jsem si, že jsme spolu nikdy předtím skutečně nemluvily o našich životech nebo o čemkoliv tomu podobném. Dozvěděla jsem se, že je Chris burzovní makléř na Wall Street a ona pracuje na částečný úvazek, jako dětská logopedka. Ti dva plánují svatbu na podzim a Carrie právě začala zkoumat možnosti jejich svatební hostiny.

„Takže… zítra ve stejný čas, že?“ Zeptala jsem se, když jsme se vracely k budově.

„Jo. Dneska to bylo fajn… mám pocit, že tě víc znám.“

„Jo, já taky,“ odpověděla jsem s uculením.

„No, pozdravuj ode mě Ashley.“

„Budu. Uvidíme se zítra.“

„Pa, Spence.“

Téměř ihned, jak jsem vstoupila do bytu, mi začal vyzvánět telefon. Usmála jsem se očekávajíc, že to bude Ashley. Bylo to asi 18 hodin od doby, co jsme spolu mluvily naposledy a mně už to připadalo příliš dlouho. Naštěstí to byla ona.

„Ahoj, Ash,“ řekla jsem, když jsem to zvedla po prvním vyzvánění. Ne že bych byla ztracený případ nebo tak…

„Ahojky, co děláš?“

„Nic, jen jsem vzala Bennyho ven.“ Domnívala jsem se, že by bylo nejlepší vynechat tu část s Carrie. „A ty?“

„Nic moc. Udělala jsem si na celý týden volno, než jsem odjela, takže teď, když jsem brzy zpátky, nemám co na práci.“

„Proč kvůli tomu zníš smutně?“ vtipkovala jsem.

„Hej, já mám svou práci ráda! Miluju hudbu a myslím, že je to dobrý způsob vyplnění mého času. Drží mě mimo potíže.“

„Tak to je pak dobře.“

„Jo, to je.“ Její slova byla následována tichem. Opravdu jsem nedokázala vymyslet nic, co říct, tak jsem jen chvíli čekala. „Dobře, nechci, aby to bylo trapné, takže to rovnou nadhodím. Cokoliv jsem předtím řekla o tom, že budeme kamarádky… tak si nemyslím, že to bude fungovat.“

„Jo, já vím,“ odpověděla váhavě.

„Ale zároveň si myslím, že už tě nechci nemít ve svém životě.“

„Já taky ne.“

„Takže možná… možná bychom právě teď neměly definovat náš vztah, víš? Jako, proč prostě nemůžeme udělat to, co cítíme jako správné, a pak se uvidí, co se stane?“ To znělo jako nejlepší nabídka, jakou jsem dostala za celkem dlouhou dobu.

„To bychom mohly udělat,“ řekla jsem a snažila jsem se neznít tak nadšeně, jak jsem ve skutečnosti byla.

„Jo?“

„Jo.“

„No… dobrá tedy.“

„Jo.“

„Tolik k tomu vyhnutí se trapnosti,“ žertovala.

„No, ta část rozhovoru, která měla být trapná, nebyla, takže si myslím, že tohle to vynahradí,“ řekla jsem, když se smála. Popravdě mi hlava běžela na plné obrátky. Všechno, co jsem cítila, zatímco byla tu, všechny věci, o kterých jsem si nemyslela, že by byly opětovány, vlastně byly. Nebyla jsem to jen já, co se chovala v téhle situaci iracionálně. Pořád tu bylo něco, něco, co nás za tak krátký čas vyzdvihlo ze stupně přátelství na něco nového, nedefinovaného. Bylo to skvělé a děsivé. Vzrušující a nebezpečné. A tohle byla přídavná jména, která bych k popsání mého života nepoužila hodně, hodně dlouho.

„…Spence?“

„Jo?“

„Jsi tam ještě?“

„Jé, jo, promiň. Jen jsem se… asi zamyslela.“

„Myšlení je pro mě trochu cizí pojem,“ dělala si legraci.

„No, někdy je dobré tak moc nemyslet.“

„Souhlas. Nemyslela jsem, když jsem tě políbila… a, chci říct, nevím, jak ty, ale já věřím, že to dopadlo celkem dobře.“ Okamžitě jsem se začala rdít a na zlomek vteřiny jsem byla napůl ráda, že jsme byly na opačných koncích země. V těchhle dnech si můj obličej udržoval permanentně červený odstín.

„Jo, to dopadlo.“

„No, jsem ráda, že souhlasíš.“ Usmála jsem se a poplácala jsem Bennyho po břichu, když se rozvalil vedle mě na gauči.

„Benny tě postrádá,“ pověděla jsem jí.

„Fakt, jo?“

„Jo. Byl trochu rozrušený, že ses s ním pořádně nerozloučila.“

„Á, taky chtěl pusu?“ žertovala.

„Ne, podrbat bříško.“

„No tak mu řekni, že se za svou nevychovanost omlouvám, a že mu to brzy vynahradím.“ Nechtěla jsem to chápat špatně, ale znamenalo to, že se brzy vrátí? Ačkoliv jsem se nemohla ptát… koneckonců už si vybrala volno, aby sem přijela. Bylo by ode mě trochu ukňouraný, abych se ptala, kdy se znovu vrátí.

„Vyřídím mu to,“ odpověděla jsem s uculením.

Náš rozhovor trval trochu déle, a když jsme zavěsily, tak jsem nedokázala skrýt úsměv, který se mi formoval na tváři. Šlo to mnohem lépe, než jsem si myslela. A upřímně se mi ulevilo, že nezavolala, aby řekla ‚zapomeň na ten polibek‘ nebo něco tomu podobného.

Znovu jsem se posadila na gauč a přemýšlela jsem, co bych měla dělat dál. Většinou mojí volbou byla práce, ale právě teď jsem neměla chuť na práci. Byla jsem příliš… šťastná. Páni… to bylo divný. Štěstí nebylo něco, co bych běžně použila k popisu toho, jak jsem se poslední dny cítila. Vážně jsem chtěla zavolat Michelle a říct jí… no všechno. Krátce jsem přemýšlela, že jí zavolám, ale uvědomila jsem si, že nechci znít uboze, nebo tak něco. Než jsem se rozhodla, tak jsem si pohrávala s mobilem.

„Haló?“

„Ahoj, Aidene,“ řekla jsem.

„Spence! Co děláš?“

„Nic zvláštního… a co ty?“

„No, víš, jako obvykle… práce a tak,“ odpověděl.

„Hej, chceš se stavit? Ani jsi ještě neviděl můj byt. A pak bychom mohli jít na drink, nebo tak?“ Navrhla jsem.

„Tý jo… navrhla mi právě Spencer Carlinová jít večer v týdnu na drink?“

„Jo,“ smála jsem se. „Právě teď nemám chuť pracovat.“

„No, to je prvně,“ odpověděl. „Možná bychom mohli nahradit alkohol kávou? Asi jsem trapák, ale vážně nechci mít zítra v práci kocovinu.“

„Jo, to bude pravděpodobně lepší nápad.“

„Bezva, ale pod jednou podmínkou.“

„Jakou?“ zeptala jsem se.

„Musíš mi povědět o návštěvě Ashley.“

„Povím,“ slíbila jsem. Vyprávěla bych příběh o Ashleyině návštěvě tolikrát, kolikrát by to bylo možné. A věděla jsem, že se bych se pravděpodobně při každém z těch vyprávění usmívala.


22

O dvacet minut později mi Aiden zaklepal na dveře. Benny párkrát zaštěkal, když vešel dovnitř – nikdy neměl rád muže. Ale já ho vystrkala do ložnice, a pak jsem se vrátila do předsíně.

„Promiň,“ řekla jsem.

„Žádný problém.“

„Tak… tohle je můj byt!“

„Je opravdu pěkný,“ poznamenal. „Na město je docela velký.“

„Jo, byl to dobrý objev.“

„Jo… no… nechci být otravný, ale pojďme si dát kafe… chci slyšet všechno.“

„Zníš jako holka, Aidene,“ dobírala jsem si ho.

„Kdybych byl holka, tak bych byl teplejší, než ty nebo Ashley. K čertu, kdybych byl holka, tak bych byl teplejší, než Ted Haggard na perníkové flámu.

„Dobrá,“ smála jsem se. „za tuhle hlášku ti skládám poklonu.“

Vyšli jsme ven a k nejbližšímu obchodu Starbucks, který byl samozřejmě asi 60 metrů od mého bytu. Potom, co jsme dostali své nápoje, jsme si našli volná křesla a posadili se.

„Tak… jak to šlo?“ zeptal se nakonec po chvíli trapného ticha.

„Bylo to opravdu, opravdu fajn.“

„Chci všechny detaily,“ naléhal.

„Fajn,“ ustoupila jsem. Pověděla jsem mu, co se stalo od první katastrofální večeře až do konce, ale samozřejmě jsem vynechala pár podrobností… tj. líbání a mazlení. Můj popis byl dost obecný… vážně jsem nechtěla, aby Aiden věděl všechno.

„Počkat… takže říkáš, že u tebe v bytě spala 3 ze 4 nocí, co tu byla?“

„No… jo. Nespaly jsme spolu, jakože spaly. Jen… přespala.“

„Jasně…“

„Myslím to vážně! No tak, Aidene. Neviděly jsme se 4 roky. Myslíš, že bychom to udělaly tak brzy?“

„Hm… ano,“ řekl.

„Jsi neskutečný,“ řekla jsem vrtíc hlavou, zatímco jsem se usmála.

„Takže, co vy dvě jste?“

„Nevím,“ přiznala jsem. „Chci říct… že nejdřív říkala, že bychom měly být jen kamarádky. A samozřejmě s odstupem, se to zdálo jako správný způsob, jak postupovat. Ale… ale pak se staly různé věci a my si tak nějak uvědomily, že být kamarádkami, opravdu není možné…“

„Vyspaly jste se spolu!“

„Ne!“ protestovala jsem. „Nevyspaly. Jen jsme… se políbily.“

„Já to věděl!“

„Ale Michelle nic neříkej, jasný? Nejsem si jistá, jestli by Ashley chtěla, aby to věděla.“

„Neřeknu. Slibuju.“

„Díky.“

„Ale jaký to bylo?“ zeptal se.

„Jaký bylo co?“

„Ta pusa.“ Jen jsem se usmála a chvíli jsem tam seděla. „Dala by se popsat jako ohromující a zemi otřásající.“

„Přeber si to, jak chceš.“

„Takže se znovu uvidíte?“

„Jo,“ odpověděla jsem. „Ačkoliv nevím kdy.“

„Snad brzy?“

„Snad.“

„To je bezvadný,“ poznamenal. „Je fajn vidět tě takhle.“

„Jak takhle?“

„Nevím… třeba, kdybych ti zavolal před týdnem a pozval tě na kafe, jako teď, ve všední večer, tak by nebyla žádná šance, že bys šla. Pracovala bys do úmoru.“

„To je nejspíš pravda,“ připustila jsem. Vstal a já ho následovala, když jsme se vydali zpátky do mého bytu.

„Prostě se zdáš být šťastnější,“ pokračoval.

„Myslím, že jsem. Chci říct, že to není tak, jako bychom znovu byly spolu, ale je fajn mít možnost říct, že je zpátky, víš?“

„Jo, samozřejmě to chápu. Je to stejné jako na střední škole.“

„Tak to vůbec není!“

„Ano, je. Ale místo toho, že se snažíš zjistit, jestli jsi na holky nebo tak, se obě snažíte zjistit, co chcete.“ Chvíli jsem o tom přemýšlela. Myslím, že měl pravdu. Až na to, že jsme na střední samozřejmě nebyly 5000 km od sebe daleko.

„Páni, Aidene.“

„Co?“

„To bylo docela trefný,“ připustila jsem.

„Jo, mám svý chvilky,“ ušklíbl se. „Ale stejně… to bylo dobrý. Je s tebou mnohem větší zábava, když se pustíš do nějaké akce.“

„Já ne-“ začala jsem a přemýšlela jsem, jak to nejlépe říct. „Víš co… to je fuk.“ Nebyl způsob, jak bych mohla vyhrát, takže jsem si pomyslela, že na chvíli budu muset spolknout svou hrdost.

„Jo, jo. No, uvidíme se… v pátek, že? To je naše další setkání?“

„Joó. Uvidíme se pak. Ahoj, Aidene.“

„Ahoj, Spence.“ Objal mě a já se otočila, abych zašla do budovy. Teprve, když jsem došla do výtahu, tak jsem si uvědomila, že si pískám. Zcela nahlas jsem si pískala Oklahomu. Muzikálovou melodii! Byla jsem sama ve výtahu, ale přesto jsem se (samozřejmě) červenala. Věci se rozhodně změnily. Bylo to opravdu tak snadné.

Následujících několik dní uběhlo jako v omámení. Ashley a já jsme spolu mluvily alespoň jednou denně, Carrie a já jsme se stávaly (zalapání po dechu!) kamarádkami a Michelle pořád nezavolala. Možná skončila… s vměšováním a vším. Ačkoliv, abych byla upřímná, tak jsem si opravdu nedokázala představit, že by k tomu v brzké době došlo. Pokrčila jsem nad tím rameny a rozhodla jsem se, že pokud nezavolá do konce týdne, tak se zeptám Aidena, co za tím vězí.

Aiden a já jsme si vyrazili. Vlastně jsme si v pátek zašli ven na oběd, což způsobilo v kanceláři docela rozruch a my si toho večera vyšli znovu. Seznámil mě s nějakými svými přáteli, díky čemuž jsem se cítila trochu žalostně, on byl v New Yorku něco přes měsíc a už měl asi desetkrát více přátel, než jsem tu měla já. Ale přesto jsem si vyrazila a považovala jsem to za dobrou změnu.

Nastalo sobotní ráno a já se probudila kolem deváté, abych začala svou obvyklou rutinu. Benny, kafe, Sex ve městě. Možná se věci tak moc nezměnily. Kolem poledne jsem se začala nudit a napadlo mě, že uteču k práci, kterou potřebuju udělat. Za hodinu, nebo tak, mi začal vyzvánět telefon. Zkontrolovala jsem jméno volajícího: Michelle. Byla jsem z toho docela nadšená, ale odpověděla jsem tak klidně, jak jen jsem dokázala.

„Haló?“

„Jé, ahojky,“ pozdravila mě Michelle.

„Ahoj, co se děje?“

„No tak, trubko. Nedělej, jako bys nebyla radostí bez sebe, že volám.“

„Dobře, fajn… přiznávám to.“

„Přiznáváš, co?“ zeptala se.

„Že jsem ráda, že jsi zavolala.“

„Řekni to znovu… tentokrát procítěně.“

„Jsem velmi šťastná, že jsi mi zavolala!“ Řekla jsem pomalu a u toho jsem se smála.

„Vítězství je tak sladké,“ žertovala. „Teď k věci. Zašila jsi Ashley pod postel a zpátky do L. A. jsi poslala její andělský klon?“

„Co?“

„Usmívala se. Ashley Daviesová, kterou znám, se neusmívá, dokud před ní někdo nepadne, nebo ze sebe neudělá naprostýho blázna, nebo pokud nesleduje opravdu nepovedené porno. Nebo opravdu dobré porno.“

„Vážně? Myslíš, že je šťastnější?“

„Jen, pokud si myslíš, že usmívání naznačuje štěstí.“

„Fajn, fajn, chápu to,“ řekla jsem.

„A z toho, co jsem slyšela, sama jsi docela šťastná.“

„Myslím, že jsem,“ připustila jsem.

„Bože, můžeme se jen na chvíli posadit a vychutnávat si, jak jsem úžasná? Myslím to vážně. Měla bych nechat medicíny a stát se natrvalo osobou, která pomáhá ex-milencům, dát se znovu dohromady. Dokonce mám nápad na jméno společnosti, připravená? Znovu rozžehněte svůj plamen. Čéče, já jsem DOBRÁ!“

„Jo, až na to, že Ashley a já nejsme znovu spolu.“

„Jasně.“

„Nejsme! Chci říct… z počátku řekla, že chce být jen kamarádka, ale pak…“

„Tě políbila… jo, vím, pokračuj.“

„Jo a potom, co se vrátila, jsme se vzájemně shodly na tom, že nemůžeme být jen kamarádky. Ale zjevně nejsme ve vztahu.“

„Proč to má být zjevné?“

„Protože žijeme 5000 kilometrů od sebe!“ zvolala jsem.

„To je jedno. Obě to chcete, takže… je to jedno. Znáš svou mikinu z Yalu, co jsi jí dala?“

„Jo… jak jsi-“

„Pořád ji nosí,“ vysvětlila.

„Vážně?“

„Jo. Říká, že jí pomáhá přestat s kouřením, protože nechce, aby tvoje mikina začala být cítit kouřem.“

„No, tak to je dobře.“

„Jo… ale nechce, aby byla cítit kouřem, protože podle všeho voní jako ty.“

„Aha…“ odpověděla jsem. Na tváři se mi z myšlenky na to rozhostil obrovský úsměv. V hlavě si mi zjevil obrázek Ashley, jak tam sedí a jen čuchá k mé mikině a myslí na mě. Dobrá, to znělo docela divně i mně. Ale přesto se mi ta představa zamlouvá.

„Země volá Spencer.“

„Promiň,“ řekla jsem.

„Opravdu nechci vědět, na co právě myslíš, ale vím, na co bys měla myslet,“ řekla.

„A to na co?“

„Přijet do L. A. A to brzy.“

„Věř mi, že o tom přemýšlím.“

„No, dobře. Chci říct, že jste spolu nemluvily tak dlouho… a přestože jste se spolu bavily jen několik týdnů, tak jste si už znovu tak blízké. To musí něco znamenat, ne?“

„Znamená. Věř mi…, že znamená.“ To, co se zdálo být plynulým rozhovorem, přerušilo nepříjemné ticho. Seděla jsem tam a myslela na to, jakou má Michelle pravdu. Způsob, jaký jsme se znovu spojily, byl docela intensivní, snad to bylo proto, že se především ani jedna z nás opravdu nechtěla rozejít. Bylo to prostě něco, jak řekla Ashley, co se muselo stát. A i když jsem jí možná v té chvíli nevěřila, tak jsem si uvědomila, že měla pravdu. Možná bychom náš vztah napínaly do krajností a možná bychom udělaly něco, čeho bychom litovaly. Kdo ví? Ale navzdory tomu, co se stalo, jsme stále byly schopné nastolit přátelství, nebo cokoliv k čertu bylo to, co jsme měly. Cokoliv se stalo v naší minulost, umožnilo to, co jsme měly teď.

„Každopádně… Aiden řekl, že ses v pátek seznámila s jeho kamarády.“

„Jo, seznámila.“

„Řekni mi holou pravdu,“ řekla se smíchem.

„Jsou to prostě… kluci. Byli docela milí,“ pověděla jsem jí.

„Žádní pitomci?“

„Ne… jen banda kluků pijících pivo a sledujících sporty.“

„Zapomněla jsem…, že tu mluvím s lesbičkou,“ žertovala.

„Ha, ha, moc vtipná.“

„No dík, to jsem! Jo a mimochodem, pověděl ti Aiden o tom, co se stalo minulý víkend?“

„Ne? Proč? Co se stalo?“ zeptala jsem se.

„Představ si… no, zjevně v pondělí zavolal Ashley, aby zjistil, jestli byste vy tři ten večer nemohly být spolu… víš, jako za starých časů nebo tak. A nejen, že mu Ashley řekla, ne, ale řekla, že jestli ti zavolá, aby se tě zeptal, tak s ním nikdy znovu nepromluví.“

„Vážně? Proč?“

„Hm, možná protože se nechtěla s Aidenem o tebe dělit? Ježiš, myslela jsem, že bys měla být chytrá!“

„Vážně si myslíš, že zatím vězí tohle?“

„Jo. A Aiden by to nikdy ani jedné z vás nepřiznal, ale je tak trochu naštvaný. Volal mi a stěžoval si mi, že to bylo přesně jako na střední škole. Vy dvě jste bývaly zvyklé na něj kašlat?“ vtipkovala.

„Ne… no, někdy. Ano,“ přiznala jsem se smíchem.

„Bez obav… kdybych byla tebou nebo Ash, tak bych se na něj taky nejspíš vybodla,“ řekla. „No, musím jít… ujišťuju tě, že tě budu o všem informovat.“

„Díky, Michelle.“

„V poho… pa, Spencer.“

„Zavěsila jsem, stále se usmívajíc od ucha k uchu. I když byl Aiden rozhodně skvělý kamarád, tak jsem si nemohla pomoci, ale líbila se mi skutečnost, že si mě Ashley uzmula na víkend. Vzdychla jsem, vzpomněla jsem si na střední školu, kdy tohle bylo běžné.


23

„Pan Isaacs se do mě naprosto zabouchnul,“ prohlásila Ashley, když si sedala k obědu a přitom mě políbila na tvář.

„No, nebyl by jediný,“ pověděla jsem jí s uculením. Úsměv mi oplatila a ukázala mi něco, co vypadalo jako písemka z ájiny.

„Našla jsem dvě hrubky jen v prvním odstavci a ani jednu z nich nezaškrtnul, když mě známkoval. A napsala jsem esej na špatnou knihu, ale přesto mi dal 95.“

„Máš takové štěstí!“ pověděla jsem jí. „Paní Reedová je šílená… bez ohledu na to, kolik do toho vložím úsilí, stejně nikdy nedostanu víc než 90.“

„Dobře ti tak, když sis vybrala předměty pro pokročilé,“ škádlila mě, když mě šťouchla do paže. „Tak… co chceš tenhle víkend podniknout? Moje máma bude v San Diegu se svým mužem dne… můj dům bude zcela bez rodičů.“ Zahýbala významně obočím a já se v odpověď usmála.

„To bych ráda, ale taky jsem tak nějak řekla Aidenovi, že s ním něco podniknem.“

„Spence…“

„Nepodnikly jsme s ním nic už týdny, Ash.“

„Ale-“

„Slibuju, že ti to vynahradím,“ zašeptala jsem.

„Fajn,“ povolila s úšklebkem. Věděla jsem, že to zabere. Ashley a Aiden byli spíš jako bratr a sestra, než cokoliv jiného. V jednu chvíli se dokázali nenávidět a ve druhou si vykládali přisprostlé vtípky a ukazovali si v puse přežvýkané jídlo. Zatímco jsem určitě neměla problém mít Ashley na víkend celou pro sebe, tak jsem se cítila tak trochu špatně kvůli tomu, že jsem jim ničila přátelství. Ashley měla tendenci na něj někdy zapomínat, takže jsem tak trochu cítila povinnost ujistit se, že si čas od času vyrazí.

„Kdy to musíme udělat?“ zeptala se.

„Dneska večer… chtěl, abychom se s ním sešli u něj doma v osm.“

„Dobrá tedy, vyzvednu tě v sedm.“

„Nezabere hodinu dostat se ode mě k němu domů, Ash,“ poznamenala jsem.

„Já vím,“ ušklíbla se. Jé… chápu to.

„Ty jsi taková perverzačka,“ dobírala jsem si ji.

„Ano,to je,“ připojil se Aiden, když si sedl naproti Ash a mně.

„Ahoj, Aidene,“ řekla jsem.

„Jaký perverzní věci chce po tobě, Ash, abys udělala?“

„Chtěl bys to vážně vědět?“ Odvětila Ashley a stále se culila.

„No, vlastně…“

„Fůj, můžeme změnit téma?“ požádala jsem.

„Nevím… myslím, že musím vědět, o čem Ashley mluvila…“

„To ani náhodou,“ prohlásila Ashley. Hodila po Aidenovi kousek hranolky, jemu se podařilo včas uhnout.

„To bylo za co?“

„Nevím…“ zmlkla, předstírajíc, že byla rozptýlena něčím vpovzdálí. Ale očividně měla postranní úmysly, jelikož přes stůl přeletěla další hranolka a tentokrát zasáhla Aidena přímo do obličeje. „Trefa do černýho!“

„Fajn, dobrá muška, dobrá muška… to uznávám,“ řekl. „Ale každopádně… si všichni dnešní večer užíváme, ne?“

„Jo!“ Odpověděla jsem ve snaze znít tak nadšeně, jak jen to šlo.

„Skvělý. Přemýšlel jsem, že bychom si mohli objednat nějaký pořad (pozn. Pay-Per-View = vysílání, při kterém divák platí za zhlédnutí konkrétního pořadu) a prostě lenošit… mohl bych objednat pizzu nebo něco.“

„To zní hroz-“

„Hrozně dobře!“ řekla jsem, čímž jsem přerušila Ashley, která se podle výrazu v obličeji, chystala říct ‚hrozně‘. „To zní úžasně, Aide.“ Jeho obličej nejevil známky, že by si něčeho všiml. Kluci…

„Skvělý… no, uvidíme se tedy v osm.“

„Pa, Aidene.“ Vstal a šel zpět ke svému stolu, kde byli kluci a nechal Ashley a mě znovu samotnou.

„Jsi hrozná, víš to?“ řekla jsem Ashley.

„Vlastně vím… ale to je součást mého šarmu,“ řekla, a zamrkala řasami.

„Máš štěstí, že tě tak moc miluju.“

„Vím, že mám,“ odvětila a tentokrát upřímně. Zeširoka jsem se znovu usmála a dovolila jí ukrást si cudnou pusu. Zvonek signalizující konec naší přestávky na oběd zvonil zpovzdálí a my se spíše neochotně od sebe odtáhly. Ashley šla se mnou na můj další předmět, a pak se obrátila zpátky ke své třídě. Zatímco jsem se občas cítila špatně, že chodila na své vlastní hodiny často pozdě, tak jsem si přesto nemohla pomoci, ale vychutnávala jsem si to, jak naléhala, že mě doprovodí.

Po škole mě Ashley vysadila doma, kde jsem si zdřímla a strávila trochu času se svou rodinou. Oprava: s mým tátou. Pomohla jsem mu vařit večeři a nachystat stůl, takže nakonec on, Clay, Glen a já jsme se všichni usadili, abychom se najedli. Moje matka zjevně znovu přijde pozdě, a když jsem se na to táty zeptala, tak se na mě podíval, jako by doutnal. Poslední dobou se hádali dost často kvůli tomu, že máma nikdy není doma… občas se zabývali mnou a Ashley, ale myslím, že si moje máma nakonec uvědomila, že cokoliv si o tom myslí, není důležité. Přesto jsem nesnášela, když se mí rodiče hádali. Cítila jsem se tak bezmocná, tak vyděšená… prostě jsem to naprosto nenáviděla.

Bohužel to vypadalo, že se to stane i dnes večer. Moje matka vešla s úsměvem v půlce večeře a já nikdy neviděla mého tátu vypadat tak naštvaně. Po jejím příchodu jsme si chvíli povídali a pak se ti dva vytratili do kuchyně. Vyběhla jsem do svého pokoje a doufala, že pokud to dokážu vytěsnit, než mě vyzvedne Ashley, tak to bude v pohodě. Ale nevypadalo to slibně. Navzdory mým zavřeným dveřím jsem mohla slyšet útržkovitě jejich křik.

„…NIKDY NEJSI DOMA…“

„…PROMIŇ, MUSÍM VYDĚLÁVAT NA ŽIVOBYTÍ, ARTHURE…“

Obvyklé argumenty. Ale dnes večer toho bylo víc.

„…JE TO, JAKO BYCH UŽ NEMĚL ŽENU…“

„…TAK BYS MOŽNÁ NEMĚL…“

Počkat, cože? To bylo nové. Nemyslela to tak…. Prudce jsem otevřela dveře s nadějí, že uslyším víc z hádky, ale vše, co se mi podařilo zaslechnout, bylo otevření a poté zabouchnutí vchodových dveří. Oči se mi už začaly plnit slzami, když jsem šla po schodech dolů. Můj táta tam jen stál, nehybně a zíral na vstupní dveře.

„Tati?“ zeptala jsem se chvějícím se hlasem. Otočil se, aby se na mě podíval a jeho výraz byl naprosto prázdný. „Co se… co se děje… kam… kam…“ stále nic neřekl. Jen mě nechal koktat a blábolit jako idiot. Bylo to téměř, jako by se snažil uklidnit se. Myslím, že v určitou chvíli to udělal, protože než jsem se nadála, tak mě objímal, když jsem mu vzlykala do trička.

„Tvoje matka si právě teď potřebuje vyřešit některé věci, zlato,“ řekl. „Ale všechno bude v pořádku.“

„Jdete… jdete od sebe?“ zeptala jsem se. Dlouhá odmlka, která následovala mou otázku, mě vyděsila víc, než cokoliv.

„Nevím, zlatíčko.“ V tu chvíli zazvonil zvonek u dveří. To musí být Ashley. Můj táta se na mě podíval, než šel otevřít. Byla to ona a zeširoka se na mého tátu usmívala.

„Zdravím, pane C.“

„Ahoj, Ash.“ Dal jí ruku na rameno a vedl ji dovnitř. Úsměv, který měla ve tváři, zmizel, když mě uviděla.

„Spence…, co se děje?“ zeptala se, když přistoupila a něžně mi mnula paži. Zavrtěla jsem hlavou a znovu hrozilo, že mi začnou padat slzy.

„Nemůžu… nemůžu jít dneska ven,“ řekla jsem.

„Co se děje?“

„Spence, běž. Nijak ti neprospěje, být dnes celý večer tady,“ přerušil mě táta.

„Ale-“

„No tak, brouku. Pojďme si trochu popovídat, dobře?“ Bez dalšího slova jsem Ashley dovolila odvézt mě z domu. Teprve poté, co jsme byly bezpečně venku a posadily se na lavičku, jsem se naprosto zhroutila. Doma se všechno vymykalo kontrole. Moji rodiče se nemohly rozvést, že? Měli být vzorovými rodiči… přinejmenším dobrý pár. Tohle se mně nebo mé rodině… nemělo stát. A Ashley mě jen držela a dovolila mi vybrečet se jí na rameni, zatímco mi kroužila po zádech.

„To je v pořádku, Spence… v pořádku…“ vrkala. Plakala jsem, dokud jsem opravdu necítila, že už mi žádné další slzy nezbyly. Dosáhla jsem toho nepříjemného stádia, kdy jsem nebyla o nic méně zdrcená, ale zmírnilo se to na popotahování a fňukání jako malé štěně. Kdyby to byl kdokoliv jiný, než Ashley, tak bych se tak styděla. „Dobře, že jsem přišla dřív, co?“ Tiše jsem se zasmála a otřela si slzy. „Tady to máme… to, co ráda slyším. Teď… chceš mi povědět, co se děje?“ Ohlédla jsem se na náš dům. Všechna světla byla rozsvícená. Zajímalo mě, na co v tuhle chvíli můj otec myslí. Je taky smutný? Nebo je unavený z hádek? Byl tohle nějaký druh úlevy od neustálých hádek s mojí mámou?

„Můžeme… můžeme se nejdřív jen… vrátit… k tobě domů?“ zeptala jsem se, když jsem trochu zadrhávala.

„Samozřejmě.“

Nastoupily jsme do jejího auta a já si nemohla pomoci, ale měla jsem pocit, jako by mi určitá tíha odpadla, když mi držela celou cestu domů ruku. Když jsme dorazily k jejímu domu, tak mě uvedla dovnitř.

„Nechceš něco? Jídlo? Něco k pití?“

„Ne, díky.“

„Nahoru?“ zeptala se. V odpověď jsem přikývla a my vyrazily nahoru. Ashleyin pokoj byl nejspíš jedním z mých oblíbených míst na světě… a opravdu ne kvůli… intimním… důvodům. V tomhle pokoji jsem měla hodně svých poprvé. Bylo to prostě místo, kde jsem se cítila opravdu příjemně.

„Takže…“ pobídla mě Ashley, když jsme si sedaly na postel.

„Moji rodiče… hádali se.“

„Zase?“

„Ano… a tentokrát… moje máma… odešla“ musela jsem zastavit, abych se uklidnila. Nechtěla jsem znovu začít brečet. „Myslím… myslím, že moji rodiče nejspíš půjdou od sebe.“

„To je mi líto,“ řekla, když mi něžně mnula záda.

„Není to tvoje vina.“

„Jsi si tím jistá?“ zeptala se. Nemohla jsem si pomoci, ale znovu jsem se trochu zasmála.

„Jo, jsem si jistá. Moje máma… prostě už nikdy není doma… nevím. Prostě… se v jednom kuse hádají.“

„No… hádky nutně neznamenají, že chtějí jít od sebe.“

„Já vím… ale ona odešla.“

„A? Vrátí se, Spence,“ ujistila mě.

„A co když se vrátí jen pro své věci?“ odvětila jsem. Podívala se na mě a pokrčila rameny, zjevně na to neměla odpověď.

„Nevím. Možná pro ně pauza bude dobrá. Vzdálenost způsobuje, že tvé srdce více miluje, víš?“

„Jo, možná.“

„Ty tomu nevěříš?“

„Nevím,“ odpověděla jsem.

„No… ať se stane cokoliv… jen pamatuj, že máš dva rodiče, co tě milují. A i když nejsou spolu, tak se to nezmění,“ pověděla mi. „Alespoň mi to říkával můj starý terapeut.“ Musela jsem se tomu smát a tentokrát srdečněji. I když Ashley nevěděla, co v téhle situaci říct, tak to, že se alespoň snažila, aby mi bylo líp, bylo uklidňující. „A… chci říct… že já nikam nejdu. Takže… vždycky je…“

„Děkuju ti,“ pověděla jsem jí upřímně s pousmáním. Objala mě a vtiskla mi při tom pusu na krk.

„Žádný problém,“ odpověděla. „Krom toho… rozvrácené rodiny jsou právě teď hrozně sexy.“

„Jsi divná!“

„Ale ty mě stejně miluješ.“

„Miluju.“

„A já tě také miluju,“ řekla s uculením. Nahnula se a krátce mě políbila, než vstala. „Pojď sem.“ Následovala jsem ji k rohu místnosti, přímo k bicí soupravě. „Sedni si.“ Posadila jsem se na stoličku a cítila jsem se trochu divně, že sedím za těmi bicími. „Kdykoliv jsem frustrovaná, nebo naštvaná, nebo tak, tak hraju na bicí, protože je to nejlepší uvolnění na světě.“

„Vážně?“

„Jo. Tady,“ řekla a podala mi paličky na bicí.

„Co mám dělat?

„To myslíš vážně? Uhoď paličkou do bubnu. Tak silně, jak chceš.“

„Dobře…“ udeřila jsem jednou paličkou do bubnu a cítila jsem, jak vibrace pokračují v rezonování.

„Víc,“ řekla Ashley. Vyhověla jsem jí a zanedlouho jsem opravdu vypustila svou frustraci do bicích. Vlastně jsem nehrála žádný styl… jen jsem do nich mlátila tak silně a tak rychle, jak jsem dokázala. Čím víckrát jsem udeřila, tím vzdálenější se mé problémy s rodiči zdály. Bylo to povznášející. Nakonec mi jedna z paliček vyletěla z ruky a dopadla na koberec a já přestala hrát. Můj obličej byl rudý a začala jsem se potit, ale bylo to příjemné. „Páni… na bubny hraješ HROZNĚ!“

„Sklapni!“ pověděla jsem jí a hravě ji udeřila do paže.

„Cítíš se trochu lépe?“

„Vlastně mnohem lépe.“

„Dobře,“ řekla. „Ashley 1 bod, terapeut 0 bodů.“ Smála jsem se, vstala jsem a následovala ji k posteli. Lehla jsem si vedle ní a otočila jsem se na břicho, takže jsem byla čelem k ní. Ujistila jsem se, že alespoň část mého těla byla na jejím. „Jednoho dne tě naučím hrát na bicí.“

„Naučíš?“

„Jo. Chci říct, že bys měla mít alespoň nějaké hudební schopnosti, když se tvoje přítelkyně stane velkou rockovou hvězdou a tak,“ řekla sebejistě s úsměvem.

„Jé, mohla bych hrát ve tvé kapele?! Vždycky jsem chtěla dělat něco takového.“

„Hm… uvidíme,“ odfrkla si.

„Hej!“ Dloubla jsem ji do boku, což způsobilo, že sebou trochu trhla. Odpověděla tím, že mě přetočila pod sebe, a když byla na mě, tak mě začala lechtat. Přestože jsem byla EXTRÉMNĚ lechtivá, tak jsem si vůbec nestěžovala.

„Řekni to!“ zaječela Ashley.

„Řekni… co…“ podařilo se mi ze sebe skrze smích vysoukat. Zastavila se a já se snažila popadnout dech.

„Co kdybys řekla, že mě miluješ a dohodneme se?“

„Miluješ mě a dohodneme se,“ odpověděla jsem a snažila jsem se zachovat chladnou tvář.

„To není vtipný,“ řekla Ashley a zdůraznila to našpulenou pusou. Smála jsem se, vzala jsem ji za ruce a propletla jsem naše prsty. Znovu jsem ji stáhla přímo na mě.

„Ty víš, že tě miluju,“ pověděla jsem jí upřímně. Zeširoka se usmála a pustila jednu mou ruku. Cítila jsem, jak mi cestuje po těle a nakonec spočinula na mé tváři. Chvíli na to se naše rty setkaly a něžně, přesto vášnivě se střetly. Milovala jsem líbání s Ashley… nejen proto, že dobře líbala, ale protože i když jsme se jen líbaly, tak jsem cítila mnohem víc. Také jsem milovala způsob, jakým používala ruce. Nějak mě začala držet, buď na obličeji, nebo kolem krku, kolem pasu apod. Ale postupně se začaly toulat od shora až dolů a všude mezi. Když se to stalo, tak jsem věděla, že mohu očekávat víc… brzy. A právě to se začalo dít, když zazvonil telefon. Tón vyzvánění oznámil, že je to můj otec, takže jsem se zpod ní něžně vymanila.

„Vteřinku,“ pověděla jsem jí. Zvedla jsem svůj telefon a promluvila. „Čau, tati.“

„Ahoj, Spence. Volám jen proto, abych tě zkontroloval a ujistil se, že jsi v pořádku.“

„Jo, jsem v pohodě. Ashley a já se právě díváme na telku.“

„Dobrá, pozdravuj ji ode mě.“

„Budu,“ odpověděla jsem. „Nevadilo by, kdybych tu zůstala… jen pro dnešní noc?“

„Nevadí, zlato.“

„Opravdu?“

„Jasně. Ale koukej zítra ráno zavolat domů, jasný?“

„Díky, zavolám,“ pověděla jsem mu. „Tati?“

„Ano?“

„Vrátila… vrátila se máma domů?“ Zaváhal, než mi odpověděl.

„Ještě ne, zlato. Ještě ne.“

„Dobře,“ odpověděla jsem tiše.

„No, uvidíme se zítra. Dobře se vyspi, Spence.“

„Díky, tati… mám tě ráda.“ Řekla jsem to, jako bych se ho snažila ujistit, že je milován. Možná jsem to dělala.

„Taky tě mám rád, zlato.“

Rychle jsem zaklapla svůj mobil a položila ho zpátky na noční stolek.

„Je všechno v pořádku?“ zeptala se Ashley.

„Nevím.“

„Vrátí se, Spence.“

„Jo…“

„Podívej se na to z té světlé stránky… celou dnešní noc… jsme to jen my dvě,“ řekla nadšeně ve snaze povzbudit mě. Jak dobře by to normálně znělo, tak vše, na co jsem se zmohla, byl chabý úsměv. „Chceš zase z mých bubnů vymlátit duši?“

„Ne, díky,“ odpověděla jsem.

„Zmrzlinu?“

„To je v pohodě,“ odpověděla jsem a zavrtěla hlavou. „Jen se chci na chvíli natáhnout.“ Pospíšila jsem si zpátky a lehla si. Hlavu jsem položila na polštáře za sebou. Na chvíli byla nehybná, ale pak mě následovala. Otočila se na bok, takže jsme byly čelem k sobě a dívaly jsme se do očí. Viděly jsme znepokojení. Trochu jsem povolila, když jsem si uvědomila, že nebylo k Ashley fér, že jsem takhle chovala. „Omlouvám se.“

„Za co?“

„Že je to se mnou dost těžké.“

„Spence, kdybych se omlouvala pokaždé, když je to se mnou těžké, tak by vyšla z mých úst jediná dvě slova ‚omlouvám se.‘“ žertovala.

„To není pravda. Není to s tebou těžké. No… TAK těžké,“ usmála jsem se. Také se zazubila, trochu blíž se ke mně přisunula a položila si ruku na můj bok. „Kolik je hodin?“

„Hm,“ začala, když se mi dívala přes rameno na hodiny, které měla na svém nočním stolku, „20:45. Proč?“

„Nic, jen jsem unavená.“

„Proč tedy nejdeš spát?“

„Protože… ještě ani není devět.“

„Mně to nevadí, jestli to nevadí tobě,“ odpověděla.

„No, co budeš dělat?“

„Dole improvizovanou chlastačku?“ Vtipkovala. Smála jsem se a plácla ji po paži, ale nechala to být, místo toho, aby mi to vrátila. „Mohla bych si zdřímnout.“

„Ty si můžeš zdřímnout vždycky.“

„Co na to říct? Je to jedna z mých dovedností.“

„No… možná kdybychom si teď zdřímly, tak se můžeme později probudit.“

„Jo, tak to obvykle bývá.“

„Takhle to nemyslím,“ řekla jsem se smíchem. „Můžeme se později probudit a… dělat… něco.“

„Ráda něco dělám!“ odpověděla radostně. Smála jsem se a vymazala mezeru mezi námi, pevně jsem přitiskla hlavu k tělu Ashley, když okolo mě obtočila své ruce. Přetáhla přes nás přikrývku a políbila mě na vršek hlavy a pak zašeptala, „dobrou noc… miluju tě.“

„Hm, miluju tě víc.“ Smála se tomu.

„To není pravda… ale nebudu se hádat, když napůl spíš.“ V tu chvíli jí začal vyzvánět telefon. Zavrčela a natáhla se přese mě, aby popadla svůj mobil.

„Do háje… to je Aiden,“ řekla. Úplně jsem zapomněla, že jsme dneska večer měly být u něho doma. „Ahoj, Aidene… jo, vím, vážně se omlouvám… Spencer není, em, se necítí dobře… přísahám… Aidene, nelžu! Bože, ty někdy umíš být tak bezcitný debil… to je fuk… čau.“

„Hádám, že je naštvaný?“

„Jo.“

„Mohla jsi mu říct pravdu,“ navrhla jsem.

„Ne… co se děje s tebou a tvojí rodinou, do toho mu sakra nic není. Překousne to.“

„Dobře,“ vzdala jsem to a byla příliš unavená na to, abych řekla něco jiného. Přitáhla si mě k sobě ještě blíž a v tu chvíli mi běžela hlavou jen jediná věc – cítila jsem se milovanější a hýčkanější, než jsem si kdy dokázala vzpomenout.


V následujících dnech se moje máma vrátila domů a mí rodiče začali chodit do poradny pro páry. Aiden, jelikož je hrozná holka, ani s jednou z nás po zbytek víkendu nepromluvil, ale v pondělí se přesto dostal, když jsme znovu dělali plány na pátek, které se nám podařilo dodržet. Pozvedla jsem pracovní složku se smutným povzdechem. Bylo těžké nežít minulostí, když moje minulost byla mnohem lepší, než přítomnost.


24

Několik následujících dní ukázalo jednoznačný pokles úrovně pocitu štěstí, alespoň z mé strany. Počáteční radost, kterou jsem pociťovala z návštěvy Ashley, začala vyprchávat, teď, když se vrátila do L. A. Ale stále jsem byla trochu společenštější, jak jsme Carrie a já dál pokračovaly ve spřátelování se. Ale v jiných ohledech jsem byla stejná, ne-li bídnější, než jsem byla předtím, než přijela. Abych byla upřímná, prostě se mi po ní zřetelně stýskalo a to mě štvalo. Takže když ke mně jednoho dne časně ráno přišel Farber, tak jsem se zuby nehty držela, abych mu neukousla hlavu.

„Dobré ráno, Spencer.“

„Dobré ráno, pane Farbere,“ odpověděla jsem poslušně. Zněla jsem jako malá školačka. Téměř mi z toho bylo špatně.

„Přicházím, jen abych každému připomněl, že kancelář příští pondělí a úterý nebude zavřená, ale až to další.“

„Opravdu? Proč?“

„První dvě noci Pesachu (pozn. židovský svátek),“ konstatoval.

„Aha, dobře.“ Zapomněla jsem, že více než polovina ostatních právníků jsou Židé. Počkat. Přespříští pondělí… to má Ashley narozeniny. „Pane Farbere!“

„Ano?“ zeptal se mě, když se otočil.

„Jste si jistý, že je to od pondělka za týden?“

„Naprosto,“ řekl s uchechtnutím. „Moje žena už nakupuje na první Seder (pozn. sváteční večeře prvních dvou večerů o Pesachu).“

„Dobře. Děkuji vám.“ Hlavou mi najednou běželo tisíce nápadů. Měla bych jet? Mohla bych jet? Počkat, opravdu jsem si musela vůbec klást tyhle otázky? Obě odpovědi byly ano. Zřejmé a do očí bijící… bylo to, jako znamení nebo tak něco. Nejen to, ale chtěla jsem jet. Fajn, uklidni se, Spence. Tohle dokážeš vyřešit. První krok… první krok… „Benny!“ Pomyslela jsem si nahlas. Musela jsem pro Bennyho najít hotel pro psy, zatímco budu pryč. Pokud nebudou k dispozici žádné hotely pro psy, tak nebudu moci jet. Googlila jsem psí hotely ve městě a našla jich hromadu. Když jsem si vybrala ten s nejhezčími stránkami (vždy dobrá metoda), tak jsem zvedla telefon a zavolala tam. Skutečně měli pro Bennyho místo a já jedno rovnou zarezervovala. I pokud se ta návštěva ve skutečnosti nikdy neuskuteční, tak jsem vždycky mohla zavolat, abych to zrušila. Lepší přijmout opatření nyní. Fajn, první krok splněn. Opřela jsem se do svého křesla a už se cítila vyčerpaná. Měla bych zavolat Ashley? Nevěděla jsem, jestli jsem již připravená. Kromě toho jsem si nebyla 100% jistá, že skutečně pojedu a nechtěla jsem jí dávat plané naděje. Ale musela jsem to někomu říct.

„Haló?“

„Ahoj, Aidene.“

„Co se děje, Spence?“

„Em, vlastně se něco děje,“ odpověděla jsem. „Právě jsem zjistila, že mám v práci pár dní volno a to ve stejnou dobu, co jsou Ashleyiny narozeniny.“

„Aha…“ zřejmě tomu nerozuměl. Kluci…

„Přemýšlela jsem, že bych jela do L. A.,“ upřesnila jsem.

„Aha!“ zvolal. „Sakra, Spence, musíš jet.“

„Chci. Neodjíždí na ně pryč, že?“

„Neé. Znáš Ash… nikdy neměla ráda, aby se z jejích narozenin dělalo bůhví co.“

„Jo.“

„Obvykle si jen vyrazíme s kamarády a s pár dalšími lidmi. Nic přehnaného,“ vysvětlil. „Ale byla by naprosto hotová, pokud přijedeš… v dobrém.“

„Počkat… ty tam budeš?“

„Hm, jo. Naše přelíčení pár měsíců není, takže se příští týden na chvíli vydávám zpět do L. A.. Mám spoustu práce, kterou tam musím udělat.“

„Aidene! Proč jsi mi to neřekl?“

„Nevím… asi jsem zapomněl. Žárlíš?“ Přestože bych to nikdy nepřiznala, tak jsem žárlila.

„To je fuk. Takže… si myslíš, že bych měla přijet?“

„Ano. Rozhodně ano. Nemůžu se dočkat, až to povím Michelle… bude vyšilovat.“

„Neříkej jí to, Aidene,“ pověděla jsem mu.

„Proč?“

„Protože to řekne Ashley a já nechci, aby obě cokoliv věděly, než budu mít zarezervovanou letenku a všechno bude zařízené.“

„Fajn, fajn. Ale vážně bys měla jet, Spence. Vím, že chceš vidět Ash… oběma vám to udělá velkou radost.“

„Já… já vím,“ připustila jsem.

„Dobře. No, musím jít, ale později si promluvíme. Zarezervuj si tu letenku!“

„Dobrá, pa, Aidene,“ odpověděla jsem s úsměvem.

Zavěsila jsem a položila jsem svůj telefon na stůl. Srdce mi rychle bušilo, když jsem otevřela internet a dívala se na lety do L. A. Uvědomila jsem si, že bych v pátek mohla odejít z práce o pár hodin dříve, abych stihla let a musela bych odjet nejpozději v úterý pozdě odpoledne. Což by v podstatě bylo stejně dlouho, co byla Ashley v New Yorku. Jeden let jsem si prozatímně zarezervovala, pomyslela jsem si, že by nejspíš bylo nejlepší věnovat prohlídce nabídek více než 20 minut pozornosti, které jsem jí doposud věnovala.

Na konci dne jsem se docela plně přikláněla k tomu jet do L. A. Tolik k lhůtě na rozmyšlenou. Když jsem o tom pověděla Carrie, tak řekla, že pokud nepojedu, tak zavolá Ashley a poví jí, že ona a já jsme se spolu vyspaly. Ať už si dělala srandu, nebo ne, rozhodla jsem se, že to nestojí za to zjišťovat to. Chtěla jsem však nějaký pohled zvenčí. Zvedla jsem telefon a vytočila velice známé číslo.

„Spencer!“

„Čau, tati! Jak se máš? Jak se má máma?“

„Tvoje máma a já se máme oba dobře… jak se máš ty?“

„Docela dobře.“

„Je všechno v pořádku?“ zeptal se.

„Hm, jo… proč?“

„No, normálně voláš jen ve čtvrtky,“ podotknul se smíchem. „Je to náš den, ne?“

„To ano… můžeš mluvit?“

„Samozřejmě, že můžu. O co jde?“

„No, em… přemýšlela jsem, že na pár dní pojedu do L. A.“

„Ale běž! Vážně?“ zvolal.

„Jo. Blíží se židovské svátky, takže mám v práci pár dní volno.“

„To je skvělé, zlato! Uvidím tě?“

„No tak, tati,“ smála jsem se.

„Jasně… jen jsem si myslel, že přijedeš, abys strávila nějaký čas s Ashley, toť vše.“

„Jé, no, jo… chci říct, ano. Jsou to její narozeniny a tak. Ale hodlám zůstat doma místo na hotelu… nebudeš se mě moct zbavit,“ žertovala jsem.

„Nebudeme chtít! Božínku, tvoje matka a já jsme tě neviděli od Vánoc!“ připomněl mi. Poslední Vánoce jsme se všichni, včetně Glena a Claye, sešli v New Yorku, abychom je oslavili. Bylo to poprvé, co jsme byli spolu od mé promoce na právech.

„Vím. Už je to strašně dlouho.“

„Je.“

„No… myslím, že si o něco později zarezervuji letenku.“

„Dobrá. Kdy plánuješ přijet?“

„Asi od pátku za týden. To pondělí a úterý mám volno, takže zůstanu do úterka odpoledne.“

„Skvělé! Zavolej, pokud budeš potřebovat odvézt z letiště.“

„Zavolám. A tati?“

„Jo, zlato?“

„Myslíš… myslíš, že bych měla jet, viď?“

„Chceš jet?“

„No… jo, chci,“ připustila jsem.

„Pak si myslím, že bys měla jet,“ prohlásil. „Je něco jiného, co tě tíží?“

„Myslím, že jo. Chci říct… první návštěva se moc dobře vydařila. Já se jen… jen se bojím, co by se stalo, kdyby se takhle nevydařila.“

„Spence, filozofie ‚skonči, dokud jsi na koni‘ platí pro sporty a kasina… ne pro vztahy. Myslím, že by Ashley byla ráda, kdybys přijela na její narozeniny.“

„Máš pravdu,“ pověděla jsem mu.

„Jsem táta. Vždycky mám pravdu.“

„Kromě toho, když se mýlíš!“ vtipkovala jsem.

„Vidím, že jsem vychoval šprýmaře!“ řekl se smíchem.

„Vychoval,“ odpověděla jsem. „Takže… se uvidíme příští víkend.“

„Nemůžu se dočkat. Pa, Spence.“

„Pa, tati.“

Po telefonátu jsem se cítila přesvědčeněji. Popadla jsem svou kreditní kartu a zarezervovala jsem si na svém notebooku letenku. Druhý krok hotový. Teď vše, co jsem musela udělat, bylo povědět to Ashley. Vlastně měla bych to Ashley říct? Chvíli jsem o tom přemýšlela a došla jsem k závěru, že to bude výjimečnější, pokud ji překvapím. Abych to udělala, potřebovala jsem do toho zatáhnout Aidena.

„Haló?“

„Aidene, zarezervovala jsem si let,“ řekla jsem mu a neobtěžovala jsem se s pozdravem. „Přijedu příští pátek a vracet se budu v úterý.“

„Bezva! Páni, Ash bude nadšená, až jí to povíš!“

„Já jí to neřeknu a ty taky ne.“

„Co tím myslíš?“ zeptal se. Není zrovna z nejbystřejších…

„Chci, aby to bylo překvapení. Nebo si myslíš, že je to hloupé?“

„Ne, to zní skvěle, Spence. Bude se jí to líbit. Nech mě hádat… potřebuješ mou pomoc?“

„Pomůžeš?“

„Samosebou,“ pověděl mi. „Ať chceš po mě udělat cokoliv, jen mi dej vědět. Do L. A. odjíždím v úterý.“

„Díky. No, právě teď vážně nemám plán, ale budeš první, kdo se to doví, až ho budu mít. A jen abys věděl. Neříkej to Michelle, Aidene.“

„Proč ne?“

„Protože to samozřejmě poví Ashley. Pokud ji chci překvapit, tak chci, aby to bylo skutečné překvapení,“ naléhala jsem. „Slibuješ, že jí to neřekneš?“

„Slibuju.“

„Děkuju ti, Aidene. Brzy ti dám vědět, co a jak.“

„Žádný problém. Zatím, Spence.“

Mozek mi jel na plné obrátky. Zrovna dneska ráno jsem přemýšlela o tom, jak jsem byla znovu nešťastná a teď plánuju překvapivou návštěvu na Ashleyiných narozeninách. Když o tom mluvíme, co bych měla dělat? Mám ze sebe vydat vše? Ne, Ashley skutečně nemá ráda extravaganci, obzvlášť když se jedná o její narozeniny. Kromě toho si myslím, že let přes celou zemi ‚stačí‘, aby to vše kompenzovalo. Možná by to mělo prostě být jednoduché. To je jedno. Mám čas si to promyslet.


25

Ashley ten večer volala a bylo moc, moc, moc těžké do telefonu nekřičet, že přijedu na návštěvu, obzvlášť proto, že také začínala znít sklesleji. V následujících dnech to začínalo být jen těžší. Také jsem považovala za obtížné neříct to Michelle. Byla obvykle docela přímočará ohledně… no… všeho a nejednat s ní stejně nebylo snadné. Takže když mi v neděli zavolala, 5 dní před mým odjezdem, tak mi srdce rychle bušilo a dlaně se mi začaly potit. Nesmíš… to… říct… Michelle…

„Ahoj, Michelle.“

„Co děláš, Spence?“

„Nic, jen pracuji,“ pověděla jsem jí.

„Musíš přijet do L. A.“

„Co?“

„Musíš přijet do L. A.,“ zopakovala. „Hned.“

„Proč? Co se stalo?“

„No, nic. Ale něco je s Ashley. Vzpomínáš, jak jsem ti řekla, že se od doby svého návratu pořád usmívá?“

„Jo?“

„No, myslím, že to vyprchalo nebo tak něco. Poslední dobou se chová jako mrcha. A to mě vytáčí.“

„Co to má společného se mnou?“ zeptala jsem se.

„Má to s tebou společného všechno, Spencer. Stýská se jí po tobě. Druhý den jsem šla do jejího bytu, protože mi nezvedala telefon, jakože celý den… měla jsem klíč, tak jsem šla dovnitř. A ona ležela a dívala se na starou fotku vás dvou. Přísahám, že plakala. Neviděla jsem ji brečet od odvykačky.“ Srdce mě při myšlence na plačící Ashley zabolelo. Dokonce jsem cítila, jak mi z očí steklo pár slz.

„Po telefonu nezněla… um… nezněla tak rozrušeně…“

„No samozřejmě. Je to Ashley. Víš, jak takové věci bere.“

„Jo,“ odpověděla jsem. A já to věděla. Když byla Ashley vyděšená nebo nejistá, tak si vystavěla zdi, aby bránily ji a její emoce. Myslím, že jsem zapomněla. Když jsme byly ona a já spolu, tak se v podstatě vždycky cítila bezpečně natolik, aby se mnou o takových věcech mluvila. To bylo něco, co jsem měla ráda… bylo to, jako by mi bylo svěřeno něco choulostivého, co nikdo další nemohl vidět nebo mít. A samozřejmě se mi to podařilo zničit. „No, brzy přijedu.“

„Jak brzy?“ zeptala jsem se. Kdyby to jen věděla…

„Nevím. Za pár týdnů? Vážně to nemůžu říct.“ Doslova.

„Kriste…“

„Vážně, vážně jsem právě teď zavalená v kanceláři. Je mi to líto, Michelle, ale nemůžu se jen tak sbalit a odejít, kdykoliv se mi zlíbí. Přála bych si, abych mohla, ale nemůžu,“ lhala jsem. No, že jsem zavalená v kanceláři byla pravda. Ale to bylo jen proto, že jsem se snažila udělat co nejvíc, než odjedu do L. A.

„Takže si myslím, že ti na ní nezáleží tak moc, jak jsem si myslela.“ Slyšela jsem cvaknutí signalizující, že zavěsila, než jsem měla čas odpovědět. I když jsem věděla, co se opravdu děje, přesto mě to trochu dostalo, že řekla něco takového. Ale zároveň jsem jí nechtěla volat nazpět z obav, že bych podlehla a vyžvanila tajemství. Přešla jsem to a rozhodla jsem se, že zavolat jí zpět nestojí za ten risk. Brzy ji uvidím.

Zdálo se, že týden uběhl jako ve zpomaleném snu. Dny v kanceláři se zdály být nekonečné a já měla kvůli motýlům v břiše potíže usnout. Vypracovala jsem nějaký plán. Chystala jsem se říct Ashley, že jí pošlu svůj dárek a ať si vyslechne Aidena, aby jí ho předal. Chystal se jí zavázat oči a odvézt na letiště, kde jsem měla čekat. Bylo to dost jednoduché, ale přesto doufejme vzrušující. Ashley se zdála být v posledních několika nocích dost na dně. Bojovala jsem ze všech sil, abych jí neřekla, ať si nedělá starosti, že brzy přijedu. Čtvrteční večer byl nejspíš nejtěžší.

„Ahoj, Ashley.“

„Čau, Spence… pracuješ?

„Jo, jak to víš?“ zeptala jsem se.

„Myslím, že zníš vystresovaně. Nevím. Umím to poznat.“ Usmála jsem se.

„Jo… myslím, že toho mám právě teď hodně. Jak ses dneska měla?“

„Docela dobře. Snažím se do pondělka vydat CD.“

„To máš narozeniny, ne?“ Řekla jsem předstírajíc, že si nejsem té skutečnosti extrémně vědomá.

„Jo… uff… nepřipomínej mi to.“

„Nikdy bych tě netipovala jako člověka, co by začal nenávidět narozeniny.“

„Čím víc jich máš, tím míň se ti začnou líbit,“ žertovala. „A na tyhle se fakt netěším.“

„Vážně?“

„Opravdu vážně.“

„Možná to nebude tak špatné, jak si myslíš, že bude.“

„To pochybuju,“ odvětila.

„No, um… mám pro tebe dárek.“

„Vážně?“

„Jo.“

„To jsi nemusela, Spence,“ řekla. Mohla jsem slyšet, jak se její hlas rozjasnil a byl trochu veselejší.

„Vím, ale já chtěla. Měla bys ho dostat zítra… vím, že tvoje narozeniny jsou až v pondělí, ale myslela jsem, že bys ho možná chtěla trochu dříve.“

„Vážně? Co je to?“ zeptala se vzrušeně.

„Je to překvapení. Aiden ti zítra zavolá a předá ti ho. Koukej poslouchat vše, co řekne.“

„No tak, řekni mi to!“

„Né!“ trvala jsem na svém.

„Prosím?“

„Ne-é.“

„To co dostanu… je to živé? Dala jsi mi štěně?!“ zeptala se.

„Možná… možná ne.“

„Pff, ty jsi nemožná!“ řekla. Jen abych ji zmátla, tak jsem něco dodala.

„Zavolej mi, až ho dostaneš, jasný?“

„Dobře. Bože, Spence, ty jsi mě teď úplně nažhavila.“ Možná moje mysl byla na špatném místě, ale mohlo to znamenat mnoho různých věcí. Myslím, že jí to došlo. „Chci říct… natěšila. Jako že… na dárek.“

„Jo, já vím.“

„I když bych si opravdu jen přála, abys tu byla,“ dodala. Její hlas trochu poklesl. „Hrozně moc mi chybíš, Spence.“

„Ty mě taky.“

„Možná je to směšné, víš… protože jsme spolu právě začaly znovu mluvit. Ale… já nevím. Nemůžu si pomoc,“ řekla. Mohla jsem slyšet, jak se jí zlomil hlas a i moje oči se začaly plnit slzami. Chtěla jsem jí to tak hrozně moc říct. Nesnášela jsem slyšet ji takhle.

„Ash… vůbec to není směšné,“ pověděla jsem jí jemně. „Já… přijedu do L. A. Vezmu si v práci pár dní volno a přijedu. Příští týden.“

„To nemusíš.“

„Ale udělám to.“ Rozhovor naplnilo poněkud nepříjemné ticho. Musela jsem vynaložit veškerou svou sílu, abych nepodlehla a neřekla jí pravdu.

„Myslíš to vážně“?

„Ano. Od tebe to znělo, jako že tě nechci vidět, nebo tak, Ash. A tak to vůbec není.“

„Omlouvám se. Jen jsem… právě teď trochu rozhozená.“

„Nemusíš se omlouvat,“ ujistila jsem ji.

„Měla bych jít. Zítra… ti zavolám.“

Skvělý. Teď byly Michelle a Ashley nesmírně nešťastné. Tohohle se mi dostane za snahu někoho překvapit?


26

Mou kůži zaplavila husí kůže, když začalo letadlo klesat. Každou vteřinu jsem se přibližovala blíž a blíž k L. A… blíž k Ashley. Cítila jsem, jak se vysunul podvozek signalizující, že budeme každou chvíli přistávat a zalapala jsem po dechu, když jsme konečně dosáhli kontaktu se zemí. Byla jsem tu. Konečně jsem byla v L. A.

Vyhrnula jsem se z letadla potom, co nám řekli, že můžeme a táhla jsem za sebou tašku. Nechtěla jsem si svou tašku odbavit. Myslela jsem, že by to trvalo moc dlouho, než bych ji dostala a já se prostě chtěla dostat z letiště. Vytáhla jsem svůj telefon a okamžitě jsem vytočila Aidenovo číslo.

„Ahoj,“ odpověděl.

„Čau, právě jsem přistála. Jste tady?“

„Jo. Venku. Em… stále na místě.“

„Myslíš tím, že páska je stále na místě?“ zeptala jsem se a věděla jsem, že nemohl mluvit naplno, když Ashley (pravděpodobně) pořád nevěděla, o co jde.

„Jo.“

„Fajn, zůstaň se mnou na telefonu a nech ji zavázanou, dokud ti neřeknu.“

„Dobrá,“ odvětil. Mohla jsem slyšet, jak Ashley na Aidena ječela za to, že ji zavázal oči a usmála jsem se.

„Ví to?“

„Ne. Vůbec.“

„Bezvadný,“ poznamenala jsem. Šla jsem dál a trochu jsem přešlapovala. Po odchodu na vysokou školu a právnickou školu jsem znala LAX (pozn. Mezinárodní letiště Los Angeles) moc dobře. Přišla jsem k samo otevíracím dveřím a spatřila jsem ty dva. Aiden měl telefon u ucha a Ashley vypadala moc srandovně s páskou na očích. Uviděl mě a usmál se. „Dobře… sundej jí to.“

Začala jsem kráčet trochu pomaleji a sledovala jsem, jak Aiden stáhnul z Ashleyiných očí kus látky. Dívala se přímo na mě. Její oči se rozšířily překvapením.

„Myslíš to vážně?!“ zvolala hlasitě. Zeširoka jsem se usmála a ona okamžitě běžela rovnou ke mně. Když ke mně doběhla, vyskočila na mě, hodila kolem mě paže a stejně tak mě objala nohama.

„Překvapení!“ řekla jsem radostně, když jsem ji držela nahoře. Ještě nic neřekla… jen mě mačkala k smrti. Po velmi dlouhém objetí jsem ucítila její rty krátce se dotknout mého krku, když slézala a dopadla na nohy.

„Nemůžu tomu uvěřit!“

„Řekla jsem ti, že mi hrozně moc chybíš,“ odpověděla jsem s uculením. Úsměv mi oplatila a znovu mě objala.

„Tohle je ten nejlepší dárek ze všech!“ vykřikla.

„Jsem ráda, že se ti líbí.“

„To je slabé označení,“ odpověděla, stále se usmívajíc. Zvuk troubení aut nás upozornil, že Aiden nejspíš bude muset popojet autem, než do něj někdo schválně zezadu narazí. „Půjdeme?“ Přehodila ruku skrze mé rámě, když jsme šly zpět k Aidenovi, který měl také stále na tváři úsměv.

„Takže se mi teď omluvíš, Ash?“ zeptal se.

„Co udělala?“ zeptala jsem se. Ashley otevřela pusu, aby promluvila, ale Aiden ji přerušil.

„Cestou sem jsem špatně zabočil, a když jsem jí to pověděl, tak mě nazvala blbým buzikem, co nerozezná vlevo od vpravo.“

„Ash! Omluv se!“

„Fajn, fajn, omlouvám se. A děkuju za tvou pomoc.“

„Nemáš zač,“ řekl. „Teď pojďme.“ Otevřel mi zadní dveře a já naskočila, mile překvapená, když si Ashley sedla vedle mě, místo výběru sedadla smrti. Přisunula se blíž a usmívala se od ucha k uchu.

„Nemůžu uvěřit, že jsi tady.“

„Chyběla jsi mi,“ pověděla jsem jí.

„Ty jsi mi chyběla víc.“

„Né!“

„Rozhodně ano,“ hádala se. „Ale to je fuk. Na jak dlouho tu jsi?“

„Do úterka odpoledne. Moje kancelář je na židovské svátky zavřená… a když jsem se to dozvěděla, věděla jsem, že musím přijet.“ Zeširoka se znovu uculila a znovu mě poctila objetím.

„Tak, jak dlouho jsi to věděla a neřekla mi to?“ zeptala se.

„Hm, asi týden a půl. Ačkoliv to bylo moc těžké. Obzvlášť včera večer.“

„Jo…“

„Ale… řekla jsem ti, že přijedu brzy, ne? Jsem žena, co drží své slovo,“ usmála jsem se.

„Ano, to jsi. Jé, Aidene! Zavolej do restaurace a změň rezervaci na 4 lidi.“

„Už je to hotovo,“ odpověděl.

„Aha… no… dobrá práce,“ odvětila strnule. Pak se otočila zpět ke mně. „Jsi unavená? Měli jsme v plánu večeři, ale nemusíš jít, jestli nechceš. Zůstala bych s tebou.“

„Ne, to je v pohodě. Stejně bych se měla přizpůsobit časovému rozdílu.“

„Dobrý nápad. Kde bydlíš?“

„No, nezarezervovala jsem si hotel, takže prostě budu spát v domě mých rodičů.“

„Aha… no, em… klidně můžeš zůstat u mě doma, kdykoliv budeš chtít,“ pověděla mi. Usmála jsem se. Měla jsem pocit, že nejspíš docela brzy její nabídky využiji.

Cestou domů jsme si my tři nezávazně povídali. Bylo skvělé vidět, jak se zdála být Ashley šťastná, především proto, že se tak cítila kvůli mně. Celou cestu zpět měla na tváři rozprostřený obrovský úsměv a tu a tam mi položila hlavu na rameno. Pokaždé jsem se rozklepala.

Konečně jsme přijeli k obrovskému, draze vypadajícímu činžáku. Aiden ho objel, zastavil na parkovacím místě a všichni 3 jsme vystoupili a vyrazili dovnitř.

„Tady oba bydlíte?“ zeptala jsem se.

„Jo, jo,“ odpověděla Ashley. „No… já bydlím nahoře. Oni bydlí několik podlaží pode mnou.“

„Ty a Michelle bydlíte spolu?“ zeptala jsem se Aidena.

„Jo. Posledních… 5 měsíců.“

„Jé, bezva.“ Nevím, proč jsem to vůbec nevěděla.

„Počkat… Michelle v tom byla taky?“ zeptala se Ashley.

„Rozhodně ne! Věděla bys to 10 minut potom, co bych jí to pověděla,“ řekla jsem a vůbec jsem si nedělala srandu.

„Jo, to je pravda,“ smála se. Vešli jsme do výtahu a ona stiskla tlačítko podlaží střešního bytu. Krátce nato jsme dorazili do jejího patra. Otevřela dveře od svého bytu a já byla okamžitě ohromena.

„Ash, to je nádhera!“ zvolala jsem. A taky byla. Bylo to přesně tak, jak jsem si Ashleyin byt představovala, že bude vypadat. Byl moderní, ale ne moc snobský a na zdi měl spoustu hudebních suvenýrů… ale vůbec to nebylo nevkusné. Všechno spolu dobře vypadalo a skvěle k sobě ladilo, i velká okna odkrývající krásný výhled. A vypadal, že stál HODNĚ peněz.

„Díky. Ráda bych si připsala zásluhy, ale tak trochu jsem měla návrháře interiéru… ale nápady byly moje… z většiny,“ vysvětlila.

„Á, hele, Ashley je skromná,“ dobíral si ji Aiden, za což obdržel hravé strčení. Trochu mi to tam ukázala, když mě poctila ‚okružní prohlídkou‘. Byl mnohem větší, než můj byt… to bylo jisté.

„Asi bychom se brzy měli sejít s Michelle,“ řekl Aiden.

„Jo, chceš se převléknout?“ zeptala se Ashley.

„Určitě. Jen… půjdu… do tvého pokoje, jestli to nevadí.“

„V pohodě. Můžeš, em, si tam nechat svou tašku, kdybys chtěla“

„Díky.“

Zavřela jsem za sebou dveře. Teď to bude komplikované. Chtěla jsem vypadat dobře, ale samozřejmě jsem nechtěla, aby mi to zabralo příliš času. Rozhodla jsem se pro své nejdražší džíny a pěkný top s hlubokým výstřihem a znovu jsem si nanesla trochu make-upu, než jsem zamířila znovu ven. Ash a Aiden seděli na gauči, když jsem vyšla.

„Připravena jít?“ zeptal se Aiden.

„Jo!“ Vykročila jsem. Ashley na mě čekala a pořád se zeširoka culila a políbila mě na tvář.

„Vypadáš nádherně.“

„Dík,“ odvětila jsem červenajíc se. Nezačínej zase… „Ty taky.“

„Jo, vypadám, že?“ vtipkovala a zamrkala řasami, když jsem se smála. Dohonily jsme Aidene a sjeli výtahem pár pater dolů.

„Ahoj, Michelle,“ zavolal Aiden, když jsme se dostali do bytu.

„Už jdu,“ odpověděla z jiné místnosti.

„Spence, schovej se na chvíli za tyhle dveře,“ zašeptala Ashley. Bojovala jsem s touhou se smát, když jsem tak učinila a uklidnila jsem se, když se blížily její kroky.

„ Co se děje, lidi?“ zeptala se Michelle. „Proč oba vypadáte tak divně, A… radostí bez sebe?“ Věděla jsem, že vybuchnu smíchy, tak jsem prostě vyskočila zpoza dveří.

„Překvapení!“

„No nekecej! Spence? Co tady děláš?!“ zeptala se a pak mě objala.

„Překvapila mě k mým narozeninám!“ Pověděla radostně Ashley.

„Jo!“ potvrdila jsem.

„Páni… vůbec jsem to nečekala,“ připustila Michelle.

„Jo, plánovali jsme to už před týdnem,“ dodal Aiden.

„Počkat, ty jsi v tom jel taky? Jak to, že mi to nikdo neřekl?“

„Protože jsme to chtěli udržet jako překvapení.“

„Dobrá, dobrá, chápu,“ ustoupila s úsměvem.

„A začínám mít hlad, tak pojďme něco zakousnout,“ přerušil to Aiden. Souhlasili jsme a vyrazili a znovu jsme zvolili Aidenovo auto, jelikož Ashleyino nedokázalo pojmout 4 lidi. Michele seděla na sedadle spolujezdce, což znamenalo, že Ashley a já jsme byly znovu spolu vzadu.

„Nemyslím si, že chápeš to, jak jsem šťastná, že jsi tu,“ zašeptala mi do ucha.

„Jsem ráda, že jsi šťastná,“ zašeptala nazpět. „Protože jsem taky šťastná.“ Zeširoka se usmála a znovu mě políbila na tvář. Dovolila svým rtům setrvávat trochu déle, než při průměrném polibku na tvář. Nemohla jsem říct, že mi to vadilo.

„Do restaurace jsme dorazili krátce nato. Zabrali jsme si box a já vklouzla na místo vedle Ashley. Když přišla číšnice a dala nám jídelní lístky, tak jsem si uvědomila, že je mi tenhle restaurant povědomý. Ashley a já jsme tu byly ‚v těch dobách‘ mnohokrát. Bylo bláznivé pomyšlení, že i teď chodila na naše stará místa. Jídelní lístky se také nezměnily… no, kromě cen.

„Jak velký máš hlad?“ zeptala se mě Ashley.

„Mám hrozný hlad.“

„Chceš si objednat jako obvykle?“ zeptala se. Usmála jsem se šťastná, že si to po celé té době pamatovala. Kdykoliv jsme sem přišly, tak jsme si pokaždé daly to samé. Jako předkrm mozzarellu a rajčata a k hlavnímu chodu makaróny a smažené krevety, o které jsme se podělily, jo, uměly jsme se najíst.

„To zní skvěle.“ Uculení mi oplatila a nos se jí rozkošně nakrabatil a já si nemohla pomoci, ale přímo před Aidenem a Michelle jsem ji objala. Tiše jsem řekla, „jsem tak ráda, že jsem přijela.“

„Jsem tak ráda, že tu jsi!“ odpověděla a než se odtáhla, tak mne políbila na tvář. Uvědomila jsem si, že nás Michelle a Aiden sledují a začala jsem se samozřejmě červenat. Sklopila jsem zrak, abych se vyhnula očnímu kontaktu. Naštěstí jsem byla od nějaké Michelliny uštěpačné poznámky zachráněna servírkou. Objednali jsme si a předali naše jídelní lístky.

„Tak… na jak dlouho tu jsi, Spencer?“ zeptala se Michelle.

„Do úterka.“

„Kde pobýváš? Počkat, vlastně na to znám odpověď: v Ashleyině posteli!“

„Sklapni!“ odvětila Ashley se smíchem, když po Michelle hodila sáček s cukrem.

„Co je? Je to pravda.“

„Co se stane, stane se,“ řekla jsem a vykouzlila jsem u Ashley úsměv.

„A já jen říkám, že vím, co se stane,“ odvětila Michelle s úšklebkem.

„A jen říkám, že pokud vy dvě něco potřebujete… cokoliv… víš, jako snídani do postele, večeři do postele, něco k zakousnutí do postele… tak se o vás postarám,“ dodal Aiden a od Michelle si vysloužil hravé strčení.

„Bože, Aidene, vždycky na nás dáváš pozor, viď?“ odvětila sarkasticky Ashley.

„Co na to říct? Jsem gentleman.“

Večeře pokračovala a já se v nové situaci s Ashley cítila víc a víc uvolněně. Už jsme rozhodně nebyly ‚jen přátelé‘. Posledních 30 minut mě asi tucetkrát musela políbit na tvář a ani já se jí zrovna nevyhýbala. V době mezi předkrmem a hlavním chodem si má ruka našla cestu do její a pustila se jen tehdy, když bylo jasné, že není něco možné ukrojit a sníst jen jednou rukou. Zdálo se, že si toho Michelle také všimla, když jsem zjistila, že neustále, s vědoucím pohledem, zírá na vzájemnou interakci mezi mnou a Ashley. Věděla jsem, že se v duchu poplácává po rameni. V jedné chvíli jsem se omluvila, že jdu na toaletu. Chvíli na to vstoupila i Michelle.

„Ahoj,“ pozdravila jsem ji.

„Ahoj… já, um… chtěla jsem se ti omluvit za to, co jsem ti před pár dny řekla do telefonu. To o tom, že ti na Ashley nezáleží. Prostě jsem byla-“

„To je v pohodě, Michelle. Vážně,“ ujistila jsem ji upřímně. „Vím, že ses na ni snažila jen dávat pozor.“

„Jo,“ potvrdila.

„Ale bylo moc těžké neříct ti, že přijedu, když jsi mi řekla tohle.“ Usmála se a hodila papírový ručník do odpadků.

„Bylo od tebe opravdu hezké, že jsi pro ni všechno tohle udělala.“

„No, přála bych si, abych mohla říct, že mé pohnutky byly zcela nezištné… chci říct, že jsem se s ní taky chtěla vidět.

„Pravda. Ale tak jako tak jsi jí udělala opravdu radost,“ pověděla mi. Uculila jsem se na ni a přikývla.

„Jo, já vím.“ Šly jsme společně zpět ke stolu a přerušily jsme Ashleyinu a Aidenovu hru házení kousků obalu od brčka na cíl. Vypadalo to, že Aiden prohrává, protože všechny jeho skončily někde uprostřed stolu. Ashley vzhlédla, když nás tam uviděla.

„Hej! Jsi připravená jít?“ zeptala se.

„Jo, ale neměli bychom nejdříve zaplatit?“

„S tím si nedělej starosti.“

„Ash, nemusela-“

„Klídek. Ty jsi kvůli mně urazila celou tu cestu sem. Je to to nejmenší, co jsem mohla udělat,“ řekla s drobným úsměvem.

„Tak děkuju.“ Zazubila jsem se, když jsme si přehodily ruku v rámě a vyšly jsme následovány Aidenem a Michelle.

Někdy během jízdy autem nazpět si začal časový posun vybírat svou daň. Byla jsem překvapená, jak jsem začala být vyčerpaná. Než Aiden zaparkoval auto, tak jsem usnula zkroucená vedle Ashley na zadní sedačce a hlavu jsem měla v podstatě položenou v jejím podpaží.

„Spence…“ zašeptala a lehce mě poklepala rukou, která předtím spočívala na mých zádech. Tento čin mě probudil (jen trošku).

„Hm…?“

„Jsme zde.“

„Dobře,“ odpověděla jsem a ani o centimetr jsem se nehnula ze své současné pozice.

„Spence, no tak. Čím dříve vylezeme z auta, tím dříve budeš v pohodlí postele,“ uvažovala.

„Ale mně je pohodlně.“

„V posteli ti bude ještě pohodlněji.“ Zvenčí auta jsem mohla slyšet Aidenův a Michellin hlas a pomyslela jsem si, že by pro mě nejspíš bylo nejlepší vstát. I když mi teď bylo příjemně, tak z pozice, kterou jsem zaujímala, by mně zítra ráno zaručeně bolela záda.

„Slibuješ?“

„Slibuju,“ odpověděla.

„Fajn.“ Neochotně jsem zvedla hlavu a pokračovala v pohybu. Ashley otevřela dveře a já ji následovala ven.

„Šípková Růženka dorazila,“ ohlásila Ashley a vysloužila si od Michelle a Aidena smích. Byla jsem příliš unavená, než abych něco odpověděla a dovolila jsem Ashley, aby mě odvedla dovnitř. Byla to docela výzva, neusnout vestoje ve výtahu, ale nějak se mi podařilo to zvládnout. Michelle a Aiden vystoupili ve svém patře, oba se podivně šklebili a Ashley a já jsme o chvíli později dojely do jejího podlaží.

Došla jsem k názoru, že by nejspíš bylo nejlepší rychle se převléknout do pyžama a vůbec jsem nezohlednila skutečnost, že to dělám přímo před Ashley. Nezdálo se, že by byla zaskočená, když začala dělat totéž. Možná měl můj ospalý stav stejné účinky, jaké obvykle dělá alkohol, protože jsem nechala svůj zrak nestoudně setrvávat na Ashleyině těle. Ne, od střední školy se příliš nezměnilo… byla stále opálená, vypracovaná a hodna slintání. Rychle jsem odvrátila pohled (doufejme) dříve, než mě mohla přistihnout a plácla jsem sebou do postele, když jsem se dopřevlékla. O chvíli později se ke mně přidala a nadzvedla deku, abychom pod ní mohly obě vklouznout.

„Jsem moc ráda, že jsi tu,“ pověděla mi, když jsme byly čelem k sobě a usmívaly se. Připadalo mi, že mi to dnes řekla asi desetkrát, ale nemyslím si, že by mě to někdy unavilo.

„Já taky.“

„Je to zvláštní představa, že včera touhle dobou jsem byla-“

„Ash…“ přerušila jsem ji.

„Jo?“

„Během posledních dvou a půl týdnů vše, co jsme zvládly, bylo povídat si. Proč… neuděláme… tohle…“ utichla jsem, protože jsem si nebyla jistá, odkud se to ve mně vzalo, když jsem se přisunula blíž a zmocnila se jejích rtů. Počkat… věděla jsem, co dělám. Líbala jsem ji, protože jsem myslela na líbání jí, Bůh ví jak dlouho a teď, když jsem měla příležitost to udělat, by ode mě bylo hloupé to promarnit. Fajn, teď zpátky k polibku. Slova nedokázala dobře vystihnout, jaký to byl pocit, takhle ji líbat. Kontakt byl jemný a pomalý, jeden z těch nejněžnějších polibků, jaké jsem si pamatovala, ale právě teď si myslím, že to bylo to, co jsme potřebovaly. Musely jsme na to…na nás jít pomalu… jinak by to nikdy nefungovalo.

„Měla bys mě přerušovat častěji,“ popichovala mě Ashley, když jsme se odtáhly. Odhrnula mi vlasy z tváře, znovu se naklonila a dala mi jemnou, krátkou pusu na rty. Usmála jsem se na ni. Žádné další slovo nebylo vyřčeno, když jsem se otočila tváří od ní. Odpověděla na to tím, že se mi přitiskla na záda a vtiskla mi několik dalších drobných polibků na krk, když mě držela. Nahlas jsem vydechla, uvolnila se a užívala si novou polohu, ve které jsme se ocitly.

„Ash?“

„Hm?“

„Měla jsi pravdu… tohle je mnohem pohodlnější, než auto.“ Slyšela jsem, jak se nahlas zahihňala a pak jsem ucítila, jak se pohnula, pokud to bylo možné, ještě blíž. Netřeba dodat, že se mi tu noc spalo dobře.


27

Pásmová nemoc mne probudila dříve, než by se mi líbilo. Bylo mi směšně pohodlně, ale měla jsem pocit, že když mi Ashley dělala pokaždé, když přespávala, snídani, tak bych jí to měla alespoň zkusit oplatit. Během noci se moc neposunula, takže jsem byla vděčná, že obvykle byla docela tvrdý spáč. Podařilo se mi uvolnit se z jejího sevření a tiše se po špičkách vykrást do kuchyně.

Nakoukla jsem do ledničky. Byly v ní zásoby – hodně organického jídla nebo věcí, které jsem nikdy předtím neviděla nebo o nich neslyšela. Měla jen jedno vejce a já si pomyslela, že to na snídani pro dva nestačí. Podívala jsem se do spíže, abych zkontrolovala, zda tam neuvidím nějakou směs na palačinky nebo vafle, které bych případně mohla udělat, ale nic tohoto druhu jsem nenašla. Objevila jsem však různé cereálie. Vybrala jsem ty, které vypadaly nejpřitažlivěji (nebyla jsem velkým fanouškem věcí jako granola (zapečené vločky ke kterým se přidávají různé ingredience), které náhodou nebyly žádné jiné než Lucky Charms a nasypala jsem 2 misky. Do jedné jsem nalila mléko a ke druhé jsem dala sklenici mléka. Ashley nesnášela rozmočené cereálie, zatímco moje se musely prakticky v mléce rozpadat, než jsem je jedla. Také jsem nalila 2 sklenice pomerančového džusu a po dlouhém hledání jsem našla tác, na který jsem všechno dala.

„Ash,“ řekla jsem, když jsem se vrátila do ložnice nesouc tác. Mírně se pohnula, až nakonec promluvila.

„Bože… kolik je hodin?“

„Brzy. Ale otevři oči!“ Naléhala jsem na ni. Mírně zasténala, než to udělala a tvář jí rozjasnil úsměv, když uviděla, co mám. „Nejsem tak dobrá kuchařka jako ty… ale přesto… snídaně do postele!“

„Jé,“ řekla s lehkým uchechtnutím, když uviděla, že jsem ‚udělala‘ cereálie. „To je tak milé, Spence.“

„Vím, že si ráda liješ mléko sama, tak jsem ti ho dala do sklenice.“

„Jsi jednoznačně nejlepší.“

„Jednoznačně?“

„Ano, jednoznačně,“ potvrdila, když si nalila trochu mléka a začala jíst. „Hmmm, jak se ti to povedlo?“

„Myslím, že jsem úplná šéfkuchařka,“ žertovala jsem. Několik minut jsme jedly ve spokojeném tichu a každou chvilku jsme vzhlédla, abych zjistila, že se na mě usmívá. Samozřejmě jsem zrudla, sklopila hlavu a pak se usmála.

„Tak, co chceš dnes dělat?“

„No, myslím, že musím strávit nějaký čas s rodinou. Od Vánoc jsem je neviděla,“ vysvětlila jsem.

„Budou tam všichni?“

„Ne, jen moje máma a táta. Clay pracuje ve Washingtonu a Glen se přestěhoval do Cincinnati, takže v mém starém domě budou jen oni dva.“

„Aha,“ poznamenala a ze všech sil se snažila vypadat, že jí to zajímá.

„Jo… co se týče toho, kde teď všichni žijeme, tak je to tak trochu všude.“

„No… kdybys chtěla, tak bych šla s tebou,“ nabídla se. „Pokud, víš, nechceš být jen se svou rodinou, což naprosto chápu.“

„Chceš jít?“

„Nevím. Myslím, že by bylo milé vidět tvýho tátu a tak.“ Musela jsem se tomu komentáři pousmát.

„No, byla bych ráda, kdybys šla,“ přiznala jsem. „Dovol mi jen zavolat si a ujistit se, že tam skutečně budou.“

Vyhledala jsem svůj mobil a vytočila číslo domů.

„Haló?“

„Čau, tati!“

„Ahoj, Spence! Jsi už v L. A.?“

„Jo. Dorazila jsem včera večer a, em… bylo docela pozdě, tak jsem si myslela, že bude pro všechny nejlepší, když přespím u Ashley,“ pověděla jsem mu.

„Dobrá. Jak to jde?“

„Dobře, dobře. Tak trochu jsem se chystala přijít… víš, strávit den a tak.“

„To zní skvěle! Až na to, že tvoje matka přijde až na večeři. Dneska pracuje do šesti.“

„Možná je to dobrá věc, protože, em… Ashley přijde se mnou, pokud to nevadí,“ řekla jsem.

„Samozřejmě, že to nevadí! Vždy je tu vítána,“ ujistil mě radostně. Pokud jsem se nemýlila, tak se zdálo, že byl opravdu šťastný, že Ashley přijde. Konec konců byl vždycky tak trochu jako Ashleyin náhradní otec, když jsme spolu chodily.

„Skvěle. No, myslím, že dorazíme asi za hodinu, za hodinu a půl… asi tak nějak.“

„Těším se.“

„Uvidíme se pak, tati.“

„Pa, zlato.“

Zavěsila jsem a stočila svou pozornost zpět k Ashley, která se snažila naráz vypít svou sklenici pomerančového džusu.

„Těší se, že přijdeš,“ pověděla jsem jí. Zvedla na mě ukazováček na znamení, abych chvíli počkala, než dopije.

„Jsi si jistá, že se jen nesnažil být milý?“

„Absolutně, Ash. Jo a moje máma tam až do večeře nebude.“

„Pak to beru jako znamení,“ odvětila.


Zhruba o hodinu později jsme Ashley a já seděly v jejím BMW kabrioletu před domem mých rodičů. Byla to tak trochu déja vu, jelikož jsme tohle dělávaly mnohokrát, mnohokrát na střední škole. Šly jsme po cestičce a než jsem vůbec mohla zazvonit na zvonek, tak táta otevřel dveře, aby nás přivítal.

„Tati!!“ Vykřikla jsem, když jsem mu vběhla do náruče.

„Ahoj, Spence!“ řekl. Když jsme se odtáhli, tak jsem si všimla, že rozhodně vypadal trochu starší, než když jsem ho viděla posledně. Jeho vlasy začaly ještě více šednout a vrásky v jeho obličeji začaly být zřetelnější. Změna v jeho vzezření téměř odvedla mou pozornost od skutečnosti, že přímo vedle mě pořád stála Ashley.

„Ashley!“

„Zdravím, pane C,“ odpověděla radostně opětujíc vřelé objetí, kterého se jí dostalo od mého otce.

„Pojďte dál, děvčata, pojďte dál!“

Zavedl nás dovnitř a vedl nás do kuchyně, kde měl na stole připravenou konvici s kávou. Seděli jsme tam a chvíli si povídali, většinou o mně a mém zaměstnání. Konverzace se stávala trochu jednostranná, ale myslím, že to táta měl všechno v plánu.

„Takže, Ashley, kde jsi byla?“ vtipkoval a vyvolal smích všech nás tří.

„Ach, no víte, tak kolem,“ smála se. „Pořád bydlím v L. A., v bytě asi 15 minut odsud?“

„Je obrovský, tati. A moc hezký,“ dodala jsem.

„Bezva! Teď… pracuješ?“

„Jo, vlastně teď dělám pro nahrávací společnost. Miluju to tam.“

„To je skvělé! Víš, přísahal bych, že jsem si myslel, že jsi umělkyně,“ řekl.

„No… eh, jo, byla jsem.“

„Vzpomínám, jak jsem jednou večer sledoval televizi… vlastně jsem se díval na Lettermana (pozn. noční show na am. televizní stanici CBS s moderátorem Davidem Lettermanem) a víš, obvykle se moc na televizi nedívám… ale zaslechl jsem ho, říct tvé jméno a myslím, že jsem vykřikl! Bylas tam, v televizi a mluvila s Davidem Lettermanem. Byl jsem na tebe tak pyšný!“ poznamenal.

„Díky,“ odpověděla rozpačitě. „Jo, dařilo se mi.“ V tu chvíli zazvonil telefon a můj táta vyskočil, aby to vzal.

„Haló? Jo… vážně? Dobře, hned tam budu,“ řekl a pak zavěsil. „Děvčata, moc se omlouvám, ale v kanceláři je pohotovost. Měl bych se ale vrátit za pár hodin.“

„To je v pořádku, tati, nespěchej.“ Poděkoval nám a pak odešel a já následně vrátila svou pozornost zpět k Ashley. „Tak… co si myslíš?“

„Přijde mi to tak divné, víš? Ale přesto povědomé,“ řekla mi.

„Jo.“

„Můžeme… nevím… porozhlédnout se?“

„To je dotaz, Ash,“ vtipkovala jsem. Usmála se a já ji následovala do obývacího pokoje, a pak do jídelny a nakonec po schodech nahoru. Brzy jsem si uvědomila, kam chce hlavně jít a potlačila jsem hihňání, když předstírajíc zájem nakoukla do Clayova a Glenova pokoje. Došly jsme do mého starého pokoje, který vypadal přesně stejně, jako jsem ho opustila, bez oblečení a dalších potřeb, které jsem si převezla s sebou do New Yorku. Zasmála se a plácla sebou do mé postele a okamžitě se roztáhla.

„Tohle je tak šílený! Mám pocit, že jsem se právě vrátila ve stroji času nebo tak něco!“ zvolala radostně.

„Já vím,“ souhlasila jsem, když jsem si sedla na postel. „Myslím, že se tu nic nezměnilo.“

„Ne, to není pravda.“

„Jak to?“

„No, naposledy, co jsem tu byla, tu byla všude po zdech spousta fotek tebe a mě,“ řekla. „A přímo támhle na nočním stolku byla jedna zarámovaná… víš, tu, co jsem ti dala k našim 10 měsícům.“

„Bylo to našich 9 měsíců.“

„Nee.“

„Jo, bylo to 9.“

„Ne, to nebylo! Protože si vzpomínám, jak jsem se ji snažila den po díkůvzdání dát zarámovat. Černý pátek. Byla to hotová noční můra,“ podotkla. Pár chvil jsem o tom přemítala.

„Máš pravdu.“

„Vždycky mám pravdu,“ ušklíbla se.

„Sundala jsem je hned potom… co jsme se rozešly.“

„To jsem si domyslela.“

„Ale pořád je mám,“ přiznala jsem. Vstala jsem a přešla jsem ke svému šatníku. „Dala jsem je sem.“ Šla jsem zpět k posteli a podala jí starou krabici od bot. Bylo to pro její obsah příliš stereotypní. Nicméně krabici otevřela a usmála se nad množstvím fotek, které objevila. Opatrně vytáhla jednu, jako by to bylo něco křehkého a choulostivého. Byl to prostá fotka, jen nás dvou, usmívajících se od ucha k uchu do fotoaparátu. Chvíli na ni zírala, a pak ji něžně položila na postel. Další, kterou vytáhla, byla rozhodně intimnější. Naše čela byla u sebe a my se na sebe šťastně usmívaly. Nad touhle strávila trochu více času. Dalších pár, co vytáhla, byly stejné dobré. Každá z nich, mě při prvním pohledu, způsobila, že mě píchlo u srdce. Pak vyndala novou a já si nemohla pomoc, ale jen jsem se usmála. Byly jsme na pláži a já seděla Ashley na klíně, jednu ruku měla pevně kolem mého pasu, druhou mě držela za tvář, zatímco jsme se líbaly.

„Proč, em… sis je nevzala s sebou do New Yorku?“ zeptala se a probudila mě z mého snění.

„No, ve svém bytě mám fotoalbum. Ale možná si tyhle taky vezmu zpátky,“ řekla jsem. Usmála se a přisunula se ke mně trochu blíže, když jsme si prohlížely zbytek fotek.

„Můžu si tuhle nechat?“ zeptala se, když jsme skončily a ukázala na již zmíněnou fotku s líbáním.

„Jasně.“

„Díky. Z té doby mám pár fotek, ale v průběhu let jsem jich hodně ztratila. A tyhle jsou moc povedené,“ pověděla mi soustředěně.

„Jo, jsou,“ souhlasila jsem. „Pořád máš ještě něco u svojí mámy?“

„Pravděpodobně. Ale možná všechno vyhodila. Nevím. Nemluvila jsem s ní roky.“

„Vážně? Vy dvě jste si byly tak blízké,“ žertovala jsem. Smála se a v legraci mě plácla po rameni.

„Já vím… je to tragédie. Vlastně jsem jí volala, když jsem byla na odvykačce… nějaká trapná věc s odpouštěním, kterou jsme museli udělat. Nikdo to nezvedl, ale skočilo to do záznamníku, který byl stále namluvený jejím hlasem, takže vím, že tam před dvěma lety stále žila.“

„Ty s ní nechceš mluvit?“

„Né, to nemá smysl. Ale je to v pohodě… dostala jsem se přes to.“

„To je dobře,“ odvětila jsem.

„Jo,“ souhlasila. Rozhodla jsem se lehnout si a také jsem to udělala. Položila jsem si hlavu na jeden z polštářů. Udělala totéž, a když si lehala, tak se o mě otřela rukou. Jakoby instinktivně jsem ji sevřela a nezdálo se, že by jí to vadilo. Třela mi bříškem svého palce dlaň.

„Tohle mi prostě přijde… normální,“ poznamenala jsem.

„Jo, to jo. A správné.“

„Myslíš, že je to špatné? Myslím vzhledem k situaci, ve které jsme a tak…“

„Ne. Cokoliv se má stát, stane se.“

„Ty tomu věříš?“

„Jo, věřím,“ odpověděla.

„Já taky.“ Otočila se na bok a usmála se na mě. „Chceš něco vědět?“

„Co?“

„Posledních několik týdnů jsi mi hrozně moc chyběla,“ přiznala jsem. Znovu se uculila.

„Ty mně taky.“

„Vlastně jsem začala přemýšlet, jaké by to bylo, kdybys žila v New Yorku nebo kdybych já žila v L. A.“

„Bylo by hezké žít ve stejném městě… nebo víš, alespoň na stejné straně země,“ žertovala.

„Jo, to by bylo.“

„Možná to tak jednoho dne bude.“ Teď jsem byla na řadě s úsměvem já a ona mi v odpověď stiskla ruku. „Bože, zbytečně si s ním děláme starosti, že?“ Pousmála se a pročísla si prsty vlasy.

„Jo, ale mně to nevadí.“

„Ani mně,“ odpověděla. Než jsem vůbec měla čas přemýšlet o velkém významu těch slov, tak se na mé rty přitiskly ty Ashleyiny. Okamžitě jsem odpověděla, když přenesla ruku ke krku a přitáhla si mě blíž. Ale než se mohlo stát něco dalšího, tak jsme byly vyrušeny hlasem ze zdola.

„Děvčata! Jsem zpátky!“ zakřičel můj táta. Okamžitě jsme se odtrhly a slezly z postele, abychom se vyhnuly jakémukoliv podezření o tom, co jsme dělaly.

„Pokračování příště?“ zeptala se tiše Ashley.

„Pokud budeš mít štěstí…“ dobírala jsem si ji. Usmála se a políbila mě na tvář, než jsme sešly po schodech dolů.

„V kanceláři byl falešný poplach,“ vysvětlil můj táta. „Mysleli si, že se tam vloupal bývalý člen gangu, aby ukradl spoustu dokumentů o něm a svých kamarádech, ale ukázalo se, že to byl jen líný stážista, který je zapomněl odložit.“

„Aha.“

„Máte hlad? Myslel jsem o tom, že bych na oběd ugriloval nějaké hot dogy.“

„Jasně,“ odpověděla jsem.

„Díky, pane C.“

„Víš tati, Ashley je úžasná kuchařka.“

„Je to tak?“ zeptal se. Pokrčila rameny a já do ní hravě strčila.

„No tak, víš, že jsi skvělá,“ pověděla jsem jí.

„Umím vařit… ale v grilování nejsem tak dobrá,“ řekla.

„No, možná mi můžeš ukázat jednu nebo dvě věci, až budu připravovat večeři.“

„Rozhodně.“


28

Zbytek návštěvy u mého táty se, myslím, vydařil. Moje máma se znovu zdržela v práci, tak to nestihla na večeři. Ashley by nikdy nic neřekla, ale mohla jsem říct, že se jí ulevilo.

„Nebylo to tak špatné, že?“ zeptala jsem se jí, když jsme jely zpět do jejího bytu.

„Ne, vůbec ne. Ale taky tvoje máma vůbec nepřišla… což možná bylo důvodem.“

„Jo. Jsem ale trochu naštvaná. Chci říct, že jsem ji neviděla několik měsíců. Člověk by si myslel, že mohla vynaložit úsilí, aby se vrátila, aby mě viděla.“

„Nelámej si s tím hlavu… kdo potřebuje mámu, když máš mě?“

„Dobrá připomínka,“ smála jsem se. Zkontrolovala jsem hodiny a všimla jsem si, že už bylo 20:30 hodin. „Co dneska večer podnikneme?“

„Nevím… chtěla by ses seznámit s mými přáteli?“

„Jasně.“

„Jo?“

„Jo,“ odpověděla jsem. Myslela jsem to vážně. Chtěla jsem vědět o Ashleyině životě v L. A. vše a to zahrnovalo lidi, se kterými se scházela. Ashley strávila následujících několik minut telefonováním. Volala lidem, aby zajistila naše plány. Tak nějak mi chybělo mít možnost tohle dělat. S mou situací s kamarády v New Yorku jsem v podstatě neměla mnoho lidí, se kterými bych si rozuměla. Nebo vůbec někoho, kromě Carrie, s kterou jsem stále nestrávila moc času.

„Tak… si myslím, že se dneska parta lidí vydá k Aidenovi a Michelle,“ usoudila.

„Fajn, to zní dobře.“

„Jo, a pokud to bude nuda, tak bydlím jen o pár podlaží jinde,“ uculila se.

„Dobrá připomínka,“ Odvětila jsem. „Vědí, em… tvoji kamarádi… kdo jsem?“

„Většina z nich jo.“

„Aha.“

„Rozhodně ne tolik, jako Michelle… chci říct, že ví, že jsme na střední byly spolu a tak, a že jsem jela do New Yorku, abych tě viděla. Ale všechno ne, víš?“

„Jo.“

„Ale jsou bezvadní… no, samozřejmě… musí být bezvadní, aby se kamarádili se mnou,“ vtipkovala.

„Jasněěěě,“ škádlila jsem ji. Smála se, když jsme zaparkovaly a vylezly z auta, abychom šly dovnitř.

Trvalo nám asi půl hodiny, než jsme se oblékly a připravily k odchodu a já musím říct, že Ashley vypadala sexy, když jsme byly hotové. Měla na sobě džíny, které jí dokonale zdůrazňovaly všechny správné části těla a tričko, které nenechávalo moc prostoru fantazii, aniž by působilo lacině… v podstatě typické oblečení pro Ashley.

„Možná bychom si měly vymyslet krycí heslo… pro případ, že by jedna z nás chtěla odejít, tak si to můžeme dát navzájem vědět diskrétně,“ navrhla, když jsme vstoupily do výtahu.

„Dobře, co by to mělo být?“

„Hm… nejspíš by to mělo být něco, co by někdo normálně řekl, víš?“ pronesla nahlas. „Mám to! Fajn, pokud to budu chtít naznačit já, tak řeknu ‚Spencer dneska večer vypadá rajcovně.’ A pokud ty, tak řekneš ‚Ashley dneska večer vypadá rajcovně.‘“ Smála jsem se a milovala Ashleyinu kreativitu.

„To zní skvěle!“

O několik hodin a pár piv později jsem byla socializovanější, než za posledních 6 let. Bylo tu asi 7 dalších, včetně Aidena a Michelle a každý z nich byl bezvadnější a prozaičtější než ten další. Lidi, kteří se zdáli být k Ashley nejblíže, byl Josh a Caroline. Josh byl baskytaristou kapely, se kterou Ashley jezdívala na turné a Caroline pracovala v nahrávací společnosti, kde pracovala Ashley. Byla jsem překvapená z toho, jak se všichni zdáli být normální, ale rozhodně ne nudní. Také ke mně byly hrozně milí a vstřícní, že jsem v podstatě měla pocit, jako by se stávali i mými přáteli. A já si nedokázala pomoc, ale zajímalo mě, jestli Ashley někdy spala s někým dalším v místnosti. Opravdu jsem si právě připustila, že o tom přemýšlím?

„Bavíš se?“ zeptala se Ashley, když ke mně přistoupila zezadu a položila ruku na bedra. Ve druhé držela Red Bull a mně došlo, jak symbolické bylo, že si vybrala energeťák, zatímco já si zvolila alkohol. Zatímco ona byla plná energie, já brzy usínala. Vskutku to pro nás nebylo reprezentativní… vážně jsme si vůbec nebyly podobné… byly jsme naprosté protiklady… ale navzájem jsme se vyvažovaly. To byl jeden z důvodů, proč nám to tak dobře fungovalo. Přestože si nemyslím, že bych mixovala Redbull a alkohol… fajn, kašlu na tohle připodobnění.

„Jo,“ pověděla jsem jí. Alkohol se začínal projevovat a já se rozhodla, že bych nejspíš měla dopít pivo ve své ruce a po zbytek večera s pitím přestat. „Tvoji kamarádi jsou všichni opravdu milí.“

„Jsou.“ Pohla rukou a já jsem téměř chtěla něco k tomu říct, když jsem si uvědomila, že s ní vklouzla do mé a propletla naše prsty. „Mají tě rádi.“ Usmála jsem se na ni a ona mi to oplatila, a pak mě znovu políbila na tvář.

„Děláš to ráda.“

„Dalo by se to tak říct,“ odvětila se zastřeným hlasem. „Beru, co jde.“

„Zoufalá?“

„Ne. Jen… trpělivá. A pozorná.“

„Tohle nejsou slova, kterými bych tě popsala,“ žertovala jsem, když mi začala palcem mnout hřbet ruky.

„Dobře, tak jaká slova bys použila?“

„Nevím… bláznivá. Zábavná.“

„Dík, asi?“ smála se. „Chceš si sednout?“

„Jasně.“ Vedla mě ke gauči, který byl čelem k velkému plochému televizoru. Usoudila jsem, že je to Aidenova práce. Byl zapnutý kanál s Ber nebo neber (pozn. v originále Deal or No Deal, je to am. televizní soutěžní pořad), což pravděpodobně Aidenova práce nebyla. Ashley se posadila těsně ke konci, opřela se o loketní opěrku a já ji následovala.

„Je ti zima?“ ukázala na husí kůži, která mi naskočila na rukách. Myslím, že to maskoval alkohol, ale teď, když jsem o tom přemýšlela, mi byla docela zima.

„Jo, trochu.“ Poté popadla deku a přehodila ji přes nás obě. Vytáhla jsem si ji nahoru, takže mi mohla trochu zahřát ruce.

„Jé, Ber nebo neber… tenhle pořad miluju!“ zvolala Michelle, když si sedla na gauč kolmo k nám. Brzy se k nám připojilo několik dalších lidí. Vážně jsem nebyla fanynkou soutěžních pořadů, ale zdálo se, že Ashley se líbí. Naklonila jsem si hlavu na její rameno a přitiskla se k ní. Odpověděla mi tím, že mě objala kolem pasu a přitáhla si mě blíž.

„Na tohle bych si dokázala zvyknout,“ zamumlala jsem.

„Cože?“

„Nic,“ odpověděla jsem a zarděla jsem se.

„Fajn, teď mi to, červená tvářičko… musíš říct,“ dobírala si mě.

„O nic nešlo!“

„Pšt! Ježiši,“ přerušila nás Michelle.

„Pověz mi to,“ řekla Ashley tentokrát šeptem.

„Dobrá, fajn!“ podvolila jsem se. „Právě jsem řekla… že… bych si na tohle dokázala zvyknout.“ Na Ashleyině tváři se rozhostil úsměv. Myslím, že nebylo třeba, abych byla v rozpacích.

„To nebylo ‚nic,‘ Spence,“ pověděla mi. „A musím říct, že souhlasím.“ Úsměv jsem jí oplatila a hleděla jí do očí snad věčnost. Nakonec se moje přání vyplnilo, když se naklonila a jemně otřela své rty o mé. Krátce jsme se oddělily a já se vnitřně usmála, když natáhla ruce, aby mi vzala obličej do dlaní. Znovu jsme se políbily, tentokrát vášnivěji, než předtím. Netrvalo to dlouho, protože jsme byly hrubě vyrušeny.

„Jóoo, zlato!“ Povzbuzovala nás přes celou místnost Caroline. Ash a já jsme se odtrhly a ona se na mě usmála, a pak na Caroline ukázala prostředníček. Pak se natáhla za sebe a zhasnula světlo a udělala v místnosti trochu tmu.

„Uvidíte jasněji obrazovku,“ řekla Ashley zřejmě mnoha tázavým pohledům, které obdržela od ostatních lidí v místnosti.

„To bylo dobrý,“ zašeptala jsem. Usmála se a přehodila přes naše hlavy přebytek deky, která nás v podstatě skryla před pohledem.

„Tak… kde jsme byly?“ zeptala se tiše. Tentokrát jsem se naklonila a zmocnila se jejích rtů svými vlastními. Potlačila jsem sten, když jsem ucítila, jak mi do úst vklouzl její jazyk. Možná to bylo alkoholem, ale tahle pusa mi prostě přišla mnohem intenzivnější, než kterákoliv jiná, co jsme si daly za posledních několik týdnů. V krátké době jsme toho hodně vyřešily a fyzicky si myslím, že jsme si to opravdu nevynahradily. Jen se to postupem času prohloubilo a já nemohla říct, že jsem nebyla šťastná, když jsem ucítila, jak její ruce opouští můj obličej a postupují k mým bokům, jen aby pomalu cestovaly výše. Jedna ruka si hrála s okrajem mého trička, něžně ho sevřela a já konečně ucítila, jak se její ruka dotkla kůže na mém břiše. Stoupání bylo téměř bolestně pomalé, ale než mohla překročit hranici, tak jsem se bezdechu odtáhla.

„Ash…“

„Jo, přespříliš, já-“

„Ne, tak to vůbec není. Ale…“ krátce jsem ji znovu líbla. „Ashley dneska vypadá rajcovně.“ Usmála se, když si uvědomila, co jsem tím myslela a znovu naposled přitiskla rty na mé, než z nás odhodila přikrývku.

„Ale, ale, ale… podívejme, co to tu máme,“ poznamenala Michelle.

„Uh… my jsme… Spencer se… um… necítí dobře. Takže…“

„Pa, dámy,“ přerušil nás Aiden. Abychom se vyhnuly dalším rozpakům, tak jsme vypadly z místnosti a prakticky běžely k výtahu.

„Fakt mazaný, Ash,“ škádlila jsem ji.

„Co na to říct? Takový máš na mě vliv,“ popichovala mě, když jsme vystoupily z výtahu. Otočila se ke mně čelem, položila mi ruce na boky a já si nemohla pomoci, ale zopakovala jsem předchozí kontakt našich rtů. Tenhle polibek byl stejně tak rozvášněný, jako ten poslední a rozhodně nepřestal, když se výtah zastavil. Nějak se nám podařilo dostat se přes vstupní dveře, aniž bychom se oddělily, z čehož bylo jasné, že to zanechá modřiny od kliky. Nakonec jsem spadla vzad na, díky Bohu, její postel a Ashley si vlezla na mne. Tohle bylo nejfyzičtější, kam jsme se zdaleka dostaly, ale z nějakého důvodu se prostě nezdálo, že je to dost. Chtěla jsem jí víc, chtěla jsem ji celou. Její ruce se mi znovu vplížily pod tričko a tentokrát jsem ji nezastavila… lehce jsem zasténala, když jsem ucítila, jak uchopila jedno mé prso a pak druhé.

Krátce se odtáhla, aby mi vysvlékla tričko a pak sobě, a začala mě líbat na krku, když sestupovala dolů. V tom okamžiku moje mysl zcela opustila budovu. V žádném okamžiku jsem nepřemýšlela o tom, co by to mohlo mít za následky. Předešlý večer jsem se přesvědčovala, že v téhle situaci by převládla pomalost a vyrovnanost, ale uvědomila jsem si, jak to bylo nepravdivé. Vše, čemu jsem dokázala porozumět, bylo, jak pro nás tohle bylo potřebné, bylo to správné… a dobré.

Nevím, kolik uběhlo času, než jsem si uvědomila, že jsme obě zcela svlečené. Mohly to být 2 minuty nebo 3 hodiny, pokud jde o mne. Nicméně jsem si všimla, když Ashley přestala s tím, co dělala a přešla k mému obličeji a upřeně mi hleděla do očí.

„Je to v pořádku?“ zeptala se nervózně.

„Jo,“ odpověděla jsem a vykouzlila jsem na její tváři úsměv. Byla jsem překvapená, jak chraplavě zněl můj hlas, a zajímalo mě, jestli to bylo vždycky tak, když jsem byla v situaci, jako tahle. To bylo poslední souvislá myšlenka, kterou jsem měla, než jsem ucítila ruce a prsty pást se na vnitřní straně mého stehna. Nebyla to jen skutečnost, že jsem nějakou dobu neměla sex, že to bylo neuvěřitelné. Ashley byla ‚nadaná‘ jako vždy. Plynulé tempo, které nastolila s přírazem prstů a něžným, ale pevným jazykem, který mi doslova vystřelil mozek z hlavy. A byla jsem hlasitá. Křičela jsem nemravnosti dle libosti během chvil čisté a naprosté rozkoše. Tentokrát nedošlo k žádnému vyrušení… žádný telefonát, troubení aut, vtírající se rodinní příslušníci. Byly jsme to jen já a Ashley, pomalu a pevně znovu budující to, co se nám kdysi zdálo být ztracené a cizí.


29

„Ash?“ zeptala jsem se a stiskla jsem ruku, která mě znovu objímala. Poté, co jsme si obě splnily mnoho přání, tak jsme na sebe rychle hodily pyžamo a unaveně se vrátily do postele.

„Hm?“ odpověděla a její horký dech mě šimral na zátylku.

„Znamená to… znamená to, že se tím něco mění?“ zadržovala jsem dech, protože jsem si nebyla jistá, jaká bude odpověď a jakou odpověď jsem chtěla.

„Jo,“ odpověděla nakonec. „A ne. Mění a nemění.“ A z nějakého důvodu jsem tomu rozuměla. „Víš, děláme to naprosto obráceně.“

„Co tím myslíš?“ v„Nejdříve sex a pak všechno ostatní… takhle to většinou nefunguje,“ smála se.

„Jo,“ odvětila jsem. „No… tak jsme začaly, že? Tu první noc… a pak jsme spolu chodily.“

„Pravda,“ řekla.

„…chci říct, ne že bychom teď byly spolu, nebo tak, ale… já nevím…“ opravdu jsem nevěděla, jak nás nazvat. „Co jsme?“

„Šťastné,“ odpověděla nakonec. Usmála jsem se na ni a věřila jsem, že to byla ta nejlepší odpověď, kterou mi mohla poskytnout.

„Jo.“

„To jsme tehdy byly také.“ Znovu jsem se uculila, když se přikryla a přisunula se trochu blíž. Dala jsem jí pusu a pak jsem se otočila na bok.

„Dobrou noc, Ash.“

--

Probudila jsem se druhý den ráno a očekávala jsem, že budu cítit teplo a ochranu Ashleyina těla ležícího na mém, s její rukou ledabyle přese mě přehozenou. Mýlila jsem se. Zašmátrala jsem pravou ruku za zády, snažíc se zjistit, jestli se třeba v průběhu noci neotočila a prostě se nepřesunula na svou stranu. Nepřesunula. Zmatená jsem vstala z postele a krátce jsem vzala v úvahu to, že jsem na sobě měla Ashleyino oblečení. Včera večer se to opravdu stalo. Nezdálo se mi to. Vešla jsem do kuchyně napůl očekávajíc, že tam bude smažit něco k snídani. Ne, to taky ne.

„Ash?“ zavolala jsem a nedostalo se mi odpovědi. Rozhlédla jsem se po kuchyni, abych zjistila, jestli třeba nenechala nějaký vzkaz. Možná šla koupit nějaké věci k snídani… kelímek kafe, nějaké čerstvé bagety, pistoli, abych se mohla střelit do hlavy za to, že jsem byla tak naivní idiot. Fajn, možná jsem to skutečně tak nemyslela… kromě toho s tím naivním idiotem. Nebyla tu. Opustila mě.

Nechtěla jsem tomu ale věřit. Vrátila jsem se do ložnice, abych sebrala svůj mobil a vytočila její číslo. Jednou to zazvonilo, pak podruhé, poté potřetí. Už jsem se chtěla vzdát naděje, když hned po čtvrtém zvonění, jsem uslyšela její hlas.

„Haló?“

„Ahoj, Ash.“

„Ahoj,“ odpověděla tiše.

„Em… kam jsi šla?“ zeptala jsem se a snažila se zůstat vyrovnaná.

„Ach… ech… já, ech, musela jsem jít do… své kanceláře. Do studia. Mám spoustu věcí na práci.“

„V neděli?“

„No, neděláme tu křesťanský rock.“

„Jo,“ odvětila jsem, ale opravdu jsem nebyla přesvědčena. „Takže… se uvidíme pak, že?“

„To… nevím. Dneska toho mám na práci hodně a tak. Nechala jsem ti nějaké peníze… na kuchyňské lince. Na taxík nebo tak. Možná… možná někdy jindy.“ Někdy jindy?

„Jo, není to tak, že za dva dny odjíždím, nebo tak,“ odpověděla jsem hořce.

„Hele, Spencer, omlouvám se, musím pracovat. Já… nevěděla… že přijedeš.“

„Možná příště nepřijedu.“ Čekala jsem, až něco řekne, cokoliv, aby mě uklidnila, ale uběhlo dost času, když jsem si uvědomila, že neodpoví. „Včera večer. Ty… toho lituješ, že?“

„Já… musím jít. Pa.“ A jen tak zavěsila. Zaklapla jsem svůj mobil a položila ho na stůl. Snažila jsem se namluvit si, že kvůli ní znovu nebudu brečet, alespoň ne tady a ne tentokrát. A z velké části se mi to podařilo, jen pár zbloudilým slzám jsem dovolila spadnout mi z tváře. Sebrala jsem svou tašku a vyrazila, ale ne dřív, než jsem si vzala 50 dolarů, co mi nechala, roztrhala je na dva kusy a hodila zpátky na linku.

Zvládla jsem to až do výtahu, než mě situace opravdu skutečně zasáhla. Včera večer jsem spala s Ashley. Dnes jsem se probudila a ona se mnou ani nechtěla mluvit. Udělala jsem pár kroků vzad a opřela se o zeď, a pak jsem se zhroutila do sedu a modlila se, aby nikdo nepřišel. Co teď budu dělat? U ní jsem očividně zůstat nemohla. Pokud bych šla k Michelle a Aidenovi, tak by mě Michellininy všetečné otázky vytáčely k šílenství a nebyla jsem zrovna v náladě, abych probírala, co se stalo. Jedinou další možností byl dům mých rodičů.

„Haló?“

„Tati?“

„Ahoj, Spence!“ odpověděl vesele můj táta.

„Čau, em… myslíš, že bys mě mohl… přijet vyzvednout?“

„Počkej, vydrž, jsem v autě. Tady je tvoje matka.“ Aha, skvělé. Prostě neskutečně báječné.

„Spencer?“

„Čau, mami.“

„Ahoj, zlatíčko! Vážně se omlouvám, že jsem to včera večer nestihla na večeři. Měli jsme nedostatek zaměstnanců a já musela-“

„To je v pohodě, mami.“ Přerušila jsem ji, protože jsem nechtěla, aby mi cokoliv ze včerejšího večera bylo připomínáno. „Myslíš, že bys ty a táta pro mě mohli přijet?“

„Jistě. Kde jsi?“

„Jsem v San Pedru… ve velkém věžáku, nemůžete to minout,“ pověděla jsem jí.

„Dobrá, jsme na cestě. Co tam děláš?“ zeptala se. Nechtěla jsem s ní vést tenhle druh konverzace po telefonu. K čertu, vůbec jsem s ní nechtěla vést tuhle konverzaci.

„Musím jít, uvidíme se pak.“ Zavřela jsem svůj telefon a vyšla jsem z budovy, abych čekala venku.

- -

O hodinu později jsem seděla v jídelně u stolu se svými rodiči. Nemyslím si, že je k tomu potřeba říkat víc, už tak to bylo dost bolestné.

„Jak bylo v kostele?“ zeptala jsem se ve snaze změnit téma na něco, o čem by moje matka mohla mluvit do nekonečna a já bych nemusela poslouchat.

„Bylo to pěkné. Hádám, že už nechodíš,“ odpověděla. Tolik ke zbožnému přání.

„Ne, nechodím.“ Přikývla se sarkastickým výrazem ve tváři. „Myslím, že po 18 letech, co jsem se tím zalykala, jsem tak trochu rezignovala.“

„Co tím chceš říct?“

„Mimochodem,“ přerušil nás můj táta, „proč jsi odjela od Ashley?“

„Ashley?“ podotkla moje máma.

„Ano, mami. Ashley.“

„Zlato, myslela jsem, že ses přes to… dostala.“ Jo, já taky.

„Je to člověk, ne předmět,“ odpověděla jsem. „Jen… jsem myslela, že s vámi strávím trochu času, toť vše.“ Moje matka se zdála být potěšená a můj táta nepřesvědčený.

„Před několika lety byla přivezena do nemocnice, víš. Předávkovala se heroinem a my ji téměř ztratily… museli jsme použít defibrilátor, abychom její srdce znovu přiměli fungovat. Její žíly byly naprosto rozpíchané. Nemyslím si, že jsem měla někdy předtím potíže napíchnout pacientovi kapačku. A zřejmě to nebyla první a ani poslední chvíle, kdy byla předávkovaná.“

„A tím míříš k…“

„Bereš drogy?“

„Ne! To myslíš vážně, mami? Zaprvé nemám tolik času, abych byla feťákem. A Ashley je asi 2 roky čistá! Už ani nepije!“

„Jsi alkoholička?“

„Kriste, nemůžu uvěřit, že se mě na to ptáš.“

„Neber jméno boží nadarmo, Spencer.“

„Omlouvám se,“ odpověděla jsem, „ale tohle je ta nejsměšnější konverzace, kterou jsem kdy vedla. Nejsem alkoholička. Nejsem drogově závislá. Ashley není drogově závislá.“

„Em… už víte, co si objednáte?“ zeptala se plachá servírka, která nás vyrušila z dohadování. Soudě podle pohledu v její tváři, slyšela část z rozhovoru.

Den pokračoval v tomto duchu. Moje máma a já jsme se dohadovaly a můj táta se snažil udělat příměří. Snažila jsem se nemyslet na to, že Ashley ani nezavolala, aby se omluvila, ale zjevně jsem v tom nebyla dobrá. Po dobré domácí večeři se šla moje máma nahoru vysprchovat a nechala mého tátu a mě na gauči dole.

„Chceš mi povědět, co se stalo, Spence?“ zeptal se nakonec, adresujíc dotaz k očividnému.

„Nevím.“

„Nevíš, co se stalo, nebo nevíš, jestli mi to chceš říct?“

„Myslím, že tak trochu obojí,“ odpověděla jsem.

„Je to nějaký druh právnické taktiky?“

„Ne,“ smála jsem se. „Jen jsem asi… zmatená. Chci říct, že vše šlo opravdu dobře… co se týče Ashley. Obzvláště včera potom, co jsme odsud odešly. My… bylo nám opravdu dobře. A dnes ráno odešla, než jsem se probudila a v podstatě mi naznačila, že chce, abych odešla z jejího bytu.“

„Vy jste se včera pohádaly?“

„Ne! Vůbec ne. Právě naopak. Měly jsme skvělou noc, víš? Není to tak, že by se něco pokazilo nebo tak.“

„S někým je snadné kamarádit se. Jakmile přidáš trochu víc, tak se to víc zkomplikuje,“ řekl.

„Možná, ale ani být přáteli nebyla zrovna procházka růžovou zahradou,“ odpověděla jsem.

„Takže nejste kamarádky?“

„Co tím myslíš?“

„No, právě jsi řekla ‚nebylo‘,“ poukázal.

„Ach… no, jo, myslím, že nejsme. Nebo… jsme nebyly. Tak nějak jsme se rozhodly, že bychom nemohly být. Chci říct, že bychom nemohly být jen kamarádky.“

„Proč ne?“

„Nevím. Myslím… myslím, že jsem prostě… víc než to. Přirozeně.“

„Vždycky jste byly,“ pověděl mi.

„Vážně?“

„Dokonce bych mohl říct, že ještě předtím, než jste spolu začaly chodit.“

„Jak to?“ zeptala jsem se, protože jsem byla zvědavá, jak zjevný se náš vztah zdál být.

„No, víš… způsob, jak jsi o ní mluvila, jak jsi ji vždycky bránila bez ohledu na cokoliv… pohledy, které jste si navzájem vyměňovaly. A když jsi to ráno přišla do nemocnice, když si Glen utrhnul vaz, jsem to věděl. Měla jsi to vepsané po celé tváři. Zářila jsi.“ Usmála jsem se a vzpomněla si na ty počáteční dny, když byl náš vztah tak nový. Ačkoliv jak šel čas, tak to bylo stejně tak dobré, jako těch prvních několik dní. „Teď to máš ve tváři také.“ Znovu jsem se uculila, když jsem uznala jeho poznámku. Měl pravdu, usoudila jsem. „Přál bych si, abych ti mohl pomoc, zlato. Láska není snadná.“

„Jo, já vím.“

„Arthure! Opět je ucpaný odpad! Můžeš to přijít opravit?“ Zakřičela ze shora moje matka.

„Povinnost volá.“ Políbil mě na vršek hlavy a já sledovala, jak míří nahoru a hloubala, jak se mým rodičům podařilo udržet jejich vztah tak dlouho. Byly doby, kdy jsem si nemyslela, že to zvládnou (to bylo po většinu mých středoškolských dní v L. A.), ale oni to zvládli a zdálo se, že jsou relativně normální manželský pár. Zajímalo mě, jestli bych to někdy s někým našla, kdybych někdy mohla.


30

Zívla jsem, když mne stres událostí dne dostihnul a rozhodla jsem se také zamířit nahoru. Vzpomněla jsem si, že jsem s sebou měla tašku, vytáhla jsem složku a začala dělat nějakou práci. Nejsem si zcela jistá, kolik uběhlo času, ale v určitém okamžiku jsem usnula. Jeden z mých rodičů musel přijít, protože jsem byla přikrytá dekou a bylo zhasnuto.

„Ahoj.“ Při zvuku hlasu někoho jiného jsem se na posteli prudce zvedla a okamžitě jsem rozsvítila lampičku. Srdce mi bušilo, myslela jsem na nejhorší, dokud se světlo nerozsvítilo. Byla to Ashley, seděla na kraji mé postele. Držela puget květin.

„Em… čau,“ řekla jsem váhavě. Pohlédla jsem na hodiny… bylo jen 22:30? Páni, cítila jsem se jak nula.

„Hele… já… vím, že se mnou nejspíš nechceš mluvit. Já jen… chtěla jsem se ti omluvit. Dneska jsem se chovala jako naprostá mrcha a ty sis to nezasloužila.“

„Jo, nezasloužila.“ Přerušila náš oční kontakt a podívala se dolů na své neklidné ruce. „Chápu, že jsme neměly dělat to, co jsme včera večer udělaly. Ale-“

„Ne,“ přerušila mne. „Včera večer… nelituju toho. Ničeho.“

„To nechápu.“ Vzdychla a nadechla se, než znovu promluvila.

„Včera, když jsme si prohlížely fotky a tak, jsem si uvědomila, jak moc mi tyhle věci chybí, víš? Chci říct, že tehdy jsme byly tak šťastné, Spence. Chtěla jsem… chci to zpátky. Ale pak dnes ráno, já… já nevím. Zpanikařila jsem. Prostě jsem měla obavy a byla jsem vyděšená nebo tak něco.“

„Kvůli čemu?“

„Že bych to podělala a ublížila ti, nebo že bych já byla raněná nebo tak. Celý den jsem ale jen přemýšlela o tom, jak hloupá jsem byla. Chci říct, že mám s tebou druhou šanci. A znovu to chci… protože jsem šťastná, když jsem s tebou.“ I když jsem se snažila skrýt úsměv, který se mi zformoval ve tváři, tak jsem to nedokázala.

„Děkuju ti,“ odpověděla jsem. Ta slova se zdála být skromná ve srovnání s tím, co mi právě pověděla. „Myslím, že dnešku rozumím. Chci říct, že jsem taky vyděšená, Ash. Ty jsi nebyla jediná, která byla raněná, když jsme se rozešly.“ Znovu se dívala dolů na své ruce a přikývla. „A takhle mi nechat peníze… večer potom, co jsme spolu spaly. Jak si myslíš, že jsem se cítila?“

„Na hovno.“

„Jo, na hovno. Jako bys mě jen využila nebo tak něco.“

„Omlouvám se,“ zamumlala znovu, stále se na mě nedívajíc.

„To bys měla. Takhle to nefunguje, Ashley. Nemůžeš se prostě chovat tak jako dneska, a pak sem přijít a krmit mě sladkými řečičkami a očekávat, že ti odpustím.“

„Nepovídala jsem ti sladké řečičky. Byla jsem… jen upřímná,“ řekla. Následovalo nejhlasitější ticho, které jsem kdy slyšela. Sledovala jsem, jak si hrála s rukama, hledajíc něco fascinujícího na nehtu ukazováčku své pravé ruky. Zadržovala dech… to bylo jisté. Téměř jsem mohla vidět, jak jí to v hlavě šrotuje, jak se snaží uhádnout, na co myslím.

„Já vím.“ Téměř okamžitě si přestala hrát s prsty. „Vím, že jsi byla upřímná. Jen jsem si prostě přála, abys se mnou mluvila, než ode mě vezmeš do zaječích. Chci říct… že jsem to pořád já.“

„Jo,“ odpověděla a pomalu zvedla hlavu. „Je to prostě… ještě pořád trochu divné… mít tě zpátky a tak. V posledních několika letech jsem byla zvyklá na to, že tě tu nemám, abych s tebou mluvila.“ Nevím, proč mě ta slova tak moc ranila. Pokud o tom přemýšlíte, tak jsem jí také neměla a nebylo to tak, že bych ignorovala její telefonáty nebo tak něco. Obě jsme stejně tak trpěly nepřítomností té druhé. Ale přesto bolelo, slyšet jí to říct.

„Chápu to.“ Znovu přikývla a začínal se jí formovat malý úsměv.

„Možná je to jako jízda na kole.“

„Co?“

„Nevím… vztahy… komunikace… všechny tyhle věci,“ řekla. Také jsem se usmála a zajímalo mě, kde na to přišla. „Třeba když jsme ty a já začaly spolu randit, nebyla jsem zrovna na mluvení o svých pocitech a takových kravinách.“

„To bych řekla,“ poznamenala jsem s úšklebkem. Vzpomínám, jak to bylo těžké, když náš vztah shodou okolností započal v době smrti jejího otce.

„Ale pak, časem, jsme prostě byly schopny spolu mluvit o čemkoliv.“ Tentokrát jsem přikývla v naprostém souhlasu. Ashley a já jsme byly v maturitním ročníku na střední škole tak synchronizované. Věděly jsme o sobě navzájem všechno a já to zbožňovala. „A teď, víš, je to už nějaká doba a tak, takže jsme tak trochu vyšly ze cviku. No, já tak trochu vyšla ze cviku. A když se poprvé vrátíš k jízdě na kole dlouho od doby, co jsi jezdila, tak to nedáš a možná ti to potrvá několik pokusů, než to zvládneš. Ale pak se to znovu stane přirozeným a ty prostě budeš jezdit stejně tak dobře jako předtím. Nebo lépe.“

„Lépe?“

„Jo, protože jsi starší. Lépe soudíš věci… jako hloubku, vzdálenost, překážky…. Chci říct, víš lépe, co očekávat… a alespoň jsi při nejmenším o něco lepší v tom, že přijdeš na to, jak znovu nespadnout.“ Znovu jsem přikývla a uculila se a tentokrát současně.

„Kdy ses stala tak bystrou?“

„Chceš pravdu?“

„Nevím…“ smála jsem se.

„No, stejně ti to řeknu. Přiznám se, že s touhle malou analogií přišla Michelle. Ale všechny ty věci na konci… o tom být lepší a nespadnout… jsou všechny moje!“

„To byla nejlepší část,“ pověděla jsem jí. Usmála se, a pak znovu shlédla na své ruce. Uvědomila jsem si, že je to nový způsob, jak jsem mohla poznat, že se chystá říct něco důležitého.

„Spencer… trvalo, um… trvalo mi to dlouho, než jsem si dala život do pořádku potom, co jsme se rozešly. Byla jsem nějakou dobu vážně, ale vážně v hajzlu. V podstatě roky. Možná něco z toho bylo kvůli hudbě a mé kariéře a tak… ale hodně z toho opravdu mělo, co dočinění s… námi. No, s tím, že už jsme nebyly. Konečně jsem… konečně jsem na tom dobře… chci říct, že si myslím, že jsem. A nechci to zničit.“ Přikývla jsem, plně si vědoma, že to ve skutečnosti myslí tak, že nechce, abych to zničila já. A bylo to pochopitelné, vzhledem k tomu, čím jsme si prošly a v jaké jsme právě teď situaci.

„To se nestane,“ ujistila jsem ji.

„Jak to víš?“

„Protože, po tom, co tomu znovu přijdeme na kloub, nám to půjde lépe, ne?“ odpověděla jsem a půjčila jsem si její dřívější přirovnání. Drobný úsměv se jí vykouzli na tváři a ona přikývla. Nesměle se ke mně přiblížila trochu blíže a já kolem ní přehodila paže a objala ji. Přitulila si hlavu k mému krku a v téhle pozici jsme nějakou chvíli zůstaly.

„Smrdíš po cigaretách,“ poznamenala jsem, jakmile jsme se odtáhly.

„Ne, nesmrdím.“

„Jo, smrdíš,“ smála jsem se.

„Máš čichiny.“

„Čichiny?“

„Jo, víš, jako vidiny, ale pro čich,“ prohlásila s úsměvem.

„Víš, co si myslím?“

„Co?“

„Myslím, že plácáš nesmysly,“ řekla jsem se smíchem. Uculila se a plácla mě hravě po paži.

„Tak jsem byla trochu nervózní. Dej mi pokoj,“ odpověděla. „Jo… tyhle jsou pro tebe.“ Podala mi puget květin, který měla v ruce a já se usmála, když jsem si k nim přivoněla.

„Jé, děkuju, Ash. Jsou moc krásné. Chci je dát do vázy.“ Vstala jsem z postele a popadla jsem vázu z mého toaletního stolku, a pak jsem šla do koupelny a naplnila ji vodou. Když jsem se vrátila zpět do svého pokoje, tak Ashley ležela na zádech s hlavou na polštáři. Odložila jsem vázu a šla si lehnout na břicho vedle ní. Usmívaly jsme se na sebe.

„Takže, em… co chceš teď dělat?“ zeptala se.

„No, myslím, že bychom mohly zůstat tady… ale nemyslím si, že se chceš probudit na své narozeniny ve stejném domě, jako moje máma!“

„To je pravda,“ smála se. „Takže, em… chceš… chci říct, chtěla by ses třeba vrátit se mnou?“

„Hm… myslím, že to záleží na okolnostech.“

„Na jakých?“

„Jestli tam budeš, nebo ne, až se probudím,“ řekla jsem a vysloužila jsem si od ní úšklebek.

„Jako by se stalo.“

„A v tomhle ti nedávám volnost. Chci říct, že bys raději měla být vedle mě v posteli. Dokonce nemůžeš jít do koupelny, dokud se neprobudím,“ pověděla jsem jí a napůl žertem. Smála se a přikývla.

„Slibuju, že tam budu. I kdybych měla sračku jako bič, tak se ze svého místa nehnu.

„Fůj, dobře, pokud budeš mít sračku, tak do koupelny můžeš jít. Ale možná tam nebudu, až se vrátíš,“ žertovala jsem.

O deset minut později jsme byly v jejím autě na cestě zpět do jejího bytu.

„Tak kam jsi dneska jela?“ zeptala jsem se.

„No… nevím. Chvíli jsem se projížděla… seděla jsem na pláži. Chvilku potom, co jsi volala, jsem přiměla Michelle, aby šla nahoru zjistit, jestli tam pořád jsi. A když jsi nebyla, tak jsem se vrátila.“

„To zní jako docela produktivní den.“

„Moc vtipný. No… hodně jsem přemýšlela,“ řekla. Usmála jsem se a otevřela jsem okno, abych se nadechla losangelského vzduchu. Jasně, byl plný smogu a znečištěný a nejspíš byl pro mě opravdu nezdravý, ale přesto voněl lépe než v New Yorku. K čertu, všechno vonělo lépe, než New York. A přestože jsem žila v L. A. jen několik let, tak mi přesto chybělo, když jsem byla pryč. Nebo mi možná jen chybělo, jak jsem se cítila, když jsem tu žila.

O chvíli později jsme dorazily k ní do bytu. Jízda výtahem mi připomněla naši spontánní muchlovačku, kterou jsme tu včera večer měly a já se zarděla jen z myšlenky na to. Je směšné, jak se věci můžou změnit v tak krátkém čase. No, vlastně dnešek byl opravdu dlouhý. Takže si myslím, že se to opravdu nepočítá.

Ashley rozsvítila, když jsme vešly dovnitř. Vypadal přesně tak, jak jsem ho dříve opustila. Zkontrolovala jsem hodiny na zdi a všimla si, že už bylo 23:30.

„Za 30 minut máš narozeniny!“ pověděla jsem jí se zazubením.

„Jupí,“ odpověděla nenadšeně.

„Ale no tak, víš, že jsi natěšená.“

„Eh, ne. Za 30 minut budu za zenitem.“

„26 není za zenitem, Ash,“ smála jsem se.

„No, ale vypadá to tak. Brzy budu mít plánovanou náhradu kyčle nebo tak něco.“

„Jsi blázen,“ pověděla jsem jí. „Ale kdy ti můžu dát dárek?“

„Spence, už jsi kvůli mně přiletěla. Rozhodně mi nemusíš dávat dárek.“

„Ale já přesto chci! Tak kdy ho chceš?“

„Hm… půl hodina vyhovuje?“ zeptala se s uculením.

„Jo.“ Poněkud trapně jsme chvíli stály v jejím obývacím pokoji. Potlačila zívnutí a pak znovu promluvila.

„Tak… neměly bychom se převléknout?“

„Jo, ale nejdřív… chci…“ odmlčela jsem se, když jsem se k ní přiblížila. S jednou rukou spočívající na jejím pasu a druhou na její tváři, jsem se zmocnila jejích rtů svými a vášnivě ji políbila. Napůl jsem očekávala, že se odtáhne, než k čemukoliv dojde, ale neodtáhla. Zároveň se však ani nepohnula a ruce držela v jedné pozici. Když jsme nakonec přestaly, tak si jen opřela čelo o mé a lehce se uculila.

„Na co ses mě chtěla zeptat?“ tázala se. Oplatila jsem jí úsměv a držela ji za ruku.

„Chceš jít… tam…?“ zeptala jsem se a ukázala k její ložnici. Ušklíbla se a zavrtěla hlavou, takže jsem vykročila směrem… počkat. Zavrtěla hlavou? Ohlédla jsem se zpět a všimla si, že se ke mně nepohnula a věnovala jsem jí tázavý pohled. Vešla do kuchyně a o chvíli později se vrátila se zmrzlinou Ben a Jerry a párem lžic.

„Jen tu chci sedět s tebou a jedinýma dvěma muži, kteří za to stojí.“ Usmála jsem se. Zatímco by mi nepochybně nevadilo zopakovat si předešlou noc, tak se mi tak trochu ulevilo, že nebudeme věci více komplikovat, alespoň ne zrovna teď. Vzala jsem lžíci a posadila se vedle Ashley na gauč. Prolistovala několik kanálů, až nakonec zůstala na starém filmu, který jsem nerozpoznala a zabraly jsme se do něj.

„Dneska jsem trochu doplňovala zásoby a došla jsem k závěru, že koupit Bena a Jerryho (pozn. Ben a Jerry je značka zmrzliny) bude dobrý nápad, protože když se mi podaří dostat tě dnes zpátky, tak ji oceníš a pokud ne, budu mít celý půllitr, abych se projedla ze své deprese,“ pověděla mi.

„No, jsem ráda, že to byl ten první případ.“

„Já taky.“

„V opačném případě by ti na tvoje narozeniny bylo špatně od žaludku,“ žertovala jsem.

„Moc vtipná.“

„To jsem!“ Smála jsem se.

„Na… máš ráda kousky čokoládových sušenek,“ vyrušila mě a držela svou lžíci. Zakřenila jsem se, snědla to a zrudla jsem z myšlenky, že mě Ashley teď krmí. „Dobrý?“

„Skvělý.“ Uculila jsem se a ponořila jsem její lžíci zpět do kelímku.

„Počkej, myslím, že mám další,“ řekla a znovu mi nabídla svou lžíci. Snědla jsem to a znovu jsem zčervenala.

„Už nemáš ráda kousky čokoládových sušenek?“

„Mám, ale vzpomínám si na fyzické zneužívání, když jsem ti je tenkrát všechny nedala.“

„Přeju si, abych tě mohla nazvat lhářkou, ale je to pravda,“ smála se. Odložila svou lžíci a já, už plná zmrzliny, udělala totéž. Položila jsem si hlavu na její rameno a ona mě objala rukou kolem pasu. Chvíli jsme tak seděly, spokojené právě tak. „Myslím, že jsem ráda za to, jaký byl dnešek.“

„Jsi?“

„Jo. No, alespoň myslím ten rozhovor, co jsme měly večer.“

„Dobrá poznámka,“ odpověděla.

„Vedla sis dobře.“ Usmála se na mě a rozzářily se jí oči. Odpustila bych jí tisíckrát, jen abych tohle viděla znovu. V tu chvíli se mi rozezvonil budík na telefonu říkajíc, že je teď půlnoc. „Všechno nejlepší k narozeninám, Ashley.“


31

„Fajn, teď, pokud se ti to nelíbí, tak mi dej vědět a já to mohu vyměnit.“

„Spence, jsem si jistá, že se mi to bude líbit,“ ujistila mě. Držela jsem za sebou zabalenou krabici a poslední minutu jsem pochybovala, jestli to bude dost dobré. „No tááák!“

„Jako bychom neměly dalších 23 hodin a 56 minut tvých narozenin, moulo.“

„Přesně… hodiny tikají,“ odvětila. Polevila jsem a podala jí malou krabici. Chvíli si ji prohlížela, než ji začala rozbalovat. Uvnitř krabice byla další krabice a uvnitř té krabice byla ještě další krabice. „Hromada krabic… to jsi neměla!“

„Pokračuj,“ pověděla jsem jí s úsměvem. Konečně se dostala k poslední krabici. Otevřela jí a vytáhla obsah a pečlivě ho četla.

„No. Nekecej,“ začala. „Děláš si ze mě srandu? Spence, jsou úžasné!!“ Dala jsem jí dva lístky na příští měsíc na koncert Raye LaMontagneho v L. A. „Miluju Raye!“

„Proto jsem ti je dala,“ smála jsem se, protože jsem měla radost, že se jí líbí.

„Hrozně moc ti děkuju!“ Objala mě a vlípla mi pusu na rty. „Ale rozhodně jsi mi nemusela dávat dva.“

„Ach, ano, musela,“ pověděla jsem jí. „Jak jinak bych mohla jít taky?“

„Ty nejsi…“

„Už jsem si zarezervovala let,“ prohlásila jsem s úsměvem. Místnost na chvíli téměř utichla, když jsem předpokládala, že se Ashley snaží zpracovat, co to vlastně znamená. Ale já to věděla. Věděla jsem, že příští měsíc si v práci beru 2 dny volna, abych přijela za ní do L. A. O chvíli nebo dvě později jsem se ocitla přišpendlená pod Ashley, s usmívající se tváří pár centimetrů od mé.

„Jsi úžasná, Spence,“ pověděla mi. „Děkuju ti. Hrozně moc ti děkuju.“

„Žádný problém,“ odvětila jsem chraplavým hlasem.

„Tohle je ten nejlepší dárek k narozeninám. A myslím to naprosto vážně. Chci říct, že jsi mě překvapila tím, že jsi sem přiletěla, a navíc jsi mi řekla, že příští měsíc uvidím jednoho z mých oblíbených zpěváků, zároveň s mou nejoblíbenější osobou na světě.“ Zčervenala jsem, když jsem si uvědomila, co právě řekla. „Takže, jo… díky.“ Nervózně pohlédla dolů, když mě uvolnila ze sevření a mě zajímalo, jestli právě nebyla ovlivněna danou chvílí a nemyslela to vážně, nebo jestli prostě nebyla v rozpacích, že to vyhrkla.

„Nemáš zač,“ řekla jsem. Zvedla jsem jí prsty bradu. „A věř mi… ten pocit je vzájemný.“ Usmála se a odhrnula mi pár pramínků vlasů za ucho. „Zítra… no… vlastně dneska,… pojďme na tajné místo.“

„Vážně?“ zeptala se.

„Jo. Za předpokladu, že je pořád tajné a tak.“

„Myslím, že je.“

„Byla jsi tam vůbec… od doby…“

„Jo. Vlastně mnohokrát.“ Nevím, proč jsem byla tak překvapená, když jsem to uslyšela. Není to tak, že bychom ho objevily nebo tak něco. Bylo to její místo, a pokud tam chtěla jít a někoho s sebou vzít, tak ať. „Ale vždycky sama. Nikdy jsem tam nikoho nevzala.“ Ufff.

„Fajn, no… co kdybychom tam strávily den?“ Navrhla jsem. Chvíli mě pozorovala, a pak na mě vrhla rozpačitý úsměv.

„To zní úžasně.“

„Dobře… protože to úžasné bude!“

O pár minut později, potom, co jsme se převlékly a nachystaly se do postele, jsem vklouzla pod deku a čekala na Ashley, která byla pořád v koupelně. Tolik toho bylo v posledních několika hodinách řečeno a provedeno. Bylo to, jako by nám z hrudi spadla obrovská tíha. Ashley se bála toho, že bude raněna a já to věděla… a taky jsem věděla, že hluboko uvnitř jsem byla vyděšená ze stejné věci. Ale to nejdůležitější, co jsme měly společné, bylo, že jsme chtěly, aby to fungovalo… chtěly jsme, aby nám to klapalo.

„Na co myslíš?“ Zeptala se Ashley, čímž mě vyrušila z mých myšlenek, když vyšla z koupelny.

„Na tebe,“ přiznala jsem s úsměvem.

„Fakt jo?“ ušklíbla se. „Konkrétně na co?“

„Nic moc zajímavého.“

„Lhářko. Všechno na mně je zajímavé.“ Plácla sebou vedle mě a ihned si vlezla pod deku ke mně. „Vím, že tohle je nejspíš ta chvíle, kdy bychom měly mít divoký a bláznivý narozeninový sex, ale část ve mně si myslí, že by to bylo příliš, jako včera večer, což znamená, že zítřek by mohl případně být na prd. A já mám pocit-“

„Ash,“ přerušila jsem ji s uculením. „Pojďme jen spát.“ Usmála se, schoulila se vedle mě a políbila mě na tvář.

„Děkuju ti, Spence. Za všechno,“ řekla tiše.

„Nemáš zač.“

--

Probudily jsme se následující ráno zhruba v 10.30, poměrně brzy na Ashleyiny standardy. Po několika narozeninových přáních (a polibcích) jsme byly připravené začít den a zamířily jsme ven a zastavily jsme v bistru na rychlou snídani, kterou mě, bohudík, Ashley nechala zaplatit. Kolem poledne jsme byly v autě na cestě.

„Kdyby mi někdo loni řekl, že o těchto narozeninách budu sedět v autě s tebou a budeme mít namířeno na tajné místo, tak bych se mu vysmála do obličeje,“ poznamenala Ashley.

„Jo, zdá se to být docela bláznivé.“

„Ale jsem ráda, že se to takhle vyvrbilo.“

„Já taky,“ odvětila jsem a stiskla jsem jí ruku. Ta chvíle byla přerušena zvukem zvonícího mobilu a Ashley na okamžik pustila mou ruku, když se natahovala, aby vzala svůj telefon.

„Ahoj, Michelle… díky… jo… jo, všechno je v pohodě… líbilo se jí to přirovnání s jízdou na kole,“ řekla Ashley a věnovala mi úsměv. „Jo, jasně.“ Mávla přede mnou telefonem. „Michelle s tebou chce mluvit.“ Vzala jsem telefon a přidržela si ho u ucha.

„Čau,“ řekla jsem.

„Ahoj… takže… ty a Ash jste to vyřešily?“

„Jo.“

„A právě teď jsi očividně s ní,“ řekla.

„Jo.“

„Jsi do ní zamilovaná?“

„Cože?“ zeptala jsem se tak trochu v šoku, že to jen tak nadhodila.

„Jsi do ní zamilovaná? Je to docela jednoduchá otázka. Buď jsi, nebo ne.“

„Rozhodně to není tak jednoduché,“ odpověděla jsem. Bylo tak nepříjemné vést tuhle konverzaci po telefonu, zatímco jsem seděla hned vedle Ashley.

„Fajn, fajn, chápu to. Je přímo tam a ty nechceš mluvit.“

„To a stejně bych ti to neřekla.“

„Óóó, to bolelo, holka!“

„Jsi směšná,“ smála jsem se.

„To sis uvědomila právě teď?“ Žertovala. „No, tenhle rozhovor nešel přesně podle mého plánu, takže tě nechám vrátit se k Ashley. Uvidíme se pak, Spence.“

„Pa.“ Zavěsila jsem a podala telefon zpět Ash.

„O co šlo?“ zeptala se mě.

„Ach… eh, o nic. Jen se chtěla ujistit, že je vše v pořádku,“ řekla jsem rychle a doufala, že to projde.

„Někdy dokáže být otravná jak svítiplyn… ale myslí to dobře. Neslyšela to, že?“

„Jo, já vím. Zdá se být opravdu dobrou kamarádkou.“

„Je,“ odvětila Ashley. „Ale chci říct… že není jako… ty.“ Vydatně jsem zrudla. Nemohla jsem si pomoci.

„Díky.“

„Ne, že bys byla… kamarádka. No… jsi, ale je to, em… je to jiné-“

„Chápu to, Ash.“ Zbožňovala jsem, když byla nervózní.

Dál jsme klábosily, odkud jsme nedorazily na místo a poté jsme vzaly naše věci z kufru auta a vydaly se na naše cílové místo určení.

„Pamatuješ si, jak jsi mě sem vzala poprvé?“ zeptala jsem se a nasávala známou scenérii. Bylo těžké, nebýt tak nostalgická, hlavně, když se jednalo o místo, jako je tohle, které pro nás tolik znamenalo.

„Jak bych mohla zapomenout…“

„Jo…“ hloubala jsem a také se mi vytratil hlas. „V té době se zdály 2 měsíce jako věčnost, viď?“

„To jo. Ale pak se z 2 měsíců staly 2 roky… a tak dál.“

„Dokážeš věřit tomu, že jsme spolu byly přes 3 roky?“

„Ano a ne,“ odpověděla.

„Jak to?“

„No, ano, protože nám bylo spolu moc dobře,“ začala. Usmála jsem se a dovolila jí pokračovat. „A ne, protože jsem od té doby nebyla ve vztahu a 3 roky se zdají být neskutečné.“

„Aha, jasně. ‚Nejsi na vztahy‘,“ dobírala jsem si ji a zesměšnila jsem její předchozí slova naznačenými uvozovkami. Uculila se a zavrtěla hlavou. Chtěla jsem se jí zeptat, co to znamenalo, ale když jsem vzhlédla, tak jsem uviděla, že jsme dorazily. Pláž byla naprosto úžasná, taková, jakou jsem si pamatovala, že byla před třemi lety. Nevím, proč jsem očekávala, že se tak moc změnila, ale byla jsem upřímně ráda, že tomu tak nebylo.

„Voda bude nejspíš pěkně studená, protože je ještě časně z jara. Takže je ti tentokrát prominuto plavání se mnou.“

„Díky Bohu!“ Smála jsem se. Byla jsem spíše na ležení a čtení si, než na plavání ve studené vodě.

„Řekla jsem tentokrát. Takže příště buď raději připravená.“

„Jo, jo. Počkat, ty jdeš do vody?“

„Si piš, že jo!“ Zvolala, když si rychle sundala tričko, aby odhalila drobný vrchní díl plavek. Čert to vem. Myslím, že plavání není tak špatné…

„Jsi blázen.“

„Možná ano,“ řekla a stáhla si svou sukni a hodila ji na deku, kterou vzala s sebou. „Ale tobě se líbí, co vidíš.“ Znovu jsem zrudla, když pádila do vody a já z ní nespustila oči. Ashley milovala vodu, něco, čemu jsem nikdy zcela nerozuměla a bez ohledu na to, jak byla voda studená… šla plavat. Jednou mi pověděla, že na King High v prváku dokonce závodně plavala za tým… což trvalo celé dva týdny, než se ji pokusili dostat na trénink v sobotu v osm ráno. A to byl konec.

„Jsi si jistá, že nechceš jít?“ zvolala po pas v oceánu.

„Naprosto!“

„Tvoje smůla!“ Popichovala. Sledovala jsem její první ponoření hlavy do vody, vynořujíc se několik vteřin na to s celým promočeným tělem. Přála jsem si, aby se přemístila do mělčí vody… a to jak pro její bezpečnost, tak pro mé vlastní potěšení. Lhala bych, kdybych řekla, že jsem neustále necivěla na obraz Ashley v bikinách.

Zatím jsem si lehla na deku a usídlila jsem se s lahví vody a mými slunečními brýlemi. Ještě jednou naposledy jsem se podívala na ty břišáky, než jsem si lehla, abych nasála nějaké sluníčko. O několik minut později jsem byla hrubě vyrušena ze své aktivity sprškou vody, mířící mi přímo obličeje. Vyskočila jsem a otírala jsem si vodu ze slunečních brýlí.

„To není pěkný!“ Stěžovala jsem si, když se mé oči soustředily na zjevení Ashley v mokrých plavkách. Její opálené tělo se lesklo vlhkostí a já cítila, jak sama trochu vlhnu… a ne zrovna z vody. Třesouc se, popadla osušku a hodila ji přes sebe. „Zima?“

„Tady je chladněji, než ve vodě!“

„To není pravda,“ řekla jsem. „Protože ta voda je ledová.“

„Chceš mě zahřát?“ Zeptala se s úšklebkem. Usmála jsem se a rozevřela jsem jí svou náruč. Opravdu mi nezáleželo na tom, jaká mi bude zima. Sedla si mi do klína a opřela si hlavu o mé rameno, když jsem jí otírala záda a paže ručníkem. Když jsem se rozhodla, že je dostatečně suchá, tak jsem přestala a hodila vlhkou osušku na druhou stranu deky. „Díky.“

„Kdykoliv.“ Uculila se a jednou rukou uchopila mou tvář, a pak se naklonila pro polibek. Zprvu byl jemný, ale brzy jsem cítila její jazyk prosit o vstup, který jsem mu samozřejmě poskytla. Něžně mě strčila dolů na deku, její mokré plavky rychle promočily mé oblečení. Její ruce byly další a postupovaly z mé tváře k dalším cílům, jedna spočívajíc na mém pasu, zatímco druhá ležela těsně pod okrajem mého trička. Kontakt našich rtů byl přerušen, když začala pomalu postupovat směrem k mé klíční kosti.

„Ash…“ řekla jsem hlasem zastřeným emocemi. „Ash… počkej.“ To přitáhlo její pozornost. Rychle přestala a se zmateným pohledem na mě vzhlédla. „Já, eh… myslím… že bychom tě měly dostat z těch mokrých plavek.“ Zmatek v jejích očích byl téměř okamžitě nahrazen zábleskem radosti, a když si uvědomila, co jsem tím myslela, tak mi umožnila posadit se. Dnes… tady… je tohle všechno o ní.

Naše rty se znovu spojily, když jsem se jednou rukou natáhla k tenkým proužkům látky za jejím krkem a druhou rukou jsem oddělala zadní část jejích plavek. Svršek pomalu sklouznul a já se spustila dolů na ni, chráníc její tělo před vzduchem.

Pak jsem přesunula své rty k její šíji, k místu, které vždy bylo jejím citlivým bodem, věci se nezměnily, a ona mírně vydechla, když jsem ochutnala slanou vodu, která z předchozího plavání zůstala na jejím těle. Postupovala jsem dál a vtiskla jsem jí několik polibků na klíční kost. Propletla prsty mými vlasy, a když to udělala, tak mi to způsobilo mrazení. Přesunujíc se ještě více dolů, jsem dosáhla jejích ňader. Slyšela jsem její sten očekávání a věděla jsem, co dělat. Každé jsem vzala do úst, jedno po druhém a cítila jsem, jak mi tvrdne pod dotykem jazyka.

„Kurva…“ vykřikla a její ruce opustily mé vlasy, aby se zavrtaly do jejích. Když si mé ruce začaly hrát se spodním dílem jejích plavek, tak jsem si uvědomila, jak neskutečná tahle situace je. A tohle místo bylo klíčové. Tady jsme sdílely tolik intimním zážitků, že to téměř usnadňovalo, mít tu právě teď další. A tady jsme byly samy. Žádný tlak, nebo tak, ne?

Po tom, co jsem si představovala, že musí být pro Ashley bolestně pomalý proces, byl teď její spodní díl zcela sundán a odhozen stranou, zapomenut. Byla teď zcela nahá a já zvedla hlavu, abych se jí podívala do očí. Vypadala takhle téměř zranitelně. Tak moc to očekávala, tak moc to chtěla, že to muselo být dokonalé. S posledním ujišťujícím úsměvem jsem přerušila náš oční kontakt a zaútočila na její krk přívalem polibků, zatímco jsem do ní pomalu vnikla dvěma prsty. Její záda se prohnula a její boky se ohnuly dolů, když jsem dál pokračovala ve stabilním rytmu.

„Ježiš, Spence,“ zasténala. Nakonec jsem ponořila hlavu dolů, zaměnila jsem potulující se prsty za svůj jazyk a téměř jsem zrudla, když jsem si uvědomila, jak Ashley zvlhla. Slabé zvuky, které vydávala, signalizovaly, že je blízko úlevě, ta trocha znalostí, které jsem připisovala tomu, jak dobře ji znám, a já jen zvýšila tempo. S posledním „Ach, kurva!,“ Ashley vyvrcholila a já zastavila své konání a něžně jsem ji držela, když se trochu chvěla… s poněkud uspokojeným pohledem ve tváři, jestli mohu podotknout.

Ze své současné pozice na ní (v celé její nahé kráse), jsem se nepohnula a ona se na mě usmála, než zvedla hlavu pro rychlou pusu.

„Spence…“ začala bezdechu.

„Hm?“

„Právě teď máš na sobě … příliš mnoho oblečení.“


32

Po několika blahodárných hodinách strávených znovu se seznamováním, jsme, Ashley a já, teď zcela oblečené v mikině a kalhotách, abychom se ochránily před větrem, ležely na boku, čelem k sobě a jen si povídaly.

„Připravená… jmenuj to, co bys chtěla udělat, nebo čeho bys chtěla dosáhnout někdy během svého života?“ řekla.

„Hm, nevím. A co ty?“

„Já se ptala první!“

„Jsi si jistá, že ti je 26?“ dobírala jsem si ji.

„Moc vtipný. Co kdybychom se střídaly? Ty řekneš jednu a pak já.“

„Fajn. No…“ chvíli jsem o tom uvažovala. „Ráda bych strávila alespoň 3 týdny na každém kontinentu.“

„I na Antarktidě?“

„Ne… na každé kontinentu kromě Antarktidy. Nevadí mi chladné počasí, ale Antarktida je naprosto jiný případ,“ smála jsem se.

„Kde jsi byla mimo zemi?“

„V Kanadě… v Mexiku… myslím, že mám trochu zpoždění.“

„Máš spoustu času,“ odvětila a její palec ležérně kroužil na hřbetě mé ruky. Usmála jsem se a dala jí cudnou pusu.

„Jsi na řadě.“

„Hm… no… myslím, že jsem hodně cestovala. Takže musím říct, že jednou chci vydat novou desku.“

„Rozhodně. A měla bys to změnit na více než jednu, Ash. Jsi moc nadaná.“

„Nevím,“ odpověděla. Myslela jsem, že v jejím obličeji uvidím náznak červeného odstínu. „Teď zase ty.“

„Tohle bude znít opravdu povrchně a hloupě… ale ráda bych byla v televizi nebo ve filmu. Ne, víš, jako v hlavní roli v něčem. Jen komparzista. Byla bych spokojená jen, kdybych svůj obličej viděla krátce na obrazovce.“

„S tím bych ti rozhodně mohla pomoc,“ řekla.

Vážně?“

„Jasňačka. Znám hafo lidí v zábavním průmyslu. A ty víš, že jestli skončím s tím, že budu dělat další hudební klip nebo tak něco, tak tě do něj dostanu.“

„Vážně!?“

„Jo.“

„Děkuju ti!“ Zvolala jsem. Smála se a trochu zaklonila hlavu.

„Žádný problém.“

„Znovu jsi na řadě.“

„Dobře. Ráda bych žila mimo město na… nevím, alespoň rok či dva.“

„Opravdu? Jak to?“ Zeptala jsem se.

„Myslím, že se mi z nich prostě začíná dělat špatně. Chci mít možnost odpočívat, vědět, že tu nejsou miliony lidí, co žijí ve vzdálenosti 7 kilometrů.“

„Chceš, při tvém stáří, určitý klid a pohodu?“ popichovala jsem ji. Věnovala mi ublížený obličej. „Citlivé téma?“

„To není legrační, Spence. Vůbec to není legrační.“ Smála jsem se, přisunula se trochu blíž a uzavřela jsem mezeru mezi našimi obličeji. Když jsme se odtáhly, tak se Ashley opět usmívala.

„Ale zní to hezky,“ pověděla jsem jí.

„Možná by ses měla stavit… víš, chvíli se potulovat po venkově se mnou.

„Rozhodně,“ zazubila jsem se. „A ty víš, že jsi vítána, když budu cestovat po světě!“

„Bezva,“ poznamenala a vrátila mi úsměv. „Fajn, teď ty.“ Naštěstí jsem byla zachráněna vyzváněním, když Ashleyin zvonící mobil přerušil naši konverzaci.

„Haló? Ahoj… je to, em, úžasné… jo…“ řekla do telefonu. Usmála jsem se, protože jsem věděla, že nejspíš mluví o našem dni. „Do háje, úplně jsem na to zapomněla… nemůžeme to podniknout jindy?... Proč ne?... Zatraceně, Michelle… fajn, budeme tam… jo, pa.“

„Co se děje?“ zeptala jsem se hned, jakmile zavěsila.

„Zapomněla jsem, že jsme dneska večer měly jít na večeři s Michelle, Aidenem a několika našimi kamarády. Jako… na narozeninovou večeři.“

„V kolik hodin?“

„V osm,“ řekla.

„A teď je… 5.“

„Myslím, že tedy máme pár minut.“

„Dobře,“ usmála jsem se. Nahnula se a něžně otřela naše rty, a pak se pustila do plného polibku. Chvíli jsme se takhle líbaly, nic víc. Nakonec jsme se bez dechu odtáhly.

„Jsi tak nádherná,“ pověděla mi. Jako na povel jsem vydatně zčervenala. Tomu se smála a odhrnula mi pár pramínků vlasů z obličeje a zastrčila mi je za ucho.

„To ty taky.“ Uculila se od ucha k uchu.

„Jen abys věděla, tak na tu večeři jít nechci. Chci říct, že mám všechny své kamarády ráda a tak, ale mnohem raději bych zůstala tady.“

„V pohodě. Večeře bude zábava.“

„A potom přespíš, viď?“

„Si piš!“ Poznamenala jsem.

„Fajn, fajn, chápu to,“ smála se. „Chci říct… je to tvoje… poslední noc a tak.“

„Jo…“

„Páni.“

„Proč, páni?“ Zeptala jsem se.

„Opravdu je to na prd.“ Povídejte mi o zabijákovi nálady. Chvíli jsme upřeně hleděly na oceán, nejisté, jak to dát do pořádku. Déle už jsem nemohla zůstat. Nechtěla jsem vyplácat celý den dovolené, jen na ještě jeden den tady, když den dovolené strategicky vybraný by mohl dát 3 celé dny (1 den + víkend) s ní. „Přijedu.“

„Co?“

„Přijedu do New Yorku. Ne tento víkend, ale příští.“

„Přijedeš?“ Zeptala jsem se s úsměvem.

„Jo. Bude to jako poloviční mezník mezi touhle návštěvou a koncertem Raye,“ uvažovala. „Nezní to dobře?“

„Zní to SKVĚLE!“ Zvolala jsem a věnovala jí pusu, abych jí to dokázala. Na tváři se jí rozhostil obrovský úsměv a ona se ke mně ještě víc přiblížila, že jsme v tu chvíli nemohly být k sobě blíže.

„Mám pocit, jako bychom se právě vrátily do normálu. Jako jsme bývaly, víš?“

„Jo, to jo. A nemůžu říct, že se mi to nelíbí,“ odvětila jsem. Dál se usmívala, stoupla si a natáhla mi ruku, abych udělala totéž.

„Nejspíš bychom měly zamířit zpět.“

„Jasně.“

Pomohla jsem jí naložit deku a různé věci, které jsme přinesly, do tašky a společně jsme se vydaly zpátky k autu. Naposled jsem se podívala na pláž, ve snaze vstřebat tenhle den a všechny další, které jsem tu strávila naprosto šťastná a spokojená.

„Vrátíme se. Brzy,“ pověděla mi a vyrušila mě z mých myšlenek.

„Já vím.“ Usmála jsem se a políbila ji na tvář, než jsme se musely vrátit zpět do reality.

--

Do restaurace jsme dorazily jen s 10-ti minutovým zpožděním a po uvítání se se všemi, z nichž jsem se s mnoha seznámila tehdy večer u Aidena a Michelle, jsme se usadili do soukromé části. Byla to japonská restaurace, takže jsme si sedli na polštáře na podlahu. Ale nevadilo mi to, protože to znamenalo, že Ash a já jsme mohly prakticky sedět jedna na druhé. Koneckonců jsme byli na podlaze.

Michelle však byla naproti nám, což znamenalo, že jsme povětšinu času u jídla byly pod dohledem. Nebo to možná dnes večer prostě nechá být.

„Spencer?“ zeptala se Michelle.

„Jo?“

„Co to je? Na tvém krku? Panebože, to je cucflek?!“ Zvolala. Tolik k tomu nechat to být… „Je to tak!“ Okamžitě jsem samozřejmě zrudla.

„Žárlíš?“ Popichovala ji Ashley, která mě přišla bránit.

„Vy dvě jste na to dneska hupsly, že jo?“

„Tak znovu… žárlíš?“

Plynulý průběh konverzace nás zabavil po dobu jídla, ale na co jsem se nejvíce soustředila, byly různé doteky a pohledy Ashley a mě, které jsme celý večer sdílely. Když jsme sem přišly, tak neváhala s tím, držet mě před všemi svými přáteli za ruku. Zdálo se, že jí také nevadí líbat mě před nimi, i když jsme byly zdvořilé a daly si jich jen pár, krátkých a mládeži přístupných. Ale přesto tam byly. Pak tu byla drobnost, že její ruka mi zprvu lenošivě kreslila vzory na koleni, ale pak postupovala k mému stehnu. A občas na mě jen chvíli zírala a usmívala se.

Bylo to hodně daleko od toho, kde jsme byly včera. To bylo jisté.

„Em… musím jít na… toaletu?“ Ohlásila Ashley a střelila po mně pohledem, než odešla. Nikdo si té změny nevšiml, tak jsem vstala a řekla nikomu určitému, kam jdu a šla za ní.

„Ahoj,“ řekla jsem a sledovala jsem, jak si Ashley v zrcadle upravuje vlasy. Otočila se ke mně, když mě uslyšela.

„Ahojky.“ Usmála se, přešla ke mně a její ruce spočinuly na mých bocích, a pak jsem se k ní naklonila pro polibek. Neměla jsem v úmyslu, aby byl dlouhý, ale nezdálo se, že se Ashley chce odtáhnout. Její ruce si mě přitáhly ještě blíž a já svými protkala její kadeře, když se naše jazyky setkaly, dnes už, Bůh ví, po kolikáté. A já věděla, že bez ohledu na to, jak často se to stalo, nikdy se toho nenabažím.

Než jsem měla čas zpracovat, co se děje, tak jsem se ocitla přitisknutá ke zdi s jejíma šmátrajícíma rukama. Ale pak se rozletěly dveře a vešla známá blondýna. Ashley a já jsme se okamžitě odtáhly a snažily se chovat, jako by se nic nestalo. Ale soudě podle Michellina pohledu, jsme byly přistiženy.

„Musím jít na záchod, co?“ Ušklíbla se. Znovu jsem zrudla a podívala se na Ashley, která se ze všech sil snažila nesmát. „Takže… beru to tak, jako že jste teď vy dvě oficiálně?“ A jako na zavolanou, trapnost. Ashley zachytila můj pohled a vypadala pěkně rozpačitě.

„Oficiálně, co?“ Zeptala se a stočila svůj upřený pohled k Michelle.

„Eh… oficiálně… zamilované do téhle restaurace!“ Odpověděla Michelle. Jo, rozhodně zaznamenala trapnou atmosféru a odklonila rozhovor k jinému tématu. Byla jsem docela ohromena, že ostatní zachránila od rozpaků, vzhledem k tomu, jak si to obvykle užívá. Ale co mě neohromilo, byl způsob, jaký jsme Ashley a já stále nebyly schopné odpovědět na původní otázku.

„Jo, je opravdu dobrá,“ poznamenala jsem až trochu moc sladce. Měla jsem pocit, jako bych se dusila, tak jsem se na Michelle a Ashley usmála a opustila toaletu. Vrátila jsem se ke stolu, protože opravdu nebylo, kam jinam bych mohla jít. Po chvíli se ke mně přidala Ashley i Michelle. Ashley mě nervózně pozorovala.

„Spence…“

„Později, jo?“ zeptala jsem se. Neklidně přikývla. Rozhodla jsem se políbit ji na tvář, jen abych jí dokázala, že se nezlobím. Byla jsem jen… zmatená.


33

Oslava se po dezertu rozpadla a Ashley a já jsme nastoupily do auta připravené jet domů. Po krátké chvíli nepříjemného ticha jsme znovu začaly mluvit.

„Takže…“ začala Ashley, „Co, em… co je špatně?“

„Nic samo sebou není špatně, Myslím, že jsem si jen uvědomila, že existuje hodně… nedořešených věcí.“

„Čeho?“

„Nás,“ odpověděla jsem.

„No, proč to tedy nevyřešíme?“

„To se lehko řekne, ale těžko provede.“ A bylo to tak.

„Souvisí to, em… s tou věcí ohledně vztahu?“ zeptala se. Nečekala jsem, že to nepokrytě rozpozná, ale teď, když to bylo venku, jsem jí nechtěla lhát.

„Jo.“ Nic neodpověděla a zbývajících pět minut jsme strávily v tichu auta. Když jsme dorazily k budově, tak jsme se dostaly do výtahu, stejně tak, jako předcházející dva večery.

„No… co si o tom myslíš?“ Zeptala se nakonec, čímž prolomila ticho.

„O čem?“

„O té věci se vztahem.“

„Vážně nezáleží na tom, co si myslím,“ pověděla jsem jí. „Na vztah jsou potřeba dva lidi.“ Myslím, že o tom přemýšlela, když jsme dorazily do mého bytu, tak vypadala, jako omámená a málem vrazila do zdi. Opravdu jsem si nemyslela, že tahle konverzace právě teď k něčemu povede, takže jsem změnila téma k mému blížícímu se odjezdu.

„No, letí mi to zítra odpoledne,“ prohlásila jsem.

„Dobře. Tak… já tě odvezu na letiště asi… v 11?“

„Myslím, že bude lepší, když mě odveze můj táta.“

„Proč?“ Zeptala se.

„Protože si nemyslím, že chci hystericky brečet, až se budu odbavovat k letu,“ přiznala jsem s lehkým smíchem. Usmála se poprvé od té záchodkové epizody.

„Dobrá.“

„Musíš zítra do práce?“

„Jo. Ale ne dříve než kolem třetí.“

„Dobře… Tak to zítra pro sebe máme několik hodin,“ řekla jsem. Znovu se uculila, přistoupila, a posadila se vedle mě na gauč. „Můžeme, em… můžeme si o tom víc popovídat? Mám na mysli o nás?“ Tak tolik k touze změnit téma.

„Dobře,“ odpověděla.

„Myslím… myslím, že jsem jen zmatená. Chci říct, že obě souhlasíme, že jsme v podstatě tam, kde jsme bývaly… což je dobře. A to, jak jsme se dnes večer obě chovaly… bylo to, jako bychom byly pár. Ale pak jsem si vzpomněla, že nechceš vztah. A že od sebe žijeme 5 000 kilometrů daleko.“

„No… co chceš ty?“ Zeptala se. A jen tak se zdálo, že se všechno změnilo. Teď byla řada na mně, musela jsem se rozhodnout. Ale ve skutečnosti jsem znala odpověď, než byla otázka položena.

„Chci být s tebou,“ pověděla jsem jí. Na tváři se jí objevil drobný úsměv, ale zprvu nic neřekla.

„Bude to těžké,“ řekla nakonec.

„Já vím.“

„Jakože opravdu těžké,“ dodala.

„Já vím,“ zopakovala jsem.

„Chci říct, že tohle není vysoká. Není tak, že tu žiješ a jen jsi na chvíli pryč. Vlastně tam žiješ.

„Já vím, Ashley. Myslíš, že jsem o tom nepřemýšlela?“

„Vím, že přemýšlela,“ odvětila. „Jen mám pocit, že než uděláme nebo řekneme něco, tak musíme být v několika věcech otevřené.

„Máš pravdu.“

„Není to tak, že nechci, abychom byly spolu, Spence. Protože chci. Jen, že to chci udělat správně, víš? A vzdálenost… to postupem času nijak nezjednoduší.“

„No, myslím, že pokud to hodláme udělat, tak to budeme muset vyřešit. Nemůžeme mít opravdový vztah, když nebudeme nikdy spolu,“ usoudila jsem, když jsem sebrala všechnu svou kuráž, která mi zbyla.

„Takže… co budeme dělat?“

„Nevím,“ přiznala jsem rozpačitě. Opřela jsem se o gauč a projela si prsty vlasy přemýšlejíc o tom, jak se všechno tak rychle tolik zkomplikovalo. Konečně jsem si uvědomila, že důvodem, proč jsem nikdy nechtěla převzít vedení nebo dělat rozhodnutí o takových věcech, bylo, že jsem se toho strašně moc bála. Nezáleželo na tom, jak moc jsem měla situaci pod kontrolou, nebo zda to bylo nebo nebylo na mně… jestli to bylo něco, na čem mi záleželo tak moc, jako na tomhle, tak jsem ani náhodou nechtěla dělat rozhodnutí. Jasně, byla jsem právnička a projednávat a potýkat se s problémy bylo součástí mého zaměstnání, ale bylo mnohem jednodušší, když nebylo v ohrožení mé osobní štěstí a emoce. Dnes jsem mluvila tak směle, jak jsem mohla.

„Taky s tebou chci být, Spence. Jen si myslím, že to právě teď není možné. Snažit se vybudovat vztah, když se sotva vidíme, povede k pohromě.“ Část zněla podobně jako to, co mi pověděla, když mě před šesti lety pustila k vodě…

„Myslím, že máš pravdu,“ řekla jsem tiše, stále si ne tak jistá. Možná mě mé emoce oslepovaly ohledně toho, co bylo nejlepší, ale pořád jsem měla pocit, že bychom to zvládly.

„Ale chci společně dál trávit čas tak moc, jako jen budeme moci,“ dodala. „Tedy pokud taky chceš.“

„Víš, že chci,“ červenajíc jsem se zazubila. „Možná, když se naše situace změní… chci říct, s tou vzdáleností a vším… tak bychom si o tom znovu mohly promluvit? Možná to přehodnotit?“

„Jo,“ souhlasila s úsměvem. „Samozřejmě.“

Vstala a pokynula, abych ji následovala, když zamířila k ložnici. A poprvé od doby, co jsme se Ashley a já znovu poznaly, jsem byla zklamaná tím, jak se věci vyvíjely.


34

Poslední ráno s Ashley bylo nepříjemné, neuspokojivé a smutné zároveň. A já brečela nejen proto, že jsem odjížděla, ale i proto, jak nepříjemné, neuspokojivé a smutné to poslední ráno bylo. Ashley také brečela, i když to rychle zakryla velkými slunečními brýlemi. Nebyla jsem si úplně jistá, proč brečela. Moje špatná nálada trvala celou cestu autem na letiště s mým tátou, během letu a dokonce, když jsem se dostala domů a okamžitě jsem vzala Bennyho z psího hotelu. Vidět ho, mi trochu zvedlo náladu a tak nějak mě odvedlo od skutečnosti, že mi Ashley, od mé předešlé SMS, kterou jsem jí poslala, že jsem bezpečně přistála na letišti JFK, nenapsala a ani nezavolala. Jaksi.

Práce následující ráno byla kvůli časovému posunu těžká a téměř jsem nenáviděla, že jsem v prvé řadě jela do L. A. Snažila jsem se připomenout si, že většina víkendu byla neuvěřitelná, ale většinu času byly tyhle dobré vzpomínky zastíněny poslední nocí, nebo dnem, který Ashley strávila vyšilováním. Přemýšlela jsem, zda se Ashley cítila také tak, nebo ne… jen ne kvůli tomuhle víkendu, ale kvůli naší minulosti. Myslela si včera během našeho rozhovoru to, že jsem ji opustila kvůli škole? Nebo její rozhodnutí bylo nezastřené emocemi z minulosti? Myslím, že se to nikdy nedozvím.

Celý den jsem vložila do kanceláře, ačkoliv bych lhala, kdybych řekla, že jsem nebyla rozptýlená a polovinu času jsem nesnila. Zvažovala jsem, že zůstanu déle, abych dokončila práci, ale vzpomněla jsem si, že musím s Carrie do psího parku. Poslala mi ráno zprávu, aby mi to připomněla a zatímco jsem nebyla příliš nadšená z té představy, skutečnost, že je Aiden zpátky v L. A. mě přiměla si uvědomit, že Carrie je mojí jedinou kamarádkou, co v New Yorku mám. Ta skutečnost byla sama o sobě depresivní a přiměla mě vstát z mého pohodlného, koženého kancelářského křesla.

„Takže…“ začala Carrie, když jsme s Bennym a Rexem kráčely k parku.

„Takže… co?“

„Jak bylo v L. A.?

„Dobře,“ odpověděla jsem nonšalantně, zatímco jsem zírala do země.

„Hm… nechceš to trochu rozvést?“

„Něco bylo opravdu dobré, něco tak dobré nebylo.“

„Takže, tím to je? Chci říct, daly jste se vy dvě dohromady?“ zeptala se.

„Nevím, jak na tom jsme.“ A to byla pravda. Přikývla a odepla Rexovo vodítko, když jsme došly k parku. Já udělala to samé s Bennym a sledovala jsem, jak vyběhl, aby jako první označkoval své teritorium a pak očichával Rexův zadek. Psi… musíte je milovat.

„Beru to tak, že to je část problému,“ řekla nakonec Carrie.

„Jo.“ Vzdychla jsem a lehce jsem šoupala botou ve špíně a sledovala, jak odskočilo několik kamínků. Přemýšlela jsem, jak dlouho tam byly uvíznuté na jednom místě neschopné pohybu, dokud někdo nepřišel a doslova je nevykopnul. Přemýšlela jsem, jak dlouho budu stejná jako oni… uvízlá na jednom místě, neschopna pohybu. Jen jsem si nebyla opravdu jistá, jestli by někdo přišel a vykopnul mě. „Možná jsem byla hloupá, když jsem si myslela, že by to fungovalo. Že bychom se spatřily, znovu se zamilovaly a byly opět spolu.“

„Není to v podstatě to, co se to stalo?“

„Ne tak docela. Nechce se mnou být… jakože ve vztahu.“

„Můžeš jí to mít za zlé?“ odpověděla Carrie. „Chci říct, no tak, lidi, nemohly byste žít ještě dál od sebe.“ Byla jsem tak nějak zaskočena. Nebyly jsme kamarádky tak dlouho a už se mi snažila vymluvit moje kraviny.

„No a? Nemělo by na tom záležet.“

„Proč ne?“

„Protože, když jsi zamilovaná, tak by vzdálenost měla být nepodstatná.“

„Ale jak můžeš někoho milovat, když se s ním vůbec nevidíš? Je to těžké, jasný? Je to mnohem těžší, než si myslíš. Dokonce bolestné,“ odůvodnila to Carrie. Její hlas se trochu třásl a já okamžitě vycítila, že v tom bylo ještě něco jiného. Mluvila ze zkušenosti.

„Carrie?“ Řekla jsem tiše. Dívala se dolů a vrtěla hlavou, a když si přiložila ruku k očím, tak jsem mohla říct, že plakala. „Carrie, co se děje?“ Položila jsem nejistou, přesto uklidňující ruku na její rameno, když se snažila znovu uklidnit.

„Nic… jen… Chris a já… máme nějaké… nějaké problémy,“ pověděla mi. Posadily jsme se na blízkou lavičku a já ji přelétla pohledem, když si stírala několik slz.

„Nemusíš mi o tom povídat, jestli nechceš.“

„Ne, je… je dobré dostat to ze sebe. Věř mi, nebo ne, ještě tady v okolí neznám moc lidí.“ Ach, věřila bych tomu. Sakra, žila jsem tak. Ale držela jsem pusu zavřenou. Bylo zřejmé, že její problémy byly horší než mé. „Chris… vůbec není doma. Nejedli jsme společně déle než dva týdny. A já… já si nedokážu vzpomenout, kdy naposled jsme spolu strávili víc než dvě hodiny. Kromě toho, když spíme. Ale někdy ani nespí doma. A… a když se to snažím nadhodit, tak o tom nechce mluvit. Říká, že zajišťuje a stará se o živobytí, a že s tím nic nenadělá. Jen… nevím, co dál dělat. Vůbec se nevidíme. Ale jedna moje část… jedna moje část pořád doufá, že je to jen dočasné. Chci říct, že tohle není Chris, do kterého jsem se zamilovala, víš? A nemůžu si pomoc, ale myslím, že se možná vrátí ke starému Chrisovi a věci budou znovu dobré. Jen je mi… je mi mizerně a cítím se osaměle… a nevím… nevím, co dělat.“ Znovu začala plakat a instinktivně jsem ji objala. Tenhle Chrisův charakter zněl jako, že je naprostý vůl. Taky to znělo, jako že ji nejspíš podvádí, ale to bych jí nikdy neřekla. Utěšovala jsem ji, dokud nepřestala plakat a trochu se neuklidnila.

„To je mi líto, Carrie,“ řekla jsem trapně.

„Nemusí.“

„Proč se neodstěhuješ?“ navrhla jsem.

„Nemůžu.“

„Proč ne?“

„Protože nemám kam jít a nevydělávám tolik, abych si mohla dovolit vlastní byt,“ odpověděla. „A… pořád… pořád ho miluju.“ Bolestný výraz, který se jí předtím rozhostil ve tváři, byl nahrazen zvláštnějším. Navzdory jeho kecům a vzdáleností mezi nimi, pořád Chrise milovala. To bylo bolestné. Bolestnější než skutečnost, že Ashley žila tak daleko.

„Myslím, že jestli se milujete, pak to vyřešíte. Brzy si uvědomí, že dělá obrovskou chybu.“

„Ale co když ne?“ Zeptala se.

„Uvědomí,“ pověděla jsem jí a chtěla jsem být tak optimistická, jak to jde. „A jestli dojde na nejhorší, víš, že vždycky můžeš zůstat u mě. Rex taky.“ Cítila jsem se dobře, že jsem měla možnost jí nabídnout něco, i když to byl jen byt pro ni a jejího psa, kam na pár dní složit hlavu.

„Díky, Spencer.“

„Žádný problém,“ ujistila jsem ji. Tvář jí ozdobil drobný úsměv, a potom okamžitě vstala, aby Rexovi odstranila z tlamy cizí předmět. Povzdechla jsem si, protože jsem si uvědomila, že Carrieny problémy nepodporují ani nevyvracejí má tvrzení, že vzdálenost není ve vztahu faktorem „všechno nebo nic“. Jasně, Carrie a Chris ztratili se vzdáleností kontakt, ale zdálo se, že Chris stejně nebyl z jejich vztahu nadšený. Věděla jsem, že jak Ashley, tak já jsme chtěly být spolu. Možná to jen Chris a Carrie neměli stejně.

Teprve po mé večeři z dovážky konečně Ashley zavolala. Musím říct, že jsem byla docela překvapená, protože jsem si myslela, že já musím být tou, co zahájí naši komunikaci po nepříjemném včerejším ránu.

„Ahoj?“

„Ahoj,“ řekla. „Omlouvám se, že jsem ti včera nezavolala… Měla jsem po zmeškaném pondělku hromadu práce. A nechtěla jsem tě vzbudit uprostřed noci.“ Tomu jsem mohla věřit.

„Žádný problém.“

„Bezva. Tak… jak je zpátky v New Yorku?“

„Eh, dobře. Také mám hodně práce.“

„Ty máš pořád hodně práce,“ řekla se smíchem.

„To je pravda,“ přiznala jsem. „No, krom práce, jak ses měla po zbytek dne? A… taky dneska.“

„Myslím, že dobře. Moc mi chybíš.“

„Taky mi chybíš,“ odpověděla jsem tiše a byla jsem ráda, že jsme mluvily po telefonu, takže neměla možnost vidět, jak se mi na tváři zformoval drobný úsměv.

„Hele… um… já vím, že věci… se pravděpodobně nevyvíjí tak, jak jsi chtěla a tak. Já jen… Bože, vidíš, to je to, co říkám! Nesnáším, jak musíme mít tenhle důležitý a významný rozhovor po telefonu.“

„Ash, chápu to, jasný? Chci říct, že rozumím tomu, odkud vychází to, že nechceš vztah na dálku. Nemůžu říct, že zcela souhlasím… ale rozumím tomu. A myslím… myslím, že budeme muset prostě počkat, jak se to vyvrbí.“

„Jo,“ přemýšlela nahlas. „Jen nechci, aby sis myslela, že mi na tobě nezáleží… nebo že k tobě nic necítím. Protože cítím. A hodně.“

„Já vím,“ pověděla jsem jí a všimla si, že se nálada s tímhle přiznáním téměř okamžitě odlehčila. „Cítím to stejně.“ Následovalo nepříjemné ticho.

„No, uh… opravdu se těším, až tě za pár týdnů uvidím!“

„Já taky. Na jak dlouho přijedeš?“ zeptala jsem se.

„Ještě nevím. Musím zkontrolovat svůj rozvrh a pak zarezervovat letenku. Nevím, jestli v práci budu moci chybět více než jeden pracovní den. Nejspíš dorazím pozdě večer v pátek nebo brzy ráno v sobotu a odjedu v pondělí večer.“ To neznělo jako dost času.

„Dobře… no, je to lepší než drátem do oka, že?“

„Jasně,“ potvrdila jsem. „No, musím se vrátit do práce, ale zítra ti zavolám.“

„Ty musíš pracovat teď?“

„Jo. Co? Myslíš si snad, že muzikanti jsou schopni vytáhnout svůj zadek z postele za úsvitu jako ty?“ Dobírala si mě.

„Dobrá poznámka,“ smála jsem se. „Pa, Ash.“

„Pa.“

Po všech těch nadějích a jejich nenaplněních, po všem zklamání a cynismu, jsem se přesto musela držet, abych na konci rozhovoru neřekla ‚miluju tě‘. A TO mě děsilo nejvíce.


35

Zatímco jsme Ashley a já nadále stagnovaly, tak mé přátelství s Carrie nesmírně posílilo. Je ironií, že byla první osobou od Ashley, se kterou jsem se cítila dobře. Byla někým, komu jsem mohla věřit a někým, s kým jsem ráda trávila čas. Ale bylo to s ní něco víc, než přátelství? Rozhodně ne. Nebyla tam žádná romantická přitažlivost. Ale protože jsem měla pocit, že by pro Ashley bylo těžké tomu uvěřit, tak jsem bagatelizovala čas, který jsem trávila s Carrie. Ve skutečnosti u mě byla běžně každý den. Dost často jsme spolu večeřely, když Chris nebyl doma, aby jedl s ní, a hodně jsme mluvily o našem milostném životě a o problémech, kterým jsme obě čelily. Bylo fajn, mít na pokec někoho, kdo, na rozdíl od Michelle, nevyžvaní Ashley všechno, co jsem řekla, deset minut na to. Vnesla do toho pohled zvenčí víc, než kdokoliv jiný a já za to byla nesmírně vděčná.

Co se týče Chrise, tak se nezdálo, že by se toho pro Carrie moc změnilo. Prodiskutovaly jsme spoustu strategií k obnovení jejich vztahu, ale nezdálo se, že by některá z nich fungovala. Vůbec o ničem nechtěl mluvit a ona byla příliš pasivní, než aby ten problém prosadila. Pro Carrie to byl věčný cyklus zármutku a já se kvůli tomu cítila hrozně.

Ve čtvrtek, týden před Ashleyiným příjezdem, jsme Carrie a já seděly v mém bytě a pochutnávaly si na thajských nudlích k večeři, když jsem zaslechla zaklepání na dveře. Přistoupila jsem, otevřela je a přemýšlela, co ode mě sakra mohl FedEx (pozn. něco jako v ČR PPL) chtít ve čtvrtek večer. Muž u mých dveří mi podal desky a ukazoval, kde se mám podepsat. Udělala jsem to, když jsem si všimla, že balíček byl poslán expresně. Vzala jsem si ho a zavřela za sebou dveře.

„Kdo to byl?“ Zeptala se Carrie.

„Chlápek od FedExu. Dostala jsem balíček.“

„Od koho?“

„Nevím. Můžeš mi podat nůž?“ Požádala jsem. Podala mi jeden a já rozřízla pásku na krabici před sebou. Když jsem ji otevřela, tak jsem uviděla dva různé igelitové sáčky odlišné velikosti. Vzala jsem větší sáček, strčila jsem dovnitř ruku a ucítila nějaké oblečení a něco, co vypadalo jako kartička se vzkazem. Ahá! Vytáhla jsem ji a otevřela. Bylo v ní napsáno: ‚Jedna pro mě, jedna pro tebe. Jo a drobnost pro Bennyho. Nemůžu se dočkat, až bude příští týden! S láskou, Ashley.‘

Vydala jsem to, co se dalo popsat jen jako vykvíknutí a odložila jsem pohlednici, takže jsem mohla vyndat větší předmět ze sáčku. Byla to černá mikina. Konkrétně černá mikina, kterou Ashley pořád nosila, nasáklá parfémem, který také pořád používala. Zvedla jsem si ji k nosu a přivoněla si… jo, voněla přesně jako ona. Radostně jsem ji odložila a šla jsem na další sáček. V něm jsem našla obrovskou žvýkací hračku pro Bennyho. Smála jsem se a utrhla z ní cedulku, takže si s ní mohl hrát. Jak divně to znělo, tak to znamenalo hodně, že ji vůbec napadlo, aby dala malý dárek mému psovi.

„Co jsi dostala?“ zeptala se Carrie.

„Jen pár věcí od Ashley.“

„Ó, jako co?“ zeptala se vzrušeně.

„No… naposled, když přišla, tak jsem jí půjčila mikinu, kterou jsem jí dovolila nechat si. Takže mi poslala svou oblíbenou mikinu,“ vysvětlila jsem.

„Ááá!“

„Jo… a taky dala Bennymu žvýkací hračku.“

„Božínku, to je tak milé! Jsi si jistá, že je to ta samá Ashley, kterou jsem potkala?“

„Jo, jsem si jistá,“ odpověděla jsem se smíchem. Zapnula jsem mikinu a znovu si přivoněla. „Vadilo by ti, kdybych jí zavolala?“

„Jasně, že ne. Ale nemůžu ti slíbit, že než se vrátíš, nesním thajské nudle.“

„Nedělej si s tím starosti,“ usmála jsem se. Popadla jsem svůj mobil a šla jsem do ložnice, abych měla trochu soukromí. Trvalo jí jen jedno zazvonění, než to zvedla.

„Ahoj, Spence… jsem v práci, takže mohu mluvit jen chvilku. Co se děje?“

„Dostala jsem tvůj balíček!“

„Dostala?“

„Jo! Líbí se mi!“ zvolala jsem vesele. Téměř jsem mohla slyšet, jak vydechla úlevou.

„Díky Bohu. Bála jsem se, že je to trochu laciný nebo chabý.“

„Vůbec ne. Ve skutečnosti mám právě teď tvoji mikinu na sobě.“

„Máš?“

„Uh huh!“

„Co ještě máš na sobě?“ zeptala se šibalsky.

„Ashley!“

„Co je?!“

„Jsi v práci! A já s tebou nebudu mít sex po telefonu!“

„Fajn, fajn, jen jsem si dělala srandu. Tak trochu.“

„Jsi blázen,“ pověděla jsem jí se smíchem. „Ale jen tak pro zajímavost… jsem pořád v pracovním oblečení. Nic sexy.“

„Vypadala bys sexy v čemkoliv.“

„Přesto s tebou nebudu mít sex po telefonu.“

„Fajn. Ale myslela jsem to vážně. Jsi rajcovní.“

„Jsi opilá?“

„Vážně se mě na to ptáš?“ smála se.

„Jsi jak nadržený puberťák!“ žertovala jsem.

„To není moje vina! Od svých narozenin jsem neměla sex a do příštího týdne mít nebudu!“ Počkat, co?

„Vážně?“

„Jo, děje se něco?“

„Nic. Já… myslím, já si jen… nemyslela, že budeš mít sex jen se mnou,“ přiznala jsem zaraženě.

„S kým dalším bych měla mít sex?“

„Nevím. Chci říct… že nejsme spolu nebo tak, takže to není tak, že nemůžeš mít sex s někým jiným.“

„Vím. Ale stejně bych nechtěla.“

„Nechtěla?“

„Uh, ne. Proč… ty ano?“

„Ne,“ odvětila jsem. Nerozuměla jsem tomu. Chovaly jsme k sobě city, chtěly jsme spolu být, nechtěly jsme spát s někým jiným… proč jsme nemohly být ve vztahu? Chci říct, vzhledem k tomu všemu, jsme prakticky v jednom byly. Jen neoficiálně. Protože Ashley nechtěla, abychom oficiálně byly spolu. „Proč?“

„Proč co?“ Zeptala se. Jejda, já to řekla nahlas?

„Um…“ No tak, Spence! Prostě to řekni! „Já, uh…-“

„Do háje… opravdu musím jít. Můžu ti zavolat zpátky za hodinu nebo dvě?“

„Jo, jasně,“ odpověděla jsem a vydechla si úlevou.

„Dík, Spence… omlouvám se.“

„Neomlouvej se.“

„Pa!“

Zaklapla jsem telefon a opřela se napůl úlevou a napůl jsem se na sebe zlobila. Nebylo to zrovna tak, jak jsem si náš rozhovor představovala. Rozhodla jsem se to alespoň pro teď hodit za hlavu. Doufejme, že na to Ashley zapomene a já to dneska nebudu muset zmínit.

Carrie dostála svému slovu a zhltla thajské nudle. Usmála se, když mě uviděla vcházet do kuchyně a její pusa byla pořád plná nudlí. Takový pako.

„To bylo rychlé,“ řekla lehce se zamumláním.

„Jo, ještě je v práci.“

„Co teď dělá?“

„Je hudební producentkou,“ vysvětlila jsem.

„Jasně, jasně.“ Přikývla a dál jedla svoje nudle. Posadila jsem se, popadla jsem vidličku a začala jíst. No, ne zrovna jíst. Spíše… se v tom rýpat. Právě teď toho bylo na přemýšlení příliš mnoho. „Spence, radši začni jíst nebo budu nucena to všechno dojíst sama. A věř mi, že můžu.“ Usmála jsem se a odložila svou vidličku.

„Do toho.“ Zavrtěla hlavou a smála se, když se do toho znovu pustila.

„Co se děje?“ zeptala se.

„Co tím myslíš?“

„No, vím, že tě neznám dlouho, ale nikdy jsem tě neviděla odmítnout thajské nudle. Nikdy. Takže… co se děje?“

„Nevím. Myslím, že záležitosti s Ashley jsou prostě pořád matoucí,“ připustila jsem.

„Co se stalo?“

„Samo o sobě se ve skutečnosti nic nestalo. Jen, že se chováme jako pár… v mnoha směrech. A je na prd, že opravdu nemůžeme být, jakože oficiálně spolu nebo tak. No, ne, že nemůžeme. Nechceme. Spíš Ashley nechce. A já to prostě nechápu. Chci říct, že vím, proč nechce, ale přesto tomu nerozumím.“

„No, víš, jak se na tuhle záležitost dívám.“ Carrie v podstatě sympatizovala s Ashley. Podle ní byly vztahy těžké i bez vzdálenosti. Když přidáme 5000 kilometrů… no, tak by to věci zkomplikovalo až moc.

„Jo. Krom toho, že opravdu nedokážu ovlivnit vzdálenost.“

„Jsi si tím jistá?“

„Jsem. Ashley se sem nepřestěhuje. Stejně bych ji o to nikdy nemohla požádat. A já mám práci, kterou získám jednou za život a kterou-“

„Kterou nesnášíš.“

„Carrie, o tomhle se zrovna teď nechci bavit,“ zasténala jsem.

„Fajn, ale co je pro tebe důležitější, Spencer? Tvoje zaměstnání nebo Ashley?“

„Nepromítej na mě své problémy s Chrisem! Ashley a já nejsme jako vy dva.“

„Jasně.“

„Nejsme a ty to víš. To je důvod, proč jsi tak zahořklá!“ zaječela jsem.

„Pověz mi to, Spencer. Čím se ty a Ashley tak lišíte?“

„Protože se milujeme!“ vykřikla jsem. Pane jo. Možná, to bylo trochu drsné. Stála jsem tam a snažila se znovu nabýt klidu. Carrie na mě koukala, jako by právě dostala zásah do srdce. Fajn, možná to bylo trochu dramatické, ale vypadala docela ohromeně. Obličejem jí prošel bolestný výraz a já mohla vidět, že se jí v očích začaly tvořit slzy.

„Možná ano. Možná mě už nemiluje, ale alespoň mám koule na to, mu říct, že já jeho ano.“ A s tím vystřelila od stolu a vyběhla mého bytu. Jeden přítel pryč, žádný náhradní. Oči se mi začaly plnit slzami, když jsem si uvědomila, jak jsem byla krutá, a nechala jsem je volně stékat. Všechno v mém životě se právě teď stávalo tak matoucím. Nevěděla jsem, jak se s tím zvládnu vyrovnat.


36

Neochotna podvolit se tomu, co po mě všichni požadovali, jsem se rozhodla, že to udělám po svém. Až Ashley příště zavolá, nehodlala jsem se spokojit s ničím míň než s oficiálním vztahem. Bylo na čase, abych si stála za svým a tím, co jsem chtěla já. Bylo mi zle z toho, že jsem musela přebrat problémy všech ostatních a nechat je ovlivnit můj život. Dokonce Ashleyiny.

Přehodila jsem si přes hlavu kapuci a znovu se nadechla. Zajímalo mě, jak dlouho potrvá mé vlastí vůni, než úplně přebije tu Ashleyinu, která na ni zbyla. Zajímalo mě, jestli vůbec někdy. Ashley řekla, že za chvíli zavolá nazpět, tak jsem se jen rozhodla schoulit se na gauči se starým dobrým Sexem ve městě, zatímco jsem na ni čekala. Hned potom, co skončila druhá epizoda, se mi rozezvonil telefon.

„Haló?“

„Ahoj, Spence. Za to předtím se omlouvám, byla jsem uprostřed jednání,“ pověděla mi Ashley.

„To je v pořádku. Jak to šlo?“

„V pohodě. Album, na kterém teď děláme, je téměř hotové… je to jen schůzka, abychom se ujistili, že jsme všichni na stejné vlně.“

„To je dobře,“ poznamenala jsem ne zcela si jistá tím, co tím měla na mysli.

„Jo. Tak… o čem jsme to předtím mluvily?“

„Um…“ Prostě to řekni, zatraceně! Nebuď už ohledně toho posera! „Já, uh… si vlastně nepamatuji.“ Blbá, blbá, blbá.

„Já taky ne,“ smála se. „Hrozně se těším, až tě uvidím! Jen další týden.“

„Já vím, taky se těším!“

„Chybíš mi, Spence,“ řekla tiše. „A vím, že jsme se v poslední době vážně neshodly… ale jsem opravdu, opravdu šťastná, že jsi stále ochotna snažit se to vyřešit a víš, jakože vypořádat se se mnou a tak. Vím, že nejsem ten nejjednodušší člověk, se kterým lze vycházet.“ Jak se ode mne čekalo, že si budu stát za svým, když vše, co řekla, mě jen přimělo chtít říct ‚Ááá!‘? Jak jsem se pak měla snažit bránit? To prostě nešlo.

„To, co ti schází v tom, že s tebou není snadné vycházet, vynahrazuješ ve všem ostatním.“

„Děkuju ti,“ odpověděla váhavě. „A… víš, že ty také. Kromě toho mám pocit, že jsem mnohem složitější, než budeš někdy ty.“

„Asi,“ žertovala jsem. „Ale byla jsi dobré přítelkyně.“

„Dobrá?“

„Fajn, skvělá,“ smála jsem se.

„Přesně tak!“

„Pořád jsi mě překvapovala.“

„Vím, byla jsem ta nejpozornější přítelkyně na světě,“ dobírala si mě.

„No, myslím, že tohle není ten druh ‚překvapování‘, o kterém jsem mluvila,“ pověděla jsem jí se smíchem. „Ale jo, byla jsi docela pozorná.“

„Jsem, ne?“ Vtipkovala.

Byla jsi.“

„Uh, věřím, že pořád jsem.“

„Možná ano, ale… už nejsi moje přítelkyně, takže…“ Opravdu jsem to právě řekla? Chci říct, že jsem to tak myslela, ale opravdu jsem to řekla? V koho jsem se proměnila?

„Máš pravdu. Nejsem,“ odvětila hořce. „Také jsem si s tebou ráda popovídala.“

„Nebuď na mě naštvaná, Ashley. To ty jsi ta, co nechce vztah.“

„Když myslíš, Spence.“

„Neříkej mi, ‚když myslíš‘. Je to pravda!“ odpálila jsem.

„Víš ty, co? Omlouvám se, že nechci vztah s někým, kdo žije 5000 kilometrů ode mě. Omlouvám se, že nechci vztah s někým, koho uvidím tak 4 dny v měsíci. Omlouvám se, že nechci vztah, když by jen zničil to, co právě teď máme. Ale proč se v tom nevrtat trochu víc, co?“

„Co na to mám říct, Ashley?“

„Nic. Vůbec nic,“ odpověděla chladně. „Musím jít.“

„Ne-“ ale ona zavěsila. Se slzami tekoucími po tváři a vzlyky otřásajícími mým tělem, jsem se schoulila na gauči.

Co jsem to udělala? Tohle mi nebylo podobné. Mám být člověk, na jehož rady se může každý spolehnout, na jehož rameni se může vyplakat, který ho obejme… a teď, jsem člověk, který způsobuje slzy a zármutek.

Přehodila jsem si přes hlavu deku. Jestli jsem měla být sama, opravdu sama, jak jsem na tom pracovala, tak bych taky mohla být neviditelná.

Ale, jako kdyby tam někdo byl a snažil se mi říct opak, rozvoněl se mi telefon. Vzala jsem ho a doufala, že je to Ashley.

„Haló?“

„Ahoj, Spencer.“ Nebyla to ona.

„Michelle, právě teď s tebou nemůžu mluvit.“

„Cože? Proč? Co se děje?“

„Nic,“ řekla jsem.

„Ty brečíš?“ Zeptala se. Skvělý. Přesně to jsem potřebovala.

„Ne,“ lhala jsem. Jen se právě teď necítím na to s ní mluvit. „Vážně nemůžu mluvit.“

„Ale já ti chci něco říct.“

„Právě teď to nechci slyšet, Michelle.“

„Ale-“

„Pro rány boží, přestaň! Nezajímá mě to, Michelle! Měla jsem den na hovno a vážně nechci poslouchat, jak mi říkáš všechna ta Ashleyina nejhlubší tajemství. Nezajímá mě, že ohledně ničeho neumíš udržet klapačku! Už mě to prostě nezajímá!“ zaječela jsem.

„Co máš, kurva, za problém, Spencer? Jen se ti snažím pomoc-“ zavěsila jsem. Ani to mě nezajímalo. Nechtěla jsem její pomoc. Jasně, její pomoc přivedla mě a Ashley zpátky dohromady, ale hele, jak to fungovalo. Ne moc dobře… vůbec ne moc dobře.

Napůl jsem očekávala, že Michelle zavolá zpět a podělí se o své myšlenky a to pomocí výběru 4písmených slov a variací těchto 5písmených slov. Ale nezavolala. Nevím, jestli jsem z toho měla radost nebo byla lehce zklamaná. Možná, že jsem potřebovala, aby mě právě teď někdo usadil. Co se to děje?

Avšak na mou obranu jsem jí řekla, že s ní nechci mluvit asi milionkrát, než jsem na ni ječela. Fajn, možná jen párkrát. Ale nebyla moje vina, že jí to nedošlo a že pokračovala dál a dál a dál…

Možná, že to bylo to, co jsem právě teď dělala. Pokračovala dál a dál, kopala si hlubší a hlubší jámu a všichni ti lidé se mě snažili zastavit, ale mě na tom nezáleželo dost na to, abych jim naslouchala. Nedokázala jsem poslouchat. Bože, co je to se mnou?

Následující den jsem zavolala do práce, že si beru sick day (pozn. zdravotní volno). Jo, vyplýtvala jsem sick day, který jsem v budoucnu mohla strávit s Ashley, ale opravdu to nevypadalo tak, že je vyčerpám pro tento účel, s tím, jak se teď věci mají.

Jako zombie jsem bezcílně procházela mým bytem, chodíc z jedné místnosti do další, nejistá si, když jsem dosáhla svého cíle, jak jsem se tam v prvé řadě dostala. Řekněme, že jsem měla na mysli jiné věci.

V posledních 24 hodinách se mi podařilo ztratit všechny tři lidi, se kterými jsem navázala spojení nebo ho obnovila v posledních několika měsících. A to mě ubíjelo.


37

O dva dny později jsem se rozhodla, že potřebuji vypadnout z domu. Oblékla jsem se, trochu se nalíčila a vzala Bennyho do psího parku. Tak to nebylo úplně společenské nebo tak, ale mělo to nějaký smysl. Tak trochu jsem doufala, že tam bude Carrie, nebo že mě tam uvidí a sejde dolů, aby si popovídala. Myslela jsem, že bude osobou, s níž bude nejjednodušší se usmířit, protože jsem ji znala nejkratší dobu a taky byla mou sousedkou, takže jsme se nemohly stranit jedna druhé příliš dlouho.

Park byl ale prázdný a Benny marně v okolí čenichal svého dobrého kamaráda Rexe. Začala jsem se peskovat za to, že jsem si myslela, že se to pokusím vyřešit tak brzy. Možná jsem si měla dopřát o trochu delší dobu na hovění si v sebeobviňování. Ale upřímně řečeno, to jsem nebyla já. Nebyla jsem takový člověk, který by dokázal být dlouho takový. Někdy si přeji, abych to dokázala. Možná by byl život trochu jednodušší. Nebo alespoň trochu méně bolestnější.

Když jsem se vrátila do svého bytu, tak jsem se navečeřela, sama, a sledovala Sex ve městě, sama. Sama. Prostě a jednoduše to bylo na prd. Pár dní před tím jsem měla 3 kamarádky. Možná to nezní jako hodně, ale byly to dobré kamarádky. Fajn, 2 kamarádky a jedna s výhodami nebo jak tomu chcete říkat. Totéž? Ne, ne tak docela. Dnes jsem neměla žádnou.

Asi po třech čtvrtinách první epizody jsem zaslechla zaklepání na dveře. Zajímalo mě, jestli mi Ashley neposlala další balíček, když jsem k nim šla. Možná něco s výbušninou nebo dopis s antraxem. Nejspíš se už doslechla, co jsem řekla Michelle. Ale neposlala.

„Carrie…“

„Omlouvám se za to, co jsem řekla, Spence. Omlouvám se, že jsem se vměšovala a snažila se, aby ses cítila špatně... já… já…“

„Carrie, to je v pohodě. To já jsem ta, co by se měla omlouvat.“ Upustila tašky, které nesla a propukla v nekontrolovatelné vzlyky. Dělala jsem vše, co jsem mohla tím, že jsem ji objala a pomohla jí přinést tašky dovnitř, když se trochu uklidnila. „Co se stalo?“ Zavrtěla hlavou a odhrnula si vlasy z obličeje. Šla jsem za ní, když se posadila na gauč.

„Dnes jsem šla kolem oběda do Chrisovy kanceláře… Myslela jsem, že ho překvapím, víš? Ale když jsem vešla… on… byl na své zasrané sekretářce… a… a když jsem vyběhla, tak se mě ani nesnažil dohonit.“

„Carrie, to mě moc, moc mrzí,“ řekla jsem tiše. Přála jsem si, abych jí mohla být trochu víc nápomocná, ale nikdy jsem nebyla podvedena. Mohla jsem si jen představovat agónii, ve které byla.

„Neomlouvej se. Není tvoje vina, že je to bezcitný hajzl.“

V odpověď jsem se zasmála a jí se podařilo usmát. Takže to byl malý úspěch, ale přesto úspěch. „Nemůžu uvěřit, že jsem to neviděla.“ Znovu zavrtěla hlavou, když jí začaly téct slzy.

„Všechno bude v pořádku, Car. Bez něj ti bude líp.“

„Ale, co teď budu dělat? Nemám nic!“

„To není pravda.“

„Ano, je! Mám práci na částečný úvazek, která by rovněž mohla být dobročinnou prací, veškeré peníze mám od něho… nemám nic naspořeno,“ pronesla.

„No, máš mě a víš, že tu můžeš zůstat tak dlouho, jak budeš potřebovat.“ Setřela si několik slz a znovu se drobně usmála.

„Jsi si jistá, že je to v pohodě? Chci říct, že je to samozřejmě dočasné a kdykoliv budeš chtít, abych vypadala, tak půjdu-“

„Samozřejmě, že je to v pohodě,“ ujistila jsem ji srdečně.

„Dík, Spencer.“

„Nedělej si s tím starosti. Ačkoliv tě musím varovat, že vše, co ti mohu nabídnout, je tento gauč. Dá se rozložit, ale nikdy předtím jsem na něm nespala, takže nevím, jestli je dost pohodlný.“

„Jsem si jistá, že bude skvělý.“

„Kde je Rex?“

„Pořád je v mém bytě. Nebyla jsem si jistá, jestli nebude vadit, když ho sem vezmu.“

„Samozřejmě, že ne. Benny bude hrozně nadšený!“ Smála jsem se.

„Jsi si jistá?“

„Naprosto.“

„Jsi skvělá kamarádka, Spence.“ Usmála jsem se, když běžela do svého bytu, aby vzala Rexe.

Krátce jsem přemýšlela, do čeho jsem se to navrtala, vzhledem k tomu, že můj byt byl jednopokojový manhattonský… neboli jedním z nejmenších prostorů k bydlení, na který byste mohli narazit. Ale věděla jsem, že je to jen dočasné, takže jsem se rozhodla, nechat to plavat. Kromě… Ashley. Ashley měla doufejme stále za méně než týden dorazit a já si nemyslím, že by skákala radostí ohledně Carriina nastěhování se, bez ohledu na to, jak moc dočasné to je. V tuhle chvíli jsem nechtěla dělat nic, co by ji mohlo i jen vzdáleně vytočit. Přesto právě teď s věcmi, jak byly, by mě nepřekvapilo, kdyby vycouvala z toho příjezdu. Sakra, nejspíš bych udělala totéž.

O pár minut později se Carrie vrátila s energickým Rexem. Benny zprvu vypadal zmateně, ale pak se nadchnul a rychle se ujistil, že se pach Rexova zadku od posledně nezměnil.

„Um, Carrie?“

„Jo?“

„Opravdu, opravdu se omlouvám za to, co jsem předtím řekla. Překročila jsem veškeré meze a-“

„Spence, vážně je to v pohodě. Měla jsi pravdu,“ přerušila mě.

„Ale-“

„Vážně je to v pohodě. Je to tak za mnou, až to není vtipné,“ trvala s úsměvem na svém.

„Pořád se cítím dost špatně,“ přiznala jsem.

„Nemusíš. Opravdu. Právě teď pro mě děláš dost, abys vyvážila cokoliv, co bys kdy mohla říct. Přejděme to, ju?“ No, opravdu jsem o tom nemusela přemýšlet moc dlouho.

„Dobrá.“ Uculila se a věnovala mi krátké objetí. Takže to by bylo. No, jedna omluva vyřčena, jedna kamarádka se vrátila. Jedna k jedné. To bylo dost snadné.

- -

Možná jsem byla předčasně natěšená, ale bydlet s někým dalším bylo mnohém méně osamělé, než žít sám. Carrie dosud byla skvělá spolubydlící. Dávala mi prostor, ale vždy tu byla, abych si s ní promluvila. Samozřejmě to byl jen jeden den, ale nemá být první den nejtěžší? Nebo tak? Možná?

Většinu víkendu jsem strávila prací, ale jen proto, že jsem musela. Vlastně jsem byla naštvaná z množství práce, které jsem měla, protože jsem teď měla někoho, s kým jsem mohla trávit čas. Když jsem byla hotová, tak jsme s Carrie vzaly psy do parku, aby si tam chvíli hráli.

„Takže… mluvila jsi vůbec s Chrisem od…“

„Ne,“ odpověděla. „Vím, že bych měla. Jen myslím… že nejsem připravená.“

„Jo.“ Seděly jsme chvíli v rozjímavém tichu. Dnes byl v parku nově příchozí. Nedokázala jsem říct, co to bylo za plemeno. Vypadal jako středně velký voříšek, ale byl nádherný. Rozhlédla jsem se kolem po majiteli. Nezdálo se, že by tu byl někdo další, ale častokrát lidé pouštěli své psy proběhnout se, zatímco si šli pro kafe nebo zařizovat nějaké věci. Osobně bych toho nebyla schopna. Byla bych celou dobu uzlíček nervů, neustále bych si dělala starosti, zda někdo náhodou Bennyho nevypustil. Ale tak jsem to viděla jen já.

„Proč se lidi vůbec obtěžují vztahy?“ zeptala se nakonec Carrie.

„Podívejme, kdopak nám to zcyničtěl,“ žertovala jsem.

„Ne, ale vážně. Bylo by to mnohem méně komplikované, kdyby byli všichni s tím, s kým chtějí, kdykoliv chtějí. Nebyli bychom vázáni nebo tak, nebo bychom nečekali, že se vezmeme a podobně. A nikdo by nebyl raněn.“

„Myslím, že to je přesně to, proč se lidé obtěžují se vztahy. Kdyby neriskovali, tak by to znamenalo, že neexistuje něco, co za to stojí. Protože pokud by ve vztahu neexistovalo nic smysluplného, tak by nikdo nikdy nebyl raněn.“

„Myslím, že máš pravdu,“ řekla. Vím, že Carrie právě mluvila z pohledu někoho, kdo byl podveden. A tak trochu jsem věděla, jak se cítí. Ne, té části o tom být podváděn, ale o tom být cynický ohledně vztahů. Po tom, co jsme se s Ashley rozešly, jsem tak nějak ustoupila z randící scény. Nikdy jsem znovu nechtěla cítit bolest ze ztráty někoho, koho miluji. A myslím, že jsem nemusela. Ale nakonec jsem si začala uvědomovat, možná jen před pár týdny, že se tak nedá žít. Nemůžete přestat využívat šance, jen protože máte strach z toho, že vám někdo ublíží. „Byla jsi do Ashley zamilovaná?“

„Jo.“

„Pořád jsi?“ zeptala se. Jako bych o tom vůbec musela přemýšlet.

„Jo, jsem.“ Jen přikývla. Nevěděla jsem, co kam tím mířila a tak jsem tam seděla a snažila se, abych zjistila, jestli za tím neměla nějaké skryté poselství. A pak mi to docvaklo. Ashley. Ashley měla strach z toho, že jí někdo ublíží. Já ji ranila, hlavně tím, že jsem odjela na vysokou a ona se děsila toho, že se to stane znovu. A to byl důvod, proč nechtěla další vztah na dlouhou vzdálenost… nechtěla, aby jí někdo znovu ublížil. Všechno to naprosto dávalo smysl. Jak to, že jsem na to, ksakru, předtím nepomyslela?

„Spence?“

„Jo?“

„Jsi v pohodě?“ zeptala se, očividně se zabývajíc mým šokovaným výrazem.

„Ne,“ řekla jsem a vstala. „Já… musím jít.“ Natáhla jsem se pro Bennyho vodítko a přivolala ho.

„Kam jdeš?“

„Do L. A.“

„Fajn, ještě ne. Kdybych byla prďácká drsňačka, tak bych hodila Bennyho do bytu a vzala si taxi rovnou na letiště. Ale nic si nenalhávejme. Nejsem moc prďácká a rozhodně nejsem drsňačka.

Vrátila jsem se do svého bytu, abych si zarezervovala letenku. Letělo to následující den brzy ráno a stálo mě to astronomické množství peněz. Ale na tom nezáleželo. Na ničem. Pokud se dostanu do L. A. a napravím to s Ashley.

Také jsem zavolala do kanceláře a nechala vzkaz, ve kterém stálo, že mám naléhavou událost v rodině a potřebuji na pár dní odletět zpátky do L. A. Do minulého pátku jsem v práci nikdy nechyběla, takže si opravdu nemohli stěžovat. Myslím, že to bylo trochu drsňácký. Tak nějak? Možná jen trochu? Každopádně jsem se musela ujistit, že mi bude Carrie dávat pozor na Bennyho, zatímco budu pryč. Ale to nebylo tak těžké. Bydlí konec konců v mém bytě.

Takže se všemi svými povinnostmi zajištěnými jsem si následující den vzala taxík na letiště JFK a byla jsem na cestě.


38

Let byl naplánován tak, že přílet by měl být kolem jedné hodiny odpoledne kalifornského času a já doufala, že až tam dorazím, tak Ashley ještě nebude na cestě do práce.

Seděla jsem vedle chlapíka, co byl asi v mém věku. Měl husté blond vlasy a vypadal jako typický kalifornský surfař. Kdybych byla hetero, tak bych z něho nejspíš omdlela. Á, blbost.

Bez ohledu na to, jsem se snažila usnout, ale bylo jasné, že to nepůjde. Ani jsem nedokázala udržet zavřené oči, jak jsem byla úzkostlivá. Zdálo se, že si toho již zmíněný chlápek všimnul.

„Polštář?“ zeptal se a podal mi jeden z těch drobných, nekvalitních polštářů do letadla.

„Ne, díky. Bylo by potřeba víc, než jen polštář k tomu, abych usnula,“ vtipkovala jsem.

„Jo, vím, jak to myslíte. Je těžké usnout, když jste tak 8 centimetrů od 8 cizích lidí.“

„Jo,“ přikývla jsem.

„Takže, vy jste z L. A.?“

„Co?“ nebyla jsem si úplně jistá, proč se mnou ten chlápek pořád mluvil, ale ještě jsem se zcela nezměnila v newyorskou mrchu.

„Jste z L. A.?“

„Tak trochu jo. Chodila jsem tam na střední. Ale teď žiju v New Yorku,“ vysvětlila jsem. „A co vy?“

„Narodil jsem se a vyrůstal v Kalifornii. Celý svůj život jsem žil v Santa Monice.“

„Bezva.“

„Jo. Takže, uh, co vás sem přivádí?“ zeptal se.

„Ale, vždyť víte… jen návštěva několika přátel a rodiny,“ pověděla jsem mu. „Co vás přivedlo do New Yorku?“

„Totéž co vás. Můj bratr žije na pobřeží Jersey,“ řekl. „Na jakou jste chodila střední školu?“

„King.“

„King… neměli jste tam jednou střelbu?“

„Nejspíš více než jednou,“ smála jsem se. „Přistěhovala jsem se tam až v půlce střední a nejméně dvě děcka zešílela a přišla do školy se zbraněmi jen během dvou let.“

„To je šílené. Já chodil na Oceanside. Neměli jsme tam děcka se zbraněmi, ale to proto, že většina z nás se zabavila surfováním nebo kouřením. Nebo obojím,“ smál se.

„No, myslím, že je to… bezpečnější?“

„Rozhodně. My surfaři a huliči jsme poklidná skupina.“ Smála jsem se a upravila jsem si sedadlo, abych ho trochu sklopila. I když jsem se vždycky cítila špatně, když jsem to dělala, protože bylo na dvě věci sedět za člověkem, co měl celou cestu opěradlo dole. „Mimochodem jsem Logan.“

„Spencer.“

„Bezva jméno,“ podotknul.

„Jo, dřív jsem ho nesnášela, protože si mě všichni dobírali, že mám klučičí jméno, ale myslím, že jsem ho začala mít ráda.“

„Je pěkné. Jedinečné, víte?“

„Jo, tak jako to vaše.“

„Díky,“ řekl s úsměvem. „Takže, Spencer… čím se živíte?“

„Jsem právnička,“ pověděla jsem mu.

„Nud-ný,“ odvětil. Dokonce vypláznul jazyk a udělal jím trochu divný zvuk. Smála jsem se, připravena se bránit.

„A co děláte vy tak vzrušujícího?“

„Jsem profesionální surfař.“ Doprčic.

„Opravdu?“

„No, tak trochu,“ přiznal. „Chci říct, že mám umístění v žebříčku a tak, ale nejsem na úrovni Kellyho Slatera (pozn. americký profesionální surfař, 11 násobný světový šampion, který hrál v Pobřežní hlídce). Také provozuji obchod s věcmi na surfování a potápění, s několika mýma kámošema.“

„Pořád to zní mnohem zajímavěji než to, co dělám já.“

„Vy máte jedno z nejnudnějších zaměstnání vůbec. Není to těžké,“ smál se. „Samozřejmě bez urážky.“

„Neurazil jste mě. Je to trochu nudné, přiznávám.“

„Jak jste skončila v téhle oblasti?“

„Nejsem si jistá, abych vám řekla pravdu. Myslím, že moje máma vždycky chtěla, abych byla doktorkou nebo právničkou. Ona je doktorka a já nechtěla být v ničem jako ona.“

„To zní docela na prd,“ podotknul.

„Jo,“ smála jsem se.

„Ale líbí se vám to?“

„Ne. Ne, ani ne,“ přiznala jsem.

„Otrava.“

„Jo.“

„Tak proč to tedy pořád děláte?“

„Nevím, co jiného bych mohla dělat,“ odvětila jsem. Možná bylo trochu divné mluvit o tomhle s naprosto cizím člověkem. Ale líbilo se mi, že byl naprosto cizí. Jeho názory byly naprosto neposkvrněné, když nevěděl nic o mé situaci. Pro mě mohl být nápomocnější než kdokoliv jiný. Taky nevypadal jako chlápek, co by si v letadle povídal s holkami, jen aby je unesl a nechal je někde v příkopu. Zdál se být upřímný. A to bylo povzbuzující.

„No, co byste chtěla dělat?“

„Já… nevím. Chci říct, že jsem si myslela, že až se stanu právničkou, tak budu moci pomáhat lidem, kteří to opravdu potřebují.“

„…ale teď jsou všichni vaši klienti bohatí a soudí se s lidmi jen pro zábavu… jo, vítejte v Americe,“ smál se.

„Přesně tak.“

„Máte alespoň ráda New York?“ zeptal se. Zavřela jsem oči a usmála se, když jsem zavrtěla hlavou.

„Nesnáším ho.“ Smál se, ale pak jsme byli vyrušeni letuškou, která se nás ptala, co bychom si dali k pití. Požádala jsem ji o láhev vody a Logan o kelímek pomerančového džusu.

„Máte v New Yorku vážnou známost?“ zeptal se.

„Ne. Vlastně moje ‚vážná známost‘ tak trochu žije v L. A.“

„Tak trochu?“

„Dobrá, úplně,“ řekla jsem se smíchem.

„Tak, abych si to ujasnil: váš přítel-“

„Ne,“ přerušila jsem ho. „Přítel ne.“

„Manžel?“

„Neé. Zkuste to znovu.“ Uculila jsem se, upřeně hledíc na jeho zmatený výraz ve tváři. Z ničeho nic ho asi něco trklo, protože se zatvářil vědoucně.

„Přítelkyně?“

„Jo.“ Jeho oči se trochu vykulily a tak trochu na mě zíral, ale pak byl vrácen zpět do reality. Neměla jsem žádné zábrany ohledně toho, abych před ním nazvala Ashley svou přítelkyní. Neznal ji a šance, že bych ho znovu někdy po tomto letu potkala, neexistovala. Takže proč ne.

„To je, um…“ začal a odkašlal si, „bezva. Každopádně, kde jsme to byli?“

„Chtěl jste si něco ujasnit,“ připomněla jsem mu.

„Takže vaše přítelkyně žije v L. A., tak jako vaše rodina a vaši přátelé… nesnášíte své zaměstnání a nesnášíte New York.“ Hm, no, to neznělo zrovna skvěle, když to bylo takhle jasně řečeno.

„Um… jo. Jo, myslím, že to tak v podstatě je.“

„No, Spencer. Vím, že se známe… asi tři vteřiny, ale chci říct, se vším respektem… co, k čertu, pořád děláte v New Yorku?“ Civěl na mě čekajíc na odpověď. Ale poprvé ve svém životě jsem žádnou neměla. A ani jsem neměla dobrou výmluvu.

„Vůbec nemám tušení.“ S jeho obličejem si pohrával drobný úsměv, když dopil zbytek svého pomerančového džusu. Odepnul si pás, vstal a trochu se protáhl.

„No, zatímco o tom budete přemýšlet, tak si zajdu na toaletu.“ Podařilo se mi obdařit ho malým úsměvem, když kráčel dozadu.

Nemohla jsem uvěřit, že to chtělo moudrost naprosto cizího člověka, než jsem si uvědomila, jak směšná jsem byla. Potřebovala jsem mluvit s Ashley. Potřebovala jsem jí říct tolik věcí, že jsem si myslela, že mi vybuchne hlava.

O chvíli později se ale Logan vrátil.

„To bylo rychlé,“ poznamenala se.

„Letuška mi řekla, abych se vrátil… zapnuli signál k zapnutí bezpečnostních pásů,“ pověděl mi a ukázal nyní na rozsvícenou signalizaci.

„Co? Proč? Co se děje?“

„Nevím.“ Zapnula jsem si pás a utáhla si pevně popruh. Bylo to právě včas, když se letadlo silně otřáslo. Okamžitě mi začalo bušit srdce. Létání nebylo mým šálkem kávy a turbulence byly ještě horší.

„Nejspíš je to jen bouřka nebo tak něco,“ řekl Logan, který se mě snažil uklidnit. Ale během dalších 30 vteřin, série otřesů a drncání vymazaly jakoukoliv jeho šanci mě uklidnit. Následujících několik minut přineslo nepřetržité neustávající turbulence. Nakonec kapitán vydal prohlášení.

„Ahoj lidi. Zdá se, že jsme na cestě do Ohia potkali trochu špatné počasí. Ale nemělo by trvat dlouho, tak ještě několik minut seďte, než tím proletíme.“ No, to neznělo slibně. Cítila jsem, jak se mi každým okamžikem zvedá žaludek.

Dodržel ale své slovo, turbulence o pár minut později přestaly. Dychtivě jsem se napila ze své láhve vody a jen pro případ jsem vytáhla z kapsy sedačky sáček na zvracení.

„Jste v pořádku?“ zeptal se Logan, který s podezřením pozoroval sáček.

„Jo, myslím, že jo. Jen prevence,“ pověděla jsem mu a snažila se ze všech sil usmát. „Nemám moc ráda létání.“

„To vidím,“ uculil se. „Půjdu se podívat, jestli jsou pro mě teď toalety v provozu.“

„Hodně štěstí.“ sledovala jsem, jak znovu odkráčel. Opřela jsem si hlavu a přála si, abych byla někde na zemi se studeným obkladem přitisknutým na hlavě. A nevadilo by mi, kdyby mi ho přitiskla Ashley.

Jak jsem tam seděla, snažila jsem se přemýšlet o tom, co udělám, jakmile budu v L. A. No, zjevně si vezmu taxi rovnou do bytu Ashley. Ale co budu dělat, jakmile se tam dostanu? Co řeknu?

Najednou jsem ucítila obrovské zakymácení, téměř jako kdyby letadlo předkem narazilo přímo do země. Znovu se mi sevřel žaludek a slyšela jsem, jak děcka v letadle a také nějací dospělí, křičeli. Logan se objevil na sedačce vedle mě a jeho obličej také vykazoval šok a zapnul si pás.

„Ať nám koukají dát letenky zdarma… začíná to být směšné,“ zamumlal. Letadlo znovu kleslo a najednou vyskočily kyslíkové masky. Za celých 25 let mého létání jsem nikdy neviděla vyskočit kyslíkové masky. Okamžitě se mi oči naplnily slzami, když jsem si upevnila popruh kolem hlavy.

„Všichni zůstaňte klidní,“ řekl hlas skrze reproduktory. „Nasaďte si, prosím, masky a zůstaňte připoutáni. Máme potíže s naším motorem a budeme muset nouzově přistát.“ Vypuknul tlumený pláč a výkřiky, když se letadlo začalo otřásat. „Je nezbytné, abyste zůstali klidní, lidi.“

Po obličeji se mi valily slzy, zatímco jsem měla stažený žaludek. Rozhodla jsem se, že skutečně poslechnu kapitána, navzdory mému bušícímu srdci a s pevně zavřenýma očima jsem se opřela.

Letadlo dál zrychlovalo v nerovnoměrném sestupu a křik a pláč kolem mě neustal. Rozhlédla jsem se po ostatních cestujících a někteří se pokoušeli přes mobilní telefon kontaktovat své blízké. Ani jsem se o to nehodlala pokoušet. Můj byl vypnutý a v pouzdře, které jsem měla položené pod sedadlem před sebou, a nejspíš teď byl někde jinde. Ne že by na tom záleželo. Ale bylo by milé rozloučit se.

Pohlédla jsem z okna poprvé od doby, co začaly otřesy a kymácení. Teď jsme byli blízko zemi, nejspíš asi 40 sekund daleko. Lidé kolem sebe křičeli různé věci, pravděpodobně zpověď nebo vyznání lásky rodinným příslušníkům, ale jejich slova byla, alespoň pro mne, přehlušena hluky letadla.

Takže to bylo tady, co? Ne přesně tak, jak jsem si to představovala, to je jisté. Byla jsem však podivně klidná. Jak jsem tam seděla, dovolila jsem své mysli zabloudit zpátky na střední školu… „dny slávy“, jak jim každý říkal. Myslela jsem si, že se titul vztahuje na zapomenuté krále maturity a fotbalové hvězdy, kteří teď byli plešatými instalatéry s pivním pupkem. Ale ne, skutečně byl pravdivý. Vzpomínala jsem na první stěhování do L. A., natěšení a úzkost, které celá moje rodina se stěhováním zažívala. Vzpomínám si, jak jsem prvně potkala Ashley… no, opravdu se seznámila s Ashley… na tribunách školní tělocvičny. Vzpomínám si na pocit, který jsem měla, když její ruka na nejkratší okamžik ‚omylem‘ spočinula na mé. Vzpomínám si na náš téměř polibek u ní doma, na splašený srdeční rytmus, který se podobá tomu, který právě cítím. Vzpomínám si na naše první ‚miluju tě‘ vyřčené na našem tajném místě. Vzpomínám si na naše první a druhé výročí a vzdálenost, kterou Ashley absolvovala, aby bylo vše dokonalé. A vzpomínám si na naše třetí výročí, kdy mě překvapila tím, že se ukázala na koleji u mých dveří a zůstala celý týden, takže se mnou mohla odletět zpátky do L. A. na zimní prázdniny. Vzpomínám si na to, když jsem ji znovu poprvé uviděla v hotelové hale v New Yorku a to, jak se zdálo, že se v místnosti vše zastavilo, když jsme se znovu objaly. A vzpomínám si na způsob, jak jsme se znovu daly dohromady, jak se zdálo, jako by někdo chtěl, abychom byly spolu.

A teď zemřu… ani jsem nedostala šanci se jí omluvit a říct jí, že jí miluji. Nevím, co mě děsilo víc.

Vtipné, že zemřu v Ohiu. Myslím, že můj kruh je opravdu kompletní.

Ale všechno se teď blížilo. Stromy jsou jasně viditelné a ojedinělé farmy se stávají více než jen tečkami na nebi. Cítila jsem něco, co se zdálo být jako kola vynořující se z útrob letadla, což mi přišlo bezvýznamné. Ale myslím, že se pilot snažil. Protože pokud nikdy nepodstoupíte tohle riziko, tak zbytek svého života strávíte přemýšlením ‚co kdyby‘. Nebo, víte, zbytek svého posmrtného života.

Znovu jsem pevně zavřela oči. Nikoho jsem nechtěla vidět. Nechtěla jsem, aby strach byl tím posledním, co uvidím.

V hlavě jsem se vydala na ‚zvláštní místo‘. Tajné místo. Příjemně lenoším na pláži. Ashley se vrací z vody a žertovně na mě ždíme své mokré vlasy a ručník a pak mě políbí, aby to spravila. Mohla by mě políbit a spravit tohle? Nejspíš ne. Ale pokud to riziko nikdy nepodstoupíte, tak zbytek svého živote strávíte přemýšlením…

Pláč a křik byly teď hlasitější, když jsme byli připraveni na náraz. Chci říct na nouzové přistání. Je v tom vůbec rozdíl?

Narazili jsme do země. A můj svět zčernal.


39

„Spencer… Spencer, slyšíte mě?“ zeptal se mě hlas. Má první myšlenka byla: ‚Bože? Jsi to ty?‘ Ale na nebe jsem cítila příliš velkou bolest a na peklo tu byla trochu moc velká zima. „Přichází k sobě, doktore Campbelle.“ No, rozhodně jsem nebyla mrtvá.

Trochu jsem se pohnula. Velká chyba. Bolela mě žebra a hlava bušila. Otevřela jsem pusu, abych promluvila, ale cítila jsem sucho v krku. A jako na zavolanou se přede mnou objevilo brčko. Opatrně jsem se napila, ale brzy s větší silou, když mi voda cestou dolů chladila krk.

„Kde to jsem?“ zeptala jsem se chraplavým hlasem. Otevřela jsem oči a před sebou jsem si všimla doktora a pravděpodobně záchranáře. Několik dalších pohledů a uvědomila jsem si, že jsem na lůžku v nemocniční chodbě.

„Jste v nemocnici Jamsville County ve Franklinu, v Ohiu, slečno Carlinová,“ pověděl mi jeden z mužů. Ohio… a pak se mi vše vrátilo. Letadlo… nehoda… bolest. Oči se mi zaplnily slzami, když jsem se snažila vzpomenout si víc.

„Co… co se stalo?“

„Slečno Carlinová, na co si pamatujete jako poslední?“

„Letadlo… letadlo šlo dolů… byl tam křik a… a pak… potom si nepamatuji…“ Místnost se točila a já znovu zavřela oči ve snaze ustálit ho. S každým nádechem jsem měla pocit, jako by mi na hruď seděl muž vážící tunu. Všimla jsem si, že mám ovázanou hlavu, stejně tak některá místa na mých rukou a nohou.

„Troyi, zapiš anterográdní amnézie.“ Usoudila jsem, že ten chlápek je doktor. „Můžete mi říct, co vás bolí, slečno Carlinová?“

„Hlava… žebra…“ odmlčela jsem se, znovu otevřela oči a pohlédla na různé obvazy na mých končetinách. „Co se stalo?“

„Máte potíže s dýcháním?“

„J-jo, trochu… to… bolí.“

„Je vám špatně?“

„Trochu,“ řekla jsem.

„Budu se potřebovat podívat na její tomografii a CT hrudníku, až budou hotové. Znovu zkontrolujte její životně důležité funkce. Za chvíli bych měl být zpátky,“ řekl doktor. Druhý chlápek… záchranář? Zdravotní bratr? Na tom nesejde. Zůstal, takže jsem si myslela, že se začnu vyptávat.

„Můžete… můžete mi říct, co se stalo?“

„Neznám všechny podrobnosti, ale váš pilot byl nucen nouzově přistát na farmě asi deset minut odsud. Pruh půdy nebyl dostatečně dlouhý a letadlo velmi prudce narazilo do stromů. Pokud čtu správně, tak se tu říká, že jste… omdlela před přistáním a udeřila se hlavou do sedadla před sebou,“ pověděl mi s pohledem do mé karty. Hlava se mi motala, jak jsem se snažila na tohle všechno si vzpomenout, ale nešlo to.

„Co… co, um… všichni ostatní?“ Nebyla jsem si jistá, jestli to chci vědět.

„Z místa nehody nebyla hlášená žádná úmrtí. Ale nemocnice je plná.“ Překlad: někteří lidé z toho zemřou.

„Co…“ Sakra, jak se jmenoval? Nějak neobyčejně… jedinečně… „Logan?“

„Je mi líto, tuto informaci vám madam nemohu sdělit.“ Ani ke mně od papíru nezvedl zrak. Začaly se mi oči plnit slzami a zakňučela jsem, protože pláč moc bolel. „Logan Conroy?“

„Co?“

„Muž, na kterého jste se ptala… Logan Conroy. To on nám dal tu informaci.“

„To znamená, že je v pořádku, že?“ zeptala jsem se.

„Opravdu bych vám to neměl říkat… ale… vzhledem k okolnostem… pan Conroy má zlomené zápěstí a řadu drobných zlomenin. Věřím, že bude v pořádku.“

„Děkuju vám,“ pověděla jsem mu. „Co… co já?“

„Ještě to nemohu říct s jistotou, protože stále čekáme na nějaké testy a rentgen.“

„Co se mnou podle vás je?“ zeptala jsem se.

„Nejspíš střední otřes mozku. Přišla jste k vědomí, jakmile jsme dorazili na místo nehody, asi deset minut po nehodě, ale cítila jste velkou bolest, nejspíš ze zlomených žeber a my vám podali sedativa, abychom vás uklidnili.“

„Budu v pořádku?“

„Plné uzdravení je pravděpodobné, ano,“ odpověděl. Podařilo se mi lehce přikývnout a znovu jsem zavřela oči. Myslím, že to vysvětluje tu spalující bolest v mé hlavě.

„Mohla bych něco dostat? Víte… jako… lék proti bolesti?“

„Právě na nich jste. Stále cítíte velkou bolest?“

„Jo.“ Skvělý.

„Zeptám se doktora Campbella, jestli vám můžeme dát další dávku, až se vrátí.“

„Díky,“ odvětila jsem. „Kolik, um… kolik je hodin?“

„14:45.“

„A moje rodina?“

„Věřím, že byli kontaktováni. Pokoje budou v příštích několika hodinách uklizené, tak můžete telefonovat, jakmile vás dáme na pokoj.“

„Dobře.“ Doufala jsem, že někoho z mojí rodiny napadne zavolat Ashley.

Už jsem nechtěla mluvit, protože jsem tak musela víc dýchat, což bylo právě teď moc bolestivě namáhavé. Snažila jsem se spát, ale nešlo to. Tak jsem marně čekala, až se vrátí doktor.

Po tom, co mi to přišlo jako věčnost, se ke mně blížil strohý hlas doktora Campbella. Slyšela jsem záchranáře/zdravotního bratra vysvětlovat, že potřebuji silnější léky proti bolesti a doktor souhlasil. Aleluja.

„Slečno Carlinová, jak se cítíte?“

„Jako kdyby na mě právě spadlo piáno,“ odpověděla jsem zcela pravdivě. Uchechtnul se protivným povýšeným způsobem, jak to doktoři dělávají, a otevřel mi oči, aby mi do nich posvítil svým důležitým světýlkem.

„Pochopitelně. Zkontroloval jsem vaše CT a máte dvě zlomená žebra. Naštěstí jsou uprostřed hrudního koše a vaše plíce nebyly poškozeny. Bude se vám, jak jste si musela všimnout, bolestivě dýchat, ale samozřejmě to nebude trvalé a každým dnem vás to bude bolet méně. Také jste při nárazu utrpěla těžký otřes mozku. Vaše výsledky z tomografu neodhalily nic, co jsme už neočekávali, ale potřebujeme, abyste tu zůstala alespoň 72 hodin na pozorování. Očekávejte bolesti hlavy, závratě, nevolnost a možná zmatenost a dezorientaci z úrazu, ale ještě jednou, nemělo by to být trvalé,“ pověděl mi. „Taky máte na čele středně velkou tržnou ránu, nejpravděpodobněji z nárazu, kterou jsme vám zašili, než jsme vám udělali tomografii. Takže kromě toho, co jsem vám právě řekl a některých drobných škrábanců, byste měla být v pořádku.“

Přála bych si, abych mohla říct, že jsem odpověděla se srdečným, ‚díky, doktore‘, ale vyšší dávky léků proti bolesti zabraly a já se pomalu přesouvala do příjemného spánku. Než jsem odešla do říše snů, tak jsem si uvědomila, jaké jsem měla štěstí. Chci říct, že jsem nebyla zrovna melodramatická, když jsem řekla, že umřu. Opravdu a upřímně jsem si myslela, že se to stane. Ale jsem tu. Nebyla jsem zrovna v nejlepší formě, ale vzhledem k tomu, že jsem právě prodělala nehodu letadla, jsem mohla dopadnout mnohem, mnohem hůře. Mohla jsem (sice bolestivě) dýchat sama, mohla jsem nejspíš chodit a pořád mi sloužila paměť, až na čas po nehodě. Nějakou dobu jsem nebyla v kostele, ale poslala jsem tomu velkému muži, který mě nechal naživu, tichou modlitbu.

Ale ze všeho nejvíc jsem měla druhou šanci. Měla jsem druhou šanci, abych dala věci znovu do pořádku… abych dala svůj život znovu do pořádku. A ani náhodou jsem to nehodlala promarnit.


40 a 41

Když jsem znovu otevřela oči, byla jsem v nemocničním pokoji. Nebo v části nemocničního pokoje. Od hlučného člověka, který hlasitě telefonoval, mě oddělovala zástěna. Neočekává se od vás, že nebudete používat v nemocnici mobil?

Každopádně jsem se snažila trochu pohnout, ale žebra mě stále velmi bolela, a kdybych dokázala přetrpět spalující bolest, kterou jsem zažívala, když jsem se snažila posadit se, tak by mě točící se místnost znovu položila.

Naštěstí o pár minut později vešla sestřička. Položila na tác vedle mne sklenici vody, lehce mě poklepala a položila mi nějaké otázky ohledně toho, jak se cítím. Prostě rutina.

„Um, můžu použít telefon?“ zeptala jsem se. Přikývla a vytáhla telefon z nočního stolku vedle mě.

„Stiskněte 9 pro volání mimo nemocnici. Jen si uvědomte, že jste zodpovědná za všechny poplatky za meziměstské hovory,“ pověděla mi. Věnovala jsem jí letmý úsměv a rychle jsem vytočila číslo svých rodičů. Přišlo mi správné zavolat nejdříve jim, navzdory nutkání mluvit s Ashley.

„Haló?“ odpověděl můj táta.

„Čau, tati.“

„Spencer! Ach, Bože, jsi v pořádku!“

„Jo, jsem v pohodě. V nemocnici mi řekli, že vám volali?“ vyptávala jsem se.

„Volali, ale jen nám řekli podrobnosti nehody, a že jsi ve stabilizovaném stavu. Tvoje matka se celý den snažila po telefonu získat informaci od starých přátel, kteří tam blízko pracují, ale nic jsme se nedozvěděli. Jaká je diagnóza?“

„Jé, no, mám pár zlomených žeber, ale zahojí se. A měla jsem těžký otřes mozku, ale řekli, že nepovede k trvalým následkům. Jo a mám řeznou ránu na čele.“

„Jak se cítíš?“

„Bylo mi lépe,“ trochu jsem zavtipkovala. „Hlava mě opravdu bolí… stejně tak žebra. Ale právě jsem spala, takže si myslím, že to není nesnesitelné.“

„Dobře, dobře. Chtěli jsme přijet, ale letiště Los Angeles se potom, co se ven dostaly zprávy o vašem letadle, zavřelo. Ale tvoje matka a já tam budeme zítra.“

„Nemusíte…“ řekla jsem, ale tajně jsem chtěla, aby tu byli.

„Nesmysl, Spence. Přijedeme. Glen by měl přijet dnes večer. Bydlí jen 15 nebo 20 minut daleko.“

„Vážně?“

„Jo. Nemocnice není tak daleko od Cincinnati.“

„Jé, bezva,“ odvětila jsem. „Um… neřekl, uh… neřekl jsi náhodou Ashley, co se stalo?“

„Řekl. Je to v pořádku?“

„Jo, samozřejmě. Co říkala?“

„Byla dost rozrušená… dokonce vyděšená. Pověděl jsem jí, co jsem věděl… bylo to dnes ráno, hned potom, co jsem se to doslechl, takže jsem toho moc nevěděl… a to, že jí zavolám, když zjistím víc. Snažil jsem se jí volat zrovna před tím, než jsme si s tvou matkou zarezervovali na zítřek letenky, ale spadlo to rovnou do hlasové schránky.“

„Kdy to bylo?“ zeptala jsem se.

„Hm, myslím, že asi před 4 hodinami. Zjistili jsme to dnes ráno a pak jsme chvíli strávili hledáním letu.“

„F-fajn… já, um… myslím, že se jí pokusím zavolat…“

„Jo, dobře, zítra ráno odjíždíme, takže pokud budeš moci, tak nám zavolej, až se probudíš. Jestli ne, tak se uvidíme zítra.“

„Pokusím se. Mám tě ráda, tati.“

„Taky tě mám rád, zlato.“ Zavěsila jsem a okamžitě jsem znovu vytočila Ashleyino číslo tak rychle, jak jsem mohla. Ale jak řekl můj táta, spadlo to rovnou do hlasové schránky. Poražena jsem telefon nadobro odložila a snažila se znovu spát. Najednou se objevila známá tvář.

„Spencer?“

„Logane?“

„Ahoj!“ řekl. „Jak se cítíš?“

„Všelijak… ale měla bych být v pořádku. Co ty?“

„Dobře. Zlomil jsem si dost blbě zápěstí, ale dali mi na to nějaké šílený anestetika, takže jsem teď v pohodě,“ smál se a pohrával si s popruhem, který mu držel sádru.

„To ráda slyším. A hrozně moc ti děkuju za pomoc se vším… potom, co jsem omdlela.“

„Bez problému. Prostě jsem rád pomohl.“

„Zůstáváš tu chvíli?“ Zeptala jsem se.

„Ne… vlastně dneska večer mířím zpátky do L. A. A dostanu letenku zdarma!“ řekl s úsměvem.

„Brr… už nikdy nechci znovu letět.“

„Tohle byla věc, která se stane jednou za život… myslím, že to bude v pohodě,“ podotknul. „Jak dlouho tu budeš trčet?“

„Při nejmenším pár dní.“

„Otrava.“

„Jo,“ odpověděla jsem. „Ale moje rodina za mnou přijede. Můj bratr vlastně žije blízko, takže by se sem měl někdy dneska večer dostat.“

„Tak to je dobře. Nebudeš tedy tolik osamělá.“

„Přesně.“

„Pokusíš se potom dostat do L. A.?“

„Já… nevím. Myslím, že to záleží…“

„Aha. No, dám ti svoje číslo,“ řekl, když vytáhl pero. „Zavolej mi, jestli někdy budeš v L. A… možná bychom si mohli dát oběd nebo tak něco. Pouze jako kamarádi, samozřejmě.“

„Jo, to zní skvěle,“ pověděla jsem mu upřímně. Položil papír na noční stolek.

„No, uh… myslím, že musím jít,“ řekl. „Bylo… milé se s tebou seznámit? Myslím?“ Oba jsme se zasmáli. Okolnosti byly prostě tak bizarní.

„Nápodobně,“ usmála jsem se.

„Hodně štěstí… však víš, s uspořádáním tvého života a tak.“

„Díky. Ahoj, Logane.“

„Odpočívej.“ Kdyby jen věděl, jak moc mi pomohl…

O pár minu později potom, co Logan odešel, přišla jiná sestřička, aby mi zkontrolovala stehy na čele. Když mi dávala znovu obvaz, tak vešel muž, kterého jsem rozpoznala jako doktora Campbella.

„Slečno Carlinová… jak pak si vedeme?“ Zeptal se. Nesnášela jsem, když lékaři o pacientech hovořili jako o ‚nás‘. Je to jako bychom ani jeden neměli bolesti, doktore. Jsem si docela jistá, že se právě teď cítíte být v pořádku.

„V pořádku,“ odpověděla jsem.

„Rád bych, abyste se pro mě dvakrát hluboce nadechla.“ Prosím? „Vím, že to bude bolet, ale potřebujeme se ujistit, že vaše plíce nepostihla infekce. U pacientů se zlomenými žebry není neobvyklé, že vznikají plicní obtíže.“

„Dobře,“ povolila jsem. Položil mi na hruď stetoskop a já se nadechla tak moc, jak jsem dokázala, dokud jsem necítila, jak se mi v koutku očí tvoří slzy. Bolelo to… HROZNĚ moc.

„Dobrá práce. A znovu.“ Zopakovala jsem akci a byla jsem ráda, že to podruhé nebolelo víc. „Skvělé. Všechno zní normálně. Dbejte na to, abyste dál pila tekutiny. Také byste měla jíst.“

„Nemyslím si, že jsem na to připravená… pořád je mi špatně.“

„Sestřička přinese nějaké slané krekry. Potřebujete do žaludku dostat nějaké jídlo,“ pověděl mi. „Teď, na stupnici od 1 do 10, 1 znamenající vůbec to nebolí a 10, že je to ta nejhorší bolest, jakou jste ve svém životě zažila, jak vás bolí hlava?“

„Nejspíš 5.“ Něco napsal do desek a přikývnul.

„Ještě něco vás trápí?“

„Ne,“ odpověděla jsem. „Ale existuje nějaký způsob, jak bych mohla dostat noviny nebo tak něco?“ Stiskla jsem tlačítko na straně mé postele, takže jsem mohla být trochu víc v sedě.

„Uvidím, co zmůžu.“ Poděkovala jsem mu a sledovala, jak se otočil k odchodu. Cestou se téměř srazil s někým, kdo probíhal kolem. Zaslechla jsem, jak se ta osoba omlouvá a to bylo vše, co jsem potřebovala.

„Ashley?“

- -

„Spencer!“ Do mého pokoje vlítla hysterická Ashley a přiběhla k mé posteli. Myslela jsem, že na mne doslova vrhne, ale ona padla na kolena přímo u mého boku a začala plakat. „Spencer, myslela jsem… a tvůj táta říkal… já…“

„Ash,“ začala jsem a znovu jsem měla skelné oči. Vzala jsem ji za ruku a něžně ji stiskla. „Neplač… jsem v pořádku.“

„Myslela jsem… myslela jsem, že jsi…“ znovu se zhroutila a já ji něžně hladila po vlasech a doufala, že se brzy uklidní. Po další minutě nebo tak, zdánlivě nepřetržitých slz, se trochu zklidnila.

„Přestaň, Ash… přiměješ mě brečet a pak mě bude bolet celé tělo,“ řekla jsem lehce žertovně. Podařil se jí drobný úsměv a vzala kapesník z nočního stolku, aby si trochu osušila oči.

„Omlouvám se… jen se mi… moc ulevilo,“ škytla. „Co… ti je?“

„Mám pár zlomených žeber a měla jsem těžký otřes mozku. Ale budu v pořádku.“

„Díky Bohu,“ řekla. „Máš,… velké bolesti?“

„Už tolik ne. Hrudník a hlava bolí.“

„Tak to seženu doktora. Měla bys být na anestetikách nebo tak něco. Myslíš, že je tvůj doktor dobrý? Chci říct, jestli je dost důkladný-“

„Ash, prosím. Je dobrý, jsem v pohodě, všechno je v pohodě.“ ujistila jsem ji.

„Ale máš bolesti!“

„Já vím… zrovna jsem tak nějak zažila havárii letadla. Dej mu pokoj.“ Smála se a zavrtěla hlavou.

„Omlouvám se. Jen… chci, abys byla v pořádku.“

„Jsem. Budu v pořádku… neboj,“ pověděla jsem jí. „Teď si přitáhni židli a posaď se ke mně.“ Uculila se a udělala to, o co jsem ji požádala, aniž by ani jednou pustila mou ruku.

„Takže… ty… chci říct… vzpomínáš si na něco?“

„Jo. Vzpomínám, když letadlo padalo. Ale omdlela jsem, než přistálo, takže opravdu nevím, co se stalo potom. Doslechla ses něco? Jako třeba proč spadlo?“

„Jo, něco jsem slyšela. Zřejmě bylo něco špatného s olejem a motorem. Možná únik z motoru nebo tak. Vážně nevím,“ řekla.

„Jak ses sem dostala tak rychle?“ zeptala jsem se.

„Do Cincinnati jsem letěla letadlem společnosti a pak si pronajala auto. Bylo to ale divné… hned jak jsem opustila město a předměstí, tak všude byly farmy a tak.“

„Vítej v Ohiu.“

„Myslela jsem, že tahle nemocnice bude chatrč v lese,“ připustila se smíchem. Osoba ve druhé polovině místnosti využila příležitosti a vypustila dlouhý bolestný sten. Ashley mi věnovala ‚co to sakra bylo‘ pohled a já pokrčila rameny.

„Myslím, že museli přijmout hodně lidí.“

„Jak dlouho tu musíš zůstat?“

„Myslím, že pár dní.“ Z druhé strany zazněl další sten.

„Zařídím ti soukromý pokoj.“

„Ash, nemusíš-“

„Zařídím to tak jako tak,“ pověděla mi. Stiskla tlačítko k přivolání sestry a já se snažila posadit a zastavit ji, ale okamžitě jsem svraštila obličej. „Jsi v pořádku?“

„Jo, jen… to bolí.“

„Jsi si jistá?“

„Naprosto.“

Během chvíle se objevila sestra. Ashley s ní mluvila v soukromí, nejspíš protože si myslela, že se je chystám přerušit, ale se zvuky z druhé strany pokoje, které se stávaly frekventovanějšími, jsem byla vděčná za změnu místa. Sestra několikrát přikývla a pak odešla.

„Přestěhují tě ráno. Ale sestřička říkala, že jestli ty zvuky budou příliš hlasité, tak uvidí, zda mohou něco udělat dnes večer.“

„Nemusela jsi to dělat… ale děkuju ti.“ Usmála se a stiskla mi ruku. Upřeně jsem na ni hleděla a všimla si, že na sobě nemá žádný make up a že vypadá, jako by včera večer spala asi 3 hodiny. Ale přesto byla krásná.

„Takže jsi letěla do L. A.? Abys mě navštívila?“

„Jo. Prostě… jsem si uvědomila spoustu věcí… a chtěla jsem přijet, abych se ti omluvila, ale zjevně to nešlo podle plánu.“

„Nemusíš-“

„Spence!“ zvolal známý hlas a přerušil cokoliv, co se Ashley chystala říct.

„Ahoj, Glene!“ Sledovala jsem svého bratra a jeho manželku, Allison, vejít dovnitř.

„Ty vole… Ashley Daviesová… z masa a kostí!“ yykřikl Glen a objal Ashley. Uvědomila jsem si, že jsem mu opomněla říct, že Ashley a já jsme… ať už jsme čímkoliv. Myslím, že se s ní neviděl od mého prváku na vysoké.

„Taky tě ráda vidím… blboune,“ dobírala si ho Ashley a vyvolala tak Glenův smích.

„Ashley, tohle je moje žena Allison. Al, tohle je Ashley Daviesová.“ Ty dvě se pozdravily. Allison byla vždycky trochu víc tichá, což mi přišlo divné vzhledem k tomu, že si vzala mého bratra. Taky byla velmi, velmi milá… což mi také přišlo divné, vzhledem k tomu, že si vzala mého bratra. Ti dva se seznámili na vysoké a vzali se před pár lety. A z nějakého důvodu to fungovalo. „Jak se cítíš, Spence?“

„Ujde to.“

„Táta volal a řekl mi, že jsi jen trochu pomlácená, ale celkově jsi v pořádku.“

„Jo-“

„To, a že zažila havárii letadla! Zní to, jako by zakopla a vyvrkla si kotník, blbečku!“ řekla Ashley a dloubla ho.

„Hej… ví, že mi na ní záleží. Že, Spencer?“ zeptal se Glen.

„Pravda.“ přikývla jsem, abych mu ukázala svou podporu.

„Ale ne tak jako mně,“ řekla Ashley.

„Nejspíš ne,“ potvrdila jsem.

„Na čí jsi straně, Spence?“ zvolal Glen a culil se.

„Na Ashleyině.“ Ashley se na mě usmála, a pak na Glena vyplázla jazyk. Bylo to stejné jako na střední škole…

„Ale já jsem tvůj brácha!“

„Jo, ale Ashley sem letěla z L. A. a stihla to dřív než ty. Ty jsi jel z druhého okresu.“

„Vážně, Glene… to je ubohé.“

„Cože?! Celý den jsem byl v práci a byli jsme na půl cesty sem, když táta volal a řekl mi, že jsi v pořádku. Tak jsme se stavili na žebírka.“

„Pravda vyšla najevo…“ dobírala jsem si ho.

„To byl Glenův nápad, ne můj,“ dodala Allison, která se konečně připojila do konverzace.

„Všechno, co je hloupé, je Glenův nápad,“ poznamenala Ashley.

„To vůbec není pravda! A žebírka nejsou hloupá.“

„Jo, ohledně těch žeber… víš, že ta moje jsou zlomená?“ chtěla jsem změnit téma. Když se Ashley a Glen dostanou do takové škádlivé šarvátky, tak to někdy může trvat hodiny. A i když jsou zpočátku zábavní, tak je to po chvíli nudné.

„Jo… bolí hodně?“

„Jen když dýchám.“ Smál se a přistoupil o několik kroků. Zdálo se, že něco hledá.

„Hele, máš tu telku?“ zeptal se.

„Ne.“

„Čéče, jak mám sledovat zápas? Dneska večer hrají Reds proti Phillies!“

„Glene, jsi můj bratr a mám tě ráda a tak… ale právě teď tu opravdu nemusíš být.“

„Co?“

„Jsem v pořádku… Ashley už je tady a vím, že musíš zítra do práce a chceš sledovat zápas, takže ti oznamuji, že můžeš jít.“

„Jsi si jistá?“

„Naprosto,“ pověděla jsem mu.

„Dobře… no, myslím, že půjdeme,“ řekl. „Zavolej mi zítra. Nebo dřív, když budeš něco potřebovat.“

„Díky, Glene. Díky, že jsi přišel.“

„Zajisti, že spolu strávíme nějaký čas, než opustíš stát.“

„Zajistím. Ahoj, Allison… ahoj, Glene.“ Sledovala jsem, jak jdou pryč, a čekala jsem, dokud jsem si nebyla jistá, že jsou z doslechu, než obrátím pozornost zpět k Ashley.

„Od střední školy se ani trochu nezměnil,“ podotkla.

„Já vím. No, trochu dospěl.“

„Ne moc.“ smála jsem se a znovu jí stiskla ruku.

„Já vím… jestli se chceš prospat nebo tak, jako na hotelu… tak mi to nebude vadit,“ pověděla jsem jí. Opravdu jsem nechtěla, aby odešla, ale nechtěla jsem, aby měla pocit, že ji držím. Postel, na které jsem byla, byla malá a s přísunem pacientů z letadla jsem pochybovala, že jí sem budou moci dát přistýlku.

„Uh, ne.“ A to byl konec diskuze.


42

Krátce na to se mi podařilo znovu usnout, takže jsme si bohužel nemohly ‚promluvit‘. Pokusila jsem se pro Ashley udělat místo na malé nemocniční posteli, ale když bylo zjevné, že to nepůjde, bez toho aniž by mě to hodně bolelo, tak si přisunula dvě křesla k sobě a udělala si provizorní postel.

Přeji si, abych mohla říct, že jsem byla v šoku, že sem jela takovou cestu, ale to jsem vážně nebyla. Věděla jsem, že kdyby to bylo naopak, tak bych bez mrknutí oka udělala totéž (až na to luxusní letadlo společnosti). A na okamžik jsem byla téměř ráda, že jsem v tom letadle byla já. Nemyslím si, že bych se s tím zvládla vyrovnat, kdybych se doslechla, že se Ashley něco stalo.

„Spence… Spence, probuď se,“ řekla tiše Ashley a poklepala mi na rameno. Než jsem otevřela oči, tak jsem sebou trochu zavrtěla. Věnovala mi krátký úsměv a už neměla kruhy pod očima. „Sestřička se vrátí za pár minut… chce, aby ses pokusila trochu projít, a pak tě přesunou do tvého nového pokoje.“

„Hm, dobrá. Půjdeš se mnou?“

„Samozřejmě,“ uculila se. „Jak se cítíš?“

„Vlastně trochu lépe.“

„Napij se trochu vody.“ Podala mi kelímek a podržela brčko, takže jsem se mohla napít. Překvapilo mě, jakou jsem měla žízeň a rychle jsem to vypila. „Půjdu ho naplnit. Hned přijdu.“ Odešla hledat fontánku na vodu a o chvíli později vešla sestra.

„Dobré ráno.“

„Dobré ráno,“ odvětila jsem.

„Jak se dnes cítíme?“ Znovu s tím ‚my‘!

„Cítíme se trochu lépe.“ A máš to.

„Uh… skvělé. Myslíte, že zvládnete kolečko po křídle?“

„Jo.“ Sestřička mi pomohla přehodit nohy a pomalu vstát. K mému překvapení a úlevě, to nebolelo tak moc, jak jsem si myslela, že bude. Sakra, nejspíš bych zvládla i dvě kolečka po křídle. Co teď?

A chůze taky nebyla tak strašně bolestivá. Cítila jsem trochu bolest a nepatrně závrať, ale měla jsem pocit, že bych to nejspíš zvládla i bez pomoci sestry. Asi po minutě chůze jsem uviděla Ashley, jak jde chodbou s lahví vody.

„Ty chodíš!

„Opravdu?“ zlobila jsem ji.

„Jaký se cítíte, Spencer?“ zeptala se sestra.

„Je to fajn.“ Věnovala jsem Ashley úsměv, když se k nám připojila. Když se ukázalo, že Ashley zůstane se mnou, tak si myslím, že se sestřička rozhodla dát nám trochu soukromí.

„Myslíte, že zvládnete jít beze mě?“

„Jo.“

„Dobře, uvidíme se ve vašem pokoji,“ řekla. Znovu se usmála, odešla a nechala mě a Ashley o samotě procházet se chodbami nemocnice.

„Jsi si jistá, že tě to nebolí?“

„Naprosto. Ash, opravdu… oceňuji tvé obavy, ale slibuji, že ti povím, až ucítím bolest.“

„Dobře. Omlouvám se.“

„Ne, to je v pořádku.“ Políbila jsem ji na tvář a doufala, že špatně nepochopí to, co jsem jí řekla. Myslím, že se prostě nerada cítím poníženě. Najednou se mi začala točit hlava. Na chvíli jsem se zarazila v chůzi a opřela se rukou o zeď, abych se uklidnila.

„Spence? Co se děje?“ zeptala se Ashley. Tak tolik ke snaze pochopit, o co mi šlo. Když jsem se cítila ustálenější, tak jsem se postavila bez podpory zdi a znovu se dala do chůze.

„Nic, jen se mi trochu zatočila hlava. Doktor říkal, že je to po otřesu mozku normální.“

„Dobře,“ odvětila, stále vypadajíc neklidně. „Mimochodem, tady máš vodu.“

„Díky.“

Procházely jsme se dál v příjemném tichu, dokud jsme neudělaly kolečko zpátky k pokoji. Čekala tam sestra, jak slíbila, s vozíkem a sáčkem s mými věcmi, které mi vrátili z letadla. Ashley mi pomohla do vozíku a pak šla za mnou, když jsem byla tlačena do nového pokoje o patro výš.

Místnost byla rozhodně hezčí a prostornější. I postel byla větší a na zdi visela pěkně velká televize. Potom, co mi bylo položeno pár dalších otázek ohledně toho, jak se cítím a po několika kontrolách, sestřička odešla a nechala Ashley a mě znovu o samotě.

„Dík za pokoj,“ pověděla jsem jí, když jsem si upravovala postel, abych byla víc v sedě.

„Kdykoliv,“ odpověděla. „Až na to, víš, že doufám, že to bylo naposled.“

„Jo, já taky.“ Posadila se na okraj postele a znovu mě vzala za ruku.

„Když tvůj táta volal… a řekl mi, že jsi měla havárii letadla… myslela jsem… myslela jsem, že je konec, víš?“ Mohla jsem slyšet, jak bojuje o zachování klidu.

„Jo, taky jsem si to myslela. Měla jsem štěstí,“ odvětila jsem.

„Tak jako já.“ Usmála jsem se a znovu jí stiskla ruku.

„Um… takže… se ti chci omluvit za všechno to… drama ohledně vztahu. Byla jsem opravdu necitelná k tomu, jak ses cítila. Moc, moc se omlouvám.“

„Ale současně jsem ti měla v prvé řadě říct, jak jsem se cítila. Neposkytla jsem ti žádné vysvětlení, což ode bylo netaktní,“ naléhala. „Ale přesto, Spence… víš, co k tobě cítím… jen si nemyslím, že tohle znovu zvládnu. Tu vzdálenost. Chci říct, že jsme… že jsme to předtím zkusily a… podívej, jak to fungovalo. Myslím-“

„Ashley,“ přerušila jsem ji. Příliš moc mi to začínalo připomínat to, jak jsme se rozešly. Tenkrát jsem se jí chystala říct něco, co by nás mohlo zachránit, zatímco se to ona snažila zastavit. Ale tentokrát se to nestane.

„Nech mě to dokončit, Spence-“

„Ashley, stěhuju se zpátky do L. A.“

„Cože?!“

„Stěhuju se do L. A.,“ zopakovala jsem s širokým úsměvem na tváři. Ashley na mě zírala vyvalenýma očima a s pusou dokořán.

„To myslíš vážně?“

„Na sto procent.“

„Skutečně to myslíš vážně? Protože se budu hrozně moc těšit a jestli to-“

„Ashley! Myslím to vážně!“ smála jsem se. Zeširoka se na mě usmála a já se natáhla k jejímu zátylku, abych si ji přitáhla k polibku. Když jsme se odtáhly, strávila pár chvil jen tím, že na mne upřeně hleděla. Znovu otevřela ústa, aby promluvila, ale opět je zavřela.

„Právě teď ani nevím, co mám říct,“ řekla a propletla naše prsty.

„Co takhle‚ jsem nadšená!‘?“

„Jsem TAK nadšená!!!“ řekla radostně. „A kdybys nebyla zraněná, tak bych na tebe už skočila.“ Smála jsem se a znovu stiskla její ruku. „Kdy?“

„Co kdy?“

„Co myslíš tím ‚co kdy‘? Kdy se přestěhuješ zpátky?“ zeptala se šťastně.

„Hej, mohla jsi tím myslet, kdy jsem se rozhodla!“

„Kdy??!“ zeptala se znovu se zakňučením a netrpělivě skákala po posteli.

„Nevím. Ještě jsem neurčila datum. Určitě brzy.“

„Brzy jako zítra? Nebo brzy jako za pár let?“

„Brzy jako možná za několik měsíců. Musím vyřídit věci v práci a tak. A musím si najít práci a byt a tak podobně.“

„Ty se nepřestěhuješ ke mně?“ zeptala se. Pohled v její tváři mi téměř zlomil srdce.

„No, tak nějak jsem myslela, že bychom to mohly udělat… tradičněji, víš? Možná bychom nejdřív mohly jít na rande a pak žít spolu.“

„Pravda. No, vlastně hledám spolubydlící.“

„Jé, jako teď?“ zeptala jsem se škádlivě.

„Jó. Udělala jsem jim docela dobrou nabídku. Ale museli by splňovat některé velmi konkrétní požadavky.“

„Ach, tak? Jako co?“ uculila jsem se.

„No… zaprvé by to měla být holka. A pěkná. Blond vlasy, modré oči, úžasný prsa-“

„Tak bacha!“ smála jsem se a hravě ji plácla přes paži. Usmála se a pokračovala.

„A měla by být odněkud mimo L. A… víš, jako třeba z Ohia. Holky z L. A. jsou moc náročné.

„Ty jsi z L. A.“

„Já vím. Dvě holky s vysokými nároky žijící v jednom bytě, to by nefungovalo,“ vysvětlila. „Každopádně by to měl být někdo, koho znám a komu věřím… žádná neznámá.“

„Je to všechno?“ dělala jsem si legraci.

„Hm, jo,“ řekla. „Jo a její jméno by mělo začínat Spence a končit na R.“

„Spence-Er?“

„Už teď je to s tebou těžké!“

„Promiň,“ smála jsem se. „Ale budu o tom přemýšlet, dobře?“

„Dobře. Vím, že jsem nejspíš osinou v zadku, protože jsi mi právě řekla, že se kvůli mně stěhuješ přes celou zemi… no, chci říct… že se stěhuješ napříč zemí obecně-“

„Napoprvé jsi měla pravdu,“ pověděla jsem jí. Zčervenala a já se smála. „Nebuď tak skromná! Víš, že je to pravda. No, myslím, že to není jediný důvod. Ale je nejdůležitější.“

„Jaké jsou další důvody?“

„Já nevím. New York je prostě… osamělý. Chci říct, že moje rodina je v L. A., moji přátelé jsou v L. A…, ty jsi v L. A.“

„Tak ti slibuju, že L. A. nebude osamělé. Ani na chvíli.“

„Já vím, že nebude,“ odvětila jsem s uculením.

„Ale víš… možná by byl méně osamělý, kdybys bydlela s někým…“

„Ty nikdy nepřestaneš, co?“ Smála jsem se.

„Né!“ zvolala. „Takže, chceš se projít nebo tak? Víš, jestli se na to cítíš a tak.“

„Jo, jasně. Jen… potřebuji trochu pomoc vstát,“ zavrčela jsem, když jsem přehodila nohy přes okraj postele. Pomohla mi vstát a pak jsem byla v pohodě.

„Včera večer jsem moc kvůli těm křeslům nespala, tak jsem objevila malé nádvoří se zahradou. Není to nic moc, ale venku je pěkně. Chceš jít?“

„Veď mě.“

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ...



autor stránek
petrSF

Zpět na hlavní stranu