Velmi nebezpečné známosti

Napsala: Perpetual Nonsense, Přeložila: Michaela a Gramud, Korekce: Daevin

Originál zde.

1

Krásnohůlský kočár vibroval nadšením, když dosedl do Bradavic, kde se letos měl konat turnaj tří kouzelníků. Sály kočáru byly poseté dívkami, které si vzrušeně povídaly, když se určitá blondýnka protlačovala davem s hlavou vztyčenou vysoko. Hnědý kožený vázaný deník držela bezpečně pod jednou ze svých paží. Zdálo se, že se dívky rozestoupily jako Rudé moře pro Mojžíše, když procházela, několik dívek se začervenalo, když si jí prohlížely, zatímco jiné na ní ne tak nenápadně zíraly. Vypadalo to, že blondýna nevnímala a ani se nestarala o žádný z upřených pohledů, když vcházela do místnosti svých přátel, neohlášeně jako obvykle.

"Mon Dieu." Povzdechla si blondýnka, když ztratila rafinované chování a svalila se do křesla.

"Quelque chose qui compte Fleur?" (Něco tě trápí, Fleur?) Zazněl pobavený hlas její kamarádky Veronique, která seděla elegantně na okraji její postele. Její dlouhé černé vlasy jí mírně zakrývaly obličej a schovávaly její tmavě zelené oči, když se dotkla náhrdelníku ve tvaru velkého kříže, který ji visel kolem krku. Stiskla ho aby ho odemkla a odhalila tak malou lžičku která se v něm ukrývá. Na lžičce byla bílá látka kterou si přiložila k nosu, zhluboka se nadechla jednou nosní dírkou a druhou si přidržela prstem. Zaklonila hlavu a zavřela oči, vychutnávala si ten pocit, než se jemně poplácala po nose, aby zlikvidovala jakékoli důkazy.

“'J'en ai marre de dormir avec ces débutantes françaises insipides." (Už mě nebaví spát s těmi nemotornými francouzskými debutanty.) Zavrčela Fleur, když vstala a podívala se na obraz dívky s havraními vlasy který visel na zdi, zdálo se, že mluví s osobou na portrétu. „Rien ne les choque plus.“ (Nic už je nešokuje.) "N'etes-vous pas une débutante?" (Nejsi debutantka?) Její přítelkyně Odette se zasmála a odkryla tak její perleťově bílé zuby schované za téměř příliš velkými rty, které byly pokryté červenou rtěnkou, která byla vybrána tak, aby ladila k jejím tmavě červeným vlasům a aby zvýraznila její světle hnědé oči.

"A peine." (Těžko.) Fleur zírala na smějící se rudovlásku, zatímco se na Veroničině tváři objevil pobavený úšklebek.

"Calmez-vous. Il y aura beaucoup de nouvelles perspectives dans cette école. Nous les ferons tomber comme des agneaux au masacre." (Uklidni se. Na téhle škole bude spousta nových příležitostí. Přivedeme je jako jehňata na porážku.) Veronique se bezbožně uculila.

"Je ne veux pas ça. Je veux un dé?." (Po tom netoužím. Chci výzvu.) Fleur prakticky zakňučela.

„Harry Potter va a Hogwarts. Il serait une belle encoche a ajouter a votre bedpost." (Harry Potter chodí do Bradavicích. Byl by to pěkný zářez, který by sis mohla přidat na svou postel.) Odette se uchechtla směrem k Fleur, zatímco si pilovala nehty.

"Trop facile." (Příliš snadné.) Povzdechla si Veela.

"Avez-vous quelqu'un d'autre en tete?" (Máš na mysli někoho jiného?) Veronique vypadala znuděně.

"En fait, je le fais." (Vlastně mám.) Perfektní rty blondýny se zformovaly do prohnaného úsměvu.

"Qui?" (Koho?) Veronique pozvedla obočí.

"Hermionu Grangerovou." Fleur vyslovila to jméno pomalu, už si oblíbila jeho chuť na rtech.

"Hermionu Grangerovou?" Tmavovlasá dívka se naklonila dopředu, konverzace konečně vzbudila její zájem, nebo to bylo tím bílým práškem, který právě odfrkla a který konečně začal dělat svou práci. „La plus brillante sorciere de son âge? La ?lle d'or?“ (Nejchytřejší kouzelnici svého věku? Zlatou dívku?)

"Oui." Fleur se zazubila, otevřela svůj deník a vytáhla z něj Denního věštce. Otevřela ho na prostřední stránce, kde byl obrázek usmívající se brunetky, její zuby byly dokonale perleťově bílé. "Elle a écrit cet article sur les elfes de maison." (Napsala tenhle článek o domácích skřítcích.) Veronique vytrhla papír z Fleuřiných rukou a Odette se rychle posadila na postel za svou kamarádku, aby si pozorně prohlédla obrázek zlaté dívky.

"Elle est beaucoup plus attirante que je ne le pensais." (Je mnohem atraktivnější, než jsem si myslela, že bude.) Zamumlala Odette, když si zastrčila jeden ze svých červených pramenů za ucho.

"Vous etes bon, mais vous n'etes pas tres bon. Je to aucun moyen d'obtenir Hermiona Grangerová." (Jsi dobrá, ale ne tak dobrá. Není šance, že se ti podaří dostat Hermionu Grangerovou.) Posmívala se Veronique, když odhodila článek stranou.

"Et je suis presque sure qu'elle est vierge." (A jsem si docela jistá, že je ještě panna.) Odette zazvonila ústy a vzhlédla ke své blonďaté kamarádce.

"C'est pourquoi elle est le dé? parfait." (A přesně pro to je perfektní výzvou.) Fleur se samolibě ušklíbla a zkřížila ruce na prsou. "Elle est un paradigme de la chasteté et de la vertu." (Je to paradigma cudnosti a ctnosti.) "Vous etes hors de votre ligue." (Tohle je mimo tvou ligu.) Veronique obrátila oči v sloup nad sebevědomím své kamarádky.

"Pouvez-vous imaginer ce que cela va faire pour ma reéputation?" (Dokážete si představit, co by to udělalo s mou pověstí?) Fleur ignorovala své přátele a její modré oči se zakalily, jako by viděla, jak se budoucnost již odehrává.„Visser Hermione Granger pendant le Tournoi des Trois Sorciers . . .Elle sera ma plus grande victoire." (Šukat Hermionu Grangerovou během turnaje tří kouzelníků….Byla by mým největším vítězstvím.) "Vous n'avez aucune chance. Ça n'arrivera jamais." (Nemáš šanci. Tohle se nikdy nestane.) Veronique by přísahala, že se její oči natrvalo zaseknou v zadní části její hlavy, pokud s tím blondýna nepřestane.

"Je l'aurai nezačal monstrum avant meme que la derniere tâche ne." (Budu jí mít v posteli ještě před posledním úkolem.) Fleur bez zaváhání cvrnkla svou tmavovlasou kamarádku do nosu, aby dokázala, že má pravdu, a rozhodila ji.

„Tu sembles terriblement con?ante Fleur. Vous voulez faire un pari?.“ (Zníš strašně sebejistě, Fleur. Co takhle se vsadit?) Veronique se posadila a ucelila se na příliš sebevědomou Veelu.

"Quel est le pari?" (Jaká je sázka?) V jejích světle modrých očích se objevil zlomyslný záblesk.

"Pas encore ça." (Už je to tady zase.) Povzdechla si Odette.

"Si vous prenez sa virginité avant la troisieme tâche, je vous donnerai cette voiture brillante que j'ai tant aimée." (Pokud ji připravíš o panenství ještě před třetím úkolem, dám ti své nablýskané auto, které tak miluješ.) "Et si je ne fais pas?" (A pokud ne?) Fleur pozvedla obočí.

„Ensuite, je prends ce petit journal que vous transportez toujours. . . et 10.000 gallions.“ (Pak si vezmu ten tvůj malý deník, který pořád nosíš s sebou ... a 10 000 galeonů.) Veroniquiny zelené oči se zajiskřily radostí, když na okamžik viděla Fleur váhat, dívajíc se dolů na její kožený vázaný deník, do kterého nalila tolik osobních informací."Quel est le problememe Fleur?" (Co se děje, Fleur?) Postavila se a zakřenila se, když vycítila obavy ve Fléřiných očích. "Tu n'as plus l'air tres con?ant. As-tu peur que tu ne sois pas schopný de le faire?" (Už nevypadáš tak sebevědomě. Bojíš se, že to nebudeš schopná zvládnout?) "Non." Fleur se s úsměvem ohlédla vzhůru a její modré oči se zahleděly do kamaradčiného tázavého pohledu. "J'imaginais juste a quel point je vais avoir l'air de dirire dans cette voiture moldue."(Jen jsem si představila, jak dobře budu vypadat při řízení toho tvého mudlovského auta.) "Donc c'est un pari?" (Takže platí?) Na Veroniquině tváři se vytvořil zlověstný úšklebek, když natáhla ruku.

"Oui." Fleur se usmála, chytila nataženou ruku své kamarádky a potřásla s ní, aby dostatečně potvrdila jejich dohodu.

/

"Nerozumím tomu, kvůli čemu takový zatracený rozruch." Zabručela Hermiona, když se snažila projít skrz v podstatě celou populaci Bradavic stojící na mostě; všichni se snažili natlačit dopředu, aby zahlédli letmým pohledem studenty z Krásnohůlek a Kruvalu, kteří se hromadili z kočáru nebo lodi.

"Krum! Vidím Kruma!" Ron zakřičel, když se úspěšně dostal do přední části davu.

Hermiona jen převrátila oči a pokoušela se pokračovat dál s její knihou pevně přitisknutou k hrudi, když zaslechla Harryho hlasité volání. „Která?“

“Snad ne i ty Harry!” Vykřikla Hermiona podrážděně, když viděla jeho tmavé vlasy vyskakovat vedle červené hlavy. “Člověk by si myslel, že dospějí poté, co porazili temného pána v našem pátém ročníku, ale ne, ve věku 17 let jsou stále víc a víc dětinští." Pomyslela si pro sebe chmurně, když se konečně vydala skrz dav, aby zamířila do knihovny pro nějaké knihy.

Než si to Hermiona stihla uvědomit, byl čas večeře a Ron ji mlaskal u ucha, jak pořád dál a dál mluvil o Viktoru Krumovi a jeho statistikách ve Famfrpálu. Uvnitř sebe si povzdechla a přála si, aby se turnaj během jejich posledního ročníku na škole nekonal, aby si ho mohla užít.

Brumbál si odkašlal a všichni náhle obrátili svou pozornost k řediteli, dychtivě sledovali kdy oznámí příchod nových studentů, kteří s nimi letos budou v Bradavicích.

Dveře do jídelny se rozlétly a do velké síně proudil modrý proud; zdálo se, že studentky z Krásnohůlek budou první, které se představí. Dívky tančily v ostrůvcích a jedna z nich předváděla akrobatické kousky vedle své ředitelky. Hermiona se snažila jich nevšímat a držet si nos ve své knize, zatímco ostatní prakticky utonuli pohledem na jejich vystoupení, ale cítila pálivý pocit v zadní části její hlavy, jako by jí někdo propaloval pohledem. Pokusila se toho pocitu zbavit, ale ten přetrvával.

Nakonec vstala a otočila hlavu aby zahlédla tři páry očí, které se dívaly jejím směrem; jeden pár světle hnědých, jeden pár tmavě zelených a třetí, ten nejsvětlejší odstín modré, jaký kdy viděla. Byla zvyklá na to, že na ní lidé zírají, zejména po porážce Voldemorta a zdánlivě náhodného výboje puberty, kterým prošla během svého šestého ročníku, ale nedokázala zabránit mírnému zčervenání jejich tvářích, když si uvědomila, jak nádherná trojice dívek to je, zejména ta světlovlasá, která na ní hleděla nejintenzivněji.

"Ty tři holky na nás zírají, brácho!" Ron se uculil a praštil Harryho do ramena. Havranovlasý chlapec obrátil svou pozornost k místu, kde se Ron díval a ve tvářích se mu objevil tmavý ruměnec, když zahlédl ty tři krásné dívky.

"Dívají se na tebe takhle, jen protože si myslí, že jsi vyvolený." Hermiona převrátila oči v sloup, nad faktem, že si Ron myslel, že se o ně dívky zajímají.

"Ale já jsem vyvolený." Řekl Harry tiše Hermioně a přiměl tak dívku, aby jej okamžitě instinktivně udeřila její knihou přes hlavu. "Au, promiň." Sklonil hlavu se šibalským úsměvem a třel si bolavý hřbet hlavy.

„Zbytečně se nerozčiluj, Miono.“ Jsou tři. Dostane se i na tebe.“

“Na to jsem nemyslela Ronalde!” Bruneta hodila kousek kuřete na smějící se červenou hlavu, která ho zvedla a snědla. "Upřímně řečeno, vy chlapci někdy umíte být pěkně nesnesitelní." Zavrčela a snažila se, aby její červenání zmizelo, když se dívky z Krásnohůlek usadily u jejich stolu.

Jako další přišli za hlasitého třesku chlapci z Kruvalu, kteří předváděli ohnivou show s Viktorem Krumem v jejich čele, což způsobilo, že všichni začali hlasitě tleskat a pustili se do vzrušených rozhovorů.

Hermiona znovu ucítila, jak jí propaluje něčí pohled, ale tentokrát to byly tmavé oči Viktora Kruma. S téměř děsivě vážným výrazem v jeho tváři.

"Vidíš, jakým způsobem se Krum dívá na Mionu?" Ron zašeptal Harrymu, než obrátil svou pozornost zpátky ke knihomolce "Myslím, že se mu líbíš." Uchechtl se.

„Chováš se jako prvák Ronalde. Nejsou tady ani pět minut a ty už řešíš, kdo se komu líbí.“ Hermiona převrátila oči a měla pocit jako by to udělala už po milionté toho dne.

Ron otevřel ústa, aby jí odsekl, ale byl přerušen Brumbálovým vzkvétajícím hlasem, který mluvil o pravidlech turnaje, než konečně odhalil hořící pohár. Oči každého se v úžasu rozšířily, když sledovali modré plameny lítající do vzduchu, které čekaly, až zhltnou, co se do nich vrhne. Ředitel dále vysvětlil nováčkům obvyklá pravidla školy a Hermiona si nemohla pomoct, ale všimla si blondýnky ve skupině dívek z Krásnohůlek, která se během řeči ředitele smála "Jak neslušná dokáže být?" Brunetka se zahleděla na blondýnku přes rameno. Ať už to byl původně jakýkoli zájem nebo zvědavost, kterou Hermiona pociťovala vůči té dívce, vše se rychle rozplynulo, když si všimla, jak arogantní je.

“Rozhodně hodím do poháru své jméno!.” Ron vykřikl na Harryho a Hermionu a odtáhl tak pozornost brunety od stolu kde seděla blondýna. “Jdete do toho taky?"

"Jasně." Harry se usmíval, zatímco Hermiona se uvnitř smála.

„Rozhodně ne. Mám už dost šílených bojů, ale zdá se, že vy dva nemůžete zůstat mimo nebezpečí déle než rok, aniž byste se nudili.“ Hermiona zabručela a konečně si chtěla ukousnout ze svého salátu, když se za nimi ozval něžný hlas.

“Promiňte, mohla bych dostat bouillabaisse?”

Hermiona vzhlédla a uviděla tu nesnesitelnou blondýnku, jak stojí za ní, a teď, když stála blíž k Nebelvírce, byla schopna vidět mnohem víc, jak krásná skutečně je, což se zdálo, že Hermionu podráždilo ještě víc. Její stříbrné blond vlasy jí stékaly po pás, její zuby byly téměř příliš bílé a dokonale rovné a její světle modré oči se zjevně leskly falešnou nevinností. I když se zdálo, že žádá celý stůl o polévku, její oči byly pevně upřené na knihomolku. Hermiona se pod tím intenzivním pohledem cítila nahá, jako by se pokoušela proniknout do Hermioniny duše, takže rychle odvrátila zrak a pokusila se skrýt červenání a znovu se ztratit ve své knize; ostře ignorovala tu francouzskou dívku.

“Jasně, tady máš." Harry byl první, kdo konečně promluvil když tlačil misku směrem k ní s úsměvem, zatímco Ron zaraženě seděl a jeho tvář z?alověla.

“Už jste dojedli?” Mluvila spíše s Hermionou, než s těmi dvěma chlapci, kteří na ni

zírali, stejně jako zbytek haly, samozřejmě s výjimkou brunetky.

„Yeah,“ řekl Ron bez dechu. "Jo, bylo to vynikající."

Fleur váhavě vzala polévku, chtěla se zdržet, dokud by nezískala nějakou reakci z knihomolky, ale když si uvědomila, že Hermiona ji nemá co říct, obrátila se ostře na svém podpatku a zamířila zpátky ke svému stolu se zamračením, když viděla, jak se ty dvě smály jejímu selhání.

"Bon départ." (Skvělý začátek.) Odette se držela za bok jak se smála.

„Ouais, on dirait vraiment que tu l'as fait manger dans la paume de ta main Fleur. Ce sera facile.“ (Ano, opravdu to vypadalo, že ti vyloženě zobe z hrsti Fleur. Budeš to mít snadné.) Zasmála se Veronique, což způsobilo, že se blondýna zamračila ještě víc.

"Tais-toi." (Sklapni.) Fleur se se zabručením posadila a s mírně červenými tvářemi zlostně míchala polévku. Ta fotka Hermiony v těch novinách nebyla dostatečně vystihující; v černobílé nebyly patrné její hnědé vlasy s blond pramínky ukrytými v jejích jemných kadeřích, zlaté tečky v jejích světle hnědých očích, nebo jak její opálená pokožka zvyšovala bělost jejích zubů.

"Tu ne vas pas sérieusement apres Hermiona Grangerová, n'est-ce pas?" (Nemyslíš to vážně s tím, že chceš dostat Hermionu Grangerovou, že ne?) řekla neomluvným hlasem její 15letá sestra Garbrielle.

"A?aires Occupe-toi de tes Gabrielle." (Hleď si svého, Gabrielle.) Fleur zírala na menší verzi sebe sama.

„Vous allez rendre notre famille mauvaise. Grand mérre sera énervée si elle découvre que vous allez apres la ?lle en or.“ (Zase dopustíš, aby z toho naše rodina vyšla zle. Babička bude naštvaná, pokud zjistí, že jdeš po té zlaté dívce.) Gabrielle se zahleděla přímo na svou sestru, unavená z jejich malérů.

"Si vous dites a grand-mere, je vais vous tuer." (Pokud něco cekneš babičce, tak tě zabiju.) Fleur nakopla svou mladší sestru pod stolem a ta poskočila, než kopla staršího sourozence zpět.

"Peu importe. Elle ne va jamais aller nalil toi de toute façon." (Jak myslíš. Ona se o tebe stejně nezajímá) Gabrielle obrátila oči. "Elle a pomoc vaincre Voldemort et est la plus brillante sorciere de son âge. Tu n'as rien a lui o?rir." (Pomohla porazit Voldemorta a je to nejchytřejší kouzelnice svého věku. Nemáš jí co nabídnout.) Veronique a Odette se uchechtly za jejich sklenicemi dýňové šťávy a snažily se skrýt pobavení z jejich kamarádky, která vypadala, že ji každou chvíli začne vytékat pára z uší, kdykoli její sestra pronese nějakou poznámku.

"Je suis le prochain a diriger le klanu Delacour." (Jsem na řadě, abych vedla klan Delacouru.) Fleur se posadila rovněji a snažila se vyzařovat trochu autority.

"J'ai la richesse, le charme et la beauté. Je peux avoir quelqu'un que je veux." (Mám bohatství, své kouzlo a krásu. Dostanu kohokoli, koho chci.) Přehodila svoje blond vlasy přes rameno a zvedla nos do vzduchu.

"N'importe qui peut excuser Hermiona Grangerová." (Kohokoli kromě Hermiony Grangerové.) Gabrielle se ušklíbla na starší Veelu.

"Je to pense pas qu'elle se soucie beaucoup de vos richesses, de votre charme ou de votre beauté. Elle n'est pas la ?lle ou le garçon hloupý que vous allez habituellement apres Fleur." (Nemyslím si, že by ji zajímalo tvé bohatství, kouzlo nebo tvoje krása. Není to typická hloupá dívka nebo chlapec, po kterých obvykle jdeš Fleur.) Fleur se chystala přeskočit stůl a uškrtit svou nesnesitelnou malou sestřičku, kterou musela vzít s sebou, Veronique ji chytla za předloktí a zastavila ji.

„Maintenant maintenant Fleur. Ne va pas tuer ta soeur devant Hermione. Vous avez déja fait une mauvaise premiere impression.“ (Teď ne Fleur. Nezabíjej svou sestru před Hermionou. Už tak jsi udělal špatný první dojem.) Tmavovlasá dívka se zasmála, když viděla, jak se blondýna zuřivě červená. Vypadala, jako by se chystala prasknout, ale polevila, když viděla, jak se brunetka zvedá od stolu se svými přáteli a míří ke dveřím. Chvíli se zoufale snažila zjistit, co je ukryté pod tím volným hábitem, ale zdálo se, že každý měl stejný nápad odejít a jít spát a dostatečně tak blokovat jakoukoli šanci na výhled na Hermionino tělo ve který doufala.

"Allons-y. Je ne vais pas faire de programes avec elle ce soir." (Prostě pojďme. Dnes večer s ní už žádný pokrok neudělám.) Fleur zavrčela, když vstala a zamířila ke kočáru se svými přáteli a sestřičkou v závěsu.

/

Další den Hermiona mířila do své třídy pokročilých lektvarů s hlavou sklopenou a s nosem v knize jako obvykle, když do někoho vrazila. "Promiň." Hermiona vzhlédla, ale neviděla nikoho před sebou. Podívala se za sebe, ale viděla, jak studenti míří do svých tříd jako obvykle, nikdo z nich nevykazoval žádné známky podráždění za to, že do nich někdo vrazil. 'To je zvláštní.' Hermiona zmateně pokrčila ramena a neochotně pokračovala v cestě. Možná byla zvědavá na ránu, ale měla mnohem větší starosti z toho, že přijde pozdě na hodinu. Sedm let v Bradavicích a ona nikdy nepřišla pozdě a teď se rozhodně nehodlala vzdát svého dokonalého záznamu.

Když otevřela dveře do učebny, ucítila svoje srdce v břiše, když si všimla té nesnesitelné blondýnky sedící mezi studenty ve třídě spolu se svými dvěma kamarádkami a když zahlédla Viktora Kruma ve svém vlastním rohu, který vypadal, že je hluboko ve svých myšlenkách. “Zatraceně skvělý.” Zavrčela v duchu Hermiona, když se pokusila vklouznout do třídy bez povšimnutí a zamířila k neobsazenému stolu v naději, že Harrymu podrží místo, aby se nespárovala s Viktorem nebo tou dívkou.

K její hrůze se zdálo, že ji Viktor vyčichal, když vešla dovnitř a posadil se vedle ní "Ahoj." Neohrabaně se usmál na brunetku a snažil se mluvit cizím jazykem jak nejlépe dovedl, když mluvil se zlatou dívkou.

"A-ahoj." Hermiona se pod jeho intenzivním pohledem začervenala.

Interakce mezi těmito dvěma nezůstala bez povšimnutí Fleur, která seděla vzadu. Když Hermiona prošla kolem ní, měla v úmyslu zvednout se ze svého místa a sednout si vedle té dívky, ale ve chvíli, kdy vstala ze svého místa, jí předběhl Viktor. „Ten zatracený Bulhar, ať raději drží ty jeho špinavé pracky daleko od ní, pokud ví, co je pro něj dobré’ Překřížila paže a probodávala ho pohledem, zatímco Veronique a Odette vybuchly smíchem, což jí podráždilo ještě víc.

Hermiona se podívala za sebe, aby zjistila, čemu se ty dvě dívky smějí, nebyla si jistá, ale zdálo se, že to má něco společného s tou blondýnkou a jejím zamračeným výrazem a to ji těšilo.

Když se otočila směrem ke dveřím, téměř vydechla úlevou, když viděla, jak se do učebny vlévá mop tmavých vlasů.

"Harry!" Hermiona se usmála na svého přítele, který jí úsměv oplatil, trochu zmatený tím, že Viktor je jejím partnerem. „Je mi to hrozně líto, Viktore.“ Bruneta se obrátila ke slavnému chytači a snažila se působit mile. „Ale Harry a já jsme už souhlasili, že budeme partnery.“ Bulharská tvář klesla, vypadal jako odkopnuté štěně. „A-ale-“ Zarazila se a cítila pocit viny, který již narostl nad jeho poraženým výrazem."Pokud budeme mít jinou hodinu společnou, možná bychom mohli být partneři tam. "

Jeho tvář se náhle rozzářila když se usmál na nerdku z Nebelvíru. "To bych byl moc rád Hermiown."

Hermiona se nadechovala, aby ho opravila, ale pomyslela si, že bude lepší, když ho nechá odejít najít si místo. Navíc se přeci snažil.

Fleur ucítila, jak se jí na tvář dere spokojený úšklebek, zatímco sledovala, jak Hermiona poslala chytač pryč a nahradil ho Harry. 'To mu patří,' zafuněla Fleur a propíchla toho kluka pohledem , ale její úšklebek brzy zmizel a probodávající pohled ještě zintenzivněl, když jí došlo, že kluk míří směrem k ní. Rozhlédla se po třídě a zjistila, že volné místo je pouze u ní. V duchu vykřikla, zatímco si sedl vedle ní a její kamarádky se rozesmály ještě více. 'Přísahám, že jednou ty holky zabiju.’

Když si Harry sedl vedle Hermiony, věnovala mu vděčný úsměv, vytáhla svou knihu lektvarů a snažila se ignorovat hlasitý smích přicházející ze zadní části učebny.

"Hermiono, něco ti upadlo." Harry se naklonil a zvedl složený kus papíru.

"To není moje." Hermiona pohlédla na papír v ruce svého kamaráda.

"Vypadl z tvé knihy lektvarů a je na něm tvé jméno." Harry ho otočil a ukázal na její jméno napsané úhledným kurzívovým písmem.

"To je zvláštní."Zamračila se, popadla kus pergamenu a okamžitě jej otevřela. Po přečtení několika řádků zvedla obočí vysoko na čelo.

“Co se tam píše?" Harry se posunul aby si ho přečetl, ale Hermiona ho rychle složila.

“Nic zajímavého." Odpověděla a nacpala ho zpět do kabelky, zatímco Harry pokrčil rameny.

Když hodila pergamen do kabelky, nemohla si pomoci, ale zmateně se zamračila nad tím, co v něm bylo. Podívala se přes rameno na blondýnu která seděla vzadu, vypadala, jako by se pokoušela něco rozluštit, ale rychle se otočila zase zpátky, když Fleur zachytila její upřený pohled a mrkla na ní s tím jejím nesnesitelně sebevědomým pohledem, který měla na tváři téměř 24/7. Podívala se znovu dolů na svou tašku a na dopis, který byl v ní ukrytý. ”Nevěř Fleur Delacourové.”


2

Hermiona v knihovně seděla na svém obvyklé místě, vděčná za to, že je ve své svatyni, pryč od všech těch nových studentů a jejich zvědavých pohledů. Začínala se cítit jako nějaké zvíře v zoo a všichni noví studenti byli jako návštěvnici zamlžující sklo svým dechem. Od té doby co ona, Harry a Ron porazili Voldemorta v odboru záhad v jejich pátém ročníku s pomocí Fénixova řádu samozřejmě, se zdálo, že je teď jako magnet na lidi. Předpokládala, že je to kvůli tomu, že je nyní něco jako celebrita, už nebyla tou šedou myškou, kterou bývala, ale její čas o samotě měla ráda pořád stejně.

Vytáhla svou knihu dějin čar a kouzel, kus pergamenu a brk, připravená ztratit se ve svém domácím úkolu. Jakmile se naklonila dopředu a její brk se dotkl pergamenu, ucítila, jak ji proběhl mráz po zádech. ’Bloody Hell’ vypadá to, že si dneska neoddychnu. Povzdechla si brunetka; znovu ucítila něčí upřený pohled a byla si poměrně jistá, komu patří. Chtěla vykřiknout frustrací; myslela si, že knihovna bude nejbezpečnějším místem, kam se schovat, ale zdálo se, že osud považuje za vhodné ji potrestat.

I přesto že slyšela tichý zvuk blížících se kroků, její oči setrvaly na jejím domácím úkolu. Rozhodla se, že bude pokračovat i přes nepohodlí a nedá té blondýnce nic zadarmo. Pokud je dopis, který dostala jen z části pravdivý, což se zdálo že je, znamenalo by to, že by to Fleur Delacourovou jen povzbudilo, kdyby ji dala jen sebemenší kousek uznání i kdyby byl negativní.

Kousla se do jazyku, aby nic neřekla, když slyšela jak židle vedle ní vrže po podlaze, díky děsivému tichu knihovny, zněl ten zvuk ještě víc provokativně. Zachovala si neutrální tvář a předstírala, že nic neslyší, když se Víla elegantně posadila na volné místo vedle ní; vytáhla své vlastní knihy a pohodila je zbytečně nahlas na stůl, což v Hermioně vyvolalo pocit, že se snaží upoutat její pozornost. Bohužel pro Fleur, takové dětinské chování na zlatou dívku neplatilo; pokud něco, tak to Hermionu jen povzbudilo, aby držela jazyk za zuby ještě víc a přimělo ji to tu blondýnku ostře ignorovat.

Fleur musela zadržet mrzutý povzdech, když Hermiona ani necukla a ani se nepodívala kdo se rozhodl sednout vedle ní. Bylo by slabé slovo říct, že blondýnka nebyla zvyklá na to, že ji někdo ignoruje a přinejmenším nevěděla, jak s tím naložit, tak se rozhodla napodobit dívku vedle sebe a pustit se do svých vlastních úkolů.

Hermiona se musela přimět, aby překvapeně nezvedla obočí, když si uvědomila, že se s ní Fleur nesnaží okamžitě bavit, ale místo toho tiše pracuje. Čekala, že ji začne vyrušovat nebo nějaké jiné pubertální chování, ale zdálo se, že blondýna není tak nezralá, jak si myslela. Skoro si vydechla úlevou, když začala mít pocit, že by skutečně mohla v klidu pracovat s Fleur sedící vedle ní, ale byla to jen prchavá myšlenka. Deset minut po té, co si blondýnka hleděla svých úkolů se její modré oči začaly unášet směrem k Hermioně; cítila, jak ji její upřený pohled propaluje díru po boku její hlavy, tak, že měla chuť křičet.

Fleur se opravdu snažila soustředit na svou práci, ale nedokázala se přimět, aby se neohlédla a neprohlédla si dívku vedle ní. Všimla si vrásky na jejím čele, když se snažila vyřešit nějaký problém, jak špulila rty, když ho vyřešila nebo způsobu, jakým si zastrčila vlasy za jedno ucho, když začala být nervózní a jak lehce poklepávala prsty o stůl, když byla podrážděna.

Moment. . .

nervózní. . . podrážděná . . . “Zdá se, že jsem přistižena při činu.” Proklínala se Fleur. Chtěla, aby Nebelvírka byla první, kdo promluví, ale zdá se, že její obvyklá taktika nezabere na někoho jako je Hermiona Grangerová.

“Ty jsi Hermiona Grangerová, oui?" Zeptala se Fleur a konečně tak přerušila nepříjemné ticho.

“Yup." Odpověděla Hermiona, aniž by vzhlédla od svého pergamenu ve snaze odradit druhou dívku.

Fleur v reakci na Hermioninu jen netečně zabručela. Poklepávala brkem o pergamen a snažila se vymyslet co chytrého by řekla, aby upoutala Hermioninu pozornost s úmyslem získat její oční kontakt a navázat tak skutečný rozhovor.

"Četla jsem tvůj článek o domácích skřítcích."Fleur dělala, že na si do pergamenu něco zapisuje, aby předstírala nezájem, ale místo toho si kreslila.

"To je mile." Zamumlala brunetka.

“Nepřišel mi zrovna nejlepší.” Fleur pokračovala v kreslení a čekala na reakci druhé dívky.

"Díky. Počkej, cože?" Hermiona konečně vzhlédla od svého domácího úkolu s překvapeným výrazem, zatímco Fleur musela skrýt pobavený úsměv, který se ji dral na tvář. "Většina lidí ho shledala bystrým.”

"Většina lidí jsou ovce." Fleur pokrčila rameny a pokračovala ve svém umění.

"Co na něm bylo tak špatného?" Hermiona zírala na blondýnku, která vypadala příliš zaneprázdněně, než aby se plně zapojila do rozhovoru. „Domácí skřítci, kteří si zaslouží respekt? Stejná práva? Svobodu?“

"Non." Fleur konečně položila svůj brk, skrytě uspokojená. Přišlo ji rozkošné, jak snadno rozhodila zlatou dívku s těma málo slovy. Zvedla své světle modré oči, aby se konečně střetly s těmi rozzlobenými hnědými, připadalo ji, jakoby ji ty zlaté skvrny v nich ukryté spalovaly. „Nejsem žádný fanatik. Nicméně, ve tvém článku jsem nenašla jediný odkaz na domácí skřítky, se kterými bys skutečně mluvila.“ Hermiona překvapeně otevřela ústa, na takovou odpověď zcela nepřipravená. Z tvoji reakce usuzuji, že jsi o ničem z toho ani s jedním domácím skřítkem nemluvila. Kdo jsi, abys rozhodovala, co je nejlepší pro celý druh? Zajímáš se vůbec o to, co chtějí oni? “

"Samozřejmě, že ano!" odpověděla nakonec Hermiona; francouzská dívka ji naprosto překvapila. Předpokládala, že první věc, kterou řekne, bude nějaká ubohá balící fráze, ale místo toho zaútočila na její článek.

“Tak proto ses jich ptala? “Zeptala se Fleur sarkasticky.

"No ... já …”Pro jednou byla Hermiona trochu ztracená a nevěděla, co říct; Fleur měla pravdu, ale nechtěla to přiznat. "Kdo by tyhle věci nechtěl?”

“Domácí skřítci třeba." Fleur pokrčila rameny. Hermiona se chystala něco říct, ale Víla usoudila, že by měla lépe vysvětlit jak to myslí, dřív něž taková konverzace zajde příliš daleko „Nechápej mě špatně, souhlasím s tebou. Jenom si myslím, že by jsi si měla promluvit alespoň s jedním nebo dvěma domácími skřítky, než začneš bojovat v cizí bitvě, kterou třeba ani nechtějí bojovat. Nebo alespoň ne teď. Změny nenastanou přes noc.“

„Možná na tom co říkáš něco je” Zabručela Hermiona a obrátila svou pozornost zpátky k domácímu úkolu.

„Omlouvám se. Napadla jsem na tvůj článek, aniž bych se řádně představila. Já jsem-“

“Já vím, kdo jsi.” Přerušila ji Hermiona. Podívala se na Fleuřinu nataženou ruku nechala ji viset ve vzduchu.

"Ach?" Fleur stáhla ruku a na tváři se ji objevil lstivý úsměv. 'Je temperamentní. To se mi líbí.' Pomyslela si, když se naklonila trochu víc k brunetě a lehce tak narušila její osobní prostor.

"Fleur Delacourová." Hermiona položila brk a otočila se k blondýnce s nečitelným výrazem ve tváři, zdánlivě neovlivněná Fleuřinou blízkostí. „Spíše známa jako Fleur dobyvatelka. Dědička Delacruovic klanu. Bohatá, krásná a ze všeho nejvíc elita. Myslí si, že vlastní všechny a všechno.“ Z Fleuřiny tváře se pomalu vytrácel suverénní úsměv; zdálo se, že ji někdo zaprodal „Každé slovo, které ji vyjde z úst, má postranní motiv, nečestný úmysl. Vidí lidi jako předměty, trofeje, jako další zářez na její postel, další věc, kterou vlastní a zlomí. Každá osoba, která s ní měla co do činění, toho litovala. Nevěř jí. “

"K-kde jsi slyšela takové věci?" Byla jediná věc, kterou Fleur dokázala v šokovaném stavu říct, zatímco si Hermiona balila svoje věci.

"Mám svoje zdroje, ale myslím, že to, co se snažím říct, je ..." Hermiona vstala a přehodila si tašku přes rameno, než se na vílu podívala s čistým odporem. “Že mě před tebou varovali.”

“Kdo tě varoval?" Fleur pod stolem zaťala ruce v pěst a snažila se udržet klidný a nevinný dojem.

“Přísahala jsem, že to neřeknu, ale hodně štěstí při tvém dalším dobývání” Hermiona zastřela Fleur falešným úsměvem, který otřásl s vílou v jejím nitru. Představovala si, že by Hermiona měla stejný úsměv, kdyby sledovala, jak se blondýna dusí a umírá.

'Sakra.' Zaklela Fler, když sledovala jak se Hermiona vzdaluje. Nikdo ji tak rychle neodmítl. Chvíli jen tak seděla a vstřebávala její slova, než se s naštvanými kroky vydala zpět ke kočáru.

Když vtrhla zpět do haly kočáru, ostatní studenti téměř odskakovali z jejího směru aby se vyhnuli jejímu hněvu. Sotva to registrovala a mířila rovnou do svého pokoje, tvrdě za sebou zabouchla dveře a posadila se na židli. Vytáhla svůj kožený deník, zamumlala zaklínadlo, aby ho otevřela, a začala zuřivě psát, ale zdálo se, že i psaní ji frustruje. Nevěděla, co chce říct, nevěděla, jak vyjádřit slovy to co cítí, tak odhodila brk stranou a popadla barevné tužky a začala kreslit.

Začala kreslit první věc, která ji přišla na mysl. Něco, co se natrvalo vrylo do její paměti. Nebyly to její ňadra, její zadek nebo nohy. Byly to její oči. Způsob, jakým se na ni dívaly a vášeň kterou v nich zahlédla. Nemohla ten obrázek dostat z mysli. Byla tak ponořená do kreslení, její ruka se pohybovala rychle, když do hnědé barvy vykreslovala střípky zlata, že neslyšela, jak se za ní tiše otevřeli dveře. Neslyšela ani tiché kroky, které se k ní blížily, když se ji náhle zmocnil šestý smysl a rychle zavřela deník.

“Copak to kreslíš?" Zeptala se Veronique a zvědavě naklonila hlavu.

"Do toho ti nic není." Řekla Fleur, když se podívala přes rameno na svou kamarádku.

„Co tě tak nakrklo? Věci s tou Grangerovic holkou se nevyvíjejí dobře?“ Tmavovlasá dívka se ušklíbla.

“Zdá se, že ji přede mnou někdo varoval." Řekla Fleur a hodila svůj deník zpět do kabelky.

"Kdo myslíš že to byl?” Zeptala se Veronique a znuděně si prohlížela svoje nehty.

"Nevím. Možná Angeliqua nebo někdo jiný, kdo mě nenávidí." Zavrčela Fleur.

"Takže to může být kdokoli." Zasmála se Veronique, než ji Fleur probodla pohledem."Ale, ale, Fleur. Nerozčiluj se tak.” Přistoupila blíž k trucovité blondýně a začala jí masírovat ramena, Fleur cítila jak se její napjaté svaly uvolňují. “Prohrát nemusí být tak zlé.” Zašeptala Veronique a přitiskla rty k Fleuřině uchu, což způsobilo, že Fleur projel mráz po zádech “Můžu změnit prohru v něco moc příjemného." Fleur zavřela oči, když ji Veronique začala pomalu líbat na krku, zatímco její ruce stékaly po jejích blonďatých pažích. "Vše, co musíš udělat ..." Její ruce se dostaly k Fleuřiným šatům a začaly je pomalu sunout nahoru. “Je říct, že to vzdáváš.”

"Nikdy." Zavrčela Fleur když otevřela oči a zastavila ruce své kamarádky, dřív, než se dostaly příliš daleko.

“Uvidíme" Zasmála se Veronique, když odstoupila od naježené blondýnky.

“Nemáš na práci mučení nováčků nebo něco takového?" Zavrčela Fleur když vstala.

“Už se stalo.” Usmála se Veronique a mrkla na zamračenou vílu. “Chceš jít na večeři?”

"Třeba. Jak chceš." Odpověděla Fleur nevrle když vyšly z pokoje.

/

Hermiona si lehce povzdechla, když se posadila k Nebelvírskému stolu; od nového školního roku uběhl teprv týden a její trpělivost už byla ta tam. Nebylo pro ní lehké vyrovnat se se vší tou pozorností svých vrstevníků poté, co zlaté trio porazilo Voldemorta a byla vděčná, když vzrušení okolo nich na konci šestého ročníku pomalu opadalo. Teď tady ale byly dvě nové školy, nadšené z toho, že se setkají se zlatým triem, které svrhlo temného pána. Nejhorší na tom všem byla rozhodně Fleur Delacourová, něco ji říkalo, že blondýnka bude docela oříšek a tak byla vděčná, že byl někdo tak laskavý, aby ji varoval a dál ji tak spravedlivou šanci.

"Někdo tady vypadá vyčerpaně." Zasmála se Ginny, když se posadila vedle Hermiony a začala si nabírat jídlo na talíř.

"Byl to dlouhý den." Zamumlala Hermoina.

"Kde jsou kluci?" Zeptala se Ginny s plnou pusou.

"Kdo ví." Hermiona pokrčila rameny. "Jsem prostě vděčná, že teď nemusím poslouchat Rona básnit o Viktoru Krumovi.”

"Slyšela jsem, že se mu líbíš. Už tě pozval na rande?” Zasmála se Ginny a šťouchla ji do ramena.

"Nebuď směšná. Sotva jsme spolu mluvili." Hermiona obrátila oči a napila se dýňové šťávy.

"Ale mluvili jste spolu, ne? Už slyším svatební zvony." Zasmála se Ginny. "Hermiona Grangerová, Bradavická krasotinka znovu zasahuje."

"Tak mi říkají?” Zeptala se Hermiona s ponižující grimasou ve tváři.

"Ne. Tak ti říkám já." Ginny se zasmála a přištípla Hermioninu červenající se tvář.

„Mohla by si toho nechat !?“ Vyjekla Hermiona když setřásla kamarádčiny ruce z obličeje a způsobila tak, že se Ginny smála ještě víc. "Upřímně, někdy se chováš jako Harry a Ron."

“Když to říkáš." Ginny pokrčila rameny a vrátila se ke svému jídlu.

"Ahoj Hermiono, Ginny." Usmál se Harry a posadil se naproti, rychle následován Ronem, který si začal plnit ústa tolika jídlem, kolika jen šlo.

„Oi, Hermiono, ta nová blondýna sem zase zírá.“ Řekl Ron s plnou pusou kuřecích křidélek, podíval se na Fleur a vyslal jejím směrem podle jeho mínění okouzlující úsměv.

"Prosím, nepodporuj jí v tom Ronalde." Zabručela Hermiona.

“Ooooh, konečně se něco děje." Zazubila se Ginny když se otočila. "O které blondýně to mluvíš?"

„O Fleur Delacourové. Ta u Zmijozelského stolu, která vypaluje díru do Hermioniny hlavy.“ Řekl Harry a přikývl směrem k Fleur.

"Fleur, její vlasy začnou hořet, pokud na ni budeš pořád takhle zírat." Řekla Veronique a štípla blondýnku pod stolem tak, že ji přiměla poskočit.

"Sklapni. Jen jsem přemýšlela." Zavrčela Fleur, než se vrátila zpět ke svému jídlu a než do něj bodla trochu větší silou, než bylo nutné. Ignorovala úsměv, který jí Ron poslal i zvědavý pohled jiné rusovlasé hlavy. Zdá se, že byla žhavé zboží ke konverzaci.

"Bloody Hell. Je nádherná." Hvízdla Ginny, když si prohlížela Fleur.

“Mohla bys na ní přestat tak zírat?!” Zeptala se Hermiona, když strčila do Ginny. “Jsi hrozně nápadná!"

"Ona na nás může zírat, ale já nemůžu?" Zeptala se Ginny naštvaně knihomolky.

"Proč se chováš tak divně, Miono?" Zeptal se Ron.

"Má to něco společného s tím dopisem?" Harry zvedl obočí.

"Dopis? Jaký dopis? Ukaž mi ho!" Ginny popadla Hermionin hábit a začala s ním zvědavě třást.

“To si lidi nemůžete prostě hledět svého?" Řekla Hermiona s hněvem ve tváři, ale zdálo se, jakoby se to minulo účinkem a všichni na ní v očekávání upřeně hleděli. "Fajn! Ať je po vašem!” Vytáhla dopis z knihy a hodila ho mezi ně na stůl.

Ginny díky svým brankářským reflexům byla první kdo ho sebral a rychle ho rozložila, její oči lítaly ze strany na stranu. Čím víc přečetla, tím víc se jí zvedalo obočí. "Sakra . . .” Pak ho podala Harrymu a Ronovi. "To je teda něco." Pomyslela si, když zírala na blondýnku přes rameno.

"No . . ." Harry vypadal, jako by ztratil slova, když předal pergamen Ronovi.

“Hádám, že to vysvětluje, proč na tebe pořád tak zírá." Řekl Ron když podal papír zpět Hermioně. „Myslíte, že bych mohl být taky na jejím seznamu?“

“Blbečku!" Ginny ho kopla pod stolem a Ron ublíženě vyjekl. "Proč bys chtěl být další na jejím seznamu?"

"Podívej se na ni! Kdo by -"

"Zapomeň že jsem se zeptala." Ginny převrátila oči a obrátila svou pozornost zpět k brunetě.

„Otravuje tě hodně Hermiono? Chceš abych si s ní promluvila?!“

"Ne." Hermiona zavrtěla hlavou a usmála se nad ochrannou povahou její kamarádky. “Pokusila se se mnou mluvit, ale nebyla příliš agresivní."

“Možná, pokud by si myslela, že s někým chodíš, tak by toho nechala.” Harry pokrčil rameny.

"Ach a s kým bych měla chodil?" Hermiona zvedla obočí.

“S Ginny Weasleyovou samozřejmě. Budoucí kapitánku Holyheadských harpyjí." Zazubila se rusovláska, objala Hermionu kolem ramen a přitáhla si ji těsně k sobě, když poslala další ostrý pohled směrem k Fleur, zatímco chlapci se téměř dusili jídlem.

Fleuřin obvykle klidný projev se na vteřinu vytratil, když si všimla jak se ta rusovláska tiskne k Hermioně a jak ta stejná dívka vyslala jejím směrem nepříjemný pohled.

“Omlouvám se, chtě- ..." Nervózní šesťák poklepal na Fleuřino rameno, když se na něj otočila s nenávistným pohledem ve tváři. Štíhlý, vysoký brunet vypadal, že se scvrkne do sebe nad tíhou toho pohledu.

"Ne." Bylo vše, co řekla, než obrátila svou pozornost zpátky k Nebelvírskému stolu.

"A-ale já-“

"Ne. Nepůjdu s tebou na rande." Pak náhle vstala a vyrazila pryč z velké haly, její dvě přítelkyně ji rychle následovali.

“Podle tvého chování usuzuju, že to s Hermionou Grangerovou nejde moc dobře?” Zeptala se Odette když váhavě přistoupila k rozčílené blondýně opřené o vchod velké haly.

"Někdo ji vyzvonil vše o naší drahé Fleur." Ušklíbla se Veronigue, když se opřela o zeď vedle Fleur, která ji věnovala tvrdý pohled.

"Kdo?" Odette pozvedla obočí.

"To je otázka za milionu galeonů.” Blondýna zkřížila ruce, pohlédla stranou a pozorovala část středověké architektury.

"No, řekla jsi, že chceš výzvu." Veronique se zasmála a šťouchla loktem do žeber vzteklou vílu.

“Takže mezi sebou máme zrádce." Pronesla Odette a sledovala, jak studenti začínají odcházet zpátky do svých kolejí.

“Už to tak vypadá." Veronique si hrála s křížem visícím na jejím krku a se svěděním ho otevřela aby si dala ránu. „Šance jsou proti tobě Fleur. Už jsi prozrazená a navíc má přítelkyni.“

„Jo, jasně. Není šance, že Hermiona Grangerová chodí s tou holkou.“ Fleur převrátila oči a snažila se vypadat lhostejně a zbavit se neznámého bodnutí nejistoty. "Je až příliš zaneprázdněná na to aby randila, když je její nos pořád v nějaké knize."

“Pořád lepší, než ho mít nahoře” Hermiona se snažila zadržet smích, když viděla, jak se na vílině jinak sebevědomé tváři objevil vážný a bledý výraz. Rozhodně nečekala, že knihomola zrovna projde kolem nebo že bude rozumět či dokonce mluvit jejím rodným jazykem.

“Ty mluvíš francouzsky . . .?" Zeptala se Odette na zřejmou otázku, na kterou byla její kamarádka příliš zaražená se zeptat.

"Trochu." Hermiona pokrčila rameny, když odcházela se smějící se Ginny. Nejmladší z Weasliovic neměla tušení, co její kamarádka řekla, ale když viděla ty tři dívky, zejména tu blond vypadat zděšeně, nemohla si pomoct. Tohle bude přinejmenším zajímavý rok pomyslela si.

„Takže pošleš mi ty peníze na účet hned nebo -“ Veroniquiny tmavě zelené oči pohlédly na vílu s pobavenou jiskrou, za kterou si vysloužila další tvrdý úder do žeber.


3

Poznámka překladatelky: v originále má Fleur fr. akcent, ale dát ho do češtiny by mě stálo poslední nervy:D

xxx

"Dobré ráno zlato." Ginny se usmála, když vtiskla mokrý polibek na Hermioninu tvář a účinně tak odvrátila její pozornost od její knihy, když si v jídelně sedla vedle knihomolky.

“Opravdu nečekáš, že se toho budu účastnit s tebou, že ne?” Hermiona se zahleděla na rusovlásku, která se už nacpávala, zatímco si rukávem otřela sliny z tváře.

„Hej! Mohla by jsi na tom být mnohem hůř než se mnou Hermiono Grangerová.“ Ginny ukázala klobásou na brunetu.

"Myslím, že byste byly rozkošný pár." Zazněl zasněný hlas Lenky, která se posadila naproti.

"Děkuji Lenko." Ginny se usmála s plnou pusou.

"Prosím, nepodporuj ji v tom." Povzdechla si Hermiona.

"Promiň . . .” zaznělo se silným přízvukem za brunetkou.

"Ano?" Hermiona se otočila a uviděla karmínově červenou uniformu Kruvalského studenta. Chlapec měl blond vlasy a světlé hnědé oči, silnou čelist a stejně silné a velké ruce, které vypadaly, že se za jeho zády vrtí.

„Tak mě napadlo, jestli bys mi nechtěla dělat společnost příští víkend v Prasinkách…“ Nervózně polkl, než pokračoval. "Na rande."

„Já-“ začala Hermiona se širokýma očima, ale byla hrubě přerušena nejmladší z Weasleyů.

„Promiň, kámo. Už je zadaná." Ginny se na něj troufale usmála, zatímco ovinula ruku kolem Hermiony.

„Oh . . .chápu.” Jeho tváře lehce zrůžověly. “Hrozně se omlouvám.To jsem nevěděl.”

“To je naprosto v pořádku." Hermiona se na chlapce soucitně podívala a teprve když se staženým ocasem mezi nohama unáhleně ustoupil, střelila pohledem na chechtající se rusovlásku. "Musíš být takový spratek?" Ginny zakňučela, když ji Hermiona tvrdě dupla na nohu a odstrčila ji pryč.

"Právě tě pozval na rande přímo přede mnou, Miono!" Ginny vrátila Hermioně nasupený pohled. „Máš vůbec představu, jak se cítím!? Zajímá tě to vůbec?!"

"Ginervo Weasleyová." Hermiona promluvila skrz zaťaté zuby. “Okamžitě ztiš hlas.” Její tváře se začaly rozpalovat, když si všimla, že Ginnina hlasitá scéna upoutala pozornost několika Nebelvírských studentů.

"Problémy v ráji?" Zasmál se Ron, když se posadil vedle Lenky.

"Ronalde, můžeš prosím tě říct své sestře, ať se ovládá?” Zabručela Hermiona.

“Nemůžu si pomoct Hermiono! Nedokážu ovládat co k tobě cítím." Ginny popadla brunetčinu ruku a přitáhla si jí blíž k sobě. "Miluji tě a dohání mě to k šílenství, když vidím, jak se na tebe lidi dívají."

"Dobře, to by stačilo." Hermiona vymanila ruku z kamarádčina těsného sevření a vstala. "Jsi ta nejsměšnější osoba, jakou jsem kdy poznala a dostatečně jsi mi zkazila snídani." Řekla Hermiona a popadla svou tašku.

“Taky tě miluju zlato!" Ginny to zakřičela dostatečně nahlas, tak, aby ji slyšela celá jídelna, když sledovala jak Hermiona s dupotem odchází.

„Ta tě zabije, víš to, že jo?" Ron pozvedl obočí na svou mladší sestru. Možná že nebyl považován za zrovna toho nejchytřejšího ze zlatého tria, ale ani on nebyl tak hloupý nebo statečný, aby naštval Hermionu Grangerovou. Alespoň ne úmyslně.

“Myslíš, že to bylo příliš?" Zasmála se Ginny.

"Myslím, že jsi odvedla skvělou práci Ginny." Lenka se na rusovlásku zasněně usmála. "Jsi fantastická herečka."

"Děkuji Lenko." Ginny se pyšně usmála. "Je milé vidět, že někdo oceňuje mou tvrdou práci a obětavost."

Na druhé straně místnosti Fleur s přimhouřenýma očima sledovala celou scénu u Nebelvírskému stolu. Okolnosti se zdály být nespravedlivě nakloněny proti ní a ta její majetnická rusovlasá přítelkyně určitě nebude znamenat nic, než potíže. Vzala na vědomí, že Hermiona oddusala pryč a krátce si hrála s myšlenkou jít za ní, ale rozmyslela si to. Obrátila svou pozornost zpátky k Nebelvírskému stolu, kde ji zaujalo něco, čeho si předtím nevšimla. Blondýna, která se předtím bavila s oběma dívkami, na sobě neměla Nebelvírský ale Havraspárský hábit. 'Zajímavé. . . možná moje situace není tak beznadějná, jak jsem si myslela.'

"Co se ti jen honí v té tvoji hlavě Fleur?" Usmála se na ni Odette.

“Kuje pikle." Veronique odpověděla za blondýnku, když si ukousla ze svého toustu.

"Oh? Co plánuješ?” Odette se přiblížila víc ke své kamarádce.

"Nic." Fleur upustila vidličku a vstala, když si všimla, že Lenka vstává a odchází.

'Hodně štěstí!' Zařvala na ní Veronique, když viděla Fleur spěchat, aby dohnala studentku z Havraspáru, než se jí ztratí z očí.

Fleur sledovala, jak Lenka zmizela v jedné z koupelen. ‘Perfektní.' Usmála se pro sebe, když vešla do koupelny a všimla si, že tam není nikdo, kdo by je vyrušoval. Došla k umyvadlu a začala si kontrolovat make-up v zrcadle, jemně ho roztírala prsty na místech, o nichž si myslela, že nejsou dokonalá a předstírala nezájem, když blondýnka vyšla z kabinky.

"Ahoj." Řekla Lenka a usmála se na Fleur, zatímco si myla ruce.

"Bonjour." Fleur se podívala na Havraspárku koutkem oka a snažila se nasadit svůj nejlepší přátelský úsměv.

“Ty jsi jedna z Krásnohůlských studentek, že?" Lenka zastavila vodu a začala si sušit ruce papírovým ručníkem.

"Oui." Fleur se usmála a obrátila svou plnou pozornost k blondýnce. „Jsem Fleur Delacourová. Těší mě, že tě poznávám.“

“Lenka Láskorádová." Lenka se usmála a potřásla s Fleuřininou nataženou rukou.

„Lenka Láskorádová . . . to jméno mi zní povědomě.“ Fleur nastartovala mozek a snažila si vzpomenout, kde jen to jméno slyšela, než se jí v hlavě rozsvítila žárovka. "Pomohla si porazit temného pána, že ano?”

„To byl hlavně Harry, Hermiona a Ron. Já v tom sehrála jen malou roli.“ Lenka si prohlížela místnost se vzdáleným pohledem v očích a zastavila se v rohu za Fleur, jako by něco spatřila.

„Nebuď tak skromná. Porazit temného pána v tak mladém věku…“ Fleur zmateně svraštila obočí, když si všimla, že jí blondýna nevěnuje pozornost. "... nezáleží na tom, jek velká byla tvoje účast, nebyl to lehký úkol." Fleur se podívala přes rameno do rohu, kterému, jak se zdálo, Lenka věnovala velkou pozornost , ale byla zmatená, když nic neviděla. Chvíli tam jen tak v tichu stály, nezdálo se, že by Lenka byla zrovna upovídaná, a kdyby byla Fleur upřímná, zdálo se, že není úplně přítomná. “Možná jsem si vybrala špatnou osobu, ze které bych se pokusila získat informace."

“Chtěla ses mě zeptat na Hermionu, že?" Fleur vystřelila hlavou zpátky směrem k blondýnce, která se se zasněným pohledem v očích pohupovala dopředu a dozadu na svých podpatcích.

“Hermionu?" Fleur předstírala nevinnost.

"Sleduješ ji od té doby, co jsi tady." Luna naklonila hlavu na stranu. V jejím provedení se zdálo to prohlášení tak ledabylé; jako by to bylo všeobecně známé, zatímco se opírala o umyvadlo.

“Nemám ponětí, o čem to mluvíš." Fleur nahodila neutrální tvář a snažila se skrýt rozpaky. 'To to bylo tak vidět?'

“Líbí se ti." Fleur byla opět zmatená a úplně rozhozena tím, jak nenuceně a nonšalantně s ní Lenka jedná.

„Ne-nelíbí se mi. Já-“ Fleur se začala lehce červenat.

“To je v pořádku. Nemusíš se stydět." Usmála se Lenka. "Hermiona je brilantní a vyrostla poměrně do krásy.

"Oui ... to ano, ale -"

“Je to ale docela škoda." Luna odstoupila od umyvadla a zamířila ke dveřím.

"Co je škoda?" Fleur se otočila a sledovala tu zvláštní dívku svýma očima.

"Kdybys byla upřímná a tvé úmysly byly čestnější, mohla by tě mít taky ráda." Luna pokrčila rameny, než odešla a nechala za sebou šokovanou vílu.

/

Hermiona si povzdechla a pokusila se z tváře odfouknout své vlasy, když opatrně kráčela po kamenných schodech s rukama plnými knih. Byla teprve v polovině dne a už byla úplně utahaná. Zdálo se ji, že si neoddechne. Už byla pětkrát pozvána na rande, nemohla si pomoct, ale obviňovala Ginny. "Vypadá to, že její plán má přesně opačný účinek, než bylo zamýšleno. Teď si každý myslí, že je lovná sezona Hermiony Grangerové.“

"Ahoj zlato. Jakpak si se dnes zatím měla?" Zazněl jeden z posledních hlasů, které by teď Hermiona chtěla slyšet.

“Hrozně, díky tobě." Hermiona zahlížela na Ginny koutkem oka.

“Díky mě?" Ginny předstírala zděšený výraz, zatímco srovnala krok se svou kamarádkou. "Co jsem provedla?"

„Než si všichni mysleli, že chodím s tebou, nechávali mě tak nějak na pokoji, ale po tvém hlasitém vystoupení dnes v jídelně se zdá, že byli všichni povzbuzeni.“

“Nemůžu za to, že jsi kost Hermiono Grangerová." Zasmála se Ginny.

"Odprejskni." Zabručela Hermiona.

“Ále no tak, nebuď taková." Ginny se usmála. „Hele, dovol mi, abych ti to vynahradila. Nech mě vzít ti tvé knížky a doprovodit tě do třídy." Řekla Ginny a popadla knihy z Hermioniných rukou, než mohla protestovat. “To je to nejmenší, co můžu udělat pro svou super sexy úžasnou přítelkyni." Ginny nedokázala odolat a drze mrkla směrem k brunetce. Jednou z jejích oblíbených činností bylo lézt proslulé dívce ze zlatého tria na nervy.

“Nemyslíš, že už to trochu přeháníš?" Hermiona zkřížila ruce a snažila se ignorovat pohledy všech okolo, kteří na ně zírali.

„No to musím, pokud chceš, aby ti dali všichni pokoj. Zjevně jsem dnes ráno nedala dostatečně najevo, že jsi MOJE Hermiona Grangerová.“ Kdokoli, kdo dvojici sledoval, rychle se začervenáním odvrátil zrak, když Ginny poměrně hlasitě vyhlásila svůj nárok na knihomolku a když k nim vyslala svůj nebezpečný pohled.

"Přestaň s tím." Hermiona sklopila hlavu a snažila se skrýt své vlastní červenání.

"Proč? Zabralo to." Ginny pokrčila rameny. “Jen je škoda, že tady nebyla ta víla, aby to slyšela."

"Víla? Jaká víla?" Hermiona pozvedla obočí.

"Fleur Delacourová samozřejmě."

"Fleur?"Hermiona vypadala úplně zmateně. “Ona není víla."

„Ale jo, to teda je. Proč si myslíš, že všichni kluci o sebe zakopávají a nechávají za sebou louže slin, když je někde poblíž?“ Ginny se zasmála.

„Myslela jsem si, že je to proto, že je . . . no, vždyť víš.“ Hermiona se začervenala a vnitřně se peskovala, že téměř složila blondýnce kompliment.

“Že je co?" Ginny pozvedla obočí na červenající se brunetu.

"Nic." Hermiona zahlížela na Ginny, která vypadala, že je každou vteřinou víc pobavena z toho, jak dávala najevo své rozpaky.

„Hermiono Grangerová… ty si myslíš, že je kočka!“ Ginny se zazubila.

"Ne. Tohle jsem nikdy neřekla.” Proslulá dívka musela sevřít ruce v pěst, aby potlačila její rostoucí otrávení ze své kamarádky.

"Ale myslela sis to!"

“Nech toho Gin!" Zavrčela Hermiona když popadla knihy z jejich rukou a otevřela dveře do učebny. Její kroky se prudce zarazily ve dveřích, když uviděla téma jejich rozhovoru, jak sedí ve třídě Obrany proti černé magii a zvědavě se na ni dívá. Bohužel pro Hermionu, Ginny také zahlédla tu světlovlásku a velmi špatně ovládala svá nutkání.

"Počkej!" Miono! " Ginny popadla Hermionu za rameno a otočila ji směrem k sobě.

"Co je- mmmph!” Hermioniny oči jí prakticky vyskočily z hlavy, když se rusovlásčiny rty pevně přitiskly na její vlastní. Nemohla uvěřit, že jedna z jejích nejbližších kamarádek má zrovna rty přitisknuté na jejich a to na takovém veřejném místě a. . . “To se mi snaží strčit jazyk do pusy?"

Ginny se se zazubením odtáhla a snažila se potlačit svůj smích nad vztekem pečlivě skrytým pod povrchem Hermioniny šokované tváře. Než mohla Hermiona cokoli říct, Ginny ji zase otočila. "Nakopej jim zadky kotě!" Hermiona trochu poskočila a málem upustila své knihy, když ji Ginny tvrdě plácla přes zadek. Ginny mrkla Fleuřiným směrem když odcházela a přemýšlela, čí pohled byl víc smrtící. Jestli Hermionin nebo Fleuřin.

“Ja tu holku ZABIJU." Pomyslela si pro sebe naštvaně. Sklonila hlavu a modlila se k Bohu, aby její vlasy zakryly její červenající se tvář a schovaly ji před zvědavými pohledy jejích spolužáků.

“Chápu to tak, že chodíš s dalším z Weaslyů, Grangerová?!” Zasmál se Malfoy se svým nezaměnitelným úšklebkem pevně na místě. "Snažíš se je vystřídat všechny?"

"Odprejskni Malfoji." Zabručela Hermiona, aby blonďáka odpálkovala, což Malfoye a jeho kumpány ještě víc rozesmálo.

Fleur stočila svůj nazlobený pohled od dveří, kterými Ginny právě odešla směrem ke Zmijozelskému studentovi s prořízlou pusou. Cítila, jak pod povrchem její kůže bublalo něco neznámého. Vřelo to v ní a vařila se jí z toho krev, jak běsnila na svém místě a přehrávala si způsob, jakým rusovláska políbila Hermionu a jak s ní tak hrubě zacházela. Smích přicházející od Zmijozelského stolu ji vytáčel ještě víc a musela se přemáhat, aby neupustila od svého chladného exteriéru a neřekla jim, aby sklapli.

"Dobrá třído. Uklidněte se." Naštěstí pro Fleur se ve třídě zrovna objevil profesor a umírnil tak studenty Zmijozelu dřív, než stihla vyletět "Slečno Grangerová." Sirius se laskavě usmál na kamarádku svého kmotřence.”Byla byste tak laskavá a posadila se?"

Hermiona stála uprostřed místnosti a její tvář zbledla, když si uvědomila, že jediné volné místo je vedle víly s dravým pohledem. “A-ano, profesore. Omlouvám se." Rychle se posadila na volné místo vedle strnulé blondýnky a záměrně se dívala jinam. ‘No výborně' Zasténala si pro sebe."

"Takže dnes, jelikož máme několik nových studentů, se budeme zabývat víc praktickým tréninkem." Sirius se procházel mezi studenty tam a zpět s rukama za zády. „Chci, aby jste si vyzkoušeli duel se svým partnerem, zatímco budu chodit po učebně a hodnotit vás, abych viděl, jak na tom všichni jsou. A teď, nechci, aby byla vržena žádná smrtící kouzla. Zastavil se a podíval se na Zmijozelský stůl, kde Draco obrátil oči v sloup. "Mluvím na tebe, Malfoji." Draco se na Siriuse zlostně zadíval, zkřížil ruce v pažích a zavrtěl se na židli. „Každému, kdo vážné ublíží jinému studentovi, odečtu body. Rozumíte?“ Pozvedl obočí a celá třída jednotně přikývla. "Tak dobrá." Tleskl s úsměvem rukama. "Pojďme na to!"

Hermiona musela potlačit podrážděný povzdech, když vstala ze svého místa a popadla hůlku, zatímco Sirius posunul stoly na stranu pouhým pohybem zápěstí.

“Pojďme na to, ať je to za námi?" Zabručela Hermiona, Postavila se tváří v tvář k blondýnce a před začátkem souboje zaujala odpovídající postoj. Vůně vanilky a jahod zasáhla její smysly a na okamžik téměř zakolísala nad sladkou vůní, která vycházela z blondýnky. Hermiona nikdy předtím nebyla tak blízko víly a nemohla si pomoct, ale věnovala chvíli tomu, aby si opravdu prohlédla její rysy. Říct, že Fleur Delacourová byla krásná, by bylo slabé slovo. Kombinace jejích vysokých lícních kostí, lehkého opálení, slabého červenání jejích tváří, jejích modrých očí, které teď byly téměř stříbrné, jejích plných růžových rtů. . . “Vzpamatuj se Grangerová!" Hermiona se vyplísnila, když se přistihla, jak jí myšlenky odbíhají stranou. “Téhle holce nemůžeš věřit a její hezký vzhled je pouhým rozptýlením od osoby, kterou skutečně je."

"Neboj se chérie. Budu něžnější než tvoje přítelkyně." Hermiona se nad poznámku víly naježila, zatímco Fleur se na ni usmála, její modré oči se jiskřily něčím, o čem si Hermiona myslela, že je to pobavení, ale bylo něco úplně jiného.

"Budeme bojovat nebo se jen chystáš dělat oplzlé poznámky?" Zavrčela Hermiona a pevně sevřela hůlku v ruce.

“Omlouvám se."Hermionin tvrdý pohled jí setřel úsměv z tváře. Mohla slyšet Lenčin hlas, který ji celý den otravoval mysl."Kdybys byla upřímná a tvé úmysly byly čestnější, mohla by tě mít taky ráda."

“Já jenom-"

"Skvělé. Pojďme na souboj."Hermiona ji přerušila, než stačila říct něco víc a ostře se otočila na svém podpatku.

Fleur si povzdechla a následovala její příklad. Udělala pár kroků, než se otočila, aby se setkala s tím pohledem, který Hermiona měla zřejmě vyhrazený jen pro ni.

„Hermiono . . .nechtěla jsem…“

“Mdloby na tebe!" Zakřičela Hermoina a rychle vrhla kletbu na blondýnku, která ji k jejímu překvapení téměř bez námahy odvrátila.

"Myslím, že jsme vykročily špatnou nohu." Fleur to zkusila znovu. Tyhle okolnosti pro rozhovor s knihomolkou pro ni nebyly zrovna ideální, ale předpokládala, že zoufalí lidé si nemohou vybírat.

„Oh? Co tě k tomu přivedlo?“ Hermiona sarkasticky vyprskla, když vyslala další zaklínadlo na světlovlásku, která ho opět odrazila jednoduchým pohybem zápěstí.

„Mohla bys toho jen na chvíli nech-“ Fleur začala být otrávená, když ji brunetka téměř zasáhla kletbou přímo do obličeje. Musela se trochu sklonit a zakrýt si hlavu rukama, aby se vyhnula troskám, které přišly z exploze za ní. "Merde!" Fleur se narovnala. "Proč mě tak nenávidíš?"

“Neřekla jsem, že tě nenávidím.” Hermiona obrátila oči v sloup a sklopila paži dolů. “Jen nemám zájem s tebou mluvit."

"Proč?" Fleur pražila pohledem na druhou dívku.

"Protože . . ." Hermiona nevěděla, jestli je dnes obzvláště nevlídná kvůli Ginny, neustálým pohledům, nebo možná proto, že se jí blondýna opravdu dostala pod kůži, ale rozhodla si to s Fleur vyříkat a všechno na vílu vybalit. “Jsi namyšlená." Hermiona poslala židli přímo na blondýnku, která se rychle skrčila, takže se rozbila o zeď za ní. "Hrubá." Fleur se překulila doprava aby se vyhnula dalšímu zaklínadlu. "A arogantní." Tentokrát se Hermiona trefila přímo do hrudi víly, která odletěla a spadla na záda.

Fleur si ráda myslela, že je trpělivá; jako pavouk čekající, až se moucha sama zamotá do jeho sítě, ale něco na Hermioně Grangerové a způsobu, jakým s ní mluvila, ji rozzlobilo. Doposud se dokázala ovládnout, ale něco v ní prasklo, když se její záda dotkly studeného kamene na podlaze. Fleur Delacourová udělala spoustu věcí, aby získala to, co chtěla, ale nechat ze sebe dělat hlupáka, nebylo jednou z nich. Rychle vyskočila na nohy a rozhodla se, že už nebude hrát obranou hru proti dívce, která pomohla porazit lorda Voldemorta. Krátce si vyčinila, že to v prvé řadě vůbec nevzala v potaz a možná měla brát ten duel od začátku víc vážně.

“Já že jsem arogantní !?" Fleuřiny klouby zbělaly, když téměř příliš pevně sevřela hůlku. Zdálo se, že její oči zářily, když vrhla kletbu směrem na Hermionu, ale knihomolka ji odvrátila, stejně jako blondýnka, pouhým mávnutím zápěstí. "Ani mě neznáš!" Fleur poslala na Hermionu stůl, ale Nebelvírské reflexy ji znovu zachránily, když místo toho poslala stůl nalevo od sebe. “Slyšela jsi o mě nějaké fámy a místo toho, abys sis se mnou promluvila, rovnou sis udělala závěry a okamžitě mě zavrhla.” Fleur střílela jedno zaklínadlo za druhým v rychlém sledu, až jedno konečně zasáhlo šokovanou Nebelvírku a poslalo ji letem na záda. "A ještě máš tu drzost mi říct, že jsem arogantní” Fleur se jí posmívala, zkřížila ruce a podívala se stranou.

"Zatím dostáváš své pověsti." Zavrčela Hermiona, zatímco se stavěla na roztřesené nohy a snažila se znovu popadnout dech. Nerada přiznávala, že byla ve skutečnosti ohromená, že jí blondýna dokázala srazit na zem. Nestávalo se často, že by pro ni někdo byl takovouhle výzvou. Často se v hodinách Obrany proti černé magii nudila, když došlo na souboje.

"Excusez-moi?" Fleur trhla hlavu zpět směrem k Hermioně.

“Při našem prvním rozhovoru jsi urazila můj článek." Hermiona nahodile vyslala další kletbu směrem k Fleur, ale ta ji podle očekávání odklonila. “Pak sis ze mě dělala srandu před tvými přáteli."

„Nedělala js -“ Fleur se přikrčila a uhnula dalšímu zaklínadlu.

"Takže se neodvažuj nazvat mě arogantní." Zavrčela Hermiona a zvedla hůlku.

“To bylo všechno nedorozumění." Fleur se postavila, když si nevšimla dalšího zaklínadla mířícího přímo na ni.

“To jsem si jistá." Hermiona obrátila oči v sloup, než poslala další zaklínadlo na Fleur, ale blondýnka vrhla své zaklínadlo v tu samou chvíli. Červený a modrý pramen světla se s prasknutím střetly uprostřed. Modré světlo se tlačilo blíž směrem k Hermioně, když Fleur zaťala zuby a dala svému kouzlo větší sílu, ale za zlomek sekundy ho zatlačilo zpátky Hermionino červené světlo. Stály tam a bojovaly o nadvládu, obě odmítaly odstoupit bez ohledu na to, jak unavené už se cítí, dokud obě jejich hůlky najednou nevyletěly z jejich rukou.

"Myslím, že to stačí." Sirius zatočil Hermioninou hůlkou mezi prsty, zatímco tam obě dívky stály a těžce dýchaly, s očima stále upřenými na sebe. Zdálo se, že Hermiona nedokáže odtrhnout oči od víly. Nevěděla, jestli je to možná proto, že měla těžký den a nashromáždila tolik potlačované frustrace, ale bojovat s Fleur jí připadalo být opravdu. . . dobré. Bylo to téměř terapeutické. Nemusela se držet zpátky. Dokázala se nechat unést a hodit všechno co měla, na blondýnku, a Fleur většinu z toho snadno odrazila, což pro ni bylo vzácné. "Myslím, že je spravedlivé říci, že vy dvě jste vyrovnané soupeřky." Usmál se, když Hermioně podal zpátky její hůlku. Hermiona sklopila zrak a přerušila oční kontakt s těma světle modrýma očima, které ji trápily z důvodů, o kterých si nebyla jistá.

"Děkuji." Zamumlala Fleur, když jí profesor podal hůlku.

"Ale příště ..." Podíval se na Hermionu se zlomyslným zábleskem v oku. “Se snažte nerozbít můj stůl."

“P-promiňte, profesore." Hermiona se začervenala.

"Je suis désolé." Zamumlala Fleur, když popadla svou tašku. Sirius se jen zasmál a zavrtěl hlavou, než propustil třídu.

Jak se všichni začali valit ze třídy, Fleur si nedokázala pomoct, ale zkusila se dostat k poslednímu slovu s Nebelvírkou. "Víš ... jsi velmi zručná v boji." Pohlédla na brunetu koutkem oka, ale zdálo se, že jí Hermiona nevěnuje žádnou pozornost. "Měla bys hodit své jméno do poháru."

"Jo, jasně." Posmívala se Hermiona, přehodila si tašku přes rameno, zvedla své knihy a svižně odešla, než by se blondýna mohla pokusit říct něco dalšího.

/

"Ahoj, Miono." Harry se usmál, když viděl, jak si jeho kamarádka čte ve společenské místnosti; jako obvykle nevěnoval pozornost titulu psaného zlatým písmem ¨Dějiny Víl¨

"Ahoj Harry." Hermiona odpověděla, aniž by vzhlédla.

“S Harrym se chystáme hodit naše jména do poháru." Ron se zazubil a přehoupl se přes opěradlo gauče, aby si sedl vedle brunetky. "Chceš jít s námi?"

"Proč bych to tak měla chtít udělat?" Hermiona zvedla obočí, když otočila stránku.

"Morální podpora?" Ron pokrčil rameny.

"Stejně pak půjdeme na večeři. Jen jsem si myslel, že bys mohla chtít jít." Harry si promnul zátylek. Mohl říct, že Hermiona měla těžký den, a pomyslel si, že by jí mohli pomoct zvednout náladu.

"Předpokládám, že bych mohla jít." Hermiona si povzdechla a označila si stránku, než vstala a protáhla se.

"Dobře. Pojďme." Ron vyskočil vedle své kamarádky. "Umírám hlady." Sotva to dořekl, ozvalo se jeho prázdné břicho.

"Ty a tvůj žaludek." Hermiona s malým úsměvem obrátila oči v sloup. Bylo příjemné vědět, že některé věci se nikdy nezmění, bez ohledu na to, jaká bezvýznamná maličkost to je.

"Počkejte na mě!" Ginny se usmála, když se rozeběhla za skupinou opouštějící společenskou místnost.

"Nečekejte na ni." Hermiona se podívala přes rameno a zavřela portrét, než se Ginny mohla dostat ven.

“Je všechno v pořádku?" Harryho pozvedl obočí nad Hermioniným jednáním.

„Ona po mě vyjela“ Zabručela Hermiona.

"Ona co!?” zavřískl Ron.

„Nebuď tak dramatická, Miono. Byl to jen malý polibek.“ Ginny dohnala trojici, když šli po měnícím se schodišti.

"Pokusila ses mi strčit jazyk do pusy, Ginervo Weasleyová!" Hermiona se otočila a strčila do smějící se rusovlásky.

"No tak. Byla to docela sranda." Řekla Ginny když zase rychle získala rovnováhu.

“Ty ses pokusila Hermioně strčit jazyk do pusy?" Ron vypadal víc než šokovaně.

"Máš štěstí, že ti ho neukousla." Zasmál se Harry, když vstoupili do místnosti, kde byl pohár. Byla tam spousta studentů, kteří se tam poflakovali, povídali si a dychtivě sledovali, kdo bude dost statečný na to, aby do něj hodil svoje jméno.

“To by mi Miona neudělala." Ginny se sebejistě usmála.

"Nebuď si tím tak jistá." Zavrčela Hermiona, zatímco vystoupala kousek nahoru po tribuně a posadila se trochu dál od ostatních studentů, ke svému zděšení si Ginny sedla vedle ní na okraj tribuny, zatímco chlapci šli k poháru. Krátce očima bloudila po místnosti a zastavila je, když přistály na Viktoru Krumovi, jeho oči se na ní dívaly s tím samým intenzivním pohledem.

"Je to pořádný chlapák, co?" Ginny pozvedla obočí na toho tmavovlasého chytače.

"Jo." Hermiona se začervenala a obrátila svou pozornost směrem k poháru. Harry a Ron se na sebe usmáli, když současně hodili svá jména do poháru. Modrý plamen pohltil kousky papíru a dav začal tleskat. Chlapci vystoupili z kruhu a pokračovali v rozhovoru se Seamusem a Deanem, o kterých předpokládala, že do něj také hodí svá jména.

Dveře se rozletěly, zatímco se Viktor Krum pomalu přiblížil k poháru se skupinkou přátel která ho burcovala, aby do poháru hodil své jméno. Když ho oheň pohltil, na tváři se mu objevil malý úsměv a znovu otočil hlavu, aby se střetl pohledem s permanentně červenající se brunetou.

"Tady přichází tvoje milenka." Ginny zašeptala Hermioně do ucha a znovu tak odtáhla její pozornost od Viktora.

"Sklapni." Hermiona si povzdechla a její pohled se obrátil k místu, kde Fleur plachtila před skupinou studentek z Krásnohůlek. Hlavu měla vztyčenou a zdálo se, že je na své misi k poháru. Její rty byly jako přímka když míjela Kruma a Hermiona si nebyla jistá, jestli si to jen představuje, ale vypadalo to, že do něho úmyslně narazila ramenem.

Kdyby se někdo pozorně díval, viděl by také Viktora, jak věnuje víle výhružný pohled, který mu s radostí oplatila. Fleur si všimla, jak se na Hermionu dívá, jak se kolem ní vznáší jako sup, ale on ji nezíská. Jakmile Fleur zaměřila svůj pohled na někoho nebo něco, bylo to její a Bůh chraň každého, kdo by se jí pokusil postavit do cesty.

Bylo to, jako by se v těch pohledech na chvíli zasekli, ale ve skutečnosti to byly pouhé vteřiny.

Držela jeho pohled tak dlouho, jak jen mohla, když procházel, téměř jakoby ho vyzývala, aby něco řekl nebo udělal, ale stejně rychle jako jejich tichý spor začal, tak i skončil a oba pokračovali ve své cestě, jako by se nic nestalo.

Když Viktor odešel, obrátila Fleur svou pozornost k brunetě a ke šklebící se rusovlásce vedle ní. Kousla se do jazyku, aby nic neřekla, když se její pohled střetl s Weasleyovic holkou. Ta ovinula ruku kolem Hermioniných ramen, věnující jí významný pohled. Sledovala, jak se ta stejná ruka začala přibližovat k Hermionině hrudníku, musela rychle odvrátit zrak, když se její krev začala znovu vařit. “Dělá to schválně." Chce mě vytočit. No, takovou radost ji neudělám. Fleur zvedla nos nahoru, ale její pozornost byla znovu připoutána k těm dvěma dívkám, když uslyšela hlasitou ránu.

"Au"Hermiono!" Ginny zakňučela ze země. Vypadalo to, že Hermiona už měla dost jejích skopičin. Než se její ruka mohla vůbec dotknout Hermioniny hrudi, brunetka ji tvrdě strčila a Ginny spadla z konce tribuny na studenou zem. "To zatraceně bolí!"

“Zasloužila sis to!” Řekla Hermiona, když shlížela přes okraj tribuny na rozcuchanou zrzku na podlaze.

"Já jsem chtěla jeno-"

“Chováš se jako hlupák." Hermiona se rozzlobeně zvedla. "A pokud něco takového zkusíš znovu, tak napíšu tvoji matce, Ginervo Weasleyová."

"To nemyslíš vážně, že ne?" Ginny se posadila, její tvář byla teď smrtelně bledá. "Miono, prosím, nepiš moji mámě!" Ginny vyskočila zpátky na nohy a pronásledovala, pro sebe šklebící se knihomolku, kterou stále nekonečně bavil fakt, že nejlepší zbraní, kterou proti Ginny může použít, je hulák od Molly Weasleyové.

"Máma bude naštvaná, až uslyší, jak se chováš k Mioně." Ron zavrtěl hlavou v předstíraném nesouhlasu, zatímco Harry se pokoušel potlačit smích. "Upřímně, myslel jsem, že tě vychovala lépe."

“Ještě ty začínej!" Ginny každou sekundou víc bledla, když zlaté trio vybuchlo smíchem, pak spolu odešli do velké síně.

"Kdybych tě tak dobře neznala, myslela bych si, že žárlíš Fleur." Veronique pozvedla obočí na vílu, která se zlobou zírala na nyní zavřené dveře, kterými ti čtyři právě odešli.

"Nebuď absurdní." Fleur rychle napravila svou chybu, že nechala projevit své emoce a nasadila svůj obvyklý neutrální výraz, zatímco se přiblížila k poháru. Její oči se ztratily v modrých plamenech, které olízly špičky jejích prstů, když pohltily pergamen, na který pečlivě napsala své jméno."Zdá se, že musím zintenzivnit svou hru.”

x x x

Je suis désolé - omlouvám se


4

Fleur se v jídelně elegantně posadila vedle Veronique a Odette a podrážděně si povzdechla. Uběhly dva týdny od jejího posledního rozhovoru s Hermionou a byla frustrovaná, že byla od dosažení svého cíle ještě dál, než když začala. Jako by udělala jeden krok vpřed a dva kroky vzad když došlo na tu tvrdohlavou nebelvírskou dívku.

"Těžký den?" Zeptala se Veronique s úšklebkem dumající blondýnky.

"Nechce se mnou mluvit. Vůbec." Fleur si rukama mnula tvář, aby se zbavila stresu. Po jejich malém souboji bylo ještě těžší s Hermionou mluvit. Pokaždé, když zahlédla vílu, odspěchala opačným směrem. I když měly společnou hodinu, postarala se o to, aby už měla partnera, takže Fleur neměla šanci sednout si k ní. Když Fleur řekla, že chce výzvu, tohle nebylo zrovna to, co měla na mysli. Myslela si, že když bude slavné dívce týden nebo tak pochlebovat, tak nakonec propadne jejímu šarmu, zdálo se však, jako by Hermiona byla imunní vůči čemukoli, co na ni vytasí.

"Snažila jsem se tě varovat, že neskočí na tvoje obvyklé triky.” Veronique se zasmála a napila se dýňové šťávy.

Gabrielle se posadila ke stolu a zlostně se dívala na svou sestru. "Vážně pořád obtěžuješ tu ubohou Grangerovic dívku?"

Fleur oplatila Gabrielle její zlostný pohled a vysloužila si tak její obracení očí v sloup.

”Vážně stále odposloucháš všechny mé rozhovory?" Když viděla, že se Gabrielle nechystá na protiúder, obrátila svou pozornost zpět ke svým kamarádkám. „Prostě nechápu, proč nemá ani trochu zájem. Zachází se mnou jako bych měla lepru.

"Pravděpodobně proto, že je prudérní." Veronique se ušklíbla.

“Ve skutečnosti . . .” Gabrielle se opět vmísila do rozhovoru a rychle upoutala Fleuřinu pozornost. 'Musí být opravdu zoufalá, když naslouchá čemukoliv, co říkám.'

Fleur pozvedla obočí „Ve skutečnosti co?“ Opravdu se o ni Hermiona zajímala? "Je to pravděpodobně proto, že je pro tebe příliš dobrá."

Fleur vypadala, že se chystá explodovat, když si Gabrielle klidně usrkla ze své polévky. Její malá sestra musela vždy přisypat sůl do rány a pokud byla na kolenou, Gabrielle tam vždy byla, aby jí dala kopanec, který by ji tam udržel.

"Není tu někdo jiný, koho bys mohla obtěžovat?" Starší víla s odfrknutím zkřížila ruce.

Gabrielle se drze usmála, než se vrátila ke své polévce. "Kdepak."

"Jaký přístup jsi zkusila?" Odette se předklonila, aby přes Veronique viděla lépe na Fleur.

„Snažila jsem se být jemná. Snažila jsem se k ní být v knihovně přátelská, ale obě víte, jak to dopadlo. Pokusila jsem se s ní mluvit znovu ve třídě a téměř mi utrhla hlavu.“ Zavrčela Fleur.

“To ti patří." Zamumlala Gabrielle a vysloužila si kop do holeně od své sestry.

"To nezní jako ona. Je to tak milá holka." Odettino prohlášení účinně připoutalo Fleuřinu a Veroniquinu plnou pozornost. Gabrielle se malém udusila polévkou nad šokovaným výrazem ve tvářích obou dívek.

Fleur letmo pohlédla směrem k nebelvírskému stolu a vrhla po brunetce zrazený pohled. “Ty jsi s ní mluvila?" Hermiona se na ni sotva podívala, ale klidně mluvila s Odette?

"Trochu." Zdálo se, jako by se Odette ve své židli smrskla. Díky tomu, že byla součástí vílího kmene, Fleur byla její náčelnicí a poslední věc, kterou chtěla udělat, bylo naštvat ji. Věděla, jaká Fleur je, když došlo k jejímu „dobývání“, a rozhodně nechtěla být tou vílou, která se připlete do cesty mezi ni a to, co chtěla.

Fleur frustrovaně zaťala zuby: „A nic jsi mi neřekla?“

"Myslela jsem, že jsi se nechtěla účastnit té sázky.” Veroniquiny oči se rozzářily nad zděšeným výrazem v Odettině tváři. "Vypadá to, že Odette se ti chystá ukrást tvoji trofej Fleur." Tmavovlasá dívka se dotkla už tak podrážděné víly.

“Ne-není to, jak si myslíš." Odette na obranu zvedla ruce. Viděla, že Fleur je každou vteřinou podrážděnější a Veronique jako obvykle vůbec nepomáhala. Havranovlasá dívka byla mistrem v popichování své kamarádky, a zdálo se, že si téměř užívá, když se Fleur přestane ovládat.

"Ach? Není?" Fleur zírala na svoji kamarádku. "Tak proč mi to říkáš až teď?"

"Myslela jsem, že bude nejlepší, když se do ničeho nebudu plést a nepřišlo mi to jako něco zásadního." Rusovláska se začala potit pod Fleuřiným kritickým pohledem.

"Jen mi pomohla s domácím úkolem z lektvarů. Opravdu."

"Co se přesně stalo?" Fleur se naklonila vpřed téměř výhružně.

“Stalo se to minulý týden …"

/

Odette si podrážděně povzdechla, když s prásknutím zavřela knihu lektvarů. “Seru na to." Lektvary pro ni byly vždy obtížné, ale naučit se je v angličtině se zdálo nemožné. Už několik hodin se v knihovně nakláněla nad tou zatracenou knihou a nebyla ani o trochu blíž k dokončení své eseje. Obvykle jí s domácími úkoly pomáhala Fleur, ale ta byla příliš zaujatá snahou získat Hermioninu náklonnost, než aby jí pomohla. Chystala se to vzdát a jít spát, když nečí hlas přerušil její běsnění.

"Hádám, že lektvary nejsou tvůj oblíbený předmět." Hermiona se krátce usmála, když si sedla vedle rusovlásky. Přišla před hodinou a rozpoznala dívku jako jednu z Fleuřiných přátel. Napůl očekávala, že cizinka vstane a vynadá ji, ale zdálo se, že Hermiona není na jejím radaru; byla příliš ponořená a vykolejená ze své knihy lektvarů. Viděla, že francouzská dívka s ní zápasí a zdálo se, že s každou minutou je naštvanější. Byl to žalostný pohled a Hermiona měla dostatečně špatný pocit, aby se cítila nucena vstát a nabídnout ubohé dívce nějakou pomoc.

Odette přepnula na Hermionin rodný jazyk, přestože s ním stále bojovala a zdvořile odpověděla. „Ne, to teda nejsou.“

“Potřebuješ pomoc?"

“To by od tebe bylo milé ..." Odette sklopila oči a začervenala se. Nebyla zrovna nejbystřejší kouzelnicí a to nebylo něco, na co by byla zvlášť hrdá, a to, že neustále potřebovala Fleuřinu pomoc, jí nutilo cítit se jako břemeno. „Ale to je v pořádku, nechci tě obtěžovat.“

Hermiona pocítila, jak její srdce kleslo nad tím zmučeným výrazem v modrých očích francouzské dívky, bylo zřejmé, že to bylo něco, s čím často zápasila. "Nebuď směšná." Hermiona mávnutím smetla její obavy a usmála se způsobem, o kterém doufala, že je uklidňující, zatímco popadla Odettinu knihu lektvarů a otevřela ji. “Ráda ti pomůžu.“

"Kam se poděl ten 'tohle zvládneš sám' přístup, jako když požádám o pomoc já, Miono?" zakňučel Ron od stolu, kde ho Hermiona opustila.

“Ty mě o pomoc nežádáš Ronalde." Hermiona se na něj zahleděla přes rameno, očividně otrávená jeho hlasitým vyrušením. “Jen ode mě vše opíšeš."

“To trefila." Harry se připojil s pobaveným úsměvem.

Ronovy uši se zbarvily na jasně červenou, když se Odette zahihňala na jeho účet. “Sklapni kámo!"

Hermiona potlačila obrácení oči nad svými přáteli, kteří se rádi vměšovali do všech jejích rozhovorů a obrátila svou pozornost zpátky k hihňající se rusovlásce. "Mimochodem, jsem Hermiona." Natáhla k ní ruku.

"Odette." Jasnooká čarodějnice vděčně Hermioně potřásla rukou.

“Těší mě." Úsměv brunety se vrátil v plné síle. “Takže s čím teď zápasíš?" Pustila Odettinu ruku a obrátila svou pozornost k úkolu.

„Upřímně… se vším…“ Zavrčela Odette; její nálada poklesla téměř okamžitě, když se znovu podívala do své učebnice. “Je neskutečné těžké si vše přeložit."

"Oh, dobře, s tím ti určitě mohu pomoci.”

Následující hodinu Hermiona trávila svůj čas překladem textu pro francouzskou kouzelnici a Odette si uvědomila, že Hermiona Grangerová je skutečně výjimečná čarodějka. Neměla absolutně žádný problém přeložit a vysvětlit věci rusovlásce způsobem, který jí usnadnil vše pochopit. Na konci jejich studijního sezení se cítila, že by pro jednou mohla být schopna získat slušnou známku z eseje z lektvarů a nálada se ji znatelně zvedla.

“Moc ti děkuji za pomoc Hermiono." Odette se usmála, když si balily své věci. "Obvykle mi pomáhá Fleur. Je nejlepší ze třídy, ale ..." Její modré oči se rozšířily, když si uvědomila, že se zmínila o tématu, které bylo tabu. Záměrně se vyhýbala zmínit se o blondýnce kvůli prostému faktu, že nechtěla, aby ji Hermiona nechala, aby si poradila s domácím úkolem sama. “Omlouvám se, já-"

"To je naprosto v pořádku Odette." Hermiona ji věnovala uklidňující úsměv. "Ale . . ." Hermiona si žvýkala ret a zdálo se, že přemýšlí, jak se vypořádat s problémem, ve kterém byla. "Uděláš pro mě jen malou laskavost?"

"Oui, samozřejmě. Cokoliv." Odette vstala a přehodila si tašku s knihou přes rameno.

"Neříkej jí, že jsme spolu mluvily, prosím." Hermoina si povzdechla. "Byla vážně otravná." Opravdu doufala, že nebude litovat svého rozhodnutí pomoci Odette. Úspěšně se té blondýně dva týdny vyhýbala a nepotřebovala, aby se Fleur cítila povzbuzena aktem laskavosti vůči její kamarádce.

"Absolutně." Odette se usmála a přikývla hlavou.

/

Odette sklopila hlavu ve snaze skrýt svou tvář, když na ní Fleur stále zírala, i když už dopověděla svůj příběh. Z očividných důvodů vynechala tu část, kde ji Hermiona požádala, aby se ji o tom nezmiňovala a o faktu, že souhlasila. Cítila se špatně, že nejenže porušila slib, který dala Hermioně, ale taky za to, že něco tajila před svou kamarádkou. Kvůli svému hloupému zvyku nedávat si pozor na jazyk, se dostala do docela nepříjemné situace.

“Tak to šlo hladce.” Uchechtla se Veronique. “Jsem ohromená. Nevěděla jsem, že to v sobě máš Odette.” Řekla Veronique a plácla Odette po zádech. “Hádám, že Grangerová má opravdu slabost pro zrzky.”

“K ničemu nedošlo.” Zamumlala Odette. “Opravdu mi jen pomohla s úkolem . . .od té doby jsme spolu nemluvily.” Fleur na ní zírala, pevně svírala vidličku a vypadala, že na ni každou chvíli vyjede. “Já-“

“To stačí.” Fleur odhodila vidličku na stůl, poplašila už tak nervózní rusovlásku a zvedla se s nosem ve vzduchu.

“Omlouvám se. Nesnažila jsem-“ začala znovu Odette, ale Fleur se k ní jen otočila zády a odešla z velké síně.

“Neboj. Nebude naštvaná dlouho. Postarám se o to.” Veronique vstala a věnovala ji uklidňující úsměv, který Odette nepřesvědčil, jelikož právě ona byla ta, kdo provokoval Fleur během celé konverzace. “Fleur! Počkej!” Veronique přidala do kroku, aby dohnala podrážděnou blondýnku směřující k jejich kočáru.

“Nech mě na pokoji.” Zavrčela Fleur když vstoupila do kočáru a dupala po chodbách směrem ke svému pokoji.

Snažila se před ní zavřít dveře, aby ji nemohla trápit ještě víc, ale tmavovláska se ukázala být neodbytná a rychlá. "Proč jsi kvůli tomu tak vytočená?"

Fleur si s povzdechem lehla na postel, když si uvědomila, že se ji nedostane samoty po které toužila. “Nejsem.“ Zkřížila ruce za hlavou a zírala na strop.

“Oh rozhodně jsi.” Veronique skočila na postel a lehla si vedle své kamarádky.

“Žárlíš kdykoli, když se kdokoli přiblíží k té prudérce.

“Já nežárlím.” Reptala tiše Fleur.

“Kravina.” Veronique se otočila na bok, aby viděla na vílu. “Byla si dvě sekundy od toho, aby jsi nečím přetáhla Kruma, když jsi hodila své jméno do poháru a neustále naštvaně zíráš na její přítelkyni.“

“Myslím to vážně. Nežárlím.” Fleur si žvýkala ret, předtím, než si povzdechla.

“Ale moje víla je . . .”

“Tvoje víla žárlí?” Tmavovlasá dívka pozvedla obočí. “To nedává žádný smysl. Ty nežárlíš, ale víla uvnitř tebe ano?”

“To protože jsem ji ještě nedostala a víla už ji vidí jako moji.”

“Ale nikdy si nežárlila, když šlo o mě.” Našpulila Veronique ret.

“To protože tebe už jsem dostala. Mnohokrát.” Fleur obrátila oči v sloup.

“Víla začíná být neklidná a chce se jí zmocnit. To se děje v jednom kuse, když to dobývání trvá déle, než se očekávalo.

“No takže. . .” Na rtech tmavovlásky se objevil ďábelský úsměv, když obkročila Fleuřiny boky a položila své ruce vedle její hlavy, naklonila se dopředu a přiblížila jejich rty neuvěřitelně blízko. “Si můžeš znovu vzít mě a uhasit svou žízeň.”

“To zní lákavě . . .” Fleuřiny ruce hladily její stehna směrem nahoru, než se usadily na jejím pevném zadku. "Ale dneska ne." Zvedla svoji kamarádku a položila ji zpět na bok postele, než vstala.

“Neměly jsme sex co jsme tady!” Veronique zakňučela jako malé dítě. Fleur se musela zdržet viditelného trhnutí sebou kvůli tomu kňouravému tónu své kamarádky; její víle to připadalo, jako by někdo přejížděl nehty po tabuli. "Řekla jsem ti, že chci být sáma.”

“Jako vážně?” Veronique zkřížila ruce, očividně podrážděná Fleuřiným náhlým nezájmem o ni.

“Jako vážně.” Fleur si povzdechla, když si sedla ke stolu a vytáhla svůj deník.

“Fajn.” Veronique se rozzlobila, když vstala a zamířila k odchodu. "Ale nezkoušej se vplazit do mé postele, až změníš názor.” Stála ve dveřích s rukou na klice a zamračila se přes rameno. Doufala, že její výbuch vyvolá nějakou reakci od světlovlásky, ale vše, co obdržela, bylo ticho, když Fleur začala psát nebo kreslit, to se u ní dalo těžko poznat, do svého deníku. Vydala ze sebe poslední odfrknutí, když spatřila Fleuřinu reakci na její prohlášení, nebo její absenci, otevřela dveře, práskla hlasitě za sebou a doufala, že tím vyruší blondýnku, která měla očividně na mysli důležitější věci, než sex s ní.

/

Příštího dne se Fleur v hodině lektvarů přistihla jak znovu zírá na Hermionin zátylek, přičemž okatě ignorovala Veroniquiny znechucené pohledy, které házela jejím směrem. Občas přesunula svůj rozpálený pohled na Odette, která rychle odvrátila oči od své jasně nespokojené vůdkyně.

Fleur si opřela bradu o ruku, zatímco prsty druhé ruky netrpělivě poklepávala po desce stolu. Zdálo se, že proslulá dívka upřednostňovala téměř všechny ostatní ve srovnání s ní a nevěděla, jak ten problém vyřešit. Přemítala si konverzací s Odette pořád dokola, až ji najednou zasáhla myšlenka. Její prsty přestaly klepat a ve tváři se ji téměř okamžitě objevil lstivý úsměv. ‘Myslím že to mám. Je to tak očividné. Divím se, že mě to nenapadlo dřív.'

Fleur cítila, jak se její vnitřní víla trochu uklidnila, když si uvědomila, že se chystá udělat další krok se svou kořistí a téměř jí slyšela vydechnout si úlevou když zazvonil zvonek signalizující konec děsně nudné hodiny. Rychle vstala, nedbale si nacpala knihy do brašny, než se přesunula k Hermioně balící si vlastní věci.

“Počítáš s tím, že se se mnou a Ronem dnes večer budeš poflakovat?” Slyšela, jak se Harry zeptal brunetky.

“Nemůžu.” Povzdechla si Hermiona. “Dnes večer mám prefektské povinnosti. Chodby se nebudou hlídat samy.” Fleur cítila, jak její víla poskočila radostí, když si uvědomila, že slavná dívka nebude dnes večer obklopena svou tlupou.

“Hermiono.” Fleur nasadila svůj nejlepší úsměv a snažila se ignorovat Hermionino tiché zasténání, které vypustila, když uslyšela Fleuřin hlas.

“O co jde?” Zeptala se Hermiona, zatímco si poklekla, aby si sbalila věci. Fleur se na chvíli zarazila, když zahlédla knihu Historie víl, která lehce vyčnívala z její tašky. Rozhodla se to nezmínit a uchovat v paměti pro pozdější použití; byl to přinejmenším zajímavý objev.

“Přemýšlela jsem, jestli bys mi nemohla pomoct s úkoly.” Fleur se ze všech sil snažila znít nervózně a nevinně. “Mám problém pochopit některé lekce v angličtině.”

Fleur se musela přemoct, aby se nenaštvala, když uslyšela, jak se Hermiona zasmála, zatímco si přehodila tašku přes rameno. “Vážne?”

“Qui.” Fleur přikývla, držela si stejně nevinný exteriér, zatímco Harry zvědavě pozvedl obočí na zdánlivě pobavenou knihomolku. Hermiona nebyla typ, který by odmítl studenta, když požádá o pomoc s domácími úkoly, ale předpokládal, že ona a Fleur mají trochu komplikovanější vztah.

Hermiona obrátila oči v sloup, když procházela kolem blondýnky, která jí byla v patách. "Je těžké ti uvěřit, že potřebuješ moji pomoc.”

“Proč to říkáš?” Fleur se snažila držet krok s brunetou, když opouštěla třídu. Byla z Hermiony tak zmatená, že do ní málem vrazila, když se brunetka zastavila na místě a otočila se směrem k ní.

"Protože vím, že jsi nejlepší z vaši třídy a doučuješ další studenty." Zdálo se, že Hermionin pohled procházel skrz šokovanou blondýnku. "Ale dobrý pokus." A znovu se objevil ten falešný úsměv, kterým Fleur začala opovrhovat.

“Děje se něco zlato?” Ozval se hlas, který téměř okamžitě přiměl Fleur skřípat zuby.

“Nic se neděje Gin.” Zamumlala Hermiona k rusovlásce, než odešla.

Fleur se otočila, aby vyrazila opačným směrem a vnitřně proklínala svou nikdy nekončící smůlu s tou proslulou dívkou, když do jejího výhledu vpadly zrzavé vlasy a zelené oči.

"Nemyslím si, že jsme byly řádně představeny." Ginny se usmála úsměvem, který byl téměř stejně falešný jako Hermionin. "Jsem Ginny Weasleyová." Ginny natáhla ruku, aby s ní Fleur potřásla. "Hermionina přítelkyně.”

Víla pohlédla na její nataženou ruku se ztěží skrývaným znechucením, ale opatrně ji sevřela. “Já jsem-"

"Ach, já už vím, kdo jsi." Ginny si zachovala stejný úsměv, ale v jejích zelených očích byl nyní nebezpečný záblesk. „Jsi Fleur Delacourová. Ta holka, která se snaží ukrást moji přítelkyni.“

“Nemám ponětí o čem to mluvíš.” Fleur zúžila oči, když Ginny zpevnila její stisk a přitáhla si ji blíž.

“Dobře poslouchej, protože to řeknu jen jednou, Delacourová." Ginny ztišila hlas a její úsměv opadl. „Jestli se znovu přiblížíš k Hermioně, zmaluju tu tvoji hezkou tvářičku." Fleur pevně zaťala čelist, když se víla uvnitř začala bít kolem; cítila, jak se její hněv začínal stupňovat a chystal se vyplout na povrch. “Tak fajn lásko.” Zrzčin falešný úsměv se znovu objevil, když pustila blondýnku. "Ráda jsem tě poznala." A bouchla Fleur do ramene příliš tvrdě, než aby se to dalo považovat za přátelské, poté odešla se samolibým úsměvem na tváři.

‘Ja tu holku zabiju.’ Pomyslela si pro sebe Fleur temně, když sledovala jak odchází. ‘Až vyšukám mozek z její přítelkyně samozřejmě.’ Fleur byla dnes na vážkách ohledně honění se za Hermionou, ale Ginny Weasleyová úspěšně zpečetila osud té zlaté dívky. Nikdo nebude Fleur Delacourové říkat, co má dělat, a v žádném případě jí vyhrožovat. Počínaje zítřkem, Ginny Weasleyová bude litovat, že někdy zkřížila cestu Fleur Delacourové.

/

“Ahoj Fleur.“ Odette nasadila svůj nejlepší úsměv, když se blondýnka objevila u večeře, zatímco Veronique vílu nadále ostře ignorovala.

“Co tady děláš? Myslela jsem, že budeš sedět u Nebelvírského stolu s Hermionou.” Fleur po ní střelila dalším zlostným pohledem.

Odette si tiše povzdechla. “No tak Fleur, víš, že to tak není.”

“Proč nenecháš Odette na pokoji.“ Gabrielle se zle zadívala na nabručenou blondýnu, jejíž nálada se, jak se zdálo, každým dnem zhoršovala. “Nemůže za to, že tě Hermiona nemá ráda.“

“Nepleť se do toho, Gabrielle.“ Fleur odbyla svoji mladší sestru s nosem nahoře.

Odette se přesunula a sedla si vedle své vůdkyně. “Omlouvám se Fleur. Opravdu jsem tím nic nemyslela.”

”Předpokládám, že už nepotřebuješ moji pomoc s úkoly, když tě teď doučuje Hermiona Grangerová.” Fleur se držela hněvu jako pes kosti.

“To neříkej. Víš, že bych to ve škole nedotáhla tak daleko, kdyby nebylo tebe.“ Odette se zamračila. “Neměla jsem v úmyslu tě nijak zradit.“

“Já vím.“ Fleur konečně polevila a povzdechla si. Odette vypadala jako odkopnuté stěně a bez ohledu na to, jak její víla nesouhlasila, nemohla se na svou kamarádku dále zlobit. Odette byla určitě ta nevinná z jejich skupiny a kdyby to byla Veronique, která by se střetla s Hermionou, byla si jistá, že to by nebyla náhoda, ale Odette byla opravdu neškodná. “Omlouvám se. Moje víla byla poslední dny napjatá.“

“Proč je tvoje víla napjatá?“ Odette zvědavě naklonila hlavu.

“Protože si potřebuje vrznout.“ Veronique poznamenala posměšně.

“Nevztahuj své problémy na mne.“ Fleur věnovala tmavovlásce ostrý pohled, než vrátila svou pozornost zpátky k rusovlásce. “Je netrpělivá, chce Hermionu Grangerovou a s ní je to neskutečně složité.“

“Proč prostě svoji víle neřekneš, že se to nikdy nestane, protože je mimo tvou ligu.“ Usmála se Gabrielle.

Fleur otevřela ústa, aby vynadala své malé drzé sestřičce, když hlasitý hlas Brumbála ukončil všechny rozhovory ve velké síni. Odhalil pohár a efektivně tak upoutal pozornost všech. Fleur byla tak zaneprázdněná rozmrzelostí z Hermiony, že úplně zapomněla na turnaj tří kouzelníků a na to, že šampioni budou vybráni dnes večer. Najednou byla jako na trní, posadila se vzpřímeněji a netrpělivě poklepávala nohou pod stolem, zatímco se Brumbál vykecával, což se zdálo, že trvá věčnost. 'Prostě odhal, kdo jsou šampioni dědku.'

“Šampionem za Kruval je . . .“ Oheň jasně vzplál, když mu do ruky vletěl kus papíru. “Viktor Krum!“ Velká síň propukla v potlesk, zatímco se chytač postavil a s úšklebkem ve tváři zamířil do síně šampionů. Fleur si nemohla pomoci, ale obrátila oči v sloup. ‘Samozřejmě, že ten idiot je šampionem té hrozné školy.’

“Šampionem za Krásnohůlky je . . .“ Fleur najednou trhla hlavou zpět k řediteli, srdce ji v hrudi bušilo, když pohár znovu vzplál jasně modře a vystřelil do Brumbálovi dlaně další papír. Odette se na ní povzbuzeně usmála a položila ji ruku na paži, ve snaze uklidnit svou kamarádku. “Fleur Delacourová!“

Blondýnka cítila, jak její víla poskočila radostí, zatímco velká síň znovu propukla v hlasitý potlesk a tentokrát se ozvalo i obdivné pískání. Ignorovala to, zatímco kráčela uličkou. Střelila pohled Hermioniným směrem, aby zjistila, jestli na ní udělala dojem, ale jediné, co od brunetky obdržela, bylo obrácení oči v sloup. Snažila se, aby tím neutrpěla její hrdost, zvedla hlavu nahoru a vešla do síně; nenechá si Hermionou Grangerovou zničit svůj okamžik slávy.

Když vešla do síně šampionů, byla okamžitě zahalena nepříjemným tichem. Viktor ji věnoval celou vteřinu, než se otočil, zdálo se, že oheň v krbu je zajímavější než víla. Chvíli zlobně hleděla na chytačova záda, načež předstírala zájem o obrazy na zdi, když se otevřeli dveře, aby odhalily Harryho Pottera a všechny tři ředitele škol, za nimiž následovala postarší blonďatá žena s brýlemi. Fleur se okamžitě nezamlouvala; způsob, jakým se na trio dívala, jako by chtěla odhalit všechna jejich nejhlubší tajemství způsobil, že se cítila nesvá.

“Ahoj, jsem Rita Holoubková.” Blondýnka se usmála za rubínově červenou rtěnkou. “Píšu pro Denního Věštce, ale to už jistě víte.” Fleur se musela přimět, aby neobrátila oči v sloup nad její okázalostí. "Zdá se, že máme pořádnou sestavu pro turnaj tří kouzelníků.” Kráčela směrem ke skupině. “Viktor Krum…hvězdný hráč bulharského národního famfrpálového týmu. Fleur Delacourová…budoucí matriarcha a dědička Delacourovic klanu. A Harry Potter…zachránce kouzelnického světa. Jaká tajemství se skrývají za tou horou svalů?” Přejela rukou po Viktorově paži a ten se téměř otřásl. “Jaké manýry číhají pod těmi růžovými tvářemi?“ Fleur musela potlačit zavrčení, když ji štípla do tváře a lehce ji plácla, než zamířila k Harrymu. “Je pod těmito kadeřemi odvaha?“ A projela Harryho vlasy. "Stručně řečeno, co pohání šampiony kupředu?" Usmála se svým úlisným úsměvem na nyní naštvanou skupinu. "Já sama a moje publikum umíráme touhou se to dozvědět, ale nejdřív!" Postrčila Fleur, aby si sedla na židli. "Úsměv pro fotoaparát." Skupina sotva měla čas zareagovat, než je oslepil jasný záblesk.

“Je to opravdu nutné?“ Zavrčela Fleur, zatímco vstávala. Měla mnohem důležitější věci na práci, než sedět a poslouchat jak ta ženská neúnavně mele.

“Ah, ale ovšem.“ Rita se usmála svým úlisným úsměvem a Fleur se musel zdržet toho, aby tu ženu neuškrtila, když ji popadla za ruku. "A teď k rozhovoru. Dámy první." Odtáhla běsnící vílu za sebou do oddělené místnosti.

‘Tohle bude dlouhá noc.’ Fleur si zabreptala pro sebe.

/

Hermiona si povzdechla a pokusila se vytřít si spánek z očí, když hlídala chodby v Bradavicích; bylo to dlouhých pár týdnů. Musela zůstat ostražitá, aby se vyhnula víle, která, jak se zdálo, si umanula získat její pozornost. V tom málo volném čase, který měla, si četla o vílách a našla spoustu užitečných informací. Nejužitečnější, čeho se dočetla, byla kapitole o jejich uhranutí/ podmanění. Víla mohla jednoduše vypouštět feromony a lapit tak někoho do svých rukou; mohly by v zásadě někoho učinit svým sexuálním otrokem, pokud by si to přály, což je důvod, proč si Hermiona skutečně udržovala odstup od Fleur. Neměla tušení, čeho je dívka schopná a neměla zájem o to, stát se její hračkou. Možná byla trochu drsná a příliš opatrná, ale po všem, čím si prošla, se naučila, že to nejhorší, co můžete udělat, je někoho podceňovat.

“Promiň, že vyrušuji.“ Ozval se tichý hlas za zády brunetky hluboko ponořené do svých myšlenek.

“Ano?“ Hermiona se otočila a uviděla tmavovlasého chlapce se světle zelenýma očima, který byl o pár centimetrů vyšší než ona. Rozpoznala ho jako nebelvírského studenta pátého ročníku; Greg nebo nějak tak, pomyslela si.

“Já, uh . . .“ Zakoktal se pod jejím zkoumavým pohledem.

“Máš nějaký důvod, proč se potuluješ po chodbách, když už je skoro po večerce? “Zvedla obočí.

“Oh, zrovna se vracím do věže.“ Konejšivě se na slavnou dívku usmál. “Zrovna jsem procházel kolem koupelny prefektů a slyšel jsem odtamtud vycházet hlasitou hudbu. Myslel jsem si, že by jsi se o toho dalšího prefekta chtěla postarat dřív, než půjde kolem nějaký profesor a dostane ho do potíží.“ Řekl a mnul si při tom krk.

“Ach.“ Hermionino čelo se zvedlo překvapením. Nikdo z prefektů nebyl známý pro takovéto porušování pravidel a žádný z nich se nezdál být dostatečně znalý, aby zjistil, jak pustit hudbu v Bradavicích. “To je od tebe milé. Hned se o to postarám.“ Jak procházel kolem, aby zamířil do nebelvírské věže nahodila úsměv ve snaze potlačit své rozladění, ale jakmile byl z dohledu, její úsměv opadl. 'Upřímně . . .jaký idiot si pouští hudbu naplno v prefektské koupelně takhle pozdě v noci? Měl by mít víc rozumu.' Zaťala pěst, jak dupala chodbou.

Jakmile dorazila ke dveřím koupelny prefektů, potlačila protočení očima nad tím, jak hlasitě hudba hrála; slyšela ji dobrou minutu předtím, než dorazila na místo.

S podrážděným povzdechem otevřela dveře a téměř okamžitě se odtamtud vyvalila pára, zatímco nad ní zněl jazzový zvuk písně. Zavřela za sebou dveře a vykročila vpřed ve snaze něco vidět skrz páru, která se pomalu rozplývala, ale při tom pohledu před sebou se zarazila jako tumpachová.

I walk the street's of New Orleans
With the girl of my dreams
I've seen old men drunk, singin' the blues
With top hats', canes and spectator shoes
I consider myself lucky to have fallen in love
With a girl, a city and the river of mud

Hermiona nebyla jedna z těch co zírají, ale ani ona se nedokázala přimět, aby nežasla při pohledu na velmi nahou Fleur Delacourovou. Její oči pomalu cestovaly nahoru po jejich nemožně dlouhých a opálených nohách a setrvaly na jejím dobře tvarovaném zadku; dva roztomilé malé důlky na jejích bedrech zdržely její pozornost mnohem déle, než si chtěla připustit. 'Sakra . . . deset bodů pro Fleur Delacourovou. . . “ Olízla si rty, aby se pokusila zmírnit náhlé sucho ve svých ústech, když sledovala svaly na Fleuřiných zádech a ramenou, jak se pohybují pod její bezchybnou kůží, zatímco si vysušovala vlasy ručníkem.

Let me know
Let me know
Where I can go to save my soul
Let me know
Let me know
Where I can go to save my soul
Let me know
Let me know
Where I can go to save my soul
Where I can go to save my soul
New Orleans

Stála tam, s pokleslou čelistí a se slabě červenými tvářemi, skoro jako by byla v transu, když se na ní Fleur ohlédla přes rameno, pozvedla obočí a vytrhla ji tak z jejího užaslého strnutí. Nabrala ještě červenější odstín, když si uvědomila, že byla přistižena jak zírá a stále to dělá . . . ‘Kdy sakra přestala hrát ta hudba!?’

“Myslíš, že by jsi se mohla otočit, abych se mohla obléknout?“ Fleuřin hladký hlas zaplnil ticho a pokud to bylo možné, Hermiona zrudla ještě víc.

“J-jistě. Promiň.“ Hermiona se uvnitř proklínala, když se rychle otočila; byla si jistá, že vypadala přesně jako Ron, kdykoliv víla prošla kolem. "Co děláš v prefektské koupelně?" Zdálo se, že Hermiona najednou znovu nabyla své smysly a vzpomněla si, proč tam v první řadě vůbec šla.

“Chtěla jsem si dát koupel.“ Fleur to řekla, jako by to byla ta nejzjevnější věc na světě.

“To mi došlo.“ Hermiona obrátila oči v sloup a zadívala se na dlaždici před sebou. "Ale jsem si jistá, že Krásnohůlský kočár má také koupelnu.”

“Chtěla jsem plnou Bradavickou zkušenost.“ Fleur promluvila do ucha brunetky a přiměla ji poskočit; rozhodně nečekala, že Fleur bude tak blízko. “Hermiono Grangerová… jsi nervózní?“ Culila se nad tím, jak neklidná knihomolka byla. ’Zdá se, že můj plán funguje.’

"Nebuď směšná." Hermiona se otočila, aby se na blondýnku zle zahleděla, ale její tváře znovu hořely, když viděla, že Fleur má na sobě jen modrou krajkovou podprsenku se shodným spodním prádlem, které nezanechávaly příliš místa fantazii. Její hebká kůže se jemně leskla tou trochu vlhkosti, co zbyla z její koupele, takže normálně krásná blondýnka vypadá ještě víc božsky, než obvykle. „Můžeš si prosím něco obléknout!?“ Zoufale se snažila udržet oči na světlovlásčině tváři, ale nedokázala zabránit tomu, aby ji oči nesklouzly dolů k Fleuřině hrudníku. Její pohled klesl ještě níž, když zbloudilá kapka vody, která stékala po jejím pevném a vypracovaném břichu upoutala její pozornost.

“Kdybych tě lépe neznala . . ."Fleur vykročila vpřed a Hermiona udělala krok vzad, jen aby ucítila, jak se její záda přitiskla na studenou dlaždici, ponechána v pasti a Fleur napospas. “Myslela bych si . . .“ Fleur položila ruce vedle její hlavy, když se naklonila blíže a zabořila své oči do těch nejistých hnědých a zlatých. “Že mě okukuješ Hermiono Grangerová.“

“To by se ti líbilo.“ Hermiona přimhouřila oči a pokusila se přivolat něco z nebelvírské odvahy, ale Fleuřiny modré oči jiskřily něčím, co ještě nikdy předtím neviděla; čistou a čirou touhou.

Fleur si skousla spodní ret a pohlédla na Hermionu, jako by ji chtěla zhltnout, zatímco se naklonila o trochu blíže. "Možná, že ano." Zašeptala.

Hermiona musela zabránit svým očím, aby se třepotavě nezavřely z toho pocitu Fleuřina dechu lehce lechtajícího ji na kůži, zatímco její smysly byly znovu zasaženy vůní jahod a vanilky. Její pohled klesl od Fleuřiných hypnotizujících očí k jejím plným růžovým rtům, které se stáhly do drobného úsměvu, když si všimla Hermionina kolísajícího odhodlání.

'Zkouší na mě své uhranutí . .?' Hermiona se ptala sama sebe, když se její oči posunuly dále k osamělé pize, která byla těsně pod její klíční kostí. Obvykle by se jí něco takového zdálo být mimo mísu, ale Hermiona to považovala za zcela okouzlující a horko těžko odolávala, aby se nepoddala světlovlásčiným touhám.

“Hermiono. . .”Fleur položila prst pod bradu brunetky a jemně ji zvedla, aby vrátila pozornost slavné dívky zpět na svou tvář, ale na okamžik zaváhala, když si ji prohlížela; nikdy nestála tak blízko, aby mohla ocenit její vysoké lícní kosti nebo malé pihy sotva viditelné pod nyní zrudlými tvářemi. Musela si připomenou, že potřebuje dýchat, když si všimla, že Hermioniny jantarové oči, které byly obvykle naplněné pouze nenávistí k blondýnce, byly teď lesklé a naplněné něčím úplně jiným. Její obvykle dobře udržované vlasy byly rozcuchané a přitisknuté k dlaždici a upřímně, byla to jedna z nejsmyslnějších věcí, kterou Fleur kdy viděla. 'Jak může být někdo tak rozzuřený tak dokonalý?'

'Rozhodně na mě používá své uhranutí, že jo!?'

“Tu me veux?“ Zeptala se Fleur bez dechu, zatímco její ledově modré oči shlédly k Hermioniným třešňovým rtům, vsadila by se, že chutnají stejně dobře, jak vypadají. Začalo být nesmírně obtížné udržet se pod kontrolou, když jediné, co slyšela, bylo Hermionino namáhavé dýchání a vše, co cítila, byla opojná vůně levandule a jasmínu.

"Upřímně. . ." Hermiona si olízla rty a Fleuřiny oči vypadaly, že téměř začínají svítit neonovou modří z toho drobného činu. Fleur cítila, jak jí srdce nekontrolovatelně buší v hrudi, když se Hermiona naklonila dopředu, takže se jejich rty téměř dotýkaly. Cítila, jak se její vlastní víčka začínají zavírat; byla tak blízko k tomu, co chtěla, že to mohla cítit na jazyku. "Je mi tě líto." Fleuřiny oči se prudce otevřely a její čelo se zmateně svraštilo nad Hermioninou náhlou změnu tónu a chování.

“Quelle. . .?” Fleur zůstala zamrzlá, nejistá tím, co se děje.

“Zdá se mi, že měříš svou vlastní hodnotu podle toho, koho můžeš dostat mezi svá stehna a upřímně je mi tě líto. Je to pro tebe opravdu všechno?“ Hermiona zvedla obočí na šokovanou dívku. "Opravdu si myslíš, že bych se poddala něčemu tak nízkému?"

"Já-"

"Opravdu si myslíš, že bych propadla něčemu tak hloupému?" Hermionin hlas začal stoupat s jejím vztekem, jak odstrčila blondýnku od sebe.

Fleur defenzivně zvedla ruce, když po ní ta proslulá dívka vystartovala. "Hermiono, byla jsem jen ..."

„Opravdu si myslíš, že jsi první, kdo se mě pokusil svést? První, kdo se mě pokusil využít k posílení svého společenského postavení nebo, aby mě předváděl jako bych byla nějaká trofej?“ Hermiona pevně zaťala pěsti. „Lidé, jako jsi ty, jsou absolutně ti nejhorší. Vše, na čem vám záleží, jste jen vy samotní a všichni ostatní jsou jen příslušenstvím, které je třeba použít pro cokoli, co se vám líbí. Chováš se, jako bys byla lepší než všichni ostatní, ale pravda je taková, že jsi ubohá." Zatlačila Fleur za ramena. “Prázdná." Strčila do blondýnky o něco víc. "A kompletně zkažená.” Svůj nejtvrdší úder si schovala na konec a strčila vílu tvrdě na zeď.

Fleur tam jen stála úplně ohromená; bolelo by mnohem méně, kdyby ji zasáhla kletbou místo toho aby ji slovně rozcupovala.

„Nemáš absolutně co nabídnout, kromě svého těla a bez ohledu na to, kolik lidí „dostaneš“ a zničíš, nikdy nezaplníš tu prázdnotu v té dehtové jámě, kterou nazýváš duší.“ Zdálo se, že Hermiona konečně praskla jako těsně navinutá gumová páska. "A jak se opovažuješ, na mě zkoušet svoje uhranutí!"

"M-moje uhranutí?" Fleur konečně našla odvahu promluvit po té slovní tirádě. „Nepoužila jsem na tebe své uhranutí. Nikdy bych nic takového neudělala.“

"Kravina." Hermiona teď zatínala pěsti tak pevně, že téměř zastavila přítok krve, zatímco její oči vypalovaly díru do Fleuřiných zmatených modrých očí. "V tomhle ohledu si myslím, že jsi všeho schopná."

Fleur cítila, jak její hněv vzplál při Hermionině obvinění. "Myslím to vážně!"

"To je jedno." Hermiona obrátila oči v sloup a otočila se k odchodu.

"Hermiono!" Fleur udělala krok vpřed, zatímco víla v ní hrozila, že převezme kontrolu, ale zaváhala, když se Hermiona zastavila a pohlédla na ní přes rameno s větším opovržením, než si Fleur myslela, že je lidsky možné.

"Drž se ode mě kurva dál." Hermiona vyprskla, než vyrazila z koupelny a zabouchla za sebou dveře.

Fleur mohla jen zírat na dveře, její hrudník se zvedal, jak se jí všechno, co jí brunetka řekla, začalo přemítat v hlavě. "Merde!" Shodila stojan na ručníky, než předupala ke svým šatům a naházela je na sebe. Prohnala se chodbami a ven na pozemek, dělala tolik rámusu, kolik chtěla a nestarala se o to, jestli ji chytí nějaký profesor.

Když dorazila do kočáru, šla přímo ke známému pokoji a bušila na dveře, dokud ji Veronique neotevřela se spánkem a zmatkem v jejích zelených očích. Nevyměnily si žádná slova, než se Fleur naklonila a zmocnila se rtů té dívky s havraními vlasy v hrubém polibku.

Veronique se nepokoušela bojovat s tou vytočenou vílou, zatímco Fleur ji zatlačila do pokoje a zavřela za nimi dveře.

x x x

Tuux veux? - Chceš mě?

Quelle? - Co?


5

Od chvíle, kdy se Hermiona naposledy střetla s Fleur uběhlo něco přes týden a zdálo se, že její drsná slova drží vílu na uzdě; to a cokoliv co trénovala na blížící se první úkol turnaje tří kouzelníků. Jeden by si myslel, že z toho knihomolka bude mít radost, ale nemohla si pomoct, ale pocítila palčivý pocit viny, když se jejich oči střetly a když je Fleur sklesle odvrátila. Vypadalo to, že její slova blondýnku ranila hlouběji, než si myslela. Hermiona se nikdy nevyhýbala tomu, aby srazila hřebínek těm, kteří si to zasloužili, ale nesnažila se zlomit Fleuřina ducha; jen chtěla, aby ji nechala na pokoji.

'Hádám, že to se povedlo.' Pomyslela si Hermiona, když se v hodině lektvarů podívala přes rameno a uviděla Fleur zuřivě čmárat poznámky. Jedna její část se ji chtěla omluvit, ale její hrdost jí to nedovolila, když víla překročila všechny meze tím, že na ni zkusila tak špinavý trik.

Byla pravda, že Fleur nebyla první člověk, který se ji snažil svést, aby se pokusil vylepšit si sociální status nebo aby ji předváděl jako svoji trofej ve snaze zapůsobit na své vrstevníky. Žvýkala konec svého brku, když si vzpomněla jak na ní Pansy Parkinsonová minulý rok zkoušela něco podobného. Černovláska s ní koketovala, ve třídě jí posílala roztomilé vzkazy a pronásledovala jí jako stín. Hermiona to považovala za docela roztomilé a dokonce si zahrávala s myšlenkou dát té zmijozelce šanci, ale jednoho dne zaslechla nějaké studenty ze zmijolezu jak se baví s Pansy o jejích plánech na posílení svého sociálního postavení chozením s Hermionou Grangerovou a tím to haslo. To bylo poprvé, kdy tak akutně pocítila ostré bodnutí zrady a zklamání. Myslela si, že jí má Pansy upřímně ráda; to, že by si vylepšila společenské postavení jenom tím, že by byla spojována s ní, ji ani nenapadlo, ale důsledky její nově získané slávy pro ni byly v té době stále ještě cizí.

Hluboce raněná, začala Hermiona její vzkazy ignorovat, odpálkovala ji, kdykoli měla příležitost, dokonce chodila na oběd a večeři v době, kdy si myslela, že tam Pansy nebude, ale ta proradná dívka byla vytrvalá. Představte si její překvapení, když vešla do svého pokoje a zjistila, že Pansy Parkinsonová leží zcela nahá v její posteli s tím, co předpokládala, že má být svůdný pohled. Hermiona byla tak ponížená, že to skončilo tím, že tu nafoukanou zmijozelku zasáhla kletbou; netřeba zmiňovat…že už spolu nepromluvily.

Pak tady byl Roger Davies, který byl jeden z mnoha chlapců, kteří se ji snažili dostat do postele. Vždycky se kolem ní motal s úsměvem, který byl skoro tak slizký, jako jeho vlasy sčesané dozadu a vždy říkal něco jako "Páni, když jsem řekl “Accio kočka”, nečekal jsem, že to bude fungovat!”

Hermiona se téměř osypala při pomyšlení na Rogera Daviese a všechny ostatní, kteří byli tak troufalí, ale. . .neosypala se, když si vzpomněla na Fleur. I když byla naštvaná, jak byla, nedokázala zabránit tomu, aby její myšlenky nebloudily každou chvíli k oné noci s vílou, přistihla se, jak myslí na ty podmanivé modré oči a na to, jak se na ní dívaly. Stalo se to mrknutím oka, ale byla si jistá, že viděla, jak ty arktické oči září světle neonovou modří a přestože byla od jedenácti let obklopena magií, nikdy neviděla nic tak okouzlujícího. Fleur se na ní nedívala stylem jako Roger Davies nebo kterýkoli z těch dalších. Ano, byl to dravý pohled, ale bylo v něm i něco jiného, něco, co Hermiona nedokázala pojmenovat. Jediné, co v tu chvíli věděla bylo, že se nikdy předtím ve svém životě necítila k někomu tak přitahována. Cítila závratnou směs emocí, které si vzájemně odporovaly; rozbouřenost, vyrovnanost, obavy, dychtivost, nervozitu a ze všeho nejvíc. . . vzrušení.

Knihomolka zavrtěla hlavou dřív, než by se mohla příliš ponořit do svých myšlenek. ‘Okamžitě toho nech Grangerová. Moc nad tím přemýšlíš. Použila na tebe své uhranutí, aby dostala co chtěla a všechny ty myšlenky co máš, jsou tím potřísněné.’

“Jsi v pořádku Miono?” Harry pozvedl obočí na svou kamarádku, která pořád žvýkala konec svého brku. Celou hodinu sotva dávala pozor a byla tak mimo, že ani neslyšela zvonění, signalizující konec Snapova nudného výsevu.

“Hm?“ Hermiona se probudila ze svého otupění a když se rozhlédla, všimla si, že všichni vycházejí ze třídy.

Harry se na svoji kamarádku zvědavě podíval a v jeho zelených očích plavala kapka starosti; to, že by Hermiona ve ve třídě vypnula, se ji nepodobalo, a to ani když šlo o Lektvary. „Ptal jsem se, jestli jsi v pořádku. Během Snapovy přednášky se mi zdálo, že jsi myšlenkami někde úplně jinde. . Ne, že bych ti to vyčítal." Zasmál se.

“Ach, jsem v pohodě.“ Snažila se znít přesvědčivě, když si spěšně balila své věci. "Myslím, že jsem jen unavená."

“No, jsem si jistý, že lekce létání s Ginny tě pořádně nakopne.“ Harryho úsměv se rozšířil, když si všimnul, jak se z tváře jeho kamarádky vytrácí barva.

“Na to jsem úplně zapomněla . . .“

Harry si nemohl pomoct, ale rozesmál se nad její zjevnou obavou; nemohl uvěřit, že po tom všem čím si prošli, se Hermiona stále bála létat.

“Jaká si myslíš, že je šance, že na to zapomněla?“ Zeptala se s povzdechem, když odcházeli ze třídy.

Veškerá naděje, že by se ji třeba dnes podařilo vyhnout se lekci létaní, se Hermioně rozplynula, když Ginnyin hlas vstoupil do jejich rozhovoru. "Velmi malá." Ušklíbla se.

/

Říct, že Fleur Delacourová byla otřesená, by bylo slabé slovo. Myslela si, že vyspat se s Veronique dodá jejímu sebevědomí tolik potřebné povzbuzení, nicméně k jejímu zděšení, došlo k úplnému opaku. Cítila se ještě hůř než předtím a nemohla si teď pomoct, ale myslela si, že má možná Hermiona pravdu. Nikdo ji nikdy nic takového neřekl, obzvlášť, když byla téměř svlečená. Obvykle, když byla jen ve spodním prádle a nasadila svůj šarm, tak ji lidé zobali z ruky, aby viděli i zbytek jejího prádla dole, ale Hermiona namísto toho byla uražená a rozhodně na ni byla naštvaná.

Neplánovala, aby to v té prefektské koupelně zašlo tak daleko. Její plán byl mávat mrkví před koňskou hlavou a potom mu ji sebrat a zanechat tak Hermionu bažící po ní, ale místo toho tu mrkev hodila koni do chřtánu a ten mu ji vyplivl přímo do tváře. Její ego bylo na kousky a ke všemu ji Madame Maxime na trénincích dávala zabrat, sotva měla čas sama pro sebe a jediné, co chtěla dělat, bylo psát a kreslit si do svého deníku, aby se pokusila všechno lépe pochopit.

Přistihla se, jak v jídelně zase znovu zírá na Hermionin zátylek, zatímco si na talíři nepřítomně hrála se svým jídlem, aniž by se ho dotkla. Sledovala, jak se Hermioniny rty ovinuly kolem její vidličky a jakým způsobem její jazyk pomalu přejížděl po jejím spodním rtu, aby zachytil všechny zbytky jídla. Její modré oči téměr okamžitě začaly zářit, když ji Hermionino jednání nechtěně přivedlo zpátky k té noci, kdy se všechno zhroutilo; stále ji to rozbušilo srdce a bezmezně vzrušilo její vílu. Kousla se do rtu a lžíce ji začala pomalu klouzat z ruky, když se její představivost posunula k tomu, co by mohlo být, kdyby byla uzavřela ten malý prostor mezi nimi.

"Vidíš něco, co se ti líbí?”

Fleur poskočila a upustila lžíci, když ji Veroniquin hlas vyrušil z jejího zasnění. “Jenom jsem se zamyslela." Zavrčela Fleur, když si před ní havranovlasá dívka sedla a účinně tak zablokovala její výhled na Hermionu.

Veronique pozvedla obočí nad Fleuřiným podivným chováním; bylo zjevné, že neskrývaně zírala na slavnou dívku. "Když to říkáš.”

“Nazdar lidi." Odette se usmála a posadila se vedle své zjevně sklíčené vůdkyně, která honila své jídlo po talíři.

Veronique vypadala téměř uražená Odettiným veselým chováním; byla vždycky taková. Po dlouhou dobu tu byla jen ona a Fleur, ale pak se před dvěma lety objevila Odette a už nikdy neodešla, protože z nějakého podivného důvodu se Fleur nad tou bezradnou rusovláskou slitovala. Neřekla by, že by ji neměla ráda, vycházely spolu dobře, prostě by jen nebyla vůbec zdrcená, kdyby s nimi přestala trávit čas.

"Máte lidi něco v plánu na odpoledne?” Zeptala se Odette s rozzářenýma očima. “Nebo musíš zase trénovat?” Obrátila svou pozornost ke sklíčené blondýnce.

Fleur jen zavrtěla hlavou, aniž by vzhlédla od svého talíře. “Ne. Madam Maxime mi dala volný den na odpočinek.“

“To je perfektní!“ Odette se usmála ještě víc. “Pár Kruvalských studentů nás pozvalo, aby jsme si s nimi dnes odpoledne po vyučování zahrály famfrpál!“

“Já nevím . . .“ Povzdechla si Fleur a položila lžíci; v tuhle chvíli ji jídlo vůbec nelákalo. “Myslím, že si prostě půjdu odpočinout.“

“Chceš společnost?“ Veronique se na blondýnku usmála a poslala ji mrknutí.

Fleur se musela zdržet, aby se nezaksichtila nad jejím troufalým návrhem; sex s Veronique ji také nijak nepřitahoval.

“Ne.“

“No tak Fleur.“ Odette se posunula blíž ke svoji kamarádce a chytila ji za ruku. Neunikla ji Fleuřina pochmurná nálada a vidět svoji vůdkyni tak naštvanou v ní vyvolávalo nutkání udělat ji šťastnou a zlepšit ji náladu. “Bude to legrace!”

“Já opravdu-“

“Prosím!“ Odette nasadila její nejlepší psí oči o kterých věděla, že jim Fleur nikdy neodolá.

Fleur se snažila na svou kamarádku nepodívat a nepodlehnout, ale jakmile zahlédla Odettinu nadějnou tvář, věděla, že nemůže říct ne. "Fajn, ale pokud to bude nuda, odcházím."

Odettin úsměv musel být nakažlivý, protože se Fleur přistihla, jak jí ten úsměv lehce vrací. "To nebude! Slibuji!”

”Jako vážně?” Veronique si odfrkla a zkřížila ruce. ”Vždyť víte, jak nesnáším famfrpál.” Zabručela.

”Můžeš nám fandit!” Řekla Odette a poskakovala na své židli jako dítě, které snědlo příliš mnoho cukrovinek.

”Jo.” Fleur se ušklíbla na zjevně nespokojenou kamarádku. “Ráda se díváš, ne?” Pozvedla obočí a mohla přísahat, že pohled v jejích tmavě zelených očích by mohl zabíjet.

“Jděte do prdele." Vyprskla Veronique, než vstala a vyrazila z velké síně.

/

Hermiona si přála, aby mohla říct, že byla překvapená, když ji Ginny uprostřed jejich lekce létaní opustila, aby se zahrála famfrpál, ale nebylo to poprvé, kdy ji zrzka nechala na koštěti na holičkách. Část z ní chtěla spadnout na zem a ztratit se v dobré knize, ale tvrdohlavý nebelvírský duch v ní ji přiměl, aby se dál vznášela a sledovala zápas mezi studenty všech škol. Zahrávala si s myšlenkou, že se vydá dolů na vlastní pěst, ale když se pokusila letět trochu vpřed, zakolísala a rozhodla se, že pobyt na místě bude nejbezpečnější cesta.

“Samozřejmě že Viktor je tady a předvádí se." Zavrčela temně Fleur, když ona a její dvě kamarádky došly k famfrpálovému hřišti. Nedokázala se přimět, aby neobrátila oči v sloup, když zahlédla kruvalského chytače, jak dělá stojku na svém koštěti, aby se předvedl před svými fanynkami. Překvapilo ji, že ho neviděla dívat se dolů na řečené ječící fanynky, ale místo toho se se sebevědomým zábleskem v očích díval po jeho levici. Fleur sledovala jeho linii pohledu a všimla si trochu zarudlé Hermiony Grangerové, jak se nepohodlně vznáší na koštěti. Musela se kousnout do jazyku a držet ruce pevně u těla, aby toho nafoukaného Bulhara neshodila zaklínadlem z koštěte.

Fleuřin upřený pohled Hermioniným směrem neunikl Veroniquinu ostražitému oku. Přála si, aby to Fleur s tou proslulou dívkou už vzdala; nechápala, co na ni lidé vidí. Jistě, byla atraktivní, ale byla tak nudná a tak. . . tuctová. "Předvádí se před tvoji přítelkyni.” Nemohla si pomoct, ale rýpla si do Fluer, ve snaze vyprovokovat ji, aby udělala něco nemístného.  

“Sklapni.” Fleur střelila zlým pohledem po Veronique, jejíž nálada jak se zdálo, se při pohledu na tu proslulou dívku ještě víc zkazila. Obrátila pohled zpátky k Hermioně, ale když se pohled na tu nebelvírskou dívku ukázal být příliš bolestným a současně lákavým, sklopila zrak dolů. Její víla v ní na protest mlátila kolem, věděla, jak hrozně ji chtěla, ale její pýcha byla příliš raněna, než aby si pohrávala s myšlenkou, že by se k ní zase pokusila přiblížit. Měla před sebou dlouhou cestu, než bude schopná dostat tu tmavovlásku do postele a pro jednou ve svém životě se vážně bála, že nebude schopná sázku s Veronique vyhrát a bude nucena jí předat svůj deník.

Veronique si povšimla Fleuřina náhlého skleslého chování; vypadala takto celý týden a nesedělo to k ní. "Neříkej mi, že ještě pořád trucuješ nad tou prudérkou." Veronique se ušklíbla, zkřížila ruce a střelila pohledem na nic netušící prefektku vznášející se nad nimi. "Proč ti záleží na tom, co si slečinka 'neudělám nikdy nic proti pravidlům' myslí?”

"Nezáleží!" Fleur se vzpřímila a nahodila zpátky svůj chladný výraz; stále zapomínala na to, jak je nebezpečné, když někdy dovolí, aby její maska sklouzla. "Jen přehodnocuji svůj přístup." A s povýšeným výrazem ve tváři zvedla nos do vzduchu.

"Ach, moje chyba." Veronique se ušklíbla nad Fleuřinou zjevnou lží; znala ji líp než většina ostatních. "Chvilku jsem si myslela, že ranila tvé city."

"Nebuď absurdní." Řekla Fleur a nasedla na koště, nelíbilo se ji, kam tato konverzace směřuje.

Veroniquin úšklebek se změnil na lstivý úsměv, když viděla, jak se blondýna pokouší odbít její poznámky, o nichž věděla, že jsou pravdivé; mnozí si mysleli, že Fleur Delacourová je bezcitná, ale z osobní zkušenosti věděla, že to má daleko k pravdě. "I tak ..." Zbožňovala si pohrávat s vílinými emocemi, které pro ni byly tak jasně čitelné. "Možná je na místě malá odplata." Její lesně zelené oči vířily neplechou, když směrovala svůj pohled zpět k 'malé slečně dokonalé'; bože, jak pohrdala dívkami jako je Hermiona Grangerová.

„Veronique. Cokoli máš v plánu-“ Začala Fleur, ale dřív než mohla zastavit svoji impulzivní kamarádku, zaklínadlo již opustilo Veroniquiny rty.

Fleur vzhlédla a uviděla, jak Hermionino koště sebou začalo prudce trhat sem a tam; vyrazila jejím směrem, ale nerdovská dívka se rychle vzpamatovala a vytáhla hůlku, aby vyslovila protikletbu. Fleur se zastavila uprostřed letu a téměř vydechla úlevou; zdálo se, že vždy zapomíná na to, že Hermiona zná spoustu kouzel a je dokonale schopná se o sebe postarat. Střelila pohledem po Veronique, která měla nevinný výraz ve tváři, zatímco Odette vypadala lehce nespokojeně nad činy té pletichářské dívky.

To, co se stalo potom, bylo naprosto nečekané. Fleur se podívala zpět na brunetku a její modré oči se rozšířily, když slyšela někoho křičet: „Bacha!“

V tu chvíli bylo bolestně zřejmé, jak málo Hermiona Grangerová ví o sportu, protože prostě zůstala ve své pozici a vypadala úplně zmateně, zatímco potlouk svištěl jejim směrem. Dřív, než Hermionu udeřil do hlavy, k ní Fleur už vystartovala, ale nemohla udělat nic, čím by tomu černému, železnému míči zabránila zasáhnout ji přímo do spánku a poslat ji z koštěte dolů.

Fleur nutila své koště k rychlejšímu letu; dostat potloukem do spánku je samo o sobě zlé, ale padat patnáct metrů po zásahu jednoho z nich je mnohem horší. Zaskřípala zuby a zamířila na koštěti Hermioniným směrem, aby dohnala její pád, a když byla dostatečně blízko, jen tři metry od země, Fleur vyskočila a chytila dívku ve vzduchu. V ten moment nikdy nebyla vděčnější za trénink s Madame Maxine a za své hbité vílí reflexy.

Fleuřina ramena a končetiny protestovaly proti tomu hrubému pohybu, když se svalily na zem, ale pevně držela bezvědomou brunetu, dokud se jejich pohyb nezastavil. Přistála na Hermioně, ale rychle z ni slezla, aby si sedla na kolena vedle zraněné dívky. Opatrně položila ruku pod Hermionina ramena, pozvedla ji z trávy a jemně s ni zatřásla. „Hermiono. Hermiono!“ Všimla si pokojného výrazu ve tváři dívky z proslulého tria, zatímco jí volnou rukou odhrnula z očí některé z jejích hladkých hnědých vlasů a odkryla tím velkou kruhovou červenou značku po potlouku, která teď kazila její dokonalou pleť. “Hermiono, probuď se.”

Ani ne o dvě sekundy později Hermioniny oči zamžouraly, otevřely se a těkaly zleva doprava aby posoudily, kde je, ale nezdálo se, že by to nějak pomohlo. První věc, které si všimla byla ruka na její tváři, která se rychle stáhla, když se na ni podívala. Druhou věcí, které si všimla, byly dlouhé blonďaté vlasy, které jako by na slunci zářily, lehce opálená kůže a pár stříbrně modrých očí, které vypadaly ustaraně. 'Co se to děje . . .? Proč se na mě takhle dívá? . .? Ještě lépe. . . kdo je to?'

Fleur vzala na vědomí vzdálený pohled v Hermioniných jantarových očích a byla ohromená, když na ni přistáli s téměř klidným pohledem v nich. 'Proč se na mě takhle dívá?' Fleur cítila, jak její tváře hoří, když na ni Hermiona nepřestávala bezostyšně zírat. „Hermiono . . . víš kde jsi?“

Hermiona její otázku buď neslyšela, nebo se neobtěžovala na ni odpovědět, protože její jedinou reakcí bylo natáhnout ruku a projet prsty dlouhými blonďatými vlasy, které ji najednou fascinovaly. "Tak hebké . . ." Zamumlala si pro sebe, když sledovala, jak pramínky vlasů prokluzují jejími prsty, než obrátila svou pozornost zpět k těm arktickým očím, o který si přála, aby se do nich mohla dívat celý den. "Ty jsi anděl?"

"Hej! Zranil jsi Hermionu!” zaječel Ron na rozpačitě se tvářícího kruvalského studenta, který držel pálku odrážeče, zatímco všichni pospíchali k těm dvěma dívkám.

Viktor Krum rychle sletěl na koštěti a téměř narazil do zmatené nebelvírky. “Hermi-ono, jsi v pořádku?” Fleur odtáhla svou pozornost od Hermiony a věnovala Bulharovi její nejlepší varovný pohled, aby se držel zpátky.

"Hej! Běž od ní pryč Šišlo!” Ginny je rozdělila, odtáhla Fleur pryč a přitom ji probodávala pohledem, zatímco blondýnka se přemáhala, aby na ni nevrhla zaklínadlo tak silně, že by se z toho vzpamatovávala ještě týden.

"Myslím, že sis nevšimla, že to Fleur chytila Hermionu!” Odette vystoupila na obranu své vůdkyně a zírala na Ginny stejně rozpáleně, jako ona na Fleur.

“Fleur . . .” Hermiona řekla to jméno pomalu, zatímco ji Ginny a Ron zvedali na nohy. Fleur cítila, jak se její víla téměř pyšně vzdouvá, když si všimla, že Hermiona ignoruje všechny okolo a pohled má stále pevně upřený na ni.

“Ano…Fleur.” Ginny obrátila oči v sloup a položila si Hermioninu paži kolem ramen. "Nenávidíme ji, pamatuješ?”

Fleur tam stála se zaťatou čelistí a se rty v pevné linii ve snaze udržet se, aby nevystartovala po té nejmladší z Weasleyů, ale ovládla se kvůli Hermioně, která byla zjevně mimo.

“Fleur . . .” Řekla znovu Hermiona a její obočí se svraštilo, když se podívala od Ginny zpět na zadumanou blondýnku. “Není pravda, že nesnáším Fleur.” Proslulá dívka vypadala trochu naštvaně, že Ginny něco takového vůbec řekla. "Je to anděl.”

Viktor vypadal téměř raněně, zatímco oči všech se rozšířily nad Hermioniným výrokem a Fleuřina tvář zčervenala ještě hlubším odstínem; tohle bylo něco, co by ji nikdy nenapadlo, že by o ní Hermiona řekla, zvláště po jejich fiasku v koupelně.

„Fajn. Máš pravdu, Rone.“ Ginny se podívala na svého bratra, který měl Hermioninu druhou ruku kolem ramene. „Hermiona je opravdu vážně zraněná. Ten potlouk z ní vyrazil všechny smysly.

Hermiona vypadala ještě zmateněji než předtím, když pohledem cestovala mezi Ronem a Ginny. "Potlouk?"

„Jo, byla to pěkná rána, Miono. Teď pojď, musíme tě dostat k Madame Pomfreyové, než zůstaneš takováhle.“ Povzdechl si Ron, zatímco se vydali k hradu.

"Mohl bych ji nést, jestli chcete." Viktor vykročil vpřed a Fleur zúžila oči nad jeho „ušlechtilým“ gestem.

"Ne." Hermiona se zamračila a zdálo se, že tomu neodbytnému famfrpálovému hráči uhýbá. "Chci, aby mě vzala Fleur." Zapříčila nohy a pokusila se stát na místě, což ještě více ztížilo práci obou Weasleyových.

Ginny zavrčela, když musela vynaložit větší úsilí, aby odtáhla tvrdohlavou a překvapivě silnou knihomolku směrem k hradu. "Nebuď směšná 'Miono a přestaň to tak zatraceně ztěžovat!"

Fleur věděla, že není vítaná, když došlo na Hermionu a její přátele, ale když pozorovala ty dva rusovlasé, jak bojují s dívkou, která se chovala jako umanuté dítě, doznala pocitu, že je její povinností alespoň nabídnout svou pomoc, navíc by jí to mohlo u Hermiony přinést pár plusových bodů. ”Mohu pomoci."

"Ne!" Ginny vyštěkla na blondýnku a její zelené oči nebezpečně jiskřily.

„Jen se snažila-“ Vložila se do toho Veronique, která začínala být otrávená jejich hašteřením.

"Vím, co se snažila udělat." Zelená se střetla s tmavší zelenou, když Ginny vyslala svůj rozpálený pohled Veroniquiným směrem. “My to zvládneme."

„Ale-“ Hermiona začala fňukat.

"Vezmeme tě na ošetřovnu a jestli i pak budeš mít pocit, že chceš vidět Fleur, půjdeme za ní, ale o tom silně pochybuji.” Dav začal pomalu mizet a Ginny obrátila oči v sloup, když prošli kolem tria z Krásnohůlek.

Fleur sklopila oči a cítila, jak její nově navýšená sebedůvěra klesla po zrzčině prohlášení; tato omámená Hermiona byla milým kontrastem k té, která ji nenáviděla. Věděla, že to, co Ginny řekla, je pravda, a že až bude Hermiona v pořádku, vrátí se vůči ní k nevraživým pohledům a kousavým slovům.

"Pá Fleur."

Fleur zase prudce zvedla hlavu, když uslyšela Hermionin sladký hlas. Bruneta se na ni dívala přes rameno, zatímco byla tažena pryč, s velkým úsměvem ve tváři, který byl směřovaný přímo na ni. Nemohla si pomoci, ale trochu se na oplátku usmála a mávla, což ještě více rozšířilo Hermionin úsměv.

"Viděli jste to?" Fleur slyšela vzdalovat se Hermionin zasněný hlas. "Usmála se na mě." Víla si dokázala představit jak se oči obou sourozenců obrací v sloup nad nadšením knihomolky.

"Hermiono!" Ginny prakticky zakňourala. "Jsi moje holka! Pamatuješ?"

Poslední věc, kterou Fleur slyšela, bylo netypicky něžné chichotání vycházející z Hermioniných rtů. "Jejda."

Veronique zkřížila ruce, zatímco zírala na vzdalující se siluetu Hermiony Grangerové, pocítila pro tu proslulou dívku zcela novou úroveň znechucení. "Hádám, že vše co stačilo k získání její náklonnosti, byl dobrý úder do hlavy.” Otočila se, aby se podívala na Fleur, ta na ni spolu s Odette v zádech vyčítavě koukala. „Ach, takhle se na mě nedívejte. Začarovala jsem ji koště, nezačarovala jsem ten potlouk.“ Vysmívala se obou vílám, když se vydala pryč.

"Mohla se vážně zranit i jen tím!" Odette promluvila a Veronique se téměř zasmála sladké rusovlásce, která byla dost statečná, aby se ji postavila.

Veronique se otočila a její zelené oči zářily sotva skrývaným pobavením. "Nebuď jako dítě Odette. Nic ji není." Oči se ji mihly směrem k Fleur, která tam stála se rty pevně přitisknutými k sobě a s nebezpečným zábleskem v jejích safírových očích. Obezřetně blondýnu pozorovala, když podnikla pár pomalých vypočítaných kroků směrem k ní, prakticky cítila vztek vycházející z Fleur ve vlnách.

Jedna věc byla, když si Veronique zahrávala s ní a když způsobovala trochu neplechy, o kterých věděla, že je tolik zbožňuje, ale úplně něco jiného bylo ohrozit ze srandy něčí život. “Už to nikdy nedělej." Řekla Fleur skrz zaťaté zuby.

Veroniquiny krvavě červené rty se stočily do úšklebku, když pozvedla obočí na podrážděnou vílu, aby bylo zřejmé, že její slova na ni nemají žádný vliv. "A co s tím hodláš uděláš, Fleur?" Veronique udělala krok vpřed k běsnící blondýně a přitiskla ji rty k uchu. "Hodláš mě potrestat?" Svou otázku zdůraznila tím, že svým jazykem přejela přes Fleuřin ušní lalůček.

Fleur se odtáhla, když ucítila, jak se Veroniquin vlhký jazyk dotkl jejího ucha, a pokusila se své kamarádce věnovat přísný pohled, aby věděla, jak smrtelně vážně to v této záležitosti myslí. "Myslím to vážně Veronique. To nebylo legrační.”

“Uklidni se Fleur." Veronique se usmála a natáhla svou jemnou ruku, aby přejela palcem po Fleuřině plném spodním rtu. “Neměla by sis dělat starosti, nebo ti obličej takhle zůstane.”

Fleur musela zadržet podrážděné zavrčení, když se Veronique naklonila a přitiskla táhlý polibek na okraj jejích rtů. Stála tam nehybně s očima zúženýma, zatímco se její nesnesitelná kamarádka odtáhla a před odchodem na ni mrkla. ‘Ta si ale troufá.'


6

První věc, kterou Hermionin mozek zaregistroval, byl měkký polštář pod její hlavou, druhá byla třeštící bolest pramenící v jejím levém spánku. Přiměla se otevřít oči, ale téměř okamžitě toho rozhodnutí litovala, když světlo zaplavilo její zrak a cítila, jako by ji probodávalo.

„Heleme se, kdo se nám to rozhodl probudit.“

Hlas Ginervy Weasleyové nebylo to, co Hermiona čekala, že uslyší a upřímně nebyla vítaným narušením ticha, které ji do té doby obklopovalo.

„Uff…“ Zasténala Hermiona, když se pomalu zvedala do vzpřímené polohy.

„Jak se cítíš, Casanovo?“ Ginny se dívala na brunetku s pobaveným zábleskem v očích. Nebyla si tak úplně jistá, jestli si Hermiona pamatuje, co všechno se stalo potom, co byla zasažena potloukem, ale měla silné podezření, že si na své činy nepamatuje.

Hermiona se na zrzku ostražitě podívala, nebyla si jistá, proč se dívá na její zjevné nepohodlí tak pobaveně. „Casanovo? O čem to zatraceně mluvíš?“

Ginny se usmála od ucha k uchu, když viděla evidentní podrážení a zmatek v Hermionině tváři. „Víš, jak ses sem dostala?“

Hermiona se rozhlédla po místnosti a chvíli jí trvalo, než si uvědomila, že je na ošetřovně namísto ve své vlastní posteli. „Ne…“ Natáhla ruku, aby se dotkla bolavého spánku, ale další ostrá bolest jí napověděla, že to byl hloupý nápad. „Co se stalo?“

„Co je poslední věc na kterou si vzpomínáš?“ Pobídla ji Ginny a doufala, že si Hermiona bude schopna sama poskládat střípky dohromady.

„Já…“ Hermiona svraštila čelo ve snaze projít si vzpomínky a vybavit si, co ji přineslo na tohle místo. „Letěla jsem, sledovala famfrpál a…“ Dlaněmi pevně sevřela přikrývku v zoufalé snaze vybavit si cokoliv dalšího, co se stalo, ale nic dál si nepamatovala. „To je vše.“ Hermiona se podívala zpět na Ginny, která měla stále ten nesnesitelný úsměv na tváři.

„To je vše?“

„Ano.“ Hermiona ji probodávala pohledem a byla čím dál víc frustrovaná, nechápala, co je na téhle situaci tak legračního. „Právě jsem ti řekla, že to je vše, co si pamatuji.“

„Ty bláho.“ Smála se Ginny. „Tohle je moc dobrý na to, aby to byla pravda.“

Hermiona se naježila, když slyšela, jak se nejmladší Weasleyová může potrhat smíchy. „Nechápu, co je na tom tak zábavného, Ginervo Weasleová. A byla by si teď tak laskavá a řekla mi, co se k čertu děje?“

Místo odpovědi zjevně podrážděné brunetce Gini vstala, popadla lahvičku z nočního stolku a podala ji Hermioně. „Tohle budeš chtít vypít.“ Hermiona vypadala zmateně, když si z Ginniny ruky brala lektvar. „Jsem si jistá, že tě příšerně bolí hlava a myslím, že to, co se ti chystám říct, to může ještě zhoršit.“

„Ginny, co se-“

„Jen to vypij, Miono.“ Ginny vzdychla, když si zabrala zpět své místo. Čekala, až Hermiona přiloží lahvičku ke rtům a zakloní hlavu, než bude pokračovat s tím, co si byla jistá, že bude zajímavý rozhovor. „Teď k odpovědi na tvou otázku…“ zrzka si odkašlala a trochu se posunula na místě dozadu pro případ, že by se po ní Hermiona rozhodla ohnat. „Dostala jsi ránu potloukem do hlavy a to tě shodilo z koštěte.“

„Dobře…“

„Byl to ošklivý pád.“ Ginny pokračovala, když si uvědomila, že tato skutečnost nerozběhla Hermioniny vzpomínky. „Máš štěstí, že sis nic nezlomila.“

Hermiona shlédla na své tělo a zjistila, že je více méně nezraněná, což jí vedlo ještě k většímu zmatení než předtím. „Vznášela jsem se docela vysoko… Jak je to možné?“

„Jé, tady to začíná být vážně dobré.“ Ginny se zazubila a trochu se narovnala na svém místě. „Fleur tě chytila.“

„Fleur?“ Hermiona zvedla obočí.

„Zatraceně! Je to ještě horší, než jsem myslela!“ Vykřikla Ginny dramaticky, což prohloubilo zmatení nebelvírky. „Ty si nevzpomínáš, kdo je Fleur?“

„Nebuď směšná, Ginny. Pamatuju si, kdo je Fleur!“ Vyštěkla Hermiona a založila si ruce na prsou. „Jen jsem nevěděla, že tam byla.“

„Díky Bohu.“ Ginny vzdychla úlevou, když se svalila na své židli.

Hermiona pozorně sledovala mladou famfrpálovou útočnici, jestli bude pokračovat nebo jestli to bylo z příběhu vše, ale když viděla, jak Ginny reagovala na její skepsi, přimělo ji to věřit, že toho bylo víc. „No…?“

„No co?“

Někdy Hermiona přísahala, že by dokázala uškrtit Ginervu Weasleyovou. Měla smysl pro dramatičnost a ráda si s ní hrála, obzvlášť, když měla informaci, která Hermionu zajímala. „Nedělej hloupou, Ginny! Je toho víc?“

„No, ani ne.“ Ginny pokrčila rameny a chovala se nenuceně, ale na tvář se jí vplížil úsměv, který zradil její dřívější prohlášení. „Byla jsi tak trochu mimo… oh a taky jsi vyznala svou nehynoucí lásku k Fleur Delacour. Nic extra.“

Při tomhle zahanbujícím odhalení Hermioně zbledl obličej. Tohle nemohla být pravda. Hermiona Grangerová nechodí a nevyznává lásku lidem, bez ohledu na to, jak jsou krásní, obzvláště, když je tou osobou Fleur Delacour. „Ty lžeš…“

Ginny při svém odhalení odvedla slušnou práci udržení se v klidu, ale výraz na tváři zlaté dívky jí to stále více ztěžoval. „Ach, Hermiono…“ Ginny vstala a položila jí ruku na rameno. „Nejsem dostatečně kreativní, abych něco takového vymyslela.“

„C-co jsem řekla?“ Vypískla Hermiona.

„Hmm…počkej…“ Ginny si zamyšleně přiložila prst na bradu, aby prodloužila tenhle sladký moment; moc často neměla šanci vidět Hermionu tak rozrušenou. „Mám za to, že jsi ji nazvala andělem a dál si vyváděla, než jsem vás dvě oddělila. Trvala jsi na tom, že chceš, aby tě Fleur vzala na ošetřovnu a při cestě sem si mě a Ronovi nekonečně blábolila o tom, jak krásná a dokonalá je. Pozvedla jsi uctívání hrdinů na zcela novou úroveň.“

„Tohle je noční můra…“ zamumlala si pro sebe Hermiona a vypadala ještě zděšeněji, než si Ginny myslela, že je možné. „Každou chvíli se probudím a – JAUVAJS!“ Hermiona vyskočila a lehce si mnula jasně růžový flek na paži, kam ji kamarádka právě štípla.

„No, myslím, že tohle noční můru vylučuje.“ Ginny se smála. „Jsi naprosto vzhůru a já jsem mimochodem velmi dotčená!“ Zrzka nasadila svůj nejlepší rozrušený zevnějšek. „Máš pěknou drzost, když otevřeně vrháš zamilované pohledy a když flirtuješ s jinou kočkou přímo před svou přítelkyní!“

Hermiona odstrčila svou kamarádku, která byla trochu příliš pobavena jejím neštěstím. „Nemám na tvoje vtípky náladu!“ Brunetka si založila ruce na hrudi a tváře jí zdobil ruměnec. „Prosím, řekni mi, že tohle nikdo neviděl…“

„Dobrá.“ Ginny se usmála a pokrčila rameny. „Nikdo to neviděl.“

„Ginny!“ Vykřikla Hermiona a hodila po zrzce polštář. Podle Ginnina bezstarostného tónu bylo zřejmé, že ji viděla spousta lidí. Bylo dost špatné, že se chovala způsobem, který byl pro její obvyklé chování nepatřičný, ale vědět, že lidé viděli, jak to dělá, bylo ještě horší.

„Jé, uklidni se, Hermiono.“ Ginny obrátila oči v sloup a odvážně se posadila na okraj postele. „Pochybuju, že to někoho zajímá a jestli jo, tak to za den nebo dva vyšumí.“

„Jo, nejspíš máš pravdu…“ Hermiona si povzdechla, trochu se jí z Ginniných slov ulevilo. Už takhle se jí dostávalo spousty nechtěné pozornosti a opravdu nechtěla zavdat lidem další důvod, aby ji obtěžovali. Někdy jí opravdu chyběly staré časy, kdy se mohla schovat v knihovně a dělat si co chce.

„A není to tak, že si tím projdeš sama.“ Ginny se znuděně dívala na své nehty.

Hermiona pozvedla nad tím zvláštním prohlášením obočí. Kdo jiný by procházel tím, čím ona. „Co tím myslíš?“

„Všichni budou vědět, že moje přítelkyně je coura!“ Zvolala Ginny a hodila dramaticky ruce do vzduchu. „Budu v Bradavicích terčem posměchu!“

Hermiona mohla cítit, jak jí v podráždění škublo obočí. Tohle byla… poslední kapka… půjde do Azkabanu, protože se chystá zabít Ginervu Weasleyovou. „Ty nesnesitelná trapko!“ Zaječela Hermiona, když kopnutím srazila z postele svou znovu se smějící kamarádku. „Vypadni!“

Ginny se vyškrábala na nohy a vyběhla ze dveří. Nepotřebovala, aby jí to bylo řečeno dvakrát. Naprosto si užila vytáčení proslulé dívky, ale důsledky toho, že něco takového udělala, za to vždy nestály.

„Vážně… co je to s tou holkou?“ Hermiona vzdychla, když si lehala zpátky do postele a se zamyšleným pohledem ve tváři zírala do stropu. Teď, když byla sama, měla šanci řádně zpracovat informace, které právě obdržela. 'Fleur mě zachránila…?' Nebyla si úplně jistá, co si s tím počít. Takový hrdinský čin nezněl jako něco, co by udělala Fleur Delacour, ale také toho o blondýnce moc nevěděla, aby mohla říct, jaké je její obvyklé chování. Jediné, co ve skutečnosti věděla, bylo, že Fleur je z části víla, velmi drzá, má roztomilé dolíčky na svých bedrech a nejlepší… 'Zatraceně, Grangerová! Přestaň takhle přemýšlet!' Vynadala si brunetka. Byla pravda, že se neměla čeho chytit, když došlo na tu dědičku, ale dopis, který dostala, byl plný dostačujících informací, aby ji dostatečně vyděsil. ‘Ale jak velkou důvěru mohu vložit do cizích slov?’

„Zatraceně. To nemůžu mít jeden relaxační rok?“ Hermiona zasténala, když jí znovu z velkého množství přemílajících myšlenek začala bolet hlava. 'Budu to muset vyřešit později.'

/

Uběhly dva dny od incidentu na famfrpálovém hřišti a k Fleuřině nelibosti se věci vrátily do normálu. O den dříve kráčela chodbou, když spatřila Hermionu s Ginny a Harrym po boku. Zaváhala ve svých krocích a zatajila dech, když se po ní zlatá dívka ohlédla svýma zářivě jantarovýma očima, které na ni před méně než dvaceti čtyřmi hodinami v údivu hleděly. Když se jejich oči setkaly, tak v nich byl jakýsi záblesk uznání a na chvíli si Fleur myslela, že se na ni Hermiona možná usmívá tak jako předtím nebo něco říká, ale věci se už nevyvíjely dle blondýnčina plánu.

Hermiona právě kráčela kolem Fleur, jako by si jí od začátku nevšimla; jako by nebyla vůbec nic. Její bolavé rameno jí připomnělo, že riskovala život a končetinu, aby pomohla té nevděčné dívce a tohle bylo vše, co se jí dostalo na oplátku. 'Jak typické.' Pomyslela si tajně Fleur a ujistila se, že je její chladná maska pevně na svém místě, než pokračovala na svou hodinu.

Momentálně v jídelně předstírala nezájem a musela upustit od obrácení očí v sloup, když sledovala, jak se k Hermioně blíží další starostlivý student, aby se zeptal, jestli je v pořádku.

„Tohle musí být přinejmenším dvacátý člověk jen tuto hodinu. Kdo by si kdy pomyslel, že jsou Bradavice plné vlezdoprdelek.“ Veronique vyjádřila Fleuřiny vlastní myšlenky, ale vysloužila si od stále podrážděné víly jen záludný pohled.

Fleur od nehody s koštětem s dívkou s havraními vlasy nepromluvila a byla pořád naštvaná, že udělala něco tak nebezpečného. Někdy se zdálo, jako by Veronique neměla zábrany, co se týče její krutosti. Jasně, obě byly známy za své hry s lidmi, ale existovaly hranice, které by Fleur nikdy nepřekročila.

Víla toužila Veronique srovnat, přimět ji, aby se vzdala a ukázala jí, kdo je vůdkyně jejich skupiny, ale bohužel Veronique nebyla součástí jejího stáda, nebo dokonce víla. Nenáviděla, jak se jí ta ďábelská dívka dokázala snadno dostat pod kůži, jak ji dokázala vyprovokovat k tomu, aby dělala věci, které by běžně nedělala, ale navzdory svým chybám byla skutečnou kamarádkou, když byla na dně a dodnes měla pocit, jako by Veronique něco dlužila. To však neznamenalo, že na svou kamarádku nemůže být naštvaná.

„Pořád lepší, než snob, jako ty.“

Gabrielle našla nejlepší a nejhorší čas, na to připlést se do rozhovoru a dalo se říct, že nebyla zrovna největší fanynkou Veronique. Se svou sestrou už byla v pohodě, ale jakmile přišla tmavovlasá uličnice, vše se změnilo. Nebyla si jistá proč, věděla jen to, že se Fleur po setkání s Veronique změnila.

„Já jsem snob?“ Veronique na ni pobaveně zvedla obočí. „Co tě k tomu vede?“

Gabrielle otevřela pusu, aby odpověděla, ale Fleur opravdu neměla chuť řešit další hádku mezi těma dvěma. „To stačí. Nemám dneska náladu poslouchat vaše hašteření.“

„Aha? Proč jsi tak naježená?“ Veronique hravě strčila Fleur do boku, ale neobdržela od blondýny žádnou reakci. „No tak, Fleur. Neříkej, že se na mě pořád zlobíš?“

Fleur znovu ignorovala otravnou dívku a obrátila svou pozornost zpátky k nebelvírskému stolu. Hermiona musela cítit její pronikavý pohled, protože ani ne o dvě vteřiny později vzhlédla od knihy, aby upřela oči k víle.

Fleur byla překvapená, když uviděla, že její pohled byl téměř omluvný, ale neměla moc čas se tím zabývat, když si všimla, že se na ni Ginny zlostně dívá. Zadržela otrávené zavrčení, které se jí dralo z hrdla, když upustila vidličku a vstala. Měla už dost toho, že s ní bylo zacházeno, jako by měla lepru a moc jí nezáleželo na tom, se zdržet, aby na ni Ginny Weasleyová mohla strnule zírat.

„Kam jdeš?“ Zeptala se Gabrielle a pokud by ji Fleur neznala, tak by si myslela, že má její sestra obavy.

„Ztratila jsem chuť k jídlu.“ Vrhla po Ginny kousavý pohled a pak naštvaně odešla z velké síně.

/

Hermiona si všimla Fleuřiny nálady a nedokázala zastavit oči ze sledování její vzdalující se postavy. Věděla, že její zjevný hněv byl pravděpodobně způsoben jí. Měla několik šancí víle poděkovat, ale kdykoliv na to přišlo, tak si vždycky myslela, že je lepší neříkat nic. Ginny jí pověděla, aby se neobtěžovala, a že blondýnka byla ta, co pravděpodobně způsobila, že potlouk letěl na ni, ale Hermiona tomu nechtěla uvěřit.

„Promiň.“

Hermiona se otočila, když jí z myšlenek vyrušil chlapecký hlas. „Ano?“ Obezřetně si kluka oblečeného v hábitu Mrzimoru od hlavy k patě prohlédla. Měl tmavě hnědé vlasy a světle modré oči, které přenesly její myšlenky na vteřinu zpět k Fleur. Nikdy před tím s tímhle klukem nemluvila, ale poslední dobou strávila hodně času mluvením s lidmi, které neznala.

„Omlouvám se, že tě vyrušuji u oběda, ale zaslechl jsem, co se stalo na famfrpálovém hřišti a jen jsem ti chtěl říct, že jsem rád, že jsi v pohodě.“

„Ah, děkuju.“ Cítila své bolavé tváře, když se snažila nasadit svůj nejlepší nacvičený vděčný úsměv. Usmívala se celý den, děkovala lidem, snažila se ujistit je, že je v pohodě a zdvořile odmítala jejich nabídky na rande.

Dál se usmívala, zatímco se chlapcův hlas začal ztrácet v pozadí, jak se její mysl zatoulala k citátu „Jejich zuby byly bílé, jako by nikdy nepoužily zuby k ničemu jinému než k úsměvu.“ Posledních pár let se naučila, jak pravdivý je citát jejího oblíbeného autora. Často se ocitala před objektivem, oslepená blikajícím světlem a dostávala pokyny, jak se dívat, kde stát a jaké ztvárňovat emoce. Už jí to lezlo krkem.

„Tak co říkáš?“

„Co?“ Hermiona byla ještě jednou vytržena ze svých myšlenek mrzimorským mladíkem, který se na ni díval s očekáváním „Oh, omlouvám se. Zdáš se být opravdu milý.“ Nemusela být génius na to, aby si uvědomila, že ji pozval na rande, jako všichni ostatní, co přišli před ním. „Ale už s někým chodím.“ Kývla hlavou směrem k Ginny, která mu věnovala pohled, co ho odehnal od páru, tak rychle, jak jen mohl.

„Mohla by ses pokusit být milejší?“ Hermiona se zlostně podívala na Ginny, která se snažila potlačit smích.

„Nerozbreč se z toho, Miono.“ Ginny rozcuchala vlasy již podrážděné brunetce. „Vždyť je to jen sranda.“

„Myslím, že ty a já máme úplně jinou představu o srandě.“ Zanadávala Hermiona, když se snažila vrátit ke čtení své knížky. Modlila se, aby už nikdo jiný nepřišel a nevyrušil ji. Připadalo jí, jako by si s ní přišel někdo promluvit každých pět minut. Chtěla být milá a zdvořilá ke všem studentům, kteří přicházeli, aby jí popřáli, ale ona už to nemohla vydržet. Jestli se objeví ještě jeden člověk, tak se bojí, že vybouchne a to by pro nikoho nebylo dobré.

„Ahojky, Miono.“ Usmála se Harry, když si sedal na místo vedle své dlouholeté kamarádky. „Jak se cítíš?“ Vyskočil, když jedinou odpovědí, která se mu dostala, bylo, že knihomolka prudce zaklapla knihu.

„Musím na vzduch.“ Zamumlala, když vstala od stolu.

„Ř-řekl jsem něco špatně?“ Zblednul, když Hermiona ustoupila a pohlédla na smějící se Ginny.

/

Hermiona zafuněla a pevně držela svou knihu, zatímco její nohy dupaly po teplé trávě k velkému jezeru. Věděla, že se bude muset Harrymu omluvit za to, jak odešla. Myslel to dobře, ale ona už to prostě nemohla vydržet. 'Vše, co chci, je trocha klidu… je to tak moc?' Pomyslela si sklíčeně, když došla do tichého kouta jezera, jen aby si uvědomila, že tam právě sedí Fleur a kreslí si do hnědého deníku. 'Očividně je.'

„Co tady děláš?“ Hermiona koutkem oka pohlédla na vílu. „Ty mě sleduješ?“

Zlatá dívka byla překvapená nuceným smíchem, který vyšel z blondýnčiných úst. „Já tu byla první, mademoiselle Grangerová.“ Fleur promluvila, aniž by vzhlédla od svého deníku, nebo přestala dělat to, co dělala. „Jak bych tě mohla sledovat?“

'Pravda.' Uvažovala Hermiona, když se podívala na chapadla nechvalně známé chobotnice, která sídlila ve vodě. Přemýšlela o odchodu, bylo by to snadné, ale tohle bylo kromě knihovny její oblíbené místo a zdálo se, že Fleur je příliš zaneprázdněná, než aby ji obtěžovala. Kupodivu zjistila, že zvuk Fleuřina brku škrábajícího po povrchu pergamenu, je vlastně docela uklidňující.

Zavřela oči a vydechla, aniž by si uvědomila, že zadržovala dech, jak poslouchala zvuk Fleuřina čmárání. Krátce přemýšlela, co může blondýna kreslit, ale raději se podívala, než aby se zeptala, protože se dobře neznaly. vKdyž znovu otevřela oči, byla přivítána pohledem na Viktora, který běžel kolem se svou skupinou vášnivých fanynek nedaleko za sebou. Podíval se na ni koutkem oka a zdálo se, jako by se na moment zastavil, aby si s ní na chvíli promluvil, ale když jeho oči přelétly k blondýně o kus dál, tak se zamračil a prostě běžel dál. Hermiona by to nepřiznala, ale byla docela vděčná, že měla Fleur na famfrpálovou hvězdu takový účinek.

„Je to vyčerpávající, že?“

Hermionu překvapilo, když Fleuřin sametový hlas prolomil příjemné ticho, které je obklopovalo. Pozorovala vílu, která byla stále zabraná do čehokoliv, co kreslila, trochu obezřetná, nejistá, kam tím směřuje, ale rozhodla se, že jí na to tentokrát skočí. „Co je vyčerpávající?“

„Jak lidé sledují každý tvůj pohyb, pořád tě otravují, pořád něco očekávají.“ Fleur konečně odtrhla oči od stránky, aby narazila na zmatené jantarové.

S jistotou se dalo říct, že byla Hermiona trochu v šoku. Nečekala, že ve Fleuřině ledovém pohledu uvidí tolik porozumění. „Ano…“ Hermiona přikývla veskrz zmatená hádankou, kterou byla Fleur Delacour. „To opravdu je. Někdy…“ odmlčela se, nejistá, proč najednou cítila nutnost tak otevřeně s mladou dědičkou mluvit. Možná chtěla, aby ji někdo pochopil, nebo možná jen potřebovala někoho, kdo byl v podobné situaci, aby poslouchal. Ron miloval být ve světle reflektorů a Harry by se jen cítil provinile a zodpovědně za její rostoucí rozpaky, že je na očích veřejnosti a za všechno, co k tomu náleželo. „Je toho moc. Jsem tak zahlcená, že se bojím, že prostě vybouchnu a budu křičet uprostřed chodby.“

Hermiona nastražila uši, když uslyšela tichý smích vycházející z Fleuřiných úst. V tu chvíli se rozhodla, že se jí líbí zvuk vílina melodického smíchu ještě víc, než zvuk brku pracujícího na pergamenu.

„Oui. Ten pocit znám moc dobře.“

Na chvíli zapomněly, že spolu nevycházely, když se dívaly jedna na druhou s pobaveným pohledem na jejich společné utrpení, ale to trvalo krátce. V okamžiku se poklidná atmosféra přerušila, když Hermiona odvrátila pohled a uvolnila si kravatu.

'Pravděpodobně nervózní zvyk.' Pomyslela si s úšklebkem Fleur, když se vrátila ke svému umění.

Sklouzly zpátky k tichu, když Hermiona začala opravdu cítit, jak na ni praží slunce. Na podzimní odpoledne bylo překvapivě horko, ale usoudila, že mít na sobě velký černý hábit, situaci nepomáhá.

Fleur přestala čmárat, když zaslechla zvuk dopadajícího oblečení na trávu a téměř upustila brk nad pohledem před sebou. Okamžik tam seděla v úžasu. Bylo to tak zvláštní a vzácný pocit, vidět dívku, o které fantazírovala, nejen splnit, ale i překonat očekávání dědičky. Hermiona Grangerová byla vskutku nejbystřejší kouzelnicí svého věku, ale byla také zatraceně krásná, půvabná…

'Parfait.' Pomyslela si bez dechu, když očima hltala Hermioniny opálené a pevné nohy, které až dosud byly skryty pod hábitem. Nevěděla, proč Hermiona nosila tu zatracenou věc, když bradavická kostkovaná sukně tak dobře zdůrazňovala její zabijácké nohy a tvarované boky. Dle jejího názoru, by mělo být považováno za zločin zakrývat její ladnou postavu, kterou bílá košile dokonale doplňovala.

Dál neskrývaně zírala na zlatou dívku, téměř, jako by byla omámená, dokud jantarové oči nezachytily její pasoucí se pohled. Rychle odvrátila svou pozornost k deníku, když si uvědomila, že byla přichycena při činu a čekala příval slovního peskování, o kterém si byla jistá, že za své dívání se od Hermiony Grangerové obdrží, ale byla překvapená, když k tomu nedošlo.

Hermiona jen stočila svou pozornost zpět k jezeru a tiše tam stála, zatímco Fleur pokračovala v kreslení. Pokud by k sobě byla upřímná, tak byla Fleuřiným setrvávajícím pohledem polichocena. Nebyl to dravý pohled, ale jeden z těch pohledů uznání a intrik. Musela připustit, že byla sama trochu zvědavá na vílu. V mysli jí pálilo milion otázek, na které se chtěla blondýnky zeptat, ale jedna byla v popředí. „Proč jsi to udělala?“

Pokud Fleur otázku slyšela, tak to určitě nedala najevo, protože jen dál mlčky kreslila, jako by tam bruneta vůbec nebyla.

Hermiona vzdychla, když si uvědomila, že dostat z blondýnky odpověď, nebude tak snadné, jak si myslela, ale když se smířila se skutečností, že se jí odpovědi nedostane, Fleur otevřela ústa, aby promluvila. „Udělala co?“

Chvíli trvalo, než si mladá nebelvírka uvědomila, že Fleur opravdu otevřela ústa a zdálo se, že je ochotná vést momentální rozhovor. „Proč jsi mě zachránila?“ Obrátila svůj pohled zpět k tajemné dívce.

Fleur se posměšně zasmála, když se její ruka pohybovala v rychlých tazích po stránce. „Co je tohle za otázku?“

„Prostě mi to řekni.“ Hermiona mluvila klidně.

„Jsi Hermiona Grangerová.“ Fleur svraštila obočí a zírala na stránku, jako by se jí to dotklo. „Zachránila si kouzelnický svět od toho hrozného muže. Být zabitá zbloudilým potloukem, by nebyla vhodná smrt. Bojovala si v proslulé bitvě. Zasloužíš si slavnou smrt.“

Hermiona chvíli záhadnou dívku pozorovala, než obrátila svou pozornost zpět k jezeru. „Na té bitvě nebylo nic proslulého.“

Hermionin hořký tón přitáhl Fleuřinu pozornost od deníku k brunetě, která se nyní opírala se založenýma rukama o strom a se skelným pohledem se dívala na velké jezero. Fleur se nemohla ubránit přemýšlením na tím, kam v tu chvíli šla. Co způsobilo, že její oči vypadaly jako skleněné oblázky, tak unavené a vyčerpané.

„Omlouvám se.“ Hermiona obrátila pozornost zpět k víle, která na ni teď tupě zamrkala.

„Za co?“

„Že jsem pitomec, a že jsem ti řádně nepoděkovala za to, že jsi mě zachránila a…“ Hermiona vzdychla, když se odstrčila od stromu. Omlouvání opravdu nebylo její silnou stránku. „Za všechno, co jsem ti řekla v koupelně prefektů. Bylo to opravdu kruté a ty sis to nezasloužila.“

Hermiona Grangerová opět nechala Fleur naprosto bezradnou a beze slov. Omluva byla poslední věc, kterou by čekala, že vyjde z úst zlaté dívky. Přesto tu seděla na trávě a vzhlížela na velmi rozpačitě vypadající válečnou hrdinku. „To je…“ Fleur si odkašlala a ve snaze znovu získat klid, obrátila svou pozornost zpět k deníku před sebou. „To je v pohodě.“

„Ale…“ A bylo to tu. Fleur čekala ale nebo kompletní analýzu. „Bylo od tebe hnusné, že jsi na mě takhle využila své uhranutí.“

Fleur obrátila oči v sloup. Hermiona si opravdu pořád myslela, že na ni použila její magickou schopnost. „Už jsem ti říkala, že jsem na tebe nepoužila svoje uhranutí, mademoiselle Grangerová.“

„To nemůže být pravda.“ Hermiona zčervenala, když si vzpomněla na jejich společnou chvíli v koupelně. V tu chvíli jí blondýna tak přitahovala, že ji téměř políbila, a to by normálně sama od sebe neudělala… že?“

„C’sest vrai.“ Fleur pokrčila rameny. „Kdybych na tebe použila svoje uhranutí, tak bys cítila něco takového.“

Hermiona otevřela pusu, aby promluvila, ale zase ji zavřela, když ucítila, jak má rozmazané vidění a jak se jí začalo třást tělo. Její jasné oči se upřeně dívaly na blondýnku, když cítila, jak se chce prsty dotknout toho dokonalého jedince sedícího metr a půl od ní. Olízla si rty, když ji přemohlo nutkání přejít k Fleur a ztrhat z ní oblečení. Udělala krok, aby si vzala vílu právě tam, ale zaváhala ve svých krocích, když ucítila, jak se to vytratilo téměř tak rychle, jak to dorazilo.

„Teď můžeš říct, že jsem na tebe použila svoje uhranutí.“

„T-to bylo…“ Hermiona zavrtěla hlavou, aby si rozehnala zamlžení z očí, když jí začaly hořet tváře. „Jiné.“

„Teď už mi věříš?“ Fleur zvedla obočí na zmatenou prefektu.

„Ano, ale…“ a bylo to tu zas. Hermona Grangerová si těžko připouštěla, že jakýkoliv z pocitů, který tu noc měla, byl její vlastní. „Pořád ses mě snažila svést.“ Vyčítavě pohlédla na vílu.

Fleur na prohlášení brunety nic neřekla. Nebylo co říct. Kdyby byla upřímná a řekla ano, pak by přilila palivo do ohně, a kdyby řekla ne, urazila by Hermioninu inteligenci, tak se rozhodla, že nejlepší odpovědí bude mlčet.

Hermiona chtěla z víly vytáhnout více odpovědí, ale rozmyslela si to, když uviděla, že Fleur nehodlá potvrdit nebo vyvrátit její tvrzení. Obě věděly, co se v koupelně stalo a nebylo nutné se v tom šťourat, tak rezignovala, aby si sedla na trávu v bezpečné vzdálenosti od mladé šampionky.

Pokusila se soustředit na výhled před sebou, ale zvuk Fleuřina čmárání znovu přitáhl Hermioninu pozornost a nemohla si pomoci od otázky, kterou ji chtěla položit, když poprvé dorazila.

„Co to kreslíš?“

Fleuřina ruka utlumila své pohyby, když vzhlédla k brunetě a zdálo se, že hodnotí úroveň ohrožení odhalení svého soukromí. Ve skutečnosti nekreslila nic pozoruhodného nebo osobního, ale přesto neměla ráda, když se někdo díval do jejího deníku.

„Nemusíš mi to ukazovat.“ Řekla Hermiona, když spatřila blondýnčino úzkostlivé chování. Nebyla ta, co by zasahovala do soukromí lidí a dle způsobu, jakým se Fleur chovala, byl ten deník neobyčejně důvěrný a osobní. “Kreslila jsi od chvíle, co jsem sem přišla a já byla jen zvědavá.“

Fleur podezřívavě pozorovala nebelvírku, nebyla si jistá, jak zaujmout Hermionin přístup k nahlédnutí do jejích osobních myšlenek. Zvykla si na lidi, kteří se snažily vytrhnout její cenný majetek z jejího sevření, aby nahlédly do hlavy Fleur Delacour, ale nezdálo se, že by Hermiona měla zájem násilně vniknout do Fleuřiných důvěrných myšlenek. Vypadala, že má skutečný a neškodný zájem.

„Non…“ Fleur si žvýkala spodní ret a znovu se dívala dolů na stránku, než se pošoupla k nebelvírce. „To je v pořádku.“ Váhavě podala drahocenný deník Hermioně a tajně doufala, že má pravdu ve své domněnce, že se ho brunetka nepokusí prolistovat.

Hermiona opatrně vzala deník z Fleuřiných zdráhavých rukou a téměř okamžitě vybuchla smíchy, když spatřila kresbu. Myslela si, že bude francouzská studentka kreslit něco stoického, ale místo toho ji přivítal pohled na jezero před nimi s chapadly chobotnice které obepínaly dvě postavy.

„To je Krum… a Ginny?“ Herminin smích při velmi rozrušeném pohledu v zrzčině tváři zesílil.

„Možná.“ Fleur se šibalsky usmála na hihňající nebelvírku. Byla ráda, že Hermiona viděla v její kresbě dvou lidí, kteří jí nejvíce trápili, humor.

Hermionin smích ustál, když svraštila čelo a něžně se dotkla jednoho z chapadel, které sebou mávalo kolem, čímž se voda na obrázku zvlnila. „Jak docílíš toho, aby se takhle pohybovala?“

„Když ti to řeknu, tak mi neuvěříš.“ Fleuřin úsměv se roztáhl, když se na ni Hermiona podívala se zvednutým obočím.

„Tak to zkus.“

Fleur se najednou zmocnil temný pohled, když se rozhlédla kolem, aby se ujistila, že je vzduch čistý, takže byla Hermiona ještě zvědavější. ‘Používá nějakou techniku, o které jsem nikdy předtím neslyšela? Skutečně je tak brilantní?' Hermiona se přiblížila blíž, když jí víla dala znamení, aby tak učinila. Pokud s tím Fleur dělala takové tajnosti, tak to musí být skutečně dobré.

Fleuřiny oči ještě jednou nakoukly doleva a doprava, než promluvila tlumeným hlasem „Kouzlo.“

„Fleur!“ Vykřikla Hermiona, když blondýna propukla v záchvat smíchu. „Víš co jsem tím myslela!“ Bruneta zavřela deník a udeřila s ním Fleur do ramene a pak jí ho hodila zpět do klína.

„Omlouvám se, Hermiono. Nemohla jsem odolat.“ Fleur se snažila potlačit smích, když uzamkla svůj deník a otočila se, aby se posadila do tureckého sedu čelem k Hermioně. „Dovol mi, abych ti to ukázala. Podej mi ruku.“

Hermiona shlédla na čekající dlaň Fleur Delacour, která ji držela před ní nataženou. Váhala; co kdyby to byl jen další trik.

„Neublížím ti Hermiono.“ Fleur obrátila své křišťálově modré oči nad Hermioninou nerozhodností. „Vím, že je to těžké, ale prostě mi věř.“

„Fajn.“ Zabrblala Hermiona, když odhodila zábrany a položila ruku do víliných. Musela zadržet chvění, když ucítila, jak jí paží vystřelil elektrický výboj který postupoval dolů její páteří, když se jejich kůže dotkly. Pokud to Fleur ucítila také, odvedla dobrou práci v tom to skrýt, protože vzala klidně konečky svých prstů jeden ze svých brků a začala kreslit spoj mezi Hermioniným palcem a zápěstím.

Hermiona by normálně proti kreslení po jejím těle protestovala, ale její zvědavost tentokrát přebyla její podrážděnost, když sledovala Fleur nahnout se k její ruce. Bylo podivné vidět, jak je normálně koketní blondýna tak stoická a soustředěná na to, co dělá. Její plné růžové rty byly v jedné linii a obočí svraštělé, zatímco se její ruka pohybovala elegantně v pomalých nacvičených tazích po její pokožce. Byla tak zaměřená na to, co dělá, že se ani nestarala o to, aby si odhrnula své dlouhé blond kadeře z tváře, když přepadly. Takhle se jí víla líbila mnohem víc; tichá a nádherná. Nezdálo se, že by Fleur něco hrála a když se jí nesnažila dostat do kalhotek, byla vlastně celkem příjemné být v její blízkosti.

„Hej!“ Hermiona vyskočila a hihňala se, když jí jemné tahy brku lechtaly na kůži.

Fleur zastavila pohyby a se třpytivýma modrýma očima lehce skrytýma za zlatými prameny vzhlédla. Očividně pobavená z Hermionina výbuchu.

„Promiň.“ Hermiona zčervenala pod jejím hravým pohledem. „Lechtalo to.“

Fleur se usmála, když přešla k brku jiné barvy a vrátila se ke své práci. „Pokusím se být opatrnější.“

„Co to kreslíš?“ Hermiona naklonila hlavu na stranu a snažila se podívat na Fleuřinu práci, ale vše, co zachytila, byl záblesk červené a bílé v žádném zřetelném tvaru. „Ať to není něco hloupého.“

„S'il vous plaît.“ Fleur převrátila oči v sloup skoro po milionté toho dne. „Nejsem nějaký puberťák, mademoiselle Grangerová. Teď se přestaň vrtět a drž.“ Fleur lehce zpevnila sevření, aby uklidnila Hermioninu ruku.

Hermiona si jen odfrkla a uhnula pohledem stranou, neměla ráda, když se jí říkalo, co má dělat a ještě méně se jí líbilo vkládat důvěru v někoho jiného, ale zašla už daleko, tak nemělo smysl návratu. Rezignovaně pohlédla na jezero, když jí brk klouzal po kůži. Pořád trochu lechtal, ale kupodivu jí to přišlo uklidňující.

„C'est fini.“ Fleur se usmála, když se posadila a odložila své náčiní.

Hermiona shlédla na svou ruku a byla zmatená, když na ní uviděla něco, co vypadalo jako červená a bílá mušle. „Bez urážky… ale co je to?“

„Jé, to jsem celá já.“ Fleur nasadila falešný omluvný pohled. „Potřebuje to finální dotek.“

Hermiona sledovala, jak víla ještě jednou vzala její ruku, přitiskla ji ke rtům a zamumlala něco, co nemohla rozpoznat. 'Tak hebké…' bylo jediné, na co mohla Hermiona myslet, když Fleur vtiskla na její ruku polibek, ze kterého jí mravenčila pokožka. Otevřela ústa, aby drzou dívku napomenula, že udělala něco takového, ale zarazila se, když Fleur naléhavě pohlédla na Hermioninu ruku.

Hermiona se nahnula a podívala se dolů, aby zjistila, že to, co má na ruce, není mušle, ale okvětní poupě, které nyní přímo před jejíma očima vykvetlo do krásné bílé a červené amarylky.

„Jak jsi to…“ Hermiona vzhlédla zpět na usměvavou dědičku.

„Kouzlo.“ Fleur pokrčila rameny a Hermiona pro jednou nenaléhala. Jen s úžasem hleděla na květinu.

Nemohla uvěřit, že Fleur Delacour byla schopna vytvořit něco takového, ale znovu si uvědomila, že o záhadné dívce ve skutečnosti nic neví.

„Líbí se ti?“ Fleuřin tichý hlas vytrhl Hermionu ze jejího tichého obdivu. Hermionu šokovalo, když uslyšela běžně sebevědomou dívku znít nejistě kvůli něčemu, jako je kresba.

'Kdo u všech čertů jsi, Fleur Delacourová?' Pomyslela si Hermiona, když vzhlédla k blondýně, která si kousala spodní ret a v očekávání na ni hleděla.

„Ano.“ Hermiona se usmála a zdálo se, že tato samotná akce způsobila, že se víla uvolnila. „Opravdu líbí… jak dlouho něco takového umíš?“

„Je to něco, co jsem cvičila od malička.“ Fleur pokrčila rameny, když úhledně uložila své náčiní do penálu. „Je to jen jeden z mých zbytečných koníčků.“

Hermiona se nad Fleuřiným popisem svého umění zamračila. „Nenazvala bych takový talent zbytečným.“

„Ach?“ Fleur zvědavě zvedla obočí.

Hermiona se usmála, když se podívala zpět na kytku. „Je nádherná.“

Fleur brunetu sledovala tázavýma očima, když něžně konečky prstů přejížděla po penálech. Nebyla zvyklá, aby si lidé vážili jejího umění, ale nebylo to tak, že by si ho nikdo nemohl vážit, když se o něj s ostatními nepodělila. V útlém věku jí dala matka jasně najevo, jak směšný jí připadá její koníček, když existovaly důležitější věci, které se měla jako vůdkyně klanu naučit.

Mladá dědička byla překvapená, že Hermiona, ze všech lidí, ocenila její práci, na kterou bylo vždy pohlíženo, jako na rozptylování od jejích povinností. Hermionin názor byl povzbuzující a ona nemohla uvěřit, že si skutečně užívala přítomnost knihomolky. Ale pak si znovu uvědomila, že vlastně nikdy neměly šanci vést řádný rozhovor, když ji její přítelkyně vždy následovala jako stín. Když už o ní byla řeč, vzneslo to výbornou otázku, na kterou se Fleur dosud neobtěžovala zeptat.

„Kde je tvoje přítelkyně?“

„Kdo?“ Hermiona vzhlédla a v jejích zlatohnědých očích se vznášelo zmatení, než jí to došlo. „Jo, ty myslíš Ginny.“

„Oui.“

„Ginny není moje přítelkyně.“ Hermiona se zasmála šokovanému výrazu, který přešel přes Fleuřinu tvář. Nebyla si jistá, proč řekla Fleur pravdu; předpokládala, že už byla unavená z lhaní a z jednání rusovlásky, která ji dusila neustálou přítomností. Ginny to myslela dobře, ale dokázala být pořádnou osinou v zadku. Netušila, proč se držela zrzčina schéma tak dlouho, když s tím v první řadě vůbec nesouhlasila a zcela upřímně to způsobilo více problémů, než užitku.

„Ale-“

„Ginny je moje kamarádka. Jen se snažila zabránit tomu, aby mě někdo obtěžoval.“ Hermiona vynechala tu část, že to měla být hlavně Fleur, kterou se snažila držet dál.

„Chápu.“ Zamumlala Fleur, když zamyšleně pohlédla na jezero. Tohle bylo přinejmenším zajímavé odhalení. Zdálo se, že nejmladší Weasleyová nakonec není překážkou, kterou by musela překonat.

„Ale nedělej si iluze.“ Hermiona vstala a varovně se podívala na blondýnu, která utichla až moc, než aby se to knihomolce líbilo. Bědovala se, že ji to vyklouzlo a že byla příliš přátelská s tou svůdnicí; stále si musela pamatovat, že musí být opatrná.

Fleur vzhlédla k brunetce a musela zadržovat smích, když viděla, jak se Hermiona snaží věnovat ji varovný pohled. „O tom by se mi ani nesnilo.“ Troufale se usmála na proslulou dívku, která si oblékala zpět svůj hábit.

„A neznamená to, že jsme kamarádky, nebo tak něco.“ Řekla Hermiona povýšeně, když uviděla sebevědomý záblesk v safírových očích.

Člověk by si myslel, že ta slova Fleur srazí, ale brunetčin tón zradil její prohlášení. „Samozřejmě, že ne.“

„Takže…“ Hermiona si urovnala oblečení. „Hádám, že se uvidíme ve třídě a…“ Hermiona si odkašlala a trochu víc uvolnila kravatu. „Ještě jednou děkuji za um… ty víš… že jsi mě nenechala umřít.“

Fleur jen přikývla a žvýkala si spodní ret, když sledovala mladou nebelvírku spěchat pryč. „Hermiono.“ Zvolala Fleur a přiměla knihomolku zastavit se v chůzi. „Odpověděla jsem na některé z tvých otázek. Možná bys mohla odpovědět na jednu mou, než odejdeš.“

„Co je to?“ Hermiona na blondýnu zvedla obočí.

„Kdo o mě řekl ty hnusné věci? Myslím, že mám právo vědět, kdo mě takhle pomlouvá.“ Promluvila klidně Fleur.

Hermiona tam chvíli stála, nejistá, jestli by měla odpovědět, ale rozhodla se, že nemá smysl tajit pravdu. „Upřímně, nemám nejmenší tušení.“ Nebelvírka pokrčila rameny, než odešla a nechala za sebou naprosto zmatenou vílu.

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ...



autor stránek
petrSF

Zpět na hlavní stranu