Úplně neúplná

Napsala: kozmicblues, Překlad: Gramud, AJ korekce: Daevin, CZ korekce: Filippa

Originál najdete zde.

1

Bylo poledne. V kanceláři bylo ticho, kromě zvuku faxů přicházejících chodbou a muchlání mého hnědého papírového sáčku, když jsem dojídala krůtí sendvič. Všichni ostatní z kanceláře šli na oběd ven a já nemohla být šťastnější. Nikdy jsem nešla s nimi, částečně proto, že jsem si užívala ticha, ale především proto, že jsem nikdy nebyla pozvaná. Avšak ne, že by mi na tom záleželo. Nebyla jsem tu, abych si dělala nové přátelé, nebo abych se bavila. Byla jsem tu, protože to bylo zatraceně nejlepší zaměstnání, které jsem hned po právnické škole mohla najít. Platili dobře a já si myslela, že tu chvíli zůstanu, našetřím peníze a získám cenné zkušenosti, než si otevřu svou vlastní firmu. Byla jsem tady nejmladší právničkou (a navíc holkou), takže jsem pořád cítila, že sem nepatřím, ale chlapi, se kterými jsem pracovala, zde patřili k nejlepším, takže jsem hodlala zůstat tak dlouho, dokud to bude nutné. Krom toho, jsem byla šťastná… ne?

O půl hodiny později byl můj tichý ráj zničen, když se vrátila první skupina sekretářek, zapáchajících po cigaretovém kouři a neustále se vychloubajících svými syny a dcerami. Vyměnily jsme si zdvořilé úsměvy, když prošly, ale já bych byla ochotna se vsadit, že jakmile budu z doslechu, tak se budou bavit o mně.

„Ta holka nakupuje v domově pro důchodce? Není divu, že nemá manžela. Potřebuje šatník oživit barvami!“ nebo, „Slyšeli jste? Zdá se, že Spencer šoustala Farbera za zády jeho manželky. Takhle získala práci.“

Ne, nenakupovala jsem v domově pro důchodce. Mimo práci jsem neměla nikoho na koho bych chtěla zapůsobit a v právnické dobře-platící firmě bylo vždy konzervativní oblečení lepší. A budu se opakovat, ne: „Nešukala jsem s Farberem.“ Dostala jsem tu práci, protože jsem promovala jako nejlepší v ročníku na právech na Yale, ne protože jsem souložila se šéfem. A pro záznam, kdybych někdy porušila svůj celibát, který jsem dodržovala od svého posledního ročníku na vysoké, tak by to nebylo se ženatým mužem středního věku. To je jisté.

Fajn, tak jsem možná nebyla 'šťastná' v tradičním slova smyslu. Málokdy jsem opustila svůj byt kvůli něčemu jinému, než práci a tomu, že jsem šla ven na jídlo, ačkoliv na to druhé jsem měla štěstí, že většina míst v New Yorku měla dovážku. Jo, a taky jsem chodila na procházku kvůli Bennymu, mému bíglovi, kterého jsem našla před mým bytem den po mých státnicích v posledním ročníku. Když jsem ho našla, tak musel být sražený autem nebo kolem nebo něčím jiným, protože jeho noha byla krvavá a nezatěžoval ji. Také byl neuvěřitelné bázlivý, navzdory skutečnosti, že byl v podstatě zmrzačený, tak mi zabralo téměř dvě hodiny přesvědčit ho, aby vlezl do mého auta, abych ho mohla vzít k veterináři. Ačkoliv jsem měla ráda výzvy a díky ničemu jsem se necítila tak celá, jako když jsem se starala o jiné, i kdyby to bylo zvíře. Uběhly tři měsíce, než jsem si ho mohla pomazlit, aniž by ucuknul, než se ho dotknu, ale nyní, téměř po roce, byl vyrovnaný, přátelský, chytrý a nic neničil: dokonalé vlastnosti domácího mazlíčka. Jo a měl ocelový močový měchýř. Na to nezapomínejme. Ale stejně jsem se nezajímala o svůj společenský život (nebo jeho nedostatek). Mít přátelé a chodit o víkendech do klubů, to vám nezaplatí účty. Potřebovala jsem dělat to, co jsem dělala teď. Hádám, že jsem byla workoholik. Pomohlo mi to cítit se… úplná. Nebo přinejmenším úplnější, než jsem se cítila v docela jiné době.

Brzy se kancelář začala znovu naplňovat, jak se zbytek bandy vrátil z oběda. Sedla jsem si ke svému pracovnímu stolu, čekajíc na svůj další úkol a během několika minut vešel s nějakými papíry v ruce Farber.

„Spencer, zakrátko budeme mít nového klienta. Jednu z největších sportovních agentur v zemi. Zřejmě jeden z jejich zaměstnanců porušil smlouvu a opustil agenturu s jedním z jejich největších jmen. Rád bych, abys to zvládla sama,“ řekl. Cítila jsem vzrušení, jako už dlouho ne. Nikdy předtím jsem nebyla požádána, abych zvládla případ sama. Vždycky jsem byla s dalším nováčkem nebo jsem pomáhala zkušenějšímu kolegovi na nějakých větších a těžších případech. Chtěla jsem vyskočit a obejmout ho.

„Vážně? Hrozně moc vám děkuji, pane Farbere!“ zvolala jsem radostně.

„No, rozhodně jste si to zasloužila,“ odpověděl vřele. „Ale kroťte nadšení, je to standardní porušení smlouvy. Mělo by to být docela rutinní.“

„Samozřejmě,“ řekla jsem a změnila jsem svůj tón na vážnější.

„Dobrá, no, povím recepční, aby je poslala do vaši kanceláře. Hodně štěstí, dítě.“

„Děkuji vám.“ Mrknul, usmál se, a odešel nechajíc mi tu zmíněné dokumenty, abych si je prohlédla. Než jsem mohla třeba jen otevřít složku, tak mi zazvonil telefon. Byla to sekretářka informující mne, že můj klient (můj klient!) je tu. Pověděla jsem jí, ať ho pošle dál a okamžitě jsem začala panikařit, že jsem ani neměla čas projít papíry. Vstala jsem, urovnala si oblečení a smetla jakékoliv zbylé drobky z oběda a opět jsem se nervózně posadila. O několik chvil později jsem zaslechla zaklepání na dveře. Se srdcem, které bilo jako o závod, jsem se naposledy nadechla na uklidnění a otevřela dveře. A nemohla jsem věřit, co, nebo spíš koho, jsem uviděla na druhé straně.

„Spencer?!“

„Aidene! Panebože!“ zvolala jsem. „Ty jsi můj klient?“

„Jo! No, myslím, že jo. Pracuji pro agenturu Richards Talent Agency,“ řekl.

„Jo-o. Páni, tohle je šílené,“ poznamenala jsem.

„Pojď sem!“ objal mě a já za ním mohla vidět pokukovat po nás všechny sekretářky. Aiden se nezměnil. Pořád byl extrémně dobře vypadající a z toho, co bylo vidět, stejně tak namakaný. To by mělo stačit pro kancelářské drby na příští týden nebo dva.

„Pojď dál, pojď dál,“ řekla jsem, když jsem ho uvedla do své kanceláře. „Posaď se. Mohu ti něco nabídnout?“

„Ne, díky, to je v pohodě,“ odpověděl.

„Tak jak ses měl?!“ zeptala jsem se.

„Vlastně skvěle. Odmaturoval jsem před lety… nebyl jsem draftován do NBA, což jak víš, bylo pěkně na prd. Ale diplom z Duke je docela užitečný ve světe práce.“

„To se vsadím!“

„Jo, no, vyznám se v managmentu a vyznám se ve sportu… Říkal jsem si, proč nebýt sportovním agentem? Tak jsem tady!“ vysvětlil. „Dost o mně… jak se ti daří?! Musím se vůbec ptát? Pracuješ v nejlepší právnické firmě v New Yorku!“

„Jo, no, myslím, že zatím všechno vychází. Je dost těžké být mladá a žena, co se snaží začít v právničině. Ale měla jsem štěstí,“ řekla jsem. Snažila jsem se vzpomenout si, kdy jsem ho viděla naposled. Když jsme byli na vysoké, tak jsme byli v kontaktu. Oba jsme byli na jihu, jelikož jsem byla na Vanderbiltu. O prázdninách jsme se pořád scházeli. Myslím, že naposled jsem ho viděla pár dní po státních závěrečných zkouškách na vysoké, tehdy v L. A. Jo, tak to bylo. „Takže teď žiješ v New Yorku?“

„Vlastně ne. Naše agentura sídlí v L. A., ale máme tu kanceláře. Avšak pitomec, kterého žalujeme… tady začal svůj malý projekt. Mysleli jsme, že bychom mu stejně mohli dát výhodu domácího prostředí, než ho budeme žalovat o každé penny, co má.“

„To je… ohleduplné.“

„Jo… není to můj nápad,“ smál se. „Ale hodlám tu zůstat a pracovat, zatímco bude tohle všechno probíhat. Šéf má několik bytů, ve kterých umožňuje zaměstnancům pobývat, když jsou zde kvůli pracovním záležitostem. Jsou docela pěkné, takže hádám, že s tím dokážu žít.“

„To zní úžasně. Každopádně jsem ještě neměla příležitost prohlédnout si všechny materiály, ale z toho, co mi bylo řečeno, to máme v kapse.“

„Skvělý. Dovol mi nechat ti tu moje telefonní číslo, abychom mohli domluvit naši další schůzku,“ řekl, když ho škrábal na kus papíru.

„Dobře.“

„Hej, možná bychom si jeden večer mohli zajít na drink, nebo tak? Ukážeš mi město?“ navrhoval. Věděla jsem, že to myslí 'přátelsky', ale přesto jsem váhala, protože, abych byla upřímná, neznala město moc dobře. Ksakru, pomyslela jsem si.

„Jasně. Zavolám ti. Ráda jsem tě znovu viděla, Aidene.“

„Já tebe taky! Uvidíme se brzy,“ řekl. Rozloučili jsme se a já stála ve dveřích své kanceláře, když pomalu mizel z dohledu. Sekretářky pořád zíraly a já jim to oplácela, nakonec jsem měla pocit, že bych to měla aspoň vysvětlit.

„Je to kamarád ze střední školy,“ oznámila jsem. Několik z nich se usmálo a já ustoupila do své kanceláře, aby mohly začít drbat. Už je to tady…


2

Tu sobotní noc, o dva dny později, jsem se ocitla sedící naproti Aidenovi v nějakém baru, který jsem vyhledala na internetu. Zdálo se mi to jako dobrá volba, jelikož se to tu mihotalo dalšími lidmi, co se zdáli být v našem věku.

„Takže jsem prozkoumala celý materiál a všechno by mělo proběhnout hladce. Chystám se obrátit na jeho právníka, abych zjistila, jestli bude ochoten přistoupit na mimosoudní vyrovnání,“ řekla jsem.

„Milé,“ odpověděl nonšalantně.

„Jo. Z jeho strany to bylo naprosté porušení smlouvy, není žádný způsob, jak-“

„Spence, jsem si jistý, že na tomhle případu zaboduješ, ale můžeme si právě teď povídat o něčem jiném, než o práci? Je sobota večer. Nech to plavat!“ žádal. Vzdychla jsem a upila jsem ze svého Long Island ledového čaje.

„Jo, dobře.“ Pravda byla, že jsem si kromě práce neměla o čem povídat.

„Takže, vídáš se s někým?“

„Um… ne, nevídám. Právě teď ne,“ odpověděla jsem. „A co ty?“

„Více méně.“

„Více méně?“

„Jo, no, necháváme věcem volný průběh, když jsem zjistil, že budu chvíli v New Yorku, ale doufejme, že až se vrátím, tak to zkusíme znovu.“

„Jak se jmenuje?“ zeptala jsem se.

„Michelle. Je úžasná. Pořád je na medicíně, ale… chce být doktorkou.“

„Bezva. Jak jste se poznali?“

„Jé, prostřednictvím, uh… prostřednictvím společného kamaráda,“ řekl. „Ale chci slyšet víc o New Yorku! Musíš mít nějaké bláznivé historky, co bys mi řekla.“

„Ne… ani ne. Abych ti řekla pravdu, moc nechodím ven,“ přiznala jsem. „Vlastně opravdu vůbec nechodím ven.“ On přikývnul, jako by to celou dobu věděl. Aiden byl občas docela vnímavý.

„Proč ne?“

„Nevím. Prostě… nechodím.“ Znovu přikývnul, a pak se napil svého piva. Vypadal, jako by měl něco na srdci, tak jsem čekala, až promluví. Po chvíli ticha jsem místo toho začala něco říkat já, ale on mě přerušil.

„Vždycky jí můžeš zavolat, víš,“ řekl.

„Zavolat komu?“

„Ashley,“ řekl jednoduše. Ztuhla jsem. Už to bylo nějakou dobu, co jsem slyšela její jméno. Prolétly mnou neočekávané emoce a všechny se smísily v jednu: hněv.

„Proč bych měla volat Ashley?“ zeptala jsem se obranně. Její jméno mi nepřekvapivě nesnadno vyšlo z pusy, tak jako před mnoha lety. Chutnalo jako vina, hanba a prázdnota.

„Zapomeň na to.“

„No tak, Aidene.“

„Nevím. Jenže… nevypadáš šťastně. Vůbec. A naposled, co si pamatuji, že jsem tě viděl šťastnou… chci říct, opravdově šťastnou, bylo, když jsi byla s ní,“ odpověděl mi. Více hněvu. Byla jsem jím zaslepená. Zavrtěla jsem hlavou, sáhla po své kabelce a vytáhla jsem několik bankovek, které jsem hodila na stůl.

„Moje sekretářka s tebou bude v kontaktu,“ vstala jsem a odešla. Teprve, když jsem byla venku, jsem si vzpomněla, že nemám sekretářku, pracovala jsem tu jen pár měsíců. Když jsem byla o blok dál, tak jsem zastavila. Co to dělám? Proč jsem tohle nechala… ji… ne, jeho, se k sobě dostat tak moc? Mýlil se. Ne, nemýlil se. Měl pravdu. Ale nebylo nic, co bych s tím teď zmohla.

Zase jsem vykročila k domovu, byla jsem ráda, že to byl už jen další blok. Když jsem se dostala dovnitř, tak jsem pozdravila Bennyho tím, že jsem ho podrbala za ušima, kde jsem věděla, že měl drbání rád a šla jsem ke své knihovně, vytáhla staré album, které jsem dala dohromady na konci střední školy. Od té doby jsem se s mnoha věcmi, nebo lidmi, nesetkala, ale z nějakého důvodu, mi tohle zůstalo ve vlastnictví. Ale ne, že bych se do něho za ty roky podívala.

Trvalo to asi jednu stránku, než jsem ucítila, známý nápor slz plnících mi oči. „Spencer+Ashley,“ napsáno písmeny vystříhanými ze starých časopisů vyplňující první stranu. Proč jsem to udělala? V době když jsem tohle dělala, tak jsem už věděla, co se stane. Osud byl zpečetěn, jak ukazuje dopis o přijetí na další straně. Zavřela jsem oči a vrátila se k tomu dni…

~

Duben, duben, duben. Nejdůležitější měsíc životů většiny amerických studentů maturitních ročníků střední školy. Byl to měsíc, ve kterém vás vysoké školy informovaly o tom, zda jste byli, nebo nebyli hodni navštěvovat jejich instituci. Věděla jsem, že jakmile se dostanu domů, tak budou dopisy ve schránce a já byla neuvěřitelně nervózní. Ashley na druhou stranu nebyla. Vysoká škola, pro kterou se rozhodla, nebyla pro ni. Snažila jsem se ji přesvědčit o opaku, ale neposlouchala. Chtěla pokračovat v muzice a to bylo vše. Nebyl to pro ni jen nějaký hloupý sen. Měla talent a konexe, aby se to uskutečnilo a já byla za ni moc šťastná. Ale nic z toho mi nezklidnilo nervy.

„Spence, nevyšiluj. Dostaneš se na všechny školy, na které ses přihlásila. Vím to,“ řekla a snažila se mě uklidnit letmým polibkem na rty.

„Zaklepej to na dřevo. Právě teď, Ash. Udělej to,“ trvala jsem na svém. Ona se smála, ale zaklepala na středový panel v autě. Přijeli jsme k mému domu a já si všimla, že auta obou mých rodičů jsou na příjezdové cestě, což bylo divné, ale čekala jsem to, vzhledem k tomu, jak důležitý byl dnešek. Zastavila auto, vzala mou ruku do svých a něžně na ni přitiskla rty.

„Neměj strach, zlato. Je to jen vysoká, ne?“ vtipkovala. Snažila jsem se smát, ale nedokázala jsem to. „Chceš, abych šla dovnitř?“

„Ne, nejspíš to není dobrý nápad, vzhledem k tomu, že je máma doma a tak.“ Moje matka tolerovala můj vztah s Ashley (stěží), ale přesto bylo vše asi 100 krát napjatější, když ty dvě byly pod jednou střechou.

„Dobrý postřeh. Zavolej mi, až to zjistíš.“

„Zavolám,“ slibuji.

„Hodně štěstí, Spence. Miluju tě,“ řekla. Můj žaludek se mi pořád chvěl, když jsem slyšela ta slova. Znamenala pro mě vše. Všechno.

„Taky tě miluji,“ odpověděla jsem s úsměvem. Políbila jsem ji a cítila jsem, že mi z toho kontaktu trochu polevily nervy. Ale když jsem se odtáhla, všechno to bylo pryč. Vylezla jsem z auta a kráčela jsem dovnitř, věděla jsem, že mí rodiče už nejspíš obdrželi poštu.

Stáli u kuchyňského stolu a drželi svazek obálek.

„Konečně jsi doma!“ zvolal můj táta.

„Jo,“ odpověděla jsem pokorně.

„Nemáš tušení, jak velkou vůli jsme museli mít, abychom je neotevřeli, Spence,“ připustila moje matka. Usmála jsem se a znovu jsem se podívala na hromádku před sebou. A je to tu, pomyslela jsem si.

~

Když bylo vše řečeno a hotovo, byla jsem přijata na tři z mých hlavních voleb: UCLA, UC-Berkeley a Vanderbilt. Hodnotila jsem to takto: UCLA znamená Ashley, Berkley nejspíš taky znamená Ashley, Vaderblit – bez Ashley. A já si vybrala jedinou, která znamenala, že o ni přijdu. Jak jsem mohla být tak zatraceně hloupá? Neznamená to, že volba byla snadná. Ale moje matka na mě při každé příležitosti naléhala, abych šla na Vanderbilt, především proto, že to byla její alma-mater a já také snila, že tam půjdu. Dokonce jsem měla fotky, na kterých jsem jako miminko na sobě měla oblečení z vysoké. Jednoho dne jsem poslala dopis, kde jsem jim oznámila, že jsem si vybrala jejich školu. Jak jsem mohla být tak zatraceně hloupá? Ashley tu novinu nevzala moc dobře. Uběhnul týden, než se mnou zase vůbec promluvila. Dva týdny na to, jsme si promluvily…

~

„Tak, um, v poslední době jsem hodně přemýšlela. A, um… a… nechci… nechci o tebe přijít, Spence. Nemůžu o tebe přijít,“ řekla, když jí začaly stékat slzy po tvářích. Mé srce ztěžklo, věděla jsem, že jsem jí tu bolest způsobila já, věděla jsem, že jsem v prvé řadě mohla předejít tomu, aby se tak to cítila. „A, no… ráda bych to zkusila.“

„Zkusila co?“

„Nás. Myslím nás na dálku,“ objasnila. S mými rty si pohrával malý úsměv. 'Nás na dálku.' Trochu jsem o tom pochybovala, ale právě teď jsem to potřebovala slyšet. Potřebovala jsem se něčeho držet.

„To zní dobře,“ od ucha k uchu jsem se usmála.

„A vím, že vztahy na dálku jsou těžké a vůbec… ale já… si prostě nemůžu pomoc, ale myslím, že jsme jiné.“

„To jsme,“ odpověděla jsem.

„Možná to nebude tak zlé, víš? Chci říct, Memphis má hodně hudební historie, Elvis a tak. Mohla bych přijet na návštěvu a zároveň pracovat.

„Ash… Vanderbilt je v Nashvillu,“ informovala jsem ji se smíchem.

„To je jedno. Tennessee nemůže být tak velké, ne?“ odpověděla. Znovu jsem se usmála a vášnivě ji políbila, byla jsem ráda, že jsme šly na soukromou pláž. Večer tam bylo prakticky prázdno a já ji něžně zatlačila na deku a umožnila svým rukám, aby prozkoumaly nyní známé území. Když jsme se políbily, tak mi vypnul mozek a byly jsme to ona a já, zbytek světa přestal existovat. Když jsme se políbily, nechystala jsem se ke konci srpna jet do Nashvillu. Obě dvě jsme zůstaly na pláži samy navždy. A tak to mělo být.

~

Pomyslela jsem si, že se Ashley mýlila. Tennessee mohlo být tak velké. A tak daleko. Podívala jsem se na fotku nás dvou, kterou jsem si s sebou vzala. Vypadaly jsme moc šťastně… moc zamilovaně. A byly jsme. Ale to bylo v minulosti. Věci se dějí, lidi se mění a život jde dál. Je to cyklus, do kterého jsme se narodily. Rychle jsem zavřela knihu a strčila jsem ji zpátky do knihovny, ale pořád jsem to mohla vidět. Vzala jsem další knihu a položila jsem ji na vrch alba. Tam, kde to bylo. Cítila jsem se emocionálně vyčerpaná, šla jsem do postele a přemýšlela jsem, proč jsem vytáhla tuhle starou záležitost. Bylo jednodušší nemyslet na to. Co mi neproběhlo hlavou, se nestalo, co se týká mě. Tohle mě dostalo přes vysokou školu a právnickou školu. Tohle mě dostane přes všechno ostatní.


3

V úterý jsem měla další schůzku s Aidenem. Přesvědčila jsem jednu ze sekretářek někoho jiného, aby mu zavolala, tvrdila jsem, že jsem moc stydlivá. Očividně to pochopila tak, že jsem do něj hodně zabouchnutá, myslím, že to bylo lepší, než kdyby kancelář znala pravdu. Nicméně, když nastalo úterý, tak jsem byla docela nervózní, vzhledem ke skutečnosti, že jsem od něj v sobotu večer utekla. Dveře mé kanceláře byly otevřené, když přišel a lehce zaklepal na dveře, aby mě upozornil na svůj příchod.

„Ahoj,“ pozdravila jsem ho, „zavřel bys za sebou dveře?“ Udělal, oč jsem ho požádala a posadil se na stejné místo, jako seděl předtím. Odložila jsem pero, se kterým jsem právě psala a udělala jsem si v křesle pohodlí. „Hele, Aidene. Než začneme, jen se chci, um… omluvit za sobotu. Nebylo správné takhle odejít.“

„Ne, já se omlouvám. Neměl jsem vytahovat minulost, víš? Měla jsi naprosté právo být naštvaná,“ přiznal.

„Myslím, že bychom měli zachovat věci na profesionální úrovni. Pro nás oba to bude mnohem jednodušší,“ pověděla jsem mu. On se na mě chvíli díval, jako by o něčem uvažoval, ale přikývl a na jeho tváří pohrával drobný úsměv.

Zbytek schůzky proběhl hladce a profesionálně. Nakonec jsem málem zapomněla na to, co se ten večer stalo. Na pátek jsme naplánovali probrat si podmínky agentury pro mimosoudní vyrovnání a zbytek dne jsem strávila procházením papírů a pomáháním Farberovi na dalším případu, na kterém pracoval. Celkově to byl poměrně typický den.

Domů jsem se dostala v šest, poměrně brzy na mé standardy a ihned jsem vzala Bennyho vodítko, abych ho vzala do nedalekého parku na procházku. Pořád zbývala dobrá hodina denního světla a já věděla, že se mu vycházka bude líbit. Jak jsme šli, tak jsem si vzpomněla, jak jsem ho poprvé vzala do parku pro psy, ještě když jsem byla na právnické škole. Kupodivu jsem byla vyděšená. Dlouhé hodiny studia dokázaly člověka vážně podráždit, a jelikož byl park pro psy přibližně 30 metrů od mého bytu, tak jsem neustále bojovala se štěkáním a křikem z parku. Dokonce jsem tam jednou šla, když jsem měla velmi špatné PMS (premenstruální syndrom) a následující den velký test a vyhubovala jsem majitele za to, že jsou tak neslušní. Zdáli se být dost zaskočení, ale ten večer snížili úroveň hluku. Netřeba tedy říkat, že jsem se docela obávala, že mi k tomu večeru něco řeknou, když jsem se poprvé ukázala s Bennym. A rozhodně ke mně zpočátku byli trochu nedůvěřiví, ale Benny si je získal a v tom parku udělal dobré jméno sobě i mně.

Park, do kterého jsem ho nyní vzala, byl trochu zklamání v porovnání s tím, kam jsme chodili v Connecticutu. Většinou tu nebyl víc než další pes nebo dva spolu s majitelem, který téměř vždy chatoval po telefonu, nebo obvykle vypadal ustaraně. Všichni v tomhle městě byli zaneprázdněni, nebo se to tak jevilo. Avšak dnes v parku byla nová tvář. Dívka, která vypadala, že je zhruba mého věku, házející tenisák svému černému labradorovi. Když jsme Benny a já vešli, tak její pes stočil pozornost k nám a okamžitě přiběhl očmuchat Bennymu zadek. Krátce jsem dumala o tom, co by se stalo, pokud bych přiběhla k osobě, kterou jsem nikdy předtím neviděla a začala bych přičichávat k jejímu zadku. Jak by reagovala? Dvěma slovy: soudní zákaz k přiblížení. Ale ti psi… jsou vždycky tak neomalení. Chvíli jsem sledovala jejich vzájemné jednání, než jsem uslyšela majitelku labradora se smát.

„Myslím, že někdo se nám zamiloval!“ řekla. Nemohla jsem si pomoci, ale smála jsem se, když jsem viděla, jak teď Benny divoce obskakuje druhého psa, kterému, jak se zdálo, to vůbec nevadilo.

„Vypadá to tak. Ale pokud je tohle zamilovanost, tak si myslím, že zahoří pro každého psa, kočku, nohu od postele a lidskou nohu, kterou kdy viděl,“ odpověděla jsem, hihňajíc se. Znovu se rozesmála a šla trochu blíž.

„Kolik mu je?“

„Přísahám, že už není pod zákonem!“ vtipkovala jsem a vyvolala jsem u ní další smích. „Vlastně si nejsem jistá. Našla jsem ho loni. Veterinář říkal, že mu je nejspíš kolem 3 nebo 4. A co tvůj?“

„Před dvěma týdny oslavil 6.“

„No, tak jí za mě popřej všechno nejlepší,“ řekla jsem.

„Vlastně je to kluk. Ale popřeju.“

„Chceš říct, že můj pes je homosexuál?“ žertovala jsem a předstírala jsem šok.

„Myslím, že ano!“ hihňala se. „Mimochodem jsem Carrie.“

„Spencer… těší mě,“ odpověděla jsem, když jsem jí potřásla rukou. „Tohle je poprvé, co jsi v tomhle parku?“

„Ach ano, právě jsem se před pár dny přestěhovala se svým snoubencem.“ Kruciš. Měla snoubence. Snažila jsem se nedat znát porážku ve svém obličeji.

„Aha… odkud?“

„Z Bostonu,“ pověděla mi. „Jsi rodačka?“

„Vlastně ne. Přestěhovala jsem se sem před šesti měsíci. Byla jsem na právnické škole v Connecticutu… ačkoliv moje rodina žije v L. A.“

„Bezva. Jo, takže jsme se právě nastěhovaly do téhle budovy támhle,“ řekla a ukázala na stejnou velkou stavbu, které jsem říkala domov. Jak zvláštní.

„Tam bydlím také,“ vykřikla jsem. „Byt 3D.“

„Vážně?“ Jsme ve 4A! To je tak šílené, že bydlíme na stejném patře.“

„Přesně tak, že?“ ohlédla jsem se po Bennym, který se podle všeho spokojil s rychlovkou s labradorem, jelikož právě chodil kolem, čenichal a zvedal nohu, ačkoliv nic nevycházelo. Začínala mi být zima, takže jsem se rozhodla, že se vrátím domů. Přivolala jsem ho a připravila se dát mu zpátky vodítko. „No, ráda jsem tě poznala. Jsem si jistá, že se ještě uvidíme.“

„Jo, rozhodně. Někdy by ses mohla zastavit! Možná vzít svého psa na trochu skotačení v kuchyni?“ navrhla a přiměla mě k smíchu.

„Jasně,“ odpověděla jsem zcela nezávazně. Byla milá a tak, ale byla zasnoubená. Vůbec nevypadala jako typ, který by podváděl. A já opravdu nehledala kamarádku. „Ahoj.“

--

„Čau tati,“ řekla jsem a změnila jsem pozici bezdrátového telefonu tak, aby mi při dlouhém rozhovoru vyhovoval. Čtvrteční večery jsme s mým otcem měli vyhrazené na rozhovory. Byla to tradice, kterou jsme udržovali od mého posledního roku na vysoké.

„Ahoj, Spence. Jak se máš?“

„Daří se mi dobře… a co tobě?“

„Skvěle, skvěle.“

„Minulý týden jsem ti něco neřekla, jen proto, že jsem si nebyla jistá, zda to nepadne, ale Farber mi dal vlastní případ,“ pověděla jsem mu.

„Vážně? To je úžasné! Jsem na tebe moc pyšný, zlato!“ odpověděl šťastně.

„Jo. Ačkoliv to není opravdu těžký případ. Tahle sportovní agentura žaluje jednoho ze svých bývalých zaměstnanců, protože porušil smlouvu a odešel s jednou z jejich hvězd. Mělo by to být docela snadné, víš?“

„Spence, nepodrývej svůj talent. Je ti 25 let a už jsi dostala svůj vlastní případ ve špičkové právnické firmě. To je moc velký úspěch, zlatíčko!“

„Myslím, že je,“ připustila jsem. „Jé, málem jsem zapomněla. Hádej, kdo je zástupcem té agentury, s níž pracuji?“

„Eh… hm… Michael Jordan?“ vtipkoval.

„Blízko. Aiden Dennison!“

„Aiden! Páni, to zní, že se mu také musí dobře dařit. To je docela zvláštní, že je tvým prvním klientem.“

„Vím. Ačkoliv si myslím, že to má své nevýhody.“

„Jak to?“ zeptal se.

„No, víš… jen to, že se známe a máme společnou minulost… je to těžké. Onehdy začal vytahovat minulost… Opravdu jsem nebyla v nostalgické náladě.“

„Aha,“ řekl po chvíli ticha. Od doby, co jsem odešla kvůli škole, jsme můj táta a já k sobě vždycky byli upřímní. Jediná věc, se kterou jsem nebyla upřímná, bylo, že jsem tady neměla moc přátel, a že právě teď jsem nebyla moc šťastná. Věděla jsem, že to cítí, ale nikdy jsme z toho neudělali téma diskuze. Jak bylo řečeno, o všem ostatním jsme se bavili na rovinu. Což je důvod, proč jsem nebyla další otázkou zcela vykolejená. „Takže… vytáhl Ashley?“

„Ano.“

„A jak se jí daří?“ zeptal se. Vždycky měl rád Ashley. To si pamatuji.

„Nevím. Prostě… prostě, eh, navrhnul, abych ji někdy zavolala.“

„Zavoláš?“

„Ne!“ zvolala jsem rozhořčeně.

„Pročpak?“

„To myslíš právě teď vážně?“

„Jo… proč ne?“

„Možná proto, že jsem s ní nemluvila asi 4 roky.“

„A? Proč to odkládat ještě déle?“ zeptal se. Nemohla jsem uvěřit, že mě na to ptal. Nemohla jsem uvěřit, že jsme vedli tento rozhovor!

„Odkládat to? Tati, už není součástí mého života! Odložit to zahrnuje, že mám v úmyslu to v budoucnu udělat. A to já nemám.“

„Víš, budu k tobě upřímný, Spence. Vždycky jsem si myslel, že ztratit s ní kontakt byla chyba. Bez ohledu na vše, co se událo, jste vy dvě v jádru byly nejlepší kamarádky.“ Znovu se mi, podruhé za méně než týden, zaplavily oči slzami.

„Já vím, tati. Já vím,“ řekla jsem přidušeně.

„Nemůžeš změnit minulost, nebo rozhodnutí, která jsi udělala. Ale určitě můžeš utvářet svou budoucnost.“ Přikývla jsem, i když to po telefonu nebyl schopný vidět. S mluvením jsem si nevěřila, tak jsem prostě neřekla nic. Co bych mohla říct?

Poté, co rozhovor skončil, jsem uvažovala, že znovu vytáhnu album, ale zarazila jsem se. Ashley se za uplynulý týden metaforicky vrátila do mého života, dvakrát, po hodně dlouhé době… ne zapomínání… ale potlačování. Doufala jsem, že to nebylo znamení, nebo tak něco, protože jsem neměla v plánu volat. Doufejme, že to byla jen náhoda a jakmile tenhle případ skončí a Aiden odejde, všechno se vrátí k normálu.


4

Naštěstí se věci během několika následujících týdnů vrátily do normálu. Všechno šlo s mým případem dobře a Aidenovi a mně se podařilo najít rovnováhu mezi pracováním a tím, být přáteli. Vlastně jsem s ním šla znovu na pár drinků, což bylo podruhé mnohem lepší.

Carrie a její snoubenec mi, pár dní, po seznámení se s ní, vhodily do schránky pozvánku na malý koktejlový večírek. Naštěstí jsem nemusela odpovědět, což znamenalo, že jsem nemusela jít. Nebyla ani v parku pro psy, takže jsem byla naprosto z obliga.

Opět se blížila neděle a já měla plány, že konečně zajdu k Aidenovi na oběd. Budova byla nádherná se svou předválečnou architekturou a kontrastním moderním nábytkem uvnitř. Setkal se se mnou ve vstupní hale, vedl mě nahoru a vzrušeně povídal o tom, jak na střeše během pár týdnů otevřou vyhřívaný bazén.

„Pamatuješ si na to, jak jsme všichni trávili víkend v Santa Barbaře, v tom šíleném hotelu?“ zeptal se. Nemohla jsem si pomoci a usmála jsem se. Dodnes to byl jeden z nejbláznivějších víkendů mého života.

„Samozřejmě. Nápad na školní exkurzi.“

„Kterou jsi vymyslela ty!“ připomněl mi. Plán byl, vytvořit falešné formuláře souhlasu s exkurzí na 'mořskou biologii'. Tímhle způsobem jsme dokonce mohli získat od našich rodičů peníze na hotel. A všichni rodiče tomu naprosto naletěli.

„Rozhodně jeden z mých zářivých momentů,“ ušklíbla jsem se.

„Ne… řekl bych, že tvůj zářivý moment byl, když jsi byla nahá a opilá ve vířivce…“

„Sklapni!“ řekla jsem se smíchem. „Bože, ten večer jsem byla děsně opilá.“

„Jo, to jsi byla. Ale řekněme, že jsi na tom výletě naplnila mnoho chlapeckých fantazií,“ ušklíbnul se.

„Cože?!“

„Zapomeň na to.“ Věděla jsem, o čem mluvil. Byla jsem opilá a nahá ve vířivce a Ashley seděla hned vedle mě. Nemyslím, že to musím rozvádět. Neřekla jsem nic dalšího, když mi věnoval prohlídku svého bytu. Ani slovo. Proč jsem se takhle chovala?

„Co se děje, Spencer?“ zeptal se Aiden.

„Co? Ach, nic.“

„Jsi si jistá?“

„…jo, jsem v pohodě,“ odvětila jsem. Věnoval mi pohled, který naznačoval, že to nezbaštil.

„Vím, že tímhle asi… překročím hranice… ale jak to, že jsi napjatá pokaždé, když se o ní zmíním?“

„O kom?“ zeptala jsem předstírajíc nevinnost.

„Ashley.“

„Nejsem… napjatá.“

„Ano, jsi. Právě teď jsi,“ poznamenal.

„To je fuk.“ V těchto dnech jsem právě učebnicový příklad dospělosti…

„No tak, Spence. Byli jsme přátelé příliš dlouho, než abys to jen tak odbyla. Mluv se mnou,“ trval na svém.

„O čem chceš, abych mluvila?“

„O Ashley.“ Myslím, že jsem znovu strnula, protože mě právě konfrontoval. „Vidíš, o tomhle mluvím!“

Aiden měl pravdu. Proč jsem ji nechala dostat se mi takhle pod kůži? Už nebyla součástí mého života. Nebylo třeba, abych vyšilovala pokaždé, když bylo zmíněno její jméno.

„Omlouvám se.“

„Neomlouvej,“ řekl. V tu chvíli zazvonil jeho telefon a on ho zvednul potom, co se podíval na jméno volajícího. „Ahoj… jo… právě teď obědvám se Spencer… jo... uh huh… vím, nemůžu se dočkat… jo-o… dobře, taky tě miluju. Pa.“

„Michelle?“

„Jo. Příští týden přijede na návštěvu. Měla by ses s ní setkat,“ navrhnul.

„Jo, rozhodně,“ nastalo trapné ticho a já se napila vody.

„Pořád s ní mluvím, víš? Pořád je jednou z mých nejlepších kamarádek.“ Věděla jsem, že tentokrát nemá na mysli Michelle.

„Jak… um… se jí vede?“

„Dobře. Právě teď je producentkou… pro starou firmu jejího táty. Myslím, že to pro ni bylo dobré. Věci byly dost drsné po selhání jejího druhého alba, víš?“ Ne, nevěděla jsem. Pamatovala jsem si, že byla nějakou dobu, kolem mého posledního roku na vejšce, dost slavná. Byla na obálkách všech časopisů a plakáty, které inzerovali její CD, byly roztroušené po celém Nashvillu. Ale pak jsem se začala intenzivněji soustředit na školu a přestala jsem věnovat pozornost drbům o slavných, i kdyby to mělo co dočinění s mou ex-přítelkyní.

„Co se stalo?“

„No… víš… hodně drog. Na chvíli měla dost deprese. Ale teď je v pohodě.“ Cítila jsem bolest, kterou jsem delší dobu necítila, známé působení na mé city. Bolelo slyšet tohle všechno. Měla jsem pocit, jako bych tam z nějakého důvodu měla být. Ne Aiden. Ale já jsem nechtěla ukázat, že mě to ovlivňuje.

„Aha.“

„Jo. Hodně se na tebe tehdy ptala. Ale ty a já jsme nebyli moc v kontaktu, takže jsem jí neměl moc co říct.“ Náhle jsem se cítila stísněně, jako by se mě chystaly sevřít zdi. Myslela jsem, že se zblázním.

„Potřebuju na vzduch,“ oznámila jsem. Rychle jsem vstala a zamířila k balkónu, aniž bych tušila, že jde Aiden za mnou. Posadila jsem se na židli, abych se uklidnila a on si sednul hned vedle mě. S tím, že tam seděl, mi i venku přišlo přeplněno. Neměla jsem to srdce požádat ho, aby odešel. Tak jsme tam jen oba mlčky chvíli seděli a hloubali nad nezodpovězenými otázkami, které jsme oba nevyhnutelně měli.

„Nebyla to tvoje vina,“ řekl. „Chci říct, s těmi všemi drogami a věcmi. Byla to její kariéra… nebo… její nedostatek.“

„Vím,“ odpověděla jsem rychle a poněkud nazlobeně. Nedošlo mu, že se o tom vážně nechci bavit?

„Pořád ji miluješ?“

„Ne!“ vyštěkla jsem. „Aidene, přestaň, jasný? Jsi naprosto směšný.“

„Promiň. Já jen… myslel jsem-“

„Vím, že způsob, jakým reaguji, když o ní slyším, je divný. Ale způsob, jakým jsme věci nechaly… byly stále nedořešené. Nevyřešené konflikty. A to se mi nelíbí.“

„To je další důvod, abys s ní navázala kontakt!“ zvolal. Zavrtěla jsem hlavou. To se prostě nestane. Po zbytek času s Aidenem, což trvalo dalších 15 minut, jsem na téma Ashley mlčela. Nemohla jsem se dočkat, až odtamtud vypadnu.

--

Bohužel jsem Aidena musela znovu vidět už za pět dní, abychom dohodly podmínky možného mimosoudního vyrovnání. Po celou dobu jsme udržovali konverzaci na pracovní úrovni… do úplného konce.

„Fajn, takže víš, že dneska přijede Michelle?“

„Jo.“

„Proč s námi zítra nezajdeš na skleničku?“

„Um… jsi si jistý, že nechcete… však víš, jako, být na chvíli sami?“ zeptala jsem se.

„Jo, to bude v pohodě. Zůstane celý víkend. Má dovolenou.“

„Dobrá. Zítra mi zavolej,“ pověděla jsem mu. Souhlasil, že tak učiní, a pak opustil kancelář, aby vyzvednul svou přítelkyni na letišti.

Zůstala jsem v kanceláři až do 18.30, a pak jsem si uvědomila, že mě Benny zabije, až dorazím domů. Dobře, ne skutečně. Ve skutečnosti byl moc sladký, jakmile začal někomu důvěřovat. Přesto jsem pádila domů a vzala ho na rychlou procházku. Jak jsme šli zpátky do naší budovy, tak vycházela známá tvář.

„Ahoj! Spencer!“ pozdravila mě.

„Ahoj, Carrie. Jak se máš?“ zeptala jsem se zdvořile.

„Dobře a ty?“

„Já taky.“

„Chyběla jsi nám na našem malém večírku,“ řekla. Skvělý. To co jsem právě teď potřebovala.

„Jé, jo, za to se omlouvám. Měla jsem nějaké plány, které jsem nemohla zrušit.“

„S Bennym?“ zeptala se. Nebyla jsem si jistá, kam tím míří. „Já… viděla jsem tě v parku pro psy. Ze svého okna.“ Co jsem měla říct?

„Já se… omlouvám,“ rychle jsem se protáhla kolem ní a zamířila k výtahu.

„Hej, počkej. Nechtěla jsem… na tebe takhle zaútočit. Abych řekla pravdu, jen jsem trochu zahořklá, páč lidi, co přišli, byli všichni kolem čtyřicítky a padesátky… a naprosto nudní,“ řekla s úsměvem a očividně se snažila odlehčit situaci. Přestala jsem se snažit utéci, takže hádám, že byste mohli říct, že to fungovalo.

„Přišla Mendel?“

„Ehm, jo… ta žena strávila celou dobu používáním svého prstu, aby se pokusila zjistit, zda je na stole prach!“ podotkla. Náhle mě Benny přitáhnul blíž, takže zase mohl očichávat zadek jejího psa. „Vypadá to, že chce jít s námi.“ Chvilku jsem zaváhala, ale pak jsem se usmála a šla jsem s ní ven. Byla na ke mně příliš milá, než abych byla taková bezcitná mrcha.

„A co Wilsonovi?“

„No… to jsou ti, co smrdí jako naftalín?“

„Jo! Paní Wilsonová používá tak 50 let starý prací prášek, co, přísahám, že na něm celém roste plíseň. Viděla jsem to jednou, když jsem šla dolů, protože se mi rozbila pračka. Bylo to nechutné!“

Snadno jsme si povídaly, zatímco jsme byly v parku a na cestě zpět do budovy. Carrie byla jedna z nejmilejších, nejpřátelštějších lidí, se kterými jsem se tady zatím setkala. Fajn, tak byla jediná, se kterou jsem se potkala. Ale jsem si jistá, že kdyby byl větší rezervoár, tak by vyčnívala. Naši psi spolu taky velice dobře vycházeli. Celou procházku nazpět po sobě skákali, honili se tak daleko, jak jim umožňovala vodítka.

„Měly bychom z toho udělat tradici, víš? Mám na mysli, brát naše psy do parku.“

„Jo, rozhodně,“ odpověděla jsem.

„Bezva, co třeba… ve všední dny v sedm?“ zeptala se.

„Jo, to zní dobře. Tak se tedy uvidíme v pondělí!“

„Bezva. Ahoj, Spencer!“

Když jsme se vrátili, Benny a já, zpět do našeho bytu, tak spěchal, aby se napil vody, ale pak se vrátil a začal mi vydatně olizovat ruce.

„Hádám, že ses dneska bavil, co, Bene?“ bylo to skoro, jako by se v odpověď usmíval. Smála jsem se, zamířila jsem do sprchy a usmívala jsem se víc, než roky předtím.


5

Následující den jsem většinu dopoledne a odpoledne lenošila v teplákách a dělila jsem pozornost mezi noviny, papírování a Sex ve městě, ten seriál získal zcela nový význam, jakmile jsem se přestěhovala do New Yorku. Ráda bych večer strávila tak, jak jsem trávila zbytek dne, ale zavolal mi Aiden a pověděl mi, abych se s ním a jeho přítelkyní setkala v baru ve 21 hodin. Pomyslela jsem na vycouvání, ale pak jsem se rozhodla, že chci vědět, jak Aidenova holka vypadá… částečně proto, že se ukázalo, že většina holek, se kterými Aiden randil, jsou lesby. Na to bych nezapomínala. Dneska večer jsem se rozhodla naparádit, jen pro případ.

Do baru jsem se dostala ve 21.05 a okamžitě jsem spatřila Aidena sedět u stolu a hýčkat si pití. Byl sám, což jsem si pomyslela, že je zvláštní.

„Ahoj, Aidene.“

„Spencer!“ pozdravil mě.

„Kde je Michelle?“ zeptala jsem se.

„Jé, právě venku telefonuje. Hned bude zpátky. Posaď se a objednej si pití.“ Sedla jsem si a čekala jsem, až k nám přijde servírka. O chvíli později přišla ke stolu blondýna. Aiden se na ni usmál a ona se posadila přímo vedle něho.

„Spence, tohle je Michelle. Michelle, Spencer,“ představil nás. Potřásla jsem si s její rukou.

„Ráda tě poznávám,“ řekla jsem.

„Já tebe taky! Hodně jsem toho o tobě slyšela!“

„Nic špatného, doufám.“

„Samozřejmě, že ne,“ odpověděla a usmívala se na mě až trochu moc sladce. Když přišel číšník, tak jsem si objednala tvrdý alkohol, připravujíc se na rušný večer. My tři jsme si chvíli povídali a já si nemohla pomoci, ale všimla jsem si, že na mě Michelle zírala. A ne způsobem, kterým bych chtěla, aby na mě zírala. Bylo to jeden z těch, jako by něčemu nerozuměla a snažila se na to přijít… o mě, myslím. Bylo to trochu zneklidňující. V jednu chvíli se Aiden omluvil, že jde na záchod. V duši jsem ho proklínala za to, že odešel a nechal mě s ní.

„Takže ty jsi ta slavná Spencer, o které pořád slýchám,“ řekla. Cože? Bylo trochu divné myslet si, že by s ní Aiden o mě tolik mluvil. Doufám, že si nemyslí, že jí zahýbá za zády…

„Ehm… jo.“ Ušklíbla se, a pak si usrkla ze svého pití. Nemohla jsem si pomoci, ale přála jsem si, aby do něho někomu spadlo projímadlo. Možná bych ho měla nosit s sebou.

„No, měla pravdu. Vážně jsi pěkná.“

„Ehm, díky, myslím?“ odpověděla jsem. Skvělý, začíná mě svádět po tom, co na mě celý večer divně kouká. Okamžik. Něco nebylo v pořádku. „Počkat, ona?“

„Jo. Jak jinak. Chci říct, no tak, Aiden není tak hloupý, aby mi tohle řekl.“

„Kdo?“

„Aiden… víš… vysoký, tmavovlasý, pohledný…“

„Ne, myslím, kdo je 'ona'?“

„Ashley. Samozřejmě,“ odpověděla. Cože?! Myslím, že pohled, který jsem jí věnovala, ji trochu vyděsil. „Počkej… Aiden ti to neřekl?“

„Myslím, že ne!“ odpověděla jsem hořce.

„Já ho zabiju,“ zamumlala a znechuceně zatřásla hlavou. Očividně zapomněla, že by mě měla zasvětit.

„Co mi měl říct?“ zeptala jsem se.

„Jo… no, Ashley je moje nejlepší kamarádka. V prvé řadě to ona mě seznámila s Aidenem,“ informovala mě. Otevřela jsem ústa, a pak je znovu zavřela. Nemohla jsem tomu uvěřit. Nemohla jsem uvěřit, že to přede mnou tajil. „Jsi v pohodě?“

„Co? Ach, jo. Jsem v pohodě. Jen trochu překvapená,“ odvětila jsem.

„Jo, to se vsadím. Pověděla jsem Aidenovi, aby ti to řekl, než přijdu. Očividně ti to neřekl. Myslím, že tohle je poněkud trapné. Myslím, že kromě Aidena a Ash o tobě vím nejspíš víc, než tvoji vlastní rodiče,“ žertovala. Nevěděla jsem, jak pojmout tolik informací. Nebyla jsem si jistá, zda se mi líbí, že se o mně mluví, nebo ne. Myslím, že to všechno záviselo na tom, co o mně říkali. Zkontrolovala jsem si hodinky. Jak mohlo být jen 21.30?

„Takže… ehm… slyšela jsem, ehm, že se Ashley daří dobře?“ řekla jsem. Říkala jsem si, že bych neměla ukázat žádné váhání při bavení se o Ashley s jednou z jejích blízkých kamarádek. Věděla jsem, že Aiden by Ashley nikdy neřekl, jak jsem jednala, když jsem zaslechla její jméno, ale nemohla jsem říct totéž o Michelle. Čím víc jsem vypadala v pohodě, tím lépe.

„Jo, to vede. Dělá teď víc věcí 'v zákulisí', ale líbí se jí to.“

„Zvláštní,“ uvažovala jsem.

„Jo, já vím,“ odvětila Michelle se smíchem. „Ale bylo to pro ni opravdu dobré.“ Úplně náhle jsem cítila, jak mnou projel příval hněvu. 'Ashley je moje nejlepší kamarádka.' Na chvilku jsem se vrátila do dnů, kdy jsme my dvě byly spolu. Kdo byla ta holka a proč se chovala tak, jako by moc dobře Ashley znala? Jak se tahle cizinka opovážila tvrdit, že ví, co je pro Ashley nejlepší? Nezná Ashley tak jako já. Jak jsem ji znala. Znala. Minulý čas. To slovo mě usadilo a vrátilo mě do přítomnosti. 'Ashley je moje nejlepší kamarádka.' Musela jsem odejít. Vystřelila jsem od stolu, zamumlala jsem něco o tom, že jdu na toalety a zmizela jsem. Když jsem odcházela, tak jsem krátce slyšela, jak ječí na Aidena, ale zvuk zeslábnul, když jsem se dostala dál od stolu. Vyšla jsem ven a dřepla jsem si, cihly budovy se mi přitiskly na záda. Venku bylo pár dalších náhodných lidí, většina z nich kuřáci, kteří si vevnitř nemohli zapálit. Tohle je New York, jen račte. Zabořila jsem si tvář do dlaní, ne si zcela jistá, proč jsem tady venku. Měla jsem pocit, jako bych ztrácela rovnováhu. Moje mysl mě vzala zpět k tomu, co si pořád pamatuji jako jeden z nejhorších dní mého života.

~

Konečně nastaly jarní prázdniny a já byla moc šťastná, že jsem zpátky v L. A. Spousta dalších děcek jelo na prázdniny do Cancúnu, nebo na Havaj, nebo na jiné nóbl otřepané místo, ale já byla nadšená, že jsem zpátky doma. Samozřejmě kvůli Ashley. Ale tenhle výlet měl další význam. Posledních 7 měsíců, s výjimkou díkůvzdání a času Vánoc, kdy jsem byla doma, to byly nejhorší měsíce, které jsem kdy prožila. Neměla jsem ráda Vanderbilt. Všechny děti byly bohaté, náročné a falešné. Neměla jsem ráda Nashville. Nebylo co dělat, jen se opít a chovat se hloupě. Ze všeho nejvíc jsem byla nerada bez Ashley. Cítila jsem se neúplná. Tesknila jsem po domově. Měla jsem pocit, jako bych cestou z L. A. opustila nejdůležitější věc a věděla jsem, že ano. Takže jsem se chystala říct mámě, že mám v plánu, až tenhle rok skončí, přestoupit na UCLA. Ale nejprve jsem to osobně chtěla povědět Ashley. Doslova jsem explodovala, když jsem s ní po telefonu plánovala, že se s ní sejdu, obzvláště když zněla z nějakého důvodu smutně. Nemohla jsem se dočkat, až ji rozveselím.

Málem jsem vyběhla ven, když jsem zaslechla zabouchnout dveře od auta, ale zarazila jsem se. Chtěla jsem se chovat klidně, i když jsme se Ashley a já neviděly celé dva měsíce. Naštěstí oba moji rodiče toho dne byli v práci a mí bratři neměli týden prázdnin ve stejnou dobu jako já, takže jsme mohly být samy.

Zazvonil zvonek u dveří a já je s bušícím srdcem otevřela. A tam byla ona. Vypadala úžasně jako vždycky a já jsem si nemohla pomoci od usmívání se od ucha k uchu.

„Ahoj,“ řekla jsem náhle opravdu plaše. Na její tváři se také objevil drobný úsměv a ona přistoupila. Objala jsem ji, zabořila jsem tvář do jejího krku a radovala jsem se ze známé vůně, kterou byla Ashley. Na chvíli jsme tak zůstaly, dokud jsme se nakonec neoddělily.

„Chyběla jsi mi,“ pověděla jsem jí tiše, když jsem vzala do dlaně její tvář.

„Ty mně taky,“ odpověděla. Naklonila jsem se, políbila ji a poprvé po tak dlouhé době jsem cítila úžas jejích rtů. Chvíli jsme se líbaly, ale nikdy by to nebylo dost dlouho.

Vzala jsem její ruku do své a obě jsme šly ke gauči, abychom se posadily. Byla neobvykle tichá, což mě tak trochu překvapilo. Naposled, když jsem ji viděla po tak dlouhé době, byla nadšená. Možná byla jen unavená.

„Takže…“ začala jsem.

„Jak jde škola?“

„V pohodě,“ odvětila jsem a trochu jsem upravila pravdu. Nechtěla jsem, abych schytala staré 'já ti to říkala', o kterém jsem věděla, že by se ho Ashley nezdržela. „Jak ti jde hudba?“

„Vlastně opravdu dobře. Brzy pojedu na turné,“ pověděla mi. „Nejsem hlavním tahákem… jen dělám předskokana kamarádovi mýho táty, kterému se líbí pár mých písní.“

„Ash, to je úžasné! Kdy jedeš?“

„Za dva týdny,“ řekla.

„Proč jsi mi to předtím neřekla?“ zeptala jsem se. Nebylo to tak, že bychom spolu nemluvily, zatímco jsem byla pryč.

„Nevím… myslím, že mi to jen… vypadlo z hlavy?“

„Nějaké termíny v Nashvillu?“

„Nevím,“ odpověděla bezvýrazně, jako by jí bylo tohle téma lhostejné. Něco bylo špatně. Ticho, ve kterém jsme seděly, bylo nepříjemné. Nikdy nebývalo nepříjemné.

„Dobře…“

„Co?“ zeptala se.

„Nic,“ řekla jsem. „Bože, proč je tohle tak nepříjemné?“ Nic neodpověděla, jen se dívala dolů a kroutila si s lemem svého trička. „Haló?“ teď vzhlédla a v očích měla slzy. To nebylo dobré znamení. „Co se děje, Ash?“ znovu sklopila zrak, ale tentokrát promluvila.

„Tohle… tohle nefunguje,“ řekla.

„O čem to mluvíš?“

„Myslela jsem, že to dokážeme… tuhle věc na dálku. Myslela jsem, že to zvládnu. Ale nedokážu to,“ pověděla mi.

„Hele, vím, že to bylo těžké, ale Ash-“

„Ne, prosím. Jen mě nech mluvit,“ přerušila mě a její hlas se zlomil, jak se jí oči naplnily slzami. „Hrozně moc tě miluju, Spencer. Ale nejsme k sobě čestné. Nezvládám čas, když jsi pryč a nemůžu vystát, že tě najednou nemůžu vidět měsíce. A ty… ty jsi teď na vysoké. Měla bys poznávat nové lidi a měla bys zjistit, kdo jsi, nebo cokoliv a vím, že tě od toho všeho držím. Chci s tebou být, Spencer, ale právě teď se mnou být nemůžeš.“

Doslova jsem byla omráčená tichem. Nedokázala jsem nic říct. Nedokázala jsem se ani pohnout. Jen jsem tam seděla s otevřenou pusou a ztěžka jsem dýchala, když jsem ji sledovala. Nic dalšího neřekla, jen si otřela slzy, které jí stékaly po tvářích. Na milisekundu se na mě podívala, ale předpokládám, že neunesla výraz v mé tváři. Tak vstala a projela si rukama skrze své hnědé kadeře. „Omlouvám se, Spencer,“ a s tím byla pryč.

~

Byla jsem vytržena ze svého snění, nebo noční můry, zvukem kroků blížících se ke mně. Jeden ze zmíněných kuřáků vytáhnul svou krabičku Camelek.

„Vypadáš, jako by sis dala cigaretu,“ řekl a jednu mi nabídnul. Nekouřila jsem, ale právě teď se zdál na jednu dobrý čas, tak jsem si ji vzala.

„Díky,“ odpověděla jsem a podržela jsem ji, aby ji zapálil, což udělal.

„Špatný večer?“ zeptal se.

„Něco takového,“ usmál se a típnul cigaretu o botu.

„Doufám, že se zlepší,“ pověděl mi, když se vracel dovnitř. V odpověď jsem se usmála, byla jsem ráda, že se nepokusil zeptat se mě, zda bych si s ním nevyšla a potáhla si z cigarety a snažila se zadržet rozkašlání se jako idiot, jak jsem to udělala. Po nějaké chvíli se otevřely dveře a ven vyšla Michelle. Skvělé , pomyslela jsem si. Přesně to, co jsem právě teď potřebovala.

„Tohle je místo, kam se chodí na záchod,“ poznamenala sarkasticky, když si k sobě víc přitáhla svetr. Neodpověděla jsem, jen jsem si znovu popotáhla. „Ashley by si hodila mašli, kdyby zjistila, že kouříš.“

„Cože?“ fajn, měla mou pozornost.

„Kdykoliv o tobě mluví, pořád tě vychvaluje. Jako bys byla nevinný andělský člověk. No, slečna Nevinná právě teď dost silně tahá z cigarety,“ proč o mně Ashley pořád se svými kamarády mluvila? Nechápala jsem to.

„Nekouřím,“ řekla jsem.

„Samozřejmě, že ne,“ odvětila. Neměla jsem náladu dál se hádat. „Jé, Aiden chtěl, abych ti pověděla, že se s tebou sejde v pondělí v kanceláři.“

„On odešel?“

„Jo. Včera jsme měli rušnou noc… myslím, že nedokáže udržet krok,“ ušklíbla se. Fuj. Až moc informací.

„Takže tě jen tak nechal s úplně cizí osobou?“

„Nejsi úplně cizí.“

„Promiň mi,“ odpověděla jsem sarkasticky, „chci říct s osobou, kterou znáš deset minut.“

„Ale tak to není.“

„Není?“

„Ne. Myslím, že mám pocit, jako bych tě už znala,“ pověděla mi.

„Takže Aiden nechal s úplně cizí osobou mě.“ Rozesmála se a zjevně nezachytila fakt, že jsem právě teď nebyla zrovna nadšená.

„Nemáš mě ráda, chápu.“

„To není pravda. Jen mám najednou pocit, jako by se moje minulost stávala přítomností. A je toho moc… a je to děsivé. Tak to neber osobně,“ pověděla jsem jí. Po pravdě jsem jí začínala mít docela ráda, ale to bych jí nikdy neřekla.

„Rozumím,“ odpověděla.

„Proč o mně Ashley pořád mluví?“ vyhrkla jsem neschopna držet to déle.

„Proč? Nevím. Ale chci říct, že to není tak, že hodiny sedí a neustále o tobě mluví… bez urážky. Je to náhodné… spontánní. Jako třeba, že někam jdeme a ona řekne, 'Jednou jsme tu Spencer a já byly a… ' bla, bla, bla, víš?“ blábolila. „Možná, protože jí chybíš? Nemůžu za ni mluvit. Ale vždycky to znělo, jako bys pro ni byla hodně důležitá.“

„Co ti řekla? O nás?“

„Hodně. Většinou se to týká toho, jak jste spolu byly šťastné. O rozchodu až tak moc nemluví. Vím, že jsi šla na vysokou do Texasu, nebo tak a snažily jste se, aby to fungovalo, ale nezvládly jste to. A pak jste ztratily kontakt,“ vzdychla jsem a opřela jsem si hlavu vzad. Uvědomila jsem si, že toho na jeden večer bylo dost. Byla jsem hotová.

„Do Tennessee.“

„Co?“

„Šla jsem na vysokou do Tennessee,“ řekla jsem. Odhodila jsem cigaretu, která se blížila tomu, že mi spálí prsty. Vstala jsem a začala odcházet.

„Počkej!“ zvolala. Zastavila jsem se a otočila jsem se, čekajíc na to, až něco řekne. „Chtěla bys, um… s ní mluvit?“

„Cože?“

„No, pokud jí řeknu, že jsem se s tebou setkala, tak vím, že bude chtít, abych ji s tebou spojila,“ řekla a mluvila tak rychle, že jsem téměř nedokázala rozumět tomu, co říká. „Ale nemusím jí to říkat. Můžu si to nechat jako tajemství,“ na chvíli jsem o tom uvažovala, a pak jsem se rozhodla pro to, co bylo zřejmé.

„Ne, raději nic neříkej,“ pověděla jsem jí. Znovu jsem se vydala pryč.

„Počkej!“ zvolala poněkud zoufale.

„Co?!“ zeptala jsem se vztekle.

„Lhala jsem. Neumím udržet tajemství. Vůbec. A vím, že ona s tebou opravdu, opravdu chce mluvit. Když jí povím, že ty nechceš… no… nevím, co udělá. Ale znáš Ashley a ona je náchylná dělat drastické věci,“ to jsem nemohla popřít. A raději bych s ní měla mluvit, než zjistit, že udělala nějakou hloupost a ublížila si… nebo hůř. Zachvěla jsem se, snažila jsem se ze sebe setřást ten pocit.

„Aiden na mě má číslo,“ řekla jsem. Začala jsem odcházet, ten večer potřetí.

„Počkej!“

„Musíš si ze mě dělat legraci!“ řekla jsem rozhořčeně. „Co?“ Na její tváři se rozhostil nevinný, ale ďábelský úsměv.

„Mohla bys mi přivolat taxi?“


6

V neděli jsem byla naprosto samotářská, až na to, že jsem musela vzít Bennyho třikrát ven, aby se vyvenčil. Po citové stránce jsem byla vyčerpaná a většinu dne jsem strávila útěchou v problémech Carrie Bradshawové (pozn. jedna z hlavních postav seriálu Sex ve městě). Měla jsem pocit, jako by se mě to mohlo týkat. No, ne tak úplně. Neměla jsem milostné problémy. Měla jsem jen… problémy. Hodně, hodně problémů.

Také jsem se rozhodla ve slabé chvíli vypnout telefon, jakmile jsem se vrátila z baru. Byla jsem vyděšená, že mi bude volat Ashley. Naprosto vyděšená. Zatracený Aiden a jeho proklatá přítelkyně. Všechno bylo mnohem jednodušší, než se mi vrátil do života. Dokonce jsem přemýšlela o tom, že ten případ dám jednomu z dalších právníků, ale na to byla hrdost na mou práci moc velká.

V rozmaru jsem znovu vytáhla album. Hleděla jsem na první stránku celé tři vteřiny, než jsem ho zabouchla a odložila. Co jsem si proboha myslela?

--

Zdálo se, že pondělí začalo dříve, než mělo. Dnes jsem se netěšila na práci. Ne, dovolte mi to přeformulovat. Netěšila jsem se na to, že dneska v práci uvidím Aidena. Byla jsem si jistá, že vyvstanou otázky a nevěděla jsem, jak na ně odpovím. A čekala jsem ho až kolem čtvrté, takže jsem měla celý den na vyšilování. Což jsem dělala. Naprosto a důkladně.

Ve 4.02 se přiloudal a usmíval se, jako by se nic nestalo. Překvapivě jsme normálně pracovali. Ale samozřejmě, jakmile jsem mu pověděla, že jsme pro dnešek skončili, tak to nadhodil.

„Takže… sobota byla docela zajímavá,“ řekl.

„Tak by se to dalo nazvat.“

„Michelle tě má ráda. Řekla, že jsi byla a cituji, 'smělá'.“ Musela jsem se tomu trochu zasmát.

„Je… milá.“

„Myslíš to tak, nebo to říkáš jen ze zdvořilosti?“ zeptal se.

„Myslím to tak,“ pověděla jsem mu. „Je jen… hodně troufalá.“

„Vím, co tím myslíš,“ uchechtnul se. „No, myslím, že se uvidíme později. Možná bychom se mohli znovu sejít, než odjede.“

„Jo, možná.“ To ani náhodou…

„Ahoj, Spencer.“ Natáhl se po klice, ale něco ve mně mu ještě nedovolilo odejít.

„Aidene, počkej,“ řekla jsem a vytáhla jsem Michelle. „Um… zavolala jí Michelle?“ Lstivě se usmál, vrátil se a posadil se zpět do svého křesla.

„Jak moc chceš znát tuhle informaci?“

„Aidene-“

„Ne, Spencer. Pověz mi to,“ naléhal. Já jsem si povzdechla a obrátila oči v sloup.

„Hodně moc,“ snažila jsem se, aby to vypadalo, jako že lžu, ale v mém srdci jsem věděla, že nelžu.

„A je to tu. To je to, co rád slyším,“ ušklíbnul se. „Michelle byla včera s Ashley na telefonu asi 45 minut. Celou dobu jsem skutečně neposlouchal, ale řekl bych, že tak zhruba 30 minut z těch 45 mělo co dočinění s tebou. A taky…. Ne, zapomeň na to.“ Znovu se ušklíbnul. Byla jsem připravená po něm skočit.

„No tak, Aidene. Prostě to řekni.“

„Dobrá, dobrá. No, ke konci hovoru přišla Michelle a požádala mě o můj telefon. Když mi ho, o pár minut později, hodila zpátky, bylo na obrazovce zvýrazněné tvoje jméno.“

„Skvělý,“ zamumlala jsem. Byla jsem naprosto rozpolcená mezi vzrušením a děsem… a směsí obou, co jsem nedokázala zcela rozlišit.

„Přeber si to, jak chceš. Ale víc pro tebe nemám. Jindy, Spencer,“ řekl Aiden.

Zbytek odpoledne byl naprosto rozmazaný a v 19 hodin jsem se ocitla na procházce do parku pro psy ve vleku s Bennym. Nebo spíše mě do parku pro psy vedl Benny a já byla vláčena. Když jsem tam dorazila, Carrie už tam byla.

„Ahoj!“ pozdravila mě.

„Ahoj, čekala jsi dlouho?“

„Ne, jen pár minut. Neboj,“ odpověděla s úsměvem. „Bavila ses o víkendu?“

„Zábava není přesně to slovo, které bych použila. Ale bylo to rozhodně… zajímavé. A co ty?“

„Vlastně to byla opravdu zábava. Já a Chris, to je můj snoubenec, jsme šli nakupovat do Village. Je to tam moc bezva. Všichni jsou tak styloví,“ řekla.

„Jó, vím,“ odpověděla jsem. Zatím jsem byla v Greenwich Village jen jednou, a to jen proto, že jsem se jeden z mých prvních večerů ve městě ztratila cestou z práce domů. Byla tma a téměř všechno bylo zavřené. Samozřejmě kromě Starbucks. Takže jsem si pomyslela, že jí v tom budu věřit.

„Jak dlouho máš Rexe?“ zeptala jsem se, abych změnila téma.

„Téměř 6 let. Dostala jsem ho, když byl ještě štěně.“

„Á, to je tak roztomilé!“

„Jo, byl rozkošný. Přinesu nějaké fotky, jestli chceš.“

„Jo, rozhodně,“ poznamenala jsem.

„Jak jsi dostala Bennyho?“

„No, našla jsem ho před činžákem tehdy v Connecticutu. Byl raněný, tak jsem ho vzala k veterináři. Chtěli ho utratit, protože neměl majitele a nechtěli utrácet prostředky na to, aby se ho pokusili vyléčit. Věděla jsem, že bych si nikdy nebyla schopna odpustit, kdybych jim to dovolila… taky jsem měla pocit, že jsem s ním spojená, jelikož jsem ho v prvé řadě vzala k veterináři. Tak jsem se ho ujala,“ řekla jsem.

„To je tak dojemný příběh!“ odvětila.

„Jo. Je skvělý.“

„Um, jo, vážně je… něčím zvláštní,“ řekla a potlačovala smích. Ohlédla jsem k místu, kde byl Benny. Energicky obskakoval pařez.

“Hej, to mluvíš o mém psovi!” řekla jsem, když jsem se snažila nesmát. Nešlo to. Přišlo mi to hrozně legrační. „Drahoušek, co?“

„Naprosto,“ hihňala se. Stály jsme v příjemném tichu a sledovaly, jak si naši psi hrají. Být s Carrie bylo v podstatě naprosto opačné ve srovnání s Aidenem nebo Michelle. Carrie a já jsme o sobě v podstatě nic nevěděly a neměly žádné jiné vazby než ty, které si vytvořili naši psi. Neexistovaly žádný soudy, žádné zpochybňování motivů a rozhodně žádná diskuze o čemkoliv vážném. Rozhodně opak Aidena a Michelle. Zbytek našeho času v parku byl rovněž uvolňující a já byla téměř smutná, že se vracím domů, zpátky do skutečného světa. Těšila jsem se na zítřek, to bylo jisté.

Po mastné, ale chutné večeři - číně, kterou jsem si objednala domů, mi začal vyzvánět telefon. Zkontrolovala jsem jméno volajícího a byl to neznámý volající, ale nepochybně měl losangeleskou předvolbu. Chvíli jsem na něj civěla, a pak jsem vypnula vyzváněcí tón a telefon schovala pod polštář na gauči. Sejde z očí, sejde z mysli, ne? Špatně.

Pár minut jsem přecházela po podlaze bytu, čekajíc na známý zvuk, aby mi řekl, že mám vzkaz v hlasové schránce. Ale to se nestalo. Nevím, zda se mi ulevilo, nebo jsem byla naštvaná, ale věděla jsem, že jsem unavená a tahle záležitost mi prostě začínala lézt na nervy. Tak jsem udělala to, co dělá většina lidí, když by se záměrně vyhýbali určité situaci. Šla jsem spát.


7

Během následujícího dne jsem se prokousala prací bez mého telefonu. Stále byl na svém současném místě odpočinku pod polštářem gauče v obývacím pokoji. Ale začal mi vyzvánět telefon v kanceláři předtím, než jsem se chystala odejít.

„Spencer Carlinová,“ odpověděla jsem.

„Ahoj, Spence,“ řekl na druhém konci známý hlas.

„Jé… em, ahoj, Aidene. Co se děje?“

„Můj šéf právě odfaxoval ty návrhy, o které jsi žádala. Musel to poplést a poslal je ke mně místo do tvé kanceláře,“ informoval mě.

„Dobře, no, mohla bych se dneska večer stavit a vyzvednout je? Jsou docela důležité.“

„Přesně to jsem ti chtěl navrhnout,“ řekl.

„Dobrá… je osmá v pohodě?“ zeptala jsem, nechtěla jsem zmeškat procházku do psího parku na sedmou.

„Jo, uvidíme se pak.“

„Po další cestě bez stresu s Carrie, kterou jsme strávily klábosením o psím žrádle, které mají ti naši rádi. Vzala jsem Bennyho zpátky do bytu a šla k Aidenovi. Samozřejmě na zaklepání na dveře odpověděla Michelle.

„Ahoj, pojď dál,“ pozdravila mě. „Aiden právě skočil do sprchy. Měl by být za několik minut hotový.“ Přešla k láhvi s vínem a nalila si sklenku. „Chceš sklenku, zatímco čekáš?“ Přemýšlela jsem, a pak jsem se rozhodla, že budu potřebovat mít v krvi alkohol, jen abych tu právě teď byla.

„Jasně.“ Podala mi sklenku a já trochu upila.

„Tak… co je nového?“

„Nic. U tebe?“

„No, znáš to… právě prozkoumávám město,“ odvětila. Usrkla jsem vína, a pak polkla. To čekání bylo až moc dlouhé na můj vkus. „Takže, um… volala ti Ashley.“

„To je otázka nebo oznámení?“ Odmítla jsem podívat se jí do očí.

„Myslím, že prohlášení. A… ty jsi to nezvedla.“

„Jsem si toho vědoma.“

„Nějaký zvláštní důvod?“

„Pár bych jich vymyslela,“ odpověděla jsem. Zkontrolovala jsem si hodinky. Jak jsem tu mohla být jen 2 minuty? A co Aidenovi trvalo tak dlouho?

„Ona, ehm… pak volala mně. Byla… um… docela zdrcená.“ Po tomhle jsem se na ni upřeně zahleděla.

„Hele, nevím, o co se snažíš, ale prosím, jen-“ byla jsem přerušena vyzváněním telefonu. Nebyl můj, to jsem si byla jistá. Michelle se natáhla do své kapsy a vytáhla svůj a než to zvedla, tak se na mě letmo podívala. Nespustila ze mě oči.

„Ahoj, Ashley! Co se děje?“ řekla do telefonu. Cítila jsem nevolno od žaludku potom, co jsem to slyšela. Ale byla jsem paralyzována čekáním, co víc uslyším. „Jo, no, vlastně, víš, že neumím udržet tajemství. Právě teď tu stojím se Spencer! Jo… uh huh… chceš s ní mluvit? Dobrá, vydrž.“ Dala ruku přes reproduktor a podala mi telefon. „To je Ashley!“ Byla jsem v bezvýchodné situaci. Nemohla jsem to nevzít. Ashley věděla, že tam jsem. Neměla jsem jak z toho vycouvat.

„Zabiju tě. Vážně tě zabiju. Jsi největší mrcha, se kterou jsem se kdy v životě setkala,“ zašeptala jsem rozzlobeně, tentokrát já s rukou přes reproduktor.

Vzala jsem telefon, vyšla ven na balkon a zavřela za sebou dveře, takže mě nemohla slyšet. Mohla jsem vidět, jak se na mě zevnitř dívá a má velký úšklebek na tváři. Pěkně manipulativní mrcha. Zajímalo mě, jestli v tom má Aiden prsty. To bych mu neradila. A pak jsem si uvědomila, že je Ashley stále na drátě. Tak a bylo to tu, teď nebo nikdy. Zhluboka jsem se nadechla a přiložila si telefon k uchu.

„Haló?“ řekla jsem plaše. Srdce mi bušilo tisíckrát za minutu a já doufala v Boha, že jsem neomdlela. Čekala jsem na její odpověď, ale neodpověděla. Možná zavěsila…

„Spencer?“ hlas na druhém konci konečně promluvil. Jen ze zvuku jejího hlasu jsem cítila lehkou slabost. Opravdu to byla ona. Opravdu jsem mluvila s Ashley Daviesovou.

„Jo. Ahoj.“

„Ahoj!“ řekla a její hlas byl směsicí jásotu a nervozity. „Promiň… stále se snažím pobrat skutečnost, že s tebou právě teď mluvím.“ Doufala jsem, že nečeká na mou odpověď, protože jsem v odpověď neměla co říct. Tedy nic souvislého. „Byly to, jakože tři roky? Čtyři roky? Jak se máš?!“

„Mám se… dobře. A ty?“

„Daří se mi dobře.“

„Jo, um, Michelle mi pověděla, že teď vydáváš hudbu.“

„Jo-o, vydávám.“

„To je skvělé.“

“Jo, líbí se mi to víc, než jsem si myslela, že bude,” odvětila. “No… Michelle mi pověděla, že jsi velká, důležitá právnička v New Yorku?” Trochu jsem se zasmála, což mě překvapilo.

„O té části s velkou a důležitou nic nevím, ale jo, jsem právnička.“

„Jaké to je?“

„Myslím, že jsem docela dobré.“ Padly jsme do toho, o čem jsem si jistá, že nebude poslední, trapného ticho téhle konverzace. Nedokázala jsem vymyslet nic, co bych řekla. Opravdu se mi nedostávalo slov.

„Takže, um… bylo… něco, um… konkrétního, o čem jsi se mnou chtěla mluvit?“ zeptala se.

„N-ne… ani… ne?“

„Aha, myslím, že jsem… no… včera večer, když jsem mluvila s Michelle, tak mi řekla, že se mnou opravdu chceš mluvit, nebo něco takového.“ Ta podělaná kráva. Vážně ji zabiji. Opravdu, upřímně.

„Ne, vlastně nechtěla.“ Myslím, že to špatně vyznělo.

„Um, dobře… no-“

„Počkej, to… tak jsem to nemyslela. Jen, že… mi řekla, že ty chceš hrozně moc mluvit se mnou,“ vysvětlila jsem.

„Do háje… omlouvám se, Spencer.“

„Um… jo…“

„Za Michelle. Ne za to, že… ti volám. Rozhodně se neomlouvám za to, že jsem ti zavolala. Chtěla jsem, um, s tebou mluvit,“ odpověděla. „Jen jsem o tom Michelle nikdy neřekla.“ Nemohla jsem si pomoci, ale trochu jsem se usmála.

„Myslím… myslím, že jsem s tebou taky chtěla mluvit,“ připustila jsem.

„Nemůžu uvěřit, že jsme spolu nehovořily 4 roky.“

„Já vím.“

„Chybělo mi to, víš?“ řekla. Na pažích mi s tím prohlášením naskočila husí kůže. Myslím, že byste mohli říct, že jsem na to znala odpověď.

„Mně taky,“ odpověděla jsem. Mohla jsem slyšet v pozadí nějaké hlasy… většinou ječet.

„Do háje! Fajn, vím, že stojím za hovno, ale vlastně musím jít. Musím na večeři. Ale, um… můžeme si brzy znovu promluvit? Na rozdíl od… nevím… od teď za čtyři roky?“

„Jo,“ řekla jsem se smíchem. „To zní dobře.“

„Skvělý. No, myslím, že si s tebou tedy promluvím brzy. Ahoj, Spencer.“

„Ahoj, Ashley.“

Zcela ohromeně jsem zaklapla Michellin telefon. Právě jsem mluvila s Ashley Daviesovou. Říkala jsem slova a ona je slyšela a odpověděla. Fajn, tak jsem možná byla trochu divná. Ještě chvilku jsem seděla venku a zírala na město, které se rozprostíralo přede mnou. Kdy vzal můj života tak odlišný obrat? Ale co je ještě důležitější, kam to povede? Tak jako každý mladý dospělák jsem si marně přála, abych měla na tyhle otázky odpovědi.

Nakonec mi začala být dost zima, tak jsem otevřela dveře a vešla zpátky dovnitř. Michelle a Aiden seděli v obývacím pokoji. Vzhlédli, když zaslechly zavření dveří a ve tváři měli obrovské provinilé úsměvy. A já si nemohla pomoci. Také jsem se začala usmívat. Michelle vstala a přistoupila. Podala jsem jí zpět její telefon a ona mě na 2 vteřiny objala v pevném sevření.

„Nebylo to tak zlé, že?“ zeptala se potom, co uvolnila sevření.

„Ty jsi takový pitomec.“ Myslela jsem to tak, ale to, že jsem se culila, zatímco jsem to říkala, zpochybnilo účinek. „Naplánovala jsi to?“

„Neumím udržet tajemství,“ odvětila Michelle s úsměvem.

„Takže žádný odfaxovaný návrh?“ zeptal jsem se Aidena.

„Ne-é. Přijde zítra,“ pověděl mi. „Ale sedni si… zůstaň chvíli.“ Podívala jsem se na Aidena, a pak na Michelle. Pomyslela jsem si, že jim to dlužím.

„Dobře.“

„Skvělé,“ zvolal Aiden.

„Tak to vyklop,“ řekla Michelle.

„A co?“

„Tvůj rozhovor s Ashley. Chci každičký detail,“ řekla Michelle.

„Aha. Vážně to nebylo tak zajímavé.“

„Proč je mi zatěžko tomu uvěřit?“ zeptal se Aiden.

„Myslím to vážně! Jen jsme si povídaly o práci, a jak jsi to na nás nastražila,“ řekla jsem a ukázala na Michelle.

„Takže už můžeme očekávat kmotřence a kmotřenky?“

„Zmlkni!“ plácla jsem ji a pořád se smála.

„Jenom říkám…“

„Tak to neříkej!“ řekla jsem. „Ale myslím, že si brzy znovu promluvíme.“

„Myslíš?“ zeptal se Aiden.

„Ano, myslím.“

„Doufáš?“ zeptala se. Odmlčela jsem se a nad touto otázkou jsem se trochu zamyslela, než jsem odpověděla.

„Myslím,“ pověděla jsem jim.

„Bože, co je potřeba udělat, aby se člověk něco dozvěděl? Jsi skoro tak hrozná jako ona!“ vykřikla Michelle.

„Dobře, a s touto poznámkou půjdu,“ řekla jsem a vstala jsem. „Pa, lidi.“

„Tak zatím. Spencer.“

„Dovol mi doprovodit tě dolů,“ nabídnul se rychle Aiden a zvedl se z pohovky. Pokrčila jsem rameny a zdálo se, že Michelle to nezajímá, tak mě následoval ven ze dveří. Počkal, dokud nebudeme ve výtahu, než mi něco řekl. „Za to všechno se ti omlouvám.“

„Za co všechno?“

„Za Michelle… a jak umí být vlezlá a záludná.“

„To je v pohodě,“ pověděla jsem mu.

„Obvykle není tak strašná. Myslím, že je to proto, že jsou si s Ash blízké a tak.“

„Aidene, vážně je to v pohodě. Myslím… myslím, že jsem potřebovala nějaké další popostrčení. Mluvit s ní dneska večer… i jen poslouchat její hlas…“ podívala jsem se dolů a začala třást hlavou. Měla jsem pocit, že budu každou chvilku brečet. A samozřejmě jsem měla sotva čas se nadechnout, než mi začalo po tvářích téct pár zbloudilých slz.

„Bylo to příjemné, co?“

„Nemáš tušení.“ Usmál se a vtáhl mě do objetí. Z nějakého důvodu jsem nemohla přestat brečet. Byla to změna z obrovského úsměvu na mé tváři potom, co jsem mluvila s Ashley. Myslím, že jsem měla nahromaděné velké množství emocí, které jsem dlouho zadržovala, že jsem musela buchnout. A… no… buchla jsem.

„To je v pořádku, Spencer,“ řekl a snažil se uklidnit mě svým hrubým mužským hlasem. Moc dobře to nefungovalo. „No tak. Pojď se vrátit nahoru a trochu se uklidnit.“

„Opravdu jsem nechtěla, aby mě takhle viděla Michelle, protože jsem si byla skoro jistá, že by tu informaci předala Ashley a já rozhodně nechtěla, aby to Ashley věděla. Ale právě teď na tom ani nezáleželo. Byla jsem emocionálně rozrušená. Tak jsem přikývla a vrátila se do výtahu.

„Jsi zpátky brzy!“ Poznamenala Michelle, když jsme vešli do dveří. Ale uviděla mě brečet a skutečně vypadala opravdu znepokojeně. „Co se děje?“

Zavrtěla jsem v odpověď hlavou a o chvíli později jsem ucítila její ruku, jak mi tře v kruzích záda. Vybrala si zrovna tuhle chvíli ze všech, aby se chovala jako normální lidská bytost.

„Mohl bys nám dát chvilku, zlato?“ požádala Aidena. Přikývnul a po posledním letmém pohledu opustil místnost. Trapně jsem tam stála s Michelle. Znala jsem ji jen 4 dny. Proč mi přišla tak známá? Myslím, že odpověď byla zřejmá… a určitě to nebyl Aidenem. „Vždycky říkala, že máš srdce na dlani. Po tom předchozím večeru jsem tomu nevěřila. Ale myslím, že se to vztahuje jen na ni.“

„Proč to děláš?“ zeptala jsem se.

„Chceš pravdu?“

„Myslela jsem, že neumíš udržet tajemství.“

„Ale docela obstojně umím lhát. Pokud sis nevšimla,“ ušklíbla se. Věnovala jsem jí pohled, který říkal, že jsem z těch všech keců unavená. Myslím, že to pochopila. „Dobře, tak Ashley pro mne očividně znamená hodně. A já… nikdy jsem ji neslyšela mluvit o někom tak, jako mluví o tobě. A to myslím vážně. Po tom, co jsem slyšela, víš, střípky vašeho příběhu… je to jako… co bych to byla za člověka, kdybych se alespoň nepokusila pomoci?“ Po tomhle monologu si náhle začala opravdu zaujatě žmoulat dlouhé rukávy svého trička. Bylo to nejspíš poprvé, co jsem ji někdy viděla nervózní nebo zneklidněnou.

„Jsi dobrá kamarádka, Michelle. Myslím pro ni,“ objasnila jsem.

„Ale ne pro tebe?“ zeptala se. Chvíli jsem váhala, ale pak jsem se usmála.

„Pro mě jsi také dobrá kamarádka,“ řekla jsem nakonec.

„Jo, jsem, viď?“ zlobila mě. „Než se naděješ, budeme mít ponocovací mejdan v pyžamech, budeme jíst zmrzlinu z vaničky a povídat si o našich zamilováních do filmových hvězd. Nebo… zamilovaností v oblasti hudebního průmyslu…“

„Sklapni!“ Hravě jsem ji plácla po paži.

„Jen říkám… že je spousta umělkyň co se staly producentkami… a možná bych věděla o jedné, která je single…“

„Jsi nemožná,“ poznamenala jsem s úsměvem.

Zůstala jsem a trávila čas s Michelle a Aidenem další hodinu nebo tak, a pak jsem zamířila zpět do svého bytu. Potom, co jsem pozdravila Bennyho, jsem přešla ke gauči a zvedla jsem polštář. Můj mobil byl na stejném místě, kde jsem ho nechala. Rozhodla jsem se si ho nakonec vzít. Viděla jsem indikátor říkající 'zmeškané volání' a číslo jsem si uložila pod 'Ashley'. V mém seznamu kontaktů nebylo moc čísel… většinou šlo o dovoz jídla a lidi spojené s prací. Stiskla jsem tlačítko a přenesla jsem seznam na obrazovku. První jméno, které se objevilo, byla Ashley. Chvíli jsem na něj zírala a po celou dobu jsem se usmívala. V posledních několika dnech se toho hodně stalo. Sotva jsem to dokázala pobrat. Možná jsem uvažovala předčasně, ale byl to začátek toho, že jsem měla pocit, že je znovu zpět v mém životě.


8

Druhý den v práci byl naprosto brutální. Nejen, že jsem měla spoustu práce na mém vlastním případu, ale několik starších právníků na mě hodilo svou špinavou práci. Doslova jsem byla zaplavená papírováním a zdálo se, že pokaždé, když jsem se chtěla soustředit na určitý dokument, tak jsem byla vyrušena zaklepáním na dveře, nebo zvukem vyzvánění mého telefonu.

Cesta do parku pro psy byla dnes velmi potřebná. Carrie přinesla fotky svého psa z průběhu let… něco jako dětské album, ale pro domácího mazlíčka. A myslím, že v ranných stádiích v tom skutečně moc velký rozdíl nebyl. Ale co už.

„Tohle je tvůj snoubenec?“ zeptala jsem se a ukázala na praštěně vypadajícího chlapíka, který byl na několika fotografiích.

„Ne, jen ex. Nemyslím si, že tu mám hodně Chrisových fotek… většina z nich je z nedávné doby,“ vysvětlila. Prolistovala několik dalších stránek, a pak ukázala na jiného, mírně atraktivního chlápka, jehož ruce byly kolem Rexe. „To je Chris.“

„Á… vypadá to, že s tvojí rodinou také vychází,“ vtipkovala jsem.

„Jo, ale jen si s Rexem rád hraje. Kdybych ho požádala, aby ho vzal na procházku nebo tak, tak by se na mě podíval, jako bych měla dvě hlavy.“

„Přinejmenším ho má rád, ne?“ řekla jsem

„Jo, pravda.“

-

Dnes večer byla k večeři pizza z úžasné pizzerie tady v ulici. Nějakou chvíli jsem trávila prací, kterou jsem si vzala domů z kanceláře. Zatímco jsem oficiálně měla něco na práci, tajně jsem zůstala vzhůru tak dlouho, jak jen to šlo, protože jsem si myslela, že mi bude volat Ashley. Nechtěla jsem to zmeškat. Ale ve 23 hodin jsem byla vyčerpaná a začala jsem usínat.

Rozhodně jsem nebyla šťastná, když jsem šla dnes večer do postele. Ale myslím, že to bylo to, co jsem si zasloužila, potom, co jsem jí před těmi všemi lety udělala.

Hlava mi sotva dopadla na polštář (nebo se to tak zdálo), když jsem byla probuzena telefonem. Zavrčela jsem a zkontrolovala jsem hodiny, které říkaly, že je kolem jedné, než jsem se natáhla po telefonu. Byla jsem tak unavená, že jsem se ani neobtěžovala podívat na jméno volajícího.

„Haló?“ zeptala jsem se ospalým chraplavým hlasem.

„Ahoj, Spencer.“ Byla to Ashley. Prudce jsem se v posteli zvedla a zaujala pozici v sedě. Myslím, že byste mohli říct, že mě to docela rychle probudilo.

„Ahoj,“ byla jsem děsně ochromená.

„Ty jsi právě… spala?“

„Um, jo.“

„V deset?“

„Ne… vlastně v jednu,“ odpověděla jsem.

„Do prdele! Ty jsi v New Yorku!“ zvolala. „Promiň… jo… samozřejmě jsem zapomněla na časový posun. Um… mohly bychom si promluvit… jindy, jestli chceš.“

„To je v pohodě. Teď jsem vzhůru.“ Sakra. Znělo to divně?

„Dobře, bezva.“

„Jo,“ trapné ticho číslo 1. Přemýšlela jsem o tom, že vytáhnu papír a pero, jen abych si je zaznamenávala.

„Takže…“ odmlčela se.

„Takže…“ zopakovala jsem.

„Um… no… jak ses… dnes měla?“ zeptala se nakonec. A já si nemohla pomoci, ale vybuchla jsem smíchy. Jsem si jistá, že mě po telefonu mohla slyšet, ale já se nedokázala ovládat. Byly jsme tu, dva lidé, kteří si byli blízcí a nemluvili spolu roky a absolutně jsme si neměli co říct. Není to ironické? Nemyslíte?

„Co?“ zeptala se zmatená. Snažila jsem se odpovědět, ale cokoliv, co jsem chtěla říct, bylo přehlušené mým záchvatem smíchu. „Co je tak vtipnýho?“

Mohla jsem slyšet, jak je na pokraji smíchu, rozhodně to bylo nakažlivé. O chvíli později se také smála. Pro něco, co trvalo asi minutu, to bylo docela očišťující.

„Jsi si jistá, že nejsi na mluvení příliš unavená?“ žertovala. „Nebo možná příliš sjetá?“

„Jsem si jistá,“ odpověděla jsem, stále se široce usmívající… ne, že by to ale mohla vidět.

„No, teď si všichni v pokoji myslí, že jsem blázen…“

„S kým jsi?“ zeptala jsem se.

„Em… vlastně s nikým. Jsem sama. Nevím, proč jsem to právě řekla,“ přiznala. „Takže… um… chtěla jsi mi říct, kvůli čemu byl ten záchvat smíchu?“

„Jo… no, myslím, že ani ne. Jen je divné, že… je to tak dlouho a my jsme tu a konečně mluvíme… ale nemáme si co říct.“ Čekala jsem na nějaké prohlášení… reakci jakéhokoliv druhu … ale ona nic neřekla. „Haló?“

„Jo, promiň. Vím, jak to myslíš… jen si myslím něco jiného. Chci říct, že mám, co říct… jen je to… trapné, víš? Vážně nevím, kde začít. Chci ti říct o svém životě všechno, a co jsem prováděla. A chci slyšet všechno, co děláš, o tvé rodině, tvojí práci… úplně všechno. Aniž bych tě vyděsila nebo tak něco.“

„Ne, chápu to,“ ujistila jsem ji. „Takže… co chceš vědět?“

„Uh… všechno? Nebo možná zkrácenou verzi všeho.“ No, chtěla to slyšet, tak jsem jí to pověděla. Pověděla jsem jí o promoci, jak jsem šla na právnickou školu a skončila v New Yorku… a pak o Glenovi a Clayovi a mých rodičích. Vážně jsem nezabředla do hloubky o tom, jak se mi daří emocionálně nebo tak. Konec konců to bylo podruhé, co jsem s ní po letech mluvila.

„Docela nudný, co?“ zeptala jsem se, jakmile byl můj monolog u konce.

„Ne, nikterak.“

„Lhářko,“ dobírala jsem si ji.

„Myslím to vážně!“ trvala na svém. „Ale jsem ráda, že se ti ve všem daří… a že jsi šťastná.“ Kdybych měla být zcela upřímná, tak se dozví pravdu. Ale nebyl na to správný čas.

„Um… jo. Takže… pověz mi něco o sobě!“ řekla jsem.

„No, chvíli jsem dělala hudbu… přinejmenším vystupování. Chvíli to šlo dobře, a pak… nešlo. Když to skončilo, tak jsem opravdu nevěděla, co si se sebou počít. Myslím, že jsem se na chvíli tak trochu vymkla kontrole… udělala jsem nějaké věci, kterých lituji… strávila jsem nějaký čas snahou o uspořádání si života. A nyní vydávám hudbu, což mě opravdu baví.“

„To ráda slyším.“

„Jo,“ potvrdila to. „Takže, um… je ve tvém životě někdo výjimečný?“

„Vlastně je… Benny.“

„Uh, páni… je to, víš… vážné?“ zeptala se a zněla, jako by byla zaskočená.

„Jo, to je,“ potlačovala jsem smích a byla jsem ráda, že se záchvat smíchu objevil dříve. Přesto to nebylo jednoduché. Vlastně jsem byla ráda, že jsme právě teď nebyly tváří v tvář.

„Takže, um… jaký je? Je to on, že?“

„Jo, je. No… je opravdu roztomilý… opravdu sladký… velmi věrný… však víš, ty důležité věci.

„To je… to je skvělé. Jak jste se poznali?“

„Vlastně byl chvíli na ulici.“

„Na ulici?“ zeptala se nevěřícně. Už jsem to dál nemohla vydržet. Vybuchla jsem, smíchy, v tomhle rozhovoru podruhé. „Co? Znovu?“

„Promiň,“ řekla jsem, když jsem se pokoušela se trochu uklidnit. „Musela jsem.“

„Musela jsi co?“

„Benny je můj pes,“ přiznala jsem konečně.

„Bože, ty jsi tak divná!“ zvolala šprýmovně. „Vidím, že ses moc nezměnila…“

„Hej! To není pravda,“ naléhala jsem. „Nicméně… ne, právě teď… není nikdo výjimečný. A co ty?“

„Ne-e. Už se vážně nepouštím do žádných vztahů.“

„Nepouštíš?“

„Ne-e. Aspoň v tuhle chvíli, v mém životě. Všechno se příliš komplikuje,“ řekla rychle. Nechtěla jsem do tohoto tématu už rýpat. Byla jsem si téměř jistá, že jsem byla jedním z hlavních důvodů, proč to takhle cítila.

„Aha,“ odvětila jsem.

„Jo. No… teď, když jsem tenhle rozhovor udělala naprosto trapným…“

„Neudělala,“ ujistila jsem ji.

„Ne?“

„Ne… naprosto trapný byl už od začátku,“ řekla jsem a žertovala jsem jen napůl.

„Jo, máš pravdu,“ smála se.

„Vím, že tohle nejspíš není to, co chceš slyšet… ale… chybíš mi, Ash,“ dala bych si facku. Proč jsem se právě teď musela rozhodnout být upřímná? Během ticha, které po tomto komentáři následovalo, jsem měla napnuté nervy. Nic neřekla. Domnívala jsem se, že jsem v podstatě zničila to, co jsme měly. „Promiň… asi bych měla jít…“

„Ne, nezavěšuj. Tohle bude znít zvláštně, ale ty jsi mě nazvala 'Ash'.“

„Aha… jo, myslím, že jo,“ opravdu jsem si nevšimla. Hádám, že zvyk je železná košile.

„Jenom… jsi mě zaskočila. Ale v dobrém slova smyslu,“ řekla. „A proč bys to řekla?“

„Nevím. Promiň. Prostě to… vyšlo, myslím-“

„Ne, to ne. Chci říct, proč sis myslela, že bych to nechtěla slyšet?“

„Jé. Já nevím. Chci říct, že jsi tu, daří se ti dobře, jsi opravdu úspěšná a tak… a pak se objeví nějaká patetická bejvalka - lomítko - stará kamarádka, která řekne něco takového. Nevím,“ blábolila jsem. Myslím, že jsem začínala být unavená.

„No, nejsem si jistá, co mi chceš říct… ale, taky mi chybíš.“

„Vážně?“

„Vážně,“ odpověděla. Chvíli jsem si vychutnávala ten okamžik. Chyběla jsem jí. Doufala jsem, že to neřekla jen proto, že jsem to řekla já.

„To je… milé slyšet,“ řekla jsem. „Přeju si… no, přeju si hodně věcí. Ale právě teď si přeju, abychom nebyly na opačných koncích země. Bylo by milé znovu tě vidět, víš?“ Znovu ticho. Bože, já jsem dneska dělala jen ty nejhorší, nejosobnější prohlášení, že? Myslím, že když člověk unavený, tak je pravdomluvnější. Něco jako když je opilý.

„Jo,“ odpověděla nakonec. „To by bylo milé. Možná… možná někdy brzy.“

„Uh huh. No, myslím, že bych měla jít znovu spát. Zítra mám hodně práce, víš?“

„Chápu. Bylo skvělé znovu s tebou mluvit.“

„Jo, s tebou taky,“ odvětila jsem.

„Takže, um… zítra… to pro mě vypadá docela zaneprázdněně…“ začala.

„Aha,“ odpověděla jsem sklíčeně.

„Ale možná pozítří?“

„Jo, určitě!“ Kruci, zněla jsem pro své vlastní dobro až moc nadšeně.

„Skvělý. No, nevím v kolik se ti to hodí, ale můj rozvrh je dost flexibilní. Co kdybys mi zavolala, až budeš moci?“

„Jasně.“

„Dobře, bezva. Brzy pokecáme.“

„Ahoj, Ash,“ musela jsem to říct. Právě jsem to řekla. Bože, ani jsem nevěděla, co si myslet. Tohle byla ta nejlepší konverzace, kterou jsem s někým v dohledné době měla. A byla i naprosto trapná. Tolik myšlenek a pocitů mi současně běželo hlavou, že jsem to nedokázala pobrat. Bylo to tehdy, když jsem pohlédla na budík a uvědomila si, že bylo téměř 1:30 ráno. Zítřek bude dlouhý den… a nejen kvůli práci.

Následující den jsme s Aidenem měli schůzku s mužem, kterého žalovali a jeho právníkem, abychom projednali podmínky mimosoudního vyrovnání. Druhý pár to v podstatě zamítnul, což bylo absurdní, protože u soudu neměli šanci. Bylo kolem poledne, když schůzka skončila a Aiden a já jsme byli na obědě.

„Jeho právník… musí být jedním z nejiracionálnějších lidí, co jsem kdy potkala,“ prohlásila jsem s plnou pusou řeckého salátu.

„Jo, vypadá jako skutečný kretén,“ odpověděl Aiden. „Takže, uh… ty a Ashley… mluvily jste spolu ještě?“

„Vážně myslíš jen na jedno, co?“

„Někdy,“ přiznal s úsměvem.

„Radši si na to dávej bacha. Nemyslím si, že by byl tvůj šéf šťastný, kdyby zjistil, že utrácíš nehoráznou hodinovou sazbu za osobní rozhovory,“ ušklíbla jsem se.

„Jo, jo. Můj šéf na to z vysoka sere. Pro své vlastní blaho má až moc peněz,“ řekl.

„Každopádně… něco?“

„No, jo. Mluvily jsme spolu včera večer. Ale pohled v tvojí tváři mi říká, že už to víš. Hádám, že ti to řekla Michelle.“

„Jo.“

„Co říkala?“

„Nic dalšího, kromě toho, že to šlo dobře, mi neřekla. Ale chce s tebou mluvit,“ pověděl mi. Nemohla jsem popřít skutečnost, že jsem s ní taky chtěla mluvit. „Chceš přijít dneska večer na večeři?“

„Jsi si jistý, Aidene? Neodjíždí Michelle za pár dní?“

„Jo, ale věř mi, je to v pohodě.“

„Jak vám to klape?“ zeptala jsem se.

„Vlastně skvěle. Jenom je pěkně na prd, že jsem celou dobu tady, víš?“

„Jo,“ pověděla jsem mu. Z vlastní zkušenosti jsem věděla, jaké je to mít vztah na dálku. „Jak dlouho jste spolu?“

„Rok a půl,“ odpověděl.

„Budete se v budoucnu brát?“

„Možná…“ ušklíbl se. „Ale každopádně… přijdeš?“

„Um… jo, jasně. Můžeme z toho udělat pozdní večeři? Jako… v osm?“

„Perfektní. Takže, pamatuješ si dobu…“

Aiden a já jsme na chvíli zavzpomínali na střední školu, povídali jsme si o hodinách, které jsme měli společné, o lidech, které jsme znali a učitelích, kterými jsme opovrhovali. Několikrát nadhodil Ashley a já se vůbec nenapjala. Mohla jsem o ní mluvit s lehkostí, nyní, když jsem s ní mluvila. A pokaždé, když bylo zmíněno její jméno, vzpomínala jsem, že s ní budu zítra mluvit. Nemohla jsem ignorovat motýlky, co se mi tvořily v žaludku, při tom pomyšlení.

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ...



autor stránek
petrSF

Zpět na hlavní stranu