Vzácnosti

Napsala: clomle44, Překlad: Kofola

21

Jsem nervózní.

Nesnáším prezentace před třídou. A z toho, že ji dělám s Ashley, jsem ještě nervóznější. Nechci podělat její prezentaci. V den odevzdávání jsem tak vyklepaná, že u snídaně sotva dokážu sedět na místě.

Dědeček se na mě každou chvíli nesouhlasně zamračí a mně je to fuk. Nemůžu přestat, ať se snažím sebevíc. Klepu se i celou cestu do školy, kde mě dědeček opustí se slovy, abych ten projekt brala vážně, a poplácá mě po rameni.

Do tohohle úkolu jsem vložila víc úsilí, než do kteréhokoli jiného; tak v čem přesně to neberu vážně? Posunu si na rameni brašnu trochu výš a zamířím do školy.

Dějepis je až třetí hodinu, což mi poskytuje dvě hodiny, kdy můžu předstírat soustředění, zatímco uvnitř plně panikařit. Neřekla bych, že Ashley si něčeho všimla, protože v těch několika momentech, kdy spolu mluvíme, se zdá docela v klidu a moje sílící úzkost ji nijak nerozhazuje.

Když se hodina dějepisu přiblíží, jsem prakticky neschopná slova. To pro ústní přednes nevěstí nic dobrého. Váhavě vstoupím do třídy; třesu se už tak, že se sotva udržím na nohou. Ashley na mě mává, ať jdu k ní. Normálně sedí v předposlední řadě a já zas v první, takže za ní jdu dozadu zjistit, co chce. Ukáže mi, abych se posadila na místo vedle jejího stolu vlevo, nad čímž pozvednu obočí.

"Není tohle Madisonino místo?"

"Jo, ale dneska si může sednout jinam."

"Um…"

"Prostě sedej, Spencer. Stejně bysme si měly ještě zopakovat, co budeme říkat a, upřímně, Madison mě poslední dobou hrozně sere."

Tak se posadím. Nikdy bych Ashley nic neodepřela, ať už chce cokoli.

Jako na potvoru o deset vteřin později vejde Madison do třídy. Hned, jak si mě všimne na jejím místě, přižene se a zastaví přede mnou.

"Vstávej."

Podívám se na Ashley. Vzápětí si ale uvědomím, že tohle vlastně není její boj. Ashley už otevírá pusu, aby něco řekla, ale předběhnu ji.

"Ne."

"Koukej, kurva, vysmahnout z mý židle, chica."

Vzdychnu. "Není to tvá židle, Madison. Patří škole. Zadruhé, jsi už asi tak pátá generace Američanů, tak přestaň hrát to Latina divadlo. Zatřetí, budu tady sedět jen dneska kvůli té prezentaci. Slibuju ti, že hned, jak tu budu hotová, svou židli máš zpátky. Pokud z ní něco nechytnu."

Následuje neuvěřitelně dlouhá pauza.

A pak se Ashley začne hihňat a zakrývat si rukou pusu ve snaze zabránit opravdovému vyprsknutí smíchy.

Bránila jsem se.

A docela obstojně.

Nejsem žádná rohožka, sakra.

Madison na mě zírá. Potom se sehne dolů, až jsou naše tváře kousek od sebe. "Takhle už se mnou nikdy nemluv. Seš jen malá ubohá pozérka, která chce bejt víc. A to nejsi. Na to nezapomínej."

Po tomhle odejde a najde si místo z druhé strany Aidena, který se mezitím vplížil vedle Ashley a vypadá dost zmateně.

Ashley jen obrátí oči v sloup.

Slečna Charles dorazila a ve snaze získat naši pozornost poklepává o stůl fixou na tabuli. Pro dnešek jsou na programu tři prezentace a my s Ashley jdeme na řadu jako poslední. Raději bych šla první; tak bychom to alespoň měly za sebou a bylo by to.

Namísto toho tu sedím a dumám nad tím, co řekla Madison. Vím, že jenom chtěla být drsná, ale v jednom má pravdu. Jsem pozérka. Ashley a Aiden jsou bez debat nejoblíbenější lidi ve třídě. Já nemám v jejich blízkosti co dělat. Já oblíbená nejsem.

Střední škola je v těchhle záležitostech velmi nekompromisní.

Ale ono je to vlastně jedno. Po dnešku budu jen bezvýznamná tečka v životním příběhu Ashley Davies. Naše spolupráce na projektu je u konce. Povedlo se nám to. Bylo to fajn.

Po něm už nebude nic.

Tiše si povzdechnu, ale asi to je hlasitěji, než jsem myslela, protože Ashley se ke mně nakloní a zeptá se: "Jsi v pořádku?"

"Jo, jen nervózní," zalžu.

"Bude to v pohodě, Spencer. Úplně v pohodě. Odvedly jsme dobrou práci."

"Nesnáším mluvení na veřejnosti," zamumlám. Slečna Charles ke mně vyšle káravý pohled naznačující, abych nemluvila, když má někdo vystoupení, tak zase sklapnu.

Čas uhání jako vždy.

Než se naděju, je tu ta chvíle, kdy se Ashley a já musíme postavit našemu osudu v záležitosti dějepisného projektu. Vypadám tak vynerveně, že mě povzbudivě poplácá po rameni, když se postavíme před třídu.

Nechávám Ashley, aby představila a vysvětlila, o čem náš projekt je a uvést multimediální část. Taky se stará o ovládání DVD přehrávače, protože ona alespoň nebude na ta tlačítka civět jako nějaká senilní osoba zmatená technologií.

Dokument má neuvěřitelný úspěch. Aiden s vycpaným břichem předstírající, že je Christopher Wren, je obrovský hit. Madison si v nabíraných sukních vyslouží několik obdivných hvízdnutí, která vděčně přijímá.

Ashleyin komentář je tak perfektní, že mám sto chutí jí padnout k nohám a uctívat ji jen za to.

Což chci dělat i bez toho, pokud mám být upřímná.

Když smích odezní, provedu třídu Evropou sedmnáctého století. Zadrhávám se a můj projev není ani zdaleka tak ladný jako ten slečny Ashley Davies, která u zbytku jednoznačně září.

Jsme hotové pět minut před zazvoněním a slečna Charles si vezme slovo jako první. "Vynikající práce, děvčata, vynikající. Naučná a zároveň zábavná, to je ta nejlepší forma prezentace."

Já zrudnu jako rajče, Ashley stojí naprosto v klidu, jako kdyby jí někdo skládal poklony každý den. Pravděpodobně taky ano. Mně sotva kdy.

Ale zato dostávám jedničky a mám dojem, že jsem si právě vysloužila další. Slečna Charles na to alespoň vypadá.

Když se vracíme na svá místa, Aiden mi ukáže zvednuté palce. Po jeho pravici mi Madison posílá další vražedný pohled. Opravdu se jí nelíbí, že se bavím s jejími přáteli.

V pořádku.

Zvoní na konec hodiny. A to, mám takový pocit, znamená i konec mého času s jejími přáteli nadobro.

Balím si batoh, když v tom mi někdo poklepe na rameno. Je to Ashley.

"Byly jsme skvělý! Tys byla skvělá."

Její široký úsměv je nakažlivý a já brzy cítím, že se vesele křením zrovna tak.

"Ty jsi byla skvělá," souhlasím. "Já koktala."

"Vůbec jsem si nevšimla."

A pak se to stane.

Nejúžasnější moment mého života. A že jich za posledních pár dní nebylo málo.

Ashley mě najednou obejme a pevně stiskne. Ashley Davies mě objímá.

Nemotorně zvednu ruce k jejím zádům a objetí oplácím. Tak nějak ji i poplácám, protože, abych byla upřímná, já se nikdy neobjímám a nemám zatraceně tušení, co dělám. Ale je to asi v pořádku, protože se nezdá, že by si toho všimla.

A pak je konec a ona už vyplouvá ven ze třídy. Kdybych nebyla z toho objetí tak omámená, pravděpodobně bych měla oči přilepené na její dokonalý zadek.

Polknu.

Tak jo, to byl asi konec mého sdružování s Ashley.

Ale jaký to byl konec. Ten tedy byl!

22

Projekt je za námi a můj život míří zase tam, kde byl. Vážně mě udivuje, že po tom, co jsem tolik školních let strávila sama, přijde pár krátkých týdnů v něčí společnosti a mně už to teď chybí.

Právě jdu po dědečkově boku do školy a nemluvíme spolu. Není to tak, že bych snad měla průšvih, nebo že by byl naštvaný; ne že bychom nemluvili SPOLU, prostě nemluvíme o ničem. Mně to tak vyhovuje.

U brány se s ním rozloučím s pocitem melancholie a prostého vyčerpání. Už mám tohohle života plné zuby. Na krátko jsem před sebou měla okno do jiného světa a teď mám toho svého po krk. Tohle je ten problém: člověku nechybí jen to, co nikdy neměl.

Alespoň, že doma je to pořád stejné. Doma vím, co čekat. Ano, můj dědeček je přísnější, než samotná definice toho slova. A někdy ho nenávidím, zvlášť když mě trestá i za nejmenší prohřešek. A přece, on mi dává alespoň to jedno: stabilitu. Žádná překvapení od něj.

To s Ashley je všechno jeden velký zmatek. Od chvíle, co na mě poprvé promluvila, nedělá nic jiného, než že mě překvapuje. Možná proto mi šimrá v žaludku pokaždé, když je poblíž.

Nebo to bude tím, že vypadá tak zatraceně dobře v těch džínách. A v té sukni. A v tom topu. A v každém jiném kousku, co si oblékne.

Asi se teď budu muset vrátit k obdivování z dálky.

Možná by z nás mohly být známé, ten typ, co na sebe mávne a kývne, když kolem sebe projdou, ale netráví spolu čas.

Rozveseluji se tou myšlenkou po cestě přes školní dvůr.

A ještě víc mě v tom utvrdí to, že Ashley se na mě usměje přinejmenším dvakrát v hodinách, které spolu máme. Já sedím na svém obvyklém místě, ona na svém. Ona se s Madison baví jako obvykle, což v podstatě znamená, že Madison o něčem mele a Ashley dělá jízlivé poznámky.

Při Francouzštině ji přistihnu, jak líbá Aidena a, světe div se, nezabíjí mě to jako dřív. Jsem prostě šťastná, že mě bere na vědomí. O obědové přestávce vážně uvažuju o tom, že půjdu do jídelny a prostě se pomalu projdu kolem jejich stolu, co z toho bude.

Vlastně se dostanu až před dveře jídelny, kde mě má odvaha opustí. Nemůžu. Dokážu žít s jejími úsměvy. I to je obrovská změna oproti době, kdy jsem byla ten šprt, po kterém se vozila nebo osoba, které si nevšímala vůbec.

Nevím už, proč se mnou jedná jako s člověkem, ale je to tak a já jsem za to šťastná.

Pokud už teď se mnou nestráví ani minutu, je to změna, se kterou dokážu žít.

Jenže to mé malé srdce se zase jednou chopilo své naděje a nechce ji pustit. Takže jako správný zbabělec peláším do knihovny a zbytek pauzy si čtu, čímž si dopřeju alespoň jednoho uspokojení.

Další den je to trochu snazší. Tím, že jsem se vrátila zpátky ke staré rutině, je jednodušší nechat věci prostě plynout. Nebo tak to alespoň dneska cítím. Vyučovacími hodinami procházím s úsměvem, a protože Ashley o mou osobu stále projevuje zájem, mám dokonce i tu odvahu jít do jídelny.

A odvaha mě opět opouští. Zrovna se otáčím, abych ze dveří zase vyšla, když zaslechnu své jméno.

Zase Aiden.

Sice to není hlas, který jsem slyšet chtěla, ale lepší než nic.

Otočím se a zamířím k jejich stolu.

"Ahoj Aidene, Ashley," usměju se na ně. "Madison."

"Jdi do prdele."

Madison je vždy tak okouzlující. Co mě ale povzbudí je, jak ji Ashley mírně šťouchne do ramene za takové chování vůči mně.

Několik vteřin nikdo dál nepromluví ani slovo a to ticho je všechno, jen ne příjemné. Aiden mě sice zavolal, ale nic neřekl, tak teď nevím, jestli se ho mám zeptat, co chce, nebo prostě počkat.

"Ehm, měla jsi něco v plánu místo oběda?" konečně se zeptá; očividně si je toho ticha vědom stejně jako já.

Zavrtím hlavou. "Jen zajít do knihovny a učit se."

Madison i Ashley zamručí, ale jsem si docela jistá, že každá z jiného důvodu.

"Hej, to je nuda," řekne Aiden, jako vždy Pan Neříkám Nic Novýho. Zdá se, že nebude obdařen moc výkonným mozkem. "Sedej."

Trochu překvapená odtáhnu židli a udělám, co řekl.

"Sakra že jo, učíš se aaaž moc," dodá Ashley.

Usměju se, ačkoli můj vnější úsměv se s tím vnitřním, velikosti rohlíku, nedá srovnat. Ashley se mnou mluví. Ashley akceptuje mou přítomnost.

"Uh, já asi půjdu najít Sherry a proberu s ní nějaký podělaný záležitosti kvůli tréninku roztleskávaček," říká Madison Ashley. "Tak po škole?"

Ashley nedbale mávne rukou. "No jo, jasně."

S dalším ledovým pohledem ke mně vypochoduje mrcha hopsanda z místnosti.

Ashley zase vypadá unaveně, což okomentuju.

Radši jsem měla mlčet, protože Aiden se zatváří provinile a Ashley prostě dopáleně. Ani jeden z nich na to nic neříká, ale dokonce i malá naivní Spencer ví naprosto přesně, proč Ashley vypadá unaveně. Prolétne mnou záblesk bolesti a chvilku vážně uvažuju, že se zvednu a odejdu, když Ashley kompletně změní téma.

"Takže test z matiky?" nadhodí.

A už jedeme.

Řekla bych, že se se mnou baví o škole, protože si myslí, že o ničem jiném se bavit neumím. Abych byla fér, musím uznat, že v konverzaci týkající se hudby, filmů nebo čehokoli jiného, v čem se normální teenageři vyžívají, bych byla ztracená. Ale oceňuju snahu a píšu si.

A zase jsem rozpolcená mezi nenávistí za to, že jsou s Aidenem spolu a láskou za to, že se mi věnuje. A že je ta nejsvůdnější holka na světě. A za to, že zkrátka je.

Zbytek oběda uplyne v podstatě v duchu nenáročného hovoru, nic vážného. Zoufale se snažím soustředit na to, co Ashley říká a nemyslet na to, že je s Aidenem. Vím, že když na to budu myslet, ta zdrcující bolest v hrudi se vrátí.

Ke konci přestávky zjišťuju, že jsem trochu zmatená. Tím, že jsem vyrůstala s dědečkem, jsem zvyklá na přesné hranice a spoustu definic. Nemám ponětí, co jsem pro Ashley s Aidenem. Jsem jejich kamarádka? Pokud ano, nemám tušení, jak se chovat. Už je to hodně dlouho, co jsem měla nějaké kamarády, a tuším, že na všechny jsem házela písek. Za dvanáct let se hodně změnilo, to je mi jasné, a jsem si skoro jistá, že to zahrnuje i nějakou klauzuli ve smyslu ‘neházet písek’.

A po zbytek týdne je všechno stále zamotanější. Ve čtvrtek mě Ashley osobně odchytne na chodbě před třídou a v podstatě mě doprovodí na nádvoří na oběd. Madison nikde vidět není, takže opět jím s ní a s Aidenem. Pátek to samé, tentokrát však v jídelně.

Přes víkend sama sebe přesvědčím, že víckrát se to jistě nestane. Namluvím si, že je to zkrátka jen nějaký dojezd po tom projektu.

A Ashley mi znovu dokáže pravý opak.

Tentokrát jsem utekla do knihovny, kde jsem se snažila udělat nějaké úkoly na matematiku, když se objevila vedle mě.

"Fuj, Spencer, vážně, matika?"

Vzhlédnu. "Eh, čau Ash, co je?"

"Hledala jsem tě. A nebylo to zrovna těžký, to ti povím. Musíme ti dodat trochu záhadnosti nebo něco."

Z toho se musím zazubit. Celá ta věta mi na rtech vyvolá široký úsměv. "K čemu mě potřebuješ?"

"No, to je právě otázka." Šibalsky se zakření a mně při tom srdce vynechá úder nebo dva. "Možná - jen možná - pro můj lidskej kanón."

Pokouším se nevyprsknout smíchy. Jednak to není vychované a potom - jsme přece jen v knihovně. Bože, je srandovní. "Obávám se, že postrádám helmu," dokážu ze sebe dostat.

Složí se na židli vedle mě. "Už mám Aidena i Madison úplně po krk. Oba jsou k posrání otravný a lezou mi na nervy, že to není možný. Tak jsem si řekla, že najdu svou nejmíň otravnou kamarádku."

Ach. Můj. Bože.

Ona mě konečně definovala jako kamarádku.

Počkat… ne jen nějakou kamarádku, její nejméně otravnou kamarádku.

"No, asi bych tě taky mohla začít otravovat, pokud to musí být." Kde se ve mně, zatraceně, vzala taková vyřídilka? Srdce mi bije jako o závod, v puse mám sucho a já i tak dokážu vyplodit nějaký humor. A že nebyl zas tak špatný.

A tak náš hovor pokračuje, dokud nás knihovnice nevyhodí, že prý jsme hlučné. To se mi stalo poprvé v životě, že mě vyhodili z knihovny. Vlastně myslím, že to je poprvé, co mě vyhodili odkudkoli. Jsem na sebe docela hrdá.

Stále trochu rozrušená po takhle stráveném obědě mě na mojí poslední hodině čeká ještě větší šok. Právě jsme uprostřed výkladu o nuancích v organické chemii, když do třídy se zaklepáním vpadne student se vzkazem ze sekretariátu.

Vzkazem pro mě.

Dědeček na mě dnes nebude čekat u brány. Mám jít domů sama.

Teď mi teprve srdce začíná tlouct rychle a není to vzrušením. Ale panikou.

Zároveň cítím reakci té staré Spencer ve mně, což v případě paniky znamená: bolest v hrudi. Snažím se to potlačit a soustředit se na práci. Jsem úspěšná jen napůl, protože mysl zatvrzele odmítá přestat hledat potenciální odpovědi, proč na mě dědeček poprvé v životě nebude čekat.

Strašně se bojím, že je nemocný, ale to by mě zavolali ven ze třídy.

Panikařím celou hodinu; taktak zvládám udržet bolest, která nakonec odezní.

A celou cestu domů utíkám.

Prakticky rozrazím dveře a už volám dědečka, batoh pouštím v hale na zem.

Možná není dokonalý. Možná není vždy tím, koho potřebuju. Ale je všechno, co mám.

Nemusím chodit nijak daleko, zahlédnu ho ve studovně, když kolem jeho dveří projedu na ponožkách smykem. Některé věci jsou v člověku tak zakořeněné, že navzdory vší panice jsem si už automaticky u dveří zula boty.

Dědeček se ke mně otočí, očividně mě slyšel přijít.

Stojím bez hnutí, pořád jsem trochu vyvedená z míry, byl to přeci jen den plný překvapení.

S někým telefonuje. Věděla jsem, že máme telefon, ale nikdy jsem ho neviděla.

"Nuže, děkuji vám mnohokrát. Jsem vám velmi zavázán. Ano, v pátek. Ještě jednou vám děkuji."

A zavěsí. Podívá se na mě a výraz jeho obličeje je naprosto normální. Ale přece - v jeho očích vidím lesk. Celé je to hrozně nezvyklé.

Co se to, k čertu, děje?

23

Je pobledlý. Nevypadá dobře.

"Jsi v pořádku, dědečku?" Mám hrozný strach.

"Uklidni se, Spencer, uklidni se," zopakuje, ale vidím, že sám je rozrušený.

"Dostala jsem ve škole vzkaz, bála jsem se. Já…"

"Zpomal, Spencer, musíme pár věcí probrat a teď není čas na citové výlevy. Jdi si odložit své věci, prosím."

Je pořád bledý, když se ode mě odvrátí, a já mám pořád stejný strach, když se vracím pro svůj batoh a jdu s ním nahoru. Dám se po tom běhu trochu do pořádku a pak sejdu do přízemí. Dědeček sedí za kuchyňským stolem, na kterém jsou připravené dva šálky čaje.

Jak by řekla Alenka: divoucnější a divoucnější.

Spořádaně se posadím a usrknu doušek čaje. Je silný, jak ho mám ráda. Bez mléka, ale mně to nevadí. Ani cukr v něm není. Tak jsem se ho naučila pít. Čekám, až dědeček začne mluvit, což netrvá dlouho.

"Jack je velmi nemocný."

Aaah, Jack.

Dědeček není můj jediný žijící příbuzný, jen je jediný, se kterým jsem ve stálém kontaktu. Tátovy rodiče jsem nikdy neviděla. Mám takový nejasný dojem, že jsou to milí lidé, ale že má matka s nimi nevycházela. Dědeček zřejmě ano, ale přesto, že mi posílají dárky na Vánoce i narozeniny, neviděla jsem je od čtyř let.

Jediný další příbuzný, kterého znám, je prastrýc Jack. Dědečkův mladší bratr žije dobrých pět hodin cesty a do mých deseti let jsme se vídali dvakrát ročně - na Díkůvzdání a Vánoce. V posledních letech se mu postupně zhoršovala demence a teď už sotva poznává dědečka, natožpak mě. Když jsem ho viděla naposled, říkal mi Elso.

Elsa byla babička.

Nicméně kromě mě je to dědečkův jediný žijící člen rodiny a určitým způsobem jsou si blízcí. Oba byli ještě jako hodně mladí ve válce. Jsou narozeni jen rok od sebe. Dědeček narukoval jako sedmnáctiletý v roce 1943 a prastrýc o rok později.

Vím, že tam tehdy oba viděli hodně zlého, ani jeden o tom nechce mluvit. Jack jednou zmínil bratrovy medaile za statečnost, ale dědeček ho umlčel a víckrát o tom se mnou nemluvil.

Myslím, že rozdíl mezi Jackem a mým dědečkem pramení hlavně z toho, jak se každý vyrovnal s tím, co tak mladí zažili. Zatímco dědeček našel útěchu v řádu a poklidném životě, Jack se rozhodl, že život je od toho, aby se žil.

A třeba je právě tohle příčinou toho, že z nich jsou tak rozdílní lidé. Dědečkovi je osmdesát dva, a přesto je zdravý jako kůň a velice vitální. Prastrýci je osmdesát jedna a má několik zdravotních problémů. Mládí strávil pitím a cestováním a vím, že dědeček s tímhle jeho životním stylem nikdy nesouhlasil.

Přesto jsou si blízcí. Způsobem, který nedokážu vysvětlit. Což je důvod, proč dědeček vypadá tak bledě.

"To mě moc mrzí, dědečku. Je to vážné?" Odpověď už dávno znám, ale zeptat se musím.

"Vypadá to, že měl mozkovou příhodu."

Dokonce i já po tomhle zblednu. A udělám něco, co bych normálně neudělala: natáhnu ruku a položím ji na jeho.

S dědečkem se moc často nedotýkáme. Nejsme lidé vyjadřující lásku a už vůbec něco takového neprojevujeme fyzicky. Ale tohle se zdá jako chvíle pro citlivý moment. Nejsem s emocemi moc dobrá, už je v sobě potlačuju příliš dlouho.

Mám pocit, jako bych je ale poslední dobou začínala trochu vypouštět, jakoby po kapkách.

Odsune svou ruku zpod mojí, ale neucukne. Jen roztržitě poplácá hřbet mé ruky a pak se napije ze svého čaje.

"Myslím, že bych za ním měl jet."

Strýček Jack, jak mu říkám, žije asi tak pět hodin odtud v domově důchodců. Teď mi dědeček říká, že ho přesunuli do nemocnice pro válečné veterány. Vím, že v případě strýčkovy demence sehrálo velkou roli zranění hlavy, které utrpěl během Korejské války, války, kterou můj dědeček neviděl.

Myslím, že se ohledně toho cítí trochu provinile.

"Já to tady zvládnu, pane," ujišťuju ho. "Nebo jestli chcete, abych zameškala pár dní…"

"Oh, nebesa, to ne, Spencer, ne když jsi ve třetím ročníku." Znovu upije čaje. "Nemyslím si, že bych měl být pryč více než tři dny. Nerad tě tu nechávám samotnou takhle během školního roku."

"Dědečku, pokud tě strýček potřebuje...!"

"Ne, Spencer. Mám svou zodpovědnost. To nemohu opomenout a Jack by tomu naprosto rozuměl."

Já bych spíš řekla, že Jack by si popravdě pomyslel, že dědeček je paličatý starý mizera, se kterým nepohne ani pár volů, ale že to je pro něj zatraceně typické. Ani mě moc nepřekvapuje, že jsem se strýčkem Jackem v mnohém byla zajedno, tedy než začal být natolik dementní, že po mně chtěl mé slavné cukroví a hned nato se sápal po své zbrani.

Péct neumím. A zbraň jsme mu vzali.

"Dědečku…"

"Pojedu v pátek ráno. Vlakem to bude docela příjemná cesta."

Přikývnu. "Mám tě tedy doprovodit?" Čekám, že řekne ano. Je to téměř jisté. Samotnou mě tu nenechá.

A pak, protože jsem zřejmě za ten den zažila málo překvapení, zavrtí hlavou. "Ne, není důvod narušovat tvé studium. Rozumnější bude, když zůstaneš a budeš pokračovat jako obvykle."

On mě tu nechává samotnou??

Ó. Můj. Bože.

Mohla bych… mohla bych spát víc než do sedmi… Mohla bych… si uvařit něco, co mi chutná. Ach, ty možnosti.

"A proto jsem ti už zajistil někoho, kdo se o tebe postará a kde budeš moci zůstat."

Ztuhnu.

A kruci.

Už to vidím. Pošle mě k někomu z našeho církevního spolku. Nejspíš k paní Barnsley, která je cítit naftalínem a myslí si, že játra jsou vynikající pohoštění pro návštěvu. Budu spát v pokoji pod peřinou tenkou jako slina a několika vrstvami prachu. A někde v tom prachu už budou i archeologické nálezy.

No skvělý.

"Matka tvé kamarádky Ashley, ta lékařka, se ochotně nabídla, že u nich můžeš na víkend zůstat. Zdá se, že jim to nevadí a pokud vím, ty s tou mladou dámou vycházíš dobře, co jste spolu pracovaly na tom vašem projektu a tak."

Ó. Můj. Bože.

Nemůžu dýchat.

Tak vydám alespoň přidušené cosi. Ne že by si dědeček všiml.

"Samozřejmě od tebe očekávám, že se budeš chovat, jak nejlépe umíš, a že se budeš učit jako obvykle, zatímco tam budeš. V neděli večer bych se měl vrátit a rovnou tě u Daviesových vyzvednu."

Pořád nemůžu dýchat.

"Pochopitelně budeme muset odložit tvou hodinu houslí, ale zkrátka za těchto nešťastných okolností musíme dělat, co můžeme."

Pořád nedýchám.

"Věřím, že to chápeš?"

Podaří se mi vysoukat pár slov. "Ano, dědečku."

Zdá se, že to ho uklidnilo.

A já tu sedím a hlava se mi točí jak na kolotoči.

Ach. Můj. Bože.

24

Do školy si nesu batoh s úhledně poskládaným oblečením na celý víkend. Netuším, jestli Ashley ví, že u nich zůstávám, protože dědeček mluvil s její nevlastní matkou. Jak se ukázalo, je jednou z nejznámějších doktorek ve městě a má na starost mnoho z dědových přátel z kostela, takže o ní něco málo ví. Tedy alespoň tak jsem z toho mála pochopila, on sám to tak přímo neřekl.

Já ale jeho způsob mluvy znám, takže jsem si docela jistá, že tak to bylo.

Zato ale vůbec nevím, co si o celé téhle záležitosti myslí Ashley. Včera mě označila jako svou kamarádku. Ale nejsme zrovna nejlepší kámošky, a když vám najednou vaše matka - nebo nevlastní matka - hodí někoho na víkend na krk, z toho by asi neměl radost nikdo.

Nejspíš jí budu muset odpřisáhnout, že nebudu překážet nebo tak.

Bože, doufám, že nestrávím celý víkend sledováním, jak se muchluje s Aidenem. Takhle: já toho kluka mám ráda a od doby, co jsem je poznala; o trošku líp snáším jejich vztah, ale tohle by mohlo být přeci jenom moc.

Cestou na svou první hodinu potkám Ashley a ta mě na chodbě zastaví.

"Ou, Spencer, je všechno dobrý? Cathy říkala, že tvůj děda včera volal, prý nějaký problém v rodině."

Přikývnu a kousnu se do rtu. Nikdy nevím, kolik můžu v takových případech říct. "Jo. Ehm, doufám, že nevadí, když u vás zůstanu. Nev-... Nevěděla jsem, že dědeček tvé matce volal…"

"No jo, kdo by řekl, že se ti dva znají?" Ashley se krátce zakření. "Jasně, že je to v poho, tydýte. Bude to sranda." Její výraz zvážní. "Promiň, to bylo asi naprosto nevhodný, vzhledem k tý rodinný pohotovosti…"

Poplácám ji po ruce, vypadá ustaraně.

"To je v pořádku. Dědečkův bratr je nemocný, ale abych byla upřímná, už je nemocný hodně dlouho. Teď se mu zkrátka přitížilo. Dědeček musí odjet, aby byl s ním, to je celé."

"No, v tom případě popřemýšlím o nějakým způsobu, jak tě odvéstt od smutných myšlenek." Už se zase usmívá. "Prostě do tebe budu cpát jednu Colu za druhou. Spencer na kofeinu určitě bude děsná uličnice."

To rozesměje i mě, ale než stačím odpovědět, zazvoní.

"Uvidíme se na anglině," řekne ještě, než odejde do třídy.

Při obědě si sednu k ní, protože je hezký den a Ashley, Madison, Aiden a pár jejich dalších kamarádů sedí pod jedním obrovským stromem vedle školy. Vůbec poprvé se sama rozhodnu k nim sednout, aniž by mě někdo zval. Posadím se na kraj vedle Aidena, protože tady se cítím v bezpečí.

Sedla bych si vedle Ashley, jenže ta je obklopena Madison a Paulem a já ani jednoho z nich zrovna nemusím. Mám silný dojem, že Paul si dal za cíl svést každou holku na škole, s výjimkou mě, pravděpodobně.

Jeden nebo dva z ostatních se na mě divně dívají. Tohle je alternativní/cool parta. Vlastně, tohle je ta parta oblíbených, která ale není plná samých sporťáků nebo roztleskávaček, tedy vyjma Madison.

Jak to, sakra, že tu s nimi posedává Spencer Carlin, to si nejspíš každý z nich myslí, ale já si zas říkám, že po týdnu, kdy mě Aiden a Ashley sami zvali k nim a když dnes budu trávit noc v Ashleyině domě, je asi v pořádku potichu vedle nich při obědě sedět.

A ačkoli pár takových pohledů na sobě opravdu i cítím, těch ‘Proč tu s námi jsi?‘, nikdo nahlas nic neříká.

Až na Aidena. Celou dobu si se mnou tlumeně povídá. Čím víc s ním mluvím, tím ho mám radši. Je legrační, hodný a naprostý blázen do Ashley. To máme v tom našem tichém vztahu společné. Měla bych ho nenávidět. Však to tak dřív bylo. Ale co jsem ho poznala - nenávist nepřipadá v úvahu.

Zbytek dne by se snad nemohl táhnout pomaleji, ale už je tu konec školy a já zjišťuju, že ani nejsem tak nervózní, jak jsem si myslela, že budu. U Ashley doma už jsem byla. Sice ve mně troška strachu z toho, že tam budu celý víkend, je, ale jsem spíš vzrušená než nervózní.

Mám tu holku ráda.

Je milá.

Někdy ne až tak milá, ale skoro se mi to zdá jako přetvářka.

Navíc je milá na mě. Jak bych mohla nemít ráda někoho, kdo je na mě hodný?

Ashley přichází k bráně, jak jsme se domluvily, s Aidenem za zády. Poprvé mě teď napadlo, že to je skoro jako miniaturní obraz jejich vztahu. Aiden neustále v Ashleyiných patách.

O tomhle uvažuju, když ke mně dojdou.

"Tak, Spence, připravená?"

Přikývnu a pozvednu svůj batoh. "Všechno nachystané."

"Paráda, no, tak odsud padáme, než nás zmerčí Kyla."

"Vážně bys na ni mohla být milejší," poznamená Aiden.

"Nasrat."

Skloní se a dá jí rychlou pusu. "Uvidíme se v půl sedmý?"

"Jasně, zatím."

V půl sedmé? Doufám, že nebylo vidět, jak jsem právě splaskla. Ashley mě dnes večer nechá

samotnou. S ní poblíž se cítím bezpečně, ale být v jejím domě bez ní, to je strašidelný scénář. Snad to bude alespoň jen pro dnešek, jinak skončím někde v rohu, kde budu celý víkend škrábat domácí úkoly ze strachu, abych někoho nerozčílila.

Měla jsem tušit, že bude mít plány. Vždyť je pátek.

Kyla nás odchytne hned za bránou.

"Tos nemohla počkat?" zafuní, očividně běžela. "Aiden říkal… že… odcházíš."

"Jo, SNAŽILY jsme se ti vyhnout." Ashley smutně zavrtí hlavou.

"Ty seš taková kráva."

"Ty zas hrozná vlezprdel."

"A já jsem pátý kolo u vozu," dodám. Obě holky se na mě podívají, načež Ashley vyprskne smíchy.

"Ne, ty jsi rozhodně ta, se kterou chci jít domů. To tahle je pátý kolo."

Kyla už má Ashley tak akorát dost a odkráčí daleko před nás. Jsem si docela jistá, že právě teď je ztělesněním ‘prudy’.

Nezdá se, že Ashley by to vadilo. Místo toho v klidu dojdeme k domu a celou dobu si povídáme. Většinou mluví ona a já poslouchám, ale už jsem si zvykla na to, že s ní mluvím a dokážu držet krok.

Dojdeme ke vstupním dveřím, které otevře pan Davies.

"Nazdar, holky, dáte si nachos?"

"Že váháš!" odpoví Ashley. Kyla musela přijít chvilku před námi, protože ji slyším chodit v kuchyni.

"Co ty, Spencer?"

"Eh, ano, děkuji, pane Daviesi," odpovím zdvořile. Nikdy jsem nachos nejedla, ale zní to jako něco, co bych ráda zkusila.

"Proboha, to zní, jako bych byl starý pán, slečinko. Jsem Raife, nikdy pan Davies."

Nesměle se usměju a jsem si zcela vědoma toho, že odteď ho nejspíš nebudu oslovovat vůbec, abych mu nemusela říkat ‘Raife’. Opravdu se necítím na to, abych nějakému dospělému říkala křestním jménem.

Následuji Ashley nahoru, kde doslova odhodí batoh do rohu.

"Um, nevěděla jsem, jestli budeš chtít zůstat v pokoji pro hosty nebo tady…" obrátí se na mě Ashley. "Pokoj pro hosty je takovej strohej, tak nevím…"

"Uh, cokoli je pro tebe lepší. Nechci se nikam cpát." Opatrně položím batoh ke dveřím. "Ať tak či onak, máš mě tenhle víkend na krku."

Hodí po mně pobavený pohled. "Co? Dej s tím už pokoj, Spencer, jsem ráda, že tu jsi."

Můj úsměv se ještě rozšíří a palcem nohy vrtám do koberce. "Díky, Ashley. To… moc to pro mě znamená."

"Nachos!" ozve se zdola řev a Ashley se na mě zakření.

"Tak pojď, blondie. Je nacho time."

Jdu za Ashley dolů, přičemž se snažím nechichotat písničce, kterou zpívá a kterou jsem nikdy předtím neslyšela. Podle toho textu chce být očividně nacho mužem. Osobně ji mám tedy raději jako dívku. Ona je víc, než jen nějaká dívka. Podle mě je to ta nejlepší holka, jaká kdy žila.

Nachos jsou výborné. Lepší než většina jídla, které jsem měla možnost ochutnat. Chci jich sníst víc, ale snažím se krotit, abych se nepřejedla ještě před večeří. Ashley mi podá další sklenici Coly, k tomu další nachos a jeden malý přidrzlý úsměv, který těm citům, co k ní chovám, rozhodně neubližuje.

Sedíme kolem kuchyňského stolu s panem Daviesem a Kylou. Klan Daviesových si rozhodně umí užívat své nachos. Je to docela roztomilé.

"V kolik přijde Aiden, mládě?" ptá se pan Davies.

"Kolem půl sedmý. Tentokrát ale žádnej fotbal, tati… do prčic." Ashley se teď málem netrefila brambůrkem do pusy.

"Néé, žádnej fotbal, přísahám." Usměje se chápavě na svou starší dceru a potom se otočí na mě. "A co ty, Spencer? Připravená dostat na frak v nejlepší hře na světě?"

Tehdy si uvědomím, že vlastně absolutně nevím, o čem se bavíme. A myslím, že tehdy dojde Ashley ke stejnému poznání.

"Do prdele, já ti to zapomněla říct," otočí se ke mně. "V pátek večer je u nás večer pokeru. Táta dřív hrával s kamarádama, jenže všichni zestárli a odstěhovali se."

"Ti zatracení chlapi si všichni pořídili děcka. Kam to ten svět spěje," bručí Raife, ačkoli sám je právě obklopen dvěma potomky.

"Jo, takže někdy hraje s Kylou, Aidenem a se mnou. Je to něco jako... tradice. Pizza, pivo,-"

"Pro mě! Vy nedostanete, dětičky," přeruší ji Ashleyin otec s přísným pohledem.

Kyla i Ashley obrátí oči v sloup.

"Jasně, tak, je to prostě sranda, bude tě to bavit."

Skousnu si ret. "Ehm…"

Ashley se na mě podívá. "Um… ty… máš problém s kartama? Jakože je to něco proti tvýmu vyznání

nebo tak něco…"

Na to musím protočit oči zase já a lehce ji plácnu přes ruku. "Pro rány boží, Ashley, já nejsem mormon! Jen zkrátka nevím, jak se hraje poker."

Vidím, jak si Kyla vítězně prokřupe prsty. "Fantastický, konečně nebudu pokaždý první venku."

Hned, jak mi dědeček řekl o víkendu u Ashley, jsem věděla, že to bude nejdivočejší zkušenost mého života. Celá škála nových zážitků.

Ale nějak jsem prostě nečekala, že poker s Ashley, Aidenem, Kylou a panem Daviesem bude zlatým hřebem.

Pizza je vynikající. Ještě lepší než nachos. V jednu chvíli byl trošku problém, když jsem se seznamovala s kouskem feferonky a moc nám to neklapalo, ale jakmile jsem usušila slzy a Ashley setřela ty své od smíchu, Kyla mi představila verzi se šunkou a ananasem a všechno bylo zase v pořádku.

Nemám ponětí, jak hrát poker.

Vím, že k tomu potřebujete karty, to je asi tak vše, co o tom vím.

Karty jsou rozhodně na dědečkově seznamu věcí, které považuje za zlo. Samozřejmě kromě bridže.

Nesnáším bridž.

Doráží Aiden a Ashley s ním předvede - jak bych to popsala - rozpačité objetí. On pak ještě přejde ke mně a jednou rukou mně krátce obejme kolem ramen, což kdybych se nekontrolovala, by u mě vyvolalo pozvednutí obočí.

Poté, co jsme rozsazeni kolem kuchyňského stolu, vejde Cathy, která se s námi pozdraví a vzdálí se do pracovny, prý papírování. Očividně poker moc nemusí.

Ashley sedí vedle mě, aby na mě mohla pár kol dohlížet a poradit, jak to celé funguje. Ukáže se, že je to o dost jednodušší, než jsem myslela. Vysvětlí mi všechny kombinace karet, trojici vyložených, pak další a další věci. Její otec a Aiden přerušují opravdu užitečnými informacemi jako třeba ‘to je river‘ a podobnými hláškami, které mi nedávají moc smysl.

Většinou poslouchám jen Ashley, jak mi potichu šeptá kousek od tváře, a snažím se nenatočit hlavu, abych přivoněla k jejím vlasům.

Přece jen její přítel je přímo naproti nám.

Jakmile předvedu, že už umím karty správně držet a slíbím, že když budu potřebovat, řeknu si o pomoc, přistane přede mnou štos plastových žetonů. Cathy by Raifovi neodpustila, kdyby se hrálo o peníze, zvláště ne s dětmi, ale protože tyhle jsou bezcenné, je to v pořádku. Všichni do jednoho mě ujišťují, že hra se sázením je mnohem zábavnější. A Kyla neustále jásá, že tenhle týden nebude první bez žetonů.

Když se všichni připravujeme na začátek hry, Aiden pohledem přejede tři holky u stolu.

"Takžeee, mohli bysme si dát rovnou... strip poker."

Jako na povel Ashley i Kyla obě popadnou z nejbližší misky arašíd a hodí je po něm.

Jeden ho trefí do čela a druhý do tváře, než stačí vůbec zareagovat.

"Trapáku," zabručí Ashley.

Poker, jak se ukáže, je sranda.

A jak postupně Kyla s Aidenem ztrácí své žetony, Raifovi zbývá posledních pár kousků a Ashley také začíná rychle odpočítávat, všichni zírají na obrovskou hromadu přede mnou.

"Podvádí! Ona podvádí!" stěžuje si Ashley, která složí a odhodí své karty na stůl, když prohraje další sázku.

Po tomhle se nebezpečně blíží ke konci Raife.

"Blafovat tedy umí, o tom žádná," uzná. On jediný to celé bere s humorem, jak se zdá.

"V životě jsem to nehrála!" protestuju. "Zas tak těžké to není!"

"Tak jak to, že pořád vyhráváš?" kvílí Ashley. "Jak to k čertu děláš?"

"Matematika."

"Matematika?"

"Matematika. Všechno je to jen otázka pravděpodobnosti. Copak vy to tak neděláte?"

Zírá na mě. "Poker… a matika?"

"Řekl bych, že Ashley a matika mimo třídu, to nikdy," podotkne Aiden se smíchem. Za to si od ní vyslouží další hozený burák. Má už kolem sebe docela slušnou hromádku.

Dvě další kola a už vlastním všechny žetony. Raife mi blahopřeje, stejně tak Aiden. Kyla svůj nepřerušený status smolařky nese statečně a teď už je nějakou dobu v obýváku. Jen Ashley se zdá trochu nabručená.

"Promiň…" řeknu, když sklízíme žetony s kartami a Aiden vrací své oříšky.

"Ááále, dělám si jenom srandu, Spence. Ale připomeň mi, abych ti neukazovala nový věci, ve kterých mě můžeš porazit. Jsi ve všem moc dobrá." Všechno říká v dobré náladě a já si uvědomuju, že vůbec není naštvaná.

"Tak v tom se tedy šeredně pleteš," namítnu sklesle. "Ne-… Nejde mi to s lidmi. Netrávím mezi nimi dost času."

Podívá se na mě a pak se usměje, přičemž nakrčí nos. "Vedeš si dobře, Carlinko. Vedeš si dobře."

Jsem na cestě do patra, kam mám namířeno, abych se nachystala do postele. Právě vcházím do haly, když zahlédnu Ashley a Aidena, jak se loučí ve dveřích. Nechci je vyrušit, tak udělám krok zpátky do chodby vedoucí ke kuchyni. Přesto se ale nedokážu přimět, abych je nesledovala ukrytá hluboko ve stínu jako vždy.

Obejme ji, ona mu objetí oplatí.

Políbí ji, ona mu polibek vrátí.

Je to nějaké divné.

Sice jsem nikdy nikoho nelíbala, ale i tak to vidím.

Poprvé vidím všechny ty nashromážděné vzpomínky na tenhle pár docela jinak, začínám mít pocit, že něco není úplně v pořádku.

Když jejich objetí končí, usoudím, že už je vhodná chvíle, a s nějakým tím povinným zašramocením vejdu do haly. Navíc vážně nechci vidět další líbání: vždycky mi to je nepříjemné a dost žárlím, a přece se pokaždé jako nějaký masochista dobrovolně dívám.

"Dobrou, Spencer," řekne Aiden a na rozloučenou mávne, než se za ním dveře zavřou.

"Postel?" zívne Ashley.

Nejistě kývnu na souhlas.

Nakonec ležím na nafukovacím lehátku v jejím pokoji. Celá rodina prohlásila, že pokoj pro hosty je zaprášený a nudný, plus Ashley řekla, že bychom mohly zůstat celou noc vzhůru a povídat si.

Celou noc s Ashley Davies.

Zoufale se snažím nemyslet na to, jak nádherná je to představa. Mám totiž strach, že bych mohla samým štěstím i umřít.

Odběhnu do koupelny, kde se převléknu do pyžama, vyčistím si zuby a vlasy spletu do copu, aby se mi přes noc nezamotaly.

Podívám se do zrcadla a zhluboka se nadechnu.

Ještě před třemi měsíci mě měla za nicku a vlastně mě vůbec nebrala na vědomí. Před dvěma roky jsem se do ní bezmezně zamilovala a ani vám nedokážu říct proč.

Dnes v noci jsem v jejím pokoji, spím ani ne půl metru od ní a ona je s tím naprosto spokojená.

Ještě jednou naberu vzduch do plic.

Spencer, vítej do říše fantazie.

25

Po návratu do Ashleyina pokoje ji najdu, jak sedí na posteli, nohu přes nohu. V bílém tílku a boxerkách. Velice těžko se ubráním padnutí na kolena s výkřikem ‘Děkuji ti, Pane! Děkuji! ‘

Pochybuju, že by něco z toho pochopila, tak místo toho stočím pohled na svou postel a vydám se tam.

Hlavní světla pokoje jsou zhasnutá a ten jemně nachový odstín tak vytváří pouze světlo lampiček vedle její postele, které se odráží od tmavě červeného povlečení. Celé místnosti to dodává takřka éterickou, až romantickou záři.

Škoda, že já jsem v téhle v místnosti jediná s romantickými pocity. Alespoň z nás dvou určitě.

"Jsi v pohodě?" zeptá se.

"Naprosto," usměju se možná až příliš rozzářeně. "Ty?"

"Jasně."

Ráda bych se zeptala, jestli se něco mezi ní a Aidenem neděje. Chci, aby měla pocit, že se mi může s čímkoli svěřit, protože, upřímně, jsem dobrá posluchačka. Na druhou stranu ale tak nějak chci, aby se s Aidenem rozešli a byli jen super-nejlepší přátelé, takže pak se do mě bude moct totálně zamilovat.

To je, samozřejmě, má divoká fantazie.

Lehnu se na svou postel, kterou kvůli mně povlékli čistým povlečením a hezkou pokrývkou. Vidím na ni i odsud, jak leží na své posteli s rukama za hlavou a civí na stříšku baldachýnu.

"Jsi šťastná, Spencer?" zeptá se po chvíli.

"Ehm…" O tom tedy musím popřemýšlet. "Zrovna teď, nebo obecně?"

Uchichtne se. "Vždycky všechno pitváš. Obojí."

"Obecně…" Vzdychnu. "Já nevím. Někdy. Někdy ne. Nemají to tak všichni?"

Vydá nic neříkající zvuk.

"A právě teď?" pokračuju a udělám dlouhou pauzu. "Jsem asi nejšťastnější za zatraceně dlouhou dobu." Poslední větu řeknu tak tiše, až si myslím, že jí unikla.

Ale ona se posadí a podívá se na mě dolů. "Vážně?"

Ze svého místa, kde ležím, ji vidím. Díváme se jedna na druhou. Kývnu.

"Můj život je docela… sešněrovaný. Ty, dnešní večer, to bylo něco mimořádného."

Zavrtí hlavou. "Mrzí mě to."

"A co?"

"Že dnešek byl mimořádný. Nebylo na něm nic výjimečného, Spencer. Je mi líto, že… tvůj život je tak nudnej, že tohle bylo mimořádný."

Zasměju se. "No, možná je dobře, že je takový. Znamená to, že dokážu ocenit ty malé radosti."

Lehne si zpátky na záda. "Asi jo." Následuje dlouhá pauza ticha. "Chceš odsud někdy vypadnout? Pryč z tohohle města?"

Ááá, tahle otázka.

"Jasně, jednou. Chci říct, jakmile přestanu bydlet s dědečkem, můžu si dávat Colu kdykoli budu chtít." Obrátím tu otázku v žert. Opravdu jí tu teď nechci vykládat o tom, jak je pro mě občas hrozně těžké s ním žít. A už vůbec jí nechci říct, že pokaždé, kdy mi dá zase trošku nahlédnout do tohohle světa, o kterém se mi nikdy ani nesnilo, je o něco těžší vrátit se zpátky.

Nechci jí říkat, že mi dává nebe a pak mě posílá šupem zpátky do očistce.

"Koupím ti náklaďák plnej plechovek, takže si budeš moct dát jednu každej den ve škole."

Nemůžu se rozhodnout, jestli si dělá srandu, nebo to myslí smrtelně vážně.

"Ash… Cola je fajn, ale zase tolik jí nepotřebuju." Rozhodnu se pro legraci. Nebo alespoň svým vlastním vtipkováním zabráním případným vážně míněným úmyslům k nákupu doživotních zásob limonády. Krom toho už jen skutečnost, že to udělat chce, mi stačí.

"Jednoho dne…" Zazní toužebně. "Jednoho dne odejdu někam pryč a uvidím svět."

Neodpovím.

"A ty se můžeš přidat," dodá tiše na konec.

Z mé strany pořád žádná odezva, tak po chvíli prostě zhasne světla. Jak se každá uvelebujeme ke spaní, zaslechnu ji z její postele tiše zašeptat, "Dobrou, Spence."

"Dobrou noc, Ash," popřeju jí nazpět.

A když slyším její pravidelné oddechování, občas přerušené zachrápáním, a vím, že usnula, pošeptám sotva slyšitelně i pro mé vlastní uši:

"Miluju tě."

Vzbudím se v šest hodin, zřejmě proto, že dědeček mě v tuhle dobu budívá odnepaměti. I přes to, jak jsem se těšila, že si konečně zaslouženě trochu přispím, se stejně vzbudím takhle brzy. Pokusím se znovu usnout, ale nejde to. Nevadí, Ashley se právě překulila na tuhle stranu masivní postele a vydává ze spánku rozkošné zvuky.

Tak tu ležím a pozoruju ji jako nějaký pošuk. No co, kdyby se vzbudila, vždycky můžu předstírat, že spím nebo tak něco. Nemusí snad vědět, že jsem ji sledovala ve spánku.

Tři hodiny.

Co můžu říct? Je nádherná. V té nevinnosti spánku je úplný anděl. Vlasy jí lehce spadají do tváře v kaštanových prstýncích, a jak dýchá, chvějí se jí rty. Ach Bože, je to ta nejkrásnější žena, jakou jsem kdy ve svém životě viděla. Je tak krásná, až to bolí.

Myslím, že jeden polibek od těch perfektních rtů by stačil, aby mě zabil.

Což mě tedy rozhodně trápit nemusí.

V devět hodin konečně s mrkáním otvírá oči. Posadím se, začnu se protahovat a vůbec se tvářím, jako bych právě nezírala na její dokonalou postavu.

"Kolik je?" zamumlá. Je děsně roztomilá.

"Asi devět," odpovím.

"Devět?!?" Převalí se a praští do polštáře. "Kdo je krucinál vzhůru v sobotu v devět ráno?"

Zahihňám se. Radši nebudu zmiňovat, že já jsem vzhůru od šesti. "Spousta lidí."

"Praštěný lidi," zívne. "Kdy ses vzbudila ty?"

"Před hodinkou nebo tak nějak," lžu, jako když tiskne.

"Sakra, Spence, musíme ti sehnat život."

"Já mám život," bráním se naoko dotčeně.

"Jo, jo, jasně. Seženem ti lepší." S heknutím se posadí. Je rozcuchaná. Uvědomuje si to, protože si prohrábne rukou vlasy a rozpačitě se usměje. "Vypadám hrozně, co?"

Je krásnější než kdy předtím.

"Ne, v pohodě."

Já sama jsem asi před půl hodinou na pět minut přerušila Ashley-hlídku a vyplížila se do koupelny, kde jsem se mimo jiné i učesala. Vím, že mi netrčí ani vlásek.

Taky se posadím, přičemž mi přikrývka sjede ke kotníkům. Na chviličku mám pocit, že si Ashley prohlíží mou pyžamem oděnou postavu, ale hned mi dojde, že se dívá na televizi v rohu.

Zašmátrá po ovladači a po několika přepnutých programech nechá běžet nějaký kreslený seriál. Ztlumí zvuk a už zase vleže se protáhne. A ukáže tak holé břicho.

Mám sucho v puse.

"Tak, Blondie, copak budeme dneska dělat?"

"Hmm… Úlohy?" riskuju odhad.

To ji rychle posadí. "Tak to, Spencer, je ošklivé, ošklivé slovo. Ošklivé."

Směju se. "Beztak je musím udělat."

"Řekni to ještě jednou a budeš spát v Kylině pokoji."

"Dobře, um…"

Přeruší mě zaklepání na dveře.

"Dáléé," zaječí Ashley a žuchne zpátky na polštář.

"Myslela jsem, že slyším hlasy." Cathy zní pobaveně. "Přišlo mi to tak nezvyklé, že jsem si řekla, že to tu radši zkontroluju, jestli se něco nestalo."

"Tadyhle Modroočko vstává brzo," ukáže na mě Ashley. "Takže teď jsem vzhůru i já."

"Aaaha," uchichtne se Cathy. Zbožňuju, jak se jí rozzáří oči. "Tak, co máte dnes v plánu, děvčata?"

"Nemám tucha. Ale ne úlohy."

"No, to není nic nového pod sluncem," pronese Ashleyina nevlastní matka nevzrušeně. "Tak to promyslete. Dneska nemám pohotovost, takže vás s radostí kamkoli hodím." Opět se usměje. "A vypadá to na palačinky a vafle ke snídani."

Jakmile odejde, Ashley se s velmi šťastným výrazem ve tváři nakloní dopředu. "Ty bláho, vafle."

Usmívám se. "Rozumím dobře, že jsi fanynka?"

"Kruci, od Cathy bych si nechala vyvářet každej den, ale měla bys ochutnat její vafle a čokoládový pal… Palačinky!" Poslední slovo rozjařeně zavýskne a už se dere z postele ven. Než stačím něco říct, je z pokoje venku.

O deset vteřin později se její hlava znovu objeví ve dveřích. "Koupelna je na konci chodby. Žádnej spěch."

Usmívám se od ucha k uchu.

Celý den s Ashley.

Paráda.

26

Jak se dalo čekat, snídaně je skvělá. Po pouhých třech jídlech u Ashley doma jsem došla k závěru, že můj dědeček neumí vařit. Jeho jídla jsou mdlá a nevýrazná, a ačkoli sním všechno, nikdy si nepochutnám.

Tohle si ale užívám.

No dobře, až na špagety pro mě všechno, čím mě Ashley nakrmila, nebylo v zásadě vůbec dobré. Pizza není úplně zdravá a zrovna tak nachos nebo palačinky. Ale stejně už mám v sobě jednu palačinku, jednu vafli a velkou spoustu ovoce.

Ashley s Kylou takové stravování očividně moc nechápou, ale chci se držet. Nerada bych to s těmi pochoutkami přehnala. Navíc mám divný pocit, když si ráno nějaké ovoce nedám.

Cathy je jednoduše rozkošná. Přála bych si - ale jak! - ve svém životě mít někoho jako ona. Navzdory Ashleyiným protestům jí po snídani pomůžu sklidit ze stolu. Ashley se nahoře převléká, kdežto já už jsem osprchovaná a oblečená.

Kéž bych tak měla něco méně škrobeného na sebe. Ve škole jsem se takhle oblečená cítila vždycky směšně, ale tady se ve svých šatech cítím vyloženě nepříjemně. Tihle lidé se oblékají neformálně, ale tak moc hezky. Já jsem mezi nimi jako pěst na oko.

Kuchyně je uklizená, Ashley se už vrátila dolů a právě se ve vstupních dveřích objevil i Raife. Už tu dnes na chvilku byl, aby si ukradl pár palačinek, ale hned zase zmizel a tohle je poprvé za celé ráno, co ho opravdu vidím.

"Nazdar, holky!" Zvolá vesele. Políbí svou ženu na tvář a usměje se.

"Máš dobrou náladu."

"Povedlo se mi dneska udělat kus práce."

"Hej, tati, ukážeš Spencer svý studio?" ozve se Ashley z kuchyňské lavice.

Zčervenám. Nemám moc ráda, když je na mě zaměřena pozornost.

"Ale jistě, prosím!" Zamíří zpátky ke dveřím. "Pojď, Spencer, provedu tě tu."

Vydám se za ním a ohlédnu na Ashley. Nakloním hlavu v nevyslovené otázce.

"No jen hezky jdi. Nebude to trvat dlouho. Já si tu musím něco zařídit."

Já bych ji... Klidně mě nechá samotnou s jejím tátou, zatraceně. Mohlo by to být ještě děsivější? Ale popravdě se zdá jako fajn chlapík a ukazuje mi své studio, které je naprosto neuvěřitelné. Je to celá samostatná stavba, kterou s hlavním domem spojuje krytá cestička. Budova je to hezká, plná světla a skla. Tomu, co vidím uvnitř, za mák nerozumím, ale Raife mi všechno ukazuje a vysvětluje, jak co funguje a já většinu i chápu.

Asi se tvářím hodně užasle, když ze stojanu vezme elektrickou kytaru a zabrnká melodii, protože se při pohledu na mě pousměje.

"Neposloucháš rock?"

Zavrtím hlavou. "Spíš klasiku."

Teď už se směje od srdce. "Nebe a dudy, Spencer. Jak se zatraceně stalo, že jste kamarádky s mojí dcerou?"

"To nemám ponětí, pane," odpovím upřímně.

"Hraješ na něco?"

"Ano, pane, na housle."

"Kurňa, to už člověk musí umět! Jsi v tom dobrá? A jsem Raife, ne ‘pán’. Nikdy nebudu nějaký pán."

Přátelsky se usměju. "Hraju od pěti let, tak to celkem jde."

Nebudu mu vykládat, že jsem zatraceně dobrá.

"Měla by sis housle někdy přinést a zajamovat si s námi."

Kousnu se do rtu a přikývnu. Nedokážu si představit, že bych znala nějakou hudbu, kterou znají oni. A nejsem si jistá ani v opačném případě.

Musel vycítit, že jsem trochu nesvá, protože mě brzy zavede zpátky do domu, kde si v kuchyni Ashley a Cathy povídají. Vzhlédnou k nám, když vcházíme a já se snažím neusmívat moc široce nebo nedovolit očím bloudit po Ashley příliš svobodně. Což je těžké, když je to taková kočka.

"Hele, Spence, chceš jít dneska do kina?"

Vypadám překvapeně. Cítím, jak se mi do toho výrazu formuje tvář. Do kina? Ani si nepamatuju, jestli jsem tam vůbec někdy byla. Je možné, že mě rodiče tak jednou dvakrát za těch pět let na film vzali. Ale abych byla upřímná, všechny dobré vzpomínky na ně vybledly ve zmatenou směsici, kterou zpravidla naruší bolestné vzpomínky na dobu po jejich smrti.

Hrozně ráda bych šla do kina.

A taky to užuž chci říct, ale v tu chvíli si na něco vzpomenu. A určitě je na mě vidět, jak jsem z toho sklíčená.

"Nemůžu," řeknu. "Je mi to líto."

"Co? Jasně, že můžeš," ušklíbne se Ashley. "No tak, dávají Juno. Prej pecka, zrovna to vyšlo."

Hryžu se do rtu a snažím se potlačit paniku narůstající uvnitř.

"Ash…" ozve se Cathy tiše.

Uvědomím si, že poprvé v historii bytí se na mě někdo podíval - opravdu podíval - a uviděl, co se ve mně odehrává.

A nebyla to Ashley.

To bohužel mé panice jen přidá. Chci prchnout z téhle místnosti. Chci utéct nahoru do Ashleyina pokoje, praštit sebou na postel a schovat se pod peřinou. Oprava, raději bych šla do toho kina, jenže na to nemám peníze.

Jak jim to jen mám říct? Jakmile to přiznám, okamžitě se nabídnou, že mi lístek zaplatí. To nemůžu přijmout! Už teď mi poskytují ubytování na víkend.

"Spence, vážně, jestli zase začneš s učením…"

"Úkoly si udělat musím," souhlasím. V téhle chvíli se chytnu jakékoli záchrany, kterou mi poskytne, zatímco uvnitř má panika nabývá epických rozměrů.

Z nějakého důvodu Cathy popadla Raifea a téměř násilně ho odtáhla ven z kuchyně. Teď jsme tu jen já a Ashley. To samo o sobě hodně pomáhá. S Ashley samotnou se cítím mnohem líp než s kýmkoli jiným, kromě dědečka. A ona je mi milejší než on.

"V sobotu se prostě učit nebudeš," začne paličatě a zkříží ruce na prsou. "Jestli chceš dělat něco jinýho, fajn, ale nebudeš dělat nic do školy."

"Ashley!"

Bolí to. Bolí mě v hrudi.

Skloním hlavu a snažím se chytit dech.

"Spencer, není ti nic?"

"Ashley, hrozně ráda bych s tebou šla do kina," řeknu potichu, snad upřímnost uleví té panice a bolesti, "ale nemůžu."

"Dneska se učit nebudeme. Konečně jsi na chvíli bez dědy. Ty se budeš bavit."

Vzhlédnu. Je vlastně neuvěřitelně roztomilá, když je takhle tvrdohlavá a chce si za každou cenu něco prosadit. Vypadá jako pětiletá holčička připravená k útoku. Nebo možná kotě.

"Ashley." Zarazím se a zhluboka se nadechnu. "Nemám peníze."

Ticho.

A pak propukne ve smích a obrátí oči v sloup, "Pro pána krále, Spencer, vždyť já tě zvu do kina. Já platím. Tak to totiž funguje."

Co to má být, rande? Pfft, sni dál!

"To ti nemůžu dovolit. Už takhle jste pro mě udělali dost, když jste mě u sebe nechali."

"Spence, teď ale vážně, rozhlídni se." Mávne kolem sebe rukama. "Jsme bohatí. Nechutně bohatí, abych byla přesná. Můžeme si dovolit pozvat tě do kina."

"Oh." Kousnu se do rtu. To je pravda.

"Navíc jsi pomohla uklidit stůl po snídani a takový. Naši by zrovna teď pro tebe nejspíš snesli modrý z nebe."

To ve mně vyvolá malý úsměv.

"Dobře, Popelko?"

Opatrně kývnu.

"Oh, a ještě něco," otočí se, teď už na chodbě; očividně chce, abych ji následovala. "Půjdeš do kina -"

Přikývnu.

"- ale ne v tomhle."