Vánoční příběh

Napsala: Veticekpar

Epub verze zde.

1

Věnování:

Tímto krátkým příběhem bych ráda popřála krásné svátky všem mým věrným čtenářkám i těm novým a zkrátila jim tak čekaní na dokončení mé čtvrté knihy.  

Budu ráda, když se semnou podělíte o reakce a dojmy z tohoto příběhu.

Děj i postavy tohoto příběhu jsou smyšlené.

* * *

Je zhruba 14dní před Vánocemi. Ulicemi se šíří Vánoční atmosféra z ozdobených pouličních lamp a výloh obchodů. Lidé nosí plné tašky dárků a přihlouple všichni někam spěchají.

Když jsem byla malá, užívala jsem si Vánoční čas, tak jako každé dítě. Plná očekávání a radosti. Ve škole byly v té době prázdniny a člověk se obvykle setkával se všemi příbuznými. Během roku se moc času na návštěvy nenašlo, ale Vánoce byly tou jedinou chvílí, kdy se i 600kilometrové vzdálenosti překonávaly jako by nic. Obvykle jsme se scházeli všichni u babičky v nedalekém Chebu. Ale po její smrti, se naše rodinná setkání nějak vytrácela.

Jmenuji se Pavla a je mi 36 let. Přesto, že je Vánoční čas připadám si jinak naladěná než lidi, které míjím. Nejen že nenosím plné tašky dárků, ale také nikam nespěchám. Vlastně není kam. Rybičky nakrmím až večer a nikdo jiný mě doma nečeká. Je to asi hloupé, ale za celý život jsem nenašla člověka, lépe řečeno ženu, která by mi dokázala vyrazit dech. Podlomená kolena a spadlou čelist mývám obvykle jen u některých knížek, či přeslazených romantických filmů. Popravdě řečeno, vždycky jsem si o sobě myslela, že jsem divná. Rozhodně tíhnu k něžnému ženskému pohlaví, to vím jistě, ale že by mě nějaká dokázala opravdu sebrat, to se říct nedá. Možná jsem jen velký romantik a stále čekám na tu pravou, vysněnou, dokonalou ženu, která ani neexistuje. Možná je mi souzeno žít celý život sama. Občas se rozhodnu pohnout svým životem a dám šanci inzerátu a děsivé schůzce. Říkám děsivé, protože skoro vždy je to hotová katastrofa. Nejen, že si po pár minutách nemáme co říct a nastává trapné ticho, ale kolikrát mě slečna i vizuálně děsí.

Díky bohu za televizi, internet a miliony seriálů, které dokážou vyplnit můj večerní program a volný čas. Dokážou mě tolik zaměstnat sledováním, že mi jen málo kdy přeleze deprese přes práh bytu.

Dobře, možná se to snažím namluvit jen sama sobě, abych se cítila lépe. Že já vlastně nikoho vedle sebe nepotřebuji. Nesnáším ty dny, kdy to na mě padne a je mi mizerně. Ale pak se to časem zase všechno srovná.

Většina svátků je nebezpečná, je to právě ten čas, kdy se zastavíte a podobné deprese se snaží protlačit každou škvírou i skulinou dveří do vaší domácnosti.

Letošní vánoce mám ale plán, jak před podobnou náladou utéct.

Vlastně jsem akorát na nádraží. Je pátek podvečer a čekám na vlak. Rozhodla jsem se, že po skoro 13 letech vyrazím na vánoční návštěvy ke svým příbuzným na Slovensko. Samozřejmě, že mám auto, ale takovou dálku řídit vážně nechci. Bydlím prosím v samém východním čumáku České Republiky. Štítary bydliště mé. Je to kousek od Aše. A cestuji do Bratislavy. Je to podle počítačových map přesně 647km a obvykle cesta trvá kolem 13 hodin i když je udávaná doba jízdy na lístku jen 12 hodin 7 minut. Nikdy to není bez zpoždění. Jsem plně vybavená, na tak dlouhou cestu. Velká krosna je napěchovaná oblečením i svačinou a velkou dvou a půl litrovou láhví s vodou. V ruce si držím jakožto moderní člověk termohrnek. Vlastně se těším, až ho plně otestuji. Tolik jsem si ho přála a teprve letos jsem si ho pořídila. Neměl by vůbec téct. Je na způsob zacvaknutí, jako u termosky. No uvidíme, jak dlouho v něm káva vydrží.

Akorát jsem se dostala k automatu s kávou. Samozřejmě že mám termohrnek prázdný, chci si do něj načepovat 2x velké Latté Macchiato z automatu. Ať ta káva za něco stojí.

Už jsem se zmínila, že fakt neumím dobré kafe? Nevím čím to je, ale kdykoliv si doma udělám kávu, tak prostě nedocílím té dobré chuti, jako když mi jí vyplivne automat. No dobře, trochu to zveličuji. Ne, že by moje káva byla tak mizerná, ale prostě jsem si chtěla do nového hrníčku nečepovat něco excelentního. Přeci jen 12 hodin ve vlaku bude náročných.

Právě jsem si přelila várku z kelímku do termohrnku a paní za mnou stojí a kouká celkem nechápavě.

„To je termohrnek“ řeknu a doufám, že už chápe, co dělám. Omyl, paní vypadá ještě divněji než předtím. Mhouří oči k sobě a propichuje mě s nimi. Ať si trhne, už se napustil další kelímek, tak šup tam s ním.

Hrdě jsem zašroubovala velký 480mililitrový hrnek kávy a jdu si stoupnout na nástupiště. Mělo by to každou chvilku odjíždět. Při cestování vlakem nesnáším přestupy. Čekají mě celkem tři. V Aši, v Chebu a v Praze. A skoro nikde není žádná velká časová rezerva. Docela mám nahnáno, abych všechno stihla najít včas. Jak říkám, už je to 13 let co jsem naposledy takto cestovala.

Na nástupišti se to nějak moc hemží lidmi. Kam všichni ti lidi cestují v půl šesté večer? Ano, jedu na noc. Když většinu cesty prospíte, je to podle mne nejlepší. Hrozně se těším na tetu Aidu. Jako dítě jsem jí měla tak ráda. Pořád mě chovala na klíně a hrála si se mnou. Byla o 8 let mladší než moje mamka. Nevím, zda v tom věk hrál nějakou roli, ale mám na ní tolik akčních a veselých vzpomínek. Voláme si sice několikrát do roka, ale už to není takové. Teta Aida neměla nikdy sama děti, nějak je mít nemohla, takže se obklopila psy. Co si pamatuji, měla dva hafany. Z toho snad už jeden umřel a zůstal jí krátkosrstý jezevčík Klip.

Nezdá se mi úplně nejsnadnější nastoupit s vysokou krosnou do vlaku. Možná to je tím, že nemám žádnou fyzičku. Nejsem sportovní nadšenec. Krom občasné projížďky na kole, šipkami s přáteli a naklánění se nad kulečníkovým stolem, jsem prakticky strašně líný člověk. Neprovozuji žádný akční sport. Nejakčněji si připadám ráno, když celá rozespalá, začnu plašit po bytě, že nestíhám a přijdu pozdě do práce. Budete se divit, ale to občas i popoběhnu.

Konečně sedím a krosnu jsem shodila před sebe na zem. Odmítám se s ní strkat někam nahoru, i když je tady tak narváno. Je to obyčejný osobní vlak a lidí tu je vážně požehnaně. Tu chvilku do Aše to vydržím. Vlastně jsem původně chtěla zůstat stát někde na kraji u dveří. Je to necelá čtvrthodinka cesty, ale copak to šlo? Nastupující dav mě zastrkal hluboko do vagonu. Aspoň že už sedím a nelepí se mi nikdo na záda. Jak já nenávidím, když se o mě někdo otírá. Vlak se konečně rozjel a moje cesta právě započala.  

* * *

V Aši to stíhám jen tak, tak a mám pocit, že lidí ještě přibylo. Proboha kam všichni jedou? To není normální. Mám co dělat abych našla vůbec aspoň jedno místo k sezení. Sedla jsem si, ale není to ani trochu pohodlné. Teď se na mě lepí nějaká starší paní s dvěma igelitovými taškami pod nohama. Normálně bych si jí nevšímala, ale tak nevábně voní. Podívala jsem se naproti sobě, zda si toho všímá ještě někdo jiný kromě mě. Naproti mně seděla slečna, která vypadala, že spolkla pravítko. Náš pohled se střetnul a já nějak nebyla dost rychlá, abych uhnula pohledem. Jen tak jsme se na sebe dívaly, jako by ve vlaku nebylo ani dost místa pro odvrácení pohledu. Vedle ní seděl stařičký pán, pravděpodobně patřil k té paní vedle mě. Měl na klíně další obrovskou tašku, ze které koukala hromada šišek salámu. Kdyby mi to nebylo blbé, snad se ho zeptám na co ho má tolik. Ale místo toho jsem jen vyvalila oči nad tou hromadou šiček čouhajících ven. Slečna naproti mírně vyprskla a můj pohled se vrátil k ní. Dívala se stále na mě. Zasmála se mé reakci na salámy. Vypadá to, že není vůbec plachá a mohla by mezi námi proběhnout nějaká oční komunikace. Ukázala jsem očima na stranu, na tu starší paní. Svraštím čelo a přikrčím nos. Slečna rázem pochopila a mírně přikývla. Ona naznačila pohled na pánovu tašku a zakroužila očima, jako že je to nemožné. To jsem zase já souhlasně kývnula. Slečna okoukla mojí krosnu a zvedla bradu, aby naznačila, ať jí hodím nahoru do prostor k tomu určených.

Nesouhlasně kroutím hlavou. Opřu se a zkřížím ruce na prsou. Slečna se dívala na mojí pozici rukou a pořád působila tak prkenně. Opřela jsem si i hlavu a očima nadhodila jako a teď ty. Slečna svraštila obočí, jako že v tomhle se má uvolnit? Ale pokusila se o opření se. Její výraz v obličeji byl šíleně vtipný. Vypadala jako umučené štěně, které se opravdu necítí dobře, tam kde je. Za celou dobu jsme nepromluvily ani slovo, ale náš oční kontakt, byl tak jasný a zřetelný, že jsem měla skoro pocit, že si povídáme.

Blížila se moje stanice pro přestup. Ještě za jízdy vstanu a chci se pohledem rozloučit se slečnou. Ta však zakroutila očima, jako že loučení nebude a vyskočila pro svou tašku do nadhlavního prostoru. Když jsem si házela krosnu na záda, lehce jsem ji uhodila. Hned se snažím omluvit, ale pohybem do boku jsem pro změnu praštila pána po levici. Děvče za mnou se rozesmálo a rukama mě trochu popošouplo dopředu. Omluvila jsem se pánovi v uličce a drala se cestou ke dveřím. Cítím, že se mě slečna drží za krosnu a já klestím průchod ke dveřím. Vlak konečně zastavil a my se dostaly ven.

Jaká úleva, když se člověk mohl svobodně nadechnout. Můj další vlak jel hned z protějšího nástupiště a tak jsem nemusela nikam dlouze přebíhat. Otočila jsem se na slečnu, která se stále držela v mém těsném závěsu.

„Ahoj, jsem Pavla, moc se ti omlouvám, za to praštění krosnou.“ pronesla jsem konečně a natáhla k ní svou ruku.

Přijala jí s milým úsměvem. „Celou dobu jsem přemýšlela, jaký máš asi hlas. Jsem Klára.“

„A jaký sis představovala, že mám hlas. Drsnější?“ navazuji na komunikaci

„Ani ne, docela jsem se trefila. Ale ta oční komunikace byla zajímavá, ještě jsem si s nikým tak vtipně nepokecala.“

„I pro mě to byl nevšední a překvapivě příjemný zážitek.“ Zavtipkuji

„Kam jedeš s tak velkou krosnou? Třeba máme kus cesty stejný?“ zeptala se Klára a strčila si ruce do kapes.

Už jsem se zmínila, že je venku dneska fakt zima? Kdybych se nestyděla za kulicha, mám ho napařeného i ve vlaku. Ale nechala jsem si ho schovaného na vrchu krosny.

„Jedu za příbuznýma na víkend na Slovensko. A kam ty s tak velkou taškou?“ vrátím větu s otázkou druhé straně.

Kláře se rozzářil obličej. „Tak to vypadá, že máme stejnou cestu. Jedu do Bratislavy.“

„Já taky.“ Vyhrknu nadšeně tak rychle, až si sama začnu připadat trapně.

„Ve dvou bude cesta bezpečnější.“ Dodám na oko vážně, jako že to je ten pravý důvod proč bychom měly cestovat společně.

„Jasně, že jo a hlavně si popovídáme i za nadměrného hluku. A vůbec, vypadáš, že bys mě zvládla ochránit. Kdyby někdo něco zkoušel, flákneš mu krosnou a ani se u toho nenadřeš.“ Klára se pobaveně uchechtla a trochu se oklepala v ramenou zimou.

Všimla jsem si, že byla i ve vlaku docela málo oblečená. Mě zima není, jsem nabalená jako pumpa. Jsem totiž přesně ten tip, co je mu pořád zima, takže nosím už preventivně několik vrstev. Lepší se svlékat, než klepat kosu. A navíc ve vlaku se pak jednotlivé odložené vrstvy hodí, jako vypolstrování zad a polštářek pod hlavu.

Konečně dorazil vlak a kupodivu bylo kam si sednout. Tentokrát jsem svojí krosnu nasoukala do nadhlavních prostor, protože cesta do Prahy bude pár hodin trvat. Tam nás čeká poslední přestup a pak se nočním vlakem dostaneme až do Bratislavy. Ve vlaku z Prahy se vyspím, když to půjde. Teď mám, ale plné ruce práce s vydolováním svačiny z batohu. Vzala jsem si jen malou sušenku ke své horké kávě. Asi to bude znít divně, ale hodlám si svůj termohrnek, když už jsem ho celou dobu držela v ruce, pořádně užít a vychutnat si kávu se vším všudy.

Klára zase sedí jako s pravítkem v zadnici a upřeně mě sleduje. Chvilku přemýšlím, jestli se jí mám zeptat, proč je tak vyšponovaná, ale místo toho jí nabídnu půl sušenky. Jen se jemně usměje a s díky odmítne. Pohodlně zamáčknu svá záda do sedadla a podívám se z okna. Je už pěkná tma, takže krom svého odrazu ve skle stejně moc nevidím. Vlastně vidím nejen svůj odraz, ale i odraz Kláry. Pořád si mě prohlíží. I já se tedy rozhodnu dál sledovat její tvář, aniž bych uhnula pohledem. Když se nad tím zamyslím, ještě nikdy jsem nevydržela nikomu koukat tak dlouho do tváře, když mě i on sledoval. Vlastně vůbec nevím, jak k tomuto došlo. Možná že to je tím, že ona tak upřímně sleduje mě a mě pak už nepřijde tak divné sledovat jí. S touhle dedukcí nevědomky souhlasně kývnu hlavou a loknu si první doušek ze svého hrníčku.

„Nad čím přemýšlíš?“ Přerušil ticho Klářin tázavý hlas.

„Ale, jen nad blbostí, vlastně jsem přemýšlela, jak je zvláštní, že ti dokážu, tak dlouho koukat do očí a necítím se u toho nijak nepříjemně.“ pronesu pravdivě.

Kláru udivila moje upřímnost, ale já nemám důvod si na něco hrát. Nebo lhát. Všechno to začalo tak otevřeně, tak proč v tom nepokračovat.

„Taky mě to už napadlo. Normálně bych sklopila zrak. Ale na tebe prostě koukám a vůbec mi to nepřijde divné ani trapné.“ Přiznala Klára.

„Hm a přede mnou ho nesklopíš? Díváš se na mě, to jako že se ti líbím?“ zeptám se tak drze bez okolků, až mě to samotnou zarazí.

Všimla jsem si, jak Kláry tvář mírně zčervenala. Dávala si chvilku na čas, než odpověděla.

„Řekla bych, že jsme zkrátka dvě spřízněné duše, co na sebe narazily v přeplněném vlaku.“

Usmála jsem se na ní a všimla si, že její ruměnec ještě více nabral na sytosti.

Ona se stydí? To je tak roztomilé. Pomyslím si, ale vzápětí mám pocit, že mi čte myšlenky, protože se na mě mírně zamračí.

Tak teď se poprvé cítím trochu trapně a raději se budu dál věnovat svému kafi a sušence. Dokonale drobím na svoje tričko a bezostyšně si prohlížím její tělo.

Pořád sedí, jako když má klacek víte kde.

„Nepašuješ něco?“ zeptám se a usmívám se u toho.

„Myslíš v té velké tašce? Jedu za kamarádkou na návštěvu. Krom oblečení tam nic nemám. Proč?“ divila se Klára.

„Já nemyslela v tašce ale pod tričkem. Protože vypadáš, jako bys měla k tělu přilepený samopal. Sedíš tak napjatá.“ uchechtnu se u toho

„Pšt… neříkej samopal nahlas, nebo nás někdo zamorduje. To nevíš, že slovo bomba a samopal se nesmí říkat na veřejnosti a už vůbec ne v dopravních prostředcích?“ Kláry oči, se roztáhly do široka

„Máš, pravdu, už to neřeknu. Ale nevyhýbej se otázce.“ dodám svorně a čekám

„Nemám ráda cestování. A už vůbec ne takové dlouhé 12 hodinové courání. Jsem nervózní a nějak se mi nedaří se uvolnit.“

„Tak proč tam jedeš? Kamarádka nemůže dojet k tobě? Chápu, že jsi nervózní, ale měla by ses nějak zkusit uvolnit. Dostaneš z té našponovanosti leda tak migrénu nebo tě chytí záda. Taky zrovna nemiluji cestování vlakem, ale kdybych měla sedět jako ty, nedojedu s tím bez brufenu ani do Prahy. Zkus se párkrát nadechnout a uvolni se trochu. Nikdo tu není.“ abych dodala na vážnosti kývnu hlavou na prázdné kupé, ve kterém sedíme.

„Já vím, jsem ráda, že jedeme stejnou cestou. Cítím se trochu lépe, že to nemusím absolvovat sama.“ Klářin hlas zněl nyní zcela jinak, než před pár minutami. Tak smutně a vážně.

„Neboj, tu cestu zvládneme, už nás čeká jen jeden přestup. Bude to v pohodě.“

„Nebude, jen co budu potřebovat čůrat, tak jsem v prčicích.“ změní náladu v hlase Klára za posměšnou.

„Proč?“

„No protože neumím čůrat za jízdy. Jak stojím přikrčená, nikdy nemůžu udržet rovnováhu, když to hází a štítím se tam čehokoliv chytnout. Takže obvykle mi to teče po nohách až do bot.“ Rozchechtá se Klára.

„Tak to je vážný problém.“ přidám se s upřímným smíchem.

„A jak to děláš ty?“ Klára obrátí veškerou pozornost ke mně.

„No já obvykle ve vlaku nečůrám. A když už jedu daleko, tak si sebou vozím velkou litrovou sklenici s širokým hrdlem. Mám ji nahoře v krosně. Jdu s ní na záchod, tam si nemusím stoupat nad WC, ale prostě si jen popotáhnu kalhoty. Zapřu si sklenici tak, aby nemělo šanci nikam nic podtéct okolo, a vyčůrám se. Pak jednoduše vyliju, vypláchnu a jdu.“

Baví mě ten pohled na Kláru, má otevřenou pusu do kořán a vyvalené oči. Určitě si neuvědomuje, jak směšně vypadá. Právě jsem zachytila její pohled, jak zvedla hlavu k mé krosně nad hlavou a zpět ke mně.

„Dělám si legraci.“ vyprsknu smíchy. Chechtám se tak, že i můj termohrnek začne vyšplíchávat z otvoru kafe.

„Ty si teda. Já ti to sežrala.“ přidá se ke mně ve smíchu Klára, plácne mě rukou přes koleno a pak se zakloní a opře se konečně vzadu o sedačku.

Sleduju jí, jak se pořád hihňá. Má krásný úsměv. Teprve teď mi dochází, jak se s ní cítím opravdu spřízněná. Jako bych jí znala roky. Její plácnutí přes koleno ve mně, ale vyvolalo i trochu jiné pocity. Došlo mi, že se mi líbí a to hodně. Její dotyk mi vpustil do těla houf motýlů a mravenců.

Je to krásná žena, má takové upřímné čisté rysy. Je naprosto přirozená bez špetky make-upu. Nemá ani řasenku. Tak moment, které ženy nenosí make-up?

Z přemýšlení mě vytrhne její ruka, co zašátrá v kapse pro kapesníky. Vysmrká se a pak se vrátí k tématu.

„Ne, vážně, ty nemáš problémy udržet stabilitu za jízdy?“

„Mám, proto chodím čůrat, když vím, že bude vlak stavět nebo přímo ve stanici. Za jízdy to obvykle nedávám. Mám stejný problém jako ty. Uvnitř se štítím sáhnout na všechno. Takže čůrám, až když vlak zastaví.“

„Ale vždyť je to zakázaný čůrat ve stanici.“ Oponuje Klára

„To sice je, ale taky by mělo být zakázaný chodit počůraná veřejně mezi lidi a pak si sedat na sedačku. A ještě mi za to tedy nikdy nikdo nevynadal. Prostě když musíš, tak musíš. Nehledě na to, že si myslím, že ve stanicích je spíš zakázáno kadit. Takový zavánějící bobek na peronu, je mnohem horší problém.“

Klára se opět směje a já mám vážně radost, že se zvládla uvolnit. Už vůbec nepůsobí, jako by měla zaražené pravítko mezi půlkami.

„Jsem ráda, jestli ses trochu uvolnila.“ řeknu a laškovně po ní mrknu okem.

„To jen díky tobě. Navíc teď už jsem v klidu, až budu potřebovat jít čůrat a jinak by to nešlo, vždycky ti můžu šlohnout ten termohrnek.“ Znovu se rozchechtá Klára.

„Né, můj super nový hrníček né, vždyť tohle je jeho první jízda, celková premiéra, to bys mu nemohla udělat.“ skoro se dávím smíchy a opět vyšplouchnu trochu kafe.

Raději ho zavírám a odkládám na pultík u okna. Pak se vrátím pohledem na Kláru a na termohrnek a váhavě přimhouřím oči, jestli je tam termohrnek v bezpečí. To už se Klára sápe pro další kapesník. Vypadá to, že jí ten upřímný smích pročišťuje dutiny.

V tom do kupé strčil hlavu pan průvodčí a vyžádal si od nás jízdenky. V momentě byl zase pryč a já se opět pohodlně uvelebila na sedadle a pohledem zůstala u Kláry.

Nastalo ticho, ani jedna z nás nyní nepromluvila, jen jsme tak na sebe chvilku koukaly. Řekla jsem si, že nebudu první, kdo uhne pohledem a opravdu jsem se na ní dívala naprosto z příma. Ona seděla usazená proti mně u okénka a zvedla nohu, kterou si zapřela o vystouplý ohraj na stěně vagonu. Taky si tam dávám obvykle nohu a tak jsem neváhala, přidala tam svou. Naše špičky bot se téměř dotýkaly, ale já nespustila pohled z Kláry. Vypadala nyní tak spokojená, uvolněná i unavená.

Dobrých pět minut jsme jen v tichosti jedna na druhou koukaly, až jsem si všimla, že jí padají víčka.

„Jsi unavená? Jsem skvělá uspávačka hadů.“ zeptala jsem se a přerušila to ticho mezi námi.

„Jako malé mi bývalo špatně v autobuse, tak jsem si raději vzala na cestu kinedryl a asi na mě doléhají jeho účinky spavosti.“ přiznala a rukou si zamnula oči.

„Tak si je na chvilku zavři, dokud je tu klid. Pohlídám tě a vzbudím, než budeme vystupovat.“

„Nevadilo by ti to?“ zeptá se Klára vážně unaveně.

„Jasně že ne. Já si budu chvilku číst.“ řeknu a zvednu se, abych si z krosny vyštrachala čtečku.

„Děkuji.“ téměř zašeptala a zavřela oči. Hlavu si opřela z boku o ušák sedačky a její tělo se ještě více uvolnilo.

Já jsem si mezi tím sundala jednu svou vrstvu oblečení, protože mi pod těmi dvěma mikinami, bylo teplo. Nechala jsem si mikinu ležet vedle sebe a otevřela svojí čtečku.

Netrvalo to ani deset minut a měla jsem pocit, že je Klára úplně tuhá. Hlava se jí svezla po krku a vysela jí dolů. Ani drncání vlaku jí nevzbudilo. Chvilku jsem přemýšlela, kolik si těch kinedrylů asi vzala, protože dávka co jí takhle uspala, rozhodně nebyla 1tableta. Měla zastrčené ruce v mikině a přišlo mi, že se lehce otřásla. No možná to bylo drncání vlakem, ale každopádně jsem se natáhla pro svou mikinu a lehce jsem s ní Kláru přikryla. Vážně spala jako zabitá. To otřesení musel být vlak.

Když jsem dosedla zpět na svou sedačku a vrátila se pohledem ke své čtečce, nevydržela jsem se do ní dívat dlouho. Každou chvilku jsem svýma očima sklouzla ke Kláře a jemně se na její spící tělo usmála. Přišla mi taková roztomilá. Vypadala tak nevině, když spala. Určitě je to hodný člověk. Nemám moc odhad na lidi. Obvykle se parádně v každém spálím, ale tady a teď, jsem si celkem jistá, že Klára je opravdu taková, jakou jsem jí zatím poznala. Nemá důvod si na něco hrát. Líbí se mi být jí na blízku. Smět se dívat, jak spí. Dokonce se přiznám, že mě vzrušuje i pocit, že je přikrytá mojí mikinou.

Ježkovi oči, jsem nemožná, myslím na děsné věci. Právě mi došlo, že bych si měla domu konečně pořídit nějakou hračku na hraní a vybíjet své potřeby pravidelněji. Jak už jsem říkala, já to se vztahy neměla nikdy nějak valné. Protože mě nikdy žádná dvakrát nepřitahovala natolik, abych se k něčemu takovému rozhodla. S Klárou je to ale úplně jiné. Znám jí pár hodin a líbí se mi. Opravdu se mi líbí a jinak, než jen jako když mrknete na procházející slečnu, která se na vás hezky usměje, a řeknete si v duchu, ta byla hezká. Líbí se mi, je možná špatně zvolené slovo. Zkusím to popsat připodobněním. Zažili jste někdy situaci, například na výstavě obrazů, kdy se nedostanete dál než ke třetímu obrazu? Protože ten, před kterým jste se teď postavili, Vás natolik fascinoval, vtáhl a zaujal, že se chcete prostě koukat jen na něj. Stojíte tam, jako trubka a necháváte na sebe dopadat veškeré emoce, které to dílo ve vás vzbuzuje. Zcela Vás pohlcuje, prostupuje a dopadne to tak, že si ten obraz nesete domů v podpaží. Jo takhle nějak bych to připodobnila. Klára mě fascinuje, přenáší na mě emoce a líbí se mi i to, že vím, že se od ní ještě pár hodin nemusím hnout. Fascinuje mě natolik, že si představuji i nějaké věci.

Tak dost, vracím se ke knížce, protože si teď připadám, jak nějaký ponožkový uchyl, protože jsem se přistihla, jak jí zírám na místo, kde jí z pod kalhot vykukuje barevná pruhovaná ponožka.

Nechápejte mě špatně, nemám žádnou úchylku na nohy a ani na ponožky. Rozhodně nejsem čichač, či meziprstní voayér. Jen jsem si představila, jak asi hladkou kůži má a jaké by to asi bylo, smět se dotknout té samotově teplé pokožky na holeni. Prostě normální myšlenky, nic úchylného, přísahám.


Cesta vlakem ubíhala docela rychle. Ještě několikrát jsem se přistihla, jak místo čtení koukám na Kláru a představuji si, jaké by to asi bylo poznat se s ní víc. Když už jsme byly asi deset minut před Prahou, bylo mi až líto, že jí musím vzbudit. Nevím proč, ale cítila jsem se taková hrdá a ramenatá na to, že jsem jí směla ve spánku ochraňovat a dohlížet na ní. Sama slyším, jak divně to zní, ale je to tak. Někdy nevím, jak vyjádřit to co cítím, nebo jak to myslím. Zvykla jsem si docela na to, že nemusím nikomu nic vysvětlovat, ale teď mám potřebu to všechno vysvětlit a popsat do posledního písmenka.

„Kláro, vstávej, za chvilku budeme vystupovat.“ pronesu k ní tiše, ale hned je mi jasné, že mě neslyší.

„Kláro?“ přidám na síle hlasu, ale pořád nechci, aby jí to nějak děsilo.

Konečně se trochu pohnula a panenky jí pod zavřenými víčky zašmejdily ze strany na stranu, až z toho zamrkala.

„Za chvilku budeme vystupovat.“ zopakuji tak jemně, jak jen to svedu.

Její oči se zadívaly na mojí tvář a lehce se usmála.

„To už jsme tady?“ skoro zašeptala

Dívala jsem se, jak se probouzí. Fascinace nad objeveným obrazem rostla. Byla fakt tak krásná, že bych si jí vážně domu odnesla hned teď, kdyby to šlo. Škoda, že za pár hodin bude po všem a já tu slečnu zřejmě už nikdy neuvidím.

Klára si protáhla ruce a její pohled spočinul na mé mikině, kterou měla přes sebe přehozenou. Usmála se na mě tak něžně, jak to jen svedla a mě se začínala z toho nějak točit hlava. Podala mi mou mikinu a ještě spícím přidušeným hlasem dodala.

„Jsi poklad, děkuji.“

Teď si nejsem jistá, co mám přesně dělat, protože to mravenčení se ve mně šíří jako vlna. Rozklepaly se mi nohy. Co se mnou ta holka dělá? Tohle se mi ještě nikdy nestalo. Tyto pocity a projevy těla ve mně vyvolal, jen její úsměv a tichý hlas. Mravenčení se změnilo v pulzování a já mám z toho trochu strach. Nikdy jsem to nezažívala. Proč zrovna teď, mám něco takového poprvé v životě cítit k ženě, která se v mém životě jen mihne? Není to fér. Co když už nikdy nic takového znovu nenajdu. Teď rozhodně nevstanu, co když to na mě bude vidět?

Sedím ještě pár vteřin a pozoruji to stvoření přede mnou, jak se protahuje. Náhle vstala, popošla o metr k druhé volné sedačce do uličky a udělala úklon těla do strany. Jsem tak strašně vděčná, že mě teď nevidí. Prostě na ní zírám.

S donucením odvrátím pohled a vstanu. Musím se obléknout a připravit. Uložím si čtečku a začnu na sebe navlékat jednotlivé vrstvy. Mikinu, kterou jsem přikryla Kláru si nenandám.

„Nechci být jako tvoje máma, ale měla by sis jí půjčit. Viděla jsem, jak ses klepala na nástupišti v Chebu a teď budeme v Praze čekat přes dvě hodiny.“ řeknu a jemně hýbnu rukou s mikinou, jako na náznak, vezmi si jí.

Klára se ke mně postaví čelem a zadívá se mi opět, tak upřímně do očí. Usměje se a já si připadám jako máslo, co někdo položil na topení.

„Jsi strašně hodná, ale já si můžu vyndat nějakou svojí mikinu z tašky. Mám tam vážně oblečení, nic nepašuji.“

Nepřestává se na mě usmívat a já nevím, co mám dělat. Ještě před pár hodinami jsem, tak jasně četla v jejích očích, ale teď se v nich vůbec nevyznám. Její úsměv a upřímný pohled proniká tak hluboko, že se celá chvěju. Vím, že se usmívá a dívá na mě a to mě ještě víc rozechvívá. Kéž bych směla překročit ten metr, co nás dělí a obejmout ji. Zpanikařím, když si uvědomím své myšlenky a přání. O půl metru ustoupím, abych se dostala z dosahu její tělesné vůně, která mámí moje smysly.

„Já mám na sobě vrstev dost, ale jestli máš svojí, tak si jí určitě hned na nádraží vyndáš. Teď už to nestíháme.“ snažím se pronést klidným hlasem a zakrýt tak vlastní stopu vzrušení a rozechvění.

„To víš že jo a podívej, tobě je zima už teď celá se chvěješ, jen se oblékni.“ dodá Klára a mě je jasné, že jsem nezakryla své rozrušení.

Nikdy jsem tohle nezažívala. Nikdy jsem neměla problém kontrolovat vlastní tělo ani myšlenky. Nyní se vůbec nepoznávám a opravdu mě to trochu děsí. Vlak měl každou chvíli stavět, brzdná dráha se zkracovala a já si nestíhám ani ty vrstvy pozapínat. Rychle sundám svojí krosnu, drapnu termohrnek do ruky a vyrazíme s Klárou vstříc Pražskému hlavnímu nádraží.

* * *

„Tady je lidí to je děs.“ pronese Klára, která nám razí cestičku davem. Je na ni vidět, jak jí je to nepříjemné. Kde kdo do ní hrubě strčí.

Předběhnu jí, a když jsem na její úrovni usměji se. Vstoupím před ní a volám.

„Horká káva, pozor, horká káva! Opakuji ty slova dost hlasitě a napřahuji metr před sebe ruku s termohrnkem. Zády stojící dav se začíná sám od sebe rozestupovat a my procházíme jako Mojžíš co poručil vodě se rozestoupit. Vnímám ty naštvané pohledy lidí, kteří rázem zjišťují, že nesu termohrnek a nemůžu je polít. Ale je mi to naprosto jedno. Cítím, jak se Klára opět drží mé krosny a postupujeme vpřed spojené.

Když jsme se dostaly k okraji budovy, kde už je volněji, zastavím a otočím se.

„Jsi neuvěřitelná, fungovalo to.“ Souká ze sebe nadšená Klára. Dívá se na mě hrdým pohledem, jako bych byla nějaká hrdinka večera.

Musím přiznat, že mi to dělá trochu dobře. I když si nemyslím, že jsem provedla bůh ví co. Nicméně povědomí, že jsem na ní udělala dojem takovou blbostí, mě samotnou těší. Rozhlížím se kolem dokola, kam bychom se mohly usadit, ale je tu problém. Není si tu, kam sednou a těch pár laviček okolo je obsazených. Svalím krosnu ke stěně a naznačím Kláře, ať provede to samé

„Mikinu! Dříve než bude pozdě, pak už se nezahřeješ.“ připomenu jí

„Ano mami.“ odvětí a vrhne se na prohrabávání své tašky.

Za pár minut jí držím bundu a ona se souká do tmavě fialové mikiny s kapucí. Vypadá v ní skvěle. Strašně jí to sluší. Ta tmavě fialová s černým lemováním jí neuvěřitelně zvýraznila obličej. Tedy jestli je to vůbec možné, ale mě to přijde, že to tedy možné je.

„Co je?“ zeptá se Klára, která si všimne, že na ní opět tak nepřítomně zírám.

„Moc Ti ta mikina sluší. Em, chci říct, ta mikina je fakt moc pěkná.“ opravím se a doufám, že jsem nezněla jako úplný pitomec.

Dostane se mi jen tichého děkuji a vypadá to, že je vše v normálu. Sednu si na svou krosnu, beztak v ní nemám nic, co bych mohla rozsednout. Sakra čtečka!

Fuj, naštěstí ta je ve víku krosny a to se s mým zadkem nesetkalo.

„Ty si nesedneš?“ zeptám se Kláry, když vidím, jak přede mnou nervózně postává. Mám její rozkrok metr od mé hlavy a začíná mě to trochu znervózňovat.

„Ty tu chceš dvě hodiny sedět na zemi?“ zeptá se mě nervózně.

„Děje se něco?“ zeptám se a dochází mi, že Klára není ve svém živlu.

„Nepůjdeme na WC? A pak třeba si sednout do nějaké restaurace?“ Nervózně přešlapuje z nohy na nohu a mě to teprve dochází. Potřebuje čůrat.

„Dobře.“ souhlasím a zvednu se. Vyhledáme WC a já na ni čekám s její taškou u umyvadla, než se vrátí z kabinky. Budu Vám připadat jako blázen, ale těch pár minut, kdy jsem jí ztratila z dohledu mi přišlo strašně dlouhých. Vůbec nevím co se tu děje, ale mám o Kláru trochu strach, je nějaká nesvá. I teď, když stojí u toho umyvadla a myje si ruce vypadá, že jí není dobře, nebo se mi to jen zdá?

Když uděláme kolečko a já se nyní nacházím v kabince záchodu, vzpomenu si na náš rozhovor se zavařovací sklenicí. V myšlenkách mě to znovu pobaví a já se usmívám. Holka soustřeď se, kam čůráš, nebo si naděláš do bot. Rozkazuju si v myšlenkách a skoro se sama sobě rozchechtám i té představě. Asi jsem se zbláznila, bleskne mi hlavou a opět se směju. Tentokrát asi nahlas, protože zaslechnu Kláru, jak na mě volá.

„Jsi tam v pořádku? Ty sis něco šlehla?“

Dokončím svou potřebu, natáhnu kalhoty a vzhledně urovnám všechny vrstvy svého oblečení. Vyjdu z kabinky, jako by nic a zamířím k umyvadlům.

Všimnu si, jak Klára bedlivě a nedůvěřivě sleduje můj výraz v obličeji.

„Ty ses tam smála? Čemu ses tam smála?“ nedá jí, se mě nezeptat, když vycházíme  ven zpět do budovy nádraží.

„Ale na něco jsem myslela a vzpomněla jsem si na ten náš rozhovor ohledně zavařovačky a pak mi došlo, že se nesoustředím a mohla bych si lehce přivodit nehodu. Nějak mě to opětovně pobavilo.“

„A přivodila sis?“

„Co?“ nechápu

„Tu nehodu, přeci. Jsi mokrá?“ ptá se Klára

„Bože!“ zvolám

„Ty se modlíš, aby ti vysušil kalhoty?“ popichuje mě

„Ne“ odfrknu

„Tak co je?“ vede úmyslně dál konverzaci

„Je to dvojsmyslný?“ odpovídám a dělám, že se rozhlížím po vhodné restauraci.

„To jestli jsi mokrá?“ už se chechtá Klára a má radost z toho, jak mě vyvedla z míry.

„Můžeme mluvit o něčem jiném? Prosím?“ zaprosím a hodím na ní vážně smutný výraz.

„Jistě.“ odkašle si Klára a vytáhne opět další kapesník.

„Co támhle ta restaurace?“ řeknu a ukážu rukou.

„No, nevypadá to, že bychom měly o moc víc možností, alespoň tam jsou židle.“ souhlasí Klára.

Za pár minut už máme obě objednáno. Mě se nese velký hamburger a citronový čaj. A Kláře to samé jen s černou kávou.

„Nebude nám špatně?“ pronesu, když se cpeme jak o život.

„Určitě bude!“ odpoví Klára a zuřivě zakusuje svůj hambáč.

„Ty si dobrá, klidně řekneš, že bude a cpeš se dál. Ve vlaku je jen jeden záchod a nezapomínej na to, že se vlak kymácí.“ připomínám jí

„Neboj, vždyť je už skoro noc, cestu z Prahy do Bratislavy zaspíme. Ale kdyby mi bylo špatně, viď že se mnou půjdeš na záchod i v noci.“

Tak tohle byly první psí oči, které jsem u Kláry kdy viděla. A myslím, že ať by mě poprosila o cokoliv tak s takovýhle pohledem jí splním snad cokoliv.

„Jasně že jo, budu tě držet.“odpovím bez dlouhého přemýšlení

„I při zvracení?“ zeptá se zkoumavě Klára“

„I při kadění.“ bleskově odpovídám bez změny tónu hlasu.

Klára vyprskla smíchy a celou mě nahodila.

„Super, víc masa to se hodí.“ pronesu zvesela a utřu si kus rozžvýkaného hamburgeru z čela.

„Promiň!“ chechtá se Klára a skoro bych řekla, že si musela cvrnknout do gatí, jak kříží nohy a kymácí se nad stolem.

„Strašně se omlouvám, utřu ti to.“ nedokáže zklidnit smích a zakuckává se.

Obejde stůl a skloní se ke mně s čistým kapesníkem. Otírá mi tvář. Její smích se rázem ztrácí a hledíme si zase do očí. Najednou je tak vážná, její pohled se mění.

„Nikdy jsem nepoznala nikoho, jako jsi ty.“ Pronese téměř šeptem a mně se stahuje hrdlo.

Chci jí říct, že to taky tak cítím, ale vyjde ze mě jen pár přidušených tónů.

„Je ti dobře? Jsi nějaká rudá.“zeptá se Klára a položí mi ruku na čelo

„Jsi teplá.“odpoví bez okolků a vrátí se pohledem k mé tváři.

Pokusím se o úsměv, aby jí došlo, že to byl další dvojsmysl, ale nevypadá, že by to chápala. Dívá se tak vážně a starostlivě, že se cítím jako by ke mně opravdu patřila.

„Jsem v pořádku.“vysoukám ze sebe napodruhé, ale doufám, že u mě tak blízko ještě chvilku zůstane.

Zvedne ruku jako by se mě chtěla znovu dotknout, pak se zarazí a stáhne se.

Sedne si zpět na svojí židli proti mně a jen se na mě dívá. Vypadá tak zvláštně, jako by chtěla něco říct, ale nepromluví.

Tohle je poprvé za celou dobu, kdy vnímám to dusno mezi námi a nevím, co mám říct. Možná bude nejlepší neříkat nic, takže se vrátím ke svému jídlu.

Klára mě pozoruje, jak dojídám hamburger a vytáhne další kapesník. Vysmrká se a já trochu zpozorním. Lesknou se jí oči. Je jí do breku? Nebo je nastydlá? Pátrám po ní pohledem a chci se zeptat co se děje, ale v tom ji zazvoní mobilní telefon. Omluví se a odejde od stolu.

Pozoruji ji, jak přechází před restaurací s mobilem u ucha sem a tam a s někým hovoří. Hrozně ráda bych o ní věděla víc. Má přítele? Má ještě rodiče? Má rodinu? Co dělá za práci? Jaké jsou její koníčky. Dívám se jejím směrem a najednou mi dojde, že máme společných už jen pár hodin. Mrknu na hodinky, je 22:40. Vlak nám jede za hodinu a pak je to už jen 5,5 hodiny nočním vlakem. Najednou se ve mně budí něco, co připomíná úzkost. Opět se mi svírá hrdlo a mě je najednou nějak divně. Dochází mi, že v tom hledám něco, co v tom není. Jsme jen náhodné spolucestovatelky a za pár hodin, tohle malé dobrodružství skončí. A já Kláru už nikdy neuvidím. Asi to dostanu a plaší se mi hormony, protože se mi chce trochu brečet. Snažím se potlačit slzy a myslet na úplně jiné věci. V tom se mi zvedne žaludek. Že by vážně ten hamburger byl špatný? Mávnu prudce na Kláru, abych upoutala její pozornost a vyběhnu směrem k ní. Stihnu prohodit, jen aby se vrátila k našim taškám, že jsem hned zpět a letím na záchod.

Udělalo se mi nevolno. Hrozně nevolno. Nakonec jsem nezvracela, ale mám asi něco s tlakem. Strašně mi buší srdce a jsem celá rudobílo zelená. Vlastně těžko říct jakou mám barvu, pořád se mi mění. Stojím u umyvadla, oběma rukama zapřená a dívám se na sebe do zrcadla. Mám nával horka a těžko se mi dýchá. Chvílemi mě píchá v hrudníku a já přemýšlím, jestli nemůžu mít infarkt. Je mi do breku a nevím proč. Pustím studenou vodu a sleduji, jak mi po dlaních ztéká proud ledové vody. Je to tak příjemné. Jako by odplavoval to vnitřní napětí, co cítím. Dech se mi vrací do normálu a údery srdce jsou pomalejší a tišší. Zase volně dýchám a nával horka je pryč. Nevím, jak jsem tam dlouho, ale asi dlouho. Určitě dobrou půl hodinu jsem zabila a ztratila na toaletách. Ale potřebovala jsem to. Abych byla upřímná myslím, že jsem měla záchvat paniky. Došlo mi, že se s Klárou za pár hodin rozloučím a každá si půjdeme svojí cestou. Vlastně o ní vůbec nic nevím a ona sama mi neřekla o sobě nic, co by naznačovalo, že by si mě chtěla pustit nějak víc k sobě. Jsme jen dvě cizinky. Nesmím v tom hledat nic víc. Čím méně citu do toho investuji, tím to bude lepší.

Konečně jsem vylezla ze záchodků a vidím Kláru, jak stojí s našimi taškami kousek od záchodů. Hrne se ke mně a starostlivě mě prohlíží.

„Jsi v pořádku? Co se stalo? Je ti špatně?“ říká a drží mě oběma rukama za ramena.

„Jsem v pořádku.“ Řeknu, ale všechno se v mě uvolní a mě se vyderou do očí slzy.

„To vidím.“ odpoví Klára a než se stihnu jakkoliv pohnout a slzy zakrýt, pevně mě obejme a přitáhne si mě k sobě.

„Nevím co se děje, ale nemusíš mi nic říkat. Jen mě nech, ať tě obejmu. Dovol mi to prosím.“ Zašeptá mi někde u mého ucha a já ji instinktivně také obejmu.

Nebráním se jejímu objetí a dovolila jsem svým emocím, aby mě přemohly. Brečím jak malé dítě a nemám pro to žádné kloudné vysvětlení, jen mi je líto, že brzo bude Klára pryč.

Klára se na nic neptá a jen mě drží. Cítím její ruku na mých zádech, jak mě po nich hladí a šeptá mí „ššš“ Jsme podobně vysoké a pasujeme jedna druhé do náručí, jako bychom byly pro sebe stvořené.

Její náruč je tak měkká a horká. Přemýšlím, jestli se mám stydět za to že brečím. Jak to asi musí vypadat. Dospělá 36letá ženská brečí, jak dítě a tiskne se do náruče jiného člověka.

Nechci jí pustit, i když vím, že bych měla. Že bych měla odstoupit a poděkovat za to utěšení. Už dávno nebrečím, ale chci u ní zůstat. Pořád se mě na nic nezeptala, jen mě drží, tak něžně a jemně. Tiskne se ke mně celým svým tělem. Nenechala mezi námi ani jediný centimetr volného místa. Využívám její ochotu a šlechetnost k tomu abych se sama cítila lépe. Nevím, jak dlouho tam stojíme, ale lidé okolo nás procházejí, v čím dál tím řidších skupinkách. Zvednu hlavou a mrknu na hodinky. Za deset minut nám to jede. Musím se, vší svou vůlí donutit, pustit ji a ustoupit o krok vzad.

„Musíme už jít.“ pronesu a vyhýbám se jejímu pohledu. Cítím, jak mě pálí oči, musím je mít ubrečené a rudé. Klára si v rychlosti odskočí taky na WC a bez dalších řečí se vydáme hledat nástupiště.

* * *

Vlak se zdá být poloprázdný. Najdeme kupé, kde je jen jedna další paní a nasoukáme se dovnitř. Pustím Kláru k okénku a sednu si vedle ní. Naproti nám sedí paní a propiskou čmárá do křížovky. Jsem ráda, že se mě Klára na nic neptá a jsem celkem i vděčná, že máme společnost. Během několika minut mě teplo kabiny vlaku a drobné kodrcání ze strany na stranu začalo uklimbávat. Měla bych se trochu vysvléknout, ale sedím tam jak pecka a snažím se neusnout. Připadám si jak v transu, jde na mě totální útlum, nechce se mi vůbec hýbat a chce se mi spát, ale nechci těch posledních pět hodin s Klárou prospat.

Asi mi musela padnout hlava a já se vzbudila, když vlak zastavil na další zastávce. Paní z našeho kupé byla pryč. Asi jsem spala delší dobu. Na hodinkách už byly dvě hodiny ráno. Klára měla padlou hlavu na okénko a choulila se pod svojí bundou. Vypadala, že jí je zima.

Sundala jsem si jednu vrstvu, mě bylo pořádné teplo. Sedla jsem si na protější stranu k okénku a dívala se na ní. Vlak se rozjel a hlava jí blimbala o sklo. Přemýšlela jsem, jestli jí mám probudit, aby si lehla, že má volnou sedačku, ale než jsem tak stihla učinit, dveře kupé se otevřely a vešel k nám pán průvodčí. Klára byla rázem vzhůru a já jsem opět pohlédla do těch jejích krásných očí. Když průvodčí odešel, řekla jsem jí, aby se natáhla pohodlně na sedačku, že přeci může, že jí ohlídám a nikdo tady není. Neváhala ani chvilku a zula si boty. Lehla si na bok a dívala se mým směrem. Popadla jsem svojí sundanou mikinu a složila z ní úhledný polštářek. Sklonila jsem se k ní bez jakéhokoliv slova a podstrčila ji ho pod hlavu. S díky jej přijala. Popadla jsem ještě svojí bundu a přehodila jsem jí ji přes nohy. Znovu jsem se k ní sklonila, a i když jsem se strašně moc bránila to udělat, přesto jsem neodolala. Pohladila jsem jí jemně po tváři a zašeptala jsem „Děkuji Ti.“ Věděla, že tím myslím to objetí. Nebo alespoň doufám, že věděla, proč to děkuji říkám. Jemně se na mě usmála a kývla hlavou, že rozumí.

Opřela jsem se pohodlně na své sedačce a nespouštěla z ní oči. Dívala jsem se jí do tváře, i když z těch pár paprsků pronikajících z chodbičky k nám, nebylo moc dobře vidět. Ještě jsem vstala a zatáhla závěsy na dveřích. Nemusí nám sem nikdo koukat. Klára se snažila udržet oči, ale já viděla jak je unavená. Sama jsem byla unavená. Držela jsem, se co to jen šlo. Už dávno spala a já si jí stále v tom šeru dál prohlížela. Viděla jsem už jen obrys těla. Za nedlouho jsem usnula.

Bylo brzy ráno, když mi zazvonil budík na mobilu. Za okny byla stále tma a Klára už byla dávno vzhůru. Seděla naproti, sledovala mě. Na tváři se jí značil zvláštní pohled. Mojí mikinu měla okolo krku, jako šálu a v ruce mobilní telefon.

„Dobré ráno.“ promluvila na mě hned, jak jsem típla ten otravný zvuk budíku.

„Nemohla jsi spát?“zeptám se jí a cítím svůj šílený dech

„Spala jsem většinu noci. Ale teď k ránu, jsem už byla nějaká nervózní.“ odpoví upřímně.

„Mám v puse jak v polepšovně.“ pronesu a sápu se po termohnrku abych si lokla.

Klára natáhne ruku a podá mi krabičku tic taků. „Na, mě to trochu pomohlo.“

„Zachránila jsi mě.“ zazubím se a krabičku, kterou si od ní beru. Ale když se k ní natahuji, dotknu se svými prsty její dlaně.

Okamžitě mnou projede snad elektrický impulz a já cuknu rukou. Nezvládnu se jí dotknout, aniž bych netoužila, opět se jí stočit do náručí.

Nevím jak je na tom ona a zdali si něčeho všimla, ale zrovna teď se neodvažuji na ní podívat. Chvilku cumlám tic tac, když si dodám odvahy a přesednu si vedle ní. Podám jí krabičku zpět do ruky a bez jediného slova si položím na její rameno hlavu. Neodtáhla se, naopak. Zvedla ruku a pohladila mě po hlavě. Nedokázala jsem to vydržet moc dlouho a vrátila jsem se zase zpět na svojí sedačku. Vlak začal zpomalovat a já se podívala vyplašeně ven z okna. Nedokážu říct, kde jsme, ale měly bychom tam asi tak do deseti minut být.

Pravděpodobně jsem se zmýlila, zdá se, že vlak zpomaluje nějak víc a světel přibývá.

Dodám si veškeré odvahy a odkašlu si. „Kdy se vracíš domů, já jen že třeba budeme mít zase stejnou cestu. Já v neděli zase na večer.“ řeknu jistým hlasem, ale kolena se mi chvějí.

„Já až v pondělí, bohužel.“ Odpoví Klára smutně a mě je jasné, že tohle je opravdu poslední minuta našeho společného času.

„Myslíš, že bys mi mohla dát na sebe telefon? Kdybys třeba jela zase příští rok.“ zkusím to v poslední minutě a vlak už téměř stojí.

Obě na sebe házíme oblečení a vydáváme se ven ke dveřím vagonu. Vylezeme na peron a Klára se ke mně otočí.

Vytáhne z kapsy papírek, na kterém je její telefonní číslo a podá mi ho.

„Děkuji Ti za všechno.“ řekne a chystá se mě obejmout, když v tom na ní zvolá ženský hlas.

„Kláro tady!“

Mrknu se tím směrem a vidím, jak se k nám valí jako rychlík slečna s kulichem na hlavě. Popadne Kláru kolem krku a dá jí pusu.

Nestihnu se s ní rozloučit, protože už jí táhne ode mě pryč. Naposledy se na mě otočí a já zachytím její výraz v očích. Přísahala bych, že je má plné slz. Okamžitě zvlhnout i moje oči a já se rychle rozejdu jiným směrem. Nevím, kam jdu. Nejdu na autobus, potřebuji se uklidnit.

Opět se mi všechno stáhlo a já bych si tak přála se otočit a rozeběhnout se ke Kláře, ale je pryč. Je to konec téhle cesty. Byly jsme jen pasažéři vlaku, co mířil na Slovensko.

Okamžitě si připadám jako cizinec v této zemi. Není to moje rodná zem a mě je opravdu úzko. Musím se uklidnit a srovnat. Je to už za mnou a bude z toho pěkná vzpomínka. Jednou. Párkrát se zhluboka nadechnu a jdu na autobus.

* * *

Nejsem si jistá, jestli byl dobrý nápad jezdit na Slovensko. Protože co jsem vystoupila na nádraží, nejsem sama sebou. Strávila jsem celý den ve společnosti usměvavé a veselé tety, ale to, že si to užívám, jsem jen předstírala. Ve skutečnosti byla moje nálada na dobrodružství pryč a já nedokázala myslet na nic jiného, než na Kláru. Snad jen mazlení s tety psem, mě dokázalo chvilku oprostit od touhy zavolat na číslo, které jsem dostala. Neměla bych jí ale co říct a nechtěla jsem, aby se zlobila, že volám jen tak.

Je už devět hodin večer a teta usnula u filmu. Potichu jsem se vykradla z obýváku a přešla do pokoje, který se mi stal na víkend ložnicí. Žmoulám v ruce papírek s telefonním číslem a nervózně přecházím po pokoji. Snažím se vymyslet důvod, proč jí zavolat. Žádný rozumný nápad mě nenapadl. Místo toho jsem se rozhodla ji napsat sms.

Ahoj Kláro, děkuji za to číslo. Doufám, že si pobyt na Slovensku užíváš, tak jako já. Byla to díky Tobě skvělá cesta a já se přiznám, že i kdyby byla delší, vůbec by mi to nevadilo. Děkuji, za Tvojí společnost, upřímnost a vřelost. Nedokázala jsem to říct, ale ani já jsem nikdy nikoho takového, jako jsi ty nepotkala. Nikoho, kdo by ve mně dokázal vyvolat tolik emocí. Chtěla jsem Ti ještě jednou poděkovat, protože se díky Tobě cítím opět živá a mám naději, že jednou budu třeba i já šťastná. Tvá spřízněná duše z mezistátního vlaku, Pavla.

Odeslala jsem tu sms bez delšího přemýšlení. Už jí nikdy neuvidím a chtěla jsem jí alespoň trochu naznačit, že pro mě byla víc než spolucestující. Ulevilo se mi. Vážně se cítím trochu lehčeji a jsem ráda, že jsem jí napsala. Určitě jí to neurazí ani nenaštve. Sedla jsem si k oknu a dívám se ven. Venku sněží. Krajina je zahalená v bílém. Zítra se vracím večer domů a jen doufám, že ten sníh nestihne všechno zasypat.

Přiznám se, že stále pokukuji po mobilu, jestli mi Klára nenapsala zpět, ale nic nepřišlo. Prohlížím si album se starými fotkami mé tety. Teta se odstěhovala na Slovenskou za svojí láskou. A už tu zůstala. Je to tak zvláštní listovat tím albem a vidět jí a mamku jako děti. Čas tak strašně rychle utíká. Když se nad tím zamyslím, když jsem byla malá, hrozně jsem si přála, ať čas letí rychleji, abych byla už velká. Jenže se to všechno tak vleklo. Každý rok na škole byl pětkrát delší, než rok co jsem dostudovala. Říkala jsem si, jaká to bude paráda, až budu dospělá a nebudu muset chodit do školy. Nebudu mít úkoly a nebudu se muset nic učit. A pak to nastalo. Najednou se otevřely ty vytoužené dveře života. Jenže čas nějak zrychlil. Všechno jsem začala vnímat mnohem intenzivněji po dovršení 25věku života. Tady v té době život opravdu nabral na takové rychlosti, že se najednou překulila třicítka a pak pětatřicítka. Dnes mám pocit, že se člověk otočí a je rok pryč. Nevím, jak je možné, že jsem to dříve vnímala jinak. Ale trochu mě to děsí. Co když se za pár dní otočím zpět a zjistím, že mi je pět a čtyřicet a pořád jsem sama. Pak skočí padesátka a dál už ani nedohlédnu. Je to děsivé, přiznat si, že čas zpomalí jen v zubařském křesle.

Je pozdě a Klára nenapsala. Cítím se smutná, ale chápu, že z toho víc být prostě nemohlo. Byly jsme jen spolucestující.

* * *

Hned v neděli ráno po probuzení, měním přístup k životu a hodlám si dnešní den vážně s tetou užít. Večer už se vracím zpět a neuvidím ji zase pěkně dlouho. Teta měla dnes v plánu mě vzít na náměstí. Měly se tam konat vánoční trhy se spoustou lákadel. Nejsem proti. Naopak, se těším, že ochutnám něco z ryze Slovenské kuchyně. Odpoledne nebyla ani taková zima a sníh už nepadal. Vlastně se z toho vyloupl velmi krásný den a já si to opravdu užívala. Myslím, že po tom obřím kelímku horké medoviny, by byl vláčný zkrátka každý.

Hudba hrála vánoční koledy a všude to neskutečně vonělo. Pečené sladké i slané, maso i klobásy. Vůně cukroví i rybina u kádě s živými kapry. Taky máme doma trhy a podobné akce, ale nikdy jsem si to tolik neužívala. Ono procházet se sama po tržištích není asi úplná idylka Vánoc. Zato s tetou to byla strašná legrace. Teta zkoušela snad každý klobouk či šátek a i mě napařila na hlavu, kde jakou ušatou beranici. Přiznám se, že jsem byla v pokušení si jednu šílenou chlupatou ušatku koupit. Zastavily jsme se u stánku, který měl pletené deky, vlněné i moderní. Dotkla jsem se jedné, na které byly nakreslené bílé rampouchy v jinak hnědých a šedých závějích a tonech. Ta deka byla tak příjemná, měkoučká, že jsem se rozhodla, že si jí koupím. Ano já vím, je to bláznovství táhnout sebou deku až ze Slovenska, ale chci si odvézt něco, do čeho se o štědrý den zabalím a budu vzpomínat na tenhle výlet, na tetu a Kláru.

A už je to zase tady, vzpomněla jsem si na Kláru a hned mě napadlo, že by se jí taky určitě líbila, hlavně v noci ve vlaku, když jí byla zima. Vrátila jsem se do přítomnosti a deku si koupila. Teta si zase koupila jeden z těch klobouků. Musela jsem se jí smát, vypadala jako drsná kovbojka i když ten klobouk byl pletený, stejně působil westernovsky.

„Kam ho budeš nosit?“ zeptám se pobaveně.

„Třeba k popelnicím, když půjdu vynést koš. Aspoň si na dnešní den vzpomenu a hned budu mít lepší náladu.“ Zasmála se teta a já jsem cítila, že jí moje přítomnost vážně hodně potěšila.

„Přijedeš zase příští rok viď, že jo?“ zeptala se, ale vlastně očekávala jen můj souhlas.

„Pokusím se.“ slíbila jsem a myslela jsem to vážně.

Další miska sladkostí a božích milostí mě naprosto nasytila. Byla jsem tak plná, že jsem odfukovala a lehké obláčky páry mi šly od úst.

„Je tu všechno tak zatraceně dobré.“ postěžovala jsem si a pohladila přes bundu své nacpané břicho.

„Chutná ti, protože na kyslíku všechno chutná lépe.“ Odpověděla teta a sama se zakousla do něčeho, co jsem nedokázala identifikovat. Snad jen vůně prozrazovala, že se jednalo o nějaký kus slaného pečeného masa.

„Jsem takový otesánek, letím si pro kousek prasete.“ Vyhrknu a vystřelím vstříc stánku s grilovaným seletem, které jsem pohledem právě objevila.

Za pár minut stojíme opřené s tetou u zábradlí a dojídáme své kousky masa.

„Asi bychom měly už pomalu vyrazit. Musíš si trochu odpočinout před cestou a zahřát se.“ pronese teta vážně a bradou ukáže směr odchodu.

Souhlasně na ní kývnu a vezmu si ten poslední hlt masa do úst. Fakt to tu chutná jinak. Nevím čím to je, možná tím kořením, náladou, lidmi okolo, nebo prostě jen tím, že nejsem sama.

Je to zvláštní, jak se dnešní den opravdu vyvedl. Vůbec jsem nepomyslela na Kláru, až na vteřinku u stánku s dekou. Když jsme dorazily k tetě, hodila jsem si horkou sprchu. To, že jsem říkala, že nebyla venku zima, to byla trochu lež. Na zemi bylo asi deset centimetrů sněhu a mrzlo tam. Jen jsem byla v tak dobrém rozpoložení a náladě, že jsem zimu nevnímala. Až tu poslední půl hodinku u zábradlí, kterou jsme stály na místě.

Po sprše jsem zabalila všechny své věci zpět do krosny a teta se mě zeptala, zda budu jíst. S díky jsem odmítla a dala si s tetou a kávu. Posílala mě jít si chvilku lehnout, ale myslím, že je to zbytečné. Zdřímnu si ve vlaku a navíc nechci promeškat ani minutu tady.

Čas uběhl a bylo potřeba se rozloučit. Nechtěla jsem, aby teta šla se mnou na nádraží, i když si to vynucovala. Jsem z toho výletu sem, taková nějaká rozněžněná a nechci při loučení na peronu brečet jako malá holka. Rozloučila jsem se s ní doma a vydala se na nádraží. Cesta nebyla dlouhá ale i tak mi stihla být zima. Padl podvečer a venku přituhlo.

Na nádraží se hned po nákupu lístku rozhlížím, kde je volné topení, abych se aspoň na chvilku ohřála. Je nedaleko odtud a já k němu zamířím.

„Pavlo!“ někdo na mě zavolal.

Trhnu sebou a otočím se. Klára sedí na lavičce u topení na druhé straně místnosti. Nevěřím svým očím, ona tam opravdu sedí. Okamžitě měním směr a jdu přímo k ní. Kdyby mi to nebylo blbé tak i běžím, ale řekla jsem si, že tu nebudu dělat nějaké divadlo. Když už jsem byla jen pár metrů od ní, zvedla se a vyběhla mi vstříc. Skočila mi kolem krku a objala mě. Nestihla jsem ani zareagovat a je v mém náručí.

„Kde jsi tak dlouho.“ Zašeptala mi někde u mého ucha a já slyšela i v tom šepotu, že něco není s jejím hlasem v pořádku. Neodtáhla jsem se, jen jsem jí položila obě ruce okolo pasu a přimáčkla jí k sobě. Je mi jedno, jak to vypadá, chci jí pevně stisknout. Držím ji asi déle než je na podrav i přivítání slušné a pomalu jí pouštím ze sevření. Udělám jeden krok v zad a prohlížím si její tvář. Je strašně červená a má skelný pohled.

„Jak to že jsi tu? Neměla jsi odjíždět až zítra? Stalo se ti něco?“

Klára v rychlosti vytáhla kapesník a kýchla. Pak se vysmrkala a konečně mi odpovídá. Složila mě chřipka a já jsem si řekla, že pojedu už dnes. Chci být co nejdříve v posteli, necítím se moc dobře.

Starostlivě se na ní podívám, nevypadá, že by na tom byla fakt nejlépe. Ta barva jejího obličeje značila, že bude mít nejspíš teplotu.

„Jak jsi tu dlouho?“ zeptám se, když vidím na lavičce dva prázdné kelímky od kávy a plastovou misku od polévky z bystra.

„Dlouho. Asi od dvou hodin.“ odpoví Klára a vydá se k lavičce opět sednout. Vidím jak je zesláblá že sotva plete nohama.

„Od dvou hodin? Vždyť bude šest večer. Cos tu proboha dělala takovou dobu?“ zeptám se a nechápu to.

„Vyhlížela jsem Tě. Doufala jsem, že tě najdu a pojedeme zase spolu.“

„Vyhlížela mě? Proč jsi mi proboha nenapsala?“ zeptám se udiveně.

„A jak? Nemám tvoje číslo. Dala jsem ti moje, ale tys mi nedala to své.“ nechápavě odpovídá Klára a sahá po dalším kapesníku.

„Ale vždyť jsem ti včera večer psala zprávu.“ vysvětluji a začínám mít pocit, že ji nedostala.

„Psala jsi mi?“ Kláry obličej se rozzářil na pár vteřin, ale hned se zase zasmušil.

„V kolik hodin? Tak proč jsem jí nedostala?“ zeptala se mě skoro naštvaně.

Vytáhla jsem z kapsy mobilní telefon a vyhledala tu sms. Byl u toho i čas. Otevřela jsem ji a podala, ať si to přečte.

Klára vzala mobil do rukou tak opatrně, jako by se bála toho, že ho upustí. Vážně nevypadala ani trochu dobře a za tu chvilku co tu jsem, bych přísahala, že vypadá ještě hůř než před chvílí.

Chvilku na displej jen zírala a neříkala ani slovo. Nevěděla jsem, jestli přemýšlí, nebo jí je ještě víc špatně, nebo co se děje.

Konečně mi vrátila telefon a podívala se na mě. Viděla jsem v jejích očích, že je rozněžnělá a současně hodně zesláblá. Vlastně vypadala, že sebou dost možná i švihne.

Neřekla ani slovo a zavřela oči.

„Neomdlévej mi tu!“ vykřikla jsem a skočila vedle ní.

Jen tak, tak, že jsem jí stihla zachytit. Ta holka neskutečně sálala, i přes tu bundu a svetry co měla na sobě jsem cítila, že má horečku. Nevím, co s ní mám dělat, v tomhle stavu přeci nemůžeme cestovat.

Snažila jsem se jí vzkřísit a povedlo se mi to. Chtěla něco říct, ale přes tlukot vlastního srdce co mi zněl v ších jsem jí vůbec nerozuměla.

Rozhlas oznámil náš vlak a já jsem hlasitě zaklela. Lidé z čekárny se po mě podívaly s opovrženlivým pohledem. Jo chápu, na Slovensku je většina lidí stále věřících a klít se nemá. Jenže co já mám teď s Klárou dělat. Vyskočím na nohy hodím si přes rameno svojí krosnu i její tašku a snažím se zvednou i Kláru. Nevím co je těžší, jestli její taška nebo ona. Sakra co v tom veze? Cihly? Všimla jsem si jednoho mladíka, jak se sebral z jedné z laviček opodál. Vypadal, že míří na ohlášený vlak. Zavolala jsem na něj a poprosila o pomoc, nabídla mu i eura, jen abych udržela jeho pozornost.

Vypadal dost zaskočeně a chvilku přemýšlel, co udělá. Už jsem myslela, že se vymluví na něco a odejde, ale vydal se naším směrem. Klára se sotva držela na nohou a já též. Navíc tlak a hukot v uších ze stresu mě tak zmáhaly, že jsem myslela, že sama omdlím.

Mladík mi pomohl s Klářinou taškou a podepřel Kláru z druhé strany. Společnými silami jsme jí dovlekly na nástupiště. Bylo to jen tak, tak. Vlak akorát dorazil a lidé nastoupili. Průvodčí chtěl na vlak už zapískat, ale když nás viděl, počkal.

Konečně jsme ve vlaku. Je to kupé a jsou tu jen dva lidé. Mladík mi pomohl Kláru usadit na sedačku a hodil její tašku do úložného prostoru nad hlavou. Sebral se a odcházel pryč. Spěšně jsem mu poděkovala i Klára se snažila poděkovat. Hodila jsem nahoru i svou krosnu a svlékla si bundu. Pak jsem se vrhla na Kláry oblečení a začala jí ho svlékat. Ti dva z kupé nás pozorují, ale upřímně řečeno je mi to šumák. Soustředím se jen na Kláru, protože začala opět odpadávat. Stihla jsem jí zapřít a natlačit zpět do sedačky, než mi stihla přepadnout po obličeji dopředu. Nemám ponětí, co s ní budu dělat a jak jí udržím v sedadle. Trochu vyděšená se rozhlížím po těch dvou, ale oni se bez řečí zvedli, sebrali si své tašky a odešli z kupé. Asi se báli, že je Klára zfetovaná nebo opilá. Nevím, prostě odešli.

Na druhou stranu, aspoň jsme tu sami. Vyndala jsem z krosny vodu v petláhvi a svoje tričko, co jsem měla na sobě včera. Taky jsem se prohrabala svojí malou kosmetickou taštičkou, ve které mívám i slušnou zásobu léků pro všechny příležitosti. Mám tu všechno možné, na průjem, na bolesti, na pálení žáhy i na chřipku. Vyndala jsem platíčko s názvem paralen grip a vrátila taštičku zpět do báglu. Probudila jsem Kláru.

„Kláro, vzbuď se! Prober se, měla jsi něco na teplotu? Omdlíváš mi tu, musíš to spolknout.“ Klára otevřela oči a chtěla říct děkuju, ale já jsem jí zastavila.

„Nevysiluj se, prostě to spolkni.“ nařídila jsem jí a pomohla podržet láhev s pitím u úst. Vlak drncal a trocha vody se vylila Kláře na hrudník.

Napadlo mě, že jí budu muset trochu zchladit a když mi láhev vrátila, polila jsem to tričko, co jsem vytáhla z báglu. Nechala jsem ho nasáknout se vodou a pak jsem zvedla dělící područku mezi dvěma sedačkami. Pomohla jsem Kláře si lehnout na záda a dala jí pod hlavu svojí bundu. Na čelo jsem jí přitiskla mokré tričko. Trocha vody jí stékala po tváří a já jí utřela rukou. Klára otevřela oči.

„Nevím, jak ti poděkovat.“ znělo tak slabě z jejích úst, že mi z toho bylo opravdu úzko. Sedla jsem si k ní a hladila ji po hlavě. Strašně hořela. Měla opravdu vysokou horečku i bez teploměru můžu říct, že tohle je vysoké až moc. Musím jí zchladit. Přešla jsem k jejím nohám a sundala jí bohy i ponožky. Nechala jí holá chodidla a ze svého batohu, vyndala další oblečení. Spací tričko a jedny čisté ponožky. Obojí napustím pořádně vodou. Nandala jsem jí mokré ponožky a z trička složila malý úhledný balíček. Klekla jsem si na podlahu a podívala se jí do tváře. Neměla vůbec asi ponětí, co tu dělám. Měla zavřené oči nebo spala nebo zase omdlela. No zkrátka byla mimo. Zvedla jsem se ještě a zatáhla záclonky na dveřích kupé. Pak k ní znovu poklekla a vykasala jí tričko těsně pod prsa. Mokrým balíčkem přejíždím po její kůži na břichu a doufám, že to zabere. Probrala se, trhla sebou a polekaně sledovala, co dělám.

„Lež v klidu, máš horečku, musíme tě zchladit.“

„Zebou mě nohy.“ postěžovala si.

„Sundala jsem ti ponožky a dala moje. Namočila jsem je, musíš se ochladit, omdlíváš mi tu.“ Vysvětlila jsem ji, ale nevím kolik z toho opravdu vnímala.

„Kde máš jízdenku? Potřebuji Tvojí jízdenku, až přijde průvodčí.“ Dojde mi a hned se ptám, dokud je při vědomí.

„V kapse bundy, ta kapsa na zip.“ Dostává ze sebe Klára a dává si záležet, abych jí rozuměla.

Přikývnu a dál jí otírám hrudník mokrým tričkem. Je tak strašně horká a to teplo z ní sálá snad metr daleko. Cítím jak je to mokré triko horké. Rozklepnu ho a ochladím mácháním ve vzduchu. Na což jí ho rozprostřu na břicho celé. Klára zalapá po dechu.

„Je mi zima.“ zaskuhrá a já vidím v jejích očích, lesknout se slzy.

„Já vím, ale musíš to vydržet, musíme ti stáhnout teplotu. Vydrž to ještě chviličku. Za chvilku ti bude lépe.“ snažím se jí utěšit, protože se celá klepe.

„Je mi tak trapně.“ Pronese mezi drkotajícími zuby.

„Buď v klidu, nemysli na to. Jsem tady, postarám se o tebe, nic se ti nestane. Dostaneš se domů v pořádku.“ utěšuju jí, ale dochází mi, že utěšuji spíš sebe, že to zvládnu, že to bude dobré.

Asi po deseti minutách usoudím, že její čelo ztratilo na horkosti a sundám z jejich nohou i břicha mokré věci. Nandám ji zpět suché ponožky a zakryji moji novou larisou. Ještě otevře oči a podívá se na mě. Nemusí mluvit, abych věděla, co mi očima říká. Klára okamžitě usíná.

Průvodčí dorazil během chvilky a já si oddychla, že mě nepřistihl otírat Kláře mokrým tričkem hrudník. Nevím, jak by to vypadalo. Zbytek cesty do Prahy budeme mít klid. Kontroluji Kláry teplotu každou chvilku dotekem a občas jí vrátím na čelo mokré tričko. Paralen grip začal fungovat.

Marně se snažím vygooglit, jak často si smí ten prášek vzít, ale nemám tu vůbec žádný signál. Vlak jede moc rychle. K internetu se nepřipojím. Klára spí a mě začíná zmáhat únava. Máme ještě pár hodin, než budeme v Praze a já za občasného zkontrolování situace poklimbávám.

* * *
*

Než jsme dorazily do Prahy, vzbudila jsem několikrát Kláru a donutila jí vypít co nejvíc vody a zhruba v odstupu dvou hodin, jsem do ní dostala další prášek na horečku. Zdálo se, že z toho nejhoršího je venku a přestup v Praze jsme zvládly, aniž bych musela Kláru táhnout na zádech. Místo toho jsem nesla jen její zavazadlo a Klára šla pomalu vedle mne. Máme tu teď tří hodinovou prodlevu a já jsem v duchu přemýšlela, co budeme jen dělat. Naštěstí tu ve 3 ráno bylo prázdno a já našla volnou lavičku v rohu, kde nebudeme nikomu moc na očích. Klára si lehla a prakticky to prospala. I když se chvilkami budila a kontrolovala, kde je. Myslím, že jí ta teplota docela vyváděla z reality. Mluvila ze spaní a pokaždé, když se probudila, vyděšeně se rozhlížela kolem sebe. Taky se mi chtělo spát, ale nechtěla jsem usnout na nádraží. Musela jsem držet stráž a dohlédnout na zavazadla a vůbec celkově být ve střehu. Klára si dala hlavu těsně k mému stehnu a já ji hladila ve vlasech.

Prohrabávání se jejími vlasy mě drželo bdělou. Vnímala jsem její horkost a užívala si toho pocitu smět se jí, jen tak beztrestně dotýkat. Nevypadala, že by jí to v tomto stavu nějak vadilo. Naopak ujištění z dotyku, že není sama, jí pomáhalo uklidnit se.

Její kašel nabíral na intenzitě při každém dalším zakašlání. Dívala jsem se na její chvějící se tělo a připadala jsem si tak bezmocná. Nevím, co budeme dělat, až se dostaneme do Aše. Přeci jí nemůžu jen tak nechat na nádraží a skočit do dalšího vlaku do Štítar. Pořád o ní nic nevím. Jsem na tom stejně jako v sobotu. Má někoho doma? Bude jí na nádraží někdo čekat? Má se o ni kdo postarat? Uvidím ji ještě někdy? Najednou se mi opět všechno sevřelo. Vím, že jsme cizinky, vím, že je absurdní k někomu takhle přilnout během pár hodin, přesto tomu tak je. Dívám se na její obličej a hladím ji po vlasech. Pohledem sklouznu na její hrudník a kontroluji, jak dýchá. Nevím, co se to ve mně ozývá, nikdy jsem k nikomu takovéhle city nevnímala. Tak moc bych jí chtěla chránit a starat se o ní i přesto, že nevím co se vlastně děje.

Vytáhnu z kapsy mobilní telefon a nastavím vypnutí blesku. Několikrát si vyfotím její spící tvář. Připadám si jako zloděj co krade její podobu a jsem opravdu ráda, že se teď neprobudila. Alespoň něco mi zůstane na památku.

Uložila jsem mobil a znovu pohladila její čelo. Nikdy jsem si nemyslela, že zrovna ve vlaku poznám ženu, která ve mě dokáže vyvolat strach. Strach z toho, že jí už nikdy nebudu mít šanci znovu spatřit. Dotknout se jí. Zasmát se s ní. Je to tak zvláštní, cítím se tak živá a současně tak bezmocná. Nelíbí se mi ten pocit, že nemám všechno pevně pod kontrolou. Že je moje štěstí v rukou osudu a mě nezbývá než čekat, jak to dopadne. Jedno však vím jistě. Nikdy na Kláru nezapomenu. Není to v mých silách, neboť nikdy nikdo ve mně nevyvolal tolik emocí. Jak by člověk mohl na někoho takového zapomenout?

Hodiny odtikávají a Klára všechno prospala. Vzbudím jí těsně před příjezdem dalšího vlaku, do kterého společně nastoupíme. Teplota, kterou má z ní vysává veškeré tekutiny a ona nepotřebovala za celou dobu ani na záchod. Za to já jsem musela odběhnout ve vlaku několikrát. Na nádraží jsem se od ní nevzdálila ani jednou. Bála jsem se od ní odejít. A ve vlaku jsem vždy tak rychle pospíchala zpět k ní. Tentokrát jsme už nejely v kupé, ale v normálním vlaku a bylo tam víc lidí. Dodala jsem si odvahy, že by si ti lidé netroufli, nám něco odcizit před ostatními z báglů a tak jsem mohla od Kláry na WC v klidu odejít. Ale v klidu jsem nebyla. Pokaždé se mi ulevilo, když jsem se vrátila zpět k ní a zkontrolovala její spící polohu pohledem. Rání hodiny sebou přinášely stále více cestujících a já ztratila s Klárou soukromí. Tedy né, že by nás rušily v rozhovorech, Klára všechno prospala. Dostala jsem do ní další paralen, protože jsem si na nádraží v Praze konečně vygooglila že smí až 6 prášků do 4 hodin. Tolik jsem jich do ní ani nenacpala. Teplotu jsme sice neodstranily, ale srazily ji na stav bez omdlévání. Myslím, že to byla naše výhra, vezmeme-li v potaz to, že cestujeme a jsou nutné přestupy.

Přestup v Chebu neproběhl úplně bez problémů. Neměly jsme moc času a Klára nějak nemohla vůbec jít. Říkala, že má strašně těžké nohy a vůbec jí neposlouchají. Šly jsme díky tomu opravdu pomalu a já se bála, že nám ten spoj ujede. Naštěstí měl vlak zpoždění kuli spěšnému rychlíku a my to zvládly. Když jsme se posadily kousek od dveří, Klára se snažila znovu neusnout. Bylo na ní vidět, jak bojuje s únavou a chřipkou, která zmáhala celé její tělo. Dávivý kašel z ní vysával poslední zbytky energie a prakticky se nezmohla na řeč. Každý její pokus, něco mi říct, se nakonec zvrhl v další vlnu kašle.

„Šetři se, nic neříkej, všechno mi povyprávíš, až budeš zdravá.“ Pronesla jsem už před půl hodinou, ale pořád na to musím myslet. Na ten pohled, který jsem v jejich očích zachytila. Nevím, jak si ho mám vyložit. To je poprvé co našemu očnímu povídání nerozumím a nevím, co to znamená. Bojím se však zeptat a tak raději sama mlčím. Blíží se ale zastávka, kde by naše cesta měla skončit a já stále nevím, co dělat. Dodám si odvahy a promluvím.

„Kláro? Co kdybys jela se mnou až do Štítar? Bydlím kousek od nádraží. Žiju sama v pěkném bytě panelového domu. Postarala bych se o tebe, dokud se nevyléčíš. Nevím, jak jinak by ses z nádraží dostala domů, nechci tě pustit samotnou.“ pronesu vážně

„Nebudu sama, mám odvoz i..“ Klára se opět strašně rozkašlala, aniž by dořekla větu.

„Šetři se, nemluv.“ zopakuji znovu. Ve skrytu duše ale chci říct, už víc neříkej. Jako by mi někdo opět rozbušil srdce, v každém centimetru mích uší. Buší tak hlasitě, že skoro nevnímám ani to skřípění brzd. Vlak se zastavil a já dál sedím. Hledím na Kláru a snažím si zapamatovat její Tvář. Klára se zvedne tentokrát jako první a snaží se vší silou sundat tašku co má nad hlavou. Okamžitě se vzpamatuji a vyskočím. Tašku sundám a hodím si její i svou na záda a mířím ke dveřím s Klárou v zástupu. Klopýtá za mnou a já bych se tak ráda nyní zdržela. Zablokovala cestu ven a prostě nechala ten vlak jet dál. Ale vím, že to tu končí. Když vystupuji, rozhlížím se po peronu. Je tu tolik lidí, kdo ke Kláře asi tak patří. Zjištění mě ale zabolí, jako dýka vražená do srdce. Mladý velmi pohledný mládenec se k nám přihrnul a pomohl mi sundat tašku ze zad. S díky si jí hodil na rameno a okamžitě podepřel Kláru, která vypadala, že se jí podlamují nohy. Pevně jí přivinul do náručí a dal jí polibek do vlasů.

„Hned jedeme domů.“ zašeptal k ní tiše a ona se k měnu tak intimně přitiskla.

Můj vlak odjížděl z protějšího peronu a já musela vyběhnout na cestu. Naposledy jsem se podívala na Klářinu tvář, která nevypadala ani trochu zdravě.

„Děkuji Ti, že jsi jí pomohla.“ Pronesl mladík a dal Kláře další pusu do vlasů.

„Udělala jsem to ráda. Musím už běžet, ujede mi vlak.“ hlas mi začal selhávat a já se cítila jako na vodě.

Poslední pohled na Kláru, která mi věnovala úsměv z posledních sil a měla jsem rázem slzy na krajíčku. Rychle jsem se otočila a vyběhla ke svému vlaku. Tak moc jsem se chtěla ještě na schůdkách vlaku otočit, ale bála jsem se toho, co bych mohla spatřit.

Cesta domů byla divná. Vlastně jsem zbytek cesty nevnímala. Jako bych byla v bublině, přes kterou ke mně nepronikal hlas, nikoho z vlaku. Nutila jsem se opakovat si, že mám štěstí. Štěstí, protože vím, že dokážu milovat. Doteď jsem si myslela, že to neumím. Protože jsem nepotkala ženu, ke které bych cítila byť jen třetinu toho co jsem cítila ke Kláře. Přesto, že jsem jí neznala. Přes to, že jsem o ní nic nevěděla. Dívala jsem se na svoje prázdné ruce v klíně a v myšlenkách se vracela na nádraží v Praze, kdy jsem jí ještě před pár hodinami projížděla rukou vlasy a hladila jí. Snažila jsem se vybavit každý její úsměv z pátku, soboty ale i neděle. A cesta tak uběhla.

Vlak zastavil a já vystupuji. Když se nadechnu čerstvého vzduchu ve Štítarech, přemýšlím, zda se mi to všechno jen nezdálo. Analyzuji v myšlenkách každý její pohled, jestli v něm bylo skutečně to co mě tak přitahovalo, nebo zda jsem si to všechno prostě jen přála zažít. Cesta domů za chladného rána mě nijak neuklidňovala. Když jsem konečně zavřela dveře svého bytu. Vrhla jsem se i se vším oblečením rovnou na postel a rozbrečela se.

Nedokázala jsem to zastavit a ani nechtěla. Poprvé v životě cítím, že musím plakat, abych se dokázala uklidnit. Jako by moje uklidnění záviselo jen na tom, až se dosytnosti pláčem vyčerpám. Až se stanu netečnou k tomu všemu a dojde mi, že to opravdu už skončilo.

Zbytek dne prospím ve vlastní otupělosti a únavě, která na mě po celé té noci dopadla.

* * *

Už jsem Vám říkala, jak lidé před Vánocemi blázní a nakupují nesmyslně velké množství dárků? Jako by Vánoce byly jen o tom, kolik na dárky našetříme a kolik za ně kdo utratí. Vždyť je to přeci tak zbytečné. Kéž bychom si to uvědomily a postavily Vánoce zase do stavu, kdy to slovo znamenalo čas s rodinou. Kdy jsme si přály pod stromkem tajná přání, jako být zdravý a mít vedle sebe toho, koho máme rádi.

Sedím na lavičce zachumlaná v zimní bundě a dívám se na ty davy lidí proudící z obchodů. Zítra je štědrý den a já bych si přála, aby už bylo po svátkách. Nějak nemám chuť je vůbec slavit a asi si zítra neudělám ani štědrovečerní večeři. Když to tak vezmu, tak je to den jak každý jiný.

Jestli se ptáte na Kláru, tak o té nic nevím. Po příjezdu domů jsem brečela a spala, spala a brečela a kdykoliv jsem v práci pohlédla na mobil, vzpomněla jsem si na fotku, kterou jsem vyfotila, rozbrečela jsem se znovu, aniž bych se na ní podívala. A pak jí v jeden zuřivý okamžik vzteky smazala. Ano měla jsem vztek. Vztek sama na sebe, že jsem dovolila někomu mě tak dostat. Někomu, kdo o to ani nežádal. Měla jsem vztek na sebe, protože mi mělo být jasné, od první chvíle, že tak krásná slečna, ženského vzezření rozhodně nebude lesba. Nikdy jsem si neměla dělat plané naděje a nikdy jsem neměla o čemkoliv ohledně ní snít.

Rozhodla jsem se na to zapomenout a jít dál. Co jiného mi také zbývalo. Den po dni plynul jako voda a já se necítila ani o trochu lépe. Chtěla jsem smazat i její číslo z telefonu ale neudělala jsem to. Nedokázala jsem to. Nenapsala jsem jí, ale ani ho nesmazala. Chtěla jsem si ponechat jedinou věc, podle které bych jí mohla kdy zkontaktovat.

Štědrý den byl pro mě opravdu krutý. Krutější než jakýkoliv jiný den v celém roce. Byl tak krutý, že jsem se sebrala a odjela do Aše na nádraží. Nevím, co jsem tam hledala, na co jsem čekala. Ani proč jsem to udělala. Jen jsem potřebovala být chvilku na místě, kde jsem jí viděla naposledy. Sedla jsem si na lavičku, jako bych čekala na vlak a jen tak zírala před sebe.

Už dávno byla tma a já na kost promrzlá, čekala na ženu, která nepřišla. Proč by taky chodila. Domů jsem dorazila jako v mrákotách a naložila se na dlouho dobu do horké vany. Střídavě jsem brečela a střídavě si sprostě nadávala. Zoufalství, které se na Štědrý den ve mně probudilo, neznalo konců. Usínala jsem tu noc s pocitem, že jsem měla zůstat u tety na Slovensku. Vážně jsem přemýšlela nad tím, že se tam odstěhuji. Nenašla jsem důvod zůstávat tu. Práci si najdu i tam a v prázdném bytě můžu žít jak tady, tak i tam. S přáteli to také nebylo, bůh ví jak slavné a vlastně třeba najdu své štěstí v místě, kde jídlo chutná venku na vzduchu tak dobře.

Svátky jsem trávila zavřená v bytě s hlasitě puštěnou televizí. Připadalo mi, že mi je rázem 80 a čekám jen na smrt. Nic jiné před sebou vlastně nemám. Ale měla jsem… Byl přede mnou telefon, ve kterém jsem stále měla telefonní číslo na Kláru. 26.12. jsem to už nevydržela a napsala jsem jí.

Ahoj Kláro, nevím, zda ti dorazí alespoň tato sms, když ta na Slovensku nepřišla. Chtěla bych jen vědět, jak jsi zvládla chřipku a zda jsi v pořádku. Vím, že nemám právo se o Tebe bát, ale za těch několik hodin ve vlaku, jsem k Tobě v sobě probudila něco bližšího. Jen bych ráda věděla, že jsi v pořádku a že jsi pod stromečkem našla to, co sis přála. Pavla.

Ještě jednou jsem si po sobě zprávu přečetla a odeslala jí. Přemýšlela jsem, zda mám smazat to, že se ve mně probudilo něco bližšího, ale nakonec jsem to tam nechala. Myslím, že jsem to napsala, tak mírně, jak jen to v tuto chvíli šlo. Vlastně jsem jí toužila napsat, že jsem nikdy nikoho nechtěla, nikdy nemilovala až doteď, ale takovou věc nenapíšu. Takové věci by člověk říkat neměl. Odkryje tím celé své srdce a dovolí tak druhým, aby Vám ublížili. Když jsem odkládala mobil na stolek přede mnou, začal zvonit. Podívala jsem se na display a byla to Klára. Srdce mi poskočilo, ale těžko říct jestli strachem nebo radostí. Celá strnulá, jsem telefon zvedla a řekla jen tiché „Halo?!

„Pavlo? Jsi to ty?“ ozvalo se na druhé straně, ale hlas byl divný.

„Ano jsem to já. Jsi v pořádku?“ ptám se, i když vím, že to zní dost hloupě.

„Teď už ano. Proč jsi mi nenapsala dřív?“ ptá se Klára a já v tom slyším výčitku.

„Omlouvám se, já, nějak jsem nemohla. Byla jsi nemocná a já Tě nechtěla rušit.“ zalhala jsem, i když jsem toužila na ní vykřičet, že to je proto, že mi zlomila srdce. Že jsem doufala ve šťastný konec nás dvou ale, že tam měla přítele, který na ni čekal.

„Ani nevíš,…“ Kláry hlas se zlomil

„Pořád jsi nemocná? Slyším to na hlase.“ řeknu, abych vyplnila to ticho.

„Ne, už je mi lépe. Chtěla jsem se Tě na něco zeptat.“ Kláry hlas zněl nyní tak odhodlaně a sytě.

„Ptej se.“ odpovím a doufám, že se zeptá, jestli nezajdeme na kafe. Vím, že bych si to neměla přát jí vidět, ale nemůžu si pomoct. Tak moc mi chybí. Tak strašně moc cítím v sobě prázdnotu, když nejsem s ní. Že bych si přála být ji alespoň na blízku i kdybych měla být jen kamarádka, moc si přeji, aby v mém životě zůstala. Bez ní si připadám najednou tak ztracená.

„Chtěla jsem se Tě zeptat, jestli už nemáš nějaké plány na Silvestra. Jestli bys nechtěla jet s námi na chatu ho oslavit.“ Kláry hlas zněl tak zvláštně.

Přemýšlela jsem nad tím, co právě řekla. Vážně mě pozvala na chatu s ní a jejím přítelem? Zní to víc než divně a poprvé v životě mě napadlo, jestli mě někdo nezve do trojky.

„Já nevím, jak to mám chápat, zveš mě na chatu se svým přítelem?“ zeptám se, abych si to ujasnila.

„Ne, zvu tě na chatu, s mým bratrem a jeho ženou. Viděla jsi ho na nádraží. Zvu tě, jestli bys tam nejela se mnou. Je to bratrova chata a oni tam jezdí každý rok na Silvestra sami, ale letos mě bratr nechtěl nechávat samotnou doma, svátky se mi moc nevyvedly a on mě tam pozval. Chci říct…“ Klára si odkašlala a pokračovala „jestli bys tam nejela se mnou jako pár.“ nastalo ticho

Nevím, jestli jsem slyšela dobře. Vážně řekla jako pár? Řekla, že se jí svátky nevyvedly? Vážně řekla pár? Jako my dvě jako pár? Vím, že jsem to už zmiňovala, ale myšlenky mi lítají sem tam a já nevím, zda jsem se nezbláznila. Nepřála jsem si o Štědrý den nic jiného, než jen dostat šanci se smět o její srdce ucházet a ona mě opravdu zve, abych s ní strávila Silvestr? Jako pár? Asi bych měla už něco říct, už je dlouho ticho, určitě čeká na odpověď. Ale nemůžu mluvit. Rozbrečela jsem se.

„Pavlo? Ty brečíš?“ zeptala se Klára a její hlas zněl přesně jako by brečela i ona.

„Já,… promiň, ano, ano chci jet. Prosím vezmi mě sebou.“ dostanu ze sebe, i když to asi nedává moc smysl.

Je to jedno jestli to dává smysl, hlavně když pochopí, že chci jet. Že, je to jediné co si opravdu přeji, být jí zase na blízku.

„Mohla bys přijet? V pátek před Silvestrem odjíždíme, ale už ve 12 hodin ode mě. Nebyl by to problém?“ ptá se Klára a mě se chce křičet radostí.

„A kde bydlíš?“ zeptám se

Klára mi nadiktuje adresu a já si jí rychle načmářu na roh letáku Kaufland.

„Budu tam.“ Vyhrknu souhlasně.

„Dobře, budu se těšit, přijeď, co nejdříve to půjde.“ Pronesla Klára a asi si neuvědomila, jak si to přeberu.

„Přijedu!“ Náš telefonát jsem ukončila, protože jsem nemyslela na nic jiného než na to, že chci k ní jet hned teď. Chci jí vidět. I kdyby vykoukla jen z okna, chci jí vidět. Klára byla trochu zklamaná, že jsem to tak utnula.

V kuchyni jsem do velkého igelitového pytlíku hodila pár banánů, mandarinky a z lednice vytahuji citron. Udělám rychlý balíček, jako záminku pro návštěvu nemocného. Hodím na sebe něco slušného a už spěchám k automobilu. Ještě si nastavím adresu do navigace a už se ženu rovnou k ní.

Netrvá mi to déle jak 10minut. Pořádně jsem na to šlápla. Silnice byla kluzká a zasněžená, ale chtěla jsem být u Kláry co nejdříve. Co kdyby zapomněla na to, že mi řekla, ať přijedu. Vím, že myslela až v ten pátek, ale já ji chci opravdu vidět hned teď. I když už je devět hodin a zítra je pracovní den. Vím, že není vhodný čas na návštěvu, ale nemohu si pomoct.

Dveře do činžáku byly otevřené a já vejdu bez přemýšlení. Postupuji patro za patrem a prohlížím cedulky na dveřích. Jsem udýchaná a nervózní ale vím, že jí najdu.

Ve čtvrtém patře jsem uspěla a našla ty správné dveře. Zastavím se a zhluboka dýchám. Snažím se uklidnit svůj dech a současně trochu váhám, zdali mám opravdu zazvonit. V hlavě si přehrávám celý ten telefonát. Její tón hlasu, její výčitku proč jsem se neozvala dřív. Znovu a znovu si přehrávám její otázku, jestli s ní pojedu jako pár. Dodám si odvahy a zazvoním.

Nikdo mi neotvírá, neslyším žádný pohyb za dveřmi ani zvuk. Zmocňuje se mě podivný pocit úzkosti. Znovu zazvoním a tentokrát i zaklepu. Čekání se zdá být nekonečné a já přešlapuji z jedné nohy na druhou. Musel se mi někudy do boty dostat sníh, protože si uvědomuji, že cítím mokrou ponožku. Dívám se nervózně na botu, ale žádné prosáknuté místo z vrchu na ní neobjevuji. Snažím se dívat kamkoliv, jen abych si nemusela připouštět tu dobu, kdy mi nikdo neotvírá. Konečně jsem zaslechla šouravé pohyby za dveřmi, jak se někdo blíží.

„Kdo je?“ zeptal se tlumený hlas přes dveře a já v něm rozpoznala hlas Kláry.

V ten okamžik mě naplnila nová síla i energie a pocit nervozity zmizel. Usmála jsem se, i když mě nemohla vidět a odpověděla.

„Kláro, to jsem já, Pavla.“

Dveře se nedůvěřivě pomalu otevřely, jen na malou škvírku a já spatřila bledou tvář ženy za nimi. Náš pohled se střetnul a já z ní zrak už nespustila. Otevřela dveře okamžitě do kořán a dívala se na mě tak překvapeným výrazem.

Trochu jsem znejistila. Zvedla jsem ruku s průhledným pytlíkem, ve kterém byly vidět citrony a mandarinky.

„Nesu ti nějaké vitamíny, aby ses z toho dostala a mohly jsme v ten pátek odjet.“ řekla jsem, ale nebyla jsem si rázem jistá, jestli to byl dobrý nápad sem jezdit. Klára vypadala tak překvapená, že jsem se trochu bála toho, že mi vynadá, co sem lezu v tuto hodinu.

Místo toho ale vztáhla po mě ruku a zatáhla mě za rukáv bundy prudce dovnitř bytu. Zavřela za mnou dveře a postavila se přímo proti mně. Nevěděla jsem, jestli se mám zouvat, nebo se jen na ní dívat. Ona stála a dívala se na mě. Cítila jsem se v tuto chvíli obzvlášť trapně. Nedokázala jsem z ní spustit oči. Pátrala jsem pohledem po její tváři a snažila se vyčíst jí z očí na co myslí. Tak jak bylo snadné číst z její tváře ve vlaku, tak teď to bylo mnohem lehčí. Viděla jsem to v nich. Bylo to tam tak čisté a jasné. Její oči byly vlhké a nepřestávaly se na mě dívat. Ale pořád jsme stály od sebe asi metr. Netroufala jsem si udělat další krok směrem k ní, stále jsem měla na sobě boty.

„Ach Kláro, tolik se mi stýskalo.“ Hlesla jsem sotva slyšitelně, ale ona mě slyšela. Zkrátila tu mezeru mezi námi a rukama se mi ovinula okolo krku. Přitiskla jsem si jí k sobě a zabořila jsem nos i ústa do jejího krku. Najednou se zdála tak křehká a promrzlá. Nechtěla jsem jí pustit z objetí. Není tu nikdo, kdo by mě kromě Kláry k tomu donutil. Cítila jsem, jak Klára udělala krok vzad, ale přitom se mě nepustila. Tlačila mi na krk rukama, abych couvala s ní. Pochopila jsem to. Nohou o nohu jsem si zula botasky a po malých krůčcích jsem jí následovala v couvání, aniž bych jí pustila. Nyní stojíme uprostřed obývacího pokoje a stále se objímáme. Držím jí k sobě přitisknutou a vdechuji vůni, jež se jí line z šamponu z vlasů i kůže na krku. Je to tak omamné a příjemné. Na malý okamžik spustím své ruce z jejích zad a o kousíček se prohnu dozadu, abych si dosáhla rukou na zip bundy. Rozepnu jí ve vteřině a sundám, aniž bych přerušila kontakt mezi mnou a Klárou. Odhodím bundu na zem a znovu pevně k sobě Kláru přitáhnu. Znovu zabořím obličej do jejích ramen a nechávám se unášet tím pocitem štěstí, které prožívám. Jednou rukou jí držím za bedra a přitahuji si jí k sobě. Druhou jí vjedu do vlasů a něžně je hladím. Nedokážu popsat to, co cítím. Jako bych celý svůj život žila jen pro tento jediný okamžik. Cítím se tak šťastná a naplněná. Uspokojená a důležitá. Cítím se důležitá tak, jako nikdy dřív. Jsem důležitá pro Kláru, tak jako ona je důležitá pro mne. Nemám jediné pochyby o tom, co ke mně cítí, protože její tělo mi to říká samo. Její objetí jako by mluvilo samo za sebe. Má své ruce obmotané okolo mého krku a jemně mi prsty přejíždí po kůži vzadu na zátylku. Mám zavřené oči a jemně se s Klárou v náručí kolébám. Jako by hrála hudba, kterou můžeme slyšet jen my dvě. Na zemi je spadlá moje bunda a rozsypaný sáček s mandarinkami a citrony, ale nikomu to nevadí.

Tenhle okamžik je tím nejkrásnějším z toho všeho co Vánoce představují. I když byly do tohoto okamžiku pro mě tak bolestné, tato chvíle mi všechno vynahradila.

Dochází mi, že Klára stojí bosa a má na sobě jen noční pyžamo. Jen tenká vrstva oděvu nás od sebe dělí.

„Měla by sis vlézt zpátky do postele, než znovu „prostydneš“, zašeptám jí u ucha, aniž bych otevřela oči. Chci si její přítomnost a blízkost vychutnat co nejdéle to jen jde a ona mi dovolí. Klára poprvé za tu dlouhou dobu co se objímáme, zvedla hlavu a podívala se mi do očí. Pak se podívala ještě výš nad sebe na lustr, který byl přímo nad námi. I já jsem zvedla hlavu a všimla si jmelí zavěšeného na tenké téměř neviditelné nitce.

Její pohled se vrátil k mému a já ji políbila. Tak něžně a jemně, jak jsem to jen dovedla. Přesto že ve mně dřímal neskutečný chtíč jí líbat vášnivě, krotila jsem se. Po něžném polibku, který mi opětovala ,jsem cítila jak její tělo v mém náručí polevilo a změklo. Otřela jsem svůj nos o její v dalším něžném gestu a políbila jí podruhé. Tentokrát jsem se nebránila tomu dostat ze sebe to, co cítím. Tento polibek byl dlouhý a vášnivý. Nevím, jak dlouho jsme tam stály a líbaly se, ale měla jsem přání, aby to nikdy neskončilo. Její bosé nohy mě však po nějaké době opět vrátily do reality a já jsem se první odtáhla. Vtiskla jsem jí ještě polibek do vlasů.

Když se vzdálenost mezi námi prodloužila na půl metru a hleděly jsme si opět do očí, přísahám, že jsem v nich četla stejnou touhu a lásku, jakou cítím já v sobě. Byla jsem ten nejšťastnější člověk na Světě.

„Musíš do postele se vyléčit.“ zopakuji a sehnu se pro bundu. Vím, že bych měla odejít a nechat jí se vyspat. I když hluboko uvnitř nechci pryč a toužím tu s ní zůstat a dívat se na ní celou noc jak spí, vím, že je čas jít.

„Prosím, neodcházej, zůstaň tu.“ Kláry hlas mě překvapí. Nemusím dlouho přemýšlet, sama tu chci zůstat. Rozhlédnu se po místnosti a odhodím bundu na křeslo za mnou. Klára mě chytne za ruku a odvádí mě do ložnice. Vleze pod deku a pohledem mě vybídne, ať si lehnu k ní.

Podívám se na svoje oblečení a sundám rifle i mikinu. Vlezu k ní v kalhotkách a tričku. Lehne si naproti mně a mezi námi je asi půl metru místa. Dívám se jí do očí a čtu v nich. Je neuvěřitelné, jak moc té ženě najednou rozumím. Je vůbec možné najít někoho takového? Někoho, koho znáte sotva pár hodin a přesto cítíte, že tento člověk je ten, kterého jste celý život hledaly? Zvednu ruku, pohladím jí po čele a zajedu do vlasů.

„Spinkej“ zašeptám a přikryju jí až po bradu dekou. Klára se přesunula blíž do mé náruče. Lehla si mi na hrudník a objala mě rukou. Přivinu ji k sobě pažemi. Cítím její dech i tlukot srdce na svém těle. Za okny padá sníh a tichá meluzína dotváří dokonalou atmosféru tohoto okamžiku. Není nic krásnějšího, než když vám milovaná osoba usíná v náručí a vy zavíráte oči s úsměvem a pocitem štěstí.


 

Letošní Vánoce jsem dostala ten nejkrásnější dárek ze všech. Našla jsem Kláru a poznala, co znamená slovo opravdu se zamilovat. Vždycky jsem doufala, že mě to někdy taky potká, i když jsem se bála, že já nejsem předurčená k tomu někoho takového najít. Ale život pro mě přichystal to nejkrásnější, až v mé samé dospělosti. A tak dnes už zase věřím na zázraky a kouzlo Vánoc, kdy lidé k sobě mají blíž.

Jestli i Vy jste stále sami, nezoufejte. Jistě tam na Vás venku někde taky čeká ta pravá. Třeba ve vlaku cestou do práce. Nebo jste ji už našly a čeká na Vás doma u rozehřátého krbu, zapálené svíčky nebo Vám jen drží místo na gauči pod dekou.

Ať je to jakkoliv, ať jste nyní kdekoliv, nepřestávejte věřit a dívat se lidem do očí. Zázraky se dějí i dospělým.

Krásné Vánoce Vám všem.

KONEC



autor stránek
petrSF

Zpět na hlavní stranu