Nejen pošťák zvoní dvakrát

Napsala: Eva

| 1-10 | 11-20 | 21-30 | 31-40 | 41-50 | 51-60 | 61-70 |

41

Judy pro mě měla dobrou zprávu.

Napůl.

Jeden pacient odchází do domácího léčení, takže budu moci jít na jeho pokoj. Lůžko bude ale volné až za týden.

Za týden budu moct vypustit z hlavy cokoliv, co se týká doktorky Kate. Včetně toho nepříjemného pocitu, který mě tady všude doprovází.

Strach, že na ní můžu kdykoliv narazit.

Zrovna jsem vyjela z výtahu a chodbou si to mířím zpět do pokoje, když spatřím na chodbě doktorku Kate. Stojí zády ke mně a rozhazuje rukama, zatímco mluví s nějakou paní.

Povzdechnu si. Nemám se jí jak vyhnout. Můžu čekat, až odejde, ale přijde mi to dětinské.

Rozjedu tedy vozík směrem ke svému pokoji, a když se vynořím spoza létacích dveří, slyším, že žena mluví španělsky.

"Nezlobte se, ale já vám nerozumím," doktorka Kate zní už mírně zoufale.

Nevím, jestli jí chci pomoct, nebo jestli se jí chci předvést, nebo jestli si chci vyzkoušet, že je mi už lhostejná, ale aniž bych si to uvědomila, najednou jsem u nich.

Jakmile se objevím v jejím zorném úhlu, pohlédne na mě.

Opět se mi v žaludku rozletí stádo motýlků, které mi potvrdí, že mi lhostejná rozhodně není. Neviděla jsem jí jen pár dní a teď si v plné síle uvědomuju, jak moc mi chyběla. Hluboko uvnitř ale cítím také vztek, na který vím, že nemám právo.

Její výraz je ale opět neutrální.

Mlčky se otočím k postarší hispánce po mé pravé ruce a snažím se znít co nejklidněji. "¿Qué necesita?"

Hispánka mě obdaruje šťastným a úlevným úsměvem. "Busco a mi esposo. Me dijeron que tuvo un accidente automovilístico y no lo puedo encontrar en ningún lugar. No sé cómo se encuentra. Por favor ayúdeme."

Přikývnu a otočím se zpět k doktorce Kate. "Hledá svého manžela. Prý měl autonehodu a nemůže jej tady nikde najít."

Doktorka Kate na mě chvíli mlčky překvapeně zírá. "Ehm," odkašle si. "Zeptej se jí, jak se manžel jmenuje."

"¿Cómo se llama su esposo?" pohlédnu zpět na hispánku a cítím na sobě pohled doktorky Kate.

"Javier Paco Torres," žena prosebně pohlédne na doktorku Kate.

"Eh, to mi něco říká," odmlčí se a pohlédne do hromady papírů, které má v náručí. "Tady… neošetřovala jsem jej já, ale podle těchto informací je jen otřesený a jinak v pořádku," odtrhne oči od papírů a pohlédne na ženu stojící naproti. "Je na pokoji č. 6," ukáže na druhou stranu chodby.

"Está conmocionado, pero por lo demás está bien. Se encuentra en la habitación número seis," opět pohlédnu na hispánku a opět na sobě cítím oči doktorky Kate.

"¿Puedo ir a verlo?"

"Může za ním?" opět pohlédnu na doktorku Kate.

"Na chvíli," přikývne.

"Sí, por un momento," přetlumočím ženě, které se úsměvem rozzáří obličej.

"Muchas gracias," obě nás obdaruje pevným stiskem dlaně a vydá se směrem, který dříve ukazovala doktorka Kate.

Pozoruji ji, dokud nezmizí z chodby a poté pohlédnu zpět do těch tmavých očí, které mě opět upřeně pozorují.

"Děkuju," vydechne po chvíli ticha a vyšle ke mně okouzlující ďolíček.

Motýlci.

"Není zač," zdvihnu koutky úst v pokusu o úsměv. Bez jakékoliv časové prodlevy otočím svůj vozík a vydám se směrem ke svému pokoji. Mám pocit, že když zůstanu ještě o něco déle, vmetu jí do tváře ženu, se kterou se líbala ve výtahu. Na což opět vím, že nemám právo.

Neohlédnu se, ale přesto vím, že oči doktorky Kate mě sledovaly, dokud jsem nezmizela ve dveřích.

Jedině, že by mě mrazilo v zátylku z nějakého úplně jiného důvodu.

* * *

Následující dny jsou potvrzením mých dřívějších úvah.

Doktorka Kate se mi rozhodně vyhýbá.

Od našeho setkání na chodbě se u mě neukázala. Dokonce jsem ji ani nikde nepotkala a stehy z rány na čele mi přišel vytáhnout někdo jiný.

Dnes se stěhuji do pokoje nahoře.

Mary ráno přišla a nabídla mi, že mi pomůže přestěhovat věci. Nevím, odkud se doslechla, že se budu stěhovat a ode mě to rozhodně nebylo. Jsem si ale jistá, že jestli to ví ona, doktorce Kate tato skutečnost určitě také neunikla.

Její pomoc jsem uvítala a Mary mě ujistila, že za mnou bude ve volných chvílích chodit na pokec. Ne, že bych měla možnost tuto nabídku odmítnout. V podstatě jsem byla postavena před hotovou věc, ale i tak jsem za to ráda. Mary u mě bude vždy vítána.

Také oceňuji, že nepátrala po důvodech mého stěhování. Myslím si, že tuší hlavní důvod, ale je natolik taktní, aby po tom nepátrala.

Téměř nevěřím, kolik mi sem máma nanosila věcí, když mi je Mary balí do velké sportovní tašky, kterou si dříve někde půjčila.

"Co televize?" Mary kývne k černé krabici u zdi místnosti.

"Nijak extrémně ji nepotřebuju, ale mámu by asi kleplo, kdybych jí tady nechala," usměju se.

Zazubení Mary je dostatečně výstižné. "Poprosím zase Erica, aby ji pak přesunul."

Na okamžik se zarazím, než si vzpomenu na klučinu, který mi prvně do pokoje televizi přinesl. Uvědomím si, že jsem jej od té doby neviděla.

"Moc děkuju, že mi takhle pomáháte," vděčně na ni pohlédnu.

"Dělám to ráda, Emily. Navíc, někdo vám s tou hromadou věcí pomoct musí," zazubí se.

To má pravdu, sama bych to určitě nezabalila a nějak mě nenapadlo poprosit Liz o pomoc. Rozhlédnu se po pokoji a uvědomím si, jak působí najednou prázdně.

"Odnesu to a hned se vrátím, ano?" Mary lehce nadzdvihne sportovní tašku, kterou drží v ruce.

Usměju se. "Děkuju," chvíli civím na chodbu skrze dveře, kterými právě odešla. Zaženu smutné myšlenky, které mi vyskočí v hlavě, a dojedu ke stolečku, ze kterého si začnu balit notebook a jiné pracovní záležitosti.

Přece jen jsem v tomto pokoji strávila dva měsíce a asi se mi po něm bude přece jen trochu stýskat.

Mé myšlenky přeruší tiché zaklepání na dveře.

"To byla teda rychlost," zazubím se a otočím vozík čelem ke dveřím. Cítím, jak mi téměř okamžitě tuhne úsměv na tváři a srdce cítím až někde v žaludku.

"Ahoj," opustí ty nádherné úzké rty, které asi centimetr vedle zdobí malý ďolíček.

"Ahoj," vysoukám ze sebe až poté, co si musím odkašlat, protože jsem z nějakého důvodu dočasně ztratila řeč.

"Zaslechla jsem, že se stěhuješ nahoru," její hlas zní klidně a naprosto vyrovnaně.

Přikývnu. "Potřebuju být někde mezi lidmi. Tady mi už pomalu začínalo hrabat," křečovitě se usměju a při pohledu do jejích očí je mi jasné, že moc dobře ví pravý důvod mého stěhování.

Letmý ďolíček. "Chtěla jsem ti popřát hodně štěstí při rehabilitaci."

Opět se topím v jejích tmavých očích a opět potlačuju nutkání natáhnout ruku a dotknout se jí.

"Ráda jsem tě poznala," opět se usměje a já si všimnu, jak křečovitě v rukách svírá složky, které celou dobu drží přitisknuté na hrudi.

Až teď mi dochází, že se se mnou vlastně loučí. Pravděpodobně nepočítá s tím, že se ještě někdy uvidíme. Najednou mě přepadne hrozná lítost a smutek z možnosti, že ji už neuvidím. Veškerý vztek je najednou pryč.

Když neodpovídám, doktorka Kate se pousměje a dá se na odchod.

"Kate!" zavolám za ní, když mi dojde, že chci vlastně taky něco říct.

Zastaví se ve dveřích, otočí se a udělá několik kroků zpátky ke mně.

"Děkuju," vydechnu a na vteřinu se odmlčím. "Děkuju za všechno, co jsi pro mě udělala," cítím, že se mi do očí derou slzy a vší silou se je snažím zatlačit zpět.

Doktorka Kate předvede snad ten nejkrásnější ďolíček, jaký jsem u ní kdy viděla, a mírně přikývne.

"Už to tam máte nahoře připra…," zarazí se v půlce slova Mary, jakmile po vpadnutí do pokoje zaregistruje, že tady nejsem sama. Přeruší tak chvíli ticha, která se v pokoji rozhostila po mých posledních slovech. "Ehm…," ukáže za sebe do chodby a očividně hledá vysvětlení, proč musí nutně někam odejít.

Doktorka Kate přeruší dlouhý pohled do mých očí, otočí se na Mary a s úsměvem na ni kývne.

Než se naděju, jsem v pokoji jen s Mary, která stále stojí zmateně u dveří a palcem stále ukazuje za sebe.

"Přišla se rozloučit," řeknu tiše a otočím se zpět ke stolečku, abych dobalila pracovní věci. Mary mlčí a já slyším, jak balí další věci do dvou velkých igelitek, které dříve sehnala.

Jsem jí vděčná za to, že to nijak nekomentuje. Alespoň můžu v klidu přemýšlet nad tím, jak se na mě doktorka Kate dívala, než nás Mary vyrušila. Dívala se na mě jinak než obvykle. Netuším, jestli mi chtěla ještě něco říct, nebo ne, ale v jejích očích bylo něco, co nedokážu identifikovat a z čeho jsem docela nervózní.

Pravděpodobně jí ale už neuvidím, takže je načase hodit to za hlavu.

Dobalím věci a otočím se k Mary, která stojí vedle televize se dvěma plnými igelitkami. "Můžeme?" usměje se na mě a tázavě zdvihne obočí.

Naposledy se rozhlédnu po pokoji, kde se toho od mého probuzení tolik událo a rázně přikývnu. "Můžeme."

* * *

Chelsea se obratně vysadí na postel jako zkušený mazák. Obdivně a asi také trochu závistivě na ni hledím.

"Neboj se, za chvíli na tom budeš taky tak," ušklíbne se mým směrem, když zachytí můj pohled a provokativně zavrtí prsty u nohou.

Usměju se.

Chelsea, asi pětačtyřicetiletá paní, je jednou z těch, se kterými mě Phillip již dříve seznámil. Silně kudrnaté hnědé vlasy s šedivými kořínky jí neposlušně skáčou po čele, kdykoliv pohne hlavou. Šedé pronikavé oči působí dobrácky a mile. Tvář má na svůj věk až příliš vrásčitou a na malém nose má nasazeny drobné brýle. Já bych je nazvala Lennonky, ale Jessica již dříve trvala na tom, že jsou to Potterovky.

Pokud si správně pamatuji, Chelsea je v nemocnici také kvůli autonehodě a je zde něco málo přes půl roku.

Rozhlédnu se po svých věcech, které mi Mary porůznu vybalila a nakonec očima spočinu na své nové spolubydlící.

"Copak?" usměje se, jakmile si všimne mého pohledu.

"Nic," odmlčím se. "Jen si musím zvyknout na změnu prostředí," mluvím spíše sama pro sebe.

"Uvidíš, že ti to tady prospěje. Jessica si tě oblíbila, tak nás sem bude určitě často chodit obšťastňovat svou přítomností," nelze si nevšimnout ironie, kterou použila při vyslovení posledních několika slov.

Uchechtnu se. Vím, že jí má Chelsea ráda, jen má také ráda nějaký ten klid, který v přítomnosti Jessicy opravdu nehrozí.

"Pokusím se její návštěvy směřovat do jídelny," zazubím se.

"Děkuju," vděčnost v hlase Chelsea je rozhodně nehraná.

A je to.

Jsem pryč z úrazovky. Pryč od doktorky Kate, pryč od jejích ďolíčků, uhrančivě tmavých očí a nádherných paží. Pryč od všeho, co se mi za poslední dva měsíce událo.

Konečně si můj žaludek odpočine od motýlků a mé srdce od zběsilého bušení.

Je na čase, abych uzavřela kapitolu ‚doktorka Kate‘ a soustředila se na budoucnost.

Mám jen strach, že to nebude tak snadné, jak bych si přála.


42

Zírám z okna a počítám sněhové vločky, které za ním létají jako o život. Zem je už pár týdnů pokrytá vrstvami sněhu, které každý den přibývají. Letos je opravdu tuhá zima.

K mému vlastnímu překvapení tady čas utíká docela rychle.

Ranní vstávání, snídaně, rehabilitace, následné setkání s mými přáteli, oběd, odpolední dobrovolné okupování posilovny, návštěvy, večeře a večerní poklidný odpočinek v pokoji. Vše prokládáno prací, kterou mě Tom neustále statečně zásobuje a sem tam návštěvou bazénu, kterou pro nás všechny zařídila Judy.

Nemůžu uvěřit, že uběhly už téměř tři měsíce, co jsem tady.

Nemůžu uvěřit, že uběhly už téměř tři měsíce, co jsem naposledy viděla doktorku Kate.

Postupem času jsem na ni přestala téměř úplně myslet. Ze začátku mi každá vzpomínka na ní vyvolávala klasické příznaky, ale nyní se tyto pocity již otupily.

Myslím, že už nebude dlouho trvat a doktorka Kate se definitivně stane pouze vzpomínkou z mé minulosti.

Pohlédnu na prsty svých nohou a cvičně se všemi zahýbu. Mám pořád potřebu se ujišťovat, že jsem opravdu schopná jimi hýbat.

Jen pár dní po přestěhování sem jsem začala cítit, že se mi chce na záchod. Když jsem se naučila se v tomto ohledu o sebe sama postarat, zbavila jsem se pytlíku na moč a plen.

Byl to neuvěřitelně příjemný pocit.

Judy dodržela svůj slib a po tomto mém pokroku mě vzala na bazén. Ukázalo se, že patří jejímu bratrovi, který vypadal téměř jako její dvojče. Byl jen více usměvavý.

Navrhla jsem Judy, že bychom tam mohli vzít i ostatní a k mému překvapení jsem jí k tomu nemusela ani trochu přemlouvat. Podařilo se jí dokonce sehnat další personál, který jí pomáhal nás hlídat a po menší asistenci mé matky, která na mé přání navštívila ředitele nemocnice, se tyto návštěvy bazénu začaly počítat do pracovní doby zaměstnanců nemocnice.

Což mi přijde jako logická úvaha, ale ředitel nemocnice k tomu potřeboval trochu popostrčit.

Máma chvíli po mém přestěhování docela prskala, ale když jsem jí vysvětlila, že jsem to opravdu chtěla a nikdo mě z toho pokoje nevyštípal, tak se trochu uklidnila. Chelsea při jejím nespokojeném mumlání neustále otáčela oči v sloup, čímž mě za máminými zády docela úspěšně rozesmívala. Postupem času se má milá spolubydlící rozhodla, že bude lepší, když nebude s mou matkou v jedné místnosti. Tenkrát to docela hezky diplomaticky vysvětlila slovy, že ‚tvá máma a já se prostě nenacházíme na stejné vlně‘, což okořenila následným dovětkem ‚a navíc bych ji hrozně nerada ublížila‘. Hrozně mě tím tenkrát rozesmála, ale rozhodně můžu říct, že se jí nedivím, třebaže teď máma seká dobrotu. Dodržuje naši dohodu, a pokud je ve městě, chodí za mnou jednou týdně na návštěvu. Vyhrožovala mi, že se mnou chce strávit dokonce i vánoce, což se stalo naposledy, když jsem měla asi osmnáct. Když jsem začala cítit nohy na pouhý dotek, byla z toho úplně mimo nadšením. Musela jsem ji dokonce napomínat, aby mi je tak silně nadšením netiskla. Pár modřin z toho stejně ale bylo.

Prvně jsem pohnula prsty před dvěma týdny. Judy mě navzdory mému nadšení musela zchladit, že k samostatné chůzi mě čeká ještě spousta práce a já velmi rychle pochopila, že má pravdu. Navzdory všem pokrokům se na nohou neudržím, takže se po nemocnici stále pohybuji ve vozíku, který už opravdu ze srdce nenávidím.

V rehabilitaci jsem nepolevila a v místnosti s lůžky jsem se probojovala k prvním dvěma postelím. Když mě Judy sama nepošle do posilovny v přední místnosti, nakonec tam stejně skončím sama. Pravidelně posiluju horní polovinu těla a s radostí musím konstatovat, že se mi již paže a břicho alespoň částečně vytvarovaly do své původní podoby.

Přesouvání do a z vozíku je pro mě již hračka.

Mary mě poctivě navštěvuje téměř každý den, kdy má službu. Většinou si s sebou vezme oběd a sní jej u mě v pokoji, zatímco vypráví o všem možném, co se děje nejen v jejím životě. Sice se snaží, ale drbnu v sobě nezapře. Také má až obdivuhodný talent vynechat z čehokoliv co spolu řešíme doktorku Kate. Ani jednou za celou tu dobu nepadlo její jméno, nebo cokoliv, co by bylo s ní nějak spojené. Ze začátku jsem jí za to byla vděčná, ale teď jsem již ve fázi, kdy je mi to jedno.

Každý den se vídám s celou naší bandou tady na patře. Phillip se snaží vymýšlet nejrůznější způsoby jak zabít čas a většinou jde o pěkné vylomeniny, v jejichž čele samozřejmě nesmí chybět Jessica. Několik pacientů již z nemocnice odešlo. Někteří po svých, někteří bohužel na invalidním vozíku a pár jich bohužel také přibylo. Phillip i Chelsea jsou již schopni s pomocí opatrně chodit a já mám z jejich pokroku upřímnou radost. Bohužel Jessica je na tom v podstatě stejně jako v okamžiku, kdy jsem se s ní seznámila.

Nechápu, kde tak malý človíček bere tolik pozitivní energie, kterou kolem sebe neustále srší, navzdory překážkám a problémům, které se jí staví do cesty. Za celou tu dobu co jí znám jsme měli jen jeden vážný rozhovor. Bylo to tenkrát pozdě v noci, jela jsem na záchod a zahlédla jsem jí u okna v jídelně. Seděla ve vozíku a pažemi objímala své nohy, které měla přitisknuté na hrudi. Bradou lehce ťukala do kolen, zatímco sledovala dešťové kapky, které stékaly vně po oknech. V místnosti byla tma a jediné světlo sem pronikalo skrze okna. Měsíc tenkrát zářil jako o život a naprosté ticho v místnosti narušoval pouze zvuk dopadajících dešťových kapek a šustění stromů, kterými lomcoval relativně silný vítr. Když jsem k ní přijela, bylo to poprvé a také naposled, co jsem v jejích očích zahlédla slzy. Tenkrát se přiznala, jak moc jí tíží fakt, že léčba očividně nezabírá a já si v tu chvíli uvědomila, jak neuvěřitelně je tahle dvanáctiletá holčička dospělá.

A statečná.

Liz a David za mnou chodí docela často, Liz samozřejmě o něco častěji, aby se mnou mohla probírat věci, které nechce, aby David slyšel. Na rozdíl od Mary se ale rozhodně nevyhýbá tématu doktorka Kate. Naopak do ní pravidelně rýpe a schválně za mnou chodí přes patro úrazovky, aby na ní mohla narazit a hodit na ní nenávistný pohled. To jsou přesně její slova. Párkrát ji skutečně potkala a ten nenávistný pohled na ní skutečně hodila. Je mi doktorky Kate až skoro líto, protože vím, jak nepříjemně se umí Liz na člověka podívat. S Harrym jim to perfektně klape a Liz se neustále rozplývá nad tím, jak moc ho miluje. Někdy mi s tím svým štěstím už leze na nervy.

Zrovna začaly návštěvní hodiny, ale já dnes nikoho nečekám. Jakmile se do našeho pokoje nahrne Chelseina početná rodina, rozhodnu se přemístit se do jídelny.

Chelsea za pár dní odchází domů a navzdory tomu, že jí to přeju, nemám náladu poslouchat, jak o tom neustále se svou rodinou vesele štěbetá.

Přesunu se do vozíku a vydám se chodbou k jídelně. Ze dveří pokojů se ozývají hlasy, které se rozléhají na liduprázdné chodbě. Vypadá to, že dnes má návštěvu snad opravdu každý.

Jen pár metrů od jídelny, slyším z pootevřených dveří do jednoho z pokojů přerývaný vzlykot. Pokud se nepletu, v tomhle pokoji bydlí Pruďas. Váhavě zastavím u dveří a přemýšlím, jestli mám vjet dovnitř. Pravděpodobně riskuju nějaké nepříjemné oslovení, nebo nějakou tu urážku, když ale zaslechnu až téměř zoufalé vzlyknutí, rozhodnu se to risknout.

Šťouchnu vozíkem do dveří, které se pomalu a tiše otevřou. Vjedu dovnitř a očima přejedu dvě prázdné postele po levé straně místnosti. Otočím se na druhou stranu a spatřím postel, na které leží Pruďas.

"Ježíšikriste," přiškrceně vydechnu, když mi po několika vteřinách dojde, co se děje.

Bez přemýšlení urychleně přijedu k Pruďasově posteli a dlaněmi pevně chytnu obě jeho zápěstí. "Pomoc!!" vykřiknu směrem ke dveřím, zatímco mi skrze prsty proudí rudá tekutina.

Je ještě při vědomí a snaží se mě setřást. Částečně se mu to povede a skrze mé prsty vytryskne silnější proud krve, který mi vystříkne až do obličeje. V rychlosti zjistím jak vysoko je postel a když zhodnotím, že to zvládnu, ani na okamžik neváhám.

"Pomozte nám někdo!!" znovu zakřičím, složím mu zápěstí břicho a na okamžik je pustím. Opřu se dlaněmi o postel a v rychlosti se na ni vyšvihnu. Ležím svým břichem na jeho zápěstích, téměř celou svou vahou a tak jeho další, třebaže již slabší pokusy o vzdor již nemají šanci. Rukou přidržuji jeho předloktí, aby jimi nehýbal.

"Co se stalo?" slyším udýchaný a vyděšený hlas sestřičky, která právě dorazila do pokoje.

Dívám se Pruďasovi do očí, které se mu pomalu ale jistě zavírají. Doufám, že jen omdlel, napadne mě v okamžiku, kdy jsem od něj konečně schopná odtrhnout oči a pohlédnout na sestřičku.

"Pořezal si zápěstí," vydechnu namáhavě, třebaže ani sama nevím, co se vlastně stalo.

Sestřička se nahne za jeho postel a silou praští do tlačítka na zdi. Pokojem se rozlehne poplašný signál a než se naděju, jsou v pokoji další tři lidé.

"Přineste gázy! Musíme jej vzít dolů," je v podstatě jediná věta, kterou se mi ve změti hlasů a nastalého zmatku podaří zachytit.

Ucítím na ramenech něčí ruce. "Emily? Teď vás z něj sundám, ano?" dle hlasu poznám Patricka z rehabilitace a v tu chvíli mi dojde, že na tomhle oddělení jsou pouze sestřičky a ošetřovatelé.

"Teče tady někde krev?" nevím, jestli dává tahle otázka vůbec nějaký smysl.

Patrickovo mlčení mi potvrzuje, že nedává.

"Teče mu pořád krev, nebo jsem to zastavila?!" slyším ve svém hlasitém hlase náznak hysterie.

"Myslím, že jste to zastavila," spíše cítím, než vidím, jak se Patrick nahýbá a sleduje místo, kde jsem Pruďasovi zalehla zápěstí.

"Zůstanu tady! Odvezte ho dolů se mnou!" rozhazuju kolem sebe rozkazy, jako bych to tady vedla. "K doktorce Bensonové!" opět zvyšuji hlas a zním sama sobě hystericky.

Ani nevím, proč trvám na doktorce Kate.

Možná mám pocit, že je jediná, kdo jej dokáže zachránit.

"Emily," zašeptá domlouvavě Patrick.

"Chcete se o tom ještě dlouho bavit?!! Já nevím, třeba do doby než tady vykrvácí?!!" uvědomuju si, že křičím. "Tak jedeme!!" podívám se na Patricka tak rozzuřeně, že se sám chytne pojízdné postele a začne jí tlačit do dveří.

Hlavou mi proudí tolik myšlenek, ale nedokážu v nich vylovit ani jednu jedinou, která by mi dávala smysl.

Koutkem oka vidím Phillipa, který se objevil na chodbě zrovna v okamžiku, kdy se začaly zavírat dveře výtahu.

Hrůza. Jeho výraz značil čistou a nefalšovanou hrůzu z toho, co právě uviděl.

V hlavě mi hučí a v ústech cítím specifickou chuť krve, která moc dobře vím, že není moje.

Když se rychle rozjedeme po chodbě úrazovky, začíná se mi točit hlava.

"Sežeňte doktorku Bensonovou!" slyším jakoby vzdáleně výkřik Patricka, který se snad pro dnešek rozhodl poslouchat mé příkazy.

Postelí rozrazí dveře do malé, z velké části prosklené místnosti, kde se uprostřed nachází prázdné pojízdné lůžko.

Zavírám oči, protože se mi lehce zvedá žaludek. Cítím pach krve.

Slyším, jak prázdné lůžko cestuje kamsi do rohu místnosti, a cítím prudké zabrzdění postele.

"Co tady máme?" neomylně, i po té době, poznám už ode dveří hlas doktorky Kate.

Něčí hlas začne vysvětlovat, co se stalo a já slyším nepříjemný zvuk natahování gumových rukavic.

Doktorka Kate začne udělovat nejrůznější příkazy obsahující fůru lékařských termínů. Jsem si jistá jen tím, že nařídila transfúzi krve.

"Emily? Sundáme tě, ano?" cítím u ucha její klidný hlas.

Mlčky přikývnu, zatímco cítím na ramenou a nohách něčí ruce. Jakmile mě vezme Patrick do náruče, opět Pruďasovi začne ze zápěstí tryskat rudá krev.

Doktorka Kate začne okamžitě za asistence jiného doktora či ošetřovatele pracovat na tom, aby mu zachránila život.

A já vím, že jestli to někdo dokáže, tak ona.

"Odneste ji vedle, pak se na ní taky podívám," kývne doktorka Kate mezi jinými příkazy na Patricka, který mě poslušně odnese do vedlejší místnosti, která vypadá téměř totožně. Položí mě na postel doprostřed místnosti a já okamžitě natočím hlavu a skrze okna sleduji, co se děje vedle.

Patrick mi něco říká, ale vůbec jej neposlouchám.

Sleduji Mary, která právě zavěšuje vedle postele pytlík rudé tekutiny a až nyní si uvědomím, jak moc krve spočívá na celé jeho posteli.

Mimoděk pohlédnu na sebe. Světle modrá teplákovka, kterou mám na sobě, je téměř celá nasáklá krví. Od kolenou až po ramena. Cítím, jak ještě před chvílí teplá krev chladne a studí mě tak skrze promočené oblečení na kůži. Zvedne se mi žaludek.

Patrick mou reakci zahlédne a na poslední chvíli mi pod bradu strčí hlubokou misku, kterou sebral někde za mnou. Natočím se na bok a hrdlem se mi ven dere změť veškerého dnešního jídla, slin a žaludečních šťáv.

Dávím se takovým způsobem, jako snad ještě nikdy. Vím, že je to nemožné, ale mám pocit, že zvracím i krev, která jde cítit všude ve vzduchu.

Když dávení ustane, s hlubokým výdechem se otočím zpět na záda. Patrick odloží misku a shrne mi z obličeje vlasy, které při mém zvracení přidržoval.

Točí se mi hlava a žaludek se brzy asi přihlásí o druhé slovo.

Aniž bych si to uvědomila, bezděky ruce položím na břicho, kde okamžitě cítím mokrou studenou tekutinu. Zamrazí mě za krkem a okamžitě se snažím ze sebe krev setřít. Uvědomuju si, že vydávám zvuk, jako nějaké raněné zvíře, ale nedokážu se ovládnout.

Nevnímám Patricka, který se mě snaží uklidnit. Po chvíli mi dojde, že takové množství krve ze sebe jen tak nesetřu, ale vím, že jestli jí na sobě ještě chvílí ucítím, asi se zblázním.

"Sundejte to ze mě!" zvýším hlas a roztřesenými prsty se snažím uchopit dolní lem modrého svršku.

"Emily," Patrick mě přidržuje za ramena.

"Sundejte to!!" vykřiknu jako smyslů zbavená a snažím se dostat se z modrého svršku. Ruce se mi tak třesou, že se divím, že jsem schopná je vůbec ovládat.

"Sundejte jí to," ozve se ode dveří a já vděčně pohlédnu směrem ke hlasu.

Patrick mi pomůže sundat svršek. Je mi úplně jedno, že pod ním nic nemám, hlavně když na sobě neucítím tu krev.

Doktorka Kate přejde ode dveří a přehodí přese mě čistou bílou přikrývku, kterou sebrala ze stolečku pod oknem.

"Ještě kalhoty," zajíknu se a cítím, že se mi v očích tvoří slzy.

Patrick mi je sundá a tak nakonec ležím pouze v kalhotkách pod bílou přikrývkou, která již teď místy nabírá červený odstín od krvavých skvrn, které se nachází po celém mém nahém těle.

Úlevně vydechnu a zavřu oči. Jakmile se má horní víčka dotknou těch spodních, po tváři mi stečou slzy, které mi za okamžik mizí ve vlasech u uší.

"Emily?" cítím na rameni něčí ruku.

Otevřu oči a spatřím uklidňující tmavé oči doktorky Kate, která loví něco v náprsní kapse.

"Podívej se prosím před sebe," poslechnu ji a nechám si zasvítit do očí miniaturní baterkou.

Když na hrudi pod přikrývkou ucítím studený stetoskop, zajíknu se.

"Promiň," omluvně na mě pohlédne a já si vzpomenu, že má tendenci zapomínat na to, jak studený stetoskop je.

"Přežije to?" pohlédnu na ni s otázkou, kterou se ve skutečnosti bojím položit.

"Ano," přikývne a já cítím, jak mi úlevou stékají po tváři další slzy. "Zachránila jsi mu život," tón, jakým to pronese je pro mě naprosto neznámý.

Nemám sílu cokoliv říct a tak jen přikývnu.

Opět mě do nosu udeří pach krve a můj žaludek se přihlásí o slovo. Nakloním se na bok a doktorka Kate opět akorát načas připraví další misku.

Když ze sebe dostanu to málo žaludečních šťáv, které ve mně ještě zůstaly, cítím se neuvěřitelně unavená.

Slyším hlas doktorky Kate, ale nedokážu rozeznat, co říká.

Víčka mi těžknou a dříve, než se naděju, jsem ponořena v naprosté tmě.

Hlasy a zvuky utichají a já usínám hlubokým bezesným spánkem.


43

Ostré světlo, které mi skrze mezeru mezi víčky proniká do očí, mě zabolí až hluboko v hlavě. Zalapám po dechu a automaticky si před oči dám ruku, abych tak odstínila ty zářivky na stropě. Když se po chvíli trochu rozkoukám, dojde mi, že nejde o zářivky, ale o obyčejné denní světlo, které sem dopadá skrze velké okno hned vedle postele.

Rozhlédnu se po pokoji a ihned neomylně poznám, že jsem v některém z pokojů na úrazovce. U protější zdi místnosti se nachází prázdná ustlaná postel, která pravděpodobně teprve čeká na svého obyvatele.

Pohlédnu na hodiny na stěně. Pokud jsem se nevrátila v čase, musela jsem být mimo téměř dvacet hodin. Museli mi dát něco na uklidnění.

Když mi dojde, co se včera stalo, opět se mi udělá mírně nevolno.

Nadzvednu přikrývku a pohlédnu na své tělo. Jsem umytá a převlečená do čistého oblečení.

Mám sucho v krku a hroznou žízeň. Stále na jazyku cítím pachuť zvratků.

Natáhnu se pro zvonek a zazvoním na sestru.

Po chvíli se otevřou dveře a do pokoje přispěchá Mary. "Emily, zlatíčko. Jak vám je?" starostlivě na mě pohlédne a ruku mi položí na rameno.

"Jde to," vysoukám ze sebe a marně se pokusím usmát. "Mám hroznou žízeň."

"Hned přinesu vodu," než se naděju, Mary zmizí na chodbě.

Nemůžu si pomoct, ale stále cítím krev.

"Jak je na tom?" je má první otázka, když se Mary objeví ve dveřích s velkou sklenicí vody.

Pomůže mi se posadit a já do sebe na ex obracím celou sklenici.

"Bude v pořádku. Kdybyste jej našla o něco později, nebo tak dobře nezastavila krvácení, zemřel by."

Dopiju sklenici a mlčky na ni hledím.

"Zachránila jste mu život," zdá se mi, že zní až pyšně.

Stále mlčím. Nějak nevím, co na něco takového říct.

"Chci se vrátit zpět nahoru," mluvím tiše.

"Zajdu za doktorkou Bensonovou. Podívá se na vás a pak vás určitě nechá poslat zpět," usměje se Mary a uloží mě zpět do vodorovné polohy.

Mlčky přikývnu a dlouho poté, co Mary opustí pokoj, přemýšlím nad tím, co se včera stalo.

A také nad tím, proč se to stalo.

* * *

"Emily?" vyruší mě z mých myšlenek hlas ode dveří.

"Jak je to možné? Myslela jsem, že máte takovým věcem předcházet!" jako na povel se v posteli posadím a upřu svůj nepříliš přívětivý pohled na doktorku Straussovou.

"Emily," přejde k mé posteli a pohlédne mi do očí. "Jste rozrušená. Hodně jste toho včera pro…."

"Nechte si ty psychologické žvásty pro někoho jiného!" naštvaně ji přeruším. "S každým z nás… s každým máte pravidelné sezení, abyste měla představu o našem psychickém rozpoložení, o tom, jestli třeba nemáme sebevražedné sklony! Sama jste mi to jednou říkala! Tak mi vysvětlete, jak je možné, že jste nepřišla na to, že se chce Sean zabít!!" uvědomuju si, že je má reakce nepřiměřená, uvědomuju si, že křičím, ale nedokážu to zastavit.

Jsem naštvaná, jak jsem snad ještě nikdy v životě nebyla.

A musí to ven.

Po chvíli přestávám vnímat, co na ni vlastně křičím, ale mám pocit, že ji obviňuji úplně ze všeho, co se mi v mém životě kdy přihodilo. Doktorka Straussová mlčí a nechává mě na sebe křičet.

Když mi dojdou slova, která stejně asi nedávají žádný smysl, začnu vzlykat.

Doktorka Straussová ke mně přistoupí a obejme mě. Nechám jí a vzlykám jí do ramene, zatímco se marně snažím krotit svá třesoucí se ramena a vlastně i celé tělo.

Když se po několika dlouhých minutách trochu uklidním, bolí mě od vzlyků celá hruď.

Utřu si uslzené tváře a odtáhnu se od ní.

Když na ni pohlédnu, zavalí mě vlna studu. "Omlouvám se," zašeptám. "Nevím, kde se to ve mně vzalo," lehnu si zpět do postele.

"V pořádku," doktorka Straussová si k mé posteli přisune židli a posadí se na ni. "Teď ale všechno to co jste řekla, probereme."

* * *

Doktorka Straussová před chvílí odešla.

Mluvily jsme spolu přes dvě hodiny a já doufám, že jsem jí přesvědčila o tom, že nejsem blázen, navzdory tomu, že mé dřívější chování to naznačovalo.

Jsem opět hrozně unavená. Tentokrát ale spíše psychicky, než fyzicky.

Ležím se zavřenýma očima a snažím se zhluboka dýchat. Pořád se mi občas vrací ten nezapomenutelný pach krve, ze kterého se mi téměř automaticky zvedá žaludek.

"Emily?" ozve se tiše vedle mé postele a já leknutím téměř nadskočím.

"Promiň, to jsem jen já," tato šeptaná slova doprovází mírný ďolíček.

Pohlédnu do těch překrásných hlubokých očí a během vteřiny je veškerá má tříměsíční snaha na ni zapomenout v trapu.

Jakmile se dostaví klasické příznaky, potlačuji nutkání žaludku, kterému se v současné chvíli nelíbí stáda motýlků, které v něm poletují.

Zhluboka se nadechnu a polknu. Po chvílí se mi žaludek trochu uklidní.

"Jak se cítíš?" položí dlaň na mé čelo a starostlivě na mě pohlédne.

Všimnu si, že má trochu kratší vlasy a tak jí jich do čela padá z culíku mnohem více, než dříve.

Je nádherná.

A právě mi dochází, jak moc mi chyběla.

"Nic moc," vydechnu, když mi dojde, že bych asi měla odpovědět.

"Jsi ještě v šoku. Ráda bych si tě tady nechala ještě pár dnů na pozorování."

"Ne," zavrtím hlavou tak prudce, až se mi celá zatočí. "Prosím, chci se vrátit zpátky nahoru," prosebně na ni pohlédnu.

Povzdychne si. "Dobře. Ale pár dnů tě teď budu chodit kontrolovat," z jejího hlasu je zřejmé, že nemá cenu pokoušet se jí jakkoliv odporovat.

"Děkuju," odmlčím se. "Zachránilas ho," upřesním, za co vlastně děkuju.

Ďolíček.

"Ne Emily, ty jsi ho zachránila. Je naživu jen díky tomu, že tady byl tak rychle a že se ti podařilo tak dobře zastavit krvácení," nechápu, proč všichni zní, jako bych byla nějaká hrdinka.

Já se tak rozhodně necítím.

Mlčky na ni hledím. Opět mě nenapadá nic, co bych na to mohla říct.

Mírný ďolíček. "Pošlu sem někoho, kdo tě odveze zpátky. Chci ale, aby ses teď šetřila, ano? Více odpočívej a doporučuji na pár dnů přerušit i rehabilitaci."

Můj výraz jasně říká, že na přerušení rehabilitace může zapomenout.

"Nebo ať ti alespoň Judy v rámci rehabilitace naordinuje něco odpočinkovějšího, ano?" doplní, jakmile spatří můj výraz.

Přikývnu.

Ďolíček.

Doktorka Kate se vydá ke dveřím, ale v půlce cesty se ještě otočí. "Abych nezapomněla. Gratuluju," pošle ke mně další ďolíček. "Slyšela jsem, že ti jde rehabilitace pěkně od ruky," kývne směrem k mým nohám.

"Děkuju," pousměju se, a když doktorka Kate opustí pokoj, přemýšlím, jestli to opravdu jen někde zaslechla, nebo jestli si to zjistila.

Pro své vlastní dobro doufám, že to první.

* * *

Už je mi lépe.

Od incidentu se Seanem uběhlo už pár dní. Poté, co se stalo, mu už odmítám říkat Pruďas.

Doktorka Kate a také doktorka Straussová za mnou poctivě chodí každý den.

Rozhovory s doktorkou Straussovou jsou velmi dlouhé a po skončení se cítím vždycky o něco lépe. Probraly jsme v podstatě celý můj život a při posledním sezení mě donutila jí povyprávět do detailu vše, co si pamatuju z toho incidentu. To nebylo vůbec příjemné, ale po skončení sezení mi bylo překvapivě naopak o hodně lépe. Asi jsem to všechno potřebovala někomu říct. Také jsem se doktorce opakovaně omlouvala za svůj předchozí výstup. Vypadá to, že mi bylo odpuštěno.

Naopak, návštěvy doktorky Kate jsou až nepříjemné.

Panuje mezi námi hrozné napětí, které ani neumím pořádně popsat a mám z doktorky Kate pocit, že jí je v mé přítomnosti až nepříjemně.

Jediné mé štěstí je, že mívá hodně práce a tak jsou tyto návštěvy docela krátké. Jen mě zkontroluje, položí mi několik základních otázek a za chvíli je pryč.

Přesto mi těch několik minut stačí k tomu, abych dostala pocit, že se v její přítomnosti brzy zblázním, pokud jí nebudu moct políbit, nebo se jí alespoň dotknout.

Navíc mám pocit, že mé srdce si k ruce pořídilo kladivo a motýlci si do mého žaludku přitáhli všechny kamarády.

A doktorka Kate bývá snad schválně ještě nádhernější, než obvykle.

Myslím, že o mě začíná usilovat infarkt.

Naštěstí mi včera oznámila, že mě dnes přijde zkontrolovat naposledy.

Tři měsíce snahy na ni zapomenout přišly v niveč, jakmile jsem ji spatřila. Od zítřka se o to opět pokusím.

Všichni ostatní pacienti a také personál nemocnice kolem mě chodí po špičkách, jako by se báli, že se zhroutím, jakmile mi připomenou, co se stalo.

Pouze Judy si se mnou opět nebrala servítky a hned při první rehabilitaci mi oznámila, že teď budu mít týden vodoléčbu, abych se dala trochu dohromady. Musela jsem se nad její přímočarostí usmát, ale taková Judy prostě je. Většinou namáhavá rehabilitace se tak změnila v úžasný relax.

Mámě, Liz a Davidovi jsem tuto událost zamlčela a také jsem všechny okolo poprosila, aby to neprokecli. Nechci jim zbytečně přidělávat starosti.

Ležím v posteli a zírám na prázdnou postel vedle. Chelsea před chvílí odešla natrvalo domů a já přemýšlím, kdo asi bude můj nový spolubydlící.

Před chvíli začaly návštěvní hodiny a doktorka Kate se prozatím neukázala. Asi nestíhá.

Pohlédnu na služební notebook a vzpomenu si na všechno, co musím udělat do práce. Přemístím se do vozíku a s notebookem na klíně si to namířím do jídelny.

V okamžiku, kdy míjím Seanův pokoj, se dostaví velmi nepříjemné deja vu. Tělem mi projede mrazivá vlna, ze které se až zatřesu.

V jídelně nikdo není. Vypadá to, že všichni dnes mají nějakou návštěvu. Přijedu ke stolu, kde obvykle sedáváme a položím na něj notebook.

Když se po chvíli objeví plocha s ikonkami, automaticky zamířím do služebního mailu. K mému překvapení mě v něm nečeká žádná další práce. Tomovi asi konečně došlo, že jsem u něj pouze na částečný úvazek.

Ne, že by mi vadilo, že mě tak zaměstnává. Alespoň nemám čas myslet na blbosti.

Ponořím se do práce, která mi ještě zbyla a tak úlekem téměř nadskočím, když kousek za sebou najednou uslyším hlas.

"Ahoj Emily."

"To mi nedělej," otočím se a bezděky si přiložím ruku na srdce.

"Promiň," Phillip se omluvně usměje a já si všimnu, že má na klíně položeny berle.

"Kde jsi byl, už pár dní jsem tě neviděla," tázavě na něj pohlédnu a čekám nějakou výmluvu, která má zamaskovat, že se mi od toho incidentu vyhýbal, jako všichni tady.

"Piloval jsem pro tebe menší překvapení," odmlčí se a čelem ke mně zaparkuje vozík pod okno.

Tázavě na něj pohlédnu.

"Myslel jsem si, že bys uvítala nějakou dobrou zprávu, poté cos tady zažila," pousměje se. Spolu s Judy je jediný, kdo se tomuto tématu nevyhýbá.

Jsem mu za to vděčná.

Oplatím mu úsměv a čekám, co mi chce říct. Záhy pochopím, že mi nechce říct vůbec nic.

Zabrzdí vozík, sundá z něj nohy a připraví si berle po stranách.

Automaticky mu vyrazím na pomoc.

"Ne!" okřikne mě a já se okamžitě zastavím. "Zůstaň tam, kde jsi."

Poslušně zacouvám zpět ke stolu a se zatajeným dechem sleduju, jak pomalu a nejistě vstává. Ještě nedávno nezvládl chůzi sám a já si jsem jistá, že mi chce ukázat, že to už neplatí.

"No nekecej," unikne mi samovolně ze rtů, když udělá první dva nejisté krůčky směrem ke mně.

Cítím, jak se mi rty roztahují v široký úsměv. Když se mi po chvíli podaří odtrhnout zrak od jeho nohou k jeho tváři, vidím, že se také usmívá od ucha k uchu.

Mám ruce připravené na kolech vozíku a jsem připravená mu vyrazit na pomoc, kdyby ji potřeboval.

Po chvíli ale úspěšně dorazí k židli u stolu, na kterou s hlasitým vydechnutím v podstatě dopadne. Na čele mu razí pot a viditelně se mu třesou ruce. Čemuž se ale nelze divit, když právě sám zvládl ujít tu pro mě šílenou vzdálenost od okna ke stolu.

"Gratuluju, mám z tebe ohromnou radost," radostně jej poplácám po koleni.

A opravdu ji mám, jeho úspěch totiž znamená, že to snad také jednou dokážu. Třebaže již zvládnu hýbat prsty, představa, že sama jen o berlích ujdu několik metrů, mi momentálně zní naprosto nereálně.

Phillip se jen usměje a pokračuje v přerývaném oddechování.

"Děkuju. Moc hezké překvapení," zazubím se.

"Není zač," oplatí mi zazubení a na chvíli se odmlčí "Kdyby sis chtěla někdy popovídat, stačí říct," jeho obličej při těchto slovech mírně zvážní.

Mlčky přikývnu a před očima mi problikne pohled, který se mi naskytl, když jsem pohlédla na Seanovu postel celou zborcenou krví.

Z té vzpomínky mě tak zamrazí v zátylku, až se mírně oklepu.

"V pohodě?" starostlivě se na mě podívá.

"Jo," přitakám.

"Až odsud vypadnu, přijedu si pro tebe a něco podnikneme, co říkáš?" v jeho očích nelze přehlédnout nadšení.

Nedivím se. Kdybych odsud mohla natrvalo odejít, taky bych z toho byla nadšená.

"To zní výborně, docela ráda bych odsud na chvíli vypadla," vesele přitakám. "Možná by se nám podařilo ukecat sestry a mohli bychom s sebou vzít třeba i Jessicu. Určitě by z toho byla nadšená," hned začínám vymýšlet dále.

Phillipova tvář ale nevypadá až tak nadšeně.

"Co je?" zamračím se.

Phillip se pousměje. "Nepochopila jsi mě," pohlédne mi do očí.

Nechápavě svraštím obočí ještě více.

Phillip se nahne blíže ke mně a jemně si odkašle. "Mám rád Jessicu, ale myslel jsem, že bychom někam jeli jen my dva."

Jsem asi natvrdlá, ale stále nechápu, proč ji nechce vzít s sebou.

Phillipovi je to asi z mého výrazu jasné a rozhodne se pro názornou ukázku toho, co má na mysli.

Jinak by mě pravděpodobně asi nepolíbil.

Chvíli mi trvá, než mi dojde, co se vlastně děje, ale jakmile se tak stane, odtrhnu své rty od jeho. Překvapeně na něj zírám a vůbec nevím, co říct.

"Promiň," pronese tiše a s ruměncem ve tvářích se opře zpět do židle.

"Ehm… to já se omlouvám, vůbec jsem netušila…," koktám.

Phillip se uchechtne. "Opravdu jsi to nepoznala? Všichni ostatní si ze mě pořád utahují, že na tobě můžu od první chvíle, co jsme se seznámili, oči nechat," stále se červená.

Na okamžik se zamyslím a opravdu si vzpomenu na pár náznaků, které jsem ale dříve absolutně přehlídla.

On když má člověk plnou hlavu ďolíčků jedné okouzlující tmavovlásky, nějak po téhle stránce přestane vnímat zbývající okolí.

"Nepoznala," na okamžik se odmlčím. "Nezlob se, ale…," nevím, jak ta slova formulovat.

"V pořádku," pousměje se a pokývá hlavou, jako by to čekal.

"Opravdu mě to mrzí…"

"Nedělej si s tím hlavu, však já to nějak přežiju," zazubí se. "Třeba někoho potkám, až odsud vypadnu," laškovně nadzdvihne obočí.

Usměju se, třebaže se stále snažím rozdýchat tuto nově nabytou informaci.

Opravdu jsem neměla nejmenší tušení.

Atmosféra se uvolní a po chvilce spolu zase mluvíme, jako by se nic nestalo. Jsem ráda, že Phillip netrpí typickou mužskou ješitností, která by mu to určitě stěžovala.

Než se naděju, přidá se k nám několik dalších pacientů, včetně Jessicy a my začneme nadšeně plánovat skupinový výlet, který se Phillip nakonec rozhodl uspořádat ve velkém.

Když ten večer uléhám, mám z nějakého důvodu úsměv na tváři. Těsně před tím, než se propadnu do hlubokého spánku, mi hlavou probleskne myšlenka, která mě spíše těší, než naopak.

Doktorka Kate dnes nepřišla.


44

Za pár dnů jsou vánoce.

Při pohledu z okna o tom rozhodně nepochybuju. Přes noc nasněžilo minimálně dalších deset čísel nového sněhu.

Měla jsem sníh vždycky ráda, ale teď pro mě představuje velmi nepříjemnou překážku. Zkuste se v něm někam dostat na vozíku. Eric naštěstí udržuje cestičky na zahradě nemocnice odklizené, ale jednou jsem nechtěně sjela jedním kolem z cesty a musel mě vysvobodit nemocniční zřízenec. Proto a možná také kvůli té strašné zimě, nechodíme teď ven tak často.

Z myšlenek mě vytrhne můj telefon, který začne poskakovat po stole ve společenské místnosti, kde zrovna sedím s ostatními.

"Emily, volá ti maminka," zazubí se Jessica, která se ihned zvědavě podívá na displej.

Laškovně na ni vypláznu jazyk, položím si telefon do klína a dojedu k oknu. Jak znám mámu, bude tenhle telefonát na déle.

"Ahoj mami," zvednu telefon v očekávání nějakého šíleného plánování našich společných vánoc.

Máma se snaží. Vzala si týden volna, což snad předtím v životě neudělala a je rozhodnuta vzít si mě na svátky k sobě a celé je se mnou strávit. Nejsem si jistá, jestli vydržím celý týden v její přítomnosti, ale nechci jí kazit radost a tak jsem doposud přikývla na všechny její návrhy, co se našeho programu týká.

"Ahoj zlato," ani stopa po jejím energickém hlasu.

"Co se stalo?" zakaboním se, protože hned poznám, že něco není v pořádku.

"Emily, hrozně mě to mrzí," odmlčí se a já napjatě čekám, co z ní vypadne. "Pohádala jsem se kvůli tomu asi se třemi lidmi, ale přesto musím na svátky pracovně odjet," zní hrozně nešťastně.

"To nevadí," snažím se zamaskovat své zklamání, protože jsem se už začínala těšit, že konečně na pár dnů vypadnu z nemocnice.

"Je mi to líto," odmlčí se. "Opravdu jsem se z toho snažila vyvlíknout," zní tak zkroušeně, že je mi jí až líto. A také je mi skoro líto těch lidí, se kterými se kvůli tomu pohádala. Máma se umí hádat, jako málokdo.

Přirovnání, že při hádce dští síru a oheň, není vůbec přehnané.

"To je v pohodě, opravdu," nevím, jestli zním alespoň trochu přesvědčivě.

"Vynahradím ti to, až se vrátím."

"Nedělej si s tím hlavu mami. Je to v pohodě," nechci, aby kvůli tomu měla výčitky svědomí, obzvlášť když vím, jak se na svátky se mnou těšila.

"Promiň. Budu ti volat, jak to půjde, ano?"

"Dobře. Hezké svátky," při těch slovech mi dojde, jak moc je nechci strávit v nemocnici.

"Tobě taky zlatíčko," telefon se odmlčí a já jej bezmyšlenkovitě odložím zpět do klína. Očima sleduju skrze okno drobné sněhové vločky, které teprve před chvílí opět začaly padat z bílého nebe.

"Tak co nového? Nějaký další program na vánoce?" slyším, jak se za mnou zubí Phillip.

Otočím se a přijedu zpět ke stolu. "Ne," usměju se a odložím telefon zpět na stůl.

"Je všechno v pořádku?" Phillip svraští obočí.

"Jo, jen se mě už nemůže dočkat," žertovně obrátím oči v sloup a vezmu do ruky své karty, které jsem dříve odložila. "Jedu?"

"Jo," prohodí Jessica, která zkoumá své karty, jako by v nich byl ukrytý poklad.

Všichni, se kterými tady trávím čas, odchází na svátky domů a tak jim nechci říkat, že tady budu muset sama zůstat. Většina z nich by mě totiž byla schopná pozvat na svátky k nim, ale o to já nestojím. Co potřebuju je vypadnout z nemocnice a pustit z hlavy všechny problémy a všechny lidi, kteří mi je připomínají. Což se ale tak jako tak stejně nepodaří.

Dokonce i Judy a ostatní rehabilitační pracovníci mají dovolenou. Nebudu mít tedy několik dnů ani rehabilitace. Mám pocit, že se tady asi zblázním.

Bohužel ale nemám na výběr.

* * *

Ležím v posteli a poslouchám hlasy na chodbě.

Jessica i Phillip mi už byli popřát hezké svátky a na celém patře nás zůstala již jen hrstka. Dokonce se dnes za mnou zastavila s přáním hezkých svátků také Judy a Mary. V mailu mě čekal email od Toma a David s Liz mi před chvíli zavolali. Každý zvlášť, ale seděli naproti sobě v kanclu, takže to byl vlastně jeden dlouhý rozhovor ve třech.

Zítra začínají vánoce. Nijak zvlášť jsem je nikdy neprožívala, ale z nějakého důvodu mi teď ohromně vadí, že je nemůžu strávit s mámou u toho velkého krbu, který má v obývacím pokoji.

Přemýšlím, co budu následujících několik dnů dělat a při tom zamyšleně hledím na vlhký kruh v rohu místnosti, který tam dle mého ještě včera nebyl.

"Emily?"

Ještě dříve, než otočím hlavu ke dveřím, mi stihne žaludek udělat v břiše obrovský kotrmelec.

Doktorka Kate.

Srdce mi ihned začíná bušit jako o závod.

"Ahoj," vysoukám ze sebe přidušeně a přemýšlím nad tím, proč přišla.

Ďolíček.

Motýlci.

A veškerá má snaha na ni zapomenout přichází opět vniveč.

"Ahoj," dojde s ďolíčkem na tváři k mé posteli.

Mlčím a tázavě na ni vzhlížím.

"Ehm…," odkašle si a váhavě si sedne na okraj mé postele. Očividně hledá slova, kterými chce říct to, co má na srdci. "Já…," opět se odmlčí a já cítím, že můj výraz nabral mírně podezřívavý nádech.

Je tak nádherná.

Hlavou mi víří nejrůznější důvody, které ji sem mohly přivést, ale ani jeden z nich se nakonec ani vzdáleně nepřiblížil skutečnosti.

Ležím a s otevřenou pusou na ni zírám, zatímco mě zve na svátky k sobě domů. Tedy, ne k sobě ale ke svým rodičům.

Proč?

Proč mě po tom všem co se stalo, proboha zve na vánoce domů? A ještě ke všemu k jejím rodičům?

Absolutně nechápu důvod jejího chování.

Můj výraz musí zrcadlit všechny tyto otázky, protože se odmlčí, shlédne na své ruce, které má složené v klíně a lehce se pousměje.

Bez ďolíčku.

"Promiň," vzhlédne zpět na mě. "Asi to byl špatný nápad, omlouvám se," možná se mi to jen zdá, ale myslím, že se červená.

V rychlosti vstane. "Hezké svátky," křečovitě se usměje a otočí se k odchodu.

"Pojedu ráda," má slova ji zastaví ve dveřích.

Vůbec nevím, kde se to ve mně vzalo. Myslím si, že jsem to ani říct nechtěla. Prostě to ze mě samo vypadlo.

Otočí se a mírně se pousměje. "Odjíždím dnes po práci," očividně přemýšlí co říct dále.

"Budu čekat," ani nevím proč jí to vlastně tak usnadňuju.

Ďolíček.

Než se naděju, jsem v pokoji sama. Tupě civím do stropu a přemýšlím, co se to právě sakra stalo.

Vůbec, ale ani trochu, nechápu její chování.

Nejdříve mě políbí, poté mě se slovy, že nemůže, odmítne, pak se čtvrt roku nevidíme, poté z ní mám pocit, že mě opravdu nevidí ráda a teď mě pozve, abych strávila svátky s ní a ještě ke všemu u jejích rodičů? A já to ještě ke všemu přijmu?

Dneska musí být nějaké erupce na slunci nebo co.

Uvažuju, proč jsem to přijala. Snažím se na ní už tak dlouho zapomenout a jsem si jistá, že jestli s ní strávím nějaký čas mimo nemocnici, bude to již téměř nemožné.

Někde hluboko uvnitř doufám, že změnila názor?

Co ta slečna, se kterou ji Liz viděla líbat se ve výtahu?

Nebo jí chci podvědomě nějakým způsobem ublížit? Vrátit jí to?

A co ji vlastně chci vracet? Vždyť mi nikdy nic neslíbila.

Čert aby se vyznal v mých vlastních pohnutkách, natož v těch jejích.

Vytrhnu se ze svých myšlenek a rozhlédnu se po pokoji.

Asi bych se měla sbalit.

Jedu přece na svátky k rodičům doktorky Kate!

* * *

Téměř celý den mi divoce buší srdce a absolutně se mi jej nedaří uklidnit.

Liz se nemůžu dovolat. Vím, že dnes odlétala s Harrym na svátky do Hong-Kongu, ale přesto jsem jí několikrát volala a také jsem ji nechala vzkaz. Snad se mi co nejdříve ozve, protože tohle opravdu potřebuju s někým probrat.

Představa toho, že strávím několik dnů s doktorkou Kate mimo nemocnici, mi pravidelně hýbe s vnitřními orgány.

Jsem z té představy hrozně nervózní.

Zjišťuju, že jsem nervózní i z toho, že se mám setkat s jejími rodiči. Proč vlastně? Vždyť nejsem její přítelkyně. Jsem jen pacientka, nad kterou se smilovala a vzala ji na svátky k sobě, aby nezůstala úplně sama skoro v celé nemocnici.

Proboha, proč jsem to jen přijala?

Sedím ve vozíku v potemnělé společenské místnosti a zamyšleně hledím do tmavé zasněžené zahrady.

Proč mě pozvala? Jsem rozhodnutá se na to při první příležitosti zeptat, třebaže bude odpověď asi jiná, než v jakou doufám.

A v jakou vlastně doufám? Že mi padne kolem krku a řekne, že mě miluje?

Nad touhle myšlenkou se hlasitě uchechtnu.

"Napadlo tě něco vtipného?" ozve se tiše kousek za mnou.

Nechápu, jak to dělá, že ji nikdy neslyším přijít.

Pohlédnu na doktorku Kate, která se zastaví vedle mě a s úsměvem na tváři pohlédne ven z okna.

Srdce mi plynule přejde z divokého bušení úlekem do divokého bušení z toho jak je nádherná.

Její tvář je částečně ukrytá v šeru a částečně jí osvětluje oranžové osvětlení ze zahrady. Očima sjedu níže a všimnu si, že je již převlečená v civilu.

Světle modré džíny těsně obepínají její dokonale štíhlé a dlouhé nohy. Palce dlaní má zastrčeny za okraje předních kapes a vyhrnuté rukávy její úžasné modrobílé kárované košile odhalují její dokonalé předloktí a ruce.

Neomylně rozpoznám vzrušení ve slabinách.

Zajímalo by mě, jestli si uvědomuje, jak neuvěřitelně jí sluší košile. A jestli ano, tak jestli ji na sobě má schválně.

Aniž bych chtěla, očima zabloudím k jejím nádherným úzkým rtům a na okamžik si vzpomenu, jak hebké byly, když byly přitisknuté na těch mých.

Žaludek mi při této vzpomínce udělá v břiše kotrmelec a já si nejsem jistá, jestli mě doktorka Kate opět nenachytala, jak jí zírám na rty.

Hledím z okna tak ‚nenápadně‘ a ‚nenuceně‘, že jsem si jistá, že mě musela vidět.

A stoprocentně vím, že se červenám.

"Připravená?" pohlédne na mě s tak ukázkovým ďolíčkem, že se mi v břiše objeví stejně tak ukázkoví motýlci.

Přikývnu. "Tašku mám v pokoji," pokynu směrem ke dveřím z místnosti.

"Skočím pro ni," pousměje se a než stihnu něco namítnout, zmizí ve dveřích.

Všímám si, že jsme obě docela skoupé na slovo a atmosféra je mezi námi mírně napjatá. Přesto se v její přítomnosti necítím vůbec nepříjemně, spíše naopak.

Dojedu zpět na chodbu a koukám směrem ke dveřím do svého pokoje.

Uvědomuju si, jak jsem z ní nervózní a navzdory mé snaze na ní zapomenout si jsem až moc dobře vědoma toho, že jsem do ní blázen.

V okamžiku, kdy vyjde na chodbu a se sportovní taškou v ruce se vydá směrem ke mně, připadám si jako ve filmu.

Sleduju, jak ke mně doktorka Kate kráčí, tmavé zimní boty se pomalu střídají na linoleové podlaze nemocnice. Na hřbetu ruky, ve které drží tašku, se jí rýsují drobné žíly, které stoupají na předloktí a poté mizí pod rukávem košile. Tvář jí zdobí ďolíček a do očí jí padá drobný pramínek jejích havraních vlasů.

Je tak neuvěřitelně nádherná.

Měla bych si asi zvyknout na to, že mé vnitřnosti teď budou hrát škatulata hejbejte se několik dnů v kuse.

A opravdu jsem právě zažila doktorku Kate ve slow motion?

Asi začínám bláznit.


45

Doktorka Kate tlačí můj vozík skrze rozšlapanou sněhovou břečku na parkovišti u nemocnice.

Nesnáším tu šedou kaši, ve kterou se sníh při tání proměňuje.

Ne, že by samovolně tál, řekla bych, že může být tak dobrých deset stupňů pod nulou, ale parkoviště a příjezdová cesta jsou posolené.

Doktorka Kate mě zastaví u tmavě modrého Fordu a na dálku jej odemkne. Auto je sice jen slabě osvíceno jednou lampou, pod kterou stojí, ale přesto jde vidět, že už něco málo pamatuje. Nějakým zvláštním způsobem se mi k doktorce Kate ale hodí.

Doktorka Kate odemkne kufr a dá do něj mou tašku s věcmi. Nemůžu si nevšimnout několika dalších tašek a také velké zabalené krabice, která se již krčí v kufru.

Dárky.

No jo, až teď mi dochází, že pro ni nic nemám. Ani žádnou maličkost pro její rodiče, když mě u sebe nechají na svátky. Na druhou stranu, kde jsem tak měla něco sehnat, když mě pozvala dnes odpoledne?

Doktorka Kate se chvíli přehrabuje v kufru a já se musím pousmát.

Vypadá kouzelně.

Má na sobě černou zimní bundu, kterou má pod krkem odepnutou. Nemá žádné rukavice, ani čepici, natož šálu nebo něco podobného. I v tomto šeru jde vidět, že má červené tváře a uši a při každém jejím výdechu ji od úst stoupá obláček páry.

Když vidím její odhalený krk, projede mnou, mimo jiné, vlna zimy.

Otřepu se a pevněji zabořím ruce a hlavu do své zimní bundy, kterou mám zapnutou, co nejvíce to šlo. Já rozhodně nejsem teplokrevný tvor, na rozdíl od doktorky Kate očividně.

Zabouchne kufr a s ukázkovým ďolíčkem otevře dokořán dveře u spolujezdce.

"Madam?" zazubí se a pokyne směrem do dveří.

Usměju se a s menšími potížemi se sněhovou břečkou k ní přijedu.

"V pohodě, to zvládnu," gestem jí zastavím od toho, aby mě na sedadlo přemístila sama.

Nevím, proč jsem se nenechala vzít do náruče, obzvlášť když jsem si to naposledy tak užila. Možná ji chci ukázat, že už nejsem takové nemehlo jako dříve.

Zabrzdím vozík, na což jsem od osudného pádu na pokoji úrazovky již nikdy nezapomněla. Rukama sundám nohy z podpěrek a neunikne mi, jak mi pod botami čvachtá sněhová břečka. Levou rukou se chytnu držadla u dveří, lehce se posunu a vytočím na okraj vozíku. Pravou ruku položím na sedák vozíku a jedním rychlým škubnutím se přemístím na sedadlo spolujezdce. Když dovnitř naložím také své nohy a mírně opravím svou polohu, tázavě pohlédnu na doktorku Kate, která stále stojí venku a opřená o dveře spolujezdce mě pozoruje.

Skoro bych řekla, že jsem v jejích očích zahlédla hrdost.

Je na mě hrdá?

No, spíše zase vidím věci, které tam vůbec nejsou.

"Jedeme?" usměju se, když vidím, že se nějak k ničemu nemá.

"Ehm, jasně," usměje se, jakmile se vytrhne ze zamyšlení a zabouchne u mě dveře.

Chvíli sleduju, jak skládá můj vozík a poté se rozhlédnu po autě. I zevnitř vypadá, že už toho má hodně za sebou, ale přesto je udržované a svým způsobem velmi útulné.

Nadechnu se a cítím skořici.

Uvažuju, jestli tady má takovou vůni, nebo jestli voní v kufru nějaké vánoční cukroví.

Na zpětném zrcátku má pověšený malý zvoneček pro štěstí.

Uvažuju, jestli si jej koupila, nebo jí ho někdo dal.

Doktorka Kate před chvíli uložila můj vozík na zadní sedadlo a teď si sundává zimní bundu, která se poroučí na zadní sedadlo také.

Cítím i skrze rukavice, že se mi nervozitou potí dlaně.

Doktorka Kate zasedne za volant a s ďolíčkem v červených tvářích na mě pohlédne.

"Co je?" tázavě zdvihnu obočí.

"Nechceš si odložit?" zazubí se a mě dochází, že jsem tak zabalená, že pod čepicí ani neměla šanci vidět mé zdvihnuté obočí.

"To je dobrý," zamumlám do límce zimní bundy, když vidím, že i tady nám jde od úst pára.

"Jak myslíš," usměje se, zapne si pás a nastartuje.

Také si zapnu pás a začínám přemýšlet nad tím, jak se jí zeptat na to jediné, co mě v tuhle chvíli zajímá.

Proč mě pozvala na vánoce k sobě?

* * *

Jsme na cestě asi půl hodiny.

Doktorka Kate vypadá za volantem neuvěřitelně sexy. Pravděpodobně to vyzní až úchylně, ale líbí se mi, jakým způsobem drží volant, jak řadí a jak se soustředěně mračí, kdykoliv kontroluje provoz ve zpětném či bočních zrcátcích.

Modrobílá košile spolehlivě obepíná její menší prsa a štíhlé břicho, zatímco stále vyhrnuté rukávy dávají světu na odiv ty nejvíce sexy předloktí, jaké jsem kdy viděla. Díky tomu, že má téměř neustále jednu ruku na volantu a druhou na řadící páce, mám dokonalý a ničím nerušený pohled na hřbety jejích rukou.

Kdykoliv v ruce pevně sevře řadící páku, vyskočí ji na hřbetu ruky mezi prostředníčkem a prsteníčkem žíla, která se táhne až vysoko za zápěstí.

Ano, je to oficiální, jsem úchyl.

A je mi kurevské vedro.

V rádiu zrovna hrají písničku, kde zpívají o vedru k zalknutí, což mi na tváři vykouzlí posměšný úšklebek.

Doktorka Kate zrovna zaujatě vypráví o jednom ze svých případů, kterému se několik posledních dnů věnovala.

Zajímá mě všechno, co říká, ale skrze to jak vypadá, jak je neuvěřitelně sexy a jak je mi hrozné vedro se nezvládám soustředit.

Než se naděju, doktorka Kate sjede ze silnice na benzínovou pumpu.

"Musím nabrat benzín. Chceš něco koupit?" pokyne k pumpě.

"Ne, děkuju," usměju se a uvažuju, jestli náhodou brzo neomdlím.

Doktorka Kate vystoupí z auta a záhy slyším, jak odemyká nádrž a nechává svého Bouráka napapat. Ano, několikrát během jízdy své auto láskyplně a s nadsázkou oslovila jako ‚Bouráka‘. Přiznala se, že k němu sem tam i něco málo prohodí. Je to ujeté, ale svým způsobem roztomilé.

Docela se leknu, když se otevřou dveře na mé straně. Doktorka Kate stojí sehnutá v mých dveřích a zubí se. "Když si teď odložíš, nebudu se o tom už pak zmiňovat."

Aniž by čekala na jakoukoliv mou reakci, opět zabouchne dveře a přejde zpět k zadní části auta.

Zasměju se. Celou dobu věděla, že je mi hrozné vedro a že měla pravdu s tím, že si mám odložit. Ale jsem tvrdohlavá, tak jsem to nechtěla přiznat. Čepici i rukavice jsem si už dávno ‚nenápadně‘ sundala, ale stále sedím navlečená v té bundě, která mi momentálně přijde tak minimálně půl metru tlustá.

Doktorka Kate zavře nádrž a vydá se zaplatit. Po cestě se nezapomene otočit a věnovat mi úšklebek.

Motýlci. Teď už pravděpodobně uvaření jako zbytek mých vnitřností. Vysoukám obě ruce z bundy a s úlevným oddechem ji odhodím na zadní sedadlo.

Pootevřu dveře a užívám si chladný venkovní vzduch.

"Crrrrrr!" ozve se najednou z kapsy mých džínsů.

Vylovím telefon a s úsměvem si na displeji přečtu Lizino jméno.

"Ahoj."

"No nazdar. Prosím tě, co to bylo za vzkaz? Co se stalo?" Liz nikdy neztrácela čas žádnými řečmi okolo.

Usměju se. "Kate mě pozvala na svátky k ní domů."

"Cože?" úplně vidím Lizin překvapený výraz.

"No, vlastně mě pozvala na svátky domů k jejím rodičům," poupravím mírně své původní tvrzení.

"No ty krávo," vydechne bez rozmýšlení Liz a já se musím krotit, abych se nesmála. "Proč?"

"Na to se ptám sama sebe od chvíle, kdy mě pozvala," pokrčím sama pro sebe rameny.

"Cos jí odpověděla?" mám pocit, že Liz v očekávání mé odpovědi zapomněla dýchat.

"Přijala jsem to," mírně přimhouřím oči v očekávání, že začne Liz vyvádět, že jsem se zbláznila.

Ticho.

"Jsi si jistá, že je to dobrý nápad?" k mému překvapení nevyvádí a naopak zní ustaraně.

Zabouchnu pootevřené dveře auta.

"Nejsem," odmlčím se a sleduju doktorku Kate, která zrovna vylezla ze dveří a pomalu kráčí zpět k autu. "Ale už sedím v jejím autě a jsme na cestě."

Sice Liz nevidím, ale jsem si téměř jistá, že právě předvedla facepalm.

"Musím už končit, vrací se do auta," očima sleduju, jak se blíží, a obdivuju ji, že jí není jen v té košili zima.

"Dobře. Kdyby se cokoliv dělo, tak zavolej, ano?" zní ustaraně a to se mi nelíbí.

Doktorka Kate zasedne za volant, zabouchne dveře a s ďolíčkem na tváři se na mě podívá.

"Neboj, zavolám," usměju se. "Ahoj," odtáhnu telefon od ucha a hovor ukončím. "Liz," usměju se na doktorku Kate a strčím si telefon zpět do kapsy.

Doktorka Kate se podívá na mou bundu na zadním sedadle a poté se s vyzubením třetího stupně zahledí zpět na mě. Jak ale slíbila, nic neřekne, připoutá se a nastartuje.

Auto pomalu vyjede zpět na cestu a já uvažuju, proč zněla Liz tak ustaraně.

Ví něco co já ne?

* * *

Fascinuje mě, jak snadno spolu po tom všem dokážeme mluvit.

Celou cestu jsme něco povídaly a bylo to velice příjemné. Bála jsem se trapných chvilek, či toho, že budeme mlčet, ale ani jedno z toho se nestalo. Je mi v její přítomnosti prostě hezky a navíc, pohled na ní za volantem by mi stačil pouze sám o sobě. Příjemná konverzace je bonus navíc.

Je nádherná.

A já se opět přistihnu, že na ní nepokrytě zírám.

"Jsme tady," doktorka Kate najednou zastaví a vypne motor.

Ocitneme se v naprosté tmě. Nejbližší okolí osvětluje pouze matné zelené světlo ze stále hrajícího rádia.

Překvapivě jsem vůbec nedávala pozor na cestu, takže absolutně netuším, kde jsme.

Jakmile doktorka Kate vyleze z auta, rozsvítí se před námi světlo nad vstupními dveřmi do malého rodinného domečku, který se téměř ztrácí, mezi okolními tmavými stromy. Vůbec nešel v té tmě vidět.

"Katee, drahoušku," tlumeně slyším starší ženu, která právě rychlým krokem vyšla v ústrety své dceři.

"Ahoj mami," jsem si jistá, že má doktorka Kate na tváři ďolíček, zatímco dlouze objímá svou matku.

Pod nohami jim skotačí německý ovčák Rony, který vůbec nevím, odkud se tam vzal.

Vypnu v autě rádio a cítím, jak mi začíná nervozitou bušit rychleji srdce.

Ve dveřích se objeví také starší, lehce plešatějící muž, který dojde k objímající se dvojici a trpělivě čeká, než na něj přijde řada. Už teď můžu bezpečně říct, že doktorka Kate má velmi milující a vřelý vztah s oběma svými rodiči.

Když se doktorka Kate přivítá i s otcem, nadšeně se sehne k Ronymu, který vrtí ocasem jako o život a nadšeně se otírá o její nohy. Buď umí dávat psi najevo radost více než lidé, nebo je Rony tím, kdo vidí doktorku Kate nejraději.

Jakmile je přivítání u konce, doktorka Kate zamíří se svým otcem k autu, zatímco paní Bensonová zůstává stát na místě.

Myslím, že můžu bezpečně říct, že jsem mírně řečeno nervózní.

Doktorka Kate otevře kufr auta, a zatímco její otec nosí věci dovnitř, dá se do rozkládání mého vozíku, který vytáhla ze zadního sedadla.

Snažím se uklidnit a sama sebe přesvědčit, že přece o nic nejde.

Mé roztřesené ruce mají ale jiný názor.

Doktorka Kate otevře dveře a tázavě na mě pohlédne.

"Zvládnu to sama," nervózně se usměju a počkám, až mi přistaví a zabrzdí vozík.

Jakmile se přesunu, doktorka Kate mi podá všechny mé zimní propriety, které v autě najde. Dokonce i já musím konstatovat, že je toho hromada.

Jakmile zamkne auto a začne mě tlačit směrem ke dveřím, má nervozita se rychle mění v nefalšovanou paniku.

Ještě venku se k nám přihrne Rony, který mě nejdříve zvědavě očuchává a podezíravě mě měří pohledem. Miluju psy, takže vím, že mám trpělivě počkat, dokud mě nezhodnotí. Když dokončí očuchávání a zůstane u mě nehybně stát, natáhnu ruku a lehce jej pohladím po hlavě.

"Ahoj Rony," usměju se na něj, a když koutkem oka zahlédnu jeho vrtící se ocas, vím, že mám vyhráno. Začnu jej drbat pod krkem a nakonec nás musí od sebe odtrhnout doktorka Kate, která opět začne tlačit můj vozík ke dveřím.

Jakmile se mnou doktorka Kate překoná jediné dvě překážky v cestě, a to prahy na verandu a u vstupních dveří, objevíme se v malé chodbě, ze které vedou troje prosklené dveře.

Před jedněmi z nich stojí její rodiče a shlížejí na mě s úsměvem na tvářích.

"Dobrý den," usměju se a přese všechnu svou snahu slyším ve svém hlase nervozitu.

"Ty musíš být Emily," přistoupí ke mně paní Bensonová a než se naděju, drží mou ruku ve svých lehce vrásčitých dlaních.

"Hodně jsme o tobě slyšeli."


46

Chvíli mi trvá, než se vzpamatuju z poslední věty, kterou pronesla paní Bensonová.

Křečovitě se usměju a letmo pohlédnu na doktorku Kate, která stojí vedle mě.

Je rudá jako rak.

A já jsem zmatená jako lesní včela.

Hodně o mně slyšeli? Doktorka Kate jim o mně vyprávěla?

Když si záhy třesu rukou s panem Bensonem, jsem úplně mimo. "Moc mě těší," vysoukám ze sebe větu, kterou nemůžu určitě nic zkazit.

"Já jsem Betty a můj manžel je Anthony. Všichni mu ale říkáme Tony," usměje se paní Bensonová a otevře dveře, před kterými s manželem stojí. "Pojďte se najíst," zavelí a spolu s manželem zmizí pravděpodobně v kuchyni.

Pohlédnu na doktorku Kate, která je právě skrčená a rozvazuje si tkaničky.

Celou cestu jsem se chtěla zeptat, proč mě pozvala, ale nenašla jsem k tomu odvahu. Teď mi přibývá další otázka. Co a hlavně proč o mně vyprávěla svým rodičům?

Když doktorka Kate vzhlédne, pravděpodobně si všechny tyto otázky přečte v mých očích, protože jakmile odloží vyzuté boty, přesune se v podřepu ke mně a položí pravou ruku na mé levé předloktí.

"Vysvětlím ti to," na okamžik se odmlčí a zahledí se do mých očí. "Později, ano?" tázavě se pousměje.

"Dobře," přikývnu a snažím se ignorovat všechny fyzické příznaky, které se objevily, jakmile se její kůže dotkla té mé.

* * *

Již po jídle sedíme u stolu v docela malé, ale o to více útulné místnosti, která slouží jako obývák, jídelna a kuchyň dohromady.

V rohu místnosti, přímo naproti dveřím z chodby, se nachází kuchyňská linka z tmavého dřeva, která kromě lednice a sporáku neobsahuje žádné další vymoženosti. Jídelní stůl, u kterého právě sedíme, je hned vedle. Sedíme tady čtyři, ale jsem si jistá, že by se zde pohodlně najedlo minimálně šest lidí. Za jídelním stolem je velká, původně pravděpodobně hnědá sedačka, která má dnes již nažloutlý nádech. U malého konferenčního stolku stojí ošoupané černé křeslo a u protější stěny se rozkládá malá obývací stěna s nepříliš velkou televizí. První věcí, které jsem si já osobně všimla, je klavír, který tiše stojí u stěny hned vedle dveří na chodbu. Všude po stěnách místnosti visí menší i větší zarámované fotografie a z opačného rohu místnosti vede úzká chodba, kde tuším další pokoje.

Celý pokoj působí neuvěřitelně útulně a sympaticky.

Opět pohlédnu na Tonyho, který zrovna mezi záchvaty smíchu vypráví veselou historku z doby, kdy byla doktorka Kate ještě malá.

Betty se také široce usmívá, což se nedá říct o doktorce Kate, která má hlavu zabořenou v dlaních, je červená jako rak a marně se snaží přesvědčit otce, že mě skutečně nezajímá, co provedla, když jí byly čtyři.

K její smůle mě to ale zajímá.

Otočím se tedy zpět na Tonyho a poslouchám, co vypráví.

Tony má prošedivělé vlasy, které se místy už úplně vytrácejí. Vysoké, jemně vrásčité čelo a velmi husté obočí téměř schovávají dobrácké hnědozelené oči, ve kterých vesele hraje. Kdykoliv se usměje, objeví se mu na obou tvářích ďolíčky. Z nosu mu trčí několik delších chlupů a musím říct, že tak velkou pusu jsem snad ještě nikdy neviděla.

Betty má krátké havraní vlasy, pod kterými lehce prosvítají šediny. Drobné čelo a uši dávají na odiv dominantu jejího drobného obličeje. Oči. Velké, tmavě hnědé oči s tak dlouhými řasami, že na okamžik pochybuji o jejich přirozenosti. Drobné a úzké rty působí sice přísně, ale jak jsem již stihla vypozorovat, Betty je toho pravým opakem.

Je až neuvěřitelné, jak lze snadno rozpoznat, co doktorka Kate zdědila po matce a co po otci. Nos bude doktorka Kate ale asi mít po nějakém jiném příbuzném.

Tony je očividně veselá kopa, protože ďolíčky mu od mého příjezdu snad ještě nezmizely z tváře. Betty je sice o něco tišší, ale jsem si jistá, že jsem v životě neviděla tak laskavé oči jako jsou ty její.

Před chvílí jsme se přesunuli na sedačku a Betty otevřela láhev červeného vína. Když začala rozlévat, váhavě jsem pohlédla na doktorku Kate, která s úsměvem tiše přikývla.

Mám to dovoleno od doktorky, můžu si dát trochu vína.

Usměju se téhle ironické poznámce, která mi samovolně vyskočila v hlavě a pohlédnu na Ronyho, který celý večer poslušně leží vedle konferenčního stolku a momentálně vypadá, že spí.

"V kolik ráno vyrážíme?" doktorka Kate se napije ze své sklenice a pohlédne na otce.

"Jako vždycky Katee," hrozně se mi líbí, jak jí rodiče oslovují. Všimla jsem si toho již během Tonyho vyprávění a přijde mi to hrozně hezké. Máma mi nikdy neřekla žádnou zdrobnělinou a oslovení ‚Em‘ používá ve frekvenci jednou za deset let.

Trochu doktorce Kate její vztah s rodiči závidím.

"Kam?" zvědavě nadzdvihnu obočí.

"Je to taková menší tradice," doktorka Kate se odmlčí a oplatí svému otci ďolíček. "Každý rok vyrážíme na štědrý den ráno do lesa pro stromeček."

Usměju se. "Hnedka bych šla s vámi," napiju se vína.

"No, to asi bohužel nepůjde," téměř omluvně pronese doktorka Kate.

Přikývnu. Pokud někdo nevymyslel sněžnice pro invalidní vozík, budu mít prostě smůlu.

"Neboj se Emily, příští rok s tebou budeme počítat," zazubí se Tony a mrkne na svou dceru.

Která, jak se mi zdá, se opět červená.

A dost, jakmile budeme o samotě, chci, aby mi to všechno vysvětlila. Potřebuju, aby mi to všechno už konečně vysvětlila.

"Budete jej zítra zdobit?" nemůžu si pomoct a na tváři se mi objeví široký úsměv.

Zdobení stromečku jsem vždycky milovala, ale když je člověk dlouho sám, tak ho tento rituál začne spíše iritovat. Jako v podstatě celá podstata vánoc.

"Budeme, pomůžeš nám?" Betty usrkne svého vína a já si až teď všimnu, že má na ruce snubní prsten. Z nějakého důvodu si jsem téměř jistá, že jej od svatby nikdy nesundala.

Přitakám tak silně a vehementně, až tím všechny přítomné rozesměju.

"Co Bob?" otočí se doktorka Kate s ďolíčkem na svého otce.

"Toho samozřejmě ozdobíme taky."

Vypadám asi dost zmateně, protože se doktorka Kate téměř ihned ujme vysvětlování.

"Bob je smrk vedle domu. Každý rok ho na vánoce zdobíme také," ďolíček stále neopouští její tvář.

"Bob?" smrk jménem Bob? Tahle historka mě zajímá.

"No," zazubí se doktorka Kate.

"Je to hrozně jednoduché. Když byla Katee malá, neuměla říkat ‚r‘ a tak všemu, co mělo v názvu ‚r‘ říkala Bob," Betty má na tváři výraz, který prozrazuje, že se na okamžik ztratila ve vzpomínkách.

Pohlédnu na doktorku Kate, která krčí rameny a tváří se jako nevinnost sama.

Motýlci.

Je tak nádherná.

"To byl tenkrát všude samý Bob," zazubí se Tony a zaboří se do černého křesla, ve kterém podle mě většinou sedí právě on.

Usměju se. Malá doktorka Kate, která šišlá při snaze vyslovit písmeno ‚r‘ to nakonec vyřeší tak, že se tomuto písmenu bravurně vyhne. No není ta představa kouzelně roztomilá?

Sedíme již jen u zbytečku vína a za těch několik hodin co jsme tady ještě ani jednou nepadlo jméno Franka. Bratra doktorky Kate. Už když mi o něm stručně povyprávěla na Lizině svatbě, pochopila jsem, že to není zrovna oblíbené téma.

Frank, tato černá ovce rodiny je jediný důvod, proč bych rodinu doktorky Kate nenazvala naprosto dokonalou.

Je něco málo po desáté hodině, když marně zakrývám zívnutí. Přece jen režim v nemocnici mě naučil chodit relativně brzy spát a ráno brzy vstávat. Což je pravý opak oproti mému předchozímu režimu, ale člověk se přizpůsobí všemu.

"Emily, zlatíčko," Betty přejede pohledem ze mě na svou dceru. "Emily je už unavená a ty brzy ráno vstáváš. Běžte si už lehnout."

Doktorka Kate se na mě tázavě podívá a já místo odpovědi opět nechtěně zívnu.

"To mi stačí jako odpověď," hodí po mě ďolíček, dopije zbyteček vína a vstane.

Také dopiju víno, které mi zůstalo na dně sklenice, a sleduju, jak doktorka Kate přeje svým rodičům dobrou noc. Oba políbí na čelo do vlasů a sklidí do kuchyně špinavé sklenice od vína.

"Dobrou noc a moc děkuju za příjemný večer," pokývám na Betty a Tonyho.

"To my děkujeme, jsi moc milá dívka," usměje se Betty a přitom mi položí ruku na tu mou, kterou mám složenou v klíně.

Cítím ruměnce ve tvářích a jsem vděčná, že doktorka Kate bere za můj vozík a pomalu mě tlačí k chodbě, která vede z místnosti.

Rony automaticky vstává a chystá se nás doprovodit. Doktorka Kate mu přikáže zůstat v obýváku a Rony jí okamžitě poslechne. Jsem si jistá, že kdyby mohl, spal by s ní nejraději v posteli. Na psovi poznáte, jak moc miluje svého pána a v tomto případě není pochyb o tom, že za svého pána považuje doktorku Kate.

"Dobrou noc," ozve se za námi ještě v okamžiku, kdy společně opouštíme místnost.

* * *

Pokoj, do kterého mě právě doktorka Kate zavezla je poměrně prostorný, ale jde poznat, že jej Betty a Tony používají jako menší sklad pro nepotřebné věci. Alespoň tomu napovídá starý šicí stroj, pravděpodobně nefunkční pračka a několik kusů nábytku, který vypadá, že je starší než já.

Uprostřed místnosti jsou přímo pod oknem dvě sražené postele a hned vedle obrovská šatní skříň.

Moment. Ty postele jsou sražené.

Polknu a zaženu motýlky v žaludku.

Doufám, že nechce, abychom tady spaly obě.

Mám totiž tušení, že bych se moc nevyspala.

"Skočím pro věci," doktorka Kate mě zaparkuje doprostřed místnosti a zmizí ve dveřích.

Rozhlížím se dále po místnosti a očima se zastavím na malůvkách na zdi pokoje. Nejrůznější zvířata, která jsou na světle modré zdi nakresleny, vypadají jako výtvor tak maximálně šestiletého dítěte. Je mi jasné, že Betty a Tony tyto malůvky pečlivě opatrovávají, jako vzácnou vzpomínku na dobu již dávno minulou.

Očima přejedu zpět na postele uprostřed místnosti.

Doprdele.

Téměř nadskočím, když mi v kapse začne vyzvánět telefon.

Je už docela pozdě, kdo mi může teď volat?

Vytáhnu mobil a pohlédnu na displej. No jo, kdo ví ve kterém časovém pásmu teď je, tak si asi neuvědomuje kolik je tady hodin.

"Ahoj mami," zvednu telefon a tlumeně do něj promluvím.

"Ahoj Emily. Doufám, že tě nebudím. Zase si nejsem schopná zapamatovat, jaký máš teď vlastně čas."

"V pohodě," usměju se. "Tak kde jsi nakonec skončila?"

"Ach zlato, ani se neptej. Jsem v Kuala Lumpur. Úplně ti závidím tu zimu doma, tady je hrozné vedro," máma je věčně s něčím nespokojená. Mě by větší teplo momentálně ani trochu nevadilo.

"Jak se ti líbí u doktorky Bensonové?"

Cože? Jak ví, že jsem u ní?

"Haló, Emily, nevypadla jsi mi?" ozve se máma po chvíli.

"Eh, ne… jsem tady," vysoukám ze sebe po chvíli němého úžasu. "Jak víš, kde jsem?"

"Hrozně mě mrzelo, že jsem musela zrušit ty naše společné vánoce. A nechtěla jsem, abys svátky strávila v nemocnici, tak jsem hledala někoho, kdo by tě vzal na svátky k sobě."

"Aha," tiše odtuším. Takže to nebyl nápad doktorky Kate. "Musela jsi ji hodně dlouho přesvědčovat?" ani nevím, proč to chci vlastně vědět.

"Nabídla jsem jí za to nějaké peníze, a…"

"Cože?" téměř se zajíknu. "Zavolám ti později," nedovolím matce říct cokoliv dalšího a telefon položím.

Před chvílí se ve dveřích totiž objevila doktorka Kate s mou sportovní taškou v ruce.

"Promiň, trochu jsem se zakecala s našima," pousměje se, dojde k posteli a položí na ni mou tašku.

Pohlédne na mě a zamračí se. "Co se stalo?"

V mém obličeji se zrcadlí směs překvapení a zlosti.

Jsem tak naivní! Jak jsem si mohla myslet, že mě sem pozvala ze své vlastní vůle? Dostala za potíže se mnou slušně zaplaceno!

Uchechtnu se své vlastní blbosti.

"Mluvila jsem s mámou," pohlédnu doktorce Kate do očí. "Kolik jsi za ty problémy, které ti způsobuju, dostala zaplaceno?"

Doktorka Kate se zatváří překvapeně. Snad si nemyslela, že se to nedozvím.

"Emily, tak to není," mluví klidně a to mě snad ještě více vytáčí.

"Já si myslela, žes mě sem pozvala, protože…" hlas se mi zlomí v půlce věty. "Já nevím, protože ti na mně aspoň trochu záleží? Myslela jsem, že jsme kamarádky," cítím v očích slzy a ze všech sil se je snažím zadržet.

"Nechci být tvá kamarádka," klid s jakým tyto slova pronese, způsobí, že mě jejich obsah bolí nesčetněkrát více.

Téměř zalapám po dechu. Ztratila jsem řeč. Nevím co říct, ani jak to říct. Aniž bych věděla, kam vlastně jedu, otočím vozík a vydám se ke dveřím.

"Emily počkej!" doktorka Kate mě předběhne a postaví se mi do cesty.

"Pust mě! Neboj se, své peníze dostaneš i tak!" když jsem naštvaná, jsem mistr jízlivosti.

Pokusím se opět rozjet, ale doktorka Kate se předkloní, položí ruce na opěrky vozíku a nedovolí mi se pohnout ani o centimetr.

Bráním se tomu zuby nehty, ale její blízkost mi opět v žaludku vyplaší stádo motýlů.

"Emily, poslouchej mě…"

"Nechci nic slyšet!" skočím jí naštvaně do řeči. "Vážně nechápu…" nestihnu již pokračovat, protože doktorka Kate mě dlaněmi chytne za obě tváře a ve vteřině překoná vzdálenost, která mezi námi je.

Cítím její hebké rty na těch mých a na okamžik zapomínám dýchat. Srdce mi bije jako na poplach a pohyb cítím nejen v žaludku, ale také ve slabinách.

Jsem celá zkoprnělá a nedokážu se vůbec pohnout.

Doktorka Kate se po několika vteřinách odtrhne, ruce dá zpět na opěradla vozíku a jen z několika centimetrů se mi dívá zpříma do očí.

"Ty peníze jsem odmítla," zašeptá a já cítím na tváři její teplý dech. "Jsi tady, protože tě tady chci mít," mluví tiše a nepřerušuje náš oční kontakt.

Polknu. Vůbec nevím, co mám říct.

"Rodiče o tobě slyšeli, protože o tobě několik posledních měsíců skoro pořád mluvím. A ne, nechci být tvá kamarádka," na okamžik se odmlčí a krátce pohlédne na mé rty. "Chci být něco mnohem víc."

Poslední větu pronese téměř neslyšně a její tmavé oči jsou o něco tmavší než obvykle.

Je tak nádherná.

Pomalu se ke mně přiblíží a znovu mě políbí. Přiloží pravou ruku na mou tvář a poté jí pomalu přemístí na můj zátylek.

Cítím, jak pootevírá ústa.

Srdce mi chce vyskočit z hrudi a já neomylně poznám, že jsem vzrušená.

Cítím na horním rtu její vlhký a teplý jazyk. Rozevírám rty a pouštím jí dovnitř. Přitahuje si mě rukou blíže a mě se v okamžiku, kdy se naše jazyky střetnou, zatočí hlava.

Aniž bych se ovládala, tiše ji vzdychnu do úst. Kate si mě hned na to přitáhne ještě blíže druhou rukou, kterou mě právě chytla za tričko.

Přemístím ruce z madel u kol vozíku na její zátylek.

Náš polibek nabírá na intenzitě. Naše jazyky se vzájemně proplétají a naprosto perfektně se doplňují. Její rty jsou přesně tak hebké, jak si je pamatuju.

Líbá naprosto neuvěřitelně.

Když mám po chvíli pocit, že se z toho jak jsem vzrušená, asi zblázním, Kate polibek pomalu ukončí. Opře se čelem o to mé a zavře oči. Následuju jejího příkladu a snažím se uklidnit veškeré své vnitřnosti a svůj dech, který je minimálně řečeno zrychlený.

Cítím, jak moc se mi třesou ruce, které mám nyní složeny v klíně. Srdce mi buší až ve spáncích a motýlci mi hrají v žaludku na honěnou.

Sama nevěřím tomu, co se právě stalo.

Opravdu mě právě doktorka Kate políbila?

Dvakrát?


47

Ležím na posteli a koukám do stropu. V pokoji je naprostá tma, protože za okny nejsou žádná pouliční světla. Oči mám do široka otevřené, ale nedokážu od sebe rozeznat téměř nic.

Kate šla spát do obýváku na gauč a mě je až líto, že tady teď neleží vedle mě.

Po našem polibku jsme si dlouho povídaly a jak dříve slíbila, vše mi vysvětlila.

Možná proto tady už tak přes hodinu ležím a marně se snažím usnout.

Přiznala mi, že jí nejsem lhostejná v podstatě od chvíle, co jsem se probudila. Opět se mi omluvila za polibek na svatbě a za to, jak se poté zachovala.

Po mé otázce s kým se to líbala ve výtahu, na mě chvíli hleděla s vyvalenýma očima. Liz neměla vlčí mlhu, jak jsem stále někde hluboko uvnitř doufala. Šlo o Suzanne, její bývalou přítelkyni, která byla po rozchodu značně neodbytná a chodila jí pravidelně do nemocnice otravovat. Tenkrát jí šla Kate vyprovodit ven, když se na ní ve výtahu vrhla a Liz šla pravděpodobně kolem zrovna ve chvíli, než se od ní stihla Kate odtrhnout. S ďolíčkem na tváři Kate konstatovala, že to vysvětluje, proč se na ní Liz koukala pokaždé tak vražedně, když jí v nemocnici potkala.

Nad tímhle jsem se musela také pousmát.

Kate se přiznala, že se svými pocity od první chvíle bojovala a že se jim urputně snažila nepodlehnout. Na mou otázku proč, mi neodpověděla. Nejsem si jistá, jestli nechtěla, nebo spíše nevěděla jak to vlastně vysvětlit.

A jak to teda bylo s tím mým pozváním na svátky?

Prostě a jednoduše využila možnosti, kterou jí má matka předložila na stříbrném podnose. Možnosti strávit se mnou nějaký čas a dle jejích slov mít i nějakou výmluvu v případě, že bych její pozvání odmítla. Peníze, které jí za to Alice nabízela, ale odmítla.

Když jsem se nad tím zamyslela, došlo mi, že jsem mámu vlastně ani nenechala domluvit. Vyložila jsem si to špatně, protože jsem impulzivní a vztahovačná. Kate jsem se několikrát omluvila za to, že jsem na ní tak vyjela.

Nechápu, jak na mě mohla nepoznat, že jsem do ní blázen.

Něco málo po půlnoci jsme se shodly na tom, že je čas jít do hajan. Když se mi konečně podařilo Kate přesvědčit, že se zvládnu převléct a uložit sama, sebrala si druhou peřinu a polštář, políbila mě lehce na rty, popřála mi dobrou noc a se slovy, že bude spát na gauči, opustila pokoj.

Než jsem stihla cokoliv říct, byla pryč.

Nejsem si jistá, jak dalece oceňuju její zdrženlivost, ale vzhledem ke svým momentálním pohybovým schopnostem jsem asi ráda, že spí v jiné místnosti.

Jestli s ní někdy strávím noc, chci, aby to bylo dokonalé. Chci si to naplno užít a hlavně při tom chci cítit každý milimetr svého těla.

A k tomu bohužel povede ještě dlouhá cesta.

* * *

Ráno jsem se vzbudila pár minut po půl osmé. Nevím, jestli jsem nemohla po včerejších událostech dospat, nebo jsem tak navyklá z nemocnice, ale takhle brzy vstávat, když nemusím, je pro mě opravdu velmi netypické.

V koupelně jsem zhodnotila, že mi bude muset někdo pomoct do vany a z ní. Při představě, že mi určitě pomůže Kate, mě zalila vlna studu. Nahou mě viděla, minimálně po incidentu se Seanem, ale to nemění nic na tom, že se před ní prostě stydím. Já se snad nepůjdu celé svátky mýt.

Betty do mě na snídani nacpala dva domácí koláče, nacpala proto, že jen málokdy snídám. Obě teď sedíme na venkovní zastřešené verandě hned vedle vchodu do domu. Betty se pohupuje na vypolstrované houpací lavici a já sedím ve svém vozíku naproti. Obě jsme zabalené ve velkých teplých dekách a usrkáváme horké kafe.

Betty se mě právě trochu vyptává na mou rodinu a já trochu přikrášluju skutečnost tak, aby můj vztah s matkou vypadal bližší, než ve skutečnosti je. Ani nevím, proč mám tu potřebu, ale asi nechci, aby mě Betty litovala, nebo tak něco.

"Jak často za vámi Kate jezdí?" podaří se mi po chvíli změnit téma konverzace.

"Dříve jezdila tak jednou za měsíc, ale posledních několik měsíců jezdí skoro každý víkend," promlouvá zamyšleně Betty.

"Musíte na ní být hrdá," pronesu spíše sama pro sebe. "Je z ní doktorka…," upřesním, co konkrétně mám na mysli, když na sobě cítím její pohled.

Betty se usměje. "To jsem. Katee je hrozně hodný a starostlivý člověk. Pro ostatní by se někdy až rozdala, což mi někdy dělá starosti."

Usrknu trochu horké kávy a přemýšlím, jestli narážela na něco konkrétního.

"Helemese, kdo je zpátky," tvář se Betty rozjasní, když se zahledí někam za mě.

Než stihnu kafe odložit zpět na stůl, stojí u nás na verandě Tony i Kate a kolem rozjařeně pobíhá Rony, kterého vzali s sebou.

Tony se nakloní a políbí svou ženu na tvář. Působí zamilovaně, jako by spolu byli teprve pár měsíců a ne celý život.

Někde hluboko jim tento vzájemný vztah závidím. Mají spolu něco, po čem touží snad každý člověk.

Kate, která stojí vedle mě, mi položí ruku na rameno a pohlédne na mě. "Ahoj. Jak ses vyspala?" na tváři se jí při tom objeví tak nádherný ďolíček, až z něj cítím pohyb ve slabinách.

Má červené tváře a nos od mrazu a hluboko do čela má naraženou šedou pletenou čepici, ve které vypadá hrozně roztomile.

"Dobře," vysoukám ze sebe po chvíli a dokonce se mi podaří jí úsměv oplatit. Fakt, že jsem kvůli včerejším událostem skoro oka nezamhouřila, raději vynechávám.

"Tak kdepak ho máte?" Betty tázavě pohlédne na svou dceru.

"Nechali jsme jej u kůlny. Musíme ho ještě trochu zkrátit," Kate při těchto slovech ukáže někam za sebe.

"Uvařím vám čaj na zahřátí," Betty se vysouká z tlusté deky a vydá se do útrob domu.

"Skočím pro to nářadí," usměje se Tony a mě se zdá, že při odchodu mrkne na Kate. "Rony, pojď chlapče!" přivolá k sobě německého ovčáka, který chvílí přemýšlí nad tím, jestli ponechat Kate o samotě jen v mé společnosti, nebo ne. Kate na něj drobně kývne a teprve poté se Rony rozeběhne za Tonym.

Uvažuju, proč se všichni tak rychle vypařili, a cítím, že začínám být pouze ve společnosti Kate nervózní.

Kate si vedle mě přidřepne a položí svou dlaň na mou ruku, ve které držím hrneček s kafem. Cítím, že se mi z našeho kontaktu jemně třesou ruce.

Pohlédnu na ní.

Na tváři má drobný ďolíček a její tmavé oči se vpíjejí do těch mých.

Nevím, jak to dělá, ale jen z toho jak se na mě dívá, spustí mé klasické fyzické příznaky, které jsou snad dvakrát silnější, než obvykle.

Mlčky přiloží druhou ruku na mou levou tvář a jemně po ní přejede palcem.

Mimoděk zavřu oči a užívám si, že se mě dotýká.

"Jsi nádherná," přeruší ticho její tlumený hlas.

Otevřu oči a marně se snažím potlačit ruměnce ve tvářích.

To říká ta pravá.

"Katee!" ozve se odněkud ze zahrady Tony. Asi se rozhodl, že nám už dal dostatek času.

Kate se usměje, sundá dlaň z mé tváře a vstane. "Už jdu!" zakřičí směrem, odkud přicházelo Tonyho volání.

Vzhlížím na ni a přemýšlím, jak je možné, že někdo jako ona, stojí o někoho, jako jsem já.

Kate na mě opět pohlédne, sehne se a prsty mi nadzvedne bradu blíže k sobě.

Když na svých rtech ucítím ty její, opět se mi zatočí hlava. Lehce mě několikrát políbí pouze pomocí rtů, a když polibek ukončí, předvede ukázkový ďolíček.

"Běž za mámou do tepla, hned přijdeme," než se naděju, jsem na verandě sama.

Obdivuju její schopnost ukončit náš polibek.

Kdybych ho měla ukončit já, určitě bych to nezvládla. Jakmile bych jí začala líbat, nechtěla bych už skončit.

Nikdy.

* * *

Sedím ve vozíku, který jsem zaparkovala u okna v obýváku a sleduju dění venku.

Betty právě došla s hrníčky s teplým čajem k Tonymu a Kate, zatímco Rony poslušně sedí opodál a sleduje dění před sebou.

Tony přidržuje strom na velkém pařezu, zatímco Kate sekerou odsekává větvě v jeho spodní části. Očividně nedrží sekeru poprvé v ruce a já musím přiznat, že mě tenhle pohled svým způsobem fascinuje.

Je něco co tahle nádherná ženská neumí?

Skrze zavřené okno neslyším, co Betty říká, ale Tony i Kate se smějí a mě z těch ďolíčků na její tváři opět přepadne stádo motýlů.

Přijde mi až nemožné, aby byl někdo tak nádherný.

Mimoděk si vzpomenu na náš včerejší polibek a opět ucítím pohyb ve slabinách.

Když Kate skončí, oba si s Tonym vezmou od Betty hrnečky, ze kterých se vehementně kouří a opatrně usrknou.

Až nyní za světla odsud jde vidět část zahrady. V jejím rohu stojí dřevěná kůlna a pod nánosem sněhu nejde poznat, zda tady Betty někde něco v létě pěstuje. Dům je z téhle strany obklopen hustým jehličnatým lesem. Ani jsem netušila, že je takový kousek za městem nějaký les.

"Dáš si ještě něco k pití Emily?" ozve se najednou za mnou.

Ani jsem si nevšimla, že Betty již ze zahrady odešla. Otočím se na vozíku a sleduju, jak Betty odnáší nějaké špinavé nádobí do dřezu.

"Ne, děkuju," usměju se.

Betty mlčky umyje těch několik kusů nádobí a poté se rozhlédne po kuchyni. "No, je na čase začít s vařením."

No jo, pořád mi nějak nedochází, že je dnes štědrý den.

"Můžu vám nějak pomoct?" popojedu blíže ke kuchyňské lince.

Betty na okamžik zamyšleně hledí do otevřené ledničky. "Asi ne Emily," zavře ledničku a pohlédne na mě. "Ale až přinesou ten stromek, můžeš pomoct zdobit."

Usměju se. Je hezké, jak se mě snaží zapojit.

Zahledím se na rodinné fotografie pověšené na zdi vedle okna. Je zde celá rodina Bensonových, včetně Franka. Tehdy byly jejich vzájemné vztahy pravděpodobně ještě v pořádku. Uvažuju, co musel Frank provést, že se jeho jméno stalo v této rodině takovým tabu.

Otočím se za zvukem otevírajících se dveří a sleduju, jak Kate s Tonym do místnosti přinášejí stromeček, který postaví na volné místo u zdi mezi klavírem a chodbou do dalších pokojů.

"Je nádherný," vydechnu obdivně, když oba trochu poodstoupí, aby se na něj podívali.

Máma vždycky na vánoce vytáhla ze sklepa starý umělý stromek, ze kterého se celoročně ani nesundávaly ozdoby, takže jsem v podstatě poprvé zdobila stromeček, až když jsem bydlela sama.

Tato velká živá borovice by vedle mámina stromku působila jako diamant vedle kamene.

"Není nakřivo?" Tony natočí hlavu a zkoumavě si stromek prohlíží.

"Trochu," Kate po chvíli přitaká a přistoupí ke stromku. "Nakloním jej a ty uprav stojan."

S úsměvem na tváři sleduju tento výjev a uvědomuju si, jak moc mi v životě chyběl otec.

"Zlatíčko, ozdoby jsou támhle," objeví se najednou vedle mě Betty a prstem ukáže ke skříni vedle televize.

"Děkuju," usměju se a jako malá se nadšeně přihrnu k místu určení.

Než Kate s otcem dokončí vyrovnávání stromku, jsou všude na stole, gauči a křesle rozložené otevřené krabice s nejrůznějšími ozdobami.

Když to Kate spatří, pohlédne na mě a obdaří mě pobaveným ďolíčkem.

Opravdu vypadám tak nadšeně?

Když na mě téměř totožně pohlédne také Tony, je mi jasné, že ano.

Nevinně pokrčím rameny a cítím ruměnce ve tvářích.

Poté, co společně stromeček ozdobíme, se všichni chvíli hrdě kocháme svým výtvorem.

Stromeček je to opravdu nádherný. Jsem si jistá, že tak hezký jsem v životě neviděla.

"Moc pěkné," obdržíme pochvalu z kuchyně a místo odpovědi se Betty dostanou pouze tři široké úsměvy.

Tony vezme do náruče dvě krabice s ozdobami, které nám zůstaly, a tázavě pohlédne na Kate.

"Jasně, jdeme," odpoví na jeho nepoloženou otázku a sebere z gauče jednu zbylou sadu vánočních světýlek.

Zdvihnu tázavě obočí, protože mi absolutně nedochází, o co jde.

Kate se usměje a těsně předtím, než se vydá směrem ven za svým otcem, tiše špitne jedno jediné slovo, které mi vykouzlí na rtech úsměv od ucha k uchu.

Bob.

* * *

Sedím opět na verandě, po uši přikrytá tmavě hnědou vypelichanou a neuvěřitelně teplou dekou, kterou mi před chvíli přinesla Betty. Společně s obrovským hrníčkem plným teplého čaje, který podezřívám z toho, že je přikrášlen něčím trochu tvrdším.

Ale rozhodně si nestěžuju.

Je mi příjemně teplo a mám více než uspokojivý výhled.

Kate s otcem již pomalu dokončuje zdobení Boba.

Opět si nevzala čepici ani rukavice a bundu má pouze ledabyle zapnutou sotva do půlky hrudi. Obdivuju ji, protože já bych pravděpodobně už dávno umrzla.

Ruce, tváře a uši má z mrazu červené jako rajče a já se opět přistihnu, jak visím očima na jejích úzkých rtech, které v pravidelných intervalech opouští obláček teplého vzduchu.

To snad ani není možné, jak je tahle ženská nádherná.

A už vůbec není možné, aby někdo jako ona, mohl stát o někoho, jako jsem já.

Pořád tomu nemůžu uvěřit.

Ze zamyšlení mě vytrhne až něčí smích.

Ani jsem si nevšimla, že Kate a Tony už skončili a Kate se objevila u mě na verandě.

"Vypadáš hrozně kouzelně," vysouká ze sebe Kate před dalším záchvatem smíchu.

V břiše se mi okamžitě splaší stádo motýlků.

Směje se tak nádherně.

A když si uvědomím, jak asi vypadám, zabalená až po uši ve velké chlupaté dece, čepici naraženou hluboko do čela, ani se nedivím jejímu pobavení.

"Je tady zima," pronesu téměř omluvně.

Ďolíček.

Další motýlci.

Než se naděju, přistane mi na čele něžný polibek.

Více motýlků.

"Skočím se osprchovat a pak pomůžu s očistou tobě, ano?" při těchto slovech si sedne na okraj stolu, u kterého sedím a mě až po chvíli dojde, co právě řekla.

Budu minimálně potřebovat pomoci do vany a pak z ní.

Uvidí mě nahou.

Bude se mě dotýkat, když budu nahá.

Při této představě si jsem téměř jistá, že si všichni motýlci do mého žaludku přitáhli veškeré své příbuzenstvo a dokonce i kamarády.


48

V obýváku již začíná vonět štědrovečerní večeře.

Betty pobíhá po kuchyni a stále odmítá jakoukoliv pomoc. Kate mi dříve vysvětlila, že si se štědrovečerní večeří nenechala pomoct nikdy, takže problém prý rozhodně není na mé straně.

Očima právě zkoumám klavír u zdi a přemýšlím, jak často na něm hraje, když se vedle něj otevřou dveře a do místnosti vejde Kate.

Okamžitě se dostaví mé klasické příznaky.

Je boso, má na sobě černé kalhoty, které perfektně obepínají její štíhlé boky a bílé tílko, které odhaluje celé její paže a ramena.

Proboha! Celé paže a ramena!

Ramena, na které jí splývají její mokré havraní vlasy.

Mokré vlasy.

Těžce polknu.

Jsem si jistá, že jsem jen malinký kousek od toho, aby to se mnou švíklo.

Snažím se nevypadat jako pes, který slintá nad jídlem, ale nejsem si jistá, že se mi to daří.

Je tak neuvěřitelně nádherná, že mě z toho až sevře u srdce.

Ďolíček.

Pohyb ve slabinách.

"Skočím ti pro čistý ručník," usměje se a zmizí v chodbě na druhé straně místnosti.

Fakt, že působí tak nenuceně mě ještě více znervózňuje.

Vím, že asi přeháním, že o nic nejde. Navíc Kate je doktorka, takže to bere asi úplně jinak než já. Přesto ale začínám být pěkně nervózní.

Vydám se do pokoje pro čisté věci na převlečení. Jsem docela ráda, že jsem během rehabilitace z vlastní vůle i pravidelně posilovala. Alespoň Kate neuteče s křikem, až mě uvidí.

Řeším krávoviny.

A chovám se jako puberťačka.

Nemůžu si ale pomoct.

"Můžeme?" vyruší mě najednou z myšlenek Kate, která stojí ve dveřích do pokoje, o které se opírá.

Mlčky přikývnu, položím si oblečení do klína a vydám se za ní.

Koupelna je překvapivě docela prostorná a do rohové vany by se vešli snad tři lidi.

Zaparkuju se vedle pračky, na kterou odložím své čisté oblečení a pohlédnu na Kate.

"Nemusíš se stydět," zazubí se a sehne se ke mně, aby mi vtiskla letmý polibek na nos.

Jestli jsem se dříve styděla jen trochu, tak teď se stydím dvakrát tolik.

Cítím, že jsem rudá až po kořínky vlasů.

Kate se usměje a umístí do vany malou plastovou stoličku.

Pousměju se. Kate si je očividně vědoma toho, jak moc mi taková jednoduchá věc sprchování usnadní.

"Děkuju," vydechnu tiše a začnu se pomalu svlékat.

"Není zač," odtuší Kate, zatímco mi přemisťuje mýdlo, šampón a ručník tak, abych na ně z vany dosáhla.

Sundám si tričko a než se naděju, Kate klečí u mých nohou a sundává mi ponožky.

Její dlaně jsou jemné a teplé a já se opět přistihnu, jak zírám na její odhalené paže.

Opravdu bych si s touhle úchylkou měla zajít k nějakému specialistovi.

Když se nadzvednu a pomůže mi vysoukat se z kalhot, opět cítím nával horka ve tvářích.

Kate vykouzlí ten nejroztomilejší ďolíček, vstane, opře se o opěrky mého vozíku a přiblíží své rty k mému levému uchu.

"Nebudu se dívat," zašeptá jen několik milimetrů od něj.

Tělem mi okamžitě projede vlna tepla a já opět cítím pohyb ve slabinách. Srdce mi buší jako o závod.

Nejsem si jistá, jestli to pronesla opravdu tak smyslně, nebo mi přijde sexy už úplně všechno, co udělá, či řekne.

Ale dost možná obojí.

Mlčím, nejsem schopná ze sebe nic vysoukat a tak se jen nervózně pousměju.

A Kate dodrží svůj slib do posledního písmenka.

Její tmavé oči se vpijí do těch mých a neopustí je, ani když jsem úplně nahá.

Mám pocit, že z jejího uhrančivého pohledu jsem ještě nervóznější, než kdyby si mě celou prohlížela.

Než se jí stihnu zeptat, jak mi pomůže s přesunem, drží mě v náručí.

Instinktivně jí chytnu kolem krku. Její dlaně na mé holé kůži přímo pálí, svaly na její paži se napínají pod váhou mého těla.

Cítím, jak mi srdce buší ve spáncích.

Pohlédnu do těch nejnádhernějších tmavých očí a žaludek mi udělá v břiše kotrmelec.

Opatrně mě posadí na stoličku ve vaně a já ji neochotně pustím.

"Zakřič, až budeš potřebovat vysvobodit, ano?" laškovně se ušklíbne.

"Jsi můj statečný rytíř na bílém koni?" oplatím ji její laškovnost.

"Rozhodně," zašeptá a v očích se jí zablýská.

Dříve, než si to sama uvědomím, ji držím za tílko a přitahuju si ji k sobě.

Sama nevím, kde se to ve mně bere, ale v okamžiku, kdy se její rty dotknou těch mých, je mi to úplně jedno.

Její rty jsou tak neuvěřitelně hebké a tělem mi okamžitě projede vlna chtíče. Už dlouho jsem nic takového necítila.

Přesto se naše rty dotýkají a jazyky proplétají neuvěřitelně jemně a něžně.

Jako bychom opatrně a bázlivě prozkoumávaly něco zcela nového a nepoznaného.

Což je v mém případě vlastně pravda.

Když si po chvíli uvědomím reakce mého těla a spojím si je s faktem, že jsem zcela nahá, rychle polibek ukončím.

Myslím, že se bojím toho, kam až by to mohlo zajít, i když jedna má část netouží po ničem jiném. Vím ale jistě, že by pro mě byl můj současný zdravotní stav nepřekonatelným problémem.

Nutno podotknout, že spíše psychickým, než fyzickým.

"Pak zavolej, budu poblíž," usměje se a za chvíli jsem v místnosti sama.

Zhluboka se nadechnu a záhy hlasitě vydechnu. Srdce mi stále buší jako o závod a mé slabiny dávají jasně najevo svou přítomnost.

Natáhnu se pro sprchu a natočím baterii lehce do modré barvy.

Rozhodně teď potřebuju zchladit.

* * *

Opět mám srdce až v krku.

Kate se právě objevila u jídelního stolu, na kterém je již vše připraveno k večeři.

Byla se převléci do svátečního oblečení a já na ni opět nepokrytě zírám.

Je tak nádherná.

Bílá košile, připomínající lehce halenku dokonale obepíná její ramena, prsa a štíhlý pas. Začínám si myslet, že by jí slušel i pytel od brambor.

V mých očích určitě.

Věnuje mi ďolíček a posadí se vedle mě. "Copak?" můj pohled asi nejde ignorovat.

"Nic," téměř zašeptám a opět cítím ruměnce ve tvářích.

Kate se ke mně nakloní a upře na mě tázavý pohled. Kdo by těm kukadlům odolal?

"Jen…," odmlčím se na vteřinu. "Moc ti to sluší," polknu.

Ďolíček.

"Děkuju. Taky nejsi k zahození," ušklíbne se a vtiskne mi polibek na tvář.

Zcela automaticky se podívám do kuchyně, jestli nás náhodou Betty s Tonym neviděli.

"Neboj se, coming out už mám nějakou dobu za sebou," zazubí se Kate a šťouchne do mě rozverně loktem.

"Promiň," omluvně na ni pohlédnu. "Je to… je to pro mě…," odmlčím se a hledám správný výraz.

Kate chytne do dlaní mou ruku a přejede po jejím hřbetu palcem.

"Nové?"

Přikývnu.

"Tak v tom případě doufám, že ti nové nevadí," usměje se a vtiskne mi polibek na hřbet ruky. "Protože se mnou toho zažiješ spoustu nového," její uhrančivé oči se zahledí do těch mých.

Nevím, jestli to myslela i tak, jak jsem to právě pochopila, ale uzda mé představivosti je, minimálně řečeno, popuštěna.

Usměju se a snad i úspěšně zaženu ruměnce, které se mi zase hrnou do tváří.

"Můžeme?" ozve se Betty z kuchyně.

"Určitě," usměje se Kate, ještě jednou mě pohladí po ruce a pustí ji.

Tony se posadí ke stolu a Betty začne nosit jídlo.

Rozhlédnu se po všech přítomných a uvědomím si, jak moc jim jejich vzájemné vztahy a vůbec celou rodinu závidím.

A jsem si jistá, že tohle jsou a budou ty nejúžasnější vánoce, jaké jsem kdy zažila.

* * *

Sedíme v obýváku a právě skončilo rozbalování dárků.

Pod stromečkem se jich sešlo docela požehnaně, všechny byly úhledně zabalené v nejrůznějších vánočních balících papírech.

Musím se ušklíbnout při porovnání s dárky, které mi vždycky dávala máma. Vrchol její snahy byla papírová dárková taška s motivem velikonoc, či narozenin.

Netuším, jak moc dopředu Betty a Tony věděli, že přijedu, ale měli pro mě dárek. Trilogii knížek, které se mi prý budou určitě moc líbit. Nějaké Hunger Games.

Jsem si jistá, že to koupila a vymyslela Kate, ale tváří se tak překvapeně a potěšeně, že jí to nechci kazit.

Je roztomilá.

Já se bohužel zmohla jen na omluvu, že jsem opravdu nestihla nic pořídit. Prohlášení Tonyho, že jim jako dáreček stačím já, mě rozesmálo. Hrozně mě ale mrzí, že nemám nic ani pro Kate. Momentálně jsem ve stavu, kdy bych ji snesla modré z nebe a tak mě opravdu štve, že pro ni nemám vůbec nic. I když si myslím, že i ona je schopná pronést podobnou hlášku jako její otec.

"Dáš si s námi víno?" Tony vstane ze svého křesla a pohlédne na mě.

Pohlédnu na Kate a čekám na svolení.

Ta se jen zazubí a přikývne.

"Ráda," usměju se.

Rony zdvihne hlavu a bedlivě sleduje, kam Tony odchází. Celý den je s námi a já o něm téměř ani nevím. Tak poslušného a hodného psa jsem snad v životě neviděla.

"Katee?" pronese Betty významně a zdvihne obočí.

Kate se napije ze své sklenice, které právě Tony mezi nás rozdal a usměje se. "Jasně, na co máš náladu?"

Betty se na okamžik zamyšleně odmlčí. "Tu mou oblíbenou. Pořád si nepamatuju, jak se jmenuje."

Ďolíček. "Metamorphosis od Phillipa Glasse mami," Kate vstane a přejde ke klavíru.

Srdce mi poskočí radostí, když mi dojde, že se chystá něco zahrát. Naštěstí mám na klavír dobrý výhled, tak se nemusím ‚nenápadně‘ přesouvat.

Vezmu si do ruky svou sklenici vína a upřu pohled na Kate, která právě usedla k otevřenému klavíru.

Opět chvíli přejíždí prsty po klaviatuře a soustředěně se mračí.

A mě opět začíná rychleji bušit srdce.

Její štíhlé prsty pomalu rozezvučí jednotlivé tóny klavíru, který je i dle mého zcela nehudebního sluchu perfektně naladěný.

Asi na něj hraje pravidelně.

Skladbu jsem nikdy dříve neslyšela, ale je nádherná.

Když na okamžik odtrhnu oči od jejích dokonalých rukou, všimnu si, že Betty i Tony mlčky sedí a vysloveně si užívají líbivé tóny, které zaplňují celý pokoj.

I Rony je očividně zvyklý na pravidelné koncerty, protože leží na místě, má zdvihnutou hlavu a uši neustále natáčí směrem ke klavíru.

Kate se stále soustředěně mračí a jemně pohupuje horní polovinou těla do rytmu hudby. Působí neuvěřitelně uvolněně a i já mám najednou pocit neuvěřitelného klidu a pohody. Jakoby všechny mé starosti zmizely někde v dáli.

Z nějakého důvodu mám pocit, že se jedná o velmi intimní rodinnou chvíli a jsem neuvěřitelně šťastná, že mi bylo dovoleno se jí účastnit.

Když Kate dohraje, v pokoji je nějakou chvíli naprosté ticho. Betty a Tony se usmívají a já očima visím na té nejnádhernější bytosti, která kdy žila. Uvědomuju si, jak je nádherná a v mých očích naprosto dokonalá.

Uvědomuju si, jak moc jsem do ní zamilovaná.

"Nádhera, děkuju," přeruší ticho Betty a pošle úsměv ke své dceři.

"Tati?" Kate nakloní hlavu a pohlédne na svého otce s ďolíčkem na tváři.

"Dnes nemám žádné speciální přání," Tony se spokojeně zaboří se sklenicí v ruce hluboko do svého křesla.

Kate pohlédne na mě, na okamžik se zamyslí a poté se otočí zpět ke klavíru. Napjatě očekávám, co bude hrát dále.

Tentokrát skladbu bezpečně poznám již během prvních několika tónů. The heart asks pleasure first od Michaela Nymana. Jedna z mých nejoblíbenějších filmových hudebních skladeb.

Uvažuju, jestli o tom Kate ví, nebo jestli jen máme obě rády tutéž skladbu. V tuto chvíli je to ale nepodstatné. Její štíhlé prsty ladně tančí po klaviatuře a velmi rychle mění svou polohu. Tato skladba je dost obtížná, ale Kate vypadá, že by byla schopná zahrát ji i poslepu.

Pozorně sleduju každý její pohyb, její výraz v obličeji a její nádherné ruce.

Jsem si jistá, že jsem nikdy neviděla nic tak nádherného.


49

Sedím na posteli převlečená v teplákových kalhotách a vytahaném tričku. Mém nejoblíbenějším spacím úboru na světě.

Cítím teplo, které ve mně rozhýbalo to spíše větší, než malé množství červeného vína, které jsme dnes večer vypili.

Poté co Kate dohrála, jsme seděli v obýváku u vína a klábosili dlouho do noci.

Betty a Tony jsou úžasní a opravdu jsem si je zamilovala. Rony strávil většinu večera s hlavou v mém klíně a mě až bolí ruka z toho několika hodinového hlazení. Jej jsem si zamilovala snad ještě více.

Netřeba samozřejmě zmiňovat, který člen této rodiny je u mě na prvním místě.

Když jsme posezení rozpustili, šla jsem se převléct do spacího, zatímco Kate pomáhala matce poklidit v kuchyni.

Sice to neřekla nahlas, ale jsem si jistá, že se u mě zastaví ještě předtím, než půjde spát.

Nemyslím si, že mám důvod, ale stejně jsem mírně nervózní.

Z myšlenek mě vytrhne tiché zaklepání na dveře.

"Dále," mimoděk umístím dlaně na madla kol u vozíků. Jako bych se chystala někam utéct.

V mezeře dveří se objeví ďolíček.

Usměju se. Je hrozně roztomilá.

"Chceš pomoct?" vejde do pokoje a přivře dveře.

Chci říct, že ne, že to sama zvládnu, ale najednou se přistihnu, jak kývám hlavou.

Asi doufám, že mě zase vezme do náruče.

Kate jako by mi snad četla myšlenky a mě se nechce pouštět jí, když mě položí na měkkou postel. Přikryje mě, sedne si na okraj postele a já na své tváři cítím její teplou dlaň. Okamžitě se mi v žaludku rozletí stádo motýlů. Stačí mít s ní jakýkoliv kontakt a je to zase tady.

Přiložím ruku na tu její na mé tváři.

Ďolíček.

"Hezky se vyspi," nakloní se ke mně a jemně přitiskne své rty na ty mé.

Téměř se mi zatočí hlava z toho, jak jsou hebké a teplé. Když se odtáhne a vstane, chytnu ji za ruku. Nevím, kde se to ve mně bere, ale dříve, než si sama uvědomím, co to vlastně dělám, slyším svůj vlastní, téměř neslyšný, hlas.

"Zůstaň tady se mnou."

Její tvář se zformuluje do překvapeného výrazu.

"Já jen… nechci být sama," myslím, že se nás obě snažím ujistit, že nemám žádné postranní úmysly. Jak bych ve svém současném stavu taky mohla?

Ďolíček.

"Dobře, hned přijdu," zmizí ve dveřích a já si uvědomím, že mi z nějakého důvodu buší rychle srdce.

Nejsem si jistá, jestli to byl dobrý nápad, ale opravdu dnes večer netoužím po ničem jiném, než po její přítomnosti.

Když se za chvíli znovu objeví v pokoji a tiše za sebou zavře dveře, marně se snažím polknout velký knedlík, který se mi vytvořil v krku, když jsem ji uviděla.

Je převlečená v upnutém černém tílku bez rukávů a v krátkých tmavých šortkách s tmavě rudými vzory, které na první pohled nedávají žádný smysl.

Ach bože. Ty šortky jsou opravdu krátké.

Polknu, když na jejích štíhlých stehnech zahlédnu pohyb jemně rýsovaných svalů.

Tohle nebyl dobrý nápad.

Kate vklouzne pod peřinu vedle mě a zhasne stolní lampičku. Na okamžik, než si mé oči přivyknou tmě v pokoji, nevidím opravdu vůbec nic, ale je mi to úplně jedno.

Cítím totiž, jak si Kate leze ke mně pod peřinu, cítím, jak se ke mně tiskne, cítím její paži pod peřinou na svém břichu a cítím její hlavu na svém rameni. Automaticky ji obejmu a dlaní spočinu na jejích zádech. Cítím, jak jsou na mě přitisknutá její prsa, cítím na svých nepříliš citlivých bocích její klín.

Žaludek mi v břiše ihned udělá několik kotrmelců a já bezpečně poznám, že jsem vzrušená.

Tohle doprdele nebyl vůbec dobrý nápad.

Když si mé oči zvyknou na tmu v pokoji, pohlédnu na ní.

I v té tmě bezpečně rozeznám její nádherné oči, které na mě právě pohlédly. Když se ke mně natáhne a její rty se dotknou těch mých, opět mnou projede vlna vzrušení. Pootevřu rty, abych mezi ně pustila její horký jazyk, který na sebe nenechává dlouho čekat. Cítím, jak se přesouvá čelem ke mně a na břiše cítím její dlaň, která pevně svírá mé tričko. Rukou, kterou mám na jejím zátylku, si ji přitahuji blíže k sobě a polibek nabírá na intenzitě. Než se naděju, mám svou druhou ruku na jejích zádech a přitahuju si ji ještě blíže k sobě. Když mi mezi polibky několikrát vzdychne do úst, mám pocit, že se asi vzrušením brzy zblázním.

Toužím po ní. Tak neuvěřitelně moc.

Vím ale, že to takto nechci. Né teď, né za těchto podmínek.

Když se mi po hodné chvíli podaří náš vášnivý polibek přerušit, obě zhluboka nadechujeme vzduch, který se nám ještě před chvílí řádně nedostával.

"Já…," mám potřebu jí vysvětlit, co se mi právě honí hlavou.

"Já vím," zašeptá a lehce mě políbí čelo. "Máme všechen čas světa," dodá tiše, na okamžik se zahledí hluboko do mých očí a poté si lehne zpět na bok a pevně se ke mně přitiskne.

Všechen čas světa.

Nemyslím si, že bych byla kdy v životě šťastnější.

* * *

Měla jsem pravdu.

Nebyl to dobrý nápad.

Trvalo mi do ranních hodin, než jsem konečně usnula.

Každým centimetrem svého těla, které bylo schopno cítit, jsem vnímala její tělo přitisknuté k tomu mému. Hladila jsem ji po zádech a pravidelně přičichávala k jejím nádherně vonícím vlasům. A i když mé tělo nebylo schopno provést to, po čem jsem tak toužila, má fantazie jela celou noc na plné obrátky. Kate už velmi dlouho tiše a pravidelně oddychovala, když se mi teprve začaly zavírat oči.

A ráno jsem podle toho taky vypadala.

Kate mi sice tvrdila, že jsem roztomilá, ale já tomu příliš nevěřila.

Je už pozdní odpoledne, sedím sama na verandě, zabalená ve své oblíbené teplé dece, kterou mi před chvílí přinesla Betty, usrkávám horký čaj s rumem a očima bloudím po zasněžené krajině.

Rodiče Kate jsou v domě, zatímco ona pobíhá s Ronym někde po zahradě. Pozorovala jsem, jak Kate Ronyho nahání a ten kolem ní nadšeně poskakuje. Před chvílí zmizeli někde za domem a mé myšlenky se odebraly poněkud nepříjemným směrem.

Opravdu jsem se maximálně soustředila, a přesto jsem byla schopná pohnout prsty u nohou jen velmi málo. Zhoršilo se to? Poslední rehabilitaci jsem měla před pár dny a přijde mi nemožné, aby se má schopnost vesele vrtět prsty tak rychle vytrácela.

Co když to už lepší nebude?

Co když už navždycky zůstanu takhle?

Aniž bych to sama ovládala, z očí mi při té představě vyhrknou slzy.

"Co se děje?" ozve se najednou vedle mě, a kdybych toho byla schopná, pravděpodobně bych úlekem poskočila.

Pohlédnu na Kate a hřbetem ruky si setřu slzy z tváře.

"Emily," vydechne tiše, chytne mé dlaně do svých, přidřepne si ke mně a tázavě na mě pohlédne.

Je tak nádherná.

Když se mi ze sebe konečně podaří vysoukat co se děje, Kate si přímo úlevně vydechne a uklidní mě. Pauza v rehabilitaci může něco takového způsobit, ale rozhodně to prý neznamená, že je něco špatně s mou páteří. Když mi nabídne, že se mnou může provést pár cvičení, jsem za to moc vděčná. Udělala jsem na sobě za těch několik měsíců velký kus práce a nerada bych, aby to všechno přišlo v niveč.

Vděčná jsem samozřejmě bez ohledu na to, že se mě bude muset během cvičení dotýkat.

Tato představa mě totiž nechává naprosto chladnou.

* * *

Prý chladnou.

Jak já si umím lhát do kapsy.

Ležím na dece na zemi v našem pokoji, zatímco její dokonalé dlaně přejíždějí po mých stehnech. Kate sice není fyzioterapeutka, ale mám z ní pocit, jako by byla. Zná valnou většinu cviků, které provádím s Judy a přemýšlím, jestli je prostě zná, nebo jestli se schválně zajímala o to, jak taková fyzioterapie probíhá.

Když dlaněmi silněji zatlačí, dokonce její dotek i cítím. Dotek, který kromě promasírování mých svalů na nohou, způsobuje také pohyb v mých slabinách.

Sleduju svaly na jejích předloktích a pažích, které se napínají a povolují, zatímco cvičí s mými končetinami. Na hřbetech jejích rukou téměř okamžitě po začátku vyskočily jemné žíly, které snad ani nemají konce.

Uvažuju, jestli má na sobě to tílko z nějakého důvodu, nebo jestli si jej vzala jen tak. Jestli mě chce ale přivést k šílenství, tak se jí to docela daří.

Povídáme si o všem možném a Kate se ke mně v pravidelných intervalech naklání a uštědřuje mi sladké polibky na rty. Nemůžu se jich nabažit.

Nikdy v životě jsem nebyla šťastnější.

Nebavily jsme se o tom, ale tak nějak ji považuju za svou přítelkyni.

Přítelkyni. Zní to přímo úžasně a já pořád nemůžu pochopit, co na mě tahle naprosto dokonalá ženská vidí.

Pátrat po tom ale nehodlám. Důležité je, že to tak prostě je a já si budu maximálně užívat každou vteřinu, kterou s ní budu moci kdy strávit.

Navíc, už zítra se vracíme zpátky do města a já si nedokážu představit, jestli a popřípadě jak, se změní její chování ke mně. Tiše samozřejmě doufám, že nijak, i když mě těžko bude pořád olíbávat, když bude hrozit, že nás můžou kdykoliv vidět její kolegové, nebo nadřízení.

Trochu se tohohle návratu do reality bojím.

Ale na druhou stranu jsem odhodlána do léta rozhýbat dolní polovinu svého těla. Minimálně tak, abych byla schopná s pomocí chodit a minimálně tak, abych byla schopná strávit s Kate noc tak, jak po tom toužím.

A že po tom toužím hodně.


50

Sedím ve vozíku a sleduju, jak Kate s Tonym nosí věci do kufru auta.

Obě jsme dostaly od Betty pořádnou výslužku a tak toho domů vezeme ještě více, než jsme přivezly sem.

Právě jsem domluvila s mámou. Omluvila jsem se za to, jak jsem ukončila náš poslední rozhovor, ale měla jsem pocit, že si snad ani nepamatuje, že jsem jí to položila. Pozítří se vrací do města a tak mi hned vyhrožovala, že se zastaví u mě v nemocnici. I když je pravda, že se na ni docela těším, třebaže jsem si na ni celé svátky vůbec nevzpomněla.

A proč taky? Vše, co jsem potřebovala ke štěstí, jsem měla tady.

Při této myšlence pohlédnu na Kate, která právě zabouchla kufr auta a mě opět něco zašimrá v žaludku.

Rony jakoby vycítil, že se chystáme odjet, protože se o Kate otírá a dožaduje se pozornosti jako šílený.

"Rád jsem tě poznal," vyruší mě z myšlenek Tonyho ďolíček.

"Já vás taky," pevně stisknu jeho podávanou ruku a oplatím mu úsměv.

Když se Kate s oběma rodiči rozloučí, přidřepne si k Ronymu, aby ho pořádně poňuchmala.

Než se naděju, visí mi kolem krku Betty: "Opatruj se Emily." Její objetí mě zaskočí a tak se jen usměju: "A dávej mi na ní pozor, ano?"

V žaludku mě zašimrá nervozitou. "Dám," přikývnu s mírně křečovitým úsměvem. Stále si nemůžu zvyknout na to, že Tony i Betty ví, jak to s námi vlastně je.

A tiše doufám, že si někdy zvyknu.

Kate si sundá bundu, hodí ji na zadní sedadlo a rozverně se na mě zašklebí.

"No jo," zamumlám a začnu se soukat ze své vlastní bundy. Už jsem se poučila.

Kate se snaží neusmívat se, ale příliš se jí to nedaří.

Za chvíli již obě sedíme v autě a Kate couvá na příjezdovou cestu. Naposledy zamáváme Tonymu a Betty a za chvíli jsme již z jejich dohledu.

Pohlédnu na Kate a přemýšlím, do jaké míry ovlivňuje její oblékání má přítomnost. Už si ale pomalu začínám myslet, že jí prostě zatraceně sluší úplně všechno.

A že má ráda košile.

Tmavě modrá, kterou má právě na sobě, má vyhrnuté rukávy až k loktům a pod krkem má rozepnuté minimálně dva knoflíky. Skoro více, než jsem schopna unést.

A je to zase tady.

Ty její ruce.

Opět sedí pohodlně usazena a její pravá ruka spočívá na řadící páce. Než se naděju, dotýkám se špičkami svých prstů jejího předloktí a pomalu po něm přejíždím ke hřbetu její ruky.

O tom, že se jí budu takto dotýkat, jsem dlouho snila. Nevěřím tomu, že to právě dělám a že se na mě Kate kvůli tomu usmívá a v očích se jí lesknou rošťácké plamínky.

Srdce mi opět vzrušeně buší v hrudi. Jak málo mi k tomu stačí.

Když prsty dojedu až k těm jejím, zdvihne je a proplete s těmi mými. Oplatím jí úsměv a marně se snažím zatlačit pohyb ve slabinách.

Ano, opravdu mi stačí málo.

V rádiu, které máme od začátku puštěné, začne hrát má oblíbená písnička od Jasona Mraze - Wordplay a dříve než se naděju, obě s Kate do ní zpíváme jako o život.

Ani jedna z nás sice nezpívá nijak zvlášť dobře, ale je to jedna z těch nejúžasnějších chvílí, jaké jsem za posledních několik měsíců zažila.

Miluju tě.

Na okamžik se mi téměř zastaví srdce.

"Copak?" Kate mě obdaruje ďolíčkem.

"Nic," pokusím se o úsměv a cítím, jak se mi v hrudi znovu rozhýbe srdce.

Kate upře zrak zpět na ubíhající cestu před námi a mě dojde, že je to poprvé, co jsem jí to chtěla říct. Poprvé, co jsem měla tato slova téměř na jazyku. Něco mě ale donutilo je neříct nahlas.

Asi se bojím, že bych ji tím vyděsila.

Nebo se bojím, že bych tím vyděsila spíše sama sebe?

* * *

Dveře výtahu se s cinknutím otevřou a Kate vytlačí můj vozík na chodbu.

Mám pocit, jako by to byla věčnost, co jsem tady byla naposledy.

Chodby jsou prázdné, a když míjíme jídelnu, nikdo tam není. Pravděpodobně je většina mých přátel ještě stále doma. Vrátily jsme se tak brzy jen proto, že Kate má dneska službu.

Když mě v pokoji zaparkuje vedle mé postele, odloží na zem tašku s mými věcmi, kterou jsem měla na klíně.

"Zajedu ještě domů dát se trochu do kupy a hlavně odvézt ty zásoby od maminky," zazubí se a sehne se ke mně. "Jakmile to pak půjde, zastavím se tady, ano?"

Přikývnu a zahledím se do jejích hlubokých tmavých očí.

Motýlci.

Krátce mě políbí na rty a s úsměvem na tváři zmizí ve dveřích.

Zhluboka vydechnu a rozhlédnu se po pokoji. Vypadá cize a neútulně a mám pocit, jako bych zde opravdu roky nebyla.

Začnu se líně vybalovat a myšlenky mi pořád utíkají k několika posledním dnům, kdy jsem byla opravdu šťastná.

Kate mě dělá šťastnou a nemůžu se tomu divit, vzhledem k tomu jak je dokonalá.

Asi jsem zaujatá.

Ale jenom trošičku.

* * *

"Eeeemilyyyyyy!"

Úlekem málem nadskočím v posteli. Opravdu nesnáším takovýhle druh probuzení.

"Mami," vydechnu a odhrnu si z tváře vlasy, které mi tam při mém nadskočení napadaly.

V mžiku je u mé postele a pevně mě objímá: "Moc mě to mrzí."

Tázavě na ni pohlédnu, protože mi ihned nedojde, na co naráží. "Slibuju, že příští svátky už budou jen a jen naše."

Aha. Svátky. To, že je nakonec nemohla strávit se mnou, bylo to nejlepší, co se mi za posledních několik měsíců událo, ale říkat ji o tom nebudu.

"Mami, to je v pořádku, opravdu," chlácholím ji, ale po chvíli si vzpomenu, že jsem na ní vlastně nazlobená. "Můžeš mi vysvětlit, co tě to napadlo?" zamračím se.

Teď se tváří nechápavě zase ona.

"Nabízet doktorce Bensonové peníze, že si mě k sobě vezme na svátky?" Máma se nadechuje k obraně, ale já ji nepustím ke slovu: "Jako bych byla nějaký kus dobytku na prodej? Víš, co si myslím o tvém využívání svých kontaktů v můj nebo svůj prospěch. A rozhodně víš, co si myslím o nabízení peněz!" Sama se divím, kde se ve mně ta zloba bere. "Víš, do jaké pozice jsi doktorku postavila? A mě?" Přece jí nepřiznám, že to že mě hodila na svátky na krk doktorce Kate, bylo to nejlepší, co kdy vymyslela. Když tedy pominu ty peníze. To bylo opravdu šlápnutí vedle.

Máma mlčí a jen tiše přikyvuje. Podobnou debatu jsme vedly již nesčetněkrát, ale tato je od mé nehody tou první. Mám pocit, že je to poprvé, co mě máma poslouchá a bere si má slova opravdu k srdci. "Omlouvám se Em. Bylo mi to hrozně líto a nechtěla jsem tě nechat na svátky úplně samotnou…," smutně svěsí hlavu a já věřím, že jí to opravdu upřímně mrzí. "Omlouvám se," znovu tiše vydechne.

"Už je to v pořádku, jen to prosím už nikdy nedělej," upřu na ní káravý pohled a máma jen znovu tiše přikývne.

Rozhodnu se to už nechat být a vybídnu ji, aby mi povyprávěla o svých svátcích. Na oplátku ji poté já povyprávím o těch svých. Samozřejmě zapomenu vynechat některé nepodstatné detaily, jako okamžik, kdy mě Kate políbila. Když mě políbila podruhé. Jak byla celou dobu nádherná, jak jsem celou noc nespala, když se ke mně celým svým tělem tulila.

Přistihnu se, jak mi myšlenky utíkají úplně jinam, než původně měly a donutím se poslouchat vyprávění mámy, které jsem doposud nechtěně ignorovala.

Když se blíží ke konci návštěvní hodiny, máma si vezme věci a za neustálého stěžování si na práci, což dělala poslední dvě hodiny skoro v kuse, se se mnou rozloučí a vydá se ke dveřím.

V těch se doslova a do písmene srazí s Kate.

"Ach, promiňte," Kate se sehne pro kabelku, která při srážce vypadla matce z ruky.

"Dobrý den, doktorko Bensonová," na tváři mé matky se snad dokonce i mihl krátký úsměv.

"Dobrý den," zdá se mi to, nebo byl ďolíček Kate krapet nervózního rázu?

"Slyšela jsem, že jste si s Emily užily hezké svátky." Na okamžik se mi téměř zastaví srdce a já se modlím, aby Kate neřekla matce něco, co nechci.

Další nervózní ďolíček. "Ano, užily," je naštěstí to jediné co unikne z úst této nádherné tmavovlásky.

"Děkuju. Že jste si ji vzala k sobě," máma se na chvíli odmlčí a krátce pohlédne mým směrem. "A omlouvám se, že jsem Vám nabídla ty peníze."

Kate se na okamžik na tváři objeví překvapený výraz. "To je v pořádku."

Zdá se mi to, nebo se máma na okamžik začervenala? "Ahoj, zase brzy přijdu," pohlédne rychle na mě a poté se s tichým "Nashledanou," vytratí na chodbu.

Kate za ní chvíli mlčky hledí a pak se se zvednutým obočím podívá na mě.

"Ano, dala jsem ji krapet sodu," zazubím se, stále v šoku z toho, že se máma omluvila. To je snad poprvé v životě, co něco takového udělala.

Kate mi rozpustilý úsměv oplatí, přijde k mé posteli a s roztomilým rozjařeným výrazem zašeptá, "Ty moje šikulko."

Znovu se zazubím, chytnu jí za klopu doktorského pláště a přitáhnu si ji k polibku. Neviděla jsem ji ani né celý den a už mi to přijde jako věčnost, kdy jsem na svých rtech naposledy cítila ty její.

Když se jí po chvíli podaří odrhnout, letmo pohlédne za sebe do chodby.

"Nikdo tam není," zašeptám a bezděky přejedu prsty po její tváři.

"Omlouvám se," skloní až téměř ostudně zrak. "Nijak se se svou orientací netajím, ale mít vztah s pacientkou, i když bývalou, by mohl být pro některé mé nadřízené problém." Znovu mi pohlédne do očí.

Jediné co mi z její věty utkvělo v paměti je slovo ‚vztah‘.

"Hmm," nemůžu si pomoct, ale usmívám se jak měsíček na hnoji. "Tak my máme vztah, jo?" zazubím se a, i když se snažím odolat, nejde to. Opět si ji k sobě přitáhnu a na několik vteřin ji políbím.

Když se od ní odtrhnu, vidím drobné ruměnce v jejich tvářích.

Je tak nádherná.

"Máme," zašeptá po chvíli ticha, kdy se její pohled vpíjí do toho mého.

Miluju Tě.

Zase ta chuť to říci nahlas. Opět ale zůstalo jen u chuti. Nějak nemám odvahu něco takového říci nahlas.

Zatím.

Kate mě odmění tak nádherným ďolíčkem až se mi z něj sevřou všechny vnitřnosti.

Zase.

Nějak nemůžu uvěřit tomu, že něco tak nádherného je mou přítelkyní. A že o mě stojí.

"Neboj, pokusím se v nemocnici ovládat," navážu na naši předchozí konverzaci a ihned mi dojde, že mimo nemocnici se příliš setkávat asi nebudeme.

Pohltí mě vlna lítosti.

"Děkuju," na okamžik se odmlčí a lehce mě políbí na nos. "Pokud to ale zvládneš ty, tak já určitě ne," zazubí se a já bych jí samou láskou na místě nejraději snědla. "Potkala jsem po cestě sem Judy. Zítra ti přibude spolubydlící," při těchto slovech kývne směrem k prázdné posteli, kterou dříve obývala Chelsea.

Můj výraz musel očividně posmutnět, protože se Kate záhy ušklíbla. "Neboj se, najdeme si jiné muchlovací místečko."

Nešlo se nezasmát.

"Jsi nádherná, když se směješ," výraz v její tváři na okamžik zvážní a já cítím bříška jejích prstů na své levé tváři. Cítím, jak se červenám a nevědomky studem sklápím zrak.

Kate přesune prsty pod mou bradu a lehce ji nadzvedne. Donutí mě tak pohlédnout jí znovu do očí. Do těch nádherných tmavých očí, kde bych se nejraději ztrácela celý zbytek svého života.

"Jsi," znovu potvrzuje svá poslední slova a krátce mě opět políbí.

Srdce mi vzrušeně poskakuje v hrudi a já si opět uvědomuji, jak moc jsem šťastná.

Tak moc, že se skoro bojím nadechnout, aby z nějakého důvodu toto štěstí neskončilo.

POKRAČOVÁNÍ



autor stránek
petrSF

Zpět na hlavní stranu